Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tato personální politika železniční, nesprávná a nespravedlivá, vyplývá jednak z unifikačních snah, jednak z přespřílišné závislosti železnic po stránce finančního hospodářství na ministerstvu financí. Zákon o obchodním vedení státních podniků měl vlastně za účel odpoutati státní podniky od přílišné závislosti na ministerstvu financí a tak nepřímo způsobiti, aby každý podnik svým celkovým hospodářstvím snažil se býti soběstačným. Za tím účelem byl postaven v čelo každého podniku správní sbor, do něhož měli býti vybráni,nejschopnější úředníci a odborníci, aby tak byla prosperita podniku zabezpečena. Ale bohužel správní sbor podniku čsl. státních drah nemá ani možnosti ani moci úkolu svému dostáti. Státní finanční správa zasahuje do všech sebe nepatrnějších podrobností železničního hospodářství, čímž volnost a účelnost podlamuje. Ačkoli uznávám nezbytnost určitých zásahů nejvyšší finanční správy státní do hospodářství všech podniků, přece jen tyto zásahy mají býti omezeny na míru nejmenší, pokud by totiž celkový státní rozpočet a celková hospodářská situace státu toho vyžadovala. Jestliže však jsou zásahem ministerstva financí stlačovány nezbytné výdaje udržovací, jestliže přílišnou restrikcí jsou neúměrně zvětšovány výdaje pensijní, jestliže ocenění výkonu železničních zaměstnanců je pod paritu státního zaměstnance, jestliže po železnicích vyžadují se úkony v sta milionových částkách pro jiné obory státní, aniž se pro ně poskytne náhrady, a jestliže železnice daňově jsou zatíženy daleko více nežli kterýkoliv podnik soukromý, pak nelze mluviti o obchodním vedení drah.

Mají-li železnice plniti úkoly národohospodářské, jež jim ukládá veřejná povaha podniku, a mají-li spolu jako podnik dostáti povinnostem řádného hospodaření, je naprosto nezbytno, aby železnice byly vráceny svému původnímu účelu a dána jim byla k tomu nezbytná volnost, ovšem za plné odpovědnosti vedoucích činitelů železnice, která se při nejmenším rovná povinnosti a odpovědnosti činitelů ministerstva financí nebo jiného ministerstva. Ani ústavní zákon ani žádné jiné ustanovení v naší republice neukládá větší odpovědnost ministerstvu financí nežli jiným ministrům, najmě pak železničním.

Bez této nezbytné volnosti bude jeviti železniční podnik v několika letech těžké nedostatky, které bude možno reparovati daleko většími finančními náklady, nežli které by vyžadovala určitá volnost v železničním hospodaření.

Druhou tendencí pro vydání zákona o obchodním vedení státního podniku bylo ukázati veřejnosti, jak jednotlivé podniky hospodaří, jsou-li výnosné či pouze soběstačné či dokonce pasivní. Tendence jistě naprosto správná a v zájmu rozumného státního hospodářství nezbytná pro případy, kde by se ukázalo, že jsou určité státní podniky pro stát tíživým břemenem. Podle této tendence nynější ministr financí docela správně oddělil rozpočtové hospodářství státní od státních podniků. Správně také řekl ve své řeči v posl. sněmovně dne 14. října 1926, že rozpočty podnikové mají jinou povahu nežli rozpočet administrativní a že čísla jejich výdajů jsou čísly kalkulačními, kdežto čísla výdajů státní administrativy jsou maximální, v jichž rámcích jsou výdaje bezpodmínečně povoleny. Pak bylo však třeba, aby také v rozpočtu podniků - zvláště však železnic - jevila se jejich hospodářská potence. Tomuto požadavku však rozpočet železniční nevyhovoval ani léta minulá, a tím méně vyhovuje na rok 1927. Ale ani účetní uzávěrky této potřebě nijak nevyhovují. Nevidíme jasně ani z rozpočtu ani z ročních uzávěrek, zda železnice jsou soběstačny či dokonce výnosny či zda stát na ně doplácí.

Uznávám, že nevyřešená otázka reparací ztěžuje řádnou kalkulaci. Ale ani bez těchto položek, které zřejmě nemohou býti pojaty do železniční bilance, není možno stanoviti ani přibližně, pokud jsou železnice aktivní či pasivní. Je dosti obtížno i odborníkům, aby se probrali řadami nakupených čísel, aby tato čísla byla podle jejich hospodářské hodnoty roztříděna. V rozpočtu na r. 1927 jest sice viděti, že státní dráhy mají celkem nepatrný přebytek 135 milionů Kč, který však není státní pokladně odváděn, nýbrž že naopak státní pokladna na investice přispívá 136 miliony. Teprve na jiném místě se dočteme, že tento příspěvek je vlastně železnicím vracen z příjmů železničních, plynoucích z přepravy, totiž z dopravní daně, která vynáší státu okrouhle asi 700 milionů Kč.

V rozpočtu železničním sluší rozeznávati vydání, vyplývající z hospodářství podnikového, a výdaje ze zájmu veřejného, které tudíž nemohou býti počítány úplně a bez výhrady do obchodního hospodářství. Státní železniční správa převzala veliký počet pasivních lokálek. Část tohoto břemena měla by podle jeho vlastní povahy nésti státní správa. Dále jsou státní železniční správě uloženy největší povinnosti na prospěch jiných odvětví státní správy, které by měly býti železnicím připsány k dobru. Tak na př. slevy na jízdních cenách dělnických lístků činí okrouhle 250 milionů Kč, které by mělo nésti ministerstvo soc. péče. Slevy, které mají školní dítky a které by mělo hraditi rozpočtově ministerstvo školství, činí na 50 milionů Kč. Režie transportů poštovních zásilek po železnicích činí na 200 milionů Kč, na něž hradí účetně poštovní správa pouhých 60 milionů Kč. To je také jediná částka přiúčtovaná k dobru min, železnic. Nehodlám tady uváděti další výkony pro ostatní správní obory, zejména pro ministerstvo nár. obrany, které nejsou rovněž železnicím ani haléřem hrazeny, ale kalkuluji-li jen minimální náhradu 500 milionů Kč, pak železniční příjem měl by se o tuto částku aspoň rozpočtově zvýšiti a pak by provozní přebytek - neříkám ovšem bilanční výnos - činil na 600 milionů Kč, což by činilo 12% veškerých železničních příjmů, a připočtu-li k tomu dopravní daň, pak vidíme, že železnice ve skutečnosti nebo v úkonech odvádějí více než čtvrtinu svých příjmů státu. Po stránce rentability není také správno, že veškeré investiční výdaje jsou hrazeny z běžných příjmů. Peníze tyto nejsou vydány, nýbrž zvyšují i hodnotu železnic.

Naše investiční politika na železnicích jest vůbec nesprávná. Investujeme příliš málo a možno říci, že až na některé stavby nových drah vlastně dráhy jen udržujeme. Kam takovou nedostatečnou investiční politikou dospějeme, jest na bíledni, svědčí o tom ostatně dnešní stav našich železnic, který není tak dobrý, jak se všeobecně za to má a jak se vyličuje. Stačíme sotva na normální provoz, ale nestačíme ani na získání transitního provozu zahraničního, jak to vidíme příkladně u velkého exportu z Italie a Rumunska do Německa, Polska atd. Co bude, až se stane Rusko hospodářsky přístupným svým konkurenčním zemím? Ohromné transporty budou vezeny kolem naší republiky, a proč? Jen proto, že jsme nevybudovali naše železnice včas, že jsme nebyli dosti prozíraví, že šetříme na investicích, ač jest na domácím trhu dnes dosti levného kapitálu. Tato slepá politika se nám vymstí. Přál bych si, aby zvláště pan ministr financí lépe chápal význam našich železnic a hlavně jejich úkol pro nejbližší budoucnost a aby povolením veliké investiční půjčky umožnil nejen výstavbu našich, jakož i nových spojovacích drah na dráhy prvotřídní - jimiž dnes rozhodně nejsou - nýbrž aby umožnil i neodkladné sestátnění všech soukromých drah a propočítání tarifů.

Z těchto uvedených momentů a číslic vyplývá, že železniční hospodářství docela jinak vyhlíží, nežli nám líčí státní rozpočty nebo roční uzávěrky.

Konečně musím se dotknouti otázky, která podle mého názoru jest dnes nejnaléhavější, a to nejen ze sociálního ohledu, nýbrž i z ohledu mravního a z ohledu na důstojnost našeho státu. Míním t. zv. otázku staropensistů, která je stále přímo neodpovědným způsobem odkládána, ačkoliv musí býti jistě každý odpovědný činitel v tomto státě si vědom, že jedná nesprávně. Otázka pensistů jest nesporně součástí velkého problému zaměstnaneckého. Když jsme konečně v základě vyřídili služební poměr zaměstnanců aktivních, nelze se uzavírati povinnosti dokončiti toto veliké dílo vyřízením otázky pensistů. Uváží-li se dále, že vláda přiznala aktivním zaměstnancům nárok na 6tinásobek předválečných platů jako podklad jich existenčního minima, jest skutečně nepochopitelno, jak se může upírati takový nárok k životu našim staropensistům, vdovám a sirotkům. Vždyť dnešní jejich pensijní příjmy nedosahují ani trojnásobku, a tu musí každý přiznat, že takový stav znamená jen živoření, a je jak vlády, tak i parlamentu a celého státu nedůstojný. Proslýchá se, že vláda již má návrh zákona připravený, a apeluji proto na pana ministra financí, aby déle s předložením neotálel a aby si uvědomil, jak každý den průtahu znamená nejenom krajní roztrpčenost, nýbrž přímo zoufalost, a že těžko si vzíti na svědomí každý další průtah, i kdyby mělo jíti jenom o dny. Apeluji také na pana ministra financí, aby při řešení této otázky se nespokojil jen snad s nepatrným zvýšením starobních požitků, nýbrž aby řešil neudržitelnou otázku kumulace pensí a úrazových rent a aby v úvahu vzal stěžejní požadavek těchto zapomenutých zasloužilých veřejných pracovníků, t. j. zrovnoprávnění s těmi, jimž jsou vyměřeny požitky na podkladě zákona o úpravě platové. (Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Jos. Peter. Uděluji mu slovo.

Posl. Jos. Peter: Parlamentní většina tohoto státu se svojí dnešní vládou, která hájí výhradně výsady průmyslových a agrárních magnátů, zahájila organisovaný útok na zhoršení životosprávy širokých vrstev pracujícího lidu, zahájila útok na existenci a práva těch, kteří svojí úmornou prací udržují tento stát při životě, z jejichž práce, mozolů a krve žije nádherným životem několik tisíc bezohledných vykořisťovatelů a jejich pomocníků. Útok proti pracující třídě tohoto státu v poslední době je veden přímo příšerným způsobem. Převalování placení daní na bedra chudých poplatníků, ohromná drahota, ustavičné propouštění z práce, stále rostoucí nezaměstnanost, šílené zvyšování výkonů, ohromné šikanování se strany dozorčích orgánů a různé jiné, toto všechno vede chudý, porobený lid k odporu a k činům takovým, že dnešní vládní většina ve své zaslepenosti ani nevidí, k jakým důsledkům to vše povede. Jisté je, že útok vládní většiny v poslední době vedený proti železničářům na zhoršení služebních poměrů a útok na zhoršení hornického pojištění nezůstane bez odezvy. Horníci již promluvili dne 24. března 1927 jasnou řečí a, bude-li toho zapotřebi, promluví ještě jasněji i se železničáry a nepomůže potom ani výjimečný stav.

Nyní několik slov pravdy o tom, kdo vyvolává krisi a ten zoufalý stav v báňském průmyslu. Již od delší doby se zhoršuje neustále situace zaměstnanců, pracujících v československém báňském průmyslu. Příčiny nejsou jenom v tom, že obnovením práce v anglickém uhelném průmyslu přestala konjunktura pro čsl. uhlí, nýbrž příčina stále zhoršující se krise v důlním průmyslu vězí také v nemožné hospodářské politice vlády v tomto průmyslu. Uhlí zatíženo je dosud vysokými dávkami a nemožnými dopravními tarify, při čemž ponechána je majitelům dolů spekulační machinace s cenou uhlí. Nekontrolovanost uhelného průmyslu a úplná lhostejnost vlády, která ovládána je finančním kapitálem, v němž důlní průmysl hraje přední roli, jsou ovšem širokým polem pro umělé vyvolávání a rozšiřování krise, z níž uhlobaroni vždy vytěží, poněvadž mají možnost důsledky této krise přesunouti buď na snížení mezd horníkům, nebo na jejich propouštění ze zaměstnání, nebo zvýšiti výkony u zaměstnaných horníků.

Krise v současné době zachvacuje všechny uhelné revíry. Pracuje se omezený počet směn, v některém revíru pouze 3, 4 dny v týdnu. Při této situaci, která vnáší do hornických rodin velikou bídu, propouštěno je dělnictvo z práce. Zaměstnavatelé ve shodě s vládou soustavně podle plánů zmenšují počet zaměstnanců v báňském průmyslu. Kolik horníků bylo zbaveno svého zaměstnání a tím možnosti existenční v tomto státě, je viděti z těchto cifer: R. 1920 bylo na dolech v republice Československé zaměstnáno 126.497 dělníků. R. 1924 klesl počet zaměstnanců již na 110.953. R. 1925 zaměstnáno bylo již pouze 96.752, r. 1927 pouze 94.500 horníků. To znamená, že od r. 1920 do konce r. 1926 ztratilo 31.997 horníků své zaměstnání.

Ani tento stav zaměstnanců podle plánů podnikatelů a vlády není ustálený a podnikatelé hrozí dalším propouštěním dělnictva. Hospodářská politika vlády, prováděná v uhelném průmyslu, nese ve svém důsledku zastavování provozu dolů. Tak r. 1922 bylo v Československé republice v provozu 349 dolů uhelných. R. 1925 bylo v provozu již pouze 296 a r. 1927 je v provozu již jenom 283 dolů. To znamená, že od r. 1922 do r. 1927 bylo zastaveno 66 dolů.

Jak nesmyslnou hospodářskou politiku provádí vláda v uhelném průmyslu, je viděti na dovozu a vývozu uhlí. Naše strana již několikráte upozornila, jaký je na hornickém lidu v Československé republice hospodářskou politikou vlády prováděný zločin. V době, kdy v Československu pracují horníci 3 nebo 4 dny v týdnu, kdy celé tisíce horníků zbavovány jsou své existence, dováží se do Československa značné množství uhlí, aniž se vláda obchodními smlouvami postarala na druhé straně také o vývoz našeho uhlí. Zejména je to viděti na vývozu a dovozu uhlí do Polska. R. 1926 vyvezeno bylo do Polska 2671 tun uhlí kamenného a 64.000 tun uhlí hnědého. Naproti tomu dovezeno bylo v tomto roce do Československa 545.100 tun uhlí. To znamená, že vláda dovolila do republiky Československé dovézti ze samého Polska o 478.429 tun uhlí více, než ho vyvezla do Polska. To je pouze jeden příklad. Takové a podobné smlouvy uzavřela československá vláda i s jinými státy. Je přímo hanebností, že s bídou hornického lidu v otázce dovozu hornického uhlí kšeftují také některé politické strany v Československé republice, jak o tom přinesla zprávu "Die Wirtschaft". Také časopis "Národní Práce" citoval zprávu o tomto zločinném kšeftu a přinesl podrobné znění jednání v ministerstvu veřejných prací o tom, jak jednotlivé politické strany byly dovozními listinami na polské uhlí poděleny. Podle těchto zpráv obdržely instituce politických stran: Národní socialisté 3000 tun měsíčně, čsl. soc. demokraté 3000 tun měsíčně, nár. demokraté 3600, živnostníci čeští 3600, živnostníci němečtí 269, čsl. agrárníci 4000, něm. agrárníci 3772, strana lidová 3800, něm. křesť. socialisté 3359 a ľuďáci 3600 tun měsíčně. Celkem je dovozních listin na 32.000 tun polského uhlí měsíčně. (Výkřiky čsl. poslanců soc. demokratických.)

Takto vydělává každá zde uvedená partaj při nejmenším ¹/₂ mil. Kč ročně. Je samozřejmé, že tato politika i tak zv. socialistických stran vyvolává v hornickém lidu oprávněné pobouření a roztrpčení. (Výkřiky posl. Srby.) A v době, kdy na dolech hromadí se uhlí, kdy dělnictvo je z práce propouštěno a kdy pracuje se omezený počet směn (Stálé výkřiky posl. Srby), vháněna jest ostatní zaměstnaná část dělnictva přímo do šíleného výkonu tak, jako by se projevovala největší nouze o uhlí. Výkon dělníků je stále zvyšován, avšak mzda buď zůstává stejná nebo spíše klesá, při čemž ovšem drahota životních potřeb neustále stoupá, (Stálé výkřiky posl. Srby.) O výkonu dělnictva a jeho mzdách nejlépe mluví tato čísla: Roku 1920 činila těžba kamenného uhlí 11,130.846 tun, uhlí hnědého 19,695.504, výkon dělníka za jednu směnu v kamenném uhlí činil 5.57 q, v hnědém uhlí 13.55 q. Průměrná mzda činila 41.47 Kč. Roku 1922 těžba kamenného uhlí činila 9,906.261, hnědého uhlí 18,942.020 tun, výkon na dělníka na směnu činil v kamenném uhlí 6.27 q, v uhlí hnědém 16.28 q, průměrná mzda činila 54.92 Kč. Roku 1924 těžba kamenného uhlí činila 14,359.400, hnědého uhlí 20,507.177 tun, výkon na jednoho dělníka na směnu v kamenném uhlí činil 7.63, v uhlí hnědém 18.69 q, průměrná mzda činila 38.60 Kč. Roku 1926 činila těžba kamenného uhlí 14,507.596 tun, hnědého uhlí 18,779.278 tun, výkon na dělníka na směnu činil v kamenném uhlí 10.76 q, v uhlí hnědém 19.79 q, průměrná mzda 37.28 Kč. Při tomto vhánění dělnictva do stále větší a větší výkonnosti stoupá ovšem počet úrazů a zabití dělníků pracujících na dolech. Často se tvrdí, že zvýšený výkon je v důsledku zlepšení technických opatření v dolech a zdokonalení uhelné výroby. Dovolím si tvrditi, že tomu tak není, nýbrž že zvýšený výkon je dílem karabáčnických poměrů, které v československých dolech dnes vládnou. Kdyby byla pravda, že zvýšený výkon je v důsledku zlepšení a zmodernisování dolů, jistě by také statistika těžkých úrazů a zabití přinesla jiná čísla.

Uhlobarony hlásané a zmodernisované prostředky dolovací možno přirovnati k dolování v letech válečných, t. j. r. 1914 až 1918. Doly jsou přímo rabovány a pracuje se tak jako ve válce, nejvíce jen na produktivních dílech, zatím co přípravné a bezpečnostní práce jsou zanedbávány. Bez ohledu na stav možnosti odbytu uhlí, bez ohledu na bezpečnost dělnictva a bez ohledu na stav dolů razí zaměstnavatelé heslo: "Jen větší výkon!" A výsledek po stránce bezpečnostní je v báňském průmyslu tento: 154 zabitých horníků r. 1926 oproti 123 případům r. 1925.

To je výsledek kapitalistické racionalisace prováděné na dolech. K těmto krvavým číslicím, které mluví o okamžitém zabití dělníka, nutno uvésti ještě případy těžkých úrazů, z nichž velice často nastává smrt až v nemocnici. R. 1923 bylo zabito 109 horníků, těžce raněno 5594; r. 1924 zabito bylo 154, těžce raněno 6910, r. 1925 zabito bylo 123 horníků, těžce raněno 6179, r. 1926 zabito bylo 154 horníků a těžce raněno 6982.

To jsou výsledky dnešního surového režimu na československých dolech, který sice nezměrně zvyšuje zisky podnikatelů, ale současně bezměrně vykořisťuje, vraždí a mrzačí dělnictvo. Je nutno vytknouti vládním dohlédacím úřadům, že tomuto režimu a stavu bezpečnostních opatření v dolech nevěnují nutnou pozornost. Máme několik případů, kde zástupce vládního dohlédacího úřadu jde se přesvědčiti na důl, jak zachovány jsou bezpečnostní předpisy, a týden napřed ohlásí správě dolu úřední prohlídku, aby jí dal možnost aspoň nejkřiklavější případy porušování bezpečnostních opatření pro den, kdy se prohlídka koná, odstraniti. Návrhů členů závodních rad na zlepšení bezpečnostních opatření a na odstranění příčin nebezpečí správy závodů nedbají a jsou v této nedbalosti přímo i nepřímo podporovány ledabylostí báňských úřadů. Této nedbalosti nebude učiněno konec, dokud nebude z řad dělnictva zvolen bezpečnostní komisař s právem nařizovacím, který ovšem musí býti placen státem, aby nebyl svojí existencí vázán na podnikatele. Je přímo neodpovědné, že v této době přichází vláda s dalším útokem na ubohý hornický lid tím, že chce nedostatečné hornické pojištění zhoršiti a snad dokonce zrušiti.

Nebezpečnost hornického zaměstnání vynutila si již v polovině minulého století zvláštní ochranu a zabezpečení pro hornické zaměstnance. Dnešní vládní většina svobodné a demokratické republiky nestydí se vyrvati horníkům z rukou, co jim bylo v rakouské monarchii za dob Franze Josefa dáno zákonem. Komise ustavená vládou k vypracování nového návrhu na sanaci hornického pojištění konala již několik schůzí a v podstatě vypracovala osnovu, která se dosud tají a ve které jsou tyto nejdůležitější sanační body:

1. Pojištěnci v aktivní službě se nalézající mají pokračovati v pojištění u Ústřední sociální pojišťovny. Členská doba zaplacená u bratrské pokladny má býti převedena do Ústřední sociální pojišťovny do třídy A. Těmto pojištěncům má býti zachován nárok na důchod vdovský a na důchod starobní, ovšem až v 60. roce věku. Stát by potřebné premiové reservy úrokoval a umořoval anuitou 30 mil. Kč ročně.

2. Osoby, které by po novele vstoupily do hornického zaměstnání, mají býti pojištěny podle předpisu zákona č. 221 z r. 1924 bez nároku na důchod vdovský.

3. Důchody, napadlé do dne účinnosti novely, poskytované ve výši zákonité (č. 242 z r. 1922), mají býti redukovány celkem o ¹/₃.

4. Nemocenské pojištění horníků provádělo by se podle předpisu zákona č. 221 a revírní pokladny přeměněny by byly na nemocenské hornické pojišťovny.

Podle těchto směrnic byla by ústřední bratrská pokladna vůbec zrušena a revírní bratrské pokladny staly by se úřadovnami nemocenského pojištění Ústřední sociální pojišťovny. Dosavadní členové bratrské pokladny přešli by k všeobecnému pojištění a byli by zařazeni do třídy A (zákon č. 221), jinak zařazeni by byli aktivní pojištěnci do tříd podle výdělku. Bylo by to ohromné zhoršení stávajícího stavu, jelikož nárok na invalidní důchod by měl dělník, až by se stal úplně k jakékoli práci neschopným. Nárok na starobní důchod měl by dělník až v 65. roce. Dosud má nárok na důchod starobní po 30 letech členství, dosáhl-li věku 55 let. Nově přijatí horníci stali by se přímo členy sociálního ústavu a jejich ženy neměly by nároku na důchod vdovský a také by od padl důchod sirotčí. Jaký by byl rozdíl mezi dnešní beztak již nedostatečnou provisí, kterou platí bratrské pokladny podle zákona z r. 1922 hornickým pojištěncům, ukazují cifry:

Po 10 letech členství 115 Kč měsíčně, vdova polovinu, sirotek ¹/₄. Po 20 letech členství 195 Kč měsíčně, vdova polovinu, sirotek ¹/₄. Po 30 letech členství 275 Kč měsíčně, vdova polovinu, sirotek ¹/₄. Po 40 letech členství 355 Kč měsíčně, vdova polovinu, sirotek ¹/₄.

Tyto nedostatečné renty mají býti podle chystané vládní novely zákona sníženy o celou jednu třetinu a ostatní aktivní horníci a ostatní dělníci v hornictví zaměstnaní mají býti převedeni do všeobecného pojištění podle zákona č. 221, které vyplácí rentu až po dokončení 65. roku věku, kterého se horník po těžké a nebezpečné práci vůbec nedočká, neboť horníci umírají již v 50. až 60. roku svého věku a jen malá část asi 10 nejvýš 15% dožije se delšího věku. Proto právem říkají horníci, že všeobecné pojištění je pojištěním pro vládní činitele, kteří budou manipulovati s penězi pojištěnců podle své vůle. Ministr soc. péče páter Šrámek, který je jedním z hlavních činitelů zhoršení sociálního pojištění a hornického pojištění, dovedl svým kamarádům v jejich "těžkém" povolání zajistiti z prostředků státní pokladny, do které nedali ani haléře, daleko lepši provisi, než sedřeným, poctivým dělníkům a dělnicím. Renty těchto zástupců Kristových, kteří si zřizují království boží na zemi, pohybují se u nás na této výši: Za dobu služební do 10 let ročně 6600 Kč, od 10 až do 20 let 8100 až 9216 Kč, od 20 až 30 let 9216 až 16.632 Kč, od 30 až 40 let 16.632 Kč až 19.800 Kč, přes 40 let 19.800 Kč až 20.400 Kč. Tak mají postaráno staří kněží v Československé republice ze státních příspěvků. Posuďte sami, zdali kněz, pro kterého vláda nalezla dosti finančních prostředků, dělá užitečnější práci, nežli horník a ostatní dělníci. Vláda vytěžila na uhelné dani téměř 5 miliard Kč, které jsou potřísněny hornickou krví, ale ani nejmenší částku nechce věnovati z tohoto ohromného obnosu na sanování hornického pojištění, kdežto na druhé straně dává presenty do desítek a set milionů zkrachovaným bankám, průmyslníkům, velkozemanům, Wrangelovcům, rakouským válečným štváčům za válečné půjčky a dodaný válečný materiál na frontu v r. 1914 až 1918. Vláda se stará výhradně o boháče a na pracující lid, je-li nespokojen s dnešním vyděračským systémem, pošle policii s pendreky a četnictvo s bodáky a olověným chlebem, jako se to stalo již v mnohých oblastech Československé republiky, kde byli vražděni a biti ti, kteří žádali pouze větší skývu chleba pro své rodiny.

Jeden faktický doklad brutálního postupu vlády a jejích činitelů uvádím ze svého rodného místa Orlové, kde na náměstí a u dělnických kolonií dne 4. dubna 1925 bylo do klidných horníků, jejich žen a dětí stříleno jako do dravé zvěře a byli zastřeleni ženatý horník Pavel Heřík a Jan Valovič, kteří zanechali po sobě ženy s nezaopatřenými dětmi a staré rodiče. Zastřeleno bylo také 3měsíční dítě v náručí své matky v bytě, kde koule pronikla oknem. Také byla postřelena dělnice Marie Petrová, která po 3 nedělních útrapách podlehla zranění v Orlovské nemocnici. Také mnoho dělníků, dělnic a žen horníků bylo těžce i lehčeji zraněno. Toť jenom jedna část bilance demokratického režimu v Československé republice. Pohřeb obětí krvavého zločinu uhlobaronů a vlády byl úřady zúmyslně zatajován, aby prý nedošlo k demonstracím. Ale i přesto přišlo veliké množství horníků a dělnických žen doprovoditi na poslední cestě oběti krvelačného systému a všichni přísahali nad hrobem těchto hornických mučedníků neúprosnou pomstu. A přijde doba, kdy pracující lid Československa krutě pomstí všechny oběti krvelačného, kapitalistického systému, smete třídní vládu a nastolí si vládu dělníků a rolníků. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku panu posl. Johanisovi.