Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předseda (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Krumpe (pokračuje): Kdybyste měli dosti slušnosti ve schůzích, mohli bychom s vámi konati schůze. Jestliže však na důvody odpovídáte řvaním, pak se s vámi nemůže již debatovati. Tak se nedebatuje, že jeden mluví, a druhý je překřikován. (Německé výkřiky: Kde to bylo?) V Krásné Lípě! Zeptejte se svého soudruha senátora Reyzla, ten vám to řekne. (Německé výkřiky na levici.)

Byla podána k zákonů resoluce, o níž bych si přál, aby ji ministr financí nepovažoval jen, za resoluci, nýbrž za striktní přání celého parlamentu, totiž resoluce, již se vláda vybízí, aby se zasadila u všech peněžních ústavů a, v úvěrních ústavů, aby byl poskytnut dostatečný stavební úvěr při nízké úrokové míře. Bylo by dobře, kdyby táž režie, která dnes vyhnala do velké výše státní půjčky, byla s to, aby také snížila úrokovou míru z hypotekárních, zápůjček. Neboť celé umění stavěti závisí, vlastně na stavebním úvěru a na levnosti úrokové míry. Dnešní vysoká úroková míra stavění úplně znemožňuje. Zúročení 8 nebo dokonce 8¹/₂% odsuzuje každou stavbu již předem k nevýnosnosti, způsobuje dokonce nebezpečí, že se do novostaveb nikdo nebude moci nastěhovati, poněvadž není dostatečné solventní poptávky. Banky a peněžní ústavy mají na dnešní bytové tísni plnou míru viny. Odňaly stavebnictví úvěry a odpíraly mu úvěry, a musím bohužel říci, že německé peněžní ústavy počínaly si zde nejhůře. Jestliže my Němci nemáme dnes náležitého podílu na 4 miliardách Kč dosud povolené a 800,000.000 Kč dosud vyplacené záruky, máme za to co děkovati našim peněžním ústavům. Včera pro, hlásil p. posl. Simm, že město Jablonec mělo státní záruku na ohromnou, stavbu domů, že však nebylo možno sehnati nutný stavební v úvěr, kletba tehdejší politiky, která odpírala státní záruku, kletba celého směru, který odmítal i státní papíry a raději je vyměňoval za marky. A naše německé peněžní ústavy nechaly nás tehdy hanebně na holičkách. Mám příklady, že německé pokladny se zdráhaly povoliti stavebním družstvům úvěr na státní záruku, že však později, když v místě stavělo české stavební družstvo, tomuto úvěr poskytly, poněvadž se obávaly, že odepření úvěru mohlo by míti pro ně snad nepříjemné následky. A tím stůněme. Tak je tomu i nyní. Jsme v době nesmírného přebytku peněz, přebytku peněz, který se všude pídí po možnosti, je uložiti. Proto stoupají státní půjčky. Oficielní zprávy mluví o znepokojujícím přebytku peněz, a dnes se prohlašuje, že více než 2 miliardy uvolněných peněz čeká na možnost, kde by byly uloženy. Na jedné straně tedy nemožnost peníze uložiti a na druhé straně nemožnost obdržeti stavební úvěr. Zde jest místo, kde musí zasáhnouti státní péče, aby byl učiněn konec tomuto skandálu. V poslední době byla sice opět snížena úroková míra o ¹/₂ %, avšak jak u zápůjček tak také u vkladů rozpětí 4 až 5% zůstalo dosud zcela nezměněno a tímto rozpětím hyneme. To jest z hlavních překážek pro získání dostatečného počtu obytných místnosti. Toto rozpětí musí býti odstraněno. Není si tudíž snad potřebí přáti, aby stát poskytoval podpory stavební, aby pouze toto úrokové rozpětí pro jednotlivce bylo učiněno méně citelným, neboť tím se vysoká úroková míra udržuje. Bylo by bývalo údělem 3 miliard Kč zamýšleného stavebního fondu bytového, aby tuto úrokovou míru udržel a uměle stabilisoval.

Byl namnoze vznesen požadavek, aby ministerstvo předložilo přesnou statistiku o dosud udělených subvencích, roztříděných zejména s hlediska národnostního. Já jsem se podjal sám tohoto úkolu a dal jsem si předložiti v ministerstvu sociální péče velkou část těchto přehledů, což ostatně může učiniti každý poslanec. Dospěl jsem k poznání, že taková statistika pro nás Němce sotva asi bude možná. Lze sice zjistiti, zda nějaké německé nebo české družstvo obdrželo podporu, nebo nějaká německá nebo česká obec. Avšak při soukromých podporách statistika selhává, poněvadž nikde není udáno, zda příjemce podpory jest Němec či Čech. Proto také má tento návrh jen problematickou cenu.

Podobné, jako jest promeškání bank, jest promeškání průmyslu. Včera bylo poukázáno na to, že se průmysl nedívá na opatřování bytů s hlediska ukládacího. Největší promeškání průmyslu se datuje z let vysoké konjunktury. Daňové zákony vycházely tehdy tak daleko vstříc, že stavební náklad byl by býval ze 60% placen státem, neboť daňové úlevy umožňovaly, že 80% výrobních nákladů novostaveb mohlo býti započítáno jako výdaj a odečteno od příjmu. Jestliže tato suma byla větší nežli roční příjem, daňové zákony umožňovaly, aby se tato suma výdajů rozdělila na 10 let, takže se jednotlivec mohl tím osvoboditi od placení daně z příjmů na mnoho let. Avšak náš průmysl raději platil celou tuto sumu státu na daních, místo aby použil těchto velikých výhod a za to opatřil zejména dělnické byty a sám sobě zjednal výnosné hodnoty. Byl by to samozřejmý požadavek, aby průmysl stavěl nejen místnosti pro kotle a stroje, nýbrž také pro dělníky, aby mohli bydleti na blízku svých pracovních míst. Avšak při tom mám na mysli dělnická obydlí v podobě činžáků, nemám na mysli známé kolonie, na něž se úmyslně nadepsala slova "dělnické byty", neboť jinak někdo by tím byl mohl mysliti něco jiného, vězení nebo ještě něco horšího. Tyto kolonie mívají vzezření, že se člověk cítí přímo deklasován, jestliže jest nucen v nich bydleti.

Ani nejlepšími návrhy stavebních zákonů nebudeme moci úplně odstraniti bytovou tíseň, můžeme ji jenom zmírniti, neboť bytová tíseň jest součásti celkové sociální bídy a každá hospodářská krise nadělí nám novou bytovou tíseň. I kdyby zde byl přespočet bytů, bude stále ještě bytová tíseň, pokud budou lidé, kteří nebudou moci platiti činži z bytu. Bytová tíseň jest právě částí všeobecné tísné a bude odstraněna jen zároveň se všeobecnou tísní, zejména tam, kde je bytová tíseň způsobována vlastním zaviněním. Zjednání obytných místností neodstraní vždycky ještě bytové tísně. Učinil jsem smutné zkušenosti. Opatřil jsem nebydlícím překrásný byt, poněvadž dříve musilo spáti a žíti 13 osob v pokoji a v kuchyni. Po jednom roce žilo a spalo v tomto bytě 14 osob, poněvadž vzali k sobě zase celou spoustu nocležníků a jak se tito lidé jmenují, a tak si způsobovali sami bytovou tíseň právě takovou, jaká byla dříve a ze které jsem je vysvobodil. Kde vzniká bytová tíseň vlastním zaviněním, jest všechna pomoc marná, zde musí nastati reforma netoliko pokud se bytu týče, nýbrž reforma u člověka samého.

Bytová péče jest ze všech oborů péče nejdůležitější. Jestliže se pan ministr financí obává zařaditi rozpočtovou položku pro bytovou péči, nepostupujeme s ním harmonicky. Žádáme, aby do každého rozpočtu byly zařazeny značné položky na bytovou péči. Bude stěží možno utvářeti celou otázku bytovou tak, aby se sama odstranila novými daněmi, které se ukládají. I když pan ministr financi hledá jiné východisko, na konec mu to přece jen přijde do rozpočtu, neboť ať nastoupí jakoukoli cestu, ať je to v podobě daně na stavbu bytů nebo zvýšení činží, přijde to do rozpočtu, neboť při dnešních platových a mzdových poměrech není možná ani bytová daň pro nájemníky, ani značné zvýšeni činže. Tomu musí buď předcházeti nebo zároveň s tím nastati změna platů a mzdy, má-li nastati v nějaké podobě značnější zvýšení činží. Bytová péče jest prvním bodem veškeré péče, tam začíná. Péče musí začíti u zdravého člověka, nikoli u nemocného, nesmí se zabývati jen člověkem nemocným, kterého namnoze již nelze zachrániti. A hlavním důvodem jest péče bytová, poněvadž činí zbytečnou velké množství jiných podpůrných opatření, útulky pro tuberkulosní, dětské opatrovny a pod.

Proto vítáme všechny kroky, které jsou v této věci podnikány. Vládní strany měly ještě málo času, aby se zplna velikou touto otázkou zabývaly. Víte, že letní návrh tisk 64 jednomyslně a s ohromnou břitkostí byl odmítnut nejen všemi interesovanými stranami, nýbrž i všemi skupinami zájemců. Vina, že nemáme vhodného zákona o podpoře stavebního ruchu, nespočívá na vládních stranách, které od října mají možnost pracovati na návrzích zákonů a předkládati je sněmovně. Vina počala u koaliční vlády a velkou mezeru nenechala vzniknouti snad nějaká německá vládní strana, nýbrž sociálně-demokratický ministr sociální péče, který dopustil, že 30. června 1923 vypršela pro většinu míst platnost zákona o podpoře stavebního ruchu. Bytová péče jest nejdůležitější sociální úlohou. Proto hlasujeme také pro tento návrh, nikoliv snad proto, poněvadž bude značnou měrou čeliti bytové tísni, nýbrž poněvadž považujeme návrh za přechod a za začátek nového zákona o podpoře stavebního ruchu, který se bude zabývati celým souborem otázek, který poskytne nejen osvobození od berní a jakousi legendární státní záruku, nýbrž poskytne opravdovou stavební podporu, aby zlevnil stavby i bydlení. V tomto smyslu hlasujeme pro tento návrh. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším přihlášeným řečníkem jest p. posl. Štětka. Dávám mu slovo.

Posl. Štětka: Pánové! Jest mylný názor, že bytová otázka a bytová krise jsou následkem poměrů vyvolaných světovou válkou. I odborníci z kruhů vědeckých dosti často tuto nepravdu za pravdu vydávají, protože počítají, s nynějším stavem, kdy poptávka po bytech jest větší než nabídka. Ale zapomínají, že bytová otázka a bytová krise byly již v době, předválečné, jenže nevystupovaly na povrch tak ostře a v takovém rozsahu, jako je tomu dnes. Československo jest bývalou součástkou starého Rakouska, v Rakousku si vlády na řešení otázky bytové mnoho nepotrpěly a ponechávaly její řešení jedině a výhradně soukromé spekulaci, a proto také Rakousko patřilo mezi státy, kde se bydlelo nejhůře. Co to bylo platné, že nabídka bytů byla větší než poptávka, když mzdové poměry dělnictva, zvláště nekvalifikovaného dělnictva zemědělského, byly takové, že tyto kategorie dělníků, mnohdy nemohly platiti ani 240 až 300 K ročního nájmu z bytu o kuchyni a pokoji, a proto, byli dělníci nuceni najímati za své obydlí různé díry, sklepní byty bez světla a bez vzduchu, žili v bytech přeplněných a zdravotně závadných. Úřady zasáhly a zakazovaly v bydlení v takových bytech, jen když došlo k udání a byly nuceny, na základě tehdy platného zákona zakročiti. Co jest platno, že dnes v Československé republice za stávajících poměrů a řádů, kde soukromé vlastnictví je pokládáno za svaté a proto nedotknutelné a kde se počítá s člověkem až tehdy, má-li peníze anebo je-li majitelem domu, když podle časopisu "Realita", orgánu to československých lichvářů, jak mohu zde dokázati, nabízí se, ku prodeji celá spousta domů s uprázdněnými byty k okamžitému ubytování? Na př.: dům v Praze II za 850.000 Kč k okamžitému bydlení, dům v Praze I za 30.000 Kč, menší třípatrový dům v Praze III, dům u Stromovky, atd. Mohl bych zde uvésti 300 případů, kde jsou na prodej domy, statky a vily celkem asi o 2000 bytech, a to v samotné Praze. A může někdo popříti, že by uvnitř Prahy nebyla celá spousta prázdných bytů, které jsou k pronajmutí, ovšem za ohromné nájemné, kde z jedné místnosti požaduje se přímo nestydatá činže až 4000 Kč, které se vyžadují za několik let napřed vedle odstupného a stavebního příspěvku u nových bytů?

Ptám se, může někdo z dělníků, státních a veřejných zaměstnanců a také úředníků při dnešních důchodech platiti tak vysoké nájemné? Je tu týž poměr, jako za starého Rakouska, ba ještě horší, neboť mzdové poměry pracující třídy, která je nejvíce bytovou katastrofou postižena, jsou takové, že nepostačují ani k opatření životních potřeb, a průměrná mzda kvalifikovaného dělníka činí kolem 200 Kč a nekvalifikovaného kolem 100 Kč týdně. Bytová otázka neznamená tedy jen nedostatek bytů, neboť nedostatek bytů budeme míti i tehdy, když již nedostatek bytů bude odstraněn, ale bytová otázka znamená také byty nezdravé, přeplněné, beze světla a vzduchu atd. A tu je nutno říci, že v Československé republice jsme nevyřešili ještě ani ten nedostatek bytů a že půjde-li to tak dále, můžeme býti jisti, že krise bytová bude nabývati stále a stále větších rozměrů. Loňského roku bylo úřadem pro reformu bytovou hlavního města Prahy úředně zjištěno, že jenom v hlavním městě Praze se nedostává 39.000 bytů a že kdyby tento počet bytů byl postaven, dostali bychom se jen z toho nejhoršího, ale zůstalo by nám ještě několik tisíc bytů, v nichž by bydlení mělo býti na základě platných zákonů zakázáno.

Podle statistických zpráv vydávaných měsíčně statistickou kanceláří hlav. města Prahy přistěhuje se průměrné každý měsíc do hlavního města asi 6 tisíc osob z obcí a měst republiky Československé. K tomu přistupuje přirozený přírůstek obyvatelstva. porody a také průměrně měsíčně asi 150 přistěhovalců z ciziny. Dále je nutno uvážiti, že četnými sňatky vzrůstají nám nové rodiny, ale že vláda Československé republiky si těchto číselných argumentů vůbec nevšímá a ponechává událostem volný průběh. Věci dospěly již tak daleko, že máme okolo Prahy celou řadu kolonií, dřevěných bud a železničních vagonů, které, kdyby byly postaveny na jednom místě, tvořily by krajské město. Ještě loňského roku v lednu počítalo se, že v těchto koloniích na periferii Prahy bydlí asi 6000 obyvatelů, kdežto nyní po 14 měsících jest úředně zjištěno, že je v těchto koloniích ubytováno již přes 10.000 obyvatelů.

Kolik máme v Československé republice nebydlících nebo protizákonně bydlících rodin ve sklepních dírách, v chlévech atd., nebylo až dosud úředně zjištěno. V tomto státě máme statistický úřad, kterým se, pánové, tak často chlubíte před cizinou, který nám poví, kolik se vylíhlo u nás kuřat, kolik hus, prasátek a telátek, ba dokonce každým rokem provede se soupis všeho dobytka a zjišťuje se počet chlévů, kurníků, prasečníků atd., na něž pánové dostávají každoročně velké sumy peněz, jdoucí do milionů, ale až dosud jsme neslyšeli, že by se zjišťoval počet nebydlících rodin, tedy občanů a příslušníků tohoto státu. (Souhlas komunistických poslanců.)

Bytová otázka v tomto státě byla až doposud řešena tak, že vyrostla nám nejen nová dřevěná a vagonová Praha na Žižkově, ve Vysočanech, Proseku a jinde, také i v jiných městech, ale také vilová Praha, na př. Vořechovka, která jest obývána válečnými zbohatlíky, politickými vyšinulci, kteří z veřejných prostředků postavili si přímo pohádkové vily, zatím co chudí obyvatelé takové vagonové kolonie ve Vysočanech bez jakékoli pomoci a ještě za lichvářskou sumu byli nuceni, jsouce bez přístřeší, koupiti starý vagon ne od státní správy - ta je těmto chudákům neprodávala - ale od velkoobchodníka, který od státu za pár korun skoupil všechny vagony, aby je pak s ohromným ziskem prodával chudým nebydlícím lidem, a to jeden vagon za cenu 5000 Kč. (Slyšte!) S dopravou na místo a nutnou úpravou k obývání přišel jeden vagon, který slouží za obydlí v mnoha případech dvěma až třem rodinám, na 10 až 11 tisíc Kč. Tito chudáci, vět šinou dělníci, státní zaměstnanci a chudí lidé vůbec, vložili do těchto baráků celé své úspory, mnohdy dvě, ba dokonce tři rodiny složily všechny své úspory dohromady, aby si zakoupily aspoň jeden vagon k nutnému obývání, a to v době, kdy rozhazovaly se z veřejných prostředků miliardy na stavby vil válečných zbohatlíků.

Mám zde fotografické snímky z několika vil (ukazuje snímky) na Vořechovce, vesměs, politických "chudáků", jejichž náklad byl uhrazen z veřejných prostředků až 85%. Jejich majitelé dnes mají velmi pohodlné, a co hlavního, velmi levné bydlení, neboť byl-li stavební náklad na takovou vilu rozpočten na 100.000 Kč a dostal-li stavebník 80% státní garancie na tuto stavbu, pak lze dnes právem odhadnouti, že nájemné z jedné místnosti v takové vile činí 650 Kč ročně, zatím co na př. v Žižkově dělnická rodina z jedné místnosti, která byla na obytnou místnost zbudována z kůlny neb konírny, platí 1300 Kč až 1500 Kč ročně. (Slyšte!)

Je přímo neslýchané, úřady však dovolené, že lichváři vrhli se na dělnickou bídu i do vagonových kolonií. Je řada případů, zejména v známé "Číně" ve Vysočanech, kde postavili lichváři několik vagonů, ve kterých sami sice nebydlí, které však pronajímají za přímo neslýchané nájemné. Z takové jedné díry platí se 40 Kč týdně, to znamená, že takový nájemník této díry s jedním okénkem, která by mohla sloužiti za boudu pro králíky a ne za obývání pro lidi v tomto demokratickém státě, platí nájemné ročně 2080 Kč. (Výkřiky komunistických poslanců.) To úřady vidí a klidně k tomu mlčí. Jestliže, pánové, vyskytlo se v Československé republice lidojedství, které před cizinou strkáte na Maďarsko, na koho pak chcete strčiti bytové poměry v Československé republice, zejména v Praze, kde se sice lidé nejedí, ale nechávají se v sklepních bytech, kůlnách, konírnách, prkenných a vagonových barácích pojídati tuberkulose a jiným ještě strašnějším nemocem, jejichž oběti daleko více vytrpí než oběti slovenských cikánů-lidojedů?

Oběti bytové katastrofy jsou ohromné! Pánové, byl jsem v bytu u jednoho dělníka zde ve vnitřní Praze, kterému - z velké protekce ještě - bylo dovoleno ve starém domě upraviti si byt z panského záchodu ve sklepě, ze kterého platí 80 Kč měsíčně, to jest 960 Kč ročně. V této sklepní díře v rozměrech, 5 m², kde není žádného okna, bydlí tato 6členná rodina. Žena je v největším stupni tuberkulosy a leží na smrtelném lůžku, zhotoveném ze 4 prken a shnilé slámy, jedno dítko 6leté stiženo je křivicí, 2 děti jsou tuberkulosní, jedno z nich navrátilo se právě z ústavu, a stará 80letá matka dělníka postižena je kloubovým reumatismem, jehož následky jsou přímo příšerné. Městský lékař prý nařídil dělníkovi, aby, chce-li zachrániti aspoň jedno ditko, z bytu se vystěhoval. Ale kam? ptal se mne utrápený dělník. Kolik takových rodin našlo by se v Praze a jinde, kolik je tu běd, kolik zoufalého volání, které vy, pánové, neslyšíte a také slyšeti nechcete...

Jak vypadají bytové poměry v dělnických čtvrtích ve Velké Praze, ukazuje až příliš zřetelně statistika vydaná městem Prahou, kde se uvádí, že po jedné světnici, která slouží za kuchyni, ložnici, spíž, má v Proseku 60% rodin, v Malešicích 52% rodin, v Hloubětíně 55 % rodin, v Hrdlořezích 50% rodin atd. Dále se uvádí ve statistice, že ze 100 rodin je dělnických v Proseku 74, v Motole 75, v Malešicích 75, v Karlíně 70. v Libni 55 atd. V těchto uvedených čtvrtích hlavního města Prahy, hlavního města republiky, je bydlení přímo strašné. Tohoto zjevu povšimli si již i za hranicemi. Naši státníci, ministři a diplomaté dovedou se v oficielním tisku chlubiti před cizinou, jací jsme v Československé republice kabrňáci, a připravují již veliké slavnosti při příležitosti 10letého jubilea trvání republiky - r. 1928. Podle našeho názoru nemáme však příčiny, abychom se před cizinou chlubili, neboť první povinností každého moderního státu jest, aby splnil tři podmínky, dělá-li si nárok, aby byl nazýván státem civilisovaným, státem moderním. Podmínky tyto jsou: stát musí zajistiti svému obyvatelstvu 1. práci, 2. potraviny a 3. bydlení. Kdo zná poměry v československé republice, ví, že naše státní správa a také všechny vlády, které tuto vládu předcházely, nevěnovaly těmto třem základním podmínkám pozornosti. Proto při oslavě 10letého jubilea trvání republiky bude nutno volati do celého světa, že nemáme práce, že nemáme potravin, že nemáme lidského bydlení a že máme statisíce dělníků bez zaměstnání, statisíce hladovějících a statisíce nebydlících nebo špatně bydlících.

Máme zde ilustrovaný berlínský časopis (ukazuje číslo časopisu "Illustrierte Mieterzeitung"), který přináší fotografické snímky jednak z Loun, které představují rozbité, zchátralé budovy bez střech, jež obývají chudí lidé lounští, dále 4 obrázky z barákové kolonie hlavního města Prahy. Obrázky tyto jsou doprovázeny úvodníkem pod titulem "Z nejhorších doupat bytové bídy". V článku se praví, že když cizinec přijíždí do Prahy, že musí projeti napřed barákovými koloniemi, takže má dojem, že se nachází na nějaké kirgizské stepi v Asii, že projíždí táborem kočujících kmenů.

Mohlo by se mně namítnouti, že německé časopisy z důvodů nepřátelských snaží se poškoditi dobré jméno Československé republiky a hlavně města Prahy v očích ciziny. Tu však musím říci, že nejen časopisy německé, ale také časopisy jiných národností přinášejí již o ostudných poměrech bytových v Československu obsáhlé zprávy. Tak na příklad švédský časopis "Var Bostad" přinesl také takovéto obrázky z barákových kolonií pražských a zároveň článek o skandálních poměrech bytových v Československé republice.

Tedy jak vidíte, pánové, nemáme se před cizinou r. 1928 čím chlubiti, naopak, měli bychom býti hodně skromni a po starati se o to, abychom těch 20 měsíců, které nás dělí od té chvíle, kdy budete pořádati vlastenecké parády, využili k tomu, aby, když sem cizinci přijedou, neviděli takové ostudné obrazy sociální péče československé.

Pánové, bytová krise není a nebyla obmezena pouze na Československo, nýbrž zachvátila všechny evropské státy, a to nejen státy zúčastněné na světové válce, nýbrž také státy neutrální, které na světové válce neměly žádné účasti. Ale ve státech, které musejí dělati nárok, aby byly nazývány civilisovanými, řešily otázku a její následek, krisi bytovou, velkoryse a plánovitě, kdežto u nás jsme se hned s počátku omezili na pouhé flikování a mimo to naše zákonodárství bytové trpělo velikou roztříštěností.

Otázka bytová mohla by býti úspěšně řešena jen tehdy, kdyby byl vydán veliký bytový zákon, zasahující do všech oborů otázky bytové. Tento zákon nesměl by býti terminován krátkodobě, nýbrž musel by míti platnost tak dlouho, pokud by nebyla otázka bytová úplně a naprosto vyřešena. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Vy však, pánové, dělali jste pravý opak. Měli jsme už tři zákony o podpoře stavebního ruchu a nyní máme schváliti čtvrtý, který je pravým paskvilem a jehož cena se rovná nule. Měli jsme a máme dosud zákony o ochraně nájemníků, což má za následek, že všichni interesenti, jak majitelé domů, tak i nájemníci a nebydlící, nemohou vážně s takovýmito zákony počítati a všechny tyto zákony neskýtají řádné základny z níž by se mohlo vycházeti. Dále jsme měli zákon o zabírání bytů obcemi, který však neměl dlouhého trvání, protože podle něho mohli se přiskřípnouti všichni ti, kteří luxusně a v rozsáhlých bytech bydleli. Tento zákon byl nahrazen zákonem č. 225 o mimořádné bytové péči. Ten však je pouze na papíře a úřady, které jej, mají prováděti, nerozhoupá nikdo na světě, aby svou povinnost plnily. Podle tohoto zákona mají obce prázdné byty oznámiti politickým úřadům a politické úřady jsou povinny majitele domů vyzvati, aby prázdné byty obsadili, a neučiní-li tak do tří měsíců, mohou do bytů dosaditi nájemníky samy. Politické úřady však zůstávají hluchými a na zákon kašlou. Můžete jim oznámiti a přesně označiti tisíce prázdných bytů, které majitelé nechtí pronajmouti, a politické úřady vaše oznámení uloží ad acta.

Od každého občana Československé republiky a zvláště od dělníků žádáte, pánové, plnění zákonů, a neplní-li je někdo, nebo porušuje-li. zákon, hned má v patách žandarma nebo policajta a hned ho vlekou před váš soud. Když však okresní hejtman trpí, aby v jeho okresu bylo sta nebydlících nebo špatně bydlících a na druhé straně sta prázdných bytů, tu trestán není. Z toho je tedy, pánové, nejlépe viděti, že vám na plnění i těch nedostatečných zákonů vůbec nezáleží a že vědomě trpíte, aby se s prázdnými byty keťasovalo.

Naprosto jinak řeší se otázka bytová v cizině. Ve Švýcarsku na příklad byla prohlášena zásada: stavěti je povinností všech. A vycházejíce z této zásady rozhodli se řešiti bytovou otázku rychle a z prostředků veřejných. Když na příklad se ustavilo nějaké stavební, družstvo, tu předložilo prostě plány a rozpočty švýcarské vládě a obdrželo 5% rozpočtených stavebních nákladů darem. Nato se obrátilo na kantonální vládu a obdrželo dalších 5% stavebních nákladů darem a konečně na obec a obdrželo 15% stavebních nákladů darem. Tím se stavební náklad snížil o 25%, která tvořila tak zv. "ztracený fond" a tento obnos se nemusel již ani úrokovati ani amortisovati. Zbývajících 75% bylo nyní považováno za plných 100% a družstvo obrátilo se na komunální banku svého obvodu a dostalo 60% stavebních nákladů jako půjčku dlouhodobou na 5%ní zúročení. Obec poskytla dalších 34% stavebních nákladů jako půjčku bezúročnou, takže družstvo potřebovalo pouze 6% vlastních stavebních prostředků. Takovýmto způsobem se stavělo ve Švýcarsku všeobecně a tento způsob úhrady měl za následek úžasné snížení stavebních nákladů, nízké nájemné a úplné rozřešení otázky bytové v krátké době, takže dnes, přijde-li někdo do některého švýcarského města, vidí tam již na domech oznámení o prázdných bytech.

Anglie podporuje stavbu obytných domů jen prostřednictvím obcí a všeobecně prospěšných družstev až do výše 90%. V Anglii od r. 1918 do 1. července 1926 bylo vystavěno 617.676 domů. Naproti tomu v Československé republice vládním návrhem o podpoře stavebního ruchu bude přijata zásada: Stavěti mohou jen ti, kteří mají peníze anebo mají někoho u vládního koryta - s příslušnou legitimací vládní strany.

Rovněž tak je dobře známo, jakým způsobem rozřešila otázku bytovou obec vídeňská, kde během 3¹/₂ roku postaveno bylo 28.000 nových bytů, takže asi pro 120.000 lidí byla postavena nová obydlí. Při tom nutno zvláště zdůrazniti, že nájemné ve vídeňských domech je právě tak nízké jako v domech starých, ba ještě nižší a nemohou tudíž majitelé starých domů žádati, aby nájemné ve starých bytech vyrovnalo se nájemnému v domech nových. Ve Vídni platí nájemník v nových domech obecních ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím měsíčně nájemné 10 až 11 šilinků, t. j. ročně našich peněz 600 až 650 Kč. U nás z takového bytu platí se okrouhle 4000 Kč.

Tento výsledek byl možný ve Švýcarsku, Anglii a Rakousku, ovšem jenom proto že otázka bytová řešila se velkoryse podle plánů, čelících k tomu, aby bytová krise, tato egyptská rána, byla co nejdříve zahojena. U nás ovšem k tomuto výsledku dospěti nemůžeme, protože naši státníci a státotvorní politikové neřídí se při řešení otázky bytové rozsahem bytové krise, nýbrž diktátem kapitalistů. Majitelé domů si nepřejí, aby stavební ruch byl podporován, rovněž tak staví se proti podpoře stavebního podnikání obcí a družstev soukromá spekulace a proto musí v Československé republice býti desetitisíce lidí bez bytu a další desetitisíce v boudách a železničních vagonech, desetitisíce lidí přenocujících v cihelnách, vápenkách, pod mosty a na lavičkách v sadech jenom proto, aby nebyl ohrožen bussines stavebních keťasů a spekulantů v tomto státě. Takovéto politice my nerozumíme, stavíme se rozhodně proti ní a trváme na tom, že v této situaci, v jaké jsme, je povinností vlády, aby stavební ruch podporovala vydatně z prostředků veřejných, t. j. aby na podporu stavebního ruchu byly do řádného rozpočtu státního zařazovány trvalé dostatečné obnosy po tak dlouho, pokud bytová otázka nebude vyřešena.