Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Dnešní vládní většina zapomíná, že četnictvo nemá do dneška ani těch práv spolčovacích, kterými ve prospěch republiky pracují důstojníci a rotmistři. Četnictvo tedy nebude moci kolektivně a odpovědně sděliti nám tady, jak jsou naše zákony prováděny, ono nebude moci ani zákonité normy zastávati, neboť by s tím bylo spojeno existenční ohrožení každého jedince.

Já měl bych určité pochopení pro věc, kdyby se dnešní vládní většina postarala o jinaké zastoupení četnictva a jinaké vyřešení právního řádu u četnictva, než jak jsou tyto otázky vyřešeny dnes. O tom však vládní většina nepřemýšlí. Jí jest vůle vysoké byrokracie směrodatná. My pokusíme se vzbuditi svědomí vládní většiny návrhem zákona na zavedení poradního sboru pro vnitřní záležitosti četnictva v rámci ministerstva vnitra. Jsem velmi zvědav, jak se bude vládní většina chovati k tomuto návrhu, který jistě je jen z nouze a měl by býti samozřejmostí i pro dnešní vládní většinu.

Ukázal jsem, že u četnictva nepřiléhají žádné důvody, které byly uplatněny pro návrh na zkrácení vojska o právo volební, a dokázal jsem, že nejsou pravdivými důvody, kterými doprovodil vládní návrh na zkrácení četnictva o právo volební pan ministr vnitra. Dokázal jsem také, že zkrácením četnictva zvýšíme dneska již beztak vrcholné rozhořčení v řadách četníků, kteří neznajíce dobrých stránek demokracie, této se odcizí.

Nebezpečí, které v tom hrozí, že odcizí se četnictvo i vojsko laickému živlu i demokracii, je takové míry, že by měly všechny strany přikloniti se k názoru, že vládní návrh je nemožný a nezdravý.

Já varuji však ještě před tímto úmyslem, před tou slepotou a přenechávám odpovědnost za příští vývoj věci u četnictva dnešní většině. My budeme také tuto většinu činiti odpovědnou za ten právní a mravní úpadek, který uzákonění vládního návrhu na zkrácení četnictva o právo volební přinese.

Tomu se říká "odpolitisovati" armádu a četnictvo. Ve skutečnosti je to prosté a pohodlné kopírování rakouských metod. Demokracie po válce řekla: "odrakouštiti se". Celně kongruová koalice toto heslo změnila jen nepatrně: "porakouštiti se".

Když náš lid pozoruje tyto skutky českoněmecké koalice, říká, že staré Rakousko vstává z hrobu. To Rakousko jsme sice jako geografický útvar rozbili, ale s jeho duchem jsme se nevypořádali, duch jeho oživuje. Veliký Palacký kdysi ve slabém okamžiku napsal: "Kdyby Rakouska nebylo, musili bychom je utvořiti." Česko-německá koalice usilovně plní tento mylný odkaz: demokracii ve správě, v hospodářství i v armádě soustavně odstraňuje, zato upevňuje moc vysoké byrokracie a tím vším snaží se veřejné zájmy lidu odciziti. Že tím odcizuje také armádu laickému živlu, na to nikterak nepomýšlí. Není vyloučeno, že se jí to plně zdaří. Monarchie si počínala právě tak. Dosáhla tím toho, že když lidu potřebovala, aby jí hájil, narazila na nepochopení a svou věc prohrála. Volební právo vojska a četnictva bylo u nás to, čím se vlastně republikánská armáda od rakouské prospěšně lišila. Dnes už v podstatě neliší se ničím. Než vychovávati lid postupně v demokracii, zdá se dnešním kapitánům státní lodi výhodnější, tuto demokracii osekávati a postupně rušiti. Výsledek té první práce, třebas zdlouhavé a vyžadující trpělivosti, má cenu trvalou. Výsledek práce druhé nemá ceny žádné, naopak přináší jen škodu. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Armáda, její organisace a výcvik, to je příprava k válce. Válka, to je krvavý politický boj. Proti sobě ve válkách nové doby nestaví se jen zbraně, ale také argumenty. Voják musí své věci pevně věřiti. Nevěří-li, je velmi zle. Mnohé věci schované v mysli vojáků zůstávají utajeny štábům, ale v dnešní době je nutné je znáti a počítati s nimi, protože se projevují ve výsledku srážek. Napadá nám jedna událost z r. 1914. Jeden ze žurnalistů světového jména navštívil náčelníka generálního štábu Conrada Hötzendorfa a položil mu otázku, zda v případě války lze se spolehnouti na slovanské národnosti v Rakousku? Na to odpověděl Conrad s klidem fatalisty: "O tom si nelze v míru učiniti naprosto úsudku. Inu, to se ukáže teprve ve válce!" A přesto nabádal císaře veškerým svým vlivem, aby tento pokus s loyalitou národů učinil. Ten pokus byl učiněn, ovšem selhal a svou věc vyhrál Masaryk, který mentalitu vojáků posuzoval zcela jinak, než ji posuzoval Conrad.

Proti rušení volebního práva u vojska i četnictva vyslovily se důrazně i korporace, jimž jistě nelze upírati významu. Byli to důstojníci sami, byli to činitelé, jako je organisace učitelstva menšinových škol, ale hlasu jejich nebylo dbáno, ba ani projevy těch korporací, jako jsou národní jednoty, nedošly najednou sluchu u občanských stran, které ve svých řečech přece jen vždy kladly prospěch národa vysoko nad třídní zájmy. Zřetele nacionální, jimiž tak často bojovaly proti nám kruhy vlastenecké, zapadly najednou kamsi do neznáma. Zejména zrušení volebního práva vojska do obcí přišlo německonacionálním stranám velmi vhod. Také jistě velká řada obcí bude pro českou věc ztracena.

Hlavní chybou vojáků ovšem bylo, že volili socialisticky. Kdyby své hlasy byli odevzdali stranám měšťáckým, pak si mohli ještě volební právo zachovati. Toto jistě je stránka věci, která rozhodnutí černozelené koalice ulehčovala a urychlila až k lehkomyslnosti.

Po událostech poslední doby, zejména po aféře Gajdově, nemůžeme věřiti, že pravicové strany myslí to s odpolitisováním armády opravdu vážně. Jaké pak "odpolitisování" armády, když se usilovně v armádě podporovalo politikaření Gajdovo?

Uvažme věc, jak se vyvíjela. Náměstek náčelníka generálního štábu a aktivní generál republiky najednou si tvoří v armádě své politické skupiny - s určením změniti kontrarevolucí ústavní řád po příkladu nějakého Primo de Rivery nebo Mussoliniho. A pravicové strany jej podporují v tomto díle. Úžasný zjev politické nedůslednosti a slepoty! V armádě se takové skupiny přímo na rozkaz a pod tlakem Gajdovým opravdu tvoří, v armádě se diskutuje, kdo je za Gajdou a kdo proti němu. Garnisony se rozkládají na dva tábory. Gajdou se vyhrožuje na veřejných schůzích nejvyššímu veliteli armády a Hradu vůbec. Činí se pokus, rozbíti legionářskou organisaci, která se postavila za Masaryka a za demokratické principy zahraniční revoluce. V šíleném tom počínání strany pravicové drží Gajdovi nejen palec, nýbrž celou ruku, poněvadž to prostě vyhovovalo jejich politickým i třídním zájmům.

Za Rakouska byla armáda nástrojem dvora a císaře. V republice má býti armáda nástrojem zahraniční politiky a parlamentu, a najednou je tu učiněn pokus, postaviti tuto armádu proti zahraniční politice a proti parlamentu. Armáda měla se dáti do služeb jakýchsi obskurních lidí z pražské ulice. Armáda má býti, jak jsem řekl, instrumentem zahraniční politiky, měla se však státi instrumentem v rukou jakéhosi záhadného trifolia Gajda-Hlaváček-Zástěra. Jen ze strachu před socialismem, před poctivým českým dělníkem otevřeli někteří vůdcové pravicových stran fašistické politice uctivě a dokořán dveře až do generálního štábu.

Generálové vždy dělají politiku šavlí. Podle přání pana Zástěry, Hlaváčka a jiných pánů byl Gajda určen, aby tuto šavli obrátil nikoliv do zahraničí, nýbrž dovnitř, proti Hradu, proti zahraniční revoluci a proti socialistům. Věc neslýchaná, veliká ostuda před cizinou a pravicové strany v rozpacích. A řeklo se na to: "Zaplať pánbůh za fašismus!"

Takové nápady a činy ve starých demokraciích řeší se okamžitou degradací i hůře. U nás veřejný tisk buržoasní řeší ji po kocourkovsku. Ještě dnes mluví a píše se o rehabilitaci Gajdy. Jsou u nás nacionalisté, kteří by rádi úkoly armády rozšířili ještě o jeden: aby pod vedením Gajdy sloužila pro pana Zástěru na strašení socialistů. Takový zmatek v názoru na úkoly armády zavládl v československé buržoasii! Abychom užili známé terminologie: je to fašistický bolševism na sucho i na mokro, pravým jménem pustý buržoasní anarchismus.

Historie světa snad musí míti nějaké operetní hrdiny: Princ z Wiedu byl takovým hrdinou, takovou evropskou figurkou před válkou, u nás tuto roli sehrál Gajda. Když svou věc prohrál v legiích, u Kolčaka i proti němu, mělo mu Československo býti operetním jevištěm. Tak učinil pokus opravdu po gajdovsku dobrodružný a odvážný. Z československé armády chtěl vytvořiti ozbrojenou pěst pro fašistickou frakci. S touto akcí, kterou soustavně měla býti armáda zpolitizována a připravena k úderu proti ideám zahraniční revoluce, ruku v ruce postupovala část československého tisku v útocích na představitele těchto ideí. Rozsudky povolané instance vojenské uvádějí se před občanstvem v pochybnost. Tento způsob psaní buržoasního tisku jest snad dokladem těch krásných slov pana ministra školství a nár. osvěty, která jsme slyšeli v kulturním výboru, o upevňování politické a morální autority ve státě. Tak si počínají kruhy, které chtějí představovati extrakt pravého nacionálního cítění! Základy mladé armády, o něž jeví na př. "Národní Listy" i některé strany tak licoměrnou starost, byly aférou Gajdovou otřeseny daleko více než volebním právem vojska. Doporučujeme dirigentům této politiky, aby se příliš nespoléhali, že s každým dynamitovým podkopem musí to dopadnouti stejně jako s oním na Maninách. Jde tu o zločinné hračky, intriky lidiček, jichž následky mohou býti nedozírné.

Stejnou operetní politiku provozují tyto kruhy i navenek. S Jugoslavií máme, tuším, nějaké politické smlouvy neobyčejného významu. Jugoslavie prožila v těchto dnech nejtěžší chvíle od světové války. S tímto státem pojí nás společné tradice krvavých bojů za svobodu. V této době hledá si fašistický imperialismus v Evropě k svému nasycení první oběť. Má jí býti podle všech příznaků Jugoslavie. To, co podniká proti Jugoslavii v těchto dnech fašismus, podobá se jako vejce vejci tomu, jak si počínala rakousko-uherská monarchie oproti Srbsku v roce 1908, 1912 a 1914. (Souhlas čsl. soc. demokratických poslanců.) Utrpení jugoslávského lidu vyrostlo za války světové do velkého obětního oltáře, na němž ležel takřka v agonii celý národ. Politikové této těžce zkoušené země hledají za hranicemi pomocnou ruku aspoň morálního stisku. A v té době rozechvění a očekávání vůdce českého nacionalismu praví: "Zaplať pánbůh za fašismus!" Za přítomnosti Mussoliniho v těchto dnech byly vykonány pokusné lety s novým pumovým letadlem G-A-73, které unese až 1000 kg pum. Všechny pokusy měly prý znamenitý výsledek co do přesnosti i účinku. Mají se ovšem prakticky osvědčiti na jugoslávských dědinách a městech. Proto snad se řeklo: "Zaplať pánbůh za fašismus!"

Pan Bethlen chystá se do Italie na schůzku s Mussolinim. Italský tisk nepokrytě projevuje, o čem se tam bude jednati, totiž o vojenském spolku Italie fašistické s Maďarskem. Maďarsko prohlašuje zcela otevřeně touhu po změně trianonského míru. Italský tisk dnes již předem přiznává Maďarům právo na Banát, Sedmihradsko, Podkarpatskou Rus a Bratislavu. Nepřejeme si toho, ale až jednou snad pod vedením Albrechta Habsburského, kterého chystá maďarská oligarchie dostati na trůn, maďarské bataillony zvednou se proti Užhorodu a Bratislavě a italské proti Jugoslavii, vzpomeneme také toho okřídleného výroku, té linie politické: "Zaplať pánbůh za fašismus!"

Po takovýchto zkušenostech, zvláště po politické kampani ve prospěch politického exponenta Gajdy nikdo nevěří v poctivé úmysly občanských stran armádu odpolitisovati. Pravicový tisk, který v aféře Gajdově veřejné mínění ovlivňoval, vědomě armádu rozkládal a z části dosud rozkládá, musel si přece býti toho vědom.

My socialisté nemáme žádného zájmu na tom, aby armáda stala se arénou politických hesel, a proto také postavili jsme se proti fašistickému řádění v jejích řadách. Armáda, její výcvik a organisace jsou přípravou k válce. Socialismus vypověděl však válku válkám. Abychom mohli snižovati náklady vojenské a dosíci všeobecného odzbrojení států, považujeme za svou povinnost, potírati všemi prostředky ty imperialistické počiny vlád, které mohou válku vyvolati. Proto považujeme za svou povinnost, podporovati všechny mírové snahy zahraniční politiky i mezinárodní snahy dělnictva, jakož i všech kulturních lidí po udržení míru, aby Evropa opět nezměnila se v krvavý požár se všemi tragickými průvodními zjevy i následky.

Doufáme, že pomocí dělnictva i kulturních činitelů celého světa podaří se nám válečnou bestii pevně uvázati. Zvláště pak malé státy, jako Československo, musí míti životní zájem na mírové politice tak, aby místem, kde se vyrovnávají mezinárodní spory, byl zelený stůl a nikoliv válečné zákopy. Za tímto cílem dělnická třída v Československu - jako propagátor a nositel mírových ideí - půjde neochvějně kupředu, ke konečnému jich uplatnění. (Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále má slovo p. posl. Hackenberg.

Posl. Hackenberg (německy): Dámy a pánové! V každém jiném parlamentě bylo by možno očekávati při projednávání tak důležitých předloh, jimiž se máme nyní zabývati, dosti podrobnou debatu a jistě také přímé rozmíšky mezi oposicí a zástupci většinových stran, kteří musí tyto předlohy zastupovati a obhajovati. U nás v Československu, v této sněmovně, tomu tak není. Takové předlohy projednávají se lhostejně a musíme konstatovati, že se dosud našel z většinových stran jen jediný řečník, který cítil nutnost odůvodňovati tyto předlohy. Byl to jedině kol. Ježek ze strany národně-demokratické, kromě něho nenašel se dosud ani jediný řečník většiny, který by považoval za nutné hájiti těchto předloh a který by měl odvahu pro ně mluviti. Může ovšem býti ještě také jiná okolnost pro většinové strany příčinou takové neúčasti a lhostejnosti, totiž důvod, který se nedatuje ode dneška, nýbrž, který ve sněmovně možno pozorovati již dlouho, totiž systém "pětky", systém jednání mimo zasedací síň plena. Když německé vládní strany byly ještě v oposici, neměly dosti ostrých slov proti systému "pětky", dosti ostrých slov proti tomu, že se sněmovna snižuje na dům komedií, abych mluvil výrazy, kterých tehdy užívali sami pánové z nynější většiny. Systému "pětky" prohlásili nejostřejší boj, a to ještě před nedávnem ve svých řečech a listech a prohlašovali, jestliže vstoupili do vlády a do vládní většiny, že se to stalo i z toho důvodu, aby takovému systému udělali konec. Nyní sedí ve vládě a ve vládní koalici, a systém se nejen nezlepšil, nýbrž spíše ještě zhoršil. Změna nastala jenom potud, že místo "pětky" máme různé "osmičky", a zatím co zde sněmovna jedná, vážně se vyjednává vlastně jenom v "osmičkách", aby bylo dosaženo většiny při různých sporných předlohách a zájem pro takové předlohy, o nichž se mohly většinové strany dohodnouti, zanikl v té chvíli, kdy v té které osmičce bylo dosaženo dohody, že zástupci většinových stran velmi často ani nevědí, o čem k dohodě došlo, a jaký jest obsah ujednání; to jsme mohli slyšeti včera v zemědělském výboru z úst zástupce jedné z většinových stran, který musil přiznati, že také jemu jest neznámo, o jakých změnách došlo v zemědělské "osmičce" k dohodě, který tedy sám musil přiznati, že zástupce jeho strany v "osmičce" nepovažoval ani za nutno informovati vlastní kolegy z klubu o tom, co se v "osmičce" děje. Za takových poměrů nesmíme se ovšem diviti, pozorujeme-li u většinových stran takovou lhostejnost při projednávání předloh a zejména takových předloh, jako jsou nynější.

Domnívám se však, že je tu určitý úmysl také v tom, aby se pánové z většiny příliš při projednávání předloh nenamáhali. Neboť jest velmi nepříjemno, musí-li se takové předlohy odůvodňovati, a mohlo by se velmi lehce státi, že by zástupce většiny, mluví-li k těmto předlohám, způsobil druhým většinovým stranám velké obtíže. Jak jsem se již před tím zmínil, chopil se dosud jen jediný zástupce ze stran většiny slova, aby předlohy odůvodnil. Jestliže již zpravodaj výboru kol. Špaček řekl v podstatě totéž, bude přece německým většinovým stranám velmi nepříjemno, když kol. Ježek potom ještě se zvláštním důrazem podtrhl, k čemu je nutno zbrojení v Československu a proti komu se zbrojí, že totiž je to převážně Německo, proti němuž se zbrojení provádí. Ale nejenom německým vládním straníkům jest jistě nepříjemno, když takové věci říkají vládní straníci stran českých; pánům z národní demokracie nebude ovšem také zcela lhostejno a příjemno, ujišťuje-li zase německý vládní straník, že jedna z předloh, kterou se máme zabývati, jest národním úspěchem. To jsou zajisté důvody, které pravděpodobně přiměly zástupce vládních stran, aby se nenamáhali příliš odůvodňováním předloh.

Nyní máme se zabývati předlohami, které nejenom znamenají kruté zatížení obyvatelstva a zvláště těch, kteří jsou povoláni k službě, nýbrž máme mezi těmi předlohami také jednu, kterou mají býti odňata práva těm, kteří vykonávají vojenskou službu, a to práva nejdůležitější, která poskytuje státním občanům státní základní zákon. Vláda tuto předlohu, kterou se chci hlavně zabývati, ježto druhé předlohy byly podrobné kritice podrobeny již mým kolegou Heegerem, odůvodnila tím, že nutno armádu odpolitisovati, že je v zájmu státu provésti odpolitisování a že to může býti provedeno jenom tehdy, když se vojákům vezme volební právo. Ve zprávě ústavně-právního výboru nenacházíme ovšem již tohoto ostrého odůvodnění, že především nutno armádu odpolitisovati. Zpravodaj ústavně-právního výboru hledal odůvodnění jiné a zdůraznil především, že předpoklady, za nichž bylo dáno v revolučním národním shromáždění vojákům volební právo, nyní již neexistují a že jest proto na místě, aby bylo volební právo vojákům zase odňato; že v době po převratě byla armáda složena jenom z příslušníků československé národnosti, od té doby že se to změnilo, a že to již není vojsko, které vlastně mělo za účel stát budovati, nýbrž armáda, která má za úkol hájiti stát proti nepříteli vnitřnímu a vnějšímu; že taková armáda nesmí politisovati, že musí býti odpolitisována. To se říká na jednom místě, v jiné větě zprávy pana zpravodaje se však již beze všeho přiznává, že jsme měli pravdu se svým tvrzením v ústavním výboru, že nejde ani tak o to, aby byla armáda zbavením volebního práva odpolitisována, nýbrž že vám jde spíše o to, že nesouhlasíte s politikou, kterou provádí armáda, většina vojáků, a že páni z většinových stran proto chtějí vzíti vojákům volební právo. Poukazuji zde na větu ve zprávě výborové, kde se to beze všeho přiznává. Praví se tam: "Nýbrž vojenská masa přijala volební právo ve velké většině jako možnost projevu a protestu proti těžkým povinnostem vojenským, které nesla na sobě pro zájem státu." Vojáci tedy používali volebního práva, špatně je chápajíce, k tomu, aby protestovali proti těžkým břemenům, jež jsou jim, totiž vojákům, ukládána v zájmu státu. Co se tím rozumí, oč jde? Vojsko nehlasovalo tak, jak to očekávaly strany většiny, nýbrž odevzdávajíc hlasy určité skupině stran, protestovalo proti poměrům, jaké u vojska zavládly. Jest samozřejmé, že vojáci, kteří jsou šikanováni, že vojáci, kteří jsou týráni, že vojáci, s kterými se špatně nakládá, používají jako všichni ostatní občané volby k tomu, aby projevili nelibost s vládnoucími stranami, které mají vinu na těchto poměrech. To vojáci učinili, k tomu měli ovšem také právo a bylo by podivno, kdyby při volbách touto formou nedali výrazu své nelibosti. Mají k tomu opravdu všechny příčiny. Vezměte jenom některé události z poslední doby. U nás nutno šetřiti, aby na venek i uvnitř byl podán důkaz, že je Československo konsolidováno, aby byl vytvořen aktivní rozpočet; aby se udělaly úspory, musilo býti trochu šetřeno a škrceno také při nákladech vojenských. Když jsme potom pátrali, kde se úspory takové dělaly, zjistili jsme, že to jsou především drahotní přídavky, jež byly vojákům škrtnuty. Jest pochopitelno a samozřejmo, že se objevují účinky toho a že vojáci tím nejsou nadšeni, že jsou naopak nespokojeni.

Dnes zabýváme se zase předlohou, kterou má býti služební doba prodloužena na 18 měsíců, totiž, kterou má býti 18měsíční služební doba zachována pro nejbližší léta. Mnozí spoléhali na to, že po 14 měsících odevzdají zbraně a půjdou domů. Ti nyní vědí, že musí sloužiti o 4 měsíce déle. Potěšením to není sloužiti na vojně. Každý, kdo se těšil, že půjde domů, projeví ovšem vůči většinovým stranám nelibost, poněvadž ony takové usnesení učinily. V kasárnách jistě bylo kritisováno také jednání těch stran, které hlasovaly pro náklad na vojsko, těch stran, které hlasovaly proti vojákům, proti obyvatelstvu. Svojí nelibostí dali vojáci výraz při posledních volbách, když své hlasy odevzdali pro strany oposiční. Jak pan zpravodaj, tak i pan ministr ujišťovali, že to není pohnutkou pro odstranění volebního práva vojáků. Hlasy vojáků prý vůbec nepřišly v úvahu. Při posledních volbách z 80 tisíc vojáků k volbě oprávněných účastnilo se něco přes 60 tisíc vojáků. To jsou konečně jenom dva až tři mandáty a to již nemá rozhodující vliv v otázce poměru sil při rozdělení mandátů, takže to nemůže býti pohnutkou. Totéž řekl zde i pan zpravodaj. Prohlásil, že odstraněním volebního práva vojáků není postižena jednostranně ta neb ona strana, nebo ten neb onen národ, neboť volební právo vojáků bylo odstraněno všeobecně a ztratí všichni; zde nemůže býti řeči o tom, že by mohlo býti hledáno odstranění tohoto volebního práva v důvodech stranicko-politických. Vzpomeneme-li si však na výsledek posledních voleb, tu vidíme, že poměr sil byl pro tehdejší vládní strany již krajně nepříjemný. Vy přece víte, že při volebním právu, jež máme, jest možno při rozdělování mandátů změniti většinu v menšinu a menšinu ve většinu a tu již při celkovém výsledku vždy záleželo na několika tisících hlasů a nebylo zcela lhostejno, hlasovali-li vojáci pro strany většinové anebo hlasovala-li většina vojáků pro strany oposiční. Již z toho a také z věty, kterou pan zpravodaj zcela neprozřetelně pojal do své zprávy, můžeme konstatovati, že jsme ťali do živého, říkáme-li: Volební právo nebere se vojákům proto, aby byla armáda odpolitisována, nýbrž má se zabrániti tomu, aby vojáci svým hlasováním rozhodovali v neprospěch většiny, poněvadž jich nelze pro tuto většinu získati. Agitace, kterou zavádí druhá strana, není nepříjemna pánům, kteří podporují a odůvodňují tuto předlohu. Před nedávnem řečník přede mnou, kolega Jaša, poukázal již na to, že pánům ze strany národně-demokratické není nepříjemná agitace fašistů v armádě, že jim nebyla nepříjemna agitace, kterou prováděli páni generálové, jest jim jenom nepříjemno, vnikne-li ta neb ona politická strana do kasáren. Pan zpravodaj prohlásil, že byl dán slib, že se strany zdrží jakékoliv agitace v kasárnách, že politické strany tento závazek převzaly. Když pan zpravodaj opakoval tento výrok, konstatoval jsem již za jeho řeči zde ve sněmovně výkřikem a chci to konstatovati ještě jednou, že takové ujednání může se týkati jenom určitého počtu stran. Je jisto, že ne všechny politické strany převzaly tento závazek, že se zdrží jakékoliv agitace v kasárnách. Jestliže zpravodaj a konečně ministr vnitra prohlásili k odůvodnění předlohy - ministr vnitra, ovšem nikoliv ve sněmovně, nýbrž jenom ve výboru - že se nedoporučuje ponechati volební právo vojákům, poněvadž nastává rozpor s předpisy, které zakazují vojákům politickou činnost, které jim dokonce zakazují nositi odznaky a účastniti se schůzí, tu chci jenom konstatovati, že zákazy, které byly vydány a jimiž má býti vojákům bráněno v politické činnosti, jsou v odporu se zákony ústavními, poněvadž nikde nemáme ústavního předpisu, kterým by se mohl ospravedlniti takový zákaz. Není vhodno volební právo odstraňovati. Bylo by spíše povinností dobré státní správy a parlamentu, který si trochu váží ústavních práv, odstraniti ty předpisy, jež jsou v odporu s volebním právem a ústavními zákony. Volí-li se zde postup obrácený, dokazuje to jasně, že se nacházíme na šikmé ploše a v proudech reakcionářských.

Chci poukázati k tomu, že jako důvod pro odstranění volebního práva vojáků uvádí vyšší státní zájem jak pan zpravodaj výboru, tak i pan ministr vnitra a konečně i jediný řečník většinových stran, který zde vystoupil. Táži se nyní, zda tento vyšší státní zájem byl také motivem u německých stran většinových, aby o tuto předlohu usilovaly? Odpovědí na to jest, že německé strany tohoto motivu neuvádějí. Německé strany hledí své stanovisko k otázce volebního práva vojáků motivovati tím, že nutno oceňovati odstranění jeho úspěchem národnostním, jakožto národnostní pokrok. Byl to zvláště nynější ministr spravedlnosti dr Mayr-Harting, který v několika schůzích, jež konal v poslední době, také na sjezdu strany ve Varnsdorfu, pokusil se tento národnostní úspěch zdůrazniti. Poukázal jsem již na to, že tento projev Mayr-Hartingův není asi příliš příjemný českým vládním stranám, které zase musí hájiti své stanovisko vůči českým stranám, jež jsou v oposici. Chci tu hned říci několik slov k vývodům kol. Špatného. Národní socialista kol. Špatný pokusil se v řeči velmi temperamentní vyložiti, jak těžkým poškozením pro Čechy by bylo zbavení vojáků volebního práva. Nuže, když jsme to slyšeli od kol. Špatného, mohli jsme se jistě domnívati, že ministr spravedlnosti Mayr-Harting a jeho bližší straníci mají skutečně pravdu, vyličujíce odstranění volebního práva vojáků jako úspěch německých vládních stran. Ve skutečnosti má se však věc přece jenom trochu jinak.