Úterý 29. března 1927

Slávna snemovňa! Ale toto je nielen mojím súkromným názorom. Tento názor v posledných dobách vo dvoch prípadoch prakticky uplatnilo ministerstvo spravedlnosti, totiž keď sa jednalo o vymenovanie poslancov za verejných notárov na Slovensku. Pred niekoľko týždňami vymenoval pán minister spravedlnosti jedného pána poslanca za verejného notára v Trenčíne a včera - čítali sme to dnes v novinách - druhého poslanca za verejného notára v Leviciach. Tieto vymenovania sú v rozpore s uhorským zákonom o verejných notároch, ktorý ustanovuje, že verejný notár nemôže byť súčasne poslancom. Tieto pochybnosti vyskytly sa ohľadne vymenovania týchto dvoch pánov ešte predtým, než ministerstvo spravedlnosti v tejto veci rozhodlo, a ministerstvo spravedlnosti predsa len rozhodlo tak, že poslanec môže byť menovaný verejným notárom. (Předsednictví převzal místopředseda Horák.) Toto svoje rozhodnutie odôvodnilo tým, že §om 20 úst. listiny derogované bolo ustanovenie zákona o verejných notároch, lebo § 20 úst. listiny len v jedinom prípade vylučoval voliteľnosť štátnych zamestnancov za poslancov, totiž v prípade župana alebo okr. náčelníka. (Slyšte! Slyšte!)

Tu v týchto prípadoch ministerstvo spravedlnosti postavilo sa na stanovisko, ktoré my hájime pri posudzovaní osnovy o odňatí volebného práva vojákom a pri posudzovaní otázky, či táto osnova protiví sa §u 20 úst. listiny a či nie. (Posl. Hancko: Ale pán Ertl bol menovaný štátnym učiteľom!) Ten bol vymenovaný za učiteľa jeden rok po uplynutí jeho mandátu, keď už poslancom nebol. Ráčte to vziať na vedomie. Pane kolego, nie my sme ho menovali, poneváč sme vo vláde už neboli, keď Ertl bol menovaný. Konštatujem, že pán kol. Hancko je na omyle a že pán Ertl nebol menovaný pred voľbami a ako poslanec za štátneho učiteľa.

Znova zdôrazňujem, že vidíme v týchto návrhoch a v postupe vlády, akým spôsobom tieto návrhy chce v poslaneckej snemovni presadiť, veľmi nebezpečný precedent preto, že dnešná vláda bez ohľadu na to, či návrhy tieto protivia sa ústave alebo nie, previesť ich chce len preto, že je to záujmom tried a strán, ktoré táto vláda reprezentuje.

V týchto návrhoch vidíme prvý pokus dotknúť sa zásad, ktoré revolučným Národným shromaždením boly uzákonené v našej ústave a preto budeme proti týmto návrhom hlasovať. (Výborně! Potlesk čsl. soc.-demokratických poslanců.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Jiráček. Uděluji mu slovo.

Posl. Jiráček: Slavná sněmovno! Branné otázky byly u nás při zakládání naší samostatnosti řešeny pod hlubokým dojmem světové války, která zanechala u všech, kdo ji prožili, bolestné vzpomínky na útrapy, které tehdy národům bylo prožívati. Soudili jsme, že samostatnost, vykoupená tak těžkými obětmi na všech frontách světových bojišť, jest jednou provždy zajištěna. Dali jsme se také příliš unésti odporem proti militarismu, který za války využíval všech našich sil tělesných i mravních, aniž by nám dovedl přiblížiti ideu, pro kterou tyto oběti byly přinášeny. Byli jsme vítězstvím práva a spravedlnosti tak uneseni, že jsme si vůbec nepřipouštěli myšlenku, že by toto vítězství nebylo definitivním. Proto také náš branný zákon stanovil za vůdčí myšlenku vývoje naší branné moci soustavu miliční, aniž by jeho tvůrcové příliš uvažovali o tom, zdali politické a kulturní poměry země dají se s touto myšlenkou uvésti v soulad.

Ve snaze po rychlém přechodu k milici dali jsme do branného zákona ustanovení o rychlém zkracování presenční vojenské služby. Žádný z nově vzniklých států, tím méně pak některý ze starých, neodvážil se vydati svoji brannou moc potížím, které vznikají z tak náhlých přechodů od delší služební doby ke kratší. Všude sice pozorujeme snahy, aby břemena, ukládaná národnímu hospodářství, byla zmenšena, ale skutečné výsledky vidíme málo kde. Víme na př., že v Italii byla s velkou slávou přijata jednoroční služební doba, ale k jejímu uskutečnění dodnes nedošlo.

U nás provedla vojenská správa ustanovení o přechodu ze dvouleté služební doby na 18měsíční službu bez reptání podle zákona, ačkoliv to způsobilo veliké nesrovnalosti v početních stavech zimních i letních, a ačkoliv to podstatně ztížilo výcvik. Když se má nyní přikročiti k dalšímu zkrácení služební doby na 14 měsíců podle zákona, sluší opravdu pečlivě uvažovati o tom, zdali bychom tím neučinili ilusorní výcvik vojska a zdali by nebyly zbytečné ohromné náklady, které na armádu každým rokem jsou povolovány. Vybudování armády vyžádalo si ohromných obnosů. Ale vidíme u porovnání s jinými státy, že rok od roku naše rozpočty na národní obranu jsou menší. Považme, že r. 1924 byl v rozpočtu ministerstva nár. obrany ještě obnos 2.300,000.000 Kč, kdežto letos je pouze 1.370,000.000 Kč. Je pravda, že i toto zatížení jest ještě ohromné, ale armáda je nutna, bez armády žádný stát v dnešní době se nemůže obejíti. Armáda je věcí, bez níž není možno dnes býti.

Projednávání předlohy o 14timěsíční nebo 18timěsíční službě je věcí velmi důležitou a překvapuje, jak lehkomyslně nynější oposice - to jsou strany, které o sobě také tvrdí, že jsou stranami státotvornými - tyto předlohy, alespoň některé, posuzuje. Některé právě projednávané předlohy staly se přímo nutností, vyplývající z dosavadní prakse. Jsme spoluodpovědni před příští generací za vedení tohoto státu, pročež nesmíme se báti reforem, kterých stát a zejména jeho branná moc nutně potřebují. Žádnému občanu, který s tímto státem dobře smýšlí, nesmí býti lhostejným osud armády, která v případě nebezpečí hájí největší majetek každého občana, náš stát.

Proto svědomitá úvaha o vývoji mezinárodních poměrů od převratu ukazuje nám, že optimistické nazírání, z něhož vyšel náš branný zákon, není již dnes udržitelné. Tehdy byly poražené státy sevřeny ustanoveními mírových smluv. Jejich hospodářský život byl stlačen a kontrolován t. zv. spojeneckými komisemi dohodovými. Zdálo se tehdy, že dohodoví spojenci ovládají Evropu svými armádami a svými vojenskými missemi. Ale od té doby se mnoho změnilo, zvláště uvolněna byla vojenská kontrola nad Německem, které sice v tom i onom jest ještě nuceno k ústupkům od bojovné pohotovosti, ale při tom stále věnuje větší náklady na vybudování své armády. Pan ministr německé říšské obrany vyslovil nedávno pevné přesvědčení, že Německo je ve velkém nebezpečí se strany svých sousedů a že musí býti připraveno odraziti každý útok. Neslyšeli jsme od světové války od některého ze sousedů Německa, že by oficielně či neoficielně touhu takovou byl pronesl, zato však slyšíme stále v Německu ustavičně bojovné řeči, že porážka Německa musí býti odčiněna a že německá vlast se musí pozvednouti na svou bývalou slávu. Na rapidně stoupajícím německém vojenském rozpočtu pak vidíme, že tyto řeči nejsou míněny nijak platonicky.

Také Maďarsko projevuje snahy po svržení vojenské spojenecké kontroly a máme doklady o tom, že i dokud tato kontrola trvá, maďarské úřady si z ní mnoho nedělají. Vidíme veliké úsilí italské politiky o získání Albanie a Rumunska, o navázání dobrých poměrů s Maďarskem. Vidíme, jak rychle se mění tvářnost mezinárodní situace, jak útvary, od nichž bychom snad očekávali záruku za stabilitu mezinárodních poměrů na zachování míru, mohou přes noc pozbýti své váhy. V těchto poměrech bylo by hříchem a největším proviněním na tomto státě, kdybychom svoji snahu po míru a klidu, svoji nechuť k militarismu dokumentovali tím, že bychom zůstali odzbrojeni. Trváme pevně na zásadách mírumilovné naší zahraniční politiky, ale nemyslíme, že bychom zvláště posloužili evropskému míru, za napiatých poměrů v celé Evropě, kdybychom zde stáli s holýma rukama nebo se špatnou armádou.

Vítáme prohlášení p. presidenta Masaryka, že mír bude zachován po 90 let. Je to zajisté přání milionů občanů tohoto státu, a zvláště musím říci, v prvé řadě nás živnostníků a obchodníků, jelikož po každé válce, jak jsme byli svědky i v našem státě, všechna břemena poválečná uvalovala se na náš stav, na živnostnictvo a obchodnictvo. Žádná krásná slova o míru nenahradí váhu určitých mocenských prostředků, přijde-li vážná situace. A nikdo nemůže tvrditi, že taková situace je vyloučena. Nejkrásnější slovo míru, můžeme říci, je dobrou, silnou, disciplinovanou, odpolitisovanou armádou. Ovšem že dobrá armáda je drahá.

S tohoto stanoviska pohlíží naše strana na soubor předloh vojenské správy, v prvé řadě na novelu k brannému zákonu, kterou se ponechává zatím 18měsíční presenční služba. Soudíme, že tato otázka délky služební doby je ryze vojensko-technická, že nemá nic společného s politikou, s účastí na vládě nebo s pokrokovostí, jak některé oposiční strany dnes tyto předlohy chtějí na toto pole zavésti. Služební doba musí zaručiti dobrý výcvik vojáka tak, aby peníze vynakládané na armádu nebyly vynaloženy zbytečně. Přirozeně, že 14měsíční služba by vyžadovala také jiného výcvikového programu, v prvé řadě zřízení zdatného poddůstojnického sboru z déle sloužících, dále musily by býti také urovnány některé spory ve sboru důstojnickém. Musíme také uvážiti, že nemáme jízdárny, že nemáme cvičišť v blízkosti kasáren, a každý musí upřímně říci, že ještě ani dnes nemáme armádu dobře ubytovanou. Těchto podmínek ještě dnes nemáme a proto je povinností, umožniti vedení armády, aby mohl býti zřízen v naší armádě dostatečný instruktorský personál. Máme vojenské správě také dáti možnost, aby si tento personál opatřila v déle sloužících poddůstojnících, kterým se má dostati vyhlídky na zaopatření ve veřejné službě. Bez tohoto personálu učinilo by zavedení 14měsíční služby řádný výcvik ilusorním, neboť po odchodu staršího mužstva zůstanou v kasárnách pouze nováčci, kteří jsou pouze 2 měsíce na vojně, a tu všechen ten výcvik vojska zůstal by na bedrách důstojníků a poddůstojníků.

Ministerstvo nár. obrany se totiž podle důvodové zprávy domnívá, že současným přijetím zákona o déle sloužících poddůstojnících bude možno po 2 letech zavésti 14měsíční vojenskou službu. Co je možné za 2 léta, bylo možno provésti za 7 let. Odpovědnost za to nenese pouze vojenská správa, nýbrž i bývalé vlády, ve kterých seděli také páni ze socialistických stran, kteří dnes tyto předlohy kritisují.

Je-li možno za 2 léta opatřiti 8000 déle sloužících, proč se to nemohlo provésti za 7 let, když přece pánové tenkráte ve vládě byli a velmi dobře věděli, že zákon o 18měsíční vojenské službě končí? Dnes ovšem nechtí ani dáti armádě to, čeho dnes armáda a správa armádní nejvíce potřebují.

Dokud tedy není minimální počet déle sloužících zajištěn, považujeme zachování delší služební doby za věc svědomí a povinnosti každého odpovědného politika, který věří v nutnost řádné obrany státu. Není to žádná militaristická politika, není to, prosím, také žádný odklon od demokracie, není to také žádná deserce od mírumilovných zájmů, které naše strana dokonce hájí. Je to prostě důsledek přesvědčení, že svůj úkol může splniti jen armáda dobře vycvičená. Povinností každé státotvorné strany je, aby vychovávala svůj dorost v lásce k armádě a ne proti ní. Branná povinnost má býti pro každého brance spíše národní hrdostí nežli trestem. A kdyby i strany oposiční v tomto duchu vychovávaly náš dorost, nemohlo by se potom státi, že list Mladé generace, státotvorné strany, nazývá naši armádu buržoasní soldateskou. Ne, pánové, armáda neslouží ani proletariátu ani buržoasii, armáda slouží národu a státu. (Posl. Hruška: A kdo jest stát?) Stát jsme všichni občané. Právě to by bylo dobře, pane kolego, kdybyste si uvědomil povinnost, kterou máte, k tomuto státu, ale vaše politika je zásadně proti všemu, ať je to dobré nebo špatné, jen když tlučete do státu, ve kterém žijete. (Výkřiky komunistických poslanců.) Rusko je stát proletářů a vy tam nemáte armády? (Posl. Hruška: Máme, máme!) No tak vidíte! a armádu větší a delší služební dobu nežli u nás. Máte tam 4letou služební dobu, my tu máme jen 18měsíční dobu, ale nadáváte nám, že jsme stát buržoasní, že jsme stát militaristický. Kdo je militarističtější, Rusko nebo my?

Ve všech moderních armádách jeví se snaha, aby zkrácení doby a vyplývající z toho nižší stavy vojska byly nahrazeny zdokonalením kádrů tak, aby byly vybaveny co nejlépe k výcviku. Tak mají Němci svou armádu vlastně z déle sloužících. Německá armáda má dnes 58.671 poddůstojníků, kteří mohou při mobilisaci kdykoliv nastoupiti službu, kdežto československých rotmistrů a déle sloužících máme pouze 7558. (Posl. Major: To je musíme dohonit!) Ano, musíme a zvláště do té doby, dokud vy budete dělati tu nešťastnou politiku. Právě ti, od kterých jsme čekali, že nebudou míti armádu, to je pokrokové Rusko, jsou militarističtější než Němci. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vy to prohrajete také!

Ve Francii, v Polsku, Jugoslavii, všude vidíme úsilí o získání déle sloužících vojáků. My ovšem nemůžeme nabídnouti svým déle sloužícím odstupné, ale dáváme jim za to opatření po jistých letech... (Posl. Hruška: Děláte z nich konfidenty!) Vy jste horšími konfidenty nežli ti důstojníci, vy zrazujete stát, ve kterém jste, vy klamete dělnictvo, které vás volilo! (Výkřiky.)

Nemůžeme, jak jsem řekl, nabídnouti déle sloužícím odstupné, jako na př. v Německu a jiných státech, ale dáváme jim za to nárok na místa zřízenecká a úřednická ve veřejné, po př. také soukromé službě. Podotýkám, že s těmito místy v soukromých službách to není tak zlé, aby na př. německé noviny musily bouřiti své krajany, že jde o nový způsob počešťování německých soukromých podniků. Německým kolegům podotýkám, že nejdeme tak daleko, jako státní správa říšskoněmecká, kde říšské ministerstvo práce nutí vysloužilé poddůstojníky do služeb průmyslových podniků, které mají státní dodávky. Podle našeho zákona má se déle sloužícím dostati míst jen v podnicích, které jsou státem trvale subvencovány. Půjde tu snad o některé podniky dopravní. O nuceném přijímání déle sloužících do všech podniků, které jsou vázány na veřejnou koncesi, jak tím strašily německé listy, nemůže býti ani řeči.

Zákon o zajištění déle sloužících považujeme za základ každého úsilí o snížení služební doby. Čím dříve jej vojenské správě poskytneme, tím dříve můžeme počítati se získáním potřebného počtu instruktorů, a tím dříve bude moci býti služební doba zkrácena. Doufáme, že se splní očekávání vojenské správy, že minimálního počtu 8000 déle sloužících bude dosaženo do 2 let a že pak budeme moci přikročiti ke zkrácení vojenské služby.

Slavná sněmovno! Stěžuje-li si vojenská správa, že nemá dosti poddůstojníků, chceme poukázati, že není správné, jsou-li důstojníci, poddůstojníci i vojáci zaměstnáni v kasárnách při vedení obchodu a v řemeslných dílnách. Chceme-li odpolitisovati armádu, pak musíme žádati, aby armáda byla zbavena všeho obchodování a řemeslného provozování. Všechno, co do kasáren nepatří, musí pryč. Nepovažujeme za správné, aby vojenská zátiší a dílny vedli aktivní důstojníci a aktivní poddůstojníci, aby prodej v nich obstarávali aktivní vojáci. Je zde celá řada invalidů, vdov po invalidech a legionářích, vojenskou správou vydržovaných, které možno bez zvětšení nákladu použíti k pracím v zátiší. Živnostnictvo a obchodnictvo jest již dosti zatíženo finančním nákladem na vojsko. Tuto povinnost přináší rádo, poněvadž je to ve prospěch státu, ale nepovažuje za správné, aby vedení vojenských zátiší poškozovalo místní obchodnictvo a živnostnictvo nákupem zboží přímo z továren nebo od velkoobchodníků na vojenské cestovní pasy a tarify, aby ze zátiší byly zásobovány rodiny gážistů, tedy osoby civilní, nevojenské. Tak, jak jsou dnes vojenská zátiší zařízena a vedena, jsou vlastně vojenskými konsumy, které poškozují v této hospodářské krisi živnostnictvo a obchodnictvo. Vraťte zátiší jejich původnímu účelu, omezte rozsah jich činnosti! Živnostnictvo a obchodnictvo nemá námitek, aby ve vojenských zátiších mohl vojín ve služební době dostati, co nutně potřebuje, ale protestuje proti tomu, aby v zátiších byl provozován obchod ve velkém pro gážisty a osoby civilní. V zátiších se prodává dnes vše, ba i lihové nápoje, pivo, vyvařuje se tam jako v hostincích. Myslím, že pro to zátiší zřízena nebyla. Nemůžeme trpěti, aby tentýž stát, který od legitimního obchodníka a živnostníka požaduje daně na udržování armády, poškozoval jejím prostřednictvím vedle jiných privilegovaných družstev a konsumů živnostnictvo a obchodnictvo. Chceme pouze to, co je správné a čemu při dobré vůli v zájmu dobré pověsti naší armády je povinností vojenské správy vyhověti.

Vojenské dílny, jako zátiší, jsou vedeny poddůstojníky a pracuje v nich vojsko. Zhotovuje se tam obuv, šaty, a jiné a jiné věci pro osoby civilní a tím jsou poškozováni ti nejchudší živnostníci v místě této posádky. Živnost obuvnická, jakož i krejčovská, má tolik konkurence, že je proti všem zásadám i proti spravedlnosti, aby vojenské řemeslné dílny a jejich vedoucí, kteří státem jsou placeni, dělali tomu drobnému živnostníku konkurenta. Prodávání výrobků řemeslných nemá přece co dělati s účely vojenskými?!

Důstojníci, poddůstojníci i vojáci mají se věnovati otázkám čistě vojenským. Na to živnostnictvo a obchodnictvo také platí, ne aby vojenští gážisté a vojáci, placení od státu, prováděli živnost, vedli obchod, a tím pomáhali ubíjeti náš stav. Živnostníci a obchodníci ve své obětavosti k československé armádě budou rádi přinášeti všecky oběti, ale musí viděti dobrou vůli se strany vojenské správy a celého státu.

Žádáme, aby i v dodávkovém řízení byl zaveden jiný systém než posavadní. Dodávky vojenské, jakož i práce řemeslné dostávají mnohdy oferenti neživnostníci, kteří nemají průkazu způsobilosti. A právě tito lidé jsou největšími škůdci živnostnictva, zvláště našich sedlářů a brašnářů. Oprávnění sedláři a brašnáři nemohou dostati vojenskou dodávku u vojenské správy, neboť nemohou konkurovati s těmito obchodníky-fušéry, kteří poškozují nejen stát, oprávněné živnostníky, ale též dělnictvo, které je potom nuceno následkem nezaměstnanosti dělati tomuto fušerovi za nízké ceny. Pak se to opět svede na oprávněného živnostníka a obchodníka, ačkoliv ve skutečnosti to dělají ti, kteří nemají živnostenského povolení. Žádáme vojenskou správu, aby při zadávání řemeslných prací brala zřetel na oprávněné živnostníky jak řemesla obuvnického, sedlářského, brašnářského, tak i kolářského a kovářského, aby v této hospodářské krisi a nezaměstnanosti v živnostech vojenská správa podpořila naše drobné, malé živnostníky.

Pokud jde o úpravu volebního práva příslušníků armády a četnictva, nevidíme v ní politikum, nýbrž splnění starého požadavku všech, jimž jde o to, aby armáda nebyla hříčkou politických stran, nýbrž spolehlivým nástrojem v rukou státní moci, krátce, aby vyhovovala všem požadavkům doby a byla zárukou, že v dané chvíli stane se obráncem vlasti. To státi se může jen tehdy, když každý jednotlivec, příslušník armády, bude si vědom svého čestného, jemu svěřeného úkolu. Chápu strany oposiční a zvláště strany socialistické, že nejvíce kritisují tuto předlohu, neboť byla to právě socialistická vymoženost v době, kdy měly moc, že i do ústavy, které se dnes dovolávají - mohu říci neprávem - daly armádě a četnictvu volební právo. Zda národ s tím souhlasí se netázali, tím méně pak, zda to prospěje státu, národu a armádě. To je pánům, jak se mně zdá, vedlejší věcí.

Jaký zájem má vojín, aby volil, řekněme, do obce, kde právě je posádkou? Tato obec je mu lhostejnou, on nezná poměry společenské, on nezná hospodářských poměrů. Je tam zavát pouze náhodou na několik měsíců a má rozhodovati o osudech a o hospodářství obce. Vždy lehčeji se to agituje, zvláště mezi vojskem, živlům podvratným, kteří nemožnými hesly lákají vojíny v době voleb. Branná povinnost byla a bude vždy tíživým břemenem, zvláště tehdy, je-li možna v armádě politická agitace.

Důvody, vedené stranami oposice pro ponechání volebního práva vojínům, jsou velice slabé a ničím neodůvodněné, jedině snad tím, že ztratí několik desítek hlasů. Ale, proč se pánové ve své řeči nezmínili, zdali je to zájem státu, zdali to prospívá armádě? O tom se nezmínil nikdo ani slovem.

Neshledávám demokratickým, aby vojáci rozhodovali o hospodaření a vedení obcí, do nichž byli náhodou zaváti na několik měsíců a aby kasárny byly středem politické agitace. Při nevybíravosti prostředků stranické agitace byli jsme často ve volbách svědky, že se ke kasárnám pořádaly manifestační průvody s hudbou a zpěvem a se standardami různých hesel a agitačních výzev: Nevolte toho, či onoho, neposlouchejte takovou a takovou vládu, neposlouchejte buržoasní představené a pod. Samo sebou se rozumí, že vojín, když toto všechno čte nebo slyší, a je vychováván k nechuti k armádě, dá se těmito agitačními hesly strhnouti. A těm pánům nezáleží na ničem, jen když získají několik desítek hlasů vojáků. Zda odnětím volebního práva vojákům ubude hlasů české menšině ve smíšeném území, nemělo by býti tak posuzováno, jak se stalo některými kolegy z oposice. Naše české menšiny uhájily své národní postavení za největší persekuce rakouské, i když nebylo volebního práva vojáků, a uhájí ho i nyní, když máme svůj stát. Je to přímo urážející pro naše hraniční hrdiny, že by oni ztráceli snad své národní cítění proto, že vojsko nebude voliti. Tím více budou pracovati, neboť právě oni uznají, že to, co se dělá, dělá se ve prospěch onoho národního státu, pro který oni nejvíce trpěli. (Posl. Netolický: Budou vědět, že měšťácké strany je nechaly na holičkách!) Kdo to bude vědět, pane kolego? Vy tomu sám nevěříte, co říkáte. Prodělával jste volební boje. Řekněte, co má voják společného s obcí, s okresem?(Výkřiky: Ale má se státem, jako státní občan!) Ano, státní občan, ale vy, pánové, kteří jste v oposici a kteří říkáte o sobě, že jste stranou státotvornou, uznejte jednu věc, že politika do armády nepatří, že politika v armádě se dělati nemá. Tu povinnost, kdyby se něco stalo, bude konati každý. (Posl. Netolický: Kdo půjde potom nastavovati život a prolévat krev?) To je povinností každého poctivého a upřímného občana tohoto státu, aby za stát šel se bíti. (Výkřiky komunistických poslanců.) Vy to u vás v Rusku děláte zrovna tak.

Také zákonu o stanovení mírového početního stavu armády dáváme svůj souhlas, aby byl včas zajištěn klidný a normální vývoj v armádě, a aby se předešlo opakování neblahého zjevu, že armáda od nastoupení nováčků r. 1926 neměla jistoty o tom, jak dlouho budou tito nováčci ponecháni ve služební době a za jak dlouho má tudíž býti proveden jich výcvik. Souhlasíme také s navrhovanou úpravou mírového početního stavu v předpokladu, že tato otázka bude nově upravena chystaným zákonem o náhradní záloze, kterým má býti odstraněn dosavadní způsob poskytování úlev v branné povinnosti a propouštění přespočetných. Tento způsob neosvědčil se nejen se stanoviska potřeb armády, která několikerým propouštěním branců během výcvikové doby byla připravována o potřebný klid a jistotu, ale neosvědčil se také se stanoviska sociálních potřeb širokých vrstev lidových. Neposkytoval dostatečnou možnost, aby se dostalo výhody kratší služební doby všem, kdož toho ze sociálních důvodů potřebovali. Pociťovali to jmenovitě staří majitelé drobných živností a obchodů. Nejsme nepřáteli nových metod výchovných v naší armádě. Sledujeme naopak s radostí, jak armáda přispívá ke zvýšení úrovně vzdělanosti v našem lidu, jak školí analfabety a snaží se i z těch nejzaostalejších učiniti platné členy lidské společnosti. Musíme však trvati v zájmu celého stavu řemesel a obchodu, který představuje jeden z hlavních pramenů blahobytu národního, na tom, aby ve vojenských dílnách a ve vojenských zátiších neprováděla se konkurence živnostenskému podnikání, které nemá v dnešních hospodářských poměrech na růžích ustláno.

Všechny předlohy, jak nám byly předloženy, schvalujeme a prohlašuji jménem strany, že také pro ně budeme hlasovati. (Výborné! Potlesk.)

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Hruška. Uděluji mu slovo.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP