Posl. Bolen: Pánové! To, co řeknu,
není ani stížnost, ani žalování,
ani apel, to je pouhé konstatování faktu,
že v Československu za vlády lžidemokracie
dějí se věci, které byly v monarchistickém
a policejním Rakousku prostě nemožny, věci,
za které by se tam býval i ten nejčernější
státník a byrokrat styděl a jichž tam
nebyl schopen ani ten nejomezenější státní
návladní.
Dr Joklík ve své předválečné
knížce "Nauka o ústavě" píše
o tisku: "Kde tisk po ústavě je svobodný,
vrchnost (moc veřejná) nemá zásadně
práva brániti občanům, aby tiskli
anebo nechali tisknouti, co jim libo, ani práva zkoumati
předem a schvalovati anebo neschvalovati, co občané
chtějí tiskem vydati, ani práva, brániti,
zejména opatřeními policejními, aby
tiskopisy byly rozšiřovány." A dále:
"Tisk hlásá veřejné mínění,
uvědomuje lid, kárá špatné, chválí
dobré, podněcuje k nápravám a pod.
ač je-li dobrý. To je úkolem tak vznešeným
a důležitým, že někteří
spisovatelé a státníci svobodě tiskové
mezi občanskými svobodami přiznávají
význam přednější než kterékoliv
jiné."
A tu je na místě otázka: Jak se daří
u nás oposičnímu tisku, najmě komunistickému?
Mluvím proto hned o oposičním tisku, najmě
komunistickém, protože tiskoviny vládní
a polovládní jsou mimo diskusi a hodí se
na ně jen to, co napsal u příležitosti
korupce benzinové žurnalista Heinrich: "Censurní
prakse se v Československé republice vyvinula hanebně
a naprosto neodpovědně. Ve způsobných
novinách, zejména v novinách udržovaných
ze státních peněz, nekonfiskují proti
výslovnému ustanovení zákona ani předčasně
uveřejněné žaloby ve věcech zcela
nepolitických, nepříjemnému tisku
se působí těžké škody konfiskacemi,
které se pak třeba prohlásí s líbezným
úsměvem za nedopatření, aniž
se ovšem škody nahradí - byla by to dlouhá
litanie a mělo by se očekávati, že tisk
při této příležitosti si režim
koaliční přidrží jak náleží
u světla. Mělo by se očekávati, ale
při vší své hlouposti tak naivní
přece nejsem, abych očekával něco
jiného, než zase jen zbabělost a ostudu."
Tak se vyslovil měšťácký žurnalista
o měšťáckém tisku.
Oposiční, najmě komunistický tisk
a jeho redaktoři jsou objektem nejzuřivější
a nejneslýchanější persekuce se strany
buržoasní vlády, jak to znovu prokazuje případ
odpovědného redaktora "Rudého Práva",
spisovatele Ivana Olbrachta.
Dne 23. ledna t. r. mělo vyjíti "Rudé
Právo" jako číslo Leninovo s řadou
vědeckých, historických a teoretických
článků k výročí smrti
velikého vůdce dělnické třídy.
Buržoasii a její vládě šlo o to,
aby dělnictvo nedostalo v den výročí
svého velikého vůdce ústřední
list komunistické strany do rukou, a proto nařídila
prostřednictvím svého stát. zástupce
obstavení celého nákladu "Rudého
Práva" a současně podání
žaloby na odpovědného redaktora pro článek
"Situace a úkol socialistické internacionály"
a "Rady člověka, stojícího stranou",
v jichž obsahu shledáno podněcování
podle §u 1 zákona na ochranu republiky, zákona
to, který i podle názoru liberálních
měšťáků krutě zasahuje do
svobod tisku a je svým duchem i svými ustanovením
i nedůstojným těch, kteří tolik
mluví o svobodném národě. Protože
redaktor Olbracht článek nepsal a nedal do tisku,
byl žalován pro přečin opominutí
péče odpovědného redaktora podle zákona
z r. 1868. Za Rakouska bylo opominutí péče
odpovědného redaktora trestáno nejvýše
pokutou 50 Kč, zde byl spisovatel Olbracht odsouzen do
tuhého vězení na 1 měsíc a
k peněžité pokutě 1000 Kč, která
se může eventuelně změniti v další
vězení 14 dnů. Tento neslýchaný
rozsudek, který mohla diktovati jen klerikální
msta a třídní nenávist, vynesl senát
zem. trest. soudu v Praze, jehož prvním votantem byl
smutně pověstný vrch. rada Bouček.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Tohoto vrch. radu Boučka odmítl Olbracht pro
zaujatost a také proto, že do převratu zmíněný
trestní soudce přináležel k nejloyálnějším
rakouským soudcům u pražského trest.
soudu. Presidium zem. trest. soudu však neuznalo důvody
Olbrachtovy, nýbrž uznalo vrch. radu Boučka
za "nepředpojatého" a tak mu naznačilo,
že může spustiti sekeru spravedlnosti, jak mu
bude libo, že má volnou ruku proti bezkonfesijnímu
spisovateli a redaktorovi, který se opovážil
protestovati, aby v jeho trestní věci vykonával
spravedlnost pověstný rada Bouček, který
ještě měsíc po převratu měl
ve své zasedací síni schován obraz
Františka Josefa pro případ, že by to
ještě jinak skončilo. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
První votant senátu rada Bouček prokázal
pak svoji "nezaujatost" tím, že při
líčení řval a přímo
běsnil jako rozumu zbavený. Ale to je celkem vedlejší.
Nestěžujeme si na vrch. radu Boučka, protože
stížnost za tohoto režimu rovnala by se žádosti
za povýšení dotyčného pána.
Hlavní pro nás je to, že zde není vůbec
žádné právní jistoty pro žalované
redaktory, že redaktoři jsou žalováni
a odsuzováni pro věci jinde otištěné
a nekonfiskované a že se při tom mezi t. zv.
demokraty nenajde ani jediný člověk, který
by protestoval, který by pozvedl svého hlasu a ukázal,
jaká je a komu slouží československá
justice, že se nenajde také mezi t. zv. pokrokáři
a demokraty jediný právník, který
by na základě zkušeností ukázal,
jak vinou klerikálů a těch, kdo klerikály
drží, ocitla se celá justice ve psí,
jak právní nejistota od soudů trestních
přenesla se už i k soudům civilním,
jak trestní řád a skutková podstata
jsou pro mnohé trestní soudce ničím
a jak pro věci v celku beztrestné jsou lidé
odsuzováni k těžkému žaláři
jenom proto, že jsou bez konfese a že jsou příslušníky
komunistické strany.
Bezpočtukráte již soudcové typu Boučkova
položili obviněnému jako jednu z prvních
otázek, zda je organisovaným komunistou, a prostá
odpověď "ano" stačila k odsouzení,
i když nebyl čin prokázán tak, jak bylo
k odsouzení třeba. Rakousko - monarchistické
a policejní - udržovalo alespoň zdání
právní formy, zde však jsme svědky způsobů,
jakými se vyznačují jen konští
hadlíři. S plnou nestydatostí se zde na příklad
u některých senátů předstírá
porada soudu tím způsobem, že soudcové
odejdou ke dveřím místnosti sousedící
s jednacím sálem, pootevřou tyto dveře,
otočí se v nich a ihned se vrací ke stolu,
aby odtud veřejnosti namlouvali, že soud se poradil.
To je neslýchaná komedie a hanba, kterou právě
tak jako klerikální kretenství při
konfiskacích listů ukážeme celému
světu na mezinárodní výstavě
tisku v nejbližší době v Německu.
Více však než křiklavým je také
případ soudr. Drotzara z Košic a soudr. Kleina
ze Spiš. Nové Vsi. Tito soudruzi byli odsouzeni každý
do žaláře na 2 měsíce, protože
na schůzi prohlásili, že buržoasní
vláda se chystá vzíti vojákům
volební právo. Rozsudek odůvodněn
tím, že zmínění soudruzi pobuřovali
nepravdivými a vymyšlenými zprávami.
Tážeme se, jak odůvodní duchem i tělem
zaostalý ministr spravedlnosti tento famosní rozsudek
dnes, kdy volební právo vojákům bylo
ukradeno.
Předseda (zvoní): Volám pana
řečníka pro tento neparlamentární
výrok k pořádku. (Hluk.) Prosím
o klid.
Posl. Bolen (pokračuje): Jiný soudruh
na Slovensku byl odsouzen do vězení na jeden měsíc
žaláře jen proto, že vykřikl na
schůzi: Ať žije jednotná fronta a Moskva!
Buržoasní časopisy odmítají podrážděně
naše tvrzení, že československá
justice je třídní justicí. Rozsudek
nad Olbrachtem a také všechny poslední rozsudky
vynesené proti našim řečníkům,
poslancům, redaktorům a příslušníkům
strany jsou nejlepším důkazem třídnosti
československé justice, jsou nejlepším
důkazem toho, že pomocí justice mstí
se buržoasie důsledné oposici v bláhovém
domnění, že tak něco získá.
Nezíská však ničeho. Vytváří
jen pro sebe samu velmi nebezpečný prejudic.
Rovněž tak nezíská buržoasie ničeho
censurou. Bílá místa v novinách mluví
konec konců k masám pracujících výmluvněji
nežli celé knihy, mluví o tom, jak se to má
ve skutečnosti v Československé republice
se svobodou tisku a projevu mínění a jaká
že je ta měšťácká demokracie.
Vaše censura od úmrtí prof. Heverocha je ještě
jankovitější a bláznivější
než byla dříve. Co se všechno konfiskuje,
je prostě k neuvěření. Půjde-li
to tak dosavadním tempem, dočkáme se toho,
že i Washingtonská deklarace bude považována
za spis velezrádný a bude konfiskována. (Souhlas
komunistických poslanců.)
Co se všechno konfiskuje, toho dokladem je náš
sjezdový protokol. V provolání k horníkům
a železničářům v Československu
zkonfiskovány byly tyto věty (čte): "Při
tom vyslovujeme přesvědčení, že
jediným účinným bojovným prostředkem
v tomto okamžiku může býti všeobecná
stávka na železnicích. Je však nutno,
aby železničářské organisace
se co nejrychleji dohodly o společném postupu s
organisacemi poštovních a jiných státně-zaměstnaneckých
kategorií a aby především svůj
boj spojily s bojem horníků."
V řeči zástupce komunistické Internacionály
byl zabaven tento pasus (čte): "V závodech
má býti prováděna také neviditelná
komunistická práce, má-li se skutečně
vedení nejširších mas dobýti a
upevniti. Tomuto nerozumějí ještě všichni
soudruzi. V zemi jako u vás, kde tradice legální
práce jsou staré, nerozumějí všichni
soudruzi jen tak beze všeho, že v závodech musí
býti prováděna také neviditelná
komunistická práce. Je to nevyhnutelné, nechceme-li
nejlepší soudruhy vydati nebezpečí,
že vyletí ze závodů. Máme řadu
stran, které svou práci musejí konati za
illegálních poměrů a také jim
je možno dosáhnouti velikého vlivu. (Další
věta byla usnesením předsednictva posl. sněmovny
ze dne 7. dubna 1927 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu
vyloučena z těsnopisecké zprávy. Viz
str. 658 této těsnopisecké zprávy.)
Z řeči soudr. Hakena zabaveno toto (čte):
"Důsledným hlásáním
hesla národnostního sebeurčení je
právem národností určiti svou státní
příslušnost, bojem proti nacionálnímu
útisku v jakékoliv formě, získá
strana spojence v menšinových národnostech
v zápase proletariátu s buržoasií. Osvobozenecké
akce Slováků i Ukrajinců, jichž strana
dobře dovedla využít a vésti, svědčí
o významu národnostního hnutí, o důležitosti
Leninových národnostních thesí. Nyní
je třeba, a o to budeme dbáti, aby tyto Leninovy
these byly veškerým proletariátem správně
chápány a v revolučním smyslu proletariátem
prováděny."
A z řeči soudr. Jílka dokonce zabaveno
toto: "Komunistická strana vyšla z voleb do Národního
shromáždění jako nejsilnější
strana přes všechny švindle, jež se strany
buržoasie (Tři další slova byla usnesením
předsednictva posl. sněmovny ze dne 7. dubna 1927
podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena
z těsnopisecké zprávy. Viz str. 658 této
těsnopisecké zprávy.) byly proti ní
prováděny." (Výkřiky komunistických
poslanců.)
A dále: "Závodních časopisů,
ačkoliv jsou soudruzi přesvědčeni
o tom, že jsou účinnou zbraní, je stále
ještě málo a vycházejí v nepatrném
nákladu. Závodní časopis není
hračkou, nýbrž vykonáním velikého
kusu práce ve prospěch revolučního
hnutí. Přesto máme závodních
časopisů málo, v malém nákladu,
když uvážíte, že za minulé
období byly vydány závodní časopisy
v nákladu 83.312 výtisků. Další
nedostatek je v tom, kdo píše tyto závodní
časopisy. Ne všude uplatňuje se zásada,
aby závodní časopis byl psán dělníky
v závodě, aby si ho sami vyrobili, aby skutečně
byl závodní časopis jejich orgánem,
aby projevoval všechny nálady situace závodu,
ve kterém je vydáván. Budou-li naše
závodní časopisy vybudovány, jak mají
býti, žádné persekuční
opatření nemůže život strany zničiti
nebo zastaviti."
Opakuji znovu. Všechny tyto věci přednášíme
proto, aby širokým masám československého
pracujícího lidu bylo zjevno, že proti režimu
a systému, jaký zde panuje, je na místě,
možná i nutná, jen důsledná nekolísavá
oposice. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. G. Navrátil.
Dávám mu slovo. (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.)
Posl. G. Navrátil: Slavná sněmovno!
Z předložené účetní uzávěrky
jest zjevno, že se opatrně hospodaří,
a že se postupuje přísně podle finančního
zákona. Jest jen litovati, že v předložené
uzávěrce dosud není zřejmý
výsledek požitkového systému, na nějž
jest právem zvědavo nejen zaměstnanectvo,
nýbrž i nejširší veřejnost.
Nikdo totiž dnes po provedení zákona nevěří,
že povolený náklad 650 milionů Kč
bude vyčerpán. Vláda sice namítne,
že není provedena dosud systemisace resp. povýšení
na jejím základě, bude-li však toho
dosahu, jak se proslýchá, pak nebude zvláštního
nákladu vyžadovati. Vždyť povýšení
do VI. stupnice neznamená žádné zvýšení
příjmu, nýbrž jen naději na dosažení
vyššího konečného platu, a to asi
jen 5000 Kč ročně u II. služ. třídy,
která přichází nejvíce v úvahu.
Povýšení do V. stupnice u téže
třídy znamená zvýšení
příjmu jen asi o 2000 Kč ročně
a vyšší konečný plat jen asi o
1000 Kč. Ale ani povýšení do vyšších
stupnic není spojeno s nějakým zvláštním
vyšším příjmem a tak možno
tvrditi, že ani slušná systemisace sobě
nevyžádá přílišného
nákladu, který by přicházel vážně
v úvahu nebo by mohl způsobiti překročení
preliminovaného celkového nákladu. Proto
šetření na systemisaci, ba i při místech
III. a IV. stupnice, znamenalo by sice úsporu několika
milionů, ba i snad jen několika set tisíc
Kč, ale znamenalo by všeobecné zklamání
a zvýšení nespokojenosti ke škodě
administrativy a státu vůbec. Zvláště
naléhavou, ba nezbytnou jest otázka tak zv. nadsystemisace,
t. j. provisorní systemisace pro úkony, které
nejsou vedoucí, ale přece zvláštního
služebního významu a které byly dosud
odměňovány jmenováním ad personam.
Naše zaměstnanectvo přijalo celkem požitkový
systém přes jeho tvrdosti příznivě.
Jeho zásady jsou celkem zdravé a schopné
uvésti do naší veřejné správy
konečně pořádek, což přiznali
i poslanci odboráři oposičních stran.
Sám pro svou osobu musím, bohužel, na základě
nabytých zkušeností přiznati, že
mám málo důvěry ve velkorysou systemisaci,
a proto žádám, aby byl dodržen slib daný
svého času panem min. předsedou, že
systemisace bude dána předem k prozkoumání
posl. komisi vládních stran. Převzali jsme
parlamentní odpovědnost za požitkový
systém jako celek, a ježto je systemisace hlavní
součástí tohoto celku, máme plné
právo žádati, abychom byli předem slyšeni.
Kdyby se při systemisaci uplatnila úzkoprsost a
fiskální hledisko, byl by úspěch velikého
díla platové úpravy zničen a za to
bychom byli i my odpovědni. Hlavně pak žádám,
aby byly systemisační práce co nejrychleji
skoncovány, neboť další průtah
jest velmi neblahý a vzbuzuje jen další nedůvěru
a neklid. V každém případě však
trvám na tom, aby povýšení provedené
na podkladě nové systemisace mělo zpětnou
platnost od 1. ledna 1927, jak nejen pan premier jménem
vlády, nýbrž i pan ministr financí opětně
slíbil, ba i zaručil.
Při této příležitosti urguji
také na vládě, aby konečně
použila zákonného zmocnění a
povýšila místa s dražšími
hospodářskými poměry do vyšší
skupiny činovného. Poměry v činovném
jsou tak neurovnány, že jest již čas,
aby se zavedl i zde pořádek. Jak mně je známo,
je statistický materiál již zpracován
a stačí stanoviti již zásadní
směrnice. Doufám, že není příčinou
stálého vzdalování nápravy
fiskální důvod, neboť jistě má
pan ministr financí z preliminovaného nákladu
na platovou úpravu dosti prostředků, aby
mohl uhraditi tento vyšší náklad.
Součástí požitkového systému
jest služební řád na železnici,
vydaný vládním nařízením
ze dne 5. března 1927, č. 15 Sb. z. a n. Vedle stabilisace
platů a zavedení správnějšího
systému, nežli byl systém alimentační,
bylo tendencí zákona i prováděcího
nařízení vládního pro železnice,
unifikovati všechny státní zaměstnance,
jak v oborech státní administrativy, tak i státních
podniků.
Pokud se týče státních podniků,
uznalo se již v §u 210 zákona č. 103,
že jest u nich přihlížeti ke zvláštním
poměrům a potřebám. Ale vládní
nařízení této vyslovené zásadě
naprosto nevyhovuje. Tímto nařízením
železniční zaměstnanci jsou hůře
posuzováni nežli zaměstnanci státní.
Tak zejména byly zrušeny pro železniční
úředníky III. a IV. služ. třídy,
platy podnikových úředníků
omezeny jsou na 5 nižších platových stupnic,
I. a II. platové stupnice platí pouze pro pragmatikální
t. j. státní železniční úředníky,
tudíž jen pro ministerstvo, ředitele a jejich
náměstky. Platy železničního
úřednictva nebyly valorisovány stejným
koeficientem jako platy státních úředníků.
Při roztřídění podúředníků
a zřízenců do platových stupnic nebylo
dbáno velmi důležité zásady,
na níž je vybudován zákon, totiž
náležitého hodnocení výkonu.
Tak na př. není výkon dostatečně
hodnocen u četařů v dílnách,
jichž předválečný příjem
vůbec není valorisován, a u nižšího
zřízenectva posunovačů, topičů
a mnohých jiných kategorií.
Nejkřiklavější jest však naprosto
nemožné podceňování úřednictva
železničního statu III, zvláště
však statu III a), na což jsem nucen zvlášť
pana ministra železnic upozorniti. Jsem přesvědčen,
že systém gážistů mimo služební
třídu nehodí se na celý nynější
status III a), a proto chápu jeho roztrpčení,
neboť je to degradace, je to i mravní ponížení
této tak důležité složky železničního
úřednictva. Jeho skutečnou hodnotu úřednickou
nelze jen tak popříti. Mám za povinnost upozorniti
na resoluci přijatou v Národním shromáždění
ze dne 13. března 1919, ve které se praví,
že "státní správa podle přání
samotného presidenta republiky získá v kancelářských
zaměstnancích obojího pohlaví a v
staničních mistrech odborně vyškolenou
a českou úřednickou administrativu a exekutivu",
neboť vykonávají nejen práce manipulační,
nýbrž i účetní, technické,
konceptní a při výkonné dopravní
službě železniční. Úřednický
status III a) zřízen byl nařízením
ministerstva železnic ze dne 18. června 1921, č.
35.081, ve kterém výslovně bylo uvedeno,
že bude pro něj předepsáno vyšší
školní vzdělání, a následující
výnos ze dne 23. srpna 1921, č. 47.603, toto předběžné
vzdělání stanovil úspěšným
absolvováním nižší státní
průmyslové školy nebo jiné odborné
školy této na roveň postavené, úspěšným
absolvováním nižší střední
školy, měšťanské školy a dvoutřídní
obchodní školy s právem veřejnosti,
nebo učebního běhu v měšťanské
škole. Rovněž jest předepsáno,
že doplňování tohoto statu úřednického
děje se přijímáním úřednických
čekatelů. Z těchto předpokladů
vyplývá, že status III a) byl považován
za plnoprávný stav úřednický,
což ostatně potvrdil i další výnos
ministerstva železnic ze dne 3. listopadu 1925, č.
56.580, v němž jest výslovně konstatováno,
že jest to status s plnými právy úřednickými,
s úřednickým charakterem, a přiznáno
mu bylo právo kompetovati o místa úřednická.
Ostatně není to novota poválečná.
Neboť již před tím byly kategorie staničních
mistrů a kancelářských výpravčí
jmenovány individuelně úředníky
a zvláště bývalé soukromé
dráhy, o kterých bylo známo, že dovedou
zvlášť dobře a úsporně hospodařiti
se zaměstnanci, dovedly správně posouditi
a ohodnotiti jednotlivce, a proto ještě dnes se setkáváme
s úředníky mnohdy i na význačných
místech přednostů stanic, skupinářů
a referentů, kteří vyšli z podúřednické
kategorie.
Jest pravda, že generálním přesunem
podúředníků do stavu úřednického
stalo se mnoho nesrovnalostí, které zvláště
vyplynuly ze systému protekčního. Košický
případ Schleiderových dětí
byl jen zlomkem toho, co se i jinde dělo, a takovýmto
způsobem vyrostla přítěž, které
si veřejnost všímala a která způsobila,
že z těchto protekčních hříchů
vyrostlo nepříznivé posuzování
úřednictva statu III a). Bylo by však velikou
chybou, kdybychom z těchto zjevů posuzovali celý
stav a kdybychom nedovedli rozlišovati, co službě
železniční prospělo či co škodilo.
Mám za to, že aspoň v prováděcím
nařízení, dokud nebude vládní
nařízení napraveno, musí býti
alespoň vyjádřen zcela jasně způsob
a použití nynějšího úřednictva
statu III a) a varoval bych v zájmu účelného
hospodaření se schopnou silou úřednickou,
aby snad z nesprávného výkladu byl status
III a) zbavován míst, jež doposud s úspěchem
zastával. Stejně mám za to, že mu musí
býti poskytnuta možnost kompetovati na místa
úřednická a že není ani v zájmu
železniční služby, kdyby jakýmkoliv
způsobem byl vyvolán nedostatek úřednictva
a schopné úřednictvo statu III a) zůstalo
při tom nepoužito.
Posuzuji-li jednotlivé případy, jest příkladně
vyloženou nespravedlností, jestliže správce
pomocného úřadu zařazen jest u železnice
do skupiny gážistů, kdežto u ostatních
resortů jest plnoprávným úředníkem.
Totéž platí zvláště o traťmistrech.
Kdo jen poněkud zná službu traťmistrovskou,
pro kterou jest předepsána odborná škola
a odborná praxe, musí doznati, že svým
rozsahem a významem převyšuje nejednu složku
úřednictva pragmatikálního, neboť
traťmistr, jemuž podřízen jest četný
personál, jest vysloveným přednostou své
služby, jemuž jest nejen uložen technický
dozor, nýbrž i důležité administrativní
úkony a účelné hospodaření
s celým materiálem. Proto jest nespravedlivo, když
traťmistři nejsou ceněni jako plnoprávní
úředníci. Přirovnáme-li nejpříbuznější
resort, poštu, a uvážíme-li, že příkladně
i poštovním telefonistkám a telegrafistkám,
a to plným právem, zaručuje se i do budoucnosti
charakter úřednický, mám za to, že
totéž právo mají všichni železniční
úředníci statu III a).
Ostatně nebylo nikdy možno železniční
službu v jejím celku srovnávati se službou
státní administrativy. Jednotlivé služební
obory práce nebyly nikdy a nemohly býti z povahy
podniku přesně rozlišeny, jak je tomu ve státní
administrativě. Rozličné obory služby
v průběhu služební doby železničního
zaměstnance se značně proplétají
a charakter služby až na výjimky není
možno jednotně stanoviti. Proto jest nejen těžko,
nýbrž i nespravedlivo aplikovati na železniční
zaměstnance, má-li býti jejich úkol
náležitě oceněn, do písmeny platová
schemata stát. zaměstnanců. U žádného
jiného oboru státní správy není
takové odpovědnosti za sta miliony státního
majetku a lidského zdraví a životy jako u železnic
a rovněž i risiko práce jest u železnic
poměrně největší. Z toho důvodu
byli železniční zaměstnanci odlišováni
ode dávna až do nejnovější doby,
což nejen bylo vládním nařízením
č. 15 zrušeno, nýbrž, jak jsem již
naznačil, železniční zaměstnanci
jsou po mnohých stránkách a budou v budoucnosti
hůře placeni.