Středa 16. března 1927

Místopředseda Horák (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Pekárek. Uděluji mu slovo.

Posl. Pekárek: Slavná sněmovno! Máme rozhodovati o novém zákoně o stavebním ruchu. Páni referenti soc.-politického a rozpočtového výboru naznačili důvody, které vedly k tomu, že právě projednávaný zákon byl vyňat z celého komplexu otázek, které podmiňují, budou-li vyřešeny, rozvinutí takového stavebního ruchu u nás, který by se udržoval sám přirozeným vývojem hospodářských poměrů. Mezi jinými byl to také ten důvod, který ostatně vedl mne a moji stranu k podání návrhu, aby nebyla na novo ztracena celá stavební sezona, a když již nelze bez průtahů dojíti k vyřešení všech problémů, které s touto otázkou souvisí, aby byly zjednány aspoň přechodné podmínky pro jakés takés oživení stavebního ruchu.

Ovšem, slavná sněmovno, mluvíme-li právě o přechodných podmínkách pro oživení činnosti, která za normálního stavu věcí jest bezprostředním a nejvýznačnějším průvodcem hospodářského života, vede nás tento fakt k otázce: které jsou to příčiny, jež zavinily, že v 9. roce naší samostatné republiky musíme ještě v zákonodárném sboru jednati o mimořádných opatřeních, abychom v ustáleném přece již běhu hospodářského života opatřili rodinám byty, dělnictvu práci, průmyslu a živnostem zaměstnání? Myslím, že odpovědí na tuto otázku může býti konstatování fakta, že právě otázku, o kterou jde, řešili jsme příliš s hledisek vyložené politických a že nedbali jsme naprosto jasných konkretních hledisek technicko-hospodářských. A nemohu se ubrániti konstatování toho, což bylo ostatně při jisté odborné anketě již uvedeno, že právě přílišné přihlížení k politické stránce celé řady technicko-hospodářských problémů vedlo k tomu, že nebyly provedeny ani velkolepé a nutné projekty, protože peníze na tyto projekty byly zatím vyplýtvány na jiné účely, že byla rozmnožena nedůvěra v odbornou práci právě zbytečným bojem proti neodborníkům, byla rozmnožena trpkost a byla jenom vytvořena nechuť ke spolupráci na problémech, které jsou jistě důležité pro normální, zdravý vývoj našeho hospodářského života a které jsou hlavně směrodatnými pro to, abychom se jednou pro vždy zbavili problému, který každoročně zaměstnává naši sněmovnu.

Politická stránka bytového problému je patrna z toho jediného fakta, že, ač v hospodářském životě byly výrobní podmínky už před dvěma, ba můžeme říci, před 3 lety přibližné ustáleny, ačkoli ceny jednotlivých výrobků přibližně byly stabilisovány, ačkoliv index životních nákladů nevykazuje takových podstatných změn, že by je bylo lze nazvati katastrofálními, právě v otázce bytové zůstáváme zatím za tou cestou, kterou se bral ostatní náš hospodářský život. A já pravím tolik, slavná sněmovno: Je to tragikou právě minulých let, že kdybychom dnes chtěli naráz napraviti a odstraniti to, co řada minulých let napáchala, pak bychom vyvolali poměry daleko horší, než právě jsou. Ale říkám zase tolik, že bylo by vědomým pokračováním v chybě, kdybychom zavírali oči před nutností, že i tento problém, který jsme po 8 roků oddalovali od jeho řešení, je nutno vyřešiti tak, aby s programu našeho zákonodárného sboru zmizela každoroční osnova o podpoře stavebního ruchu, aby prostě tento ruch tady byl a aby bez pomoci státu, bez pomoci ostatních činitelů samostatně se vyvíjel jako přirozený důsledek vzrůstu, rozvoje, prohlubování hospodářských jevů v našem národě. (Výborně! Potlesk.)

Moje strana staví se kladně k projednávanému zákonu a bude také pro tento zákon hlasovati. Proč? Poněvadž v tomto zákoně vidí alespoň částečný prostředek k oživení stavebního ruchu. (Souhlas.) Ale my přes to vytýkáme jako zásadní omyl celé dosavadní bytové péče, že odpomoc bytové nouzi vidíme stále jen ve stavební činnosti jednotlivců, družstev, obcí a že pomíjíme skutečnost každému známou, že veliká města, jako naše Praha, byla vystavěna skutečnými odborníky, staviteli a mistry zednickými, a žádnými družstvy a žádnou obcí. (Výborně! Potlesk.)

Kdyby veřejnost soudila jenom podle této zkušenosti, pak by musela našemu zákonodárnému sboru dáti to smutné vysvědčení, že má velmi málo pochopení pro to, aby skutečně stavební ruch byl oživen a aby byl založen na základech zdravých, na základech, které jedině jsou způsobilé k tomu, aby se přirozeně rozvíjel. (Souhlas.)

Slavná sněmovno! Plně oceňuji sociální význam majetnictví rodinného domku. Ale je třeba uvážiti, že rodinný domek v našich klimatických poměrech vyžaduje, aby stavba jeho byla dokonalejší, nákladnější, a že tedy rodinný domek v našich poměrech je do jisté míry výrazem dobrých hospodářských poměrů, ale rodinný domek, aspoň ve velkých městech nebude nikdy prostředkem k odstranění bytové nouze.

A jak ostatně stavby rodinných domků odpomáhaly a odpomáhají bytové nouzi, stačí, abych uvedl jeden konkrétní příklad. Solnice - nedávno jsem se o tom docela přesně informoval - jest obec, která má 1490 obyvatel a je tam 302 popisných čísel, čili necelých 5 obyvatel připadá na jedno popisné číslo. Ustavilo se tam družstvo, do něhož se přihlásila celá řada lidí, kteří vůbec neměli úmyslu stavěti, nýbrž kteří se přihlásili jenom proto, aby se vzbudil dojem, že v Solnici je bytová nouze. Začalo se stavěti. A kdo stavěl? Ředitel měšťanské školy, který má byt od školy, stavělo 5 učitelů, kteří měli vesměs pěkné byty, to je šest osob, jeden domek pro družstvo se stavěl na slepo, poněvadž se nevědělo, komu se dá, a tři domky stavěli lidé, kteří naprosto státní podpory nepotřebovali, poněvadž měli kde bydleti. Deset lidi si stavělo domek na státní útraty, ale při tom bytové nouzi odpomoženo nebylo, poněvadž této bytové nouze tam vůbec nebylo. (Slyšte!)

Nechci také poukazovati na trochu otřepané už téma o přepychových vilách na Vinohradech a Vořechovce. Komu se pomohlo v těchto koloniích z bytové nouze, to jsme viděli nejlépe na celých kolekcích obrazů těch jednotlivých vil, pod nimiž bylo napsáno, komu tyto jednotlivé vily patři, a viděli jsme, že to nebyli lidé, kteří by mohli mluviti o bytové nouzi, nýbrž že to byli lidé, kteří, když využili státní garancie a podpor, měli ještě několik set tisíc korun, aby si do té, na veřejné útraty postavené vily dali přepychové zařízení, a měli tolik peněz, aby do této vily mohli jezditi ve vlastním automobilu. (Potlesk. - Výkřiky.)

Tedy já soudím, slavná sněmovno, když již se poskytují výhody z veřejných prostředků, že je potřebí sledovati nejen sociální zřetele - já je oceňuji, mám pro ně smysl - ale že je také za mimořádných poměrů potřebí poskytovati výhod tam, kde tyto výhody jsou skutečně produktivní, kde přinášejí positivní výsledek akce, kterou těmi mimořádnými výhodami míníme podpořiti. (Tak jest!)

Proto z této prosté úvahy docházím k jednomu závěru, že ne rodinnými doníky, nýbrž nájemními domy, kde je přirozeně mnohem lacinější bydlení, poněvadž se tyto stavby domů laciněji pořídí, mnohem dříve dojdeme k vyřešení bytové krise, a že by bylo jenom rozumně hospodářsky myšleno, kdybychom výhody, které jsme dosud dávali družstvům na stavbu rodinných domků, dali těm lidem, kteří stavby nájemných domů skutečně provádějí, t. j. oprávněným podnikatelům staveb. A proč? Poněvadž tomu nájemníku jest jedno, kde bydlí, on chce jen slušně vypravený byt a za daných poměrů levný byt, a toto je cesta, jak bychom došli ke slušně upraveným a levným bytům.

Ale ještě druhou otázku musíme podrobiti zkoumání. Co by byly platny všechny úvahy o prospěšnosti rodinných domků nebo nájemních domů, kdyby nebylo prostředků, abychom je vystavěli, kdyby nebylo peněz? A já soudím, že právě o ten finanční problém se doposud u nás rozbíjela každá skutečně účelná akce, směřující k tomu, aby byla odstraněna bytová tíseň.

Do staveb je nutno uložiti peníze, mají-li vzniknouti, ale podmínkou uložení peněz, podmínkou, půjčky jsou dvě věci: je to důvěra v tu půjčku a je to dobré uložení, to je hospodářský zákon, kterého žádným jiným zákonem zvrátiti nemůžeme, poněvadž vyplývá z povahy lidí, z našeho nitra, vyplývá z rozumové úvahy.

Naše dosavadní zákony o stavebním ruchu vycházely však spíše z jiných názorů. Ty dokonce vedly k tomu, že sám stát snad nevěří v konsolidování našich poměrů, poněvadž, kdyby v ni věřil, nepotřeboval by tuhle činnost, která má vyplynouti z normálního způsobu života, živiti uměle nějakým zákonem. Tedy tím, že jsme tyto zákony tvořili, sami, třeba bez úmyslu, jsme vzbuzovali v lidech pocit nedůvěry v konsolidovanost poměrů, a dále tím, že stát sám zákony sankcionoval jaksi přesvědčení, že jakoukoli stavbu, sloužící k účelům obytným, nemožno provésti bez přímé podpory státu, vedly ty zákony k tomu, že povolaní činitelé k hypotekárním úvěrům byli vedeni ke zvýšené opatrnosti při ukládání peněz do hypoték, než se tak dálo před válkou.

Proto docházíme ke zjevu, že přesto, že máme jistou stabilitu poměrů - ta stabilita je přece dokázána několikaletými indexy ještě jsme nedospěli k tomu, aby hodnota staveb v dnešní době postavených, byla posuzována podle týchž metod, jako byla posuzována před válkou. Ještě dnes počítáme s tím. že snad hodnota stavby poklesne a že, kdyby byla posuzována jejich hodnota podle systému předválečného, utrpěl by ten, kdo půjčil hypotéku, ztrátu. A to není pravda.

Soudím, že i dnešní předloha, o které máme rozhodovati, potvrzuje tento můj názor, že máme stabilitu poměrů, poněvadž stát upustil od toho, aby přímo podporoval stavbu, čili tím řekl: Hodnota staveb je stabilisována, protože výrobní cena je stabilisována, není obavy před tím, že by v dohledné době výrobní cena mohla poklesnouti. Stát upustiv tedy od dosavadního systému, sám prohlásil, že hodnota budov je stabilisována, a jsou-li tedy výrobní poměry ustáleny, myslím, že i ti, kdož povolují hypotéky, musí jíti nutně týmž chodem myšlení, musí dojíti k témuž logickému závěru a musí stavby, na něž povolují hypotéky, posuzovati z týchž hledisek a hypotéky povolovati v témž procentu, jako tomu bylo před válkou. A to je zárukou, že bude oživen stavební ruch a nebudeme nikoho k tomu potřebovati.

V novinách o tom čteme, odborníci na to poukazují, že dnes ve finančních ústavech máme dostatek likvidních prostředků, s nimiž nevědí kudy kam a které, je-li stabilita poměrů, velmi dobře z podstatné části mohou býti věnovány na podporu stavebního ruchu.

Uznávám jednu věc loyálně - snažím se vůbec mysliti v této věci naprosto loyálně, jak je to mým zvykem - že mnohé peněžní ústavy a venkovské spořitelny se angažovaly v otázce stavebního ruchu skutečně význačnou měrou a že získaly určité zásluhy, ale na druhé straně musíme říci, že všeobecně, hledíme-li odpověděti, do jaké míry ústavy povolané k povolování hypoték podporovaly stavební ruch, nevykonaly úplně svoji povinnost.

Prosím, spořitelny na stavbách státem podporovaných se zúčastnily 45% - tedy největším procentem, téměř polovinou - záložny jen 13%, úrazové pojišťovny 3%, Všeobecný pensijní ústav 5%, pojišťovny 1,9%, banky 31/2%. Vidíme, že pojišťovny velmi málo konaly svoji povinnost. Ale i když uznávám součinnost mnoha spořitelen, musím říci, že jejich součinnost ještě daleko nedosáhla úrovně předválečné. Pražské spořitelny na příklad měly před válkou 70 až 75% svých vkladů investováno v hypotékách. Podle výkazu na stavby státem podporované činí to 45%, ale všeobecně na stavby 42%. A když uvažujeme, slavná sněmovno, na př. výši vkladů pražských spořitelen, znamená úbytek 30% na 600 milionů, čili stavební náklad minimálně na 20.000 malých bytů. Peněžní ústavy, pro něž až do války bylo zárukou bezpečnosti vkladů ukládání většiny jich na hypotéku, dnes právě ve velikém počtu případů projevují mnohem více důvěry bankám, zpronevěřují se tedy svému původnímu poslání. Já - a již v této sněmovně jsem to prohlásil - jsem nepřítelem jakéhokoli násilného zasahování do hospodářských jevů a proto bych neradil k nijakému násilnému opatření, které by mohlo nutiti peněžní ústavy, aby ve větší míře, než dobrovolné chtějí učiniti, se angažovaly v hypotékách. Musím však poukázati na jiný stát, v jehož hranicích jistě právo pro vlastní německé občany vždy bylo doma, na Německo, Prusko neváhalo vyzvati ministerstvo, aby třeba zákonodárnou cestou donutilo peněžní ústavy k tomu, aby co, největší hotovosti dávaly k disposici stavebnímu ruchu... (Výkřik: A za laciný úrok!) Ano, a za laciný úrok! Já bych nijak neradil k podobným opatřením, ale naše snaha o to, aby volně, bez násilného zásahu se vyvíjel náš finanční život, nesmí po mém soudu býti na druhé straně provázena tím, že se u nás projevuje nedůvěra k našemu domovnímu majetku a že nedůvěra tato musí pak míti přirozeně reflex u ciziny a buditi dojem, že u nás nejsou poměry do té míry konsolidovány, aby finanční činitelé, nejcitlivějši to barometry hospodářského života, mohli míti k němu důvěru, a to poškozuje náš stát, náš národ a naši hospodářskou činnost.

Pražské spořitelny ovšem přikročily k řešení bytového problému pod vlastní egidou, založily družstvo Spořilov. S hlediska sociálního musí jistě každý vítati tuto akci, ale kdo měl příležitost sledovati, jak se v praksi tato akce vytváří, kdo si dal tolik práce, aby články o tom četl v novinách, musí říci, že bylo úplně na místě, když povolaní činitelé odsoudili, a to velmi ostře odsoudili, to, co družstvo Spořilov při provádění páše na stavebních živnostnících, dodavatelích atd. Takovým způsobem nerozumíme řešení stavební nouze, poněvadž peníze uložené ve spořitelnách jsou z největší části peníze malých lidí, a ti mají nárok, aby se z jejich peněz něco pro ně vykonalo a ne aby byli šikanováni. (Výkřik: To mohou býti ojedinělé případy, jinde je tomu jinak!) Pane kolego, družstva v jiných městech a Spořilov není tentýž pojem. Spořilov representuje mnoho set milionů a nelze jej srovnávati s družstvem, které má několik set tisíc, zde jde o tisíce živnostníků, kteří jsou na tom zúčastněni. (Posl. Geršl: Ale zákony děláme pro celou republiku, ne pro Spořilov!) Pane kolego, když vy mluvíte, neupírám vám právo, abyste učinil nějakou poznámku mimo materii, kterou projednáváme. Já jsem si dovolil ulehčiti svému svědomí a zmínil jsem se o Spořilovu. Máte možnost na to jakkoli reagovati.

Ze statistiky, kterou jsem uvedl, je patrno, že naše úrazové pojišťovny jen 3% a Všeobecný pensijní ústav 5% se zúčastnily podpory stavebního ruchu, podpory, která je garantována státem. V těchto ústavech, v úrazových pojišťovnách a ve Všeobecném pensijním ústavě jsou soustředěny peníze úředníků, dělníků a živnostníků, myslím tedy, že ti dělníci a živnostníci mají právo, aby tyto ústavy, pokud nejvíce mohou, přispěly k tomu, aby byla zjednána pro dělnictvo a živnostnictvo a stavební průmysl práce.

Peněžní ústavy, řekl jsem, mnohem více věří bankovním obchodům, poněvadž jim vynášejí. Přirozeně, že peněžní ústavy, o nichž jsem zde mluvil, a pensijní ústavy mají veliké hotovosti uložené také ve státních papírech. Naší povinností je dáti projev důvěry našim státním papírům a je nutno schvalovati, když všeobecně prospěšné ústavy své hotovosti ukládají ve státních papírech, ale není potřebí, aby hotovosti, které jsou likvidní a kterých nepotřebují úplně k tomu, aby svou potřebu hradily, ukládaly ještě někde jinde. Jejich povinností je, aby je vložily do podpory stavebního ruchu. Tento můj názor také našel plný ohlas v rozpočtovém výboru a rozpočtový výbor také bez námitky příslušnou moji resoluci schválil.

S hlediska technicko-hospodářského a stavebně technického mám také za svou povinnost zmíniti se, řekněme, jen o jednom momentu, který v době mimořádných poměrů padá velice na váhu. Je to moment racionalisace našeho podnikání. To je slovo, které ustavičné slyšíme, které se ustavičné rozvádí, o němž se ustavičně píše, ale které do skutečně praktického života u nás velmi málo vniká. A pokud jde o bytovou nouzi, pravím tolik, že včasnost opatření veřejných, jeví-li se býti nutností jako v našem případě, je také jistým smyslem pro racionalisaci, znamená totiž tolik, že včasným opatřením mohu umožniti, aby k vytvoření a dokončení určitého díla mohly býti za příznivých podmínek vykonány přípravy. Po této stránce, když jsme nechali projíti dvě stavební sezony a nevykonali jsme ničeho, projevili jsme velmi málo smyslu racionelního. Bohužel, že musím zase poukázati na to Německo. Město Frankfurt n. Moh v minulých dnech oznámilo, že se zahájily práce ke stavbě 1500 bytů, na něž byly městskou radou frankfurtskou již v srpnu minulého roku povoleny prostředky z rozpočtu na r. 1927, aby přes zimu mohly býti vykonány všechny přípravy, které v době plného rozvinutí činnosti jsou vždy velmi nákladné a zdržují provedení díla. My jsme nechali projíti dvě sezony a neuvažovali jsme o tom, že je potřebí v době, kdy se nestaví, konati přípravy, a důsledky toho se dostavují. (Posl. Pik: Vždyť jste ve vládní straně!) Pardon, pane kolego, to jste byli vy ve vládě a rozhodovali o tom, má-li se to státi nebo ne. Teď jsme my ve vládě a již máme zákon o stavebním ruchu. Vy jste po dva roky neudělali žádného.

Ale další smysl pro racionalisaci by se byl projevil také v tom, kdyby - když již nebylo lze politicky vyřešiti ten problém, když se naskytovaly překážky - se stalo jedno opatření, totiž že by se byla prodloužila dočasná suspense stavebních řádů, která byla dosavadními zákony uvedena v život, a mnozí lidé jen z titulů těch stavebních úlev by byli posilováni ve své vůli stavěti. Tento docela primitivní čin, ke kterému se muselo jednoduchou úvahou dojíti, pustili jsme se zřetele a zákonodárné sbory ani vláda příslušných opatření neučinily.

Ale ještě jeden moment zasluhuje úvahy, že totiž ve snaze po racionalisaci výroby je potřebí snažiti se o dosažení velké výkonnosti právě v oboru stavebním, že je třeba se snažiti o zlevnění a nejrychlejší výstavbu, poněvadž potřebujeme bytů, použitím normalisovaných součástek. U nás snaha po snížení stavebního nákladu se státní garancií, s veřejnou podporou k provádění staveb, často vedla k tomu, že se úspory dály na útratu kvality provedení staveb. Ale to není správná cesta. Úspora se má díti racionalisací, zlevňováním stavení, tím, že součástky, které lze hromadně vyrobiti, které nemusí míti jistých individuelních vlastností, vyrobíme hromadně, vyrobíme levněji a tak snížíme stavební náklady. U nás Masarykova akademie práce se tímto problémem zabývá - konstatuji to s povděkem ale mělo-li by někde dojíti k iniciativě státu, je to tato věc, poněvadž by prospěla našemu hospodářskému životu, i tomu, abychom levněji a rychleji vyřešili problém, kterým se zabýváme takovou řadu let.

Pokud jde o kapitolu zákona o mzdových soudech, domáhají se stavební zaměstnavatelé toho, aby povinnost předkládati mzdové spory těmto soudům k rozhodování byla změněna v pouhou možnost. Mám tuto snahu za plně odůvodněnou, poněvadž - a pánové mně to nepoprou - stále se množí případy, kdy se dělníci a zaměstnavatelé dobrovolně dohodují, bez nátlaku, bez součinnosti třeba pánů sekretářů. Prostě to jde, a proto by bylo na místě, kdyby i zde byla ta dvířka trochu uvolněna. Kromě toho, je-li zde povinnost, může míti jen ten následek, že totiž obě strany budou hnáti věc na ostří nože, budou se vyhýbati rozhodnutí mzdového soudu, budou vyvolávati úmyslně stávku a výluku a tím vyřešení problému jistě neprospějeme. My jsme také naléhali na to, aby ještě v poslední chvíli po této stránce došlo k nějaké změně.

Již jsem prohlásil, že se stavíme positivně k osnově zákona, že tedy budeme pro ni hlasovati, Nás k tomu vede nepopíratelná skutečnost, že průběhem jednání ve výborech podařilo se osnovu v mnohém zlepšiti. Zejména vítáme prodloužení časového osvobození od daní a poplatků všech staveb, jež mají povahu domů s malými byty a dílnami, rozšíření státní garancie i na obce, rozšíření státní záruky i na malé živnostenské provozovny a zvýšení garancie na 80% stavebního nákladu, vítáme, že také bylo prosazeno rozšíření státní garancie též na stavby a stavební úpravy započaté před účinností tohoto zákona, jakož i že dosaženo také toho, že vhodněji bude upravena stylisace, pokud se týče plošné výměry malého bytu. Ale přes tato zlepšení, která plně uznáváme, přes to, že moje strana bude hlasovati pro zákon, nemohu se ubrániti konstatování, že toliko nová orientace hypotekárního úvěru, založená na jistě odůvodněné dnes stabilisaci poměrů, a definitivní vyřešení otázky nájemnické jsou způsobilé, aby vyvolaly trvalý a přirozenými prostředky se udržující stavební ruch.

Jinak - soudím - nám nepomohou žádné statistiky, kdyby byly vydávány třeba každého dne, o tom, jak veřejně pečujeme o byty. Lidé dále budou bydleti v cihelnách, dále budou bydleti ve vlhkých děrách, dále se budou vagony stěhovati z nádraží do obcí, aby byly svědkem nekulturního bydlení lidí 20. století, aby byly svědkem toho, jak bydlí příslušníci národa, který se dovedl osvoboditi a který má dostatek možností a dostatek prostředků k tomu, aby ke svému samostatnému životu si také zjednal přiměřené prostředí. (Výborně! - Potlesk.)


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP