Slávna snemovňa! Ale toto je nielen mojím
súkromným názorom. Tento názor v posledných
dobách vo dvoch prípadoch prakticky uplatnilo ministerstvo
spravedlnosti, totiž keď sa jednalo o vymenovanie poslancov
za verejných notárov na Slovensku. Pred niekoľko
týždňami vymenoval pán minister spravedlnosti
jedného pána poslanca za verejného notára
v Trenčíne a včera - čítali
sme to dnes v novinách - druhého poslanca za verejného
notára v Leviciach. Tieto vymenovania sú v rozpore
s uhorským zákonom o verejných notároch,
ktorý ustanovuje, že verejný notár nemôže
byť súčasne poslancom. Tieto pochybnosti vyskytly
sa ohľadne vymenovania týchto dvoch pánov ešte
predtým, než ministerstvo spravedlnosti v tejto veci
rozhodlo, a ministerstvo spravedlnosti predsa len rozhodlo tak,
že poslanec môže byť menovaný verejným
notárom. (Předsednictví převzal
místopředseda Horák.) Toto svoje rozhodnutie
odôvodnilo tým, že §om 20 úst. listiny
derogované bolo ustanovenie zákona o verejných
notároch, lebo § 20 úst. listiny len v jedinom
prípade vylučoval voliteľnosť štátnych
zamestnancov za poslancov, totiž v prípade župana
alebo okr. náčelníka. (Slyšte! Slyšte!)
Tu v týchto prípadoch ministerstvo spravedlnosti
postavilo sa na stanovisko, ktoré my hájime pri
posudzovaní osnovy o odňatí volebného
práva vojákom a pri posudzovaní otázky,
či táto osnova protiví sa §u 20 úst.
listiny a či nie. (Posl. Hancko: Ale pán Ertl
bol menovaný štátnym učiteľom!)
Ten bol vymenovaný za učiteľa jeden rok
po uplynutí jeho mandátu, keď už poslancom
nebol. Ráčte to vziať na vedomie. Pane kolego,
nie my sme ho menovali, poneváč sme vo vláde
už neboli, keď Ertl bol menovaný. Konštatujem,
že pán kol. Hancko je na omyle a že pán
Ertl nebol menovaný pred voľbami a ako poslanec
za štátneho učiteľa.
Znova zdôrazňujem, že vidíme v týchto
návrhoch a v postupe vlády, akým spôsobom
tieto návrhy chce v poslaneckej snemovni presadiť,
veľmi nebezpečný precedent preto, že dnešná
vláda bez ohľadu na to, či návrhy tieto
protivia sa ústave alebo nie, previesť ich chce len
preto, že je to záujmom tried a strán, ktoré
táto vláda reprezentuje.
V týchto návrhoch vidíme prvý pokus
dotknúť sa zásad, ktoré revolučným
Národným shromaždením boly uzákonené
v našej ústave a preto budeme proti týmto návrhom
hlasovať. (Výborně! Potlesk čsl.
soc.-demokratických poslanců.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Jiráček. Uděluji mu slovo.
Posl. Jiráček: Slavná sněmovno!
Branné otázky byly u nás při zakládání
naší samostatnosti řešeny pod hlubokým
dojmem světové války, která zanechala
u všech, kdo ji prožili, bolestné vzpomínky
na útrapy, které tehdy národům bylo
prožívati. Soudili jsme, že samostatnost, vykoupená
tak těžkými obětmi na všech frontách
světových bojišť, jest jednou provždy
zajištěna. Dali jsme se také příliš
unésti odporem proti militarismu, který za války
využíval všech našich sil tělesných
i mravních, aniž by nám dovedl přiblížiti
ideu, pro kterou tyto oběti byly přinášeny.
Byli jsme vítězstvím práva a spravedlnosti
tak uneseni, že jsme si vůbec nepřipouštěli
myšlenku, že by toto vítězství
nebylo definitivním. Proto také náš
branný zákon stanovil za vůdčí
myšlenku vývoje naší branné moci
soustavu miliční, aniž by jeho tvůrcové
příliš uvažovali o tom, zdali politické
a kulturní poměry země dají se s touto
myšlenkou uvésti v soulad.
Ve snaze po rychlém přechodu k milici dali jsme
do branného zákona ustanovení o rychlém
zkracování presenční vojenské
služby. Žádný z nově vzniklých
států, tím méně pak některý
ze starých, neodvážil se vydati svoji brannou
moc potížím, které vznikají z
tak náhlých přechodů od delší
služební doby ke kratší. Všude sice
pozorujeme snahy, aby břemena, ukládaná národnímu
hospodářství, byla zmenšena, ale skutečné
výsledky vidíme málo kde. Víme na
př., že v Italii byla s velkou slávou přijata
jednoroční služební doba, ale k jejímu
uskutečnění dodnes nedošlo.
U nás provedla vojenská správa ustanovení
o přechodu ze dvouleté služební doby
na 18měsíční službu bez reptání
podle zákona, ačkoliv to způsobilo veliké
nesrovnalosti v početních stavech zimních
i letních, a ačkoliv to podstatně ztížilo
výcvik. Když se má nyní přikročiti
k dalšímu zkrácení služební
doby na 14 měsíců podle zákona, sluší
opravdu pečlivě uvažovati o tom, zdali bychom
tím neučinili ilusorní výcvik vojska
a zdali by nebyly zbytečné ohromné náklady,
které na armádu každým rokem jsou povolovány.
Vybudování armády vyžádalo si
ohromných obnosů. Ale vidíme u porovnání
s jinými státy, že rok od roku naše rozpočty
na národní obranu jsou menší. Považme,
že r. 1924 byl v rozpočtu ministerstva nár.
obrany ještě obnos 2.300,000.000 Kč, kdežto
letos je pouze 1.370,000.000 Kč. Je pravda, že i toto
zatížení jest ještě ohromné,
ale armáda je nutna, bez armády žádný
stát v dnešní době se nemůže
obejíti. Armáda je věcí, bez níž
není možno dnes býti.
Projednávání předlohy o 14timěsíční
nebo 18timěsíční službě
je věcí velmi důležitou a překvapuje,
jak lehkomyslně nynější oposice - to
jsou strany, které o sobě také tvrdí,
že jsou stranami státotvornými - tyto předlohy,
alespoň některé, posuzuje. Některé
právě projednávané předlohy
staly se přímo nutností, vyplývající
z dosavadní prakse. Jsme spoluodpovědni před
příští generací za vedení
tohoto státu, pročež nesmíme se báti
reforem, kterých stát a zejména jeho branná
moc nutně potřebují. Žádnému
občanu, který s tímto státem dobře
smýšlí, nesmí býti lhostejným
osud armády, která v případě
nebezpečí hájí největší
majetek každého občana, náš stát.
Proto svědomitá úvaha o vývoji mezinárodních
poměrů od převratu ukazuje nám, že
optimistické nazírání, z něhož
vyšel náš branný zákon, není
již dnes udržitelné. Tehdy byly poražené
státy sevřeny ustanoveními mírových
smluv. Jejich hospodářský život byl
stlačen a kontrolován t. zv. spojeneckými
komisemi dohodovými. Zdálo se tehdy, že dohodoví
spojenci ovládají Evropu svými armádami
a svými vojenskými missemi. Ale od té doby
se mnoho změnilo, zvláště uvolněna
byla vojenská kontrola nad Německem, které
sice v tom i onom jest ještě nuceno k ústupkům
od bojovné pohotovosti, ale při tom stále
věnuje větší náklady na vybudování
své armády. Pan ministr německé říšské
obrany vyslovil nedávno pevné přesvědčení,
že Německo je ve velkém nebezpečí
se strany svých sousedů a že musí býti
připraveno odraziti každý útok. Neslyšeli
jsme od světové války od některého
ze sousedů Německa, že by oficielně
či neoficielně touhu takovou byl pronesl, zato však
slyšíme stále v Německu ustavičně
bojovné řeči, že porážka
Německa musí býti odčiněna
a že německá vlast se musí pozvednouti
na svou bývalou slávu. Na rapidně stoupajícím
německém vojenském rozpočtu pak vidíme,
že tyto řeči nejsou míněny nijak
platonicky.
Také Maďarsko projevuje snahy po svržení
vojenské spojenecké kontroly a máme doklady
o tom, že i dokud tato kontrola trvá, maďarské
úřady si z ní mnoho nedělají.
Vidíme veliké úsilí italské
politiky o získání Albanie a Rumunska, o
navázání dobrých poměrů
s Maďarskem. Vidíme, jak rychle se mění
tvářnost mezinárodní situace, jak
útvary, od nichž bychom snad očekávali
záruku za stabilitu mezinárodních poměrů
na zachování míru, mohou přes noc
pozbýti své váhy. V těchto poměrech
bylo by hříchem a největším proviněním
na tomto státě, kdybychom svoji snahu po míru
a klidu, svoji nechuť k militarismu dokumentovali tím,
že bychom zůstali odzbrojeni. Trváme pevně
na zásadách mírumilovné naší
zahraniční politiky, ale nemyslíme, že
bychom zvláště posloužili evropskému
míru, za napiatých poměrů v celé
Evropě, kdybychom zde stáli s holýma rukama
nebo se špatnou armádou.
Vítáme prohlášení p. presidenta
Masaryka, že mír bude zachován po 90
let. Je to zajisté přání milionů
občanů tohoto státu, a zvláště
musím říci, v prvé řadě
nás živnostníků a obchodníků,
jelikož po každé válce, jak jsme byli
svědky i v našem státě, všechna
břemena poválečná uvalovala se na
náš stav, na živnostnictvo a obchodnictvo. Žádná
krásná slova o míru nenahradí váhu
určitých mocenských prostředků,
přijde-li vážná situace. A nikdo nemůže
tvrditi, že taková situace je vyloučena. Nejkrásnější
slovo míru, můžeme říci, je dobrou,
silnou, disciplinovanou, odpolitisovanou armádou. Ovšem
že dobrá armáda je drahá.
S tohoto stanoviska pohlíží naše strana
na soubor předloh vojenské správy, v prvé
řadě na novelu k brannému zákonu,
kterou se ponechává zatím 18měsíční
presenční služba. Soudíme, že tato
otázka délky služební doby je ryze vojensko-technická,
že nemá nic společného s politikou,
s účastí na vládě nebo s pokrokovostí,
jak některé oposiční strany dnes tyto
předlohy chtějí na toto pole zavésti.
Služební doba musí zaručiti dobrý
výcvik vojáka tak, aby peníze vynakládané
na armádu nebyly vynaloženy zbytečně.
Přirozeně, že 14měsíční
služba by vyžadovala také jiného výcvikového
programu, v prvé řadě zřízení
zdatného poddůstojnického sboru z déle
sloužících, dále musily by býti
také urovnány některé spory ve sboru
důstojnickém. Musíme také uvážiti,
že nemáme jízdárny, že nemáme
cvičišť v blízkosti kasáren, a
každý musí upřímně říci,
že ještě ani dnes nemáme armádu
dobře ubytovanou. Těchto podmínek ještě
dnes nemáme a proto je povinností, umožniti
vedení armády, aby mohl býti zřízen
v naší armádě dostatečný
instruktorský personál. Máme vojenské
správě také dáti možnost, aby
si tento personál opatřila v déle sloužících
poddůstojnících, kterým se má
dostati vyhlídky na zaopatření ve veřejné
službě. Bez tohoto personálu učinilo
by zavedení 14měsíční služby
řádný výcvik ilusorním, neboť
po odchodu staršího mužstva zůstanou v
kasárnách pouze nováčci, kteří
jsou pouze 2 měsíce na vojně, a tu všechen
ten výcvik vojska zůstal by na bedrách důstojníků
a poddůstojníků.
Ministerstvo nár. obrany se totiž podle důvodové
zprávy domnívá, že současným
přijetím zákona o déle sloužících
poddůstojnících bude možno po 2 letech
zavésti 14měsíční vojenskou
službu. Co je možné za 2 léta, bylo možno
provésti za 7 let. Odpovědnost za to nenese pouze
vojenská správa, nýbrž i bývalé
vlády, ve kterých seděli také páni
ze socialistických stran, kteří dnes tyto
předlohy kritisují.
Je-li možno za 2 léta opatřiti 8000 déle
sloužících, proč se to nemohlo provésti
za 7 let, když přece pánové tenkráte
ve vládě byli a velmi dobře věděli,
že zákon o 18měsíční vojenské
službě končí? Dnes ovšem nechtí
ani dáti armádě to, čeho dnes armáda
a správa armádní nejvíce potřebují.
Dokud tedy není minimální počet déle
sloužících zajištěn, považujeme
zachování delší služební
doby za věc svědomí a povinnosti každého
odpovědného politika, který věří
v nutnost řádné obrany státu. Není
to žádná militaristická politika, není
to, prosím, také žádný odklon
od demokracie, není to také žádná
deserce od mírumilovných zájmů, které
naše strana dokonce hájí. Je to prostě
důsledek přesvědčení, že
svůj úkol může splniti jen armáda
dobře vycvičená. Povinností každé
státotvorné strany je, aby vychovávala svůj
dorost v lásce k armádě a ne proti ní.
Branná povinnost má býti pro každého
brance spíše národní hrdostí
nežli trestem. A kdyby i strany oposiční v
tomto duchu vychovávaly náš dorost, nemohlo
by se potom státi, že list Mladé generace,
státotvorné strany, nazývá naši
armádu buržoasní soldateskou. Ne, pánové,
armáda neslouží ani proletariátu ani
buržoasii, armáda slouží národu
a státu. (Posl. Hruška: A kdo jest stát?)
Stát jsme všichni občané. Právě
to by bylo dobře, pane kolego, kdybyste si uvědomil
povinnost, kterou máte, k tomuto státu, ale vaše
politika je zásadně proti všemu, ať je
to dobré nebo špatné, jen když tlučete
do státu, ve kterém žijete. (Výkřiky
komunistických poslanců.) Rusko je stát
proletářů a vy tam nemáte armády?
(Posl. Hruška: Máme, máme!) No tak vidíte!
a armádu větší a delší služební
dobu nežli u nás. Máte tam 4letou služební
dobu, my tu máme jen 18měsíční
dobu, ale nadáváte nám, že jsme stát
buržoasní, že jsme stát militaristický.
Kdo je militarističtější, Rusko nebo
my?
Ve všech moderních armádách jeví
se snaha, aby zkrácení doby a vyplývající
z toho nižší stavy vojska byly nahrazeny zdokonalením
kádrů tak, aby byly vybaveny co nejlépe k
výcviku. Tak mají Němci svou armádu
vlastně z déle sloužících. Německá
armáda má dnes 58.671 poddůstojníků,
kteří mohou při mobilisaci kdykoliv nastoupiti
službu, kdežto československých rotmistrů
a déle sloužících máme pouze
7558. (Posl. Major: To je musíme dohonit!) Ano,
musíme a zvláště do té doby,
dokud vy budete dělati tu nešťastnou politiku.
Právě ti, od kterých jsme čekali,
že nebudou míti armádu, to je pokrokové
Rusko, jsou militarističtější než
Němci. (Výkřiky komunistických
poslanců.) Vy to prohrajete také!
Ve Francii, v Polsku, Jugoslavii, všude vidíme úsilí
o získání déle sloužících
vojáků. My ovšem nemůžeme nabídnouti
svým déle sloužícím odstupné,
ale dáváme jim za to opatření po jistých
letech... (Posl. Hruška: Děláte z nich konfidenty!)
Vy jste horšími konfidenty nežli ti důstojníci,
vy zrazujete stát, ve kterém jste, vy klamete dělnictvo,
které vás volilo! (Výkřiky.)
Nemůžeme, jak jsem řekl, nabídnouti
déle sloužícím odstupné, jako
na př. v Německu a jiných státech,
ale dáváme jim za to nárok na místa
zřízenecká a úřednická
ve veřejné, po př. také soukromé
službě. Podotýkám, že s těmito
místy v soukromých službách to není
tak zlé, aby na př. německé noviny
musily bouřiti své krajany, že jde o nový
způsob počešťování německých
soukromých podniků. Německým kolegům
podotýkám, že nejdeme tak daleko, jako státní
správa říšskoněmecká,
kde říšské ministerstvo práce
nutí vysloužilé poddůstojníky
do služeb průmyslových podniků, které
mají státní dodávky. Podle našeho
zákona má se déle sloužícím
dostati míst jen v podnicích, které jsou
státem trvale subvencovány. Půjde tu snad
o některé podniky dopravní. O nuceném
přijímání déle sloužících
do všech podniků, které jsou vázány
na veřejnou koncesi, jak tím strašily německé
listy, nemůže býti ani řeči.
Zákon o zajištění déle sloužících
považujeme za základ každého úsilí
o snížení služební doby. Čím
dříve jej vojenské správě poskytneme,
tím dříve můžeme počítati
se získáním potřebného počtu
instruktorů, a tím dříve bude moci
býti služební doba zkrácena. Doufáme,
že se splní očekávání
vojenské správy, že minimálního
počtu 8000 déle sloužících bude
dosaženo do 2 let a že pak budeme moci přikročiti
ke zkrácení vojenské služby.
Slavná sněmovno! Stěžuje-li si vojenská
správa, že nemá dosti poddůstojníků,
chceme poukázati, že není správné,
jsou-li důstojníci, poddůstojníci
i vojáci zaměstnáni v kasárnách
při vedení obchodu a v řemeslných
dílnách. Chceme-li odpolitisovati armádu,
pak musíme žádati, aby armáda byla zbavena
všeho obchodování a řemeslného
provozování. Všechno, co do kasáren
nepatří, musí pryč. Nepovažujeme
za správné, aby vojenská zátiší
a dílny vedli aktivní důstojníci a
aktivní poddůstojníci, aby prodej v nich
obstarávali aktivní vojáci. Je zde celá
řada invalidů, vdov po invalidech a legionářích,
vojenskou správou vydržovaných, které
možno bez zvětšení nákladu použíti
k pracím v zátiší. Živnostnictvo
a obchodnictvo jest již dosti zatíženo finančním
nákladem na vojsko. Tuto povinnost přináší
rádo, poněvadž je to ve prospěch státu,
ale nepovažuje za správné, aby vedení
vojenských zátiší poškozovalo místní
obchodnictvo a živnostnictvo nákupem zboží
přímo z továren nebo od velkoobchodníků
na vojenské cestovní pasy a tarify, aby ze zátiší
byly zásobovány rodiny gážistů,
tedy osoby civilní, nevojenské. Tak, jak jsou dnes
vojenská zátiší zařízena
a vedena, jsou vlastně vojenskými konsumy, které
poškozují v této hospodářské
krisi živnostnictvo a obchodnictvo. Vraťte zátiší
jejich původnímu účelu, omezte rozsah
jich činnosti! Živnostnictvo a obchodnictvo nemá
námitek, aby ve vojenských zátiších
mohl vojín ve služební době dostati,
co nutně potřebuje, ale protestuje proti tomu, aby
v zátiších byl provozován obchod ve
velkém pro gážisty a osoby civilní.
V zátiších se prodává dnes vše,
ba i lihové nápoje, pivo, vyvařuje se tam
jako v hostincích. Myslím, že pro to zátiší
zřízena nebyla. Nemůžeme trpěti,
aby tentýž stát, který od legitimního
obchodníka a živnostníka požaduje daně
na udržování armády, poškozoval
jejím prostřednictvím vedle jiných
privilegovaných družstev a konsumů živnostnictvo
a obchodnictvo. Chceme pouze to, co je správné a
čemu při dobré vůli v zájmu
dobré pověsti naší armády je
povinností vojenské správy vyhověti.
Vojenské dílny, jako zátiší,
jsou vedeny poddůstojníky a pracuje v nich vojsko.
Zhotovuje se tam obuv, šaty, a jiné a jiné
věci pro osoby civilní a tím jsou poškozováni
ti nejchudší živnostníci v místě
této posádky. Živnost obuvnická, jakož
i krejčovská, má tolik konkurence, že
je proti všem zásadám i proti spravedlnosti,
aby vojenské řemeslné dílny a jejich
vedoucí, kteří státem jsou placeni,
dělali tomu drobnému živnostníku konkurenta.
Prodávání výrobků řemeslných
nemá přece co dělati s účely
vojenskými?!
Důstojníci, poddůstojníci i vojáci
mají se věnovati otázkám čistě
vojenským. Na to živnostnictvo a obchodnictvo také
platí, ne aby vojenští gážisté
a vojáci, placení od státu, prováděli
živnost, vedli obchod, a tím pomáhali ubíjeti
náš stav. Živnostníci a obchodníci
ve své obětavosti k československé
armádě budou rádi přinášeti
všecky oběti, ale musí viděti dobrou
vůli se strany vojenské správy a celého
státu.
Žádáme, aby i v dodávkovém řízení
byl zaveden jiný systém než posavadní.
Dodávky vojenské, jakož i práce řemeslné
dostávají mnohdy oferenti neživnostníci,
kteří nemají průkazu způsobilosti.
A právě tito lidé jsou největšími
škůdci živnostnictva, zvláště
našich sedlářů a brašnářů.
Oprávnění sedláři a brašnáři
nemohou dostati vojenskou dodávku u vojenské správy,
neboť nemohou konkurovati s těmito obchodníky-fušéry,
kteří poškozují nejen stát, oprávněné
živnostníky, ale též dělnictvo,
které je potom nuceno následkem nezaměstnanosti
dělati tomuto fušerovi za nízké ceny.
Pak se to opět svede na oprávněného
živnostníka a obchodníka, ačkoliv ve
skutečnosti to dělají ti, kteří
nemají živnostenského povolení. Žádáme
vojenskou správu, aby při zadávání
řemeslných prací brala zřetel na oprávněné
živnostníky jak řemesla obuvnického,
sedlářského, brašnářského,
tak i kolářského a kovářského,
aby v této hospodářské krisi a nezaměstnanosti
v živnostech vojenská správa podpořila
naše drobné, malé živnostníky.
Pokud jde o úpravu volebního práva příslušníků
armády a četnictva, nevidíme v ní
politikum, nýbrž splnění starého
požadavku všech, jimž jde o to, aby armáda
nebyla hříčkou politických stran,
nýbrž spolehlivým nástrojem v rukou
státní moci, krátce, aby vyhovovala všem
požadavkům doby a byla zárukou, že v dané
chvíli stane se obráncem vlasti. To státi
se může jen tehdy, když každý jednotlivec,
příslušník armády, bude si vědom
svého čestného, jemu svěřeného
úkolu. Chápu strany oposiční a zvláště
strany socialistické, že nejvíce kritisují
tuto předlohu, neboť byla to právě socialistická
vymoženost v době, kdy měly moc, že i
do ústavy, které se dnes dovolávají
- mohu říci neprávem - daly armádě
a četnictvu volební právo. Zda národ
s tím souhlasí se netázali, tím méně
pak, zda to prospěje státu, národu a armádě.
To je pánům, jak se mně zdá, vedlejší
věcí.
Jaký zájem má vojín, aby volil, řekněme,
do obce, kde právě je posádkou? Tato obec
je mu lhostejnou, on nezná poměry společenské,
on nezná hospodářských poměrů.
Je tam zavát pouze náhodou na několik měsíců
a má rozhodovati o osudech a o hospodářství
obce. Vždy lehčeji se to agituje, zvláště
mezi vojskem, živlům podvratným, kteří
nemožnými hesly lákají vojíny
v době voleb. Branná povinnost byla a bude vždy
tíživým břemenem, zvláště
tehdy, je-li možna v armádě politická
agitace.
Důvody, vedené stranami oposice pro ponechání
volebního práva vojínům, jsou velice
slabé a ničím neodůvodněné,
jedině snad tím, že ztratí několik
desítek hlasů. Ale, proč se pánové
ve své řeči nezmínili, zdali je to
zájem státu, zdali to prospívá armádě?
O tom se nezmínil nikdo ani slovem.
Neshledávám demokratickým, aby vojáci
rozhodovali o hospodaření a vedení obcí,
do nichž byli náhodou zaváti na několik
měsíců a aby kasárny byly středem
politické agitace. Při nevybíravosti prostředků
stranické agitace byli jsme často ve volbách
svědky, že se ke kasárnám pořádaly
manifestační průvody s hudbou a zpěvem
a se standardami různých hesel a agitačních
výzev: Nevolte toho, či onoho, neposlouchejte takovou
a takovou vládu, neposlouchejte buržoasní představené
a pod. Samo sebou se rozumí, že vojín, když
toto všechno čte nebo slyší, a je vychováván
k nechuti k armádě, dá se těmito agitačními
hesly strhnouti. A těm pánům nezáleží
na ničem, jen když získají několik
desítek hlasů vojáků. Zda odnětím
volebního práva vojákům ubude hlasů
české menšině ve smíšeném
území, nemělo by býti tak posuzováno,
jak se stalo některými kolegy z oposice. Naše
české menšiny uhájily své národní
postavení za největší persekuce rakouské,
i když nebylo volebního práva vojáků,
a uhájí ho i nyní, když máme
svůj stát. Je to přímo urážející
pro naše hraniční hrdiny, že by oni ztráceli
snad své národní cítění
proto, že vojsko nebude voliti. Tím více budou
pracovati, neboť právě oni uznají, že
to, co se dělá, dělá se ve prospěch
onoho národního státu, pro který oni
nejvíce trpěli. (Posl. Netolický: Budou
vědět, že měšťácké
strany je nechaly na holičkách!) Kdo to bude
vědět, pane kolego? Vy tomu sám nevěříte,
co říkáte. Prodělával jste
volební boje. Řekněte, co má voják
společného s obcí, s okresem?(Výkřiky:
Ale má se státem, jako státní občan!)
Ano, státní občan, ale vy, pánové,
kteří jste v oposici a kteří říkáte
o sobě, že jste stranou státotvornou, uznejte
jednu věc, že politika do armády nepatří,
že politika v armádě se dělati nemá.
Tu povinnost, kdyby se něco stalo, bude konati každý.
(Posl. Netolický: Kdo půjde potom nastavovati
život a prolévat krev?) To je povinností
každého poctivého a upřímného
občana tohoto státu, aby za stát šel
se bíti. (Výkřiky komunistických
poslanců.) Vy to u vás v Rusku děláte
zrovna tak.
Také zákonu o stanovení mírového
početního stavu armády dáváme
svůj souhlas, aby byl včas zajištěn
klidný a normální vývoj v armádě,
a aby se předešlo opakování neblahého
zjevu, že armáda od nastoupení nováčků
r. 1926 neměla jistoty o tom, jak dlouho budou tito nováčci
ponecháni ve služební době a za jak
dlouho má tudíž býti proveden jich výcvik.
Souhlasíme také s navrhovanou úpravou mírového
početního stavu v předpokladu, že tato
otázka bude nově upravena chystaným zákonem
o náhradní záloze, kterým má
býti odstraněn dosavadní způsob poskytování
úlev v branné povinnosti a propouštění
přespočetných. Tento způsob neosvědčil
se nejen se stanoviska potřeb armády, která
několikerým propouštěním branců
během výcvikové doby byla připravována
o potřebný klid a jistotu, ale neosvědčil
se také se stanoviska sociálních potřeb
širokých vrstev lidových. Neposkytoval dostatečnou
možnost, aby se dostalo výhody kratší
služební doby všem, kdož toho ze sociálních
důvodů potřebovali. Pociťovali to jmenovitě
staří majitelé drobných živností
a obchodů. Nejsme nepřáteli nových
metod výchovných v naší armádě.
Sledujeme naopak s radostí, jak armáda přispívá
ke zvýšení úrovně vzdělanosti
v našem lidu, jak školí analfabety a snaží
se i z těch nejzaostalejších učiniti
platné členy lidské společnosti. Musíme
však trvati v zájmu celého stavu řemesel
a obchodu, který představuje jeden z hlavních
pramenů blahobytu národního, na tom, aby
ve vojenských dílnách a ve vojenských
zátiších neprováděla se konkurence
živnostenskému podnikání, které
nemá v dnešních hospodářských
poměrech na růžích ustláno.
Všechny předlohy, jak nám byly předloženy,
schvalujeme a prohlašuji jménem strany, že také
pro ně budeme hlasovati. (Výborné! Potlesk.)
Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Hruška. Uděluji mu slovo.