Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

My beze všeho přiznáváme, že se velmi zneužívalo vojáků jakožto voličů, kteří byli jako volební prapory komandováni do Znojma, do Jihlavy, do Olomouce, a jiných míst republiky, aby tam způsobili přesun národnostních mocenských poměrů. Již tehdy jsme se hned velmi vášnivě postavili proti takovému zneužívání vojáků jako voličů a tehdy, nikoliv teprve, když ke zneužití došlo, nýbrž ještě dříve, než se tak mohlo státi, podali jsme návrhy, aby bylo takovému zneužívání zabráněno. Není vám neznámo, že v obecním volebním řádě z roku 1919 jest obsaženo ustanovení, že vojáci mají voliti tam, kde bydlili tři měsíce před nastoupením služby, tedy ve své domovské obci. Teprve změnou volebního řádu v roce 1922 a také změnou zákona o stálých voličských seznamech bylo umožněno zneužívati vojáků. Při projednávání zákona z roku 1922, č. 253, požadovali jsme hned, aby bylo znění §u 1 zákona zase obnoveno, že mají vojáci volební právo tam, kde bydlili před nastoupením služby. Postavili jsme se ovšem také proti §u 12 tohoto zákona, podle něhož měly býti volby do obcí provedeny na základě stálých voličských seznamů. Při volbách parlamentních jest zcela lhostejno, kde voják volí. Jeho hlas přijde k dobru jeho straně anebo té straně, které hlas odevzdal, ať vykonává volební právo kdekoliv, a nemůže v určitém obvodu způsobiti přesun mocenských poměrů. Jeho hlas se uplatní pro zákonodárné sbory, pro jichž volbu byl určen. Jinak jest to při volbách do obcí. Voják ze Slovenska nemá zájmu na složení obecního zastupitelstva v Jihlavě nebo ve Znojmě, abych jenom jeden příklad uvedl. Má však jistě velký zájem na složení obecního zastupitelstva své domovské obce, kam se zase po skončení služební vojenské povinnosti vrátí. Proto jsme si řekli, že nelze brániti takovému zneužívání vojenských voličů tím, že se jim volební právo vezme, nýbrž že je tu jediná možnost a nutnost, totiž, že se zařídí, aby vojenský volič vykonával svoje volební právo tam, kde má na složení obecního zastupitelstva zájem. Pak nemůže býti vojenských voličů zneužíváno; voják má své volební právo a jeho škodlivý účinek odpadne.

Tím chci hned proti kol. Špatnému říci, že s veškerou rozhodností jdeme do boje proti tomu, aby se vojenských voličů zneužívalo takovým způsobem, jak si to přál posl. Špatný, který při svých důvodech vždy jen poukazoval na hraničáře, na české menšiny v pohraničním území.

Němcům chci říci, že takového národního úspěchu, jaký tu vykřikují, jakého prý dosáhli, mohlo být i dosaženo bez takové sprosté loupeže, jež se tu provádí, že spíše mohl býti učiněn návrh na obnovu obecního volebního řádu z r. 1919 a že o něj mohlo býti usilováno. Požadovali jsme obnovu starého stavu při každé příležitosti, která se nám naskytla, bohužel, nemohli jsme pro tento svůj návrh získati většiny.

A nyní, pánové, chtěl bych se zabývati také druhou stránkou věci, odstraněním volebního práva vojáků. Toto odstranění znamená porušení ústavy, znamená změnu ústavního zákona. Bylo to sice popřeno; především bych prohlásil, že my bychom vlastně neměli býti povoláni k ochraně ústavy, kterou jsme netvořili, při níž jsme nespolupůsobili, při níž jsme spolupůsobiti nemohli, a abychom usilovali o to, aby byla zachovávána. To by bylo vlastně úkolem českých vládních stran, které v revolučním Národním shromáždění daly státu ústavu. Avšak jest samozřejmo, že my, kteří v tomto státě dnes tak nesmírně trpíme, musíme hleděti, abychom si aspoň udrželi a uchránili ta nepatrná práva, která jsou poskytována ústavou. Podívejme se na ústavu trochu blíže. Nejvyšší zásada československé ústavy jest uložena v §u 1, který praví: Lid jest jediný zdroj veškeré státní moci v republice Československé." (Smích něm. soc. demokratických poslanců.) Čte se to a poslouchá podivuhodně, jak málo to však odpovídá skutečnosti, to vidíme každý den a každý jednotlivec to na sobě pociťuje. Druhý odstavec §u 1 však potom mezi jiným praví: "Ústavní listina určuje, kterými orgány svrchovaný lid si dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo." Ústavní listina vymezuje také hranice, jež tyto orgány překročiti nesmí, aby nebyly porušeny občanské svobody zaručené ústavou. V ústavní listině jsou tedy ustanoveny určité hranice, jež nesmí býti překročeny, hranice k ochraně samé ústavy. A tyto hranice pro náš případ nacházíme v §§ 9, 14, 33 a 106 ústavní listiny. Paragraf 9, který jedná o volebním právu do zákonodárného sboru, zní: "Právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21 rok věku svého a vyhovují ostatním podmínkám řádu volení do poslanecké sněmovny." Podobné ustanovení obsahuje § 14 ústavní listiny o volbě do senátu jenom s úchylkou, že stáří ustanoveno na 26 let. § 33 ústavní listiny praví: "Ke změně ústavní listiny a jejích součástí je třeba třípětinové většiny všech členů v každé sněmovně." Jest tedy nepochybno, že, když již ne ke změně volebního zákona samého, poněvadž ho nelze považovati za součást ústavní listiny, jistě ke změně paragrafů 9 a 14 ústavního zákona je třeba kvalifikované většiny, jak jest předepsána v §u 33 ústavní listiny. A když § 9 mluví o tom, že volební právo mají všichni státní občané bez rozdílu pohlaví, kteří dosáhli a překročili 21 let, tu není vhodno bráti specielním zákonem, jako je tento, právo to zaručené ústavou. Neboť nelze říci, vyřazuje-li se celé povolání, celý stav z volebního práva, že to možno zařaditi pod předpisy, pod ostatní podmínky volebního řádu, jež mají býti upraveny specielním zákonem. Že ústava něco takového nezamýšlela, že nelze s některými stavy anebo s povoláním jinak hůře jednati, vysvítá také z ustanovení §u 106 ústavní listiny, kde se praví, že se neuznávají přednosti rodu, pohlaví a povolání. Není tedy žádných předností, nelze tedy s nějakým povoláním, s některou třídou, s kýmkoliv jednati hůře než s druhými. Z citace těchto předpisů vidíte, že mám pravdu se svým názorem, že při této předloze jde o porušení, o nedbání ústavní listiny a práv zajištěných ústavně. Je to jistě hanbou pro všechny strany, které při tom spolupůsobily. Nejkřiklavější však jest, že touto předlohou má býti odňato volební právo nejenom aktivnímu mužstvu, poddůstojníkům, důstojníkům a gážistům, četníkům, nýbrž že se jde dokonce ještě i dále. Prohlédnete-li si předlohu trochu důkladněji - a musíme ji důkladněji prohlédnouti, abychom na to přišli - tu vidíte, že záložníci mají býti sice pojati do stálých volebních seznamů, že mají také pasivní volební právo, nikoliv však volební právo aktivní. V §u 1, odst. 2 zákona se totiž praví, že osoby, které jsou označeny v §u 1, odst. 1, nejsou k volbě oprávněny. Nuže, kdo jsou osoby blíže označené v odstavci 1 §u 1? Vezmeme-li si k ruce branný zákon a projdeme-li §§ 22. 23, 27 a 28, shledáme, že jde především o záložníky, dále o osoby, které musí nastoupiti za mobilisace ke službě mobilisační a za třetí o osoby, které v míru, vyžadují-li to zvláštní poměry, jsou povolány k aktivní službě. V §u 27 branného zákona se totiž praví: "Vyžadují-li to zvláštní poměry, může president Československé republiky po slyšení vlády naříditi svolání tří nejmladších ročníků první zálohy k výjimečné aktivní službě na dobu nezbytné potřeby." Nejenom tedy vojáci, kteří jsou povoláni ke službě jako záložníci, jsou zbaveni po tuto dobu svého aktivního volebního práva, nejenom všichni, kteří nastoupí při mobilisaci po celou dobu mobilisace, vládě může jednou také napadnouti, poněvadž jsou tu zvláštní poměry, politické poměry, aby svolala nejmladší ročníky ke službě, a způsobila, aby byly po dobu služby zbaveny volebního práva. Takovým libovolným aktem není vyloučen úplný přesun politických mocenských poměrů. Ale i když nejde ani o to, že jsou v předloze dány takové možnosti, je již dosti křiklavé, že nejenom aktivní mužstvo se hladce zbavuje volebního práva, nýbrž i reservisté, kteří nastupují ke službě v mobilisaci. Nyní víme, že v předloze nejde jen o jednu věc, nýbrž že tato předloha není ničím jiným než prvním krokem, který se podniká na poli zpátečnických činů, totiž zbavování obyvatelstva politických práv. Druhým krokem, kterým jsme se zabývali již ve výboru, jest, že má býti ve správní reformě zhoršeno volební právo do obcí a žup. Tu se ještě lehce přejde přes otázku volebního práva vojáků, poněvadž tu byla zvýšena hranice věku pro volbu na 24 let a kromě toho ještě provedeno zhoršení požadavkem jednoročního pobytu. Slyšíme-li však řeči vládních stran a zvláště našich německých vládních straníků, tu přijdeme na to, že to není ještě všechno, nýbrž že panstvo má úmysly ještě zcela jiné. Před nedávnem v rozpočtovém výboru při poradách o předlohách berních zabývali jsme se otázkou ozdravění obecních financí a dovozovali jsme, že nelze ještě více poručníkovati obce, než již poručníkovány jsou, a že by bylo možno obecní finance uspořádati způsobem zcela jiným. A tu jeden z vůdců německých vládních stran kol. Windirsch považoval za nutno dokazovati, že poručníkování obcí, autonomních správ, jest úplně ospravedlněno. Na odůvodnění uvedl, že v obcích ti, kteří nic neplatí, rozhodují o tom, co mají platiti druzí. (Výkřiky.) To, co jsme slyšeli od kol. Windirsche není nám ničím novým. Když jsme před 30 a více než 30 lety vedli boj o rozšíření volebního práva a žádali zvláště také volební právo do obcí, museli jsme ve všech schůzích, kde proti nám vystoupili odpůrci, slyšeti, že takový požadavek jest nespravedlivý, poněvadž dělníci přece nic neplatí. My jsme pak musili před 30 a 40 lety panstvu vykládati, že dělníci platí a že to jsou dělníci, kteří v obci a nejenom tam. nýbrž i ve státě musí platiti nejenom nepřímé dávky, nýbrž jsou také zatíženi tak zvanými přímými daněmi a přirážkami, jež se na ně přesunují; již před 30 a 40 lety musili jsme jim vykládati, že domovní daně neplatí vlastníci domů, nýbrž že je platí nájemníci a že také daň výdělkovou, na které si mezi jiným tak zakládáte, neplatí podnikatelé, továrníci a živnostníci, nýbrž že je přesunována se všemi přirážkami, kterými jest zatížena, se všemi příplatky, jakožto náklad režijní, jenž právě musí býti zaplacen buď od dělníků anebo spotřebitelů a že jest nesmyslem říkati, že dělníci neplatí a tudíž nemají míti práv. Avšak tato argumentace, jak s ní zase již přišel kol. Windirsch, ukazuje nám, odkud vítr věje a jaké jsou úmysly. Ukazuje nám, že panstvo nemá úmyslu zastaviti se u toho, co je dnes navrhováno, nýbrž půjde-li to podle vašeho přání, že dojde ještě ke zhoršení volebního řádu do obcí a snad i volebních řádů jiných. Říkám-li volebních řádů jiných, pak ovšem jenom tehdy, budete-li moci dosáhnouti kvalifikované většiny. Tu je překážka velká. Při volebním řádu do obcí, bohužel, nikoliv, tu je snad možnost většiny dosáhnouti. Že tedy máte ještě takové úmysly a že my musíme tuto předlohu považovati jenom za první krok zpátečnických činů, proti nimž se musíme brániti, že však se již musíme vyzbrojiti pro boj, který proti těmto stranám později povedeme.

Jest samozřejmo, že se co nejostřeji musíme postaviti proti této předloze, poněvadž víme, že ona je nejenom zhoršením základního práva ústavně zaručeného, nýbrž že předloha, jak jsem již řekl, není ničím jiným, než prvním krokem zpátečnických činů německo-českých stran koaličních, jejž nyní před sebou máme. (Souhlas a potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. inž. Kallina. (Hlasy: Není přítomen!)

Jelikož p. posl. inž. Kallina není přítomen, ztrácí slovo.

Uděluji slovo dalšímu řečníku zapsanému, jímž je p. posl. Krebs.

Posl. Krebs (německy): Slavná sněmovno! Od jednoho zpravodaje k těmto vládním návrhům jsme slyšeli, že jen Německo a Maďarsko jsou nepřáteli Československa a že s nimi jako s jedinými nepřáteli musíme počítati a právě včera jsme opět slyšeli z úst řečníka nár. demokratické strany pana posl. Ježka štváčskou fanatickou řeč proti Německu. Tento obvinil Německo nejen z tajné vojenské organisace a z opětného budování své vojenské moci, nýbrž opíraje se o špinavý časopis, který se tiskne v Německu, "Die Welt am Montag" pana von Gerlach, pěl nekonečnou píseň nenávisti proti Německu, ba přímo zvoláním "Nebezpečí přichází z Německa" poukázal na to, že československá armáda musí býti připravena a reorganisována a že tyto návrhy zákonů slouží tomuto předpokladu. Tážeme se německých vládních stran, zda také ony jsou ochotny pomáhati připravovati zbrojení tohoto státu proti Německu? (Výkřiky na levici.) Avšak my se zde tážeme nejen pánů z německých vládních stran, nýbrž žádáme od nich jako sudetští Němci, aby oni vystoupili zde v této síni a otázali se pánů z české vládní koalice, je-li to účelem spolupráce rovných mezi rovnými. (Souhlas poslanců německé strany nár. socialistické. - Různé výkřiky.) (Další část řeči posl. Krebse byla usnesením předsednictva poslanecké sněmovny ze dne 24. března 1927 podle §u 9, lit. m) jedn. řádu vyloučena z těsnopisecké zprávy.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Volám pana řečníka za tento výrok k pořádku.

Posl. Krebs (pokračuje): To nic nezmění na dějinných událostech. Jest velmi sporná otázka, zda československé vojsko bude míti v rozhodné chvíli cenu, která odpovídá jednak ohromným peněžním obětem, jednak nadějím v bezpečnost, s nimiž státní národ spojuje svou existenci. Zda v době vysoce vyvinutého letectví, plynové války a jiných tak zvaných vymožeností vědy budou moci malé státy s hranicemi jako Československo vůbec uplatniti svá vojska, jest otázka, která by se musila probírati velmi důkladně a vědecky. (Výkřiky posl. inž. Junga.) Může se velmi lehce státi, že všechny ty ohromné oběti peněžní, časové i na majetku, které přináší tato zem pro své vojsko, mohou se jednoho krásného dne ukázati naprosto marnými. Ať je tomu jak chce: tento stát má jednou vojsko, přední státníci se domnívají, že mu nemohou nic odepříti a ani optimismus pana presidenta Masaryka, který právě nedávno mluvil o stoletém míru, nemůže vás přesvědčiti, že ty věci jsou zbytečné. Když již jednou vojsko jest tady - to jistě každý chápe a také my to chápeme - musíte tohoto nástroje používati, nováčkové musí býti cvičeni a vzděláváni; nač byste je jinak povolávali? K tomu potřebujete také cvičitelů. Pan ministr národní obrany podal proto sněmovně návrh o déle sloužících poddůstojnících a v branném výboru si velmi hořce stěžoval, že vojsko nemá dosti poddůstojníků a že poddůstojníci nechtějí prostě na vojně zůstati. Myslí si asi, že pravděpodobně jest tomu tak, jako kdysi před lety. "Nač nám třeba vojska, nám stačí "flaška". Buďme rádi, že to máme s krku." Tomuto nešváru, že se vojáci nemohou odhodlati k delší službě ve vojsku, má nyní čeliti zákon tisk 849 o umístění déle sloužících poddůstojníků.

Dovolím si věcně o něm promluviti. Kdyby se vojenská správa držela v rámci starého zákona o certifikatistech, s našeho stanoviska bychom to sice nemohli schvalovati, avšak přece bychom to chápali. Avšak Československo, jak známo, odrakoušťuje se nepřetržitě. Nespokojilo se tedy také s rakouským zákonem o certifikatistech, nýbrž v návrhu zákona, který dnes předkládá sněmovně, aby se o něm usnesla, podává zákon ve formě, který jde mnohem dále než starý zákon z r. 1872. Příště mohou déle sloužící poddůstojníci s certifikátem po osmileté služební době vstoupiti nejen do všech oborů státní služby, nýbrž podle §u 2, odst. 2 návrhu zákona musí býti připuštěni do služeb všech veřejnoprávních korporací a ústavů, pro něž platí § 212 platového zákona. To znamená, že nyní budou nemocnice, nemocenské pokladny, obecní zastupitelstva, okresní správní komise a pojišťovny nuceny obsazovati uvolněná místa déle sloužícími poddůstojníky. V odst. 3 téhož paragrafu ustanovuje se dále, že také všechna místa v soukromých podnicích, které slouží dopravě, u železnice atd., a všechna místa u paroplavebních společností musí býti vyhrazena pro ně, dále místa v podnicích a závodech, na nichž je stát účasten většinou akcií, dále v podnicích trvale subvencovaných státem nebo v podnicích, k jejichž vedení jest třeba koncese. Každá soukromá firma, která dnes má státní dodávky, nebo která jest závislá na koncesi nebo licenci, bude od nynějška nucena přijímati vojenské osoby. Nebude-li těchto zákonných ustanovení dbáno, budou ukládány těžké tresty. Všechna uvolněná místa v těchto podnicích musí býti včas oznámena ministerstvu národní obrany, které obstará soutěž. Následky tohoto zákona jsou nedozírné. Tento zákon jest mnohem horší, než zákon legionářský, poněvadž bude dlouho působiti a poněvadž tím ztrácíme tisíce míst v soukromých podnicích, která byla dosud obsazena Němci, ba tvrdím, že účinek tohoto zákona na naše německé pracoviště bude míti podobný účinek jako pozemková reforma na německou državu půdy. (Souhlas a různé výkřiky na levici.) Pan ministr Udržal ujišťoval sice v sociálně-politickém výboru, že se nebude přihlížeti k národní nebo politické otázce.(Posl. inž. Jung [německy]: To známe! Při restrikčním zákonu se to také říkalo!) Velmi dobře známe ministerská prohlášení. On však také řekl a to jest velmi důležité a cituji to doslova že "při umísťování déle sloužících poddůstojníků na Slovensku bude se přihlížeti především k příslušníkům slovenské národnosti". Prosím, pánové, z toho vidíte, že prvé jeho prohlášení není správné. Neboť nebude-li se přihlížeti k národnosti, nesmí ministr přihlížeti především k poddůstojníkům na Slovensku. Neupíráme naprosto Slovákům práva na umístění jejich synů doma, právě naopak, úplně s nimi souhlasíme a přejeme jim splnění jejich přání. Avšak tážeme se pana ministra Udržala, dává-li tuto záruku národu, který nemá ani 2 miliony lidí, proč ještě větším právem nedává tento slib národu s 3¹/₂ miliony lidí, (Souhlas na levici.) a opět se táži vládních stran německých, kde zůstaly a proč žádný nezaklepal při této příležitosti svému kolegovi ve vládě na rameno a neřekl: Když to zaručuješ Slovákům, proč to také nezaručuješ nám, sudetským Němcům? Také nám, pánové, dlužno to veřejně prohlásiti a nikoliv v tajných kroužcích nebo v tajných řečích šeptem v kuloárech. Já ani nevěřím, že tyto výroky pana ministra Udržala, které za řeči učinil v branném výboru, mají vůbec nějakou praktickou cenu, nejsou-li vloženy do zákona. Stále však je dosti času mluviti o úplné neúctě, kterou projevuje pan ministr k německým vládním stranám, když nemohl pro nás Němce prosaditi ani takovou paritu se slovenským národem. (Posl. inž. Jung [německy]: Kdo se sám snižuje, nesmí žádati úcty od jiného!) Ano, ten si nesmí stěžovati, jestliže se ho nedbá, jestliže se mu zasazují kopance, když se ho zneužilo.

Tážeme se německých vládních stran, proč nemohly přiměti pana ministra Udržala, aby učinil totéž prohlášení pro sudetské Němce. Že vstup německých poddůstojníků mezi déle sloužící poddůstojníky neposkytuje vůbec žádnou záruku toho, že také skutečně dostanou místo ve státní službě, o to se stará již znění zákona. V §u 6, odst. 2 b) se výslovně praví, že podmínkou pro propůjčení vyhrazeného služebního místa bude také mezi jiným, aby déle sloužící poddůstojník byl dobře kvalifikován. K této kvalifikaci patří také znalost českého státního jazyka. My Němci měli jsme státní zaměstnance, kteří byli zkušebními komisary českého státního jazyka, o nichž později přes to bylo prohlášeno, že neovládají státní jazyk dostatečně a byli propuštěni. Víme všichni, jak se těchto věcí zneužívá, jak se zneužívá tohoto ustanovení o kvalifikaci, pokud jde o znalost státního jazyka, a víme také, že to bude opět nástraha pro naše vojáky, kteří se snad budou oddávati naději, že služba v československém vojsku umožní jim snad ustanovení podle §u 7 zákona. Tážeme se však také vládních stran, kde byly, když tato zákonná ustanovení byla vytýčena. Nevědí, že tisíce a tisíce míst v německých obcích, okresech, paroplavebních společnostech, na malých a soukromých drahách, u akciových společností a jiných soukromých podniků bude pro Němce ztraceno? To znamená hromadné vyhánění Němců ze státní služby - nemohu to jinak nazvat, než hromadné vyhánění - nové ohromné ničení dosavadních německých existencí, německých pracovišť a k tomu ještě za pomoci německých hlasů. (Souhlas na levici.)

Při zákonech o hromadných propouštěních německých státních zaměstnanců mohli jsme si aspoň stěžovati před světem, poněvadž jsme při nich nepomáhali, poněvadž jsme na nich spolu nepracovali, nyní však tyto zákony budou usneseny hlasy Němců a to jest to tragické, to jest to strašlivé, to jest ohromná vina, kterou berou na svá bedra páni z vládních stran a pro kterou je veškeré sudetsko-německé obyvatelstvo požene jednoho dne k odpovědnosti. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.) Jestliže dnes vláda chce pro poddůstojníky československého vojska vydati nový zákon o certifikatistech, musím této příležitosti použíti, abych promluvil o starém bezpráví, které bylo spácháno v mnoha případech na certifikatistech ze starého vojska. Po převratu r. 1918, kdy nebylo dosti tvůrčích spolupracovníků, zajímalo se ministerstvo národní obrany také o bývalé déle sloužící poddůstojníky německé národnosti a vyzvalo je, aby sloužili ve vojsku dále. Mnoho německých poddůstojníků, kteří měli za sebou 10, 15 ba 20 služebních let, prohlásili, že jsou k tomu ochotni a vstoupili do vojska, lidé, kteří si již vysloužili nárok podle zákona z roku 1872, nebo kteří si jej chtěli vysloužiti a později vstoupiti do státní služby. Zákon z roku 1872 byl později zrušen, poddůstojníci nebyli již přijati do civilních míst, nýbrž měli zůstati ve vojsku jako gážisté bez služební třídy až do svého přeložení do výslužby. Roku 1920 byla většina německých poddůstojníků z povolání prostě propuštěna, dlouholetá vojenská služba právě v nejhorších dobách této republiky odměněna kopancem. Degradací, která byla spojena s propuštěním, ztratili poddůstojníci pensi; znám případy, že lidé sloužili 15 služebních let ve starém vojsku a 3 léta v československém vojsku; každý, kdo měl méně než 12 let, přišel také o odbytné, jen v málo případech bylo dáváno odbytné a i v těchto případech jen v mírových korunách, takže lidé, kteří dostali odbytné, dostali sotva sedminu toho, nač měli nárok. Přitom musili tito odbytí bez výjimky a písemně prohlásiti, že se vzdávají všech dalších nároků na místo. Nuže, táži se, kde jsou záruky, které nám chcete dáti, které jsou prý ustanoveny zde v zákoně, jestliže již máme takové zkušenosti s tímto státem a s ministerstvem národní obrany? Jsem ochoten předložiti slavné sněmovně seznam vojínů, kteří sloužili 15 let v Rakousku a 3 léta v československém vojsku a byli propuštěni s kopancem. Táži se vás: Domníváte se, že po takovýchto zkušenostech věříme vašemu ujišťování? Tito lidé byli vyhozeni jen proto, že byli Němci. Na tyto oběti surového oloupení o práva se v tomto zákoně nepamatuje ani nejmenším slovem, nepomýšlíte na to, abyste tuto právní loupež opět napravili. Při této příležitosti musíme opět také vzpomenouti válečných poškozenců, tak macešsky obdařených v tomto státě. Tento zákon jest druhý zákon o umísťování zaměstnanců, prvý se týkal legionářů, druhý se týká déle sloužících poddůstojníků. Tážeme se vás: Kde jest zákon o zaopatření a o umísťování válečných poškozenců? Konference odborníků ve věcech týkajících se válečných poškozenců, která se konala v září 1923 v Ženevě, usnesla se na směrnicích pro zákon o umísťování válečných poškozenců. Tehdejší zástupce československé vlády v Ženevě učinil tam prohlášení, že v nejbližší době bude poslanecké sněmovně podán návrh zákona o umísťování válečných poškozenců. Od té doby uplynula 4 léta, avšak slib zástupce československé vlády v Ženevě splněn nebyl. Váleční poškozenci mohou zemříti hlady, to vládnoucí muže nezajímá. (Výkřiky posl. inž. Junga.) Podal jsem nyní interpelaci ministrovi financí o válečném poškozenci, který jest ze 75 % nezpůsobilý ku práci, má ženu a dvě děti, osmkrát podal žádost a vždy byl odmítnut, kdežto válečnému poškozenci české národnosti, nezpůsobilému k práci z 25 %, byla dána přednost. Slyšíme-li takové věci, musíme se tázati, musíme promluviti s tohoto místa ve sněmovně, abychom v pravém světle vylíčili tyto neslýchané poměry v tomto státě. (Posl. Myslivec: Na jedné straně hlásáte velezradu a na druhé chcete si dáti platiti!) Tedy váleční poškozenci mohou klidně zemříti hlady! Nežádejte od nás vlastenectví, když s námi takto nakládáte. (Výkřiky posl. inž. Junga a Myslivce.) My chceme své daně! My snad neplatíme daně? Pokud stát béře od někoho daně, musíte nám také dáti z nich podíl. To by byla loupež, co zde chcete. To jest demoralisující zařízení. (Posl. Myslivec: Vy jste zástupcem Československa a ne Německa!) Ale promiňte, to nemá s naší politickou orientací nic společného, to souvisí se sociální orientací. (Posl. Myslivec: Vy jste hlásal, že musí být každý velezrádcem!) Já jsem hlásal, že žádný Němec nezabije jiného Němce, a vy jako křesťan chcete býti první, který se proti tomu staví, že jiní lidé mají býti vražděni. (Posl. Myslivec: Vy jste zástupce Československa a nesmíte tak mluvit!) My jsme sudetští Němci a příslušníci německého národa. Do toho nám nebudete nic mluvit. Zde jsme především sudetští Němci. Pány nezajímá, že váleční poškozenci umírají hlady, do toho držitelům moci nic není. Za to však bude znovu usnesen zákon o déle sloužících poddůstojnících, který nejen vyhrazuje místa státní, nýbrž ještě i soukromá a tedy ještě ta nepatrná možnost, kterou mají váleční poškozenci, dostati se totiž do soukromého průmyslu, bude těmto obětem války také odňata. Váleční poškozenci nebudou nikdy chráněni v této republice, oběti militarismu musí viděti, jak se vynakládají miliardy na vojsko, kdežto jejich nepatrné důchody jsou škrtány a na druhé straně možnost dostati místo se jim přímo odnímá novou konkurenci. Tento postup se jistě jednou vymstí, neboť dnešní vojáci jistě si jednou vzpomenou, jak se naložilo s válečnými poškozenci z jiné války a ve vhodné chvíli vyvodí z toho důsledky a otáží se, mají-li si dáti rozbíti své kosti, nadělati ze sebe mrzáky a pak dáti sebou nakládati tak, jako s dnešními válečnými poškozenci. Naším rozhodným požadavkem jest: 1. Omezení zákona o umísťování déle sloužících poddůstojníků na státní místa, jako tomu bylo dříve. 2. Jistotu, že v sudetsko-německých oblastech budou ustanovováni jen déle sloužící poddůstojníci Němci, jak bylo slíbeno také Slovákům. 3. Napravení degradace a odnětí certifikátů déle sloužícím poddůstojníkům Němcům ze starého vojska. 4. Vydání zákona o umísťování stále ještě nezaopatřených válečných poškozenců.

Pokud nebudou splněny tyto podmínky, žádná skutečně německá strana, která nechce dáti na pospas nejvážnější zájmy sudetsko-německého lidu, nemůže hlasovati pro tyto návrhy zákonů. Varujeme Němce ve vládě ještě jednou, aby nedávali souhlasu k zákonu, který jest blanco plnou mocí k počeštění německých pracovišť a žádáme, aby návrh byl vrácen brannému výboru. (Potlesk poslanců něm. strany nár. socialistické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo p. posl. Kršiak. Uděluji mu je.