Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Viděli jsme při četných stávkách a výlukách, komu stát a jeho policie poskytují ochrany. Vidíme dobře, jak jednají byrokraté neochotně a briskně s dělníkem, malým živnostníkem, domkářem a malorolníkem a s jakou ochotou a benevolencí vycházejí vstříc fabrikantům a statkářům. Vidíme, jak brutálně a nepřátelsky se jedná se širokou massou poplatnictva na Slovensku a na Podkarpatsku. Vůči pracujícím lidem nebylo splněno ani to, co slavnostním způsobem slíbila washingtonská deklarace, ba zůstaly nesplněny i právní závazky vůči ukrajinskému obyvatelstvu Podkarpatska, převzaté t. zv. mírovými smlouvami. (Tak jest! Potlesk komunistických poslanců.)

Kdyby pracující třída měla svůj stát, který by byl jejím skutečným ochráncem a útulkem, který by jí skutečně zaručoval plný duševní a hmotný rozvoj, pak by pracující lid takovému státu rád přinesl i ty největší oběti, podobně jako je přinesli, přinášejí a ještě jsou připraveni přinésti dělníci a pracující rolníci sovětského Ruska. (Tak jest! Potlesk komunistických poslanců.) Ale zde je pravý opak pravdou. Československo není státem pracujících lidí. (Tak jest!) Většina pracujících, zejména na Slovensku a na Podkarpatsku, cítí se v tomto státě nanejvýše nešťastnou, cítí se zde jako v cizině, jako v babylonském zajetí, a je pochopitelno, že touha a snaha, dostati se z tohoto nepřátelského prostředí ven, touha po sebeurčení zasahuje stále širší kruhy slovenského a podkarpatského lidu. A jest bláhovostí a zaslepeností, považovati za velezradu a úklady proti republice samozřejmou snahu Slováků, Ukrajinců, Němců, Maďarů i Poláků, dosíci plné rovnoprávnosti a ze své vůle rozhodnouti o připojení.

Panové nechť vezmou na vědomí, že Podkarpatsko a také Slovensko není žádnou podřízenou, nesamostatnou provincií, která by neměla žádných práv, nýbrž jest zvláštní samostatnou hospodářsko-politickou individualitou a není nikoho, kdo by měl s nimi právo nakládati podle své vůle. (Tak jist! Potlesk komunistických poslanců.) Klackem, bajonetem a kriminály nikomu lásku k vlasti nevštípíte a nejméně již utlačeným národnostem, zejména pak Slovákům a Ukrajincům.

V souvislosti s touto otázkou je nutno vzpomenouti proroctví dr Beneše, ministra zahraničních věcí, který ve svém exposé z 30. září 1919 prorokoval o Rusku, že se nedá stanoviti, kdy a za jakých okolností nastane dohoda mezi jednotlivými místními vládami de facto, vzniklými na území starého Ruska, s Ukrajinci, Bělorusy, s národy baltskými. kavkazskými atd. a řekl: "Dá se s největší pravděpodobností předvídati, že otázky vnitřního uspořádání Ruska těžce budou rozdrásávati celý ruský národ a že tudíž s jeho zakročováním v zahraniční světové politice nelze ještě dlouho počítati." Ministr dr Beneš končil tehdy touto frásí: "Chceme spolupracovati k rychlému vybudování velikého demokratického, konfederovaného Ruska".

Za necelé 4 roky potom hlásily měšťácké časopisy, že v Rusku byl utvořen obrovský svaz sovětových republik, sahající od moře Baltického až k Tichému oceánu a spojující Rusko evropské přes Urál se Sibiří, a že by bylo bláhovostí zapírati si veliký význam toho.

Sovětský svaz zasahuje už dávno, a to pronikavě v zahraniční politiku; znamená v zahraniční politice nepoměrně více nežli Rusko carské a dr Beneš by mohl býti rád, kdyby Československo na mezinárodním kolbišti znamenalo aspoň desetinu toho, co sovětský svaz, a kdyby Benešův režim a jeho posice byly alespoň z poloviny tak pevné, jako režim sovětů.

Dr Beneš, který chtěl spolupracovati k rychlému vybudování "velikého, demokratického, konfederovaného Ruska", neuměl se svými partnery za celou řadu let vybudovati demokratický a konfederovaný stát z malého Československa. Otázky vnitřního uspořádání vstupem Hlinky a Mayr-Hartinga do vlády vyřešeny nebyly. To se ukáže v blízké budoucnosti.

Jak to dopadlo neslavně s proroctvím dr Beneše ohledně Ruska, tak to dopadne také s proroctvím presidenta Masaryka, který podle zpráv denních listů vyjádřil se minulé dny v Ženevě v ten smysl, že mír potrvá 90 let. Varujeme dělníky i střední vrstvy před ilusemi, že mír je zajištěn. Sama existence kapitalistických států je zárodkem nových válek. Proroctví Masarykovo je především v ohromném rozporu s rozsudky třídní justice, která za každé ostřejší slovo proti válce odsuzuje naše řečníky na měsíce do kriminálu. Když není nebezpečí válečné, když tento režim válku nepřipravuje a když mír potrvá téměř 100 let, proč jsou stíhány výroky proti válce jako výroky, ohrožující dnešní vládnoucí třídu a dnešní vládní režim?

Kdybyste nepřipravovali válku, nebudete výroky řečníků vztahovati na sebe, na svoji vládu a na svůj režim. Zmíněnými rozsudky usvědčujete sami sebe. Ostatně víme velmi dobře, že kapitalistický svět nikdy se nepřizpůsobuje přáním filosofů, nýbrž že filosofové se přizpůsobují přáním kapitalistického světa. Jak buržoasie myslí, nač se připravuje a jak cení krev pracujících lidí, je patrno z řeči dr Ant. Hajna, pronesené v prvé polovici tohoto měsíce v Praze na Vinohradech. Dr Hajn podle zprávy "Národních Listů" zdůraznil, že tvoří se pomocí Anglie fronta protisovětská a prohlásil: "Moc Ruska" - rozuměj Ruska, které ovládli opět šlechtici a buržoasie - "znamená moc slovanské rasy. Dospěje však k ní teprve po velké těžké válce. Situace není taková, abychom se oddávali bezstarostnosti."

Projev dr Hajna je pro nás závažnějším nežli projev Masarykův už proto, že vedle rozporů mezi kapitalistickým světem a SSSR je tu rozpor evropsko-americký a jsou zde rozpory vnitroevropské. Politika přípravy válečného přepadení Sovětského svazu nabyla již konkrétních forem. Nutno míti na zřeteli zejména pokusy Anglie a Francie, zajistiti si Německo jako území k nástupu proti Sovětskému svazu, dále válečné konvence mezi Polskem a Rumunskem, Lotyšskem a Estonskem, smlouvu o Besarabii mezi Rumunskem a Italií, přípravu vojenské konvence mezi Polskem a Baltickými zeměmi, štvaní anglického kapitalistického tisku proti Sovětskému svazu, provokace velmocí v Číně atd.

Zájmy anglického a také amerického imperialismu jsou nyní velmi těžce ohrožovány, zejména revolučním hnutím v Číně. Každé vítězství kantonské vlády, která je v přátelském spojení s vládou sovětů, je ranou proti světovému imperialismu. Odtud štvaní, zejména anglických kapitalistických listů proti Rusku a proti "bolševickým machinacím" v Číně. Mezi imperialistickými státy Evropy došlo k přeskupení, jehož příčina tkví v hospodářských skutečnostech. Francie usiluje o spojenectví Německa a Anglie zase o spojenectví s Italií. Toto přeskupení špiček imperialistických států obráží se v zahraniční politice malých evropských států. Nejagresivnější roli hraje imperialism italský. Italský fašismus se ocitl přes nejkrvavější hrůzovládu a přes nejbrutálnější utlačování dělnické třídy v těžké krisi. Třídní rozpory se v Italii značně přiostřují, hospodářská krise roste. Za této situace jest pro Mussoliniho a fašismus jen jediné východisko: vystupňované utlačování dělnického hnutí a "vítězná válka". Italie se připravuje k válce už docela otevřeně, jak dokazují Mussoliniho řeči, dále smlouva Italie s Rumunskem a Albanií, cesta italského šéfa gen. štábu do Besarabie, italské nároky v Číně atd. Tato politika vedla k takovému přiostření italsko-francouzských a italsko-jugoslavských rozporů, že došlo nedávno k seskupování vojsk na hranicích obou stran. Mezi Italií a Jugoslavií jest dnes jen jakési příměří, které už zítra může býti přeměněno ve válku, jak se znovu poslední dny ukázalo.

Když jsme už před mnoha měsíci upozorňovali se vší vážností pracující lid měst i venkova na nebezpečí nové války, posmívali se nám soc. demokraté a čeští socialisté, opakovali hloupé vtipy agrárního "Večera" o proroctví slepých mládenců, tvrdili, že jsme v zajetí samých černých myšlenek a že žijeme v očekávání samých světových katastrof, které prý nikdy nepřijdou, protože jsou jen výplodem naší bujné fantasie. V poslední době musely však orgány socialistických stran doznati, že nebezpečí války tu je, že svět je znovu nabit třaskavinami, že se v kapitalistických státech šíleně zbrojí a že jsou zde zejména anglické plány na obklíčení a zničení Sovětského svazu.

Jak došlo k válce r. 1914, je známo. Vůdcové kapitalistického světa, kteří pozorovali světový trh velmi bedlivě promítacími skly trustů, kartelů a syndikátů, byli si vědomi toho, že rychle vzrůstající výroba musí se střetnouti s omezeností kapitalistického světového trhu, a proto se pokoušeli násilným zasažením osvoboditi se z tísnivé situace. Krvavá válka měla zameziti hrozícímu dlouhému období hospodářské deprese. A co vidíme dnes? Kapacita průmyslu všech kapitalistických států mimo Ameriku nemůže býti využita, kola a stroje průmyslu zůstávají státi, hospodářský proces malých jednotek i celého světa, jak napsal loni v létě londýnský dopisovatel "Lidových Novin", se točí v kruhu: výroba - distribuce - spotřeba, při tom výroba uhání nebo může uháněti daleko vpředu, zatím co spotřeba kulhá vzadu. V kapitalistických státech je strašidlo nadvýroby. Odtud mezinárodní kartely, trusty a čestné smlouvy s pokutami, smlouvy to o příměří, které nesvědčí o jiném, nežli dříve nebo později začne vojna znova a že nakonec v tom bude diplomacie, generálové a kanonýr Jabůrek. Zmíněný dopisovatel doznává, že kapitál jako nastřádané statky pro výrobu dalších statků svým rozdělením tlačí lidstvo do prachu a krve.

U kapitalistů a finančníků hlavně anglických je velmi silná myšlenka a vůle ovládnouti trhy Ruska a Asie, podobně jako ovládli trhy Egypta a Indie, t. j. docíliti, aby Rusko bylo otevřeno dokořán nejen kapitalistickému obchodu, nýbrž i kapitalistické civilisaci a aby bylo, jak se vyjadřují měšťáčtí národohospodáři, v zájmu obchodu a kapitalistické kultury donuceno k pravidlům a obchodním zvyklostem t. zv. civilisovaného světa, pravidlům totiž, která by umožňovala imperialistům nejen výhodné obchodování, nýbrž i nadvládu nad zákazníkem. Toho ovšem nemohou finančníci angličtí docíliti dotud, dokud jsou u moci Sověty, dokud je v SSSR vláda dělníků a rolníků, která má v rukou nejen zahraniční, nýbrž i vnitřní obchod, která má dále v rukou těžký průmysl a banky a která má i jiné prostředky, jimiž maří a znemožňuje, aby uvalena byla na zemi břemena, pod nimiž by úpěli nejen současníci, ale i budoucí generace. Odtud úmysl obklíčiti Sovětský svaz, a to za pomocí zemí, na kterých za ústupky rázu finančního mohou býti žádány oběti a ústupky po stránce vojenské. Jsou to v prvé řadě tyto země: Polsko, Estonsko, Litevsko, Lotyšsko, Rumunsko. Ale jsou to i země další a mezi nimi též Československo. A tu teprve vyniknou náležitě všechna v Československu již učiněná a dále ještě chystaná opatření na prospěch militarismu.

V zahraniční politice Československé republiky odráží se vždycky politika velmocí. Je zde sice kolísání podle vlivu, jaký uplatní jednou Francie, podruhé Anglie, ale vždycky zahraniční politika Československé republiky hraje úlohu podomka kapitalistického a imperialistického západu. (Souhlas komunistických poslanců.) Pevná je československá zahraniční politika jen v otázce poměru k Sovětovému svazu. V tvrdošíjném odpírání uznání Ruska de jure neprojevuje se jen vliv reakční buržoasie, nýbrž hlavně vliv Anglie, která má zájem na tom, aby také Československá republika byla zařazena do protibolševické válečné fronty. Československá zahraniční politika zúčastňuje se velmi pilně prací Svazu národů a inscenování podvodu s odzbrojením. Aktivní účast Československé republiky na mírovém díle znamená jen účast na přípravách k válce. (Souhlas komunistických poslanců.)

Pozoruhodná byla v tom směru řeč ministra národní obrany Udržala v rozpočtovém výboru, kde pravil: "Výstroj naší armády není ještě daleko na té výši, jak bychom si přáli, a ani výcvikové prostředky nejsou na tom stupni, aby bez újmy snesly tak silné omezení finančních prostředků. Nemáme dosud dostatek pušek, kulometů ani děl, abychom mohli vystrojiti nezbytně nutný počet válečných formací. Také naše letectvo, ačkoliv je mu věnována všemožná péče, je teprve ve stadiu budování. Naše zásoby válečného materiálu jsou poměrně skrovné v poměru k úkolům, které má armáda v případě konfliktu."

"Případný konflikt", tedy budoucí válka, je hlediskem, z něhož vláda posuzuje všechna svá vojenská opatření. Posílení militarismu má však také ten účel, aby měla buržoasie, která pokračuje ve svých stabilisačních pokusech, silný a mohutný potlačovací nástroj proti dělnické třídě, čili, jak pánové říkají, proti vnitřnímu nepříteli. Proto hlasují pro všechna vojenská opatření také němečtí agrárníci a křesťanští sociálové, že vojenská politika vlády odpovídá linii všeobecné třídní politiky buržoasie.

V měšťáckých i sociálně patriotických časopisech psalo se zejména v poslední době hodně o početnosti, výzbroji a výcviku armády Sovětského svazu. Jednu věc však, která nejlépe rudou armádu charakterisuje, "zapomněly" měšťácké i sociálpatriotické časopisy zaznamenati. Nesdělily totiž veřejnosti, že rudá armáda není odpolitisována, ba, že rudá armáda je pro vojáky velikou školou vůbec a politickou školou zvlášť. Ovšem kdyby to sdělily, doznaly by tím švindl, jaký se u nás provádí s heslem "odpolitisování armády". Armáda není nikdy něčím nepolitickým a hlavně její nejvyšší velitelé slouží vždy určité politice a plní určitý politický úkol. (Tak jest!) V kapitalistických státech snaží se vládnoucí o to, aby si massa prostých vojáků byla politických úkolů armády co nejméně vědoma. Je pochopitelno, že kapitalisté nemohou přijíti k vojákům a říci jim, pro koho a proč mají se dáti eventuelně zastřeliti a jaký užitek z toho bude míti jejich rodina a jejich třída, neboť by musili říci: "Budeš sloužiti zlatému teleti, budeš sloužiti a budeš i umírati za peněžní žok". Proto přicházejí a říkají: "Zůstaň vzdálen politiky, po té ti nic není, ty sloužíš nyní "vlasti", a basta."

Naproti tomu v Sovětském svazu činí se všechno, aby si rudá armáda byla vědoma svého úkolu. V tom je právě ohromná síla rudé armády, kterou nikdy nebudou míti armády vaše, že úkolem jejím není hájiti výsady menšiny, že není armádou v běžném slova smyslu, ale sborem vědomých občanů, kteří mají za úkol hájiti vítězství dělníků a rolníků, hájiti vítězství svojí vlastní třídy proti imperialistickým lupičům. (Tak jest! - Potlesk komunistických poslanců.) Dnes jsou věci dík správné a intensivní činnosti komunistické Internacionály - tak daleko, že ve chvíli, kdyby rudá armáda byla imperialisty k nějaké akci donucena, dostalo by se jí veškeré účinné pomoci se strany pracujícího lidu všech dílů světa, který by věděl okamžitě, že jde o osud celé dělnické třídy a všech vykořisťovaných a utlačovaných. Buržoasie všech kapitalistických států přesvědčila by se v takové chvíli, že také mužstvo její armády jest zpolitisováno a že děti dělníků a pracujících sedláků nepřestanou a nepřestaly cítiti s dělnickou třídou, ze které vyšly, že i pod vojenskou blůzou bije srdce dělnické, srdce soudruha, syna, manžela, bratra či milence, který nezvedne zbraň proti své krvi, který nedá se snížiti na kus dobytka, lezoucího slepě na porážku k prospěchu řezníka, ale který ví, že jeho svatou povinností jest, splniti příkaz Leninův: "Válku imperialistickou přeměniti ve válku občanskou."

Jménem celé pracující třídy v Československu odmítáme vojenské předlohy co nejrozhodněji.

Ruce pryč od Číny! Ruce pryč od Sovětského svazu! Vše pro osvobozovací boj utlačených a vykořisťovaných! Vše pro jednotnou frontu pracujících! Vše pro vládu dělníků a pracujících rolníků! (Výborně! - Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda dr Buday (zvoní): Ďalej je prihlášen ke slovu pán posl. Ježek. Dávam mu slovo.

Posl. Ježek: Slavná sněmovno! Budiž mně dovoleno při rozpravě o předložených vojenských předlohách, abych nejprve tlumočil naše stanovisko k armádě vůbec, neboť pod tímto zorným úhlem objeví se teprve jasně náš postup při projednávání těchto předloh. My, jako všichni lidé, kteří prodchnuti jsou zásadami lidskosti, považovali jsme vždy za ideál lidstva odstranění všech válek a vytvoření stavu, kde v míru a pokoji zkvétalo by hospodářství a kultura všech tříd a vrstev pokojného obyvatelstva. Tento náš názor jistě byl posílen všemi těmi hrůzami světové války, kde nestály, jako v dobách dřívějších, proti sobě jenom určité početné armády, nýbrž kde světová válka proměnila dosavadní boj armádní v boj všeho lidstva, boj starých i mladých všech států proti všem státům. Ale ani hrůzy světové války nedovedly změniti podstatu člověka, nedovedly odstraniti z něho výbojný egoismus, který jak u jednotlivce, tak i u států vede ke konfliktům a zápletkám bojovným. Vidíme zcela jasně, že světová válka přes veškeré touhy nebyla válkou poslední a že na světovém obzoru pozorujeme spíše oblohu zakalenou válečnými nebezpečími, nežli oblohu překlenutou duhou míru. Nezapomínejme, že po světové válce zůstal v Evropě stát, který se svojí milionovou armádou a se svojí propagační politikou byl, jest a bude, dokud bude existovati, ohniskem válečných konfliktů a nových mezinárodních sporů.

Sovětské Rusko, které nikterak na svých konferencích a v řečích svých předáků netají se se svou propagandou, se svými záměry vnésti neklid a revoluci do států ostatních, sovětské Rusko svou celou politikou, ať již v severní Africe, ať již na dalekém Východě nebo i v Evropě, jest stálým nebezpečím pro zajištění míru v Evropě a celém světě. Není možno neviděti, jak tyto expansivní pokusy sovětského Ruska vyvolávají přes všechna oficielní i neoficielní dementi na druhé straně politiku obrannou a jak z Anglie je nucen Chamberlain tvořiti nové obranné spolky, takže budoucí klid Evropy a celého světa jeví se nám politikou sovětského Ruska značně ohrožen. Nedosti na tom. Na jihu Evropy protichůdné zájmy Jugoslavie a Italie vedou k nebezpečí konfliktu albánského a tak, kdo nežije ve vzduchoprázdném prostoru, nýbrž kdo dělá reelní politiku, vidí, že každý spořádaný a svých věcí dbalý stát musí se starati o svoji mezinárodní bezpečnost, musí se starati o ochranu svých hranic a svého obyvatelstva. To je také hledisko naší strany. Milujeme svůj stát a proto chceme, aby bylo vše vykonáno na jeho obranu, aby bylo vše vykonáno k zajištění jeho přítomnosti a budoucnosti. (Výborně!) Proto chceme, aby čsl. armáda byla armádou silnou, svého úkolu schopnou a našemu státu věrnou a oddanou. (Výborně!) Abychom docílili této schopnosti a ukázněnosti v armádě, stojíme na stanovisku, že armáda nesmí býti nástrojem žádné politické strany, že nesmí býti nástrojem jakékoli agitace, nýbrž že musí býti jedině a výhradně obranným orgánem československého státu. (Výborně!)

Proto, když předložena byla vojenskou správou předloha o volebním právu vojáků, posuzovali jsme ji s tohoto našeho hlediska. My jsme se úplně shodovali se stanoviskem vojenské správy, že musí býti odňato volební právo vojínům, a to proto, poněvadž z předloženého materiálu jsme seznali, že volby znamenají při zpolitisování armády skutečný rozvrat, nekázeň a ohrožení pořádku. Mladý vojín, který musí poslouchati svých představených, je nesporně nejschopnějším materiálem pro agitaci, a kázeň je přece hlavním příznačným momentem každého vojenského života u kterékoliv armády na světě a snad nejvíce u té největší, v Sovětském Rusku. A jestliže u nás docházelo k závodům jednotlivých stran v získávání vojáků, jestliže strany zasypávaly kasárny časopisy, letáky, ba i, aby si zajistily doručení, milostnými dopisy, které začínaly nějakým tím sladkým oslovením a končily velkým agitačním doporučením politické strany, bylo každému jasno. že tento stav je neudržitelný.

My jsme ovšem nesouhlasili se stanoviskem vojenské správy, pokud se týče důstojníků, rotmistrů a četníků, poněvadž jde-li u sloužících vojáků jenom o dočasné vyřazení z voličstva po čas jeho služby, jde u důstojníků, rotmistrů a četníků o zbavení volebního práva na celý život. To považujeme za velmi podstatný rozdíl, který neměl býti přehlížen. Německo má velmi dobrý výraz ve svém zákonu ze dne 27. ledna 1920, že totiž výkon volebního práva pro vojáky po dobu jejich příslušnosti k ozbrojené moci "odpočívá" - "ruth". Také u nás pro vojáky toto volební právo odpočívá a nikdo, kdo si armády váží a její služby ctí, nemůže proti tomuto dočasnému odpočinku volebního práva po dobu služby ničeho namítati. Ale u důstojníků, rotmistrů a četníků znamená navrhovaný stav odnětí práva volebního na celý život. My ovšem chápeme důvody vojenské správy, které ji vedly přes naše námitky k setrvání při jejím stanovisku. Vojenská správa tvrdí, že by nebylo možno zabrániti agitaci ve vojsku, kdyby i jedna, třeba daleko menší část, přece jen požívala volebního práva, a bohužel při agitační dravosti jednotlivých stran je zde takové vážné nebezpečí, a já bych tedy řekl, že my nebereme právo volební vojákům a gážistům, ale ti, kteří svou agitací rozvracejí a ohrožují naši armádu. (Výborně!)

Další důvod vojenské správy pozůstával, jak se mi zdá, v určitém ohledu na socialistické strany. Jestliže ve výboru ústavně-právním dne 4. března dělaly vývody posl. dr Meissnera dojem, jakoby chtěl říci vládě: "Volební právo vojákovi nechte, ale důstojník je to, kterému je musíte vzíti," bylo pak opravdu těžko pro vojenskou správu, aby důstojníkům právo volební ponechávala a vojákům je brala. Nejlépe mi dokazuje, jak by se bylo využívalo - ovšem neprávem - ponechání volebního práva důstojníkům a odnětí vojínům, tiskovina německé sociální demokracie vydaná v Teplicích-Šanově, kde pod nadpisem "Die lieben sieben!" a pod obrazem Černého, Kramáře, Mayr-Hartinga, Švehly, Šrámka, Spiny a Hlinky nalézá se obraz, kreslený ještě v době, kdy se jednalo o ponechání volebního práva důstojníků, rotmistrů a četníků, kde vymalováni jsou vojáci, jak za kordonem strážníků závistivě hledí na vykračujícího si důstojníka, který odevzdává do urny svůj volební lístek. Mám velkou obavu, že titíž pánové, kteří dnes roní falešné slzy nad tím, že důstojnictvu bylo odňato volební právo, byli by spustili svůj osvědčený pokřik o nedemokratičnosti, když by se nám bylo podařilo zachrániti volební právo důstojníkům, rotmistrům a četníkům při odnětí volebního práva ostatním vojínům. My jsme ustoupili jenom tenkráte, když vojenská správa prohlásila, že by nemohla takto rozdělené odnětí volebního práva předložiti parlamentu a že by musila vzíti předlohu zpět, i pokud se týče vojáků, a tím by odpovědnost za dnešní stav v armádě padala také na nás, a my, kteří jsme zvyklí nésti odpovědnost i za nejnepopulárnější věci, musili jsme v zájmu požadavku vybavení armády z politického vlivu podříditi se aspoň pro přítomnou dobu stanovisku vojenské správy. O tom, jak je nutno zameziti politikaření v armádě, mohu uvésti velmi zajímavý případ z Rakouska. Je to ne zrovna vábný obrázek, který podává lednový článek vídeňského dopisovatele pražského německo-křesťansko-sociálního deníku "Deutsche Presse".