Pokud se týče paušalování dosavadní
daně obratové, jest paušalována asi
jedna třetina předmětů a dvě
třetiny ne. Námitka, že by tím postižena
byla výroba, že by vývoz a obchod do ciziny
byl znemožněn, poněvadž by výrobní
náklady vzrostly, padá sama sebou. Když tedy
u jedné třetiny zboží to jde, pak jistě
to nebude působiti nepřekonatelných obtíží
také u zboží ostatního. Jest jen třeba
dobré vůle a určitého zřetele
na vrstvy poplatní.
Nová ustanovení přinášejí
prý úlevy v jednotlivostech. Ty jsou však rázu
méně významného. O jedné chci
se zvláště zmíniti. Až dosud podle
odst. 10 §u 4 dodávky a výkony mezi tuzemskými
závody téhož majitele nebyly dani z obratu
podrobeny, nepřesahovaly-li u jednoho závodu ročně
50.000 Kč. Nyní mají býti podle této
osnovy osvobozeny vůbec. Zajímavé je, že
se to děje u závodů velikých. Je to
benevolence k těmto podnikům kapitalistickým.
Jaký to najednou veliký ohled k velkému poplatníkovi
a jaká bezohlednost k obchodníku malému.
Takový Baťa na př. získá tím
tisíce, aby tím spíše své malé
konkurenty obuvníky mohl ubíjeti. A ti, kteří
vydávají se za jejich ochránce, k tomu mlčí,
kývají a schvalují. (Slyšte!)
Daň z obratu a daň přepychová má
býti prodloužena na další 3 roky až
do konce r. 1929. Navrhujeme prodloužení dvouleté.
Když pan ministr v důvodové zprávě
sám přiznává neregulérnost
a tíživost této daně, jest dostatečný
důvod, aby nebyla prodlužována na tak dlouho
a v dosavadní výši. Má-li býti
útěchou tvrzení, že se neříká,
že bude stále tak vysoká jako nyní,
je to útěchou velmi slabou. Zákon zní
jasně. Udržení její je prý nutné
nejen pro státní, nýbrž zvláště
i pro autonomní finance. Ubohá naše autonomie
to má odnésti. Jak známo, má býti
důkladně okleštěna, ba sevřena,
aby se ani hnouti nemohla, za danajský dar nějakého
příspěvku. Spojování toto a
poukaz na autonomii jest nejméně šťastný.
Samospráva naše si stačila vždy a stačí
si o pro časy budoucí. Přečkala doby
popřevratové a myslím, že také
k dočká se dob šťastnějších
po stránce finanční, že bude moci lépe
a snad bez menšího zatížení poplatných
vrstev plniti dané povinnosti.
Tím bych se celkově byl zmínil o námětech,
které přinášíme, aby toto daňové
břemeno bylo snesitelnější a aby se
našemu poplatnictvu, jež již léta volá
po ulehčení, vyšlo vstříc. Všeobecným
přáním jest, aby daň tato přestala
existovati, a když již jest, aby jí nebylo takovým
způsobem zneužíváno se strany berních
správ, které v pravém slova smyslu šikanují
i poplatníky malé a střední, takže
volání po jejím odstranění
nebo aspoň ulehčení těch ostrostí
je všeobecné a tím také, myslím,
oprávněné.
Prodloužení tohoto zákona se všemi ostrostmi,
jak vyšel z usnesení rozpočtového výboru,
je pro nás nepřijatelné. Za to nechť
nesou odpovědnost ti, kteří mnoho slibovali
a nic neplní. (Souhlas poslanců čsl. strany
nár. socialistické.) My jsme to nebyli, kteří
v dobách těžkých, kdy stát se
znovuzřizoval a kdy ukládal svému poplatnictvu
snad často nesnesitelná břemena, bychom byli
těch obtíží poplatných kruhů
zneužívali, abychom jim slibovali bůhví
jaké ulehčení, budeme-li silnou politickou
jednotkou. V této době snad bychom měli příležitost
využíti právě prodloužení
této nejtíživější daně
se všemi ostrostmi, ale neutíkáme se k této
demagogii, k této nízkosti, nýbrž posuzujeme
tuto předlohu se stanoviska věcného a také
s tohoto stanoviska přinášíme k ní
určité opravné návrhy. Slavná
sněmovna má příležitost ukázati
dobrou vůli přijetím našich zlepšovacích
návrhů a vzbuditi důvěru těch,
kteří jí už pozbývají.
(Potlesk poslanců čsl. strany nár.-socialistické.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
dr Schollich. Uděluji mu slovo.
Posl. dr Schollich [německy]:
Dámy a pánové! Touto předlohou
vládního návrhu prodlužuje se zákon
z 3. dubna 1925 o dávkách za úřední
úkony ve věcech správních, který
koncem r. 1926 končí. Qui tacet consentire videtur
- kdo mlčí, patrně souhlasí - a poněvadž
se nechci vydati v podezření, že moje strana
souhlasí s tímto zákonem, přihlásil
jsem se k slovu, abych použil této příležitosti
a co nejostřeji protestoval proti tomuto zákonu,
proti jeho účinnosti, proti jeho používání
v minulé době, jakož i proti jeho prodloužení.
Vím ovšem, že všechny tyto pochyby jsou
naprosto neužitečné, poněvadž rozpočtový
výbor již v posledním zasedání
dal souhlas k prodloužení zákona do konce r.
1929 a poněvadž tudíž ani v této
sněmovně nedojde ke změně situace.
Jest zajímavo pozorovati, že s tímto zákonem
souhlasí dnes také strany německé,
svaz zemědělců, křesťanští
sociálové a strana živnostenská, které
se r. 1925 postavily proti zákonu ostře odmítavě
a přednášely proti němu řadu
pochyb, pochyb, které se vyskytly za doby platnosti zákona,
takže by vlastně tyto strany i dnes měly zákon
ostře odmítati. Jest to zvláště
trpkou pilulkou pro německou stranu živnostenskou,
když ve všech schůzích a při každé
příležitosti požadovala odstranění
zákona, avšak pánové nedávno
dali dokonce souhlas k dani z přepychu a z obratu, ačkoliv
v nesčíslných schůzích zdůrazňovali,
že obě tyto daně způsobují zvláštní
zdražení potřeb a že musí býti
jejich první snahou tento zákon odstraniti. Obyvatelstvo,
po případě vlastní voličstvo,
bude asi málo rozuměti tomuto postupu těch
pánů, a bude jim za to málo vděčno.
(Předsednictví převzal místopředseda
Zierhut.)
Kol. Hackenberg právem poukázal, že
proti platnosti zákona jsou vlastně vážné
ústavo-právní pochybnosti, poněvadž
zákon zmocňuje vládu, aby nařízením
ustanovila dávky pro jednotlivá odvětví
správy, ponechává jí určiti
výši dávek samých a ukládá
jí jenom povinnost, aby toto nařízení
bylo prohlášeno ve Sbírce zákonů
a nařízení. Právem se poukazovalo,
že podle §u 111 úst. listiny smějí
býti ukládány daně a veřejné
dávky jenom zákonem. Názorem znalců
práva jest tedy, že je nemožno a nepřípustno,
aby zákonodárný sbor postoupil toto zákonodárné
právo vládě, která přece představuje
jenom výkonný orgán. Proto je zákon
jakož i prováděcí nařízení
neplatno. Avšak, pánové, to u nás přece
naprosto nevadí, takovými výčitkami
svědomí se netrápíme, již vícekráte
než jednou jsme zažili, že konec konců bylo
právo také podle potřeby zkrouceno anebo
upraveno, když to okolnosti vyžadovaly.
Zákon o úředních úkonech ve
věcech správních vyvolal živou nelibost
zvláště v kruzích obchodních,
živnostenských a průmyslových, poněvadž
je pociťován jako těžké břemeno.
Tato nelibost se týká zákona všeobecně,
výše dávek a konec konců neméně
i libovůle, s jakou se často zákona používá.
Mínění jednoho českého časopisu,
který tvrdil, že tyto dávky jsou naprosto spravedlivé
a v pořádku, je naprosto ojedinělé.
Tento časopis odůvodňuje své stanovisko
tím, že kdo něco od úřadu potřebuje,
co jest mu ku prospěchu v jeho obchodě, komu úřad
poskytuje privilej anebo koncesi, i když to tvoří
základ jeho existence, že taková osoba má
laskavě zaplatiti tuto ochotu. Tím že budou
naše úřady učiněny produktivními,
že dávky současně slouží
k zaplacení úředníků, dále,
že prý se tím zabrání přetěžování
úřadů, jak tomu bylo dříve,
když se informace poskytovaly bezplatně. Nyní,
kdy každý musí zaplatiti, rozváží
si důkladně věc, což na druhé
straně přivodí zmenšení úřední
agendy. Velectěné shromáždění,
s takovým názorem nebudu se příti.
V důsledku takového myšlenkového postupu
odporučovalo by se, aby všecky tyto dávky byly
značně vyšroubovány do výše,
aby byly úřady úplně zbaveny zatížení
a aby jim bylo umožněno v prázdných
úřadovnách klidné živobytí.
Doporučovalo by se zavésti ještě vyšší
dávky, aby žádný poplatník již
úřadu nevyhledával. My víme přece
dostatečně, že obyvatelstvo nevyhledává
rádo těchto úřadů již
pro jednání, jakého se mu tam dostává,
zvláště když si velká část
úřednictva myslí, že obyvatelstvo je
tu k vůli němu a nikoli obráceně.
Ostatně musím při této příležitosti
poukázati na to, že konec konců jsou platy
úřednické uhrazovány z daní.
Na ně každý přispívá přímo
i nepřímo. Není tedy spravedlivo, když
se vybírá za každý pohyb rukou ještě
zvláštní dávka, čímž
se živobytí značně ještě
zdražuje. Obyvatelstvo Československa beztoho již
trpí pod neuvěřitelnou tíhou daní,
jako v žádném jiném státě.
Veškerý hospodářský život
se takřka hroutí, obchod, průmysl, živnosti
a zemědělství pociťují daňové
břemeno jako nesnesitelné. Musel bych vyprávěti
celé hodiny, co se venku v obyvatelstvu namnoze odehrává,
jak se dnes daně vymáhají bezohledně,
zvláště v posledních týdnech
u nás v okresu vítkovském a novojičínském,
jak přímo a chladně s úsměvem
ruinují se celé existence, poněvadž
nemohou předepsaných daní zaplatiti.
Tento zákon způsobuje také nedůstojné
poměry pro obě strany, jak pro žadatele, tak
i pro úředníka, poněvadž oba
jsou ovládáni různou snahou. První
tím, aby mu byly předepsány dávky
zvláště nízké, druhý tím,
aby z toho co nejvíce vytloukl. Při tom ovšem
dostává se do podezření, že tyto
peníze plynou do jeho vlastní kapsy. Při
takovém úředním jednání
počíná ovšem nedůstojné
handlování a tahání, které
má svůj důvod v tom, že zákon
neobsahuje určitých předpisů o výši
dávek. Jest to zákon rámcový, výše
dávek ponechává se úřadu, přenechává
se tedy libosti úředníka a tím jsou
tak dokořán otevřeny dvéře
libovůli, tím se pěstuje a podporuje protekce.
Úřednictvo vydává se zde ovšem
velmi těžké zkoušce poctivosti.
Z národnostního stanoviska musíme rovněž
vyjádřiti své vážné pochybnosti,
zvláště když víme, že velká
část úředníků i u politických
okresních správ v jazykovém území
čistě německém jsou Češi,
a tito úředníci oplývají malou
blahovůlí vůči obyvatelstvu německému.
My bychom mohli o tom vyprávěti, s jakým
šovinismem jednají tito pánové při
úředních úkonech s německým
obyvatelstvem, nemluvě ani o českých úřednících
berních, kteří spatřují svoji
hlavní činnost v tom, aby z německého
jazykového území vymačkali hodně
mnoho daní.
Toto nestejné jednání, tento nestejný
postup má svoji oporu v zákonů samém,
poněvadž ponechává volným neuvěřitelné
rozpětí z 50 Kč až 3.000 Kč,
ba až 5.000 a 10.000 Kč, ze 100 Kč a z 200
Kč až 25.000 Kč. Chci tu uvésti několik
případů: Vydání živnostenského
listu na př. stojí od 50 Kč do 5.000 Kč
podle pravděpodobného rozsahu živnosti. Za
podnik dopravy osob předpisuje se 300 až 2.000 Kč.
Z výroby a oprav parních kotlů bez rozdílu
pevná sazba 5.000 Kč, z neobmezené elektrotechnické
koncese sazba 3.000 Kč, ze živnosti zubních
techniků 3.000 Kč, za cestovní kancelář
5.000 Kč, z výroby zápalného zboží
20.000 Kč, za živnost zpracování zemních
olejů 20.000 Kč, za rozesílání
petroleje dopravními vozy 10.000 Kč, z prodeje radiového
zařízení neuvěřitelně
3.000 Kč, z výroby takového zařízení
dokonce 5.000 Kč až 20.000 Kč, ze živnosti
zprostředkovatelské 5.000 Kč a pod. Za koncesi
lékárnickou na př. 4.000 Kč, za sanatorium
500 Kč až 20.000 Kč, v oboru finančního
ministerstva za různá povolení od 100 Kč
až do 10.000 Kč, ba od 200 Kč až do 20.000
Kč, za povolení lékařství zubního
50 Kč až 5.000 Kč, za dovolení provozu
50 Kč až 2.000 Kč. Povolení přibaliti
zboží v řízení celním
200 Kč až 3.000 Kč. V ministerstvu zahraničí
stojí intervence podle okolností 50 Kč až
5.000 Kč, ba dokonce státní úřad
statistický požaduje za písemné informace
a posudky poplatek 10 Kč až 5.000 Kč. Vydání
cestovního pasu, který je podmíněn
malostátními poměry, v nichž dnes musíme
v Evropě žíti, stojí dnes celé
jmění. Ovšem ministr financí dr Engliš
stojí na stanovisku, že do ciziny nemá
nikdo cestovati, že je to nebezpečný luxus.
Zbrojní list stojí dnes několik set korun.
Je pochopitelno, že si každý za těchto
poměrů rozváží, zda to, oč
usiluje, jest ještě v nějakém poměru
k prospěchu, jehož dosáhne vydáním
potvrzení, a zda-li není prospěch dán
tím, když se toho samozřejmě zřekne.
To se stává na př. v celém množství
případů staveb, které by mohly vésti
k zmodernisování, ke změně a reorganisaci
podniku. Mnozí vyhýbají se takovým
zlepšením a změnám, poněvadž
dávka není v žádném poměru
k dosaženému zisku. Totéž platí
o poplatcích v celním záznamném řízení,
čímž v podstatě jest poškozován
zvláště obchod a průmysl. Také
v celku bylo zákona používáno naprosto
nesprávně.
Již dříve bylo poukázáno, že
lidé musejí platiti hned při podání
žádosti, aniž mají jistotu, zda také
dostanou příslušné povolení.
Také pro obce používalo se zákona nesprávně.
Ve svazových zprávách německých
samosprávných korporací jest v tom směru
uveden velmi klasický příklad. Obec Kolštejn
požádala u okresní politické správy
v Šumperku o vodoprávní souhlas k obecnímu
vodovodu. Dříve ještě, než jí
byl souhlas dán, byl jí doručen platební
rozkaz ve výši 500 Kč, a teprve když těchto
500 Kč bylo zaplaceno, byl souhlas udělen. To je
postup naprosto nesprávný, poněvadž
povinnost dávky stíhá jenom ty úřední
úkony ve věcech správních, které
se provádějí v zájmu soukromém.
Žádný člověk však nemůže
tvrditi, že kladení vodovodu jest soukromým
zájmem obce, zvláště když §
36 vodního zákona výslovně obcím
předpisuje stavěti vodovody tam, kde není
vody k pití, k vaření, ke praní a
k jiným hospodářským účelům
anebo k hašení ohně. Je to tedy zájem
veřejný, jemuž obec v takovém případě
vyhovuje. Nedávno v Novém Jičíně
zúčastnil jsem se kolaudace vklenutí mlýnského
potoka a za tento úřední úkon, k němuž
byli povoláni 3 znalci, bylo složeno po 700 Kč,
dohromady 2.000 Kč, ačkoliv vklenutí mlýnského
potoka jest zájmem veřejným, poněvadž
přece slouží zdravotním účelům
obce.
Jak musíme konstatovati, zákon svůj úkol
splnil. Jak známo, byl utvořen, aby opatřil
úhradu úřednických zákonů
z prosince 1924, poněvadž tenkrát byly povoleny
státním zaměstnancům na r. 1925 remunerace
v celkové částce 215 milionů korun.
Místo, aby se hledala možnost jiné úhrady
- tenkrát jsme poukázali na jednotlivé kapitoly
rozpočtu, kde by se mohlo šetřiti - byla nastoupena
tato cesta a byla předepsána nová dávka
z úředních výkonů. Bezpochyby
byl tady vzorem pruský zákon o poplatcích
státních za administrativní úkony
z 29. září 1923, č. 455. Ovšem
byl napodoben velmi špatně jako vždycky. Neboť
pruský zákon upravuje systematicky veškeré
poplatky, jest značně lepší, poněvadž
zná méně poplatkových sazeb a poskytuje
úřadům také značně menší
volné pole, a dále uvádí dávky
vždy v poměru k hodnotě předmětu,
na př. při stavbách vybírá
se 1 dvoutisícina nákladu, tedy naprosto minimální
částka v poměru k tomu, co se požaduje
u nás. U nás nebylo vůbec takového
úmyslu, byl sledován jenom účel, aby
byly opatřeny nové peníze a nalezeny nové
prameny příjmů.
Při této příležitosti chci, jako
se již dříve zmínil kol. Hackenberg,
poukázati, že vláda nesplnila své povinnosti,
aby předložila parlamentu ve 14 dnech po přijetí
zákona jednotlivá nařízení
o dávkách. Ministerská rada usnesla se o
prvním prováděcím nařízení
18. června 1925. Tehdy byla sněmovna pohromadě
a bylo by bývalo povinností vlády, aby toto
prováděcí nařízení dala
do parlamentu. To se nestalo. Nařízení zůstalo
ležeti do 22. července, kdy bylo potom prohlášeno,
v době, kdy zase sněmovna nezasedala. Bylo tedy
možno se vymluviti, že parlament nezasedá. Druhé
prováděcí nařízení bylo
vydáno 4. září 1924, tedy v době,
kdy posl. sněmovna nezasedala. Vláda tedy tím
způsobem obešla předpis. Nesplnila své
povinnosti, kterou výslovně převzala a jež
záležela v tom, aby si také pro řád
dávkový opatřila parlamentární
souhlas. Pro to není vůbec omluvy, ukazuje to jenom
zase, jak vláda lehkovážně postupuje,
po případě jaké vážnosti
v očích vládních požívá
parlament, když si vláda troufá do jisté
míry parlament odstrčiti a prostě ho nedbati.
My to ostatně dostatečně známe. Můžete
si na př. jen vzíti odpovědi na interpelace
za celá léta. Uvidíte, že vláda
vůbec neodpovídá v době 2 měsíců
předepsané jednacím řádem na
dotazy a na interpelace, a když je proto vyzvána k
odpovědnosti, přenáší se přes
to výmluvami. Pamatuji se ještě s velkou radostí,
že jsem jednou podal interpelaci o výroku ministra
zemědělství, který učinil vůči
slezským sedlákům. Tato interpelace zůstala
mnoho měsíců bez odpovědi a byla konečně
vyřízena tím, že vláda na moji
urgenci prohlásila, že pan ministr nemůže
se již upamatovati, co tenkrát vlastně řekl.
Tak se každá interpelace a dotaz vyřídí
sám sebou.
Ten zákon je tedy naprosto neúčelný,
jak co do formy, tak i do obsahu, a proto musíme jej se
stanoviska zdravého rozumu a se stanoviska berní
praxe v tomto státě úplně odmítnouti.
Je-li třeba peněz, měla by vláda prostředky
a cesty, aby si je opatřila rozumným způsobem,
především úsporami, měla by také
možnost dostati snad peníze zvýšením
kolků a poplatků přiměřeně
podle jednotlivých žádostí. Bylo by
ušetřeno mnoho času, námahy, práce
a mrzutosti, kdyby se došlo k rozumné berní
praxi. Z těchto důvodů musíme se ohraditi
proti prodloužení zákona a musíme žádati,
aby tento zákon, který se v praxi ukázal
naprosto neúčelným, byl co nejdříve
odstraněn a zrušen. (Potlesk poslanců něm.
strany národní.)
Místopředseda Zierhut (zvoní):
Slovo dále má p. posl. R. Chalupa.
Posl. R. Chalupa: Slavná sněmovno!
Zásada, sledovaná ve vládní předloze
o úředních úkonech, je celkem správná.
Jestliže stát ze svého výsostního
práva část přepouští občanu
a občan z toho má prospěch, stát na
druhé straně, státní správa,
při výkonu tomto má určité
výlohy, je povinností, aby skutečně
občan, ovšem podle svých možností,
část tohoto nákladu nesl.
Zákon jest již pět čtvrtí roku
v platnosti, zákon byl zcela nový, čekali
jsme, jakým způsobem tento zákon se osvědčí.
Žel, že důvodová zpráva je v tomto
směru mlčenlivá. Můžeme se dohadovati
jen ze stesků, které dnes proti dávkovému
řádu jsou, jak tento zákon ve veřejnosti
působí. Dávka za úřední
výkony byla rozpočtena r. 1926 celkem cifrou 79,200.000
Kč a pro Podkarpatskou Rus 800.000 Kč, takže
tato dávka r. 1926 měla vynésti plných
80,000.000 Kč. Než jaký jest rozpočet
r. 1927? Tam tato dávka pro Čechy má vynésti
21,685.000 Kč, pro Moravu 6,500.000 Kč, pro Slezsko
2 mil., pro Slovensko 5,580.000 Kč, celkem 35,765.000 Kč,
a připočítáme-li Podkarpatskou Rus
s očekávaným důchodem 500.000 byl
by výnos na r. 1926 odhadován na 43,815.000 Kč.
Tato značná diference ukazuje velmi jasně,
že cifra, která byla v rozpočtu na r. 1926,
nebyla rozpočtena správně a že r. 1926
dostal výtěžek této dávky citelnou
korekturu.
Důvodová zpráva dovolává se
určité zásady, která má býti
vodítkem také při provádění
tohoto zákona u nás. Zejména dovolává
se zákona pruského z r. 1923, kde tyto poplatky
sestávají jednak z poplatků pevných,
fixních, jednak z poplatků, které stanoví
úřad úkon projednávající,
za určitých ovšem číselných
mezí. Při tom odpadá fixní poplatek,
který jest odpočítáván od platby
za úřední úkon.
Naše osnova vybírá poplatky tyto vedle poplatků
za úřední úkony, jako jejich doplnění.
Zde náš systém jest podobný jako v Rakousku,
ale myslím, že tento systém není oprávněn,
poněvadž tu dochází vlastně k
dvojímu zdanění. Poplatek pevný, podací,
není vlastně nic jiného než zárodek
poplatku za úřední úkon, a nevadí,
jestli žádost jest vyřízena kladně
či záporně. Jakmile jednou jest vyřízena
kladně, je tu zdanění dvojí: jednak
poplatek pevný, a dále poplatek za úřední
úkon. Tedy bezesporně naše prakse zdaňuje
tu dvakrát.
Výše dávky stanoviti se má zejména
pevnou sazbou tam, kde jsou pro to zvlášť předpoklady,
u nás tenkráte, jestliže běží
o úřední výkon stejného rozsahu
nebo běží-li o stejný rozsah občanstva,
zákazníků, tedy jde-li o počet obyvatelstva,
kde určitá živnost má býti provozována,
především tam, kde skutečně takový
pevný poplatek znamená uspoření práce.
Jinak tato dávka má býti stanovena podle
výše nákladů, pak také podle
rozsahu a obtížnosti jednání, dále
podle toho, jaké majetkové výhody straně
poskytuje a konečně podle majetkových poměrů.
Nemůžeme konstatovati, jakým způsobem
provádění předlohy už pět
čtvrtí roku postupovalo. K provádění
zákona vydala vláda t. zv. dávkový
řád pro všecka ministerstva, kromě ministerstva
pro zásobování lidu a ministerstva unifikací.
Zákon - znovu opakuji - jest přes rok v platnosti,
chybí nám zkušenosti, jak se ten zákon
osvědčil, zejména jsou-li oprávněny
velké stížnosti proti dávkovému
řádu.
My budeme hlasovati pro návrh německých soc.
demokratů. Posl. Hackenberg totiž navrhuje,
aby dávkový řád byl včasně
projednáván v Národním shromáždění
a žádá, aby nebude-li včasně
projednán, platnost jeho úplně přestala.
My bychom rádi zvěděli praxi předlohy
aspoň z důvodové zprávy, jaké
poplatky v oboru působnosti jednotlivých ministerstev
byly uloženy a v jaké výši byly předepsány
a také vybrány, dále jakým způsobem
při ukládání a vybírání
i zúčtování těchto poplatků
účastní se naše správa, tak,
abychom mohli posouditi, jestli náklady správní
nejsou značnou položkou odečitatelnou z těchto
důchodů státních. Konečně
velmi by nás zajímalo, jakým způsobem
osvědčilo se ustanovení o žadatelích,
jichž majetkové poměry nejsou s to snésti
dávky, která je předepsána a jakým
způsobem byla projednávána vysvědčení
chudoby a jak se v tomto směru poplatníkům
a občanstvu vyšlo vstříc. Máme
o to velký zájem, poněvadž není
možno, aby tento dávkový řád
znemožnil nemajetným občanům v tomto
státě dojíti svého práva.
Důvodová zpráva, jak jsem již naznačil,
po této stránce je velmi chudá a bylo by
potřeba také zjistiti, jakou oprávněnost
tato dávka nadále v našich poměrech
má.
Již dnes jsou velmi značné stesky různých
korporací a spolků do ukládání
této dávky. Myslím, že při některých
stát vychází příliš z
fiskálního stanoviska a neuvědomuje si, že
stát je povinen určité úkony dělati,
aniž by si dal od korporací za úřední
úkony platiti. Zejména zde podtrhuji, že u
produkcí sportovních, kde je velká účast
občanstva a kde skutečně o bezpečnost
musí býti postaráno, tato asistence bezpečnostní
je zdaňována a příslušná
korporace musí velmi mnoho platiti, ačkoliv na druhé
straně je stát povinen dbáti o bezpečnost
občanskou. Na to musí občanstvo ve formě
daní a dávek dostatečně platiti a
není možno žádati, aby zde, když
běží o takový úkon veřejné
bezpečnosti, ještě znovu občanstvo nebo
dotčená korporace byla zdaňována.
Jiná velmi těžká stížnost
týká se lidových zábavních
podniků, resp. jejich nositelů, kteří
každoročně musejí žádati
o povolení licence u zemské politické správy.
Při každé žádosti však musejí
zaplatiti zvláštní poplatek, ač není
důvodu, který jinak má finanční
správa sledovati, neběží zde o nějaké
nové šetření, o novou práci,
nové výlohy, nýbrž opakuje se vlastně
totéž každoročně, a přece
zde stát přichází s novým poplatkem.
Tito kočující umělci jsou zdaňováni
velmi těžce také tím že při
každém přenesení působiště
do jiné obce musejí zaplatiti znovu poplatek za
úřední úkon 5 Kč. Počítáme-li
s tím, že taková kočující
živnost změní své působiště
dvacetkrát do roka, je to velmi značný poplatek
100 Kč, který úplně nesprávně
a nesmírně zatěžuje.
Pro nás je velmi zajímavou historie tohoto nového
odvětví státního důchodu. Tato
dávka byla čistě účelová,
šlo tu o výplatu odměn pro státní
zaměstnance, podle zákona č. 289/24, tedy
o úhradu čistě časovou a proto také
byl tento zákon terminován do konce r. 1926. Nyní
však státní správa přichází
s novým požadavkem, s prodloužením tohoto
zákona do konce r. 1929, tedy na dobu, kdy výplata
odměn státním zaměstnancům
již není v platnosti, a tato původně
čistě účelová úhrada
stává se řádným dlouhotrvalým
důchodem státním. Měli jsme příležitost
poukázati na tuto věc v rozpravě jak ve výboru
rozpočtovém, tak v plenu sněmovny, když
se jednalo o uzákonění nového platového
systému, zejména také o úhradu jeho
a když se po nás žádala úhrada.
Ovšem naše upozorňování bylo úplně
bezvýsledné.
Dnešní předloha má býti tedy
prodloužena na další 3 léta, čímž
se velmi citelně zatíží široké
vrstvy lidové. Důvodová zpráva bez
ostychu se přiznává k důvodům,
pro něž nemá práva, znovu tvrditi, že
úprava státních zaměstnanců
potřebuje, aby tato předloha byla prodloužena
a že není možno, aby bez tohoto důchodu
úprava státních zaměstnanců
existovala. A přece při projednávání
nového platového systému slyšeli jsme
něco jiného. Na úpravu nového platového
systému podle zprávy bylo potřeba 700 mil.
Kč, z nichž 450 mil. Kč měla poskytnouti
státní správa, 250 mil. Kč měly
dáti státní podniky. Když počítáme
s těmito 450 mil. Kč, přece jen musíme
konstatovati, že těch 450 mil. Kč pan ministr
financí na úhradu nového platového
systému dostal. Počítáme-li jen s
výnosem daně z cukru z r. 1926 172,492.000 a daní
z cukru na r. 1927 590 mil. Kč, činí tedy
přírůstek na dam cukerní plných
470,508.000 Kč. Pan ministr financí mohl by namítnouti,
že z této velké dávky 220 mil. Kč
bylo již súčtováno ve zprávě
pokladniční, ale to není žádným
odůvodněním, jelikož těchto 220
mil. Kč, které byly povoleny skutečně
na platový systém, bylo použito v rozpočtu
jiným způsobem.
K této dávce cukerní přistupuje ještě
další tísnivá dávka z lihu, která
celkem na rok 1927 i s příděly vynáší
458,356.000 Kč, tedy proti r. 1926 o 70 mil. Kč
více, a spočítáme-li plus výtěžek
daně cukerní, jest zde 487,686.000 Kč, tedy
více o 37,6 mil. Kč, nežli pan ministr financí
na platy státních zaměstnanců ve státní
správě potřeboval.
To ovšem ještě nemluvím o správnosti
cifry 450 mil. Kč. My jsme se při projednávání
rozpočtu dožadovali nějakého určitějšího
vysvětlení. Tato částka jest uváděna
v rozpočtu globálně, úhrnně.
Jsme toho názoru, že dnes již jest možno
zjistiti, mnoho-li asi bylo potřebí na nový
platový systém. Nový platový systém
existuje od 1. července a kdybychom vzali jen jedinou výplatu
a násobili 12, dostaneme přibližný náklad
na jeden rok. Vezmeme-li rok předcházející,
můžeme zkonstatovati, o kolik jest skutečně
tato úprava vyšší, ale z toho, co slyšíme
a vidíme, myslím, že v 90% celá úprava
spočívá v tom že musí býti
služné podle nového platového systému
vyměřené doplňováno doplňky,
aby skutečně nekleslo pod sumu, kterou dříve
dotyční poživatelé měli. Tento
druh zvláštního hospodaření a
nakládání státním důchodem
nemůže nás opravňovati k žádné
důvěře, nemůžeme proto pro další
vybírání dávky hlasovati a to tím
spíše, že - jak jsem již uvedl - je to novým
a trvale citelným zatížením občanstva.
Nyní několik slov k dávce z obratu. Prodloužení
zákona o dani z obratu jest jasným dokladem, že
dosud nežijeme v dobách normálných,
ustálených, nýbrž že trvají
dosud doby mimořádné, ony doby, v nichž
dávka skutečně vznikla. A ještě
něčeho jiného je to dokladem, oněch
1900 milionů, jež vynáší dávka
z obratu, je jasným dokladem toho, na koho se vlastně
poplatnost v tomto státě přesunula. (Tak
jest!) Daně základní, které ve
starém Rakousku tvořily základ státního
rozpočtu, to jest daně přímé,
jsou pouhým drobečkem proti daním nepřímým.
Všechny daně přímé, které
jsou v rozpočtu na r. 1927, vynášejí
něco přes 2 miliardy, a jediná dávka,
daň z obratu vynáší 1900 mil. Kč.
To je jasným znamením toho, že skutečně
také ten, kdo platí, má míti právo,
že skutečně v tomto státě může
se vládnouti jenom na podkladě široké
demokracie. (Výkřiky.)