Pri umiesťovaní dlhšie slúžiacich
poddôstojníkov s tou žiadosťou sa obraciame
na pána ministra nár. obrany, aby na Slovensku pri
zaplňovaní služobných miest v prvom
rade bral zreteľ na Slovákov poddôstojníkov,
aby miesta, pre týchto vyhradené, boly obsadené
zručnými, disciplinovanými certifikatisty
Slovákmi, čo bude istou zárukou toho, že
i Slováci vo väčšom a hojnejšom počte
sa budú hlásiť do služieb armády
ako poddôstojníci.
Nech mi je pri tejto príležitosti dovolené
upozorniť pána ministra na okolnosť, ktorá
nás Slovákov do krve uráža. Vláda
už dvakrát vydala nariadenie o slovenčine ako
úradnej reči na Slovensku, ale so žiaľom
musíme konštatovať, že práve vojenské
úrady sú tie, ktoré si tohoto nariadenia
nevšímajú, toto ignorujú a našu
vieru v sľube daného slova otriasajú. Slovenčina
je u vojska popolúškou. Toho školským
prípadom je to, čo sa stalo v Košiciach, kde
kapitán Kubita, veliteľ VII. leteckej roty, nariadil
cestou svojho četára, istého Nováka,
vyvesiť na letišti tabulu, na ktorej malo byť upozornenie,
že v dobe zamestnania agentom a civilom je priechod zakázaný.
Tabulu mal zhotoviť desiatnik Bubeliny, Slovák, ktorý
rozkaz s najväčšou ochotou, ako sa to poddôstojníkovi
svedčí, vyplnil. Pravda, tabulu napísal v
slovenčine na Slovensku, kde úradnou rečou
je slovenčina, a vyvesil ju na určené miesto.
Keď v druhý deň kapitán Kubita čítal
tabulu a videl, že jej text je slovenský, tabulu rozkázal
hneď strhnúť a jej text prepísať
do češtiny. Toto je urážka slovenčiny,
úradnej to reči Slovenska. Tabula nebola písaná
pre vojakov, ale pre civilov, nemôže sa pán
kapitán vyhovárať s tým nesprávnym
dôvodom, že u vojska úradnou rečou je
čeština. Tu v tomto prípade nad slnko jasnejšie
sa zrkadlí duch protislovenský.
Keď tu uvedený prípad považujeme hoci
za prestrelku jednotlivca, tým bolestnejšie sa nás
dotýka nariadenie vydané z ministerstva národnej
obrany, ktoré rozkazuje, aby vo všetkých vojenských
kurzoch pre negramotných používané boly
iba české učebnice "Vpřed",
vydané ministerstvom národnej obrany. Nad touto
drzosťou niektorého zaprášeného
byrokrata sa i sám slovenský orgán strany
pána ministra "Slovenský Denník"
zo dňa 22. marca 1927, rozčuľuje, keď
hovorí: "Dosiaľ sa užívaly slovenské
učebnice a učenie šlo o mnoho ľahšie.
Teraz sú učebnice české a tá
"čierna práca", ako hovorí pán
prezident vyučovaniu dospelých negramotných,
je ešte čiernejšia. Slovenský vojak z
Liptova alebo Oravy okrem ťažkej námahy naučiť
sa "gramote", musí sa učiť ešte
i neznámym výrazom českým a českej
výslovnosti." Byrokrat, ktorý vydával
toto nariadenie, asi ťažko pochopí, akého
duševného napnutia je tu treba od negramotného
vojaka. Fakt, že v šlabikári sú okrem
štátnych hymien len dve veľmi krátke slovenské
básničky, nijako nedokáže oprávnenosť
tohoto rozkazu. Český šlabikár u slovenského
vojaka, ktorý sa učí písať, zaviní,
že mladý človek nevie nakoniec vôbec,
ako má správne písať, vzniká
zmätok a vojak nepíše ani slovensky ani česky.
Tento postup ministerstva nár. obrany bol aj orgánom
národne-demokratickej strany "Národným
Denníkom" perhoreskovaný a preto dôrazne
žiadame pána ministra, aby urážlivé
nariadenie bolo okamžite revokované a rovnoprávnosť
slovenčiny uplatnená. (Tak je!)
Čo sa týka doby prezenčnej služby vojenskej
ako i mierového počtu vojakov, podotýkame,
že v prvom rade my Slováci máme životný
záujem na tom, aby naša armáda bola tak vycvičená
a vyzbrojená a v takom počte udržovaná,
na ktorú by sme sa mohli s dôverou spoliehať.
Odstránený musí byť z našej armády
t. zv. defetizmus, musíme sa opierať v prvom rade
na vlastné sily. Toho živým príkladom
nech nám je Srbsko, ktoré válčilo
cez celú vojnu. Musíme vzbudiť u nášho
vojska to povedomie, že si vieme udržať a obrániť
náš štát sami, musíme vychovať
vojaka malého národa a malej armády.
Do tých čias, kým sa naši súsedia
neprispôsobia ku mierovým smluvám, dokiaľ
neprestanú v školách učiť "Hiszek
egy Istenben, hiszek Magyarország feltámadásában",
t. j. verím v jedného boha, verím v znovuvzkriesenie
Maďarska, do toho času nemôže pomýšľať
naša vojenská správa na sníženie
počtu vojakov, ba povinnosťou ministerstva nár.
obrany je, aby so zvýšenou pozornosťou a ostražitosťou
bdelo nad tým: ne quid res publica detrimenti capiat! (Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dále má slovo pan posl. Mikulíček.
Uděluji mu je.
Posl. Mikulíček: Předložením
právě projednávaných vládních
návrhů o volebním právu příslušníků
branné moci a četnictva, o délce presenční
služby vojenské a o stanovení mírového
počtu vojska je nad slunce jasněji prokázána
správnost teorie i taktiky komunistické strany,
že psané právo neznamená nic, kdežto
hrubá a brutální moc je vším.
Teprve několik málo let uplynulo od chvíle,
kdy byla prohlášena samostatnost Československé
republiky, tedy od doby, kdy nejenže vládnoucí
kruhy byly donuceny poskytnouti volební právo také
příslušníkům branné moci,
ale kdy bylo s nejvyšších míst v tomto
státě slibováno i zavedení systému
miličního, a již jsme se dočkali toho,
že místo zavedení slibované milice odbourávají
se práva, ústavními zákony občanům
a tudíž i vojákům zaručená.
Měšťácká vládní koalice
cestou zřejmě protiústavní krade volební
právo nejen aktivně sloužícím
vojínům, ale podniká útok i na volební
právo těch, kteří na přechodnou
dobu budou povoláni na cvičení vojenské,
anebo kteří budou museti poslechnouti rozkazu mobilisačního.
V dobách popřevratových potřebovali
čeští nacionalisté volebního
práva vojínů, aby jim tito pomáhali
dobývati radnice v mnoha městech s německou
většinou. Dnes, kdy už pomocí sociálně-patriotických
stran upevnila československá buržoasie svoji,
po převratě silně ohroženou posici,
když k upevnění svého kapitalistického
vykořisťování má reakcionářské
zákony, na ochranu republiky, teroru a okleštění
tisku, pod střechou, nedbá uplakaného brekotu
svých bývalých pomahačů, spolutvůrců
těchto reakčních zákonů z řad
sociálně-patriotických, a bezohledně
odbourává práva občanům ústavou
zaručená. A páni z této mezinárodní
měšťácké vládní koalice
mají ještě tolik drzosti a cynismu, že
při každé příležitosti nalhávají
občanstvu, že jednají demokraticky. Dnes už
buržoasie česká, německá i maďarská
dohodla se o tom, jak se má zaříditi, aby
mohla co nejvíce vykořistiti a ožebračiti
pracující třídu všech národů,
obývajících tento stát, a jak si mezi
sebe rozděliti tučné veřejné
sinekury a proto české a slovenské buržoasii
na udržení národnostně ohrožených
posic nezáleží. Stejně vždy používala
vlastenecké plachty jen k tomu, aby jí před
očima pracující třídy venkova
i měst zastřela svoji pravou povahu, která
je prosta všech ideálů, jak dokazují
nesčetné korupční aféry, z
nichž připomínám jen špiritusovou,
benzinovou, válečných půjček,
rozkrádání vkladů bank a poslední
se zákonem lex Cyril. Tyto korupční aféry
demaskovaly správně naše stoprocentní
vlastence, kteří si udělali z té,
jimi hubou tak milované vlasti dojnou krávu.
Denně připomínáme dělníkům
a pracujícím zemědělcům, že
buržoasie je hanebně klame předstíráním
vlasteneckých ideálů. A události posledních
devíti měsíců nám to potvrzují.
Agrární keťasi a církevní latifundisté
dostali chuť vyrabovati poloprázdné kapsy konsumentů
a my jsme byli svědky, že k dosažení tohoto
loupežnického úmyslu padli si do náruče
nejzuřivější vlastenci, jak čeští,
tak němečtí a maďarští,
kteří až do té doby vedli mezi sebou
boj na život a na smrt. V době, když životní
úroveň všech produktivně pracujících
sražena byla pod existenční minimum a kdy řádí
v těchto vrstvách tuberkulosa jako nikdy před
tím, položili svoje požadavky na zvýšení
kongruy sádelnatí, metrákoví páteři,
rabíni a pastoři. A k prosazení tohoto, v
době krise státních financí přímo
nestydatého požadavku vytvořila se jednotná
buržoasní fronta takové strakatiny, jako je
možno najíti pouze v Československu. Za zvýšení
platů klerikálním reakcionářům,
vlastně pro větší platy klerikálním
agitátorům, bojovali ruku v ruce s pátery
i poslanci bez vyznání a sloučili se sokolští
oslavovatelé Husa, Žižky a Komenského
s věrnými následovníky papeže
Jana XXIII., bývalého mořského loupežníka.
A poněvadž státní pokladna zeje věčně
prázdnotou a na zvýšení platů
páterů nebylo odkud bráti, zvýšila
tato celně kongruová koalice cukerní daň
o 60 haléřů na 1 kg. Není potom divu,
když my, komunisté, tento úžasný
švindl odhalujeme, že výkonný orgán
nynější národně i kulturně
strakaté koalice, censor, nám obsah našich
časopisů hodně zhusta vykrádá.
Neboť kdyby masy pracujících venkovanů
po správné naší informaci prohlédly
švindl, jaký už léta klerikálové
a agrárníci s nimi provádějí,
byl by konec vládě této měšťácké
koalice a nezachránil by ji ani tucet suspendovaných
generálů. Přirozeným důsledkem
těchto reakčních činů na poli
hospodářském, politickém i kulturním
jest obava a strach před vědomou nespokojeností
utlačované pracující třídy.
A poněvadž věci špatné možno
hájiti pouze prostředky ještě špatnějšími,
zabředá dnešní koalice čím
dále tím více do reakčního
protilidového bahna.
Předložené vládní návrhy
o rozmnožení vojska v míru, o prodloužení
doby služební a hlavně o zbavení vojáků
volebního práva jsou toho nejlepším
dokladem. Zdrcující většina aktivně
sloužících vojáků a poddůstojníků
rekrutuje se z řad dělníků a pracujících
venkovanů. A jestliže tato koaliční
vláda, jež je výkonným orgánem
českoněmeckých vydřiduchů čili
kapitalistického právně-hospodářského
řádu, a jestliže tento řád svojí
rafinovanou hospodářskou i daňovou soustavou
nutí chudou ženu dělnickou, ale i také
ženu na zemědělském venkově,
aby až do nejvyššího stupně těhotenství
těžce pracovala, jestliže tato žena, jež
po několika dnech, kdy dala život dítěti,
musí se zapřahati opět do těžké
práce mnohdy při nedostatečné výživě,
aniž by jí bylo dopřáno dosti času,
aby svoje dítě řádně ošetřila,
a při tom všem tato žena vidí, že
bohaté dámy ze strachu o svoji krásu zříkají
se dětí vůbec a mají-li přece
jaké, tu svěřují péči
o ně a výživu jich cizí kojné,
pak se nedivte, že s takovým dítětem,
vychovaným touto utlačovanou matkou, roste nespokojenost
už od nejútlejšího mládí,
neboť tuto nespokojenost ssaje již s mlékem mateřským.
A vidí-li chudý kluk-školák, jak se
u nás v praksi provádí okřídlené
heslo, že v Československé republice není
rozdílu mezi bohatým a chudým, kdy on je
otrhaný a hladový, zatím co děti boháčů
žijí v přepychu, zažívá-li
tuto demokratickou rovnost v době trpkého učení,
musí-li takový mladý proletář
v době mezi učením a narukováním
prožíti dlouhou dobu v nezaměstnanosti, která
v mnohých případech dohání
ho k příšerné sebevraždě,
pak se, pánové z měšťácké
koalice, nedivte, že přes různé metody,
jimiž do vojáků-proletářů
vtloukáte ideu obrany kapitalistického řádu
nedaří se vám vaše plány a že
voják-proletář, který musel žíti
v bídě a nouzi celý život před
narukováním a ví, až shodí vojenský
kabát, že ho zase jen nouze a trpký život
očekává, že tento voják-proletář
má i pod vojenským suknem srdce, které vyrostlo
v strádání a nouzi, a že s těmi,
kteří za odstranění vykořisťování
práce obětavě zápasí, sympatisuje.
A v tom vězí největší nebezpečí
pro všechny vykořisťovatele ve všech kapitalistických
státech, neboť k obraně kapitalistických
vykořisťovatelů četnictvo a policie
v rozhodujících chvílích rozhodně
nepostačí. Právě proto měšťácká
koaliční vláda chce dostati pod střechu
tyto předlohy zákonů, proti kterým
strana komunistická musí co nejostřeji bojovati.
Poslanec Kramář prohlásil sice v ústavně-právním
výboru, že voják nemá co politisovati,
že musí jenom bezpodmínečně poslouchati
svých představených, o nichž pan dr
Kramář ví, že jsou většinou
rekrutováni ze synů lenivé buržoasie,
která ve vlastním zájmu chrání
kapitalistické vykořisťování,
leč jak to nakonec dopadne s ideou násilím
nadiktovanou, o tom nejlepší důkaz podaly poměry
v carském a rakouském vojsku v letech 1914 až
1918. Přes zavádění nejpřísnějších
trestů, trestů přímo inkvisičních,
přes tisíce poprav, které vedení armády
jak ruského cara, tak rakouského císaře
za války přímo zločinně napáchalo,
přes to obě tyto armády se velmi neslavně
shroutily. Tam, kde voják je hnán jako nemyslící
zvíře na jatky, nikdy to nemůže k jiným
koncům dospěti.
Naproti tomu armády složené z nadšených
bojovníků za ideu, kterou podle přesvědčení
posledního vojáka je nutno hájiti i za cenu
ztráty vlastního zdraví a života, tyto
armády vykonaly při obraně své idee
opravdové zázraky, jak pádný důkaz
v dávných dobách podala vojska táborských
komunistů a v dobách novějších
hrdinné činy jihoafrických Burů a
rudé armády v sovětském Rusku.
Ale pánové z česko-německé
vládní koalice ani z historie ničemu se nenaučili
a domnívají se, změní-li předloženými
vládními návrhy přímo násilím
dosud platné zákony a vojáky zbaví
ústavou zaručených práv občanských,
že už tím přemění každého
muže, násilím do vojenského stejnokroje
oblečeného, v nemyslící stroj, který
bezvládně musí plniti vůli své
vrchnosti, byť i ta vrchnost byla tak zločinné
povahy, že se musí s nejvyšších míst
armády československé suspendovati a z vojenské
hodnosti degradovati. Tento případ je snad také
jenom raritou Československa, že lidem, na jejichž
zločiny jsme upozorňovali kompetentní kruhy
již před několika lety, je svěřován
nejvyšší úřad v armádě,
že tito lidé svého privilegovaného postavení
zneužívají a jako státem placení
vojenští hodnostáři kují pikle
a připravují převrat proti platné
ústavě. A když to všecko praskne, tak
se takovým zločincům poukáže
50.000 Kč roční pense, a samo sebou se rozumí,
že se jim volební právo ponechá.
Odnětím volebního práva, prodloužením
služební doby mají býti potrestáni
jen poctiví synové dělníků
a malorolníků, neboť zájem reakce v
tomto státě toho vyžaduje. Leč připomínám
panstvu, že se může lehko přepočítati.
Jako se vojenští tyrani, kteří uštvou
prostého vojína tak, že tento sáhne
k zoufalé sebevraždě, mohou dočkati
toho, že tito sebevrahové nebudou odcházeti
sami, ale vezmou s sebou také ty, kteří je
k sebevraždě dohnali, tak se také může
dočkati v rozhodující chvíli zklamání
měšťáctvo všech států
s armádami složenými z převážné
většiny ze synů proletářů
a venkovských zemědělských proletářů.
Neboť jak se s vojíny aktivně sloužícími,
i se záložníky, otci rodin, jedná, to
možno nazvati v mnohých případech přímo
barbarstvím. Otec několikačlenné rodiny
dostane rozkaz, aby narukoval k vojenskému výcviku.
Při manévrech, které, jak zkušenosti
ze světové války dokazují, jsou pro
kočku a které dnes jsou jen velmi draho placeným
luxusem dnešní generality, nebéře se
naprosto žádný ohled na to, že v době
nejpilnějších zemědělských
prací zbavuje se malé rolnické hospodářství
hospodáře a rodina živitele, kterého
nelze nahraditi jinou pracovní silou u většiny
malorolníků, poněvadž není k
tomu finančních prostředků. A jak
se s těmito narukovanými otci rodin zachází,
o tom z mnoha případů svědčí
toto:
Domkář Karel Černický z Bohuslavi,
okres Uh. Hradiště, živitel několika dítek
a starého otce, musel v červnu 1926 narukovati na
tři týdny k vozatajskému oddělení
čís. 8 do Brna, prý na vojenské cvičení.
Ale místo cvičení musel pracovati každý
den od 7. hod. ráno do 6 hod. večer ve vojenské
dílně kolářské. Kromě
této práce musel dvakrát až třikrát
týdně v noci konati službu strážní,
aniž by byl jemu dopřán mezi dobou práce
a služby potřebný odpočinek, jak v předpisu
o strážní službě je nařízeno.
Když jednou při takové noční
službě na strážnici usnul, byl o 5. hod.
ráno překvapen kapitánem Vachem a na jeho
udání, aniž by byl k soudu předvolán,
odsouzen na 7 týdnů do kriminálu, který
také při mizerné stravě musel plně
odpykati. (Slyšte!) K tomu ještě musil
si tento chudý venkovan dvě cesty na Špilberk
do vězení a zpět v obnosu okrouhle 100 Kč
zaplatiti sám. (Skandál!) Tedy protože
se nedodržovaly vojenské předpisy o odpočinku
před noční strážní službou,
musel až dosud úplně zachovalý živitel
rodiny na 7 týdnů do kriminálu a způsobena
jemu poměrně velmi citelná škoda finanční.
Takovou metodou vaše armáda lásky vojínů
jistě nezíská. A podobných případů
bylo by možno uvésti celé stovky. Proto bude
také logickým důsledkem dnešní
nespravedlnosti vůči vojákům jak se
strany měšťácké koalice, tak také
se strany měšťácky a fašisticky orientovaných
důstojníků, že v těžkých
a rozhodujících chvílích, do kterých
se kapitalistický svět řítí,
do vojenského šatu oblečený proletariát
a poloproletariát zachová si svůj vlastní
rozum a správně se zařídí podle
zkušeností, kterých získal jak v dobách
poslední světové války, tak také
v době poválečné.
Při projednávání těchto vojenských
předloh je nutno s největším důrazem
odsouditi také protizákonný postup kompetentních
úřadů ve vyměřování
vyživovacího příspěvku pro rodiny,
jejichž živitel byl povolán ke službě
ve zbrani. Zákon o výživě povolaného
mluví jasně. Oprávněné žádosti
chudých rodinných příslušníků
narukovaného jsou soustavně odmítány,
a nepomáhají ani intervence poslanců, aby
bylo učiněno zákonu zadost. Zde se jasně
projevuje dvojí loket dodržování i těch
vašich buržoasních zákonů. Běda
otci záložníka, který by se odvážil
neuposlechnouti povolávacího rozkazu. Ten by to
odnesl jistě těžkým žalářem;
ale když na druhé straně je ignorován
zákon o podpoře rodiny narukovaného otce,
živitele rodiny, nepotrestá se ani jeden ouřada,
který odpírá poukázání
podpory proti výslovnému znění zákona.
Velmi smutným a tento měšťácký
stát dobře charakterisujícím je fakt,
jak se jedná s válečnými poškozenci
a s příslušníky jejich rodin. Zatím
co stoprocentní bohatí vlastenci dali si národními
dary zaplatiti dosti pohodlné internování
v době válečné, jsou chudí
váleční poškozenci ve svých nárocích
beze všeho odkopnuti.
Z tisíců případů uvádím
jenom několik. František Hradil, domkář
z Hostišova, okres Holešov, utrpěl ve světové
válce ochrnutí nervů a rakouská vojenská
správa propustila ho jako 75%ního invalidu. Československé
úřady, jak tento výměr potvrzuje (ukazuje
výměr), nárok na invalidní rentu vůbec
zamítly.
Vítězslav Šváb, syn malorolníka
z Hodolan u Olomouce, přeběhl od rakouské
armády k nepříteli a jeho staré, dnes
úplně chudé matce bylo zastaveno vyplácení
vyživovací podpory a přes veškeré
urgence a intervence do dnešního dne nebyla tato rakouskými
úřady zadržená podpora vyplacena.
Jan Marek z Jestřábí, okres Uherský
Brod, padl jako československý legionář
na italském bojišti, ale žádosti jeho
starého otce Josefa Marka, který je jakéhokoli
výdělku neschopný, jsou už po léta
soustavně zamítány.
Antonín Šenkeřík, syn domkáře
v Ondřichovicích, okres Uherské Hradiště,
byl za hrdinné chování v československých
legiích v Rusku dokonce vyznamenán. Padl v boji
a přes to, že chudí rodiče jsou k výdělku
nezpůsobilí - matka je okresním lékařem
uznána 75% práce neschopnou a otec je těžkým
válečným invalidou - už celá
léta marně se dovolávám invalidní
renty pro tyto zoufalé ubožáky. Pomáhal
mně v tom už i člověk, který
má velmi blízko na hrad, je funkcionářem
legionářské obce, je to dr Patejdl,
ale přes to je to docela zbytečné. Celá
léta tato věc stojí. Pro tyto pozůstalé
po padlých legionářích nemá
republika ani pár mizerných haléřů,
aby, když prý v boji za vlast ztratili živitele,
nemuseli ve stáří zemříti hladem.
Ale pro zločinné generály, kteří
pro slavili jméno české tím, že
na Sibiři vraždili, pálili a kradli, přes
to, že museli býti degradováni, určen
jest trest, pobírati 50.000 Kč roční
pense.
Těmito z tisíců jiných vybranými
případy jest jasně dokázáno,
jak se buržoasie odměňuje rodičům
těch, kteří s nasazením vlastního
života a zdraví dopomohli této buržoasii
k moci. Tento vládní systém nedbá
ani svých vlastních zákonů, jsou-li
ku prospěchu příslušníků
třídy pracující. Tím méně
možno očekávati parlamentární
řešení přímo palčivých
existenčních otázek pracující
třídy a chudých zemědělských
venkovanů.
S tohoto místa prohlásil agrární poslanec
Mašata, že strana agrární je vedoucí
stranou v tomto státě. Nuže, jak se tato strana
zachovala k návrhům zákona pachtovního
a zákona o zavedení existenčního minima
pro malorolníky, které už více než
před 1/2 rokem podal klub poslanců
komunistických a na které toužebně čekají
statisíce malorolníků? Uzavřela je
pevně do šuplíku, aby nestrašily její
hodně černé svědomí. Její
protekční děti jsou pro budoucnost zabezpečeny
přídělem vydatných a levných
zbytkových statků, a proto vedoucí činitelé
této strany s řešením životních
otázek pracujících zemědělců
příliš nepospíchají. Rovněž
klerikálové místo houževnaté
snahy znetvořit nedostatečné sociální
pojištění měli by více času
věnovati drobným zemědělcům
a trvati na uskutečnění našich návrhů.
Ale na řešení těchto návrhů,
které jsou pro zemědělce velmi užitečné,
nemají ani klerikálové ani agrárníci
času. Mají naspěch jenom tehdy, mohou-li
předloženými vojenskými zákony
upevniti posici reakce.
Návrhem tisk 941, který se projednával ve
výboru, dosud na denním pořadu sněmovny
není, zavádí se konečně zákonné
právo úlevy pro brance, kteří jsou
živiteli rodin. Je to částečné
opisování zákona ze starého Rakouska,
ale i v tomto návrhu dokazuje nynější
koalice, že je reakcionářštější
nežli zpátečnické Rakousko, neboť
v Rakousku musel býti propuštěn branec-živitel
rodiny po presenční službě 8nedělní,
když jeho mladší bratr nedosáhl 19 let,
kdežto podle návrhu nynější koalice
může býti propuštěn pouze
jediný živitel rodiny až po 12nedělní
presenční službě a když jeho mladší
bratr nedosáhl 17 let. Budeme tedy svědky toho zjevu,
že starost o výživu rodiny bude uvalena na živnostenské
učedníky, kteří budou 17letí,
zato ale synkům bohatých sedláků a
obchodníků poskytuje předložený
zákon daleko více privilegií nežli zákon
starého Rakouska. Jsme povinni poukázati na toto
zpátečnictví dnešní koalice a
její reakční práci objasniti pracující
třídě. Budeme tak činiti i v budoucnosti
přesto, že koaliční tisk nás
za to označuje za velezrádce, jak dokazuje úvodník
časopisu špiritusových korupčníků
"Večer", který v čísle 70
v úvodním článku "Velezrádná
propaganda komunistická se střediskem - v parlamentu"
kritisuje řeč soudr. Bolena takto: "Tak
vynášel bolševik Bolen ve své řeči
blahobyt dělnictva v sovětském Rusku, prohlásiv
současně, že Československo je pravým
opakem tohoto blahobytu. Československo není státem
pracujících lidí (Souhlas poslanců
komunistických.), prohlásil bolševik Bolen
doslovně a dále hlásal velezrádnou
politiku své strany slovy:
Většina pracujících, zejména
na Slovensku a v Podkarpatsku, cítí se v tomto státě
nanejvýše nešťastnou, cítí
se zde jako v cizině, jako v babylonském zajetí,
a je pochopitelno, že touha a snaha dostati se z tohoto nepřátelského
prostředí ven, touha po sebeurčení
zasahuje stále širší kruhy slovenského
a podkarpatského lidu."
To označuje agrární "Venkov" za
velezradu. Tedy už i konstatování smutného
faktu, že většina pracujících prožívá
zoufalou bídu, je podle orgánu známých
korupčníků také velezradou. Tomu asi
nebude věřiti ani jeden domkář a malorolník.
Spíše bude považovati za velezrádce ty,
kteří, jak spousta afér dokazuje, okrádají
stát a jiné veřejné instituce a kteří
za to se v tomto státě vesele prohánějí
v autech, zatím co podobné nebo i daleko menší
korupčníky v Rusku staví bezohledně
ke zdi.
Předložené návrhy také dokazují,
jak míru nebezpečnou je situace mezinárodní
a přesto, že orgán vedoucí strany "Venkov"
v čísle 70 toto nebezpečí ironicky
popírá, poráží jeho vývody
orgán strany z téže koalice, klerikální
"Lidové listy", které ve článku
"O dělení Arabie" prozradily, že
kapitalisté připravují novou krvavou lázeň.
Pracující lid musí býti na stráži,
aby nebyl novou krvavou lázní překvapen.
Imperialističtí kapitalisté nedovedou řešiti
svoje rozpory jinak nežli válkou. Vlády kapitalistických
států, ať monarchií nebo republik, jsou
pouze výkonnými orgány kapitalistických
skupin. A proto dnes více než tehdy, když před
30 lety napsal Svat. Čech své "Písně
otroka", přiléhají k situaci mezinárodní
i vnitropolitické tato jeho slova:
Pánu našemu zlý soused slovem zhyzdil čest,
a pán hněvem zjitřen, chystá na zbujníka trest;
ze svých rabů vybral juny statných, jarých těl,
zavěsil jim na bok meče, na plec touly střel.
Oblékl je v rudé cáry, péra vlají s hlav -
za něho tak stoupá k boji zotročilý dav.
Táhnou němi, s čelem chmurným - jejich stud a stesk
topí saki z tykve duté, tlumí bubnů
třesk.
Krvavý na žerdi prapor před nimi je vzpjat,
zkrvácený topor v zadu třímá divý kat;
kdo by vypjal vzdorně hlavu, váhal jíti v před,
pod sekyrou jeho děsnou zachropotí hned.
Již se střetli. Ston a skřeky - krve potoky -
v slepém vzteku otrokové vraždí otroky,
navzájem se sápou lítě jako dravá zvěř,
a již hlavy sokům sťaté nesou za kadeř.
Vítězně s tou vracejí se žatvou krvavou,
pánu svému k nohám kladou hlavu za hlavou,
volajíce: "Sláva tobě!" z jitra do noci,
a on praví pohrdlivě: "Dobře, otroci."
Zbraň jim béře zkrvácenou, v pluh je spřáhá zas,
důtkám hlídačů zas dává hřbet jich na pospas,
z nich se mnohý ještě chlubí: "Já tam také byl,
v hrdinném za pána boji svoji krev jsem lil."
Já však svírám pěsti hněvem, stud mi žehá líc.
"Dál jen padej, biči!" volám. "Řež tu láji víc,
které bez bázně smí trapič v ruce dáti zbraň,
která za sebe mřít nezná, k jatkám
kráčí zaň!"
Aby tyto poslední dvě řádky nestaly
se skutkem a nebyly pravdou, o to se musí přičiniti
strana komunistická, jediná vůdkyně
širokých vrstev zubožených pracujících
mas. (Potlesk komunistických poslanců.)