Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Hintermüller. Uděluji mu slovo.
Posl. Hintermüller: Slavná sněmovno!
Vojenské předlohy, jež právě
projednáváme, dávají jednotlivým
politickým stranám vhodnou příležitost,
nejen zaujmouti stanovisko k navrženým zákonům,
jež znamenají důležitou periodu ve vývoji
československého vojenství, ale vůbec
precisovati svůj poměr k armádě československého
státu. Dosud - řekněme si upřímně
- ve víru starostí o hospodářské
zabezpečení našeho státu a v práci
o sociální práva pracujícího
lidu, v tom rychlém tempu, v jakém hleděli
jsme v životě politickém, hospodářském,
sociálním a kulturním dohoniti a doplniti
všechno, co nám v bývalém Rakousku bylo
odpíráno, nevěnovali jsme příliš
pozornosti záležitostem vojenským a armádu
pokládali jsme více nebo méně za nutné
zlo, o němž je lépe nemluviti. Tento poměr
velké části naší veřejnosti
lze velmi dobře psychologicky chápati, neboť
v naší mysli až příliš čerstvě
vyryty byly hrozné vzpomínky na militarismus rakouský
a jeho děsnou úlohu ve světové válce.
Mimo to český člověk, náchylný
k pacifismu, nemiluje militarismu, jehož zásadou bývá,
že stát je pro armádu a nikoliv podle našich
demokratických názorů armáda pro stát.
(Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)
Slavná sněmovno! V důsledku těchto
názorů na armádu a vojenství vůbec
většina československých stran též
budovala svá programová stanoviska k vojsku. Je
zajímavo sledovati tyto programy, jež jednotlivé
strany skládaly po světové válce a
pod dojmem světové války. V těchto
programech většinou se zdůrazňuje, že
velká, stálá armáda není nutností
a že obraně země vyhoví úplně
miliční systém založený na všeobecném
výcviku obyvatelstva ve zbrani. Důsledkem těchto
programových hledisek byla různá zařízení
v naší armádě, jež jednak směřovala
k t. zv. odrakouštění československé
armády, jednak i k poznenáhlému odstranění
systému kádrového a nahrazení volnějším
systémem miličním. Během let však
poznenáhlu se docházelo ke zkušenostem jiným,
a předlohy, jež právě projednáváme,
nejsou ničím jiným než poznenáhlou
likvidací falešného názoru na armádu,
její potřebu a poslání, jak v Československé
republice se jeví. Ale tato poznenáhlá likvidace
pochybených názorů na armádu ještě
nestačí. Právě při projednávání
osnov vojenských zákonů musí též
dojíti k revisi stanoviska naší politické
veřejnosti k vojsku a armádě vůbec.
O vojsku nesmí se již mlčeti, jak bývalo
přáním rakouského režimu, nýbrž
zcela naopak: vojsku musí věnovati pozornost ne
pouze komunistická strana, jak se dosud dělo, ale
i strany ostatní, zvláště strany státotvorné,
jež musí si již jedenkráte s celou vážností
především odpověděti na otázku,
potřebujeme-li vojska; jestli ano, jaké to vojsko
má býti a čeho všeho naše armáda
potřebuje, aby dělala státu našemu čest
a byla jeho chloubou před celým světem. (Výborně!)
Slavná sněmovno! Senátor Modráček
končí svou zajímavou knihu "Ve víru
národů" těmito slovy: "Musíme
se uměti včas potřeby též brániti,
brániti svou půdu a svou neodvislost, neboť
národ, jenž není schopen vlastní obrany
a spoléhá jen na cizí pomoc, ztrácí
svou hodnotu v celém světě a nikdo s ním
vážně nepočítá".
Myslím, že nebylo bez jistého a určitého
úmyslu, že Modráček právě
těmito slovy ukončil knihu, jež pojednává
o mezinárodní politice a mezinárodním
postavení československého státu.
Jisto je, že mezinárodní smlouvy nejsou těmi
nejhlavnějšími garanciemi míru, pro
který národ náš pracuje a jehož
z vlastní iniciativy nikdy neporuší. Ve světové
válce se ukázalo, že všechny smlouvy a
ujednání, jež zdály se zaručovati
mír a přátelské soužití
národů na celá desetiletí, jsou ve
chvíli válečného požáru
pouhými cáry papíru, jichž nikdo nedbá.
Bohužel, musíme si přiznati, že nejhlavnější
garancií míru a respektu u ostatních států
je v prvé řadě zdatná armáda
a dobré vojsko. I nejlepší spojenec nejdříve
projeví zájem o to, jakou máme vojenskou
sílu a organisaci. Snad někomu se bude zdáti
tato řeč příliš militaristickou,
ale nic mně není tak vzdáleným, jako
právě militarismus a horování pro
vojáctví. Nikdo by si také více nepřál
slastného ovoce pokoje a míru, než právě
strana, kterou mám čest zastupovati, a jejíž
světový názor je založen na učení
Toho, jehož zrození již bylo uvítáno
sladkým pozdravem míru: "Na zemi pokoj lidem
dobré vůle". Ale, bohužel, my vidíme
právě v událostech přítomné
doby, kterak lidstvo je stále ještě daleko
vzdáleno od uskutečnění ideálu
mezinárodního pokoje. Ani Svaz národů,
ani jiné úmluvy, které se v poslední
době staly, o nichž chlubně bylo hlásáno,
že zabezpečí evropský mír a pokoj,
nedávají naděje, že evropské
lidstvo bude na dlouhou dobu užívati ovoce míru.
Zvláště poslední události, jež
jsou spojeny s revolucí čínskou, a konflikt
italsko-jugoslávský a celé to nové
předivo diplomatických pletich ukazují, že
pro budoucnost není nijak vyloučena možnost,
že nám jednou může nastati povinnost brániti
ne-li existenci, jistě celistvost naší Československé
republiky. (Tak jest!) Pro všechny. tyto případy
musí míti naše republika řádnou,
dobře zorganisovanou a zdatnou armádu, jež
by ochraňovala naší vlast před útoky
ať zevnitř či zvenčí jdoucími
na celistvost našeho státního území,
jeho suverenitu a jeho získaná práva.
Slavná sněmovno, jsou ještě jiné
důvody, jež ukazují nutnost řádné
armády, ale tyto zajisté stačí, aby
byla zřejma povinnost opravdově a upřímně
odpověděti si na otázky, zda armáda
naše vyhovuje těm úkolům, jež jí
naše vlast ukládá, zda je na výši
doby a zda také její organisace, zdatnost a správa
odpovídají těm obětem, které
i po hospodářské stránce naše
republika na armádu věnuje. Máme-li upřímně
na tyto otázky odpověděti, právě
projednávané předlohy svědčí,
že v naší armádě je leccos nezdravého,
co by zasluhovalo řádné reorganisace nebo
případné revise. To nemusí býti
ještě žádnou výtkou, nýbrž
poctivým doznáním chyb, jež se po převratu
při budování československé
armády i při dobré vůli snadno mohly
státi a jistě se i staly. Poukazuji tu na poslední
reorganisaci francouzské armády, jež je přeci
armádou staré tradice a přeci Francie uznala
nutnost po zkušenostech válečných i
poválečných, důkladně reorganisovati
svoji armádu, jež se v obraně Francie tak zvláště
skvěle osvědčila. Že je zde celá
řada věcí a problémů, jež
v naší armádě přímo volají
po nové úpravě a řešení,
doznávají i vojenští odborníci.
Nechci se však různých těchto otázek
dotýkati, poněvadž jsem toho mínění,
že jde o věci velmi závažné a obtížné,
jichž příprava vyžaduje dlouhých
studií a úvah a zůstanu pouze při
problémech, jež se nám u příležitosti
projednávání osnov vojenského zákona
k úvaze a řešení přímo
nabízejí.
Tak na př. osnova zákona o délce presenční
služby vojenské nás nutí k úvaze
právě o tomto předmětu. A tu musím
zdůrazniti, že strana naše není právě
příliš nadšena touto předlohou.
Zákon o zkrácení služební doby
měl býti počínajíc r. 1927
proveden a vojenská správa měla se přizpůsobiti
a opatření učiniti, aby ustanovení
toto mohlo býti aktivováno. Dlouhá presenční
služba vojenská není ještě zárukou
zvláštní schopnosti nebo spořádanosti
armády. Za světové války jsme viděli,
že vojsko s krátkou presenční službou
často po vojensko-technické stránce a udatnosti
předčilo vojsko s delším nebo velmi
dlouhým vojenským výcvikem.
Naším ideálem tedy nesmí býti
dlouhá presenční služba ani veliký
stav vojska, nýbrž co největší
kvalitativnost vojska a dokonalost vojenského zřízení.
Při této příležitosti budiž
mi dovoleno říci, že dosavadní prakse
s délkou presenční služby, jak se ve
skutečnosti prováděla, byla neudržitelna.
Vojáci odcházeli po 6 měsících,
potom po 14 měsících a tak třikráte
do roka nastal v armádě pohyb, který měl
velmi zlé následky pro disciplinu, pořádek
a ducha v armádě. Souviselo to i s celou praksí,
jak vojíni byli z vojny propouštěni. Vojín
teprve po nastoupení vojenské služby si podával
žádost o propuštění. To mělo
však různé špatné následky.
Tak na př. mnozí vojíni očekávajíce,
že budou propuštěni z vojny, odmítali
vstoupiti do poddůstojnických škol, zvláště
však škodilo to, že z vojny se často dostali
ti vojíni, jež měli politické nebo jiné
konnekse, kdežto jiní jejich druzi musili zůstati
na vojně. Co tu bylo často zlé krve a závisti!
Věc tato byla závadná i po stránce
hospodářské, poněvadž propustiti
na př. jezdce po 6 měsíčním
cvičení bylo vyhazováním peněz
na jeho vycvičení věnovaných. Tuto
závadu má nyní odstraniti zákon o
náhradní záloze. Osnova jeho se teprve projednává
a nebudu k ní tedy zaujímati stanovisko. Jisto je,
že po stránce konsolidace armády právě
z uvedených příčin je nutno zákon
tento vítati, ale chováme určité obavy
o tom, jak jej bude lze praktikovati a vůbec jak se osvědčí.
Bylo by dobře právě zkušenosti s rakousko-uherskou
zálohou zde uplatniti.
Další otázka by byla, jakým způsobem
je možno v poměrně krátké době
12 neděl zabezpečiti co možná dobrý
výcvik vojínů náhradní zálohy.
To jest ovšem otázka, na niž si musí dáti
vojenská správa odpověď, neboť
je třeba, aby i finanční oběti státu,
vzniklé s náhradní zálohou, nesly
přiměřené plody.
Konečně je zde velmi obtížný
problém nástupního termínu. Francie
na př. má dva nástupní termíny,
takže při 18měsíční službě
má v měsících zimních i letních
stejný početný stav vojska. Tato prakse snad
má určité technické závady,
ale není bez těžších závad
naše prakse s jedním nástupním termínem,
poněvadž podle ní v zimních měsících
bude stav vojska asi 172.000 a v letních měsících
90.000.
To má ovšem ten následek, že v zimě
výcvikový aparát nemůže ten stav
vojska ani řádně zpracovati, kdežto
v létě není koho cvičiti. Mimo to
se poukazuje na to, že právě zimní měsíce
jsou nejhoršími pro výcvik vojska. Jsou krátké
dni, špatné počasí, nelze venku tábořiti
a pod. Proto také některé státy, jako
Jugoslavie a ltalie mají největší stav
vojska v měsících letních. Uvádím
to nikoliv proto, že bych se přimlouval pro povolávání
vojínů v letních měsících,
kdy je potřebí, zejména při polních
pracích, mnoho pilných rukou, nýbrž
proto, abych ukázal, jaké různé těžké
problémy spojeny jsou s otázkou presenční
služby vojenské. Uznáváme-li, že
vojsko je pro náš stát nutností a věnujeme
li tak značné obnosy na jeho udržování,
potom nutno se starati, aby i po této stránce armáda
naše byla přizpůsobena tak, aby i po stránce
technicko-vojenské svým úkolům řádně
vyhovovala. Československá strana lidová
právě z těchto důvodů bude
podporovati vše, co povede ke kvalitativnímu zlepšení
našeho vojska, neboť očekává, že
zdokonalením naší armády dojde se ke
zkrácení služby vojenské a zmenšení
stavu našeho vojska.
Slavná sněmovno! Mezi předloženými
osnovami je též návrh zákona o umísťování
déle sloužících poddůstojníků.
Přijetím tohoto zákona má se dosíci
většího počtu déle sloužících
poddůstojníků v armádě. Při
té příležitosti dovolil bych si upozorniti
na tuto věc:
Počet poddůstojníků během dvou
let má se rozmnožiti z 2000 na 8000. Myslím,
že po této stránce bude třeba právě
z důvodů vojenských i státních
veliké opatrnosti při přijímání
poddůstojníků, aby se to nedálo příliš
překotně a bez náležitého výběru.
Upozorňuji zvláště, aby dáván
byl dobrý pozor, aby na důležité posice,
jaké v naší armádě zaujímají
poddůstojníci, nedostávali se členové
takových stran, resp. takové strany, jež projevuje
podezřelý zájem o armádu a jež
nijak se netají, že armády chce použíti
ke svým rozvratným cílům. Dále
upozorňuji na to, aby při výběru poddůstojníků
byl brán vůbec zřetel nejen k jejich odborné,
ale i mravní kvalifikaci a způsobilosti, neboť
postavení déle sloužících poddůstojníků
je v armádě zvláště významné
a odpovědné. Vždyť tito lidé dostanou
do svých rukou na dlouhou dobu veškerou zdravou mládež
našeho národa ve chvíli nejdůležitější,
kdy z jinocha stává se muž. Co mohou udělati
z této mládeže, s myslí ještě
vláčnou a přístupnou, schopní
a poctiví poddůstojníci, kteří
jsou s ní v nejužším styku, ale jaké
škody zase na druhé straně mohou způsobiti
poddůstojníci hrubí, nevzdělaní
a cyničtí! Jak zřejmo, je tu právě
veliký a opravdový zájem státu, aby
k tomuto povolání byli přijímáni
lidé nejen schopní, ale skuteční gentlemani.
Slavná sněmovno! Přicházím
k dalšímu problému, k jehož řešení
dává podnět předložená
osnova zákona o volebním právu příslušníků
branné moci a četnictva, to je k otázce poměru
vojska k politickému životu. Staré armády
za monarchistického režimu problému tohoto
neznaly. Armáda rakouská na př. byla nejen
odpolitisována, ale i odnacionalisována s tím
zřejmým úmyslem, aby mohla býti tmelem
říše národnostně tak různorodé.
Otázka poměru vojska k politickému životu
stala se akutní teprve v armádách demokratických
států, zvláště uvážíme-li,
že všechny převraty, jež po válce
se v jednotlivých státech staly, na př. v
Polsku, Řecku, Italii, Španělsku, Portugalsku
a jinde, byly vykonány vojskem. A tu jeví se nám
problém politického života u vojska jako jedna
z nejdůležitějších otázek
našeho státu. A tu se naskytují dvě
otázky: předně, má-li býti
vojsko orientováno o věcech státních
a zásadách jeho politiky a za druhé, má-li
se vojsko přímo zúčastniti politického
života a zvláště má-li vykonávati
volební právo.
Na první otázku je rozhodně nutno odpověděti
kladně: Ano, vojsko má býti obeznámeno
s ideovým základem státu a musí míti
hluboké a pevně založené vědomí
soudržnosti se státem, musí býti prodchnuto
vřelým vlasteneckým citem a státním
cítěním se státem, za který
má po případě i svůj život
položiti. Po té stránce je zvláště
potřebí zdůrazniti, že tomuto státnímu
a vlasteneckému cítění vojínů
musí býti dán pevný základ
již ve školách. Do škol našich musí
býti opět zaveden onen vychovávací
směr, kterým se řídila i stará
česká škola, jež zvláště
se vyznačovala vřelým vlasteneckým
cítěním a výchovou k tomuto cítění.
Choulostivější je však otázka druhá,
zda vojsko má bráti přímou účast
na politickém životě státu a zda má
zvláště vykonávati volební právo
do obcí a zákonodárných sborů.
Naše oposice velmi prudce útočí na vládu,
jež je toho mínění, že branná
moc volebního práva míti nemá. A tu
mi dovolte malou otázku: při všech volbách,
jež se konaly jak do Národního shromáždění,
tak i do obcí, shodly se politické strany, mezi
nimi i strany socialistické, že se zdrží
volební agitace ve vojsku. Proč ta opatrnost? Protože
každému bylo zřejmo, že tu jde o věc
závažného a zvláště velmi
choulostivého významu. Jednotlivé strany
samy instinktivně cítily, že volební
agitace a politika do kasáren a mezi vojsko nepatří.
Víme, že zvláště někteří
důstojníci a poddůstojníci trpce nesou
odnětí volebního práva a cítí
toto odnětí jako občanskou degradaci a i
morální ponížení před
celou veřejností. Ale těchto úmyslů
zde jistě nebylo a příčiny, pro které
vojínům bylo volební právo odňato,
jsou mnohem vyšší, a abych tak řekl, ideálnější.
Dám v této příčině mluviti
známému vojenskému odborníku, jenž
napsal: Aktivní volební právo znamená
pro vojsko zatažení do volebních sporů
stran na škodu vojska, jakožto poslušného
a pohotového nástroje v rukou státu. Politické
strany mají sice zvýšený, ale docela
specielní zájem na vojsku jako na voliči.
Vojsko se stává předmětem stranické
agitace, podporované sliby. Vojín zatažený
do politického boje, ocitne se v konfliktu s určitými
stranami a dá se svésti k násilným
činům, jak ukazují zkušenosti nedávných
dnů. Do vojska se vnášejí elementy nejednotnosti
a politických vášní. Avšak agitace
stran na daném podkladě má na zřeteli,
že vojsko může býti obráceno i
proti státu neb alespoň proti vládě,
která jej spravuje. Skutečnost, že vojín
je materielně odvislý od státu a od vlády,
představované vojenskou správou, že
proti ní zdvihá určité nároky,
skoro jako by šlo o zaměstnance a zaměstnavatele,
dává agitaci politických stran ve vojsku
docela přirozeně hrot proti vládě,
a to i když strana není v otevřeném
rozporu s vládou, jak ukazuje zkušenost. A právě
této vládě má vojsko podle svého
účelu býti poslušným nástrojem.
Touto cestou dojde se velmi rychle k tomu, že vojáci
cítí se spíše exponentem strany než
státní myšlenky.
Slavná sněmovno! Nejsme ovšem tak bláhovými,
abychom se domnívali, že odnětím volebního
práva bude již vymýcena politika z vojska a
armáda odpolitisována. Aby se tak stalo, k tomu
je třeba ještě celé řady jiných
činitelů, z nichž zvláště
jmenuji potřebu zdravého života v důstojnickém
sboru, dále spokojenost důstojníků
a poddůstojníků zvláště
po stránce materielní, a konečně i
to, aby vojenská správa sama politiku do armády
nezaváděla a vojsko politicky nerozrušovala.
Připomínám tu z roku loňského
dvě aféry, které velmi ohrozily právě
po stránce politické vnitřní život
armády. Byla to především aféra,
socialisty úplně bezdůvodně vyvolaná,
dnes již zesnulého a k smrti uštvaného
biskupa Bombery, a potom aféra generála Gajdy. Celý
podklad těchto afér byl především
politický, a způsob, jakým si vojenská
správa při jejich řešení počínala,
byl tak neobratným, že škody z toho pro armádu
vzniklé jsou skutečně velké. Má-li
býti armáda odpolitisována, musí nejvyšší
vojenská správa v prvé řadě
toho dbáti, aby se zbytečně nezaplétala
do politiky a politických afér, jež by pro
další vývoj našeho vojenství mohly
se státi katastrofálními.
Slavná sněmovno! Mluvím-li již o těch
různých problémech československé
armády, budiž mi na konec dovoleno, abych se zmínil
ještě o jedné záležitosti, jež
je právě pro vojsko i republiku naši nedozírného
významu. Je to otázka discipliny v armádě.
Myslím, že mezi námi není nikoho, kdo
by nepřisvědčil, že discipliny v armádě
je na výsost třeba a že by bez pevné
kázně sotva vojsko bylo možné. O potřebě
discipliny v armádě jsme tedy jistě všichni
shodni, ale rozcházeli bychom se v tom, jakými cestami
se této discipliny má dosíci. Někteří
vojenští odborníci dokazují, že
vojsku je třeba takové discipliny, jež vojína
vede přímo k mechanickému jednání.
Nechci o této věci pronášeti svůj
úsudek, ale tolik chci zdůrazniti, že kázeň
vojska i přes její bezpodmínečnost
a příčinný mechanismus musí
býti přece jen radostnou a samovolnou. Dosáhnouti
takové kázně, zvláště
u českého člověka, náchylného
k resistenci, pacifismu, humanitářství a
materialismu, není tak snadné a lehké a vojenská
správa musí tu mnoho přemýšleti,
jak tuto disciplinu praktikovati, aby byla též shodná
s našimi demokratickými řády a zásadami
demokratické armády.
A tu poukazuji k tomu, že k výchově řádně
disciplinované a spořádané armády
je vedle elementů ryze vojenských třeba též
činitelů mravních, neboť čím
byla dosažena ona úžasná a všeobecně
obdivovaná disciplina u německé armády?
Vojenští odborníci učí a věc
vysvětlují tím, že německý
národ byl veden pevně a poctivě smýšlející
vládou ke kázni, bohabojnosti, k autoritě
a vůbec ke všem občanským vlasteneckým
ctnostem, při čemž vládě zvláště
oddaně pomáhal učitel.
Slavná sněmovno! Zde jsme právě u
jednoho bodu, který nás vede k tomu přesvědčení,
že předvýchovy k vojenskému stavu je
opravdu třeba, ale nikoliv snad v tom smyslu, aby mládež
školní nebo škole odrostlá se učila
stříleti a se zbraní zacházeti, nýbrž
v tom směru, aby byly vštěpovány již
ve škole, v rodině, v letech dětských
a jinošských příštím obráncům
vlasti pevné zásady pravé mravnosti a vlasteneckého
cítění, jež z nich pak udělají
na vojně dobré vojáky. Vojenská správa
neměla by zapomínati na tyto mravní činitele,
jež jsou základem k výchově dobrých
vojínů a měla by se starati, aby právě
mravní výchovy dostalo se vojínům
nejplnější měrou. Netřeba tu
ovšem připomínati věc všeobecně
známou a nejslavnějšími pedagogy kolikráte
zdůrazněnou, že mravní výchově
se nejlépe daří na půdě náboženské
a právě proto náboženství by
mělo býti více uplatněno v armádě
a ve výchově vojínů, aby tito skutečně
se stali ozdobou a ctí československého národa.
Z těchto důvodů, jež dovolil jsem si
přednésti, lidová strana bude celým
svým vlivem pracovati k tomu, aby československému
státu dostalo se zdatné, dobře disciplinované
a po každé stránce spořádané
armády, armády takové, jež by byla nejenom
ctí, ale také ve chvíli nebezpečí
řádnou jeho obranou a oporou.
Předložené osnovy zákonů zdají
se k tomu směřovati a proto lidová strana
bude hlasovati pro jejich přijetí. (Potlesk.)
Na konec ještě dovoluji si navrhnouti tuto resoluci:
Resoluce k vládnímu návrhu zákona
o umísťování déle sloužících
poddůstojníků.
Vláda se vybízí, aby při umísťování
vysloužilých déle sloužících
poddůstojníků bylo též plně
dbáno zájmů oněch zaměstnanců,
kteří v den podání osnovy nového
zákona byli již v jakémkoli služebním
poměru ve službách úřadů,
ústavů, podniků a korporací, na něž
se zákon o umísťování délesloužících
poddůstojníků bude vztahovati.
Vláda se vybízí, aby umísťování
délesloužících poddůstojníků
dělo se skutečně jen do nejnižších
platových skupin příslušných
zaměstnaneckých kategorií a kde těch
není, tedy na místa čekatelská. Působnost
certifikátu nechť dále nesahá.
Při stylisaci vládního nařízení
k §u 7 nového zákona a při praktikování
zákona budiž přihlíženo k tomu,
aby umísťováním délesloužících
nebyli poškozováni oni oficianti, úředničtí
čekatelé, zřízenci, zřízenečtí
čekatelé a pomocní zřízenci,
kteří budou míti delší skutečnou
dobu a budou fysicky staršími. Při povyšování,
resp. jmenování do vyšších kategorií
zaměstnaneckých, nechť je brán zřetel
jedině na kvalifikaci zaměstnanců a nikoli
na certifikát.
Aby nynějším občanským zaměstnancům
vojenské správy, zejména však oficiantům
a pomocným zřízencům, při praktikování
tohoto zákona byl aspoň částečně
umožněn služební postup, vláda
se vybízí, aby v dohodě s vojenskou správou
pro první dobu zmírnila příliv déle
sloužících poddůstojníků
na místa občanských zaměstnanců
u vojenských úřadů, útvarů,
ústavů a podniků. Kompensací za to,
aby pak délesloužícími byli v potřebném
měřítku doplňovány první
dobu kategorie zaměstnanecké s vojenskou organisací,
kromě vězeňské stráže.
(Výborné! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Kopasz. Uděluji mu slovo.
Posl. Kopasz: R. 1918, keď sa vojna skončila
a utvorila sa Československá demokratická
republika na ruinách starej monarchie ako samostatný
štát, vojsko vracalo sa domov a utváraly sa
československé pluky z tých najchudobnejších
chlapcov. V týchto plukoch panovalo samé bratstvo
a láska jedného ku druhému, nebolo rozdielu
medzi mužstvom a dôstojníkmi. Táto jednota
panovala tiež medzi robotníctvom. Táto jednotnosť
ťažko padla kapitalistickej triede, ale v tú
dobu nemala táto žiadneho východiska k tomu,
že by uchvátila moc na seba, a preto začala
kuvať pikle so starými rakúsko-uhorskými
dôstojníky a pátery proti tejto jednotnosti
robotníctva a vojska. Keď sa jej podarilo robotníctvo
rozbiť, prišlo na rad vojsko. V tomto začali
znova zariaďovať kasty a čím ďalej
tým stále väčšiu disciplinu, takže
dnes, keď sme už nemali mať len nepatrnú
čiastku vojska na udržanie poriadku, dnes sa československý
parlament má zaoberať so samými vo jenskými
predlohami. Medzi predlohami je i vládny návrh tisk
849, o umiesťovaní dlhšie slúžiacich
poddôstojníkov, o tak zv. certifikátistoch,
ktorý zákon bol uvedený i v starej monarchii.
R. 1919 revolučné Národné shromaždenie
tento zákon zrušilo ako pozostatok rakúskeho
režímu. V dôvodovej zpráve štátne-zamestnaneckého
výboru, tisk 441, zo dňa 30. januára 1919,
sa medzi iným hovorí:
"Zrušenie tohoto zákona znemožní
na budúce, aby poddôstojníci, ktorí
podľa vojenského osvedčenia vstupovali do štátnych
služieb a tým ostatným dlhšie slúžiacim
štátnym zamestnancom zabraňovali dosiahnuť
definitívy, nabývali prednostných práv
pred menovanými zamestnancami. Zrušením tohoto
zákona je vyhovené dlhoročnému oprávnenému
volaniu tých zamestnancov v štátnych službách,
ktorí pre tento zákon trpeli. Tým bude odstránený
pozostatok rakúskeho režímu, ktorým
predovšetkým uznané boly výsady militaristickej
kasty a pre tieto výpomocní sluhovia a úradníci
nemohli dosiahnuť svojho existenčného zabezpečenia."
Revolučné Národné shromaždenie,
keď roku 1919 tento zákon rušilo, malo na zreteli
medzi iným i tých 588.000 válečných
mrzákov, ktorí prišli o svoje zdravie vo svetovej
vojne, ale preto, aby mohli konať tú službu,
ktorú predtým konali certifikátisti. Z tých
588.000 válečných poškodencov do tohoto
času nebolo umiestené v štátnej službe
ani 1 %. Pravda, od toho času uplynulo už 8 rokov,
ako ten zákon bol zrušený. Vtedy ešte
vládni činitelia rozmýšľali demokraticky
a svojimi hlavami. Dnes tomu nie je tak. Terajší vládni
činitelia nerozmýšľajú svojimi
hlavami, ale plne plnia rozkazy západných kapitalistických
štátov, ktoré majú na zreteli ozbrojenie
celého sveta proti sovietskému Rusku. (Tak je!)