Místopředseda Horák (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Pekárek. Uděluji mu slovo.
Posl. Pekárek: Slavná sněmovno! Máme
rozhodovati o novém zákoně o stavebním
ruchu. Páni referenti soc.-politického a rozpočtového
výboru naznačili důvody, které vedly
k tomu, že právě projednávaný
zákon byl vyňat z celého komplexu otázek,
které podmiňují, budou-li vyřešeny,
rozvinutí takového stavebního ruchu u nás,
který by se udržoval sám přirozeným
vývojem hospodářských poměrů.
Mezi jinými byl to také ten důvod, který
ostatně vedl mne a moji stranu k podání návrhu,
aby nebyla na novo ztracena celá stavební sezona,
a když již nelze bez průtahů dojíti
k vyřešení všech problémů,
které s touto otázkou souvisí, aby byly zjednány
aspoň přechodné podmínky pro jakés
takés oživení stavebního ruchu.
Ovšem, slavná sněmovno, mluvíme-li právě
o přechodných podmínkách pro oživení
činnosti, která za normálního stavu
věcí jest bezprostředním a nejvýznačnějším
průvodcem hospodářského života,
vede nás tento fakt k otázce: které jsou
to příčiny, jež zavinily, že v
9. roce naší samostatné republiky musíme
ještě v zákonodárném sboru jednati
o mimořádných opatřeních, abychom
v ustáleném přece již běhu hospodářského
života opatřili rodinám byty, dělnictvu
práci, průmyslu a živnostem zaměstnání?
Myslím, že odpovědí na tuto otázku
může býti konstatování fakta,
že právě otázku, o kterou jde, řešili
jsme příliš s hledisek vyložené
politických a že nedbali jsme naprosto jasných
konkretních hledisek technicko-hospodářských.
A nemohu se ubrániti konstatování toho, což
bylo ostatně při jisté odborné anketě
již uvedeno, že právě přílišné
přihlížení k politické stránce
celé řady technicko-hospodářských
problémů vedlo k tomu, že nebyly provedeny
ani velkolepé a nutné projekty, protože peníze
na tyto projekty byly zatím vyplýtvány na
jiné účely, že byla rozmnožena
nedůvěra v odbornou práci právě
zbytečným bojem proti neodborníkům,
byla rozmnožena trpkost a byla jenom vytvořena nechuť
ke spolupráci na problémech, které jsou jistě
důležité pro normální, zdravý
vývoj našeho hospodářského života
a které jsou hlavně směrodatnými pro
to, abychom se jednou pro vždy zbavili problému, který
každoročně zaměstnává
naši sněmovnu.
Politická stránka bytového problému
je patrna z toho jediného fakta, že, ač v hospodářském
životě byly výrobní podmínky
už před dvěma, ba můžeme říci,
před 3 lety přibližné ustáleny,
ačkoli ceny jednotlivých výrobků přibližně
byly stabilisovány, ačkoliv index životních
nákladů nevykazuje takových podstatných
změn, že by je bylo lze nazvati katastrofálními,
právě v otázce bytové zůstáváme
zatím za tou cestou, kterou se bral ostatní náš
hospodářský život. A já pravím
tolik, slavná sněmovno: Je to tragikou právě
minulých let, že kdybychom dnes chtěli naráz
napraviti a odstraniti to, co řada minulých let
napáchala, pak bychom vyvolali poměry daleko horší,
než právě jsou. Ale říkám
zase tolik, že bylo by vědomým pokračováním
v chybě, kdybychom zavírali oči před
nutností, že i tento problém, který
jsme po 8 roků oddalovali od jeho řešení,
je nutno vyřešiti tak, aby s programu našeho
zákonodárného sboru zmizela každoroční
osnova o podpoře stavebního ruchu, aby prostě
tento ruch tady byl a aby bez pomoci státu, bez pomoci
ostatních činitelů samostatně se vyvíjel
jako přirozený důsledek vzrůstu, rozvoje,
prohlubování hospodářských
jevů v našem národě. (Výborně!
Potlesk.)
Moje strana staví se kladně k projednávanému
zákonu a bude také pro tento zákon hlasovati.
Proč? Poněvadž v tomto zákoně
vidí alespoň částečný
prostředek k oživení stavebního ruchu.
(Souhlas.) Ale my přes to vytýkáme
jako zásadní omyl celé dosavadní bytové
péče, že odpomoc bytové nouzi vidíme
stále jen ve stavební činnosti jednotlivců,
družstev, obcí a že pomíjíme skutečnost
každému známou, že veliká města,
jako naše Praha, byla vystavěna skutečnými
odborníky, staviteli a mistry zednickými, a žádnými
družstvy a žádnou obcí. (Výborně!
Potlesk.)
Kdyby veřejnost soudila jenom podle této zkušenosti,
pak by musela našemu zákonodárnému sboru
dáti to smutné vysvědčení,
že má velmi málo pochopení pro to, aby
skutečně stavební ruch byl oživen a
aby byl založen na základech zdravých, na základech,
které jedině jsou způsobilé k tomu,
aby se přirozeně rozvíjel. (Souhlas.)
Slavná sněmovno! Plně oceňuji sociální
význam majetnictví rodinného domku. Ale je
třeba uvážiti, že rodinný domek
v našich klimatických poměrech vyžaduje,
aby stavba jeho byla dokonalejší, nákladnější,
a že tedy rodinný domek v našich poměrech
je do jisté míry výrazem dobrých hospodářských
poměrů, ale rodinný domek, aspoň ve
velkých městech nebude nikdy prostředkem
k odstranění bytové nouze.
A jak ostatně stavby rodinných domků odpomáhaly
a odpomáhají bytové nouzi, stačí,
abych uvedl jeden konkrétní příklad.
Solnice - nedávno jsem se o tom docela přesně
informoval - jest obec, která má 1490 obyvatel a
je tam 302 popisných čísel, čili necelých
5 obyvatel připadá na jedno popisné číslo.
Ustavilo se tam družstvo, do něhož se přihlásila
celá řada lidí, kteří vůbec
neměli úmyslu stavěti, nýbrž
kteří se přihlásili jenom proto, aby
se vzbudil dojem, že v Solnici je bytová nouze. Začalo
se stavěti. A kdo stavěl? Ředitel měšťanské
školy, který má byt od školy, stavělo
5 učitelů, kteří měli vesměs
pěkné byty, to je šest osob, jeden domek pro
družstvo se stavěl na slepo, poněvadž
se nevědělo, komu se dá, a tři domky
stavěli lidé, kteří naprosto státní
podpory nepotřebovali, poněvadž měli
kde bydleti. Deset lidi si stavělo domek na státní
útraty, ale při tom bytové nouzi odpomoženo
nebylo, poněvadž této bytové nouze tam
vůbec nebylo. (Slyšte!)
Nechci také poukazovati na trochu otřepané
už téma o přepychových vilách
na Vinohradech a Vořechovce. Komu se pomohlo v těchto
koloniích z bytové nouze, to jsme viděli
nejlépe na celých kolekcích obrazů
těch jednotlivých vil, pod nimiž bylo napsáno,
komu tyto jednotlivé vily patři, a viděli
jsme, že to nebyli lidé, kteří by mohli
mluviti o bytové nouzi, nýbrž že to byli
lidé, kteří, když využili státní
garancie a podpor, měli ještě několik
set tisíc korun, aby si do té, na veřejné
útraty postavené vily dali přepychové
zařízení, a měli tolik peněz,
aby do této vily mohli jezditi ve vlastním automobilu.
(Potlesk. - Výkřiky.)
Tedy já soudím, slavná sněmovno, když
již se poskytují výhody z veřejných
prostředků, že je potřebí sledovati
nejen sociální zřetele - já je oceňuji,
mám pro ně smysl - ale že je také za
mimořádných poměrů potřebí
poskytovati výhod tam, kde tyto výhody jsou skutečně
produktivní, kde přinášejí positivní
výsledek akce, kterou těmi mimořádnými
výhodami míníme podpořiti. (Tak
jest!)
Proto z této prosté úvahy docházím
k jednomu závěru, že ne rodinnými doníky,
nýbrž nájemními domy, kde je přirozeně
mnohem lacinější bydlení, poněvadž
se tyto stavby domů laciněji pořídí,
mnohem dříve dojdeme k vyřešení
bytové krise, a že by bylo jenom rozumně hospodářsky
myšleno, kdybychom výhody, které jsme dosud
dávali družstvům na stavbu rodinných
domků, dali těm lidem, kteří stavby
nájemných domů skutečně provádějí,
t. j. oprávněným podnikatelům staveb.
A proč? Poněvadž tomu nájemníku
jest jedno, kde bydlí, on chce jen slušně vypravený
byt a za daných poměrů levný byt,
a toto je cesta, jak bychom došli ke slušně upraveným
a levným bytům.
Ale ještě druhou otázku musíme podrobiti
zkoumání. Co by byly platny všechny úvahy
o prospěšnosti rodinných domků nebo
nájemních domů, kdyby nebylo prostředků,
abychom je vystavěli, kdyby nebylo peněz? A já
soudím, že právě o ten finanční
problém se doposud u nás rozbíjela každá
skutečně účelná akce, směřující
k tomu, aby byla odstraněna bytová tíseň.
Do staveb je nutno uložiti peníze, mají-li
vzniknouti, ale podmínkou uložení peněz,
podmínkou, půjčky jsou dvě věci:
je to důvěra v tu půjčku a je to dobré
uložení, to je hospodářský zákon,
kterého žádným jiným zákonem
zvrátiti nemůžeme, poněvadž vyplývá
z povahy lidí, z našeho nitra, vyplývá
z rozumové úvahy.
Naše dosavadní zákony o stavebním ruchu
vycházely však spíše z jiných názorů.
Ty dokonce vedly k tomu, že sám stát snad nevěří
v konsolidování našich poměrů,
poněvadž, kdyby v ni věřil, nepotřeboval
by tuhle činnost, která má vyplynouti z normálního
způsobu života, živiti uměle nějakým
zákonem. Tedy tím, že jsme tyto zákony
tvořili, sami, třeba bez úmyslu, jsme vzbuzovali
v lidech pocit nedůvěry v konsolidovanost poměrů,
a dále tím, že stát sám zákony
sankcionoval jaksi přesvědčení, že
jakoukoli stavbu, sloužící k účelům
obytným, nemožno provésti bez přímé
podpory státu, vedly ty zákony k tomu, že povolaní
činitelé k hypotekárním úvěrům
byli vedeni ke zvýšené opatrnosti při
ukládání peněz do hypoték,
než se tak dálo před válkou.
Proto docházíme ke zjevu, že přesto,
že máme jistou stabilitu poměrů - ta
stabilita je přece dokázána několikaletými
indexy ještě jsme nedospěli k tomu, aby hodnota
staveb v dnešní době postavených, byla
posuzována podle týchž metod, jako byla posuzována
před válkou. Ještě dnes počítáme
s tím. že snad hodnota stavby poklesne a že,
kdyby byla posuzována jejich hodnota podle systému
předválečného, utrpěl by ten,
kdo půjčil hypotéku, ztrátu. A to
není pravda.
Soudím, že i dnešní předloha, o
které máme rozhodovati, potvrzuje tento můj
názor, že máme stabilitu poměrů,
poněvadž stát upustil od toho, aby přímo
podporoval stavbu, čili tím řekl: Hodnota
staveb je stabilisována, protože výrobní
cena je stabilisována, není obavy před tím,
že by v dohledné době výrobní
cena mohla poklesnouti. Stát upustiv tedy od dosavadního
systému, sám prohlásil, že hodnota budov
je stabilisována, a jsou-li tedy výrobní
poměry ustáleny, myslím, že i ti, kdož
povolují hypotéky, musí jíti nutně
týmž chodem myšlení, musí dojíti
k témuž logickému závěru a musí
stavby, na něž povolují hypotéky, posuzovati
z týchž hledisek a hypotéky povolovati v témž
procentu, jako tomu bylo před válkou. A to je zárukou,
že bude oživen stavební ruch a nebudeme nikoho
k tomu potřebovati.
V novinách o tom čteme, odborníci na to poukazují,
že dnes ve finančních ústavech máme
dostatek likvidních prostředků, s nimiž
nevědí kudy kam a které, je-li stabilita
poměrů, velmi dobře z podstatné části
mohou býti věnovány na podporu stavebního
ruchu.
Uznávám jednu věc loyálně -
snažím se vůbec mysliti v této věci
naprosto loyálně, jak je to mým zvykem -
že mnohé peněžní ústavy
a venkovské spořitelny se angažovaly v otázce
stavebního ruchu skutečně význačnou
měrou a že získaly určité zásluhy,
ale na druhé straně musíme říci,
že všeobecně, hledíme-li odpověděti,
do jaké míry ústavy povolané k povolování
hypoték podporovaly stavební ruch, nevykonaly úplně
svoji povinnost.
Prosím, spořitelny na stavbách státem
podporovaných se zúčastnily 45% - tedy největším
procentem, téměř polovinou - záložny
jen 13%, úrazové pojišťovny 3%, Všeobecný
pensijní ústav 5%, pojišťovny 1,9%, banky
31/2%. Vidíme, že pojišťovny
velmi málo konaly svoji povinnost. Ale i když uznávám
součinnost mnoha spořitelen, musím říci,
že jejich součinnost ještě daleko nedosáhla
úrovně předválečné.
Pražské spořitelny na příklad
měly před válkou 70 až 75% svých
vkladů investováno v hypotékách. Podle
výkazu na stavby státem podporované činí
to 45%, ale všeobecně na stavby 42%. A když uvažujeme,
slavná sněmovno, na př. výši
vkladů pražských spořitelen, znamená
úbytek 30% na 600 milionů, čili stavební
náklad minimálně na 20.000 malých
bytů. Peněžní ústavy, pro něž
až do války bylo zárukou bezpečnosti
vkladů ukládání většiny
jich na hypotéku, dnes právě ve velikém
počtu případů projevují mnohem
více důvěry bankám, zpronevěřují
se tedy svému původnímu poslání.
Já - a již v této sněmovně jsem
to prohlásil - jsem nepřítelem jakéhokoli
násilného zasahování do hospodářských
jevů a proto bych neradil k nijakému násilnému
opatření, které by mohlo nutiti peněžní
ústavy, aby ve větší míře,
než dobrovolné chtějí učiniti,
se angažovaly v hypotékách. Musím však
poukázati na jiný stát, v jehož hranicích
jistě právo pro vlastní německé
občany vždy bylo doma, na Německo, Prusko neváhalo
vyzvati ministerstvo, aby třeba zákonodárnou
cestou donutilo peněžní ústavy k tomu,
aby co, největší hotovosti dávaly k
disposici stavebnímu ruchu... (Výkřik:
A za laciný úrok!) Ano, a za laciný úrok!
Já bych nijak neradil k podobným opatřením,
ale naše snaha o to, aby volně, bez násilného
zásahu se vyvíjel náš finanční
život, nesmí po mém soudu býti na druhé
straně provázena tím, že se u nás
projevuje nedůvěra k našemu domovnímu
majetku a že nedůvěra tato musí pak
míti přirozeně reflex u ciziny a buditi dojem,
že u nás nejsou poměry do té míry
konsolidovány, aby finanční činitelé,
nejcitlivějši to barometry hospodářského
života, mohli míti k němu důvěru,
a to poškozuje náš stát, náš
národ a naši hospodářskou činnost.
Pražské spořitelny ovšem přikročily
k řešení bytového problému pod
vlastní egidou, založily družstvo Spořilov.
S hlediska sociálního musí jistě každý
vítati tuto akci, ale kdo měl příležitost
sledovati, jak se v praksi tato akce vytváří,
kdo si dal tolik práce, aby články o tom
četl v novinách, musí říci,
že bylo úplně na místě, když
povolaní činitelé odsoudili, a to velmi ostře
odsoudili, to, co družstvo Spořilov při provádění
páše na stavebních živnostnících,
dodavatelích atd. Takovým způsobem nerozumíme
řešení stavební nouze, poněvadž
peníze uložené ve spořitelnách
jsou z největší části peníze
malých lidí, a ti mají nárok, aby
se z jejich peněz něco pro ně vykonalo a
ne aby byli šikanováni. (Výkřik:
To mohou býti ojedinělé případy,
jinde je tomu jinak!) Pane kolego, družstva v jiných
městech a Spořilov není tentýž
pojem. Spořilov representuje mnoho set milionů a
nelze jej srovnávati s družstvem, které má
několik set tisíc, zde jde o tisíce živnostníků,
kteří jsou na tom zúčastněni.
(Posl. Geršl: Ale zákony děláme pro
celou republiku, ne pro Spořilov!) Pane kolego, když
vy mluvíte, neupírám vám právo,
abyste učinil nějakou poznámku mimo materii,
kterou projednáváme. Já jsem si dovolil ulehčiti
svému svědomí a zmínil jsem se o Spořilovu.
Máte možnost na to jakkoli reagovati.
Ze statistiky, kterou jsem uvedl, je patrno, že naše
úrazové pojišťovny jen 3% a Všeobecný
pensijní ústav 5% se zúčastnily podpory
stavebního ruchu, podpory, která je garantována
státem. V těchto ústavech, v úrazových
pojišťovnách a ve Všeobecném pensijním
ústavě jsou soustředěny peníze
úředníků, dělníků
a živnostníků, myslím tedy, že
ti dělníci a živnostníci mají
právo, aby tyto ústavy, pokud nejvíce mohou,
přispěly k tomu, aby byla zjednána pro dělnictvo
a živnostnictvo a stavební průmysl práce.
Peněžní ústavy, řekl jsem, mnohem
více věří bankovním obchodům,
poněvadž jim vynášejí. Přirozeně,
že peněžní ústavy, o nichž
jsem zde mluvil, a pensijní ústavy mají veliké
hotovosti uložené také ve státních
papírech. Naší povinností je dáti
projev důvěry našim státním papírům
a je nutno schvalovati, když všeobecně prospěšné
ústavy své hotovosti ukládají ve státních
papírech, ale není potřebí, aby hotovosti,
které jsou likvidní a kterých nepotřebují
úplně k tomu, aby svou potřebu hradily, ukládaly
ještě někde jinde. Jejich povinností
je, aby je vložily do podpory stavebního ruchu. Tento
můj názor také našel plný ohlas
v rozpočtovém výboru a rozpočtový
výbor také bez námitky příslušnou
moji resoluci schválil.
S hlediska technicko-hospodářského a stavebně
technického mám také za svou povinnost zmíniti
se, řekněme, jen o jednom momentu, který
v době mimořádných poměrů
padá velice na váhu. Je to moment racionalisace
našeho podnikání. To je slovo, které
ustavičné slyšíme, které se ustavičné
rozvádí, o němž se ustavičně
píše, ale které do skutečně praktického
života u nás velmi málo vniká. A pokud
jde o bytovou nouzi, pravím tolik, že včasnost
opatření veřejných, jeví-li
se býti nutností jako v našem případě,
je také jistým smyslem pro racionalisaci, znamená
totiž tolik, že včasným opatřením
mohu umožniti, aby k vytvoření a dokončení
určitého díla mohly býti za příznivých
podmínek vykonány přípravy. Po této
stránce, když jsme nechali projíti dvě
stavební sezony a nevykonali jsme ničeho, projevili
jsme velmi málo smyslu racionelního. Bohužel,
že musím zase poukázati na to Německo.
Město Frankfurt n. Moh v minulých dnech oznámilo,
že se zahájily práce ke stavbě 1500
bytů, na něž byly městskou radou frankfurtskou
již v srpnu minulého roku povoleny prostředky
z rozpočtu na r. 1927, aby přes zimu mohly býti
vykonány všechny přípravy, které
v době plného rozvinutí činnosti jsou
vždy velmi nákladné a zdržují provedení
díla. My jsme nechali projíti dvě sezony
a neuvažovali jsme o tom, že je potřebí
v době, kdy se nestaví, konati přípravy,
a důsledky toho se dostavují. (Posl. Pik: Vždyť
jste ve vládní straně!) Pardon, pane
kolego, to jste byli vy ve vládě a rozhodovali o
tom, má-li se to státi nebo ne. Teď jsme my
ve vládě a již máme zákon o stavebním
ruchu. Vy jste po dva roky neudělali žádného.
Ale další smysl pro racionalisaci by se byl projevil
také v tom, kdyby - když již nebylo lze politicky
vyřešiti ten problém, když se naskytovaly
překážky - se stalo jedno opatření,
totiž že by se byla prodloužila dočasná
suspense stavebních řádů, která
byla dosavadními zákony uvedena v život, a
mnozí lidé jen z titulů těch stavebních
úlev by byli posilováni ve své vůli
stavěti. Tento docela primitivní čin, ke
kterému se muselo jednoduchou úvahou dojíti,
pustili jsme se zřetele a zákonodárné
sbory ani vláda příslušných opatření
neučinily.
Ale ještě jeden moment zasluhuje úvahy, že
totiž ve snaze po racionalisaci výroby je potřebí
snažiti se o dosažení velké výkonnosti
právě v oboru stavebním, že je třeba
se snažiti o zlevnění a nejrychlejší
výstavbu, poněvadž potřebujeme bytů,
použitím normalisovaných součástek.
U nás snaha po snížení stavebního
nákladu se státní garancií, s veřejnou
podporou k provádění staveb, často
vedla k tomu, že se úspory dály na útratu
kvality provedení staveb. Ale to není správná
cesta. Úspora se má díti racionalisací,
zlevňováním stavení, tím, že
součástky, které lze hromadně vyrobiti,
které nemusí míti jistých individuelních
vlastností, vyrobíme hromadně, vyrobíme
levněji a tak snížíme stavební
náklady. U nás Masarykova akademie práce
se tímto problémem zabývá - konstatuji
to s povděkem ale mělo-li by někde dojíti
k iniciativě státu, je to tato věc, poněvadž
by prospěla našemu hospodářskému
životu, i tomu, abychom levněji a rychleji vyřešili
problém, kterým se zabýváme takovou
řadu let.
Pokud jde o kapitolu zákona o mzdových soudech,
domáhají se stavební zaměstnavatelé
toho, aby povinnost předkládati mzdové spory
těmto soudům k rozhodování byla změněna
v pouhou možnost. Mám tuto snahu za plně odůvodněnou,
poněvadž - a pánové mně to nepoprou
- stále se množí případy, kdy
se dělníci a zaměstnavatelé dobrovolně
dohodují, bez nátlaku, bez součinnosti třeba
pánů sekretářů. Prostě
to jde, a proto by bylo na místě, kdyby i zde byla
ta dvířka trochu uvolněna. Kromě toho,
je-li zde povinnost, může míti jen ten následek,
že totiž obě strany budou hnáti věc
na ostří nože, budou se vyhýbati rozhodnutí
mzdového soudu, budou vyvolávati úmyslně
stávku a výluku a tím vyřešení
problému jistě neprospějeme. My jsme také
naléhali na to, aby ještě v poslední
chvíli po této stránce došlo k nějaké
změně.
Již jsem prohlásil, že se stavíme positivně
k osnově zákona, že tedy budeme pro ni hlasovati,
Nás k tomu vede nepopíratelná skutečnost,
že průběhem jednání ve výborech
podařilo se osnovu v mnohém zlepšiti. Zejména
vítáme prodloužení časového
osvobození od daní a poplatků všech
staveb, jež mají povahu domů s malými
byty a dílnami, rozšíření státní
garancie i na obce, rozšíření státní
záruky i na malé živnostenské provozovny
a zvýšení garancie na 80% stavebního
nákladu, vítáme, že také bylo
prosazeno rozšíření státní
garancie též na stavby a stavební úpravy
započaté před účinností
tohoto zákona, jakož i že dosaženo také
toho, že vhodněji bude upravena stylisace, pokud se
týče plošné výměry malého
bytu. Ale přes tato zlepšení, která
plně uznáváme, přes to, že moje
strana bude hlasovati pro zákon, nemohu se ubrániti
konstatování, že toliko nová orientace
hypotekárního úvěru, založená
na jistě odůvodněné dnes stabilisaci
poměrů, a definitivní vyřešení
otázky nájemnické jsou způsobilé,
aby vyvolaly trvalý a přirozenými prostředky
se udržující stavební ruch.
Jinak - soudím - nám nepomohou žádné
statistiky, kdyby byly vydávány třeba každého
dne, o tom, jak veřejně pečujeme o byty.
Lidé dále budou bydleti v cihelnách, dále
budou bydleti ve vlhkých děrách, dále
se budou vagony stěhovati z nádraží
do obcí, aby byly svědkem nekulturního bydlení
lidí 20. století, aby byly svědkem toho,
jak bydlí příslušníci národa,
který se dovedl osvoboditi a který má dostatek
možností a dostatek prostředků k tomu,
aby ke svému samostatnému životu si také
zjednal přiměřené prostředí.
(Výborně! - Potlesk.)