Dvě obce v Jindřichohradeckém okrese, Plavsko
a Stráž nad Nežárkou, jsou průkopníky
soustavné elektrisace v oblasti povltavského elektrárenského
svazu. Obě začaly elektrisovati ve stejnou dobu
r. 1922 a skončily výstavbu sekunderní sítě
v r. 1923. Obě elektrisovaly za poměrně stejných
podmínek, v obou jest usazen živel převážně
zemědělský. Obě obce v stejný
den byly připojeny na sítě Jihočeských
elektráren, Plavsko o 2 hodiny dříve než
Stráž nad Nežárkou. Obě obce podaly
si žádost k ministerstvu zemědělství
o udělení subvence. Plavsko podalo žádost
v květnu 1925, a byla mu výměrem ministerstva
zemědělství ze dne 28. prosince 1925 přiznána
podpora ve výši 30 % stavebního nákladu
až do částky 61.360 Kč. Obec Stráž
n. Nežárkou podala žádost o podporu o
rok dříve než Plavsko, a to již v květnu
1924. Za dva roky nato, po několika intervencích
a dotazech, vyřídilo ministerstvo zemědělství
v květnu 1926 tuto žádost tak, že napsalo:
"Žádost se zamítá, poněvadž
jde o podnik příliš starý, k jehož
podpoře ministerstvo zemědělství nemá
dostatečných prostředků." Aby
tomuto duchaplnému odůvodnění se strany
ministerstva zemědělství bylo rozuměno,
poznamenávám stručně, že v Plavsku,
které subvenci dostalo, provádělo elektrisaci
družstvo, které je členem Ústřední
jednoty hospodářských družstev, a ve
Stráži, které subvenci nedostalo, byl té
doby starostou obce, která elektrisovala komunálně,
český socialista.
Takováto úřední nestrannost v udělování
podpor se strany ministerstva zemědělství
přímo provokuje a jest opravdu těžkou
obžalobou poměrů, jaké v tomto směru
v ministerstvu zemědělství najdeme tím
okamžikem, kdy se nám podaří odsunouti
záclonu v udělování podpor pod titulem
pomoci našemu zemědělství. Termínem
"naše zemědělství" rozumí
se zde podporování stranických interesů
jedné politické skupiny a zapomíná
se, že venkov již dávno není a také
do budoucna nebude jednolitým tělesem, jehož
hospodářské zájmy mohly by býti
dokonale ochráněny jednou stranou, které
hesla zemědělské produkce staly se vhodným
politickým artiklem, na němž buduje svoji moc.
Myslím, že okolnosti, které jsem naznačil,
samy volají po přísné kontrole všeho
subvenčního hospodářství v
ministerstvu zemědělství. A má-li
zde v zájmu poctivého jména státní
správy dojíti k nápravě, pak jednou
z cest parlamentní kontroly v tomto směru bude,
když ministerstvo zemědělství přestane
býti doménou jedné politické strany.
Bude to nejen v zájmu státu, ale také v zájmu
zemědělství samého. O tom měly
by uvažovati zejména strany dnešní koalice.
Další kapitolou, která také spadá
do rámce hospodaření ministerstva zemědělství,
jest otázka celkového způsobu hospodaření
na státních zemědělských a
lesních objektech, jakož i otázka sociálního
zaopatření bývalých zaměstnanců.
O tom, jak na státních statcích a lesích
se hospodaří, promluvil v debatě rozpočtové
soudr. Remeš. Myslím, že materiál,
který zde snesl, je takové povahy, že je nejvýše
na čase, aby se zde stala náprava.
Chtěl bych k tomu jen dodati, že také na jihočeských
státních objektech, zejména lesních,
hospodaří se takovým způsobem, že
by opravdu bylo potřebí, aby generální
ředitelství státních statků
a lesů nedalo se informovati jen služebními
raporty, ale aby se informovalo i u důvěryhodných
osob z občanstva, co všechno se zde děje a
jak se na účet státu hospodaří.
Chci v této kapitole se znovu dotknouti nevyřešené
otázky těch bývalých zaměstnanců
na objektech státem zabraných, jimž dřívější
majitelé až do záboru vypláceli dobrovolné
pense a dary z milosti. Při převodu zabraných
objektů do státního hospodaření
zůstala tato otázka nevyřešena. Dřívější
majitelé odmítli další vyplácení
těchto milodarů, a státní správa
již déle dvou roků odmítá výplatu
těchto darů z milosti také. V podstatě
jde o poměrně malý počet osob, převážně
bývalých lesních dělníků,
jimž dřívější majitelé
vypláceli ročně 100 až 200 Kč
podpory. Tito ubožáci, žijící namnoze
za nejbídnějších sociálních
poměrů, viděli v této podpoře
hlavní základnu své existence, a nyní
žijí v domnění, že republika je
ošidila, když lesy převzala a nedává
jim to, co dříve bylo jim poskytováno pravidelně.
A ministerstvo zemědělství, místo
co by v tuto věc jednou pro vždy vyřídilo
tak, jak káže lidskost a spravedlnost a jak na ně
je naléháno, odpovídá tímto
šalamounským tonem: "Ministerstvo zemědělství
nemůže na sebe v zastoupení státu převzíti
vyplácení zmíněných pensí
a darů z milosti, poněvadž by to způsobilo
ohrožení výnosnosti nebo dokonce pasivitu státních
lesů a statků." Jaká to dojemná
starost o aktivitu lesního hospodaření! Kdyby
se tak šetřilo všude, mohlo by ministerstvo zemědělství
odváděti státu ne 36, nýbrž 360
milionů Kč ročních přebytků.
Tak se šetří jen na těch nejchudších,
kterým se béře to, na co tito ubozí
mají právo nejen lidské, nýbrž
vydržené. Chce opravdu ministerstvo zemědělství,
aby několik desítek ve službě nynějších
státních lesů zedřených lidí
umíralo s tou bolestí v duši, že republika
jim vzala něco, co měli za dřívějšího
režimu do smrti zajištěno? Tak se, pánové
a dámy, láska k republice v duši chudých
lidí nevytvoří!
A nyní ještě několik slov k provádění
pozemkové a lesní reformy. Bylo už s těchto
míst nejednou poukázáno na to, že praksi,
jaká se v provádění pozemkové
reformy u nás ujala, nutno věnovati co největší
pozornost. Jednotlivé zjevy, které zde pozorujeme,
nijak nepomáhají tomu, aby důvěra
valné části tohoto zákonodárného
sboru a také širokých mas našeho občanstva
v nestrannost Státního pozemkového úřadu
byla posilována. Nechci opakovati to, co zde bylo již
řečeno, a není také místa k
tomu, aby při této příležitosti
líčeny byly všechny ty smutné zkušenosti,
které z provádění pozemkové
reformy u nás máme a které často jsou
v rozporu s tím, čeho provedením záborového
zákona chtěl dosáhnouti zákonodárce.
Chci jen poukázati, že do provádění
pozemkové reformy u nás příliš
pronikají reflexy našich vnitropolitických
poměrů, a to takovým způsobem, že
cíle, které nesly se k provedení záborového
zákona, jsou hrubě pomíjeny, a provádění
pozemkové reformy zejména v místech národnostně
smíšených není s to, aby uspokojilo
ty, kteří od provádění pozemkové
reformy očekávali odstranění dějinných
a sociálních křivd. Zejména zestátnění
lesů v pohraničí nepostupuje ve svém
provádění tak, aby nebyly vzbuzovány
vážné obavy a nebylo otřásáno
vírou v provedení zákona tak, jak v prvé
řadě vyžaduje zájem státu. Příliš
mnoho vlivů zde působí na rozhodující
činitele v tom směru, aby provedení zestátnění
lesů bylo oddalováno a komplikováno. A zatím
v celém pohraničním pásmu od Nové
Bystřice přes Vitorazsko, Nové Hrady a Šumavu
ke Krušným Horám a Krkonošům plundrují
se zabrané lesní objekty, lesy se bez rozmyslu kácejí,
jak potvrzoval můj předřečník
z republikánské strany, rve se, co se z lesního
bohatství urvati dá. A lesní dozorčí
orgány i Státní pozemkový úřad
dělají, jakoby neslyšely a neviděly.
A české menšiny, které od zestátnění
pohraničních lesů očekávaly
své národnostní a hospodářské
posílení, tito dobří naši hraničáři,
kteří se rvou ve smíšeném území
o existenci za poměrů nejnepříznivějších,
české menšiny marně varují a
marně volají po nápravě. Na všech
stranách ukazují se známky, že rozhodujícím
činitelům dnešního režimu osud
českých menšin k srdci nijak nepřirostl,
a zdá se, že českým menšinám
nastolením česko-německé buržoasní
koalice v tomto státě bylo odzvoněno ve všech
těch nadějích, které k pozemkové
a lesní reformě obracely.
My, sociální demokraté, varujeme před
tím, aby se v provádění, vlastně
v neprovádění lesní reformy v
pohraničí ještě dále pokračovalo
cestou mezinárodního politického a diplomatického
čachrování. Lid by prostě nesnesl,
aby pro zájmy Hohenzollernů, Buquoyů, Lichtensteinů,
Coloredů-Mansfeldů a cizáckých církevních
řádů byla tímto čachrováním
obelstěna dějinná spravedlnost. Proto učiníme
všechno, aby pozemková a lesní reforma v pohraničí
a všude jinde byla prováděna v duchu záborového
zákona, vytrysklého z čisté duše
národa.
V historické budově české techniky
pořádána jest v těchto dnech jihočeská
výstavka. Měli by ji navštíviti všichni,
kdož mají zájem, aby hospodářský
život celého národa a státu byl ozdraven,
aby nebylo u nás krajů chudých a bohatých.
Jižní Čechy tu ukazují, v čem
vězí jejich bída, a dokazují, že
chtějí si z této bídy pomoci samy.
Myšlenka sdružiti všechny a všechno za jedním
cílem, za soustavnou snahou hospodářského
a sociálního povznesení obyvatelstva jedné
třetiny Čech, myšlenka realisovaná v
Jihočeském Národohospodářském
Sboru, nese již své ovoce. Jen s tohoto místa
apeluji, aby na všech povolaných místech nezůstávalo
při slibech, ale aby dostalo se jihočeským
krajům toho, co k svému přirozenému,
na vlastních silách založenému rozvoji
potřebují.
K závěru svých vývodů chtěl
bych slavnou sněmovnu upozorniti na to, že při
projednávání hospodářské
kapitoly státního rozpočtu nelze zavírati
oči před tím faktem, že celý
problém našeho hospodářského
bytí a podnikání dotýká se
úzce sociálních a hospodářských
interesů nejširších lidových vrstev.
Od hospodářského blahobytu státu závisí
do veliké míry sociální úroveň
pracujícího lidu a je proto jen přirozeným,
jestliže my, soc. demokraté, věnujeme hospodářské
politice státu mimořádnou a trvalou pozornost.
Proto také, když v letních prázdninách
ukazovaly se stále stoupající známky
rostoucí hospodářské krise, domáhali
jsme se svolání parlamentu, aby zde byly hledány
možnosti odstranění všech těch
důsledků, které hospodářská
krise s sebou přináší. Žel, že
mimo prázdné sliby neviděli jsme a nevidíme
u vlády dostatek dobré vůle, aby účinky
hospodářské krise byly mimořádnými
opatřeními paralysovány a aby krise sama
účinnými akty byla odstraňována.
Ani vláda, ani strany, které v tomto domě
representují vládní většinu,
neprojevily dosud s dostatek dobré vůle vážně
řešiti hospodářskou krisi. Nemohou,
poněvadž samy jsou do veliké míry příčinou,
že krise místo co by měla býti mírněna,
takovými opatřeními, jako jsou zemědělská
cla, jen se přiostřuje a nebude odstraněna
ani tím, věnuje-li se několik milionů
na vyživovací akci.
V interpelacích českých i německých
soc. demokratů, podaných minulého měsíce,
bylo konstatováno, že zaměstnanost v průmyslovém
podnikání povážlivě klesá.
Tak v kovoprůmyslu zmenšila se zaměstnanost
o 40%, v textilnictví o 28%, ve sklářství
o plných 50%. Důsledek tohoto faktu průmyslové
krise je vzrůstající počet nezaměstnaných.
Čísla státního statistického
úřadu odhadovala počet nezaměstnaných
na počátku druhého pololetí na 80.000
osob, dnes jistě tento počet je nejméně
zdvojnásoben a ještě nutno počítati
s tím, že úřední statistika nezachycuje
všechny skutečně nezaměstnané.
Uvědomte si, pánové a dámy, kolik
lidské bídy je v těchto číslicích
a kolik máme a máte odpovědnosti, chcete-li
opravdu prokázati, že tato republika je státem,
ve kterém každý má nejen právo
na práci, ale ve kterém každý tuto práci
a tím také chleba opravdu také dostane.
Mluví se o hospodářské krisi. Ale
zatím co tato krise dělnickou třídu
uvádí do neskonalé bídy, na druhé
straně u podnikatelů můžeme pozorovati,
že krise na ně nedoléhá těmi
účinky, jako na nezaměstnané dělníky.
U nezaměstnaného dělníka hlad, u podnikatelů
tučné dividendy. R. 1926, tedy již když
krise stoupala, vyplácely velké průmyslové
podniky za r. 1925 bohaté dividendy. Osm nejdůležitějších
horních podniků v zemi dosáhlo r. 1923 dohromady
47,76 mil. čistého zisku, r. 1925 však 57,27
milionů. Škodovy závody dosáhly r. 1925
34,8 mil. čistého zisku, Chaudoir, kovové
závody 10,7 milionů, Českomoravská-Kolben,
akc. společnost 13 milionů, Ústecký
spolek pro chemický průmysl téměř
15 mil. Kč zisku. Na sjezdu cukerního průmyslu
byla podána zpráva, v níž se praví,
že kampaň z roku 1925 byla nejnešťastnější.
Ale to nevadí cukrovarnickým podnikům, aby
vyplácely veliké dividendy. Hanácký
pivovar v Holici vyplácí 20%ní dividendy.
Vážení pánové! Mohl bych jíti
dále. Z toho, co říkám, je viděti,
že u nás krise platí jen pro někoho,
že neplatí pro všechny.
Nutným korektivem tohoto nepochopení společenského
života u nás měla by býti vláda.
Ta však jest, jak celá její existence potvrzuje,
v zajetí sobeckých interesů hospodářské
a sociální reakce, která vyhlásila
a provádí boj proti všemu tomu, co pod čistým
štítem positivního socialismu pomáhalo
budovati tento státi.
Nemůžeme proto míti k této vládě
jednostranných třídních interesů
žádné důvěry. To neznamená,
že nemáme důvěry v tento stát,
naopak, věříme v tento stát, a jsme
přesvědčeni, že překoná
nemoce svého dětství a že také
pracujícímu lidu stane se skutečnou vlastí.
Pomáhali jsme tento stát budovati a, jak známo,
sedmkráte jsme hlasovali jako z rovní s rovnými
pro jeho rozpočet.
Rozpočet, který máme před sebou, není
již společným dílem všech, kdož
jsou pro tento stát. Rozpočet jest jednostranným
dílem třídního sobectví a není
v něm dbáno potřeb všeho obyvatelstva,
hlavně ne dělnictva. Budeme proto hlasovati proti
tomuto rozpočtu v tom přesvědčení,
že činíme tak v zájmu dělnické
třídy i státu, který se nesmí
státi doménou hospodářské a
sociální reakce a který musí míti
ve svém vedení viditelné znaky vůle,
aby demokracie politická prostupována byla demokracií
hospodářskou a sociální, kulturou
a pokrokem. (Výborně! - Potlesk poslanců
čsl. strany soc.-demokratické.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Kaňourek.
Dávám mu slovo.
Posl. Kaňourek: Slavná sněmovno! Veliký
sociolog Emil Laveleye ve svém spise "Vláda
v demokracii" napsal památná slova: "Pole,
role, luka a pastviny jsou prsa lidské společnosti.
Ochuravějí-li tyto orgány, v zápětí
ochuraví lidská společnost sama." U
nás v současné i minulé době
byli mužové, kteří hlásali tytéž
zásady. Stačí vzpomenouti zvěčnělého
Albína Bráfa a znamenitého inspektora zemědělské
rady, zvěčnělého Dumka. A tato vzácná
souladnost přichází mně právě
na mysl v tom okamžiku, kdy jako poslanec československé
strany lidové a jako horský malorolník ujímám
se slova, abych promluvil v této rozpočtové
debatě.
Z mysli své nemohu se však shostiti toho trudného
pocitu, že náš státní rozpočet
v důsledku hesla "šetřiti" v oboru
ministerstva zemědělství je okleštěn
téměř o 11,300.000 pro rok 1927 na rozdíl
od roku současného. To je smutné poznání
a já hned navazuji na tu skutečnost, kterou zde
již nastínili moji předchozí řečníci
jak z tábora našeho, tak i z tábora republikánské
strany, že rok současný pro české
zemědělství a tedy důsledně
pro náš československý stát je
nejvýše kritickým. Jak dalece ten kritický
stav u nás vyvrcholil, prožívali jste, pánové,
sami. V těch dobách, kdy tato slavná sněmovna
tvořila celní ochranářské zákony
našeho státu, byli naši kolegové ze všech
úseků, pravicí počínaje a levicí
konče, svými voliči žádáni
telegraficky nebo jinými prostředky o to, aby navštívili
své kraje, své volební župy a shlédli
živelní katastrofy, jimiž právě
župy byly postiženy. V těch dobách vyvrcholily
živelní katastrofy do té míry, že
důsledný obrázek zjevil se nám právě
na stolcích, kde jsme měli před sebou stohy
pilných návrhů poslanců všech
politických stran, aby vláda rychlým zaopatřením
okamžité pomoci čelila důsledkům
katastrofálních pohrom, které postihly českou
vlast. A, velevážení pánové,
tím smutnějším pro nás je pak
zjev, že rozpočet ministerstva zemědělství
je okleštěn do té míry, že není
pamatováno na tyto těžké případy.
A nyní položme si otázku! Jakou záruku
má náš stát pro příští
rok, kde máme napsáno, že katastrofální
rok letošní nebude se v novém roce v různých
a ještě větších variacích
a v kratších intervalech opakovati? Chci zdůrazniti
právě toto: jaká byla státní
pomoc, jaká byla odpověď na ty pilné
návrhy všech kolegů bez rozdílu politických
stran? Odpověď je ta: Státní prostředky
byly vyčerpány jednou větší živelní
katastrofou do té míry, že na kraje druhé,
později katastrofou navštívené, nezbylo
ničeho. A kdyby náš venkovský rolnický
lid nebyl sáhnul v mnohých župách ku
vlastní svépomoci, měli bychom dnes řadu
polí nezpracovaných, neosetých a naše
dobytkářství spělo by k úpadku.
V pražské župě náš venkovský
lid sáhl ke svépomoci na základě hesla
Kampelíkova: "Co jednomu nemožno, všem dohromady
lehce." A tato svépomocná akce, zdůrazňuji
to, v pražské župě konala se za plného
souhlasu i lidových zemědělců, k ní
jsem vybízel na konferenci v Táboře, Ml.
Vožici a jinde. Kol. Křemen v debatě
o živelních pohromách vystoupil zde v úloze
lékaře a přicházel s lékem,
jak rychle a snadno vyléčiti tyto epidemické
nemoce, které zachvátí jeden kraj zde, za
chvíli se ukáží jinde a zanechávají
po sobě dílo zkázy. Vystoupil s požadavkem
strany republikánské, aby stát rychlým
způsobem uzákonil závaznou pojišťovnu
proti živelným škodám a pohromám.
Jsem přesvědčen, že se strany státu
vedle rolnické svépomoci musí se státi
něco, co by bylo zárukou, aby živelní
pohromy co nejrychleji byly likvidovány. Ale nemohu jménem
strany a jménem svým na základě osobních
zkušeností podepříti tento požadavek,
a to z těch prostých příčin,
z té odůvodněné obavy, abychom se
nedožili něčeho podobného, co se dožíváme
na našem českém venkově se zákonem,
který dne 1. července vešel v platnost, o pojištění
starobním a invalidním, s pojišťováním,
které je nucené a také dokonale drahé.
Nechtěl jsem se zmiňovati o tom šíře,
ale právě tato debata poskytla mi námět,
abych do své řeči pojal ještě
něco, co bych zde rozvinul jako náležitou odpověď
našeho celého klubu, abych reagoval zde na vývody
mluvčího ze socialistických řad, kol.
Johanise, kterými zde včera útočil
na kol. posl. Šamalíka. Kol. Johanis dopustil
se zde osobních urážek kol. posl. Šamalíka,
zasloužilého předsedy Svazu lidových
zemědělců československých,
když mluvil o jeho ubohosti, troufalosti a podobně.
Na tyto urážky odpovídati nemusím, poněvadž
kol. Johanis našeho kol. Šamalíka uraziti
nemůže. Posl. Šamalík vykonal svoji
povinnost jako poslanec, když přepracoval návrh
na novelisaci zákona o sociálním pojištění
podle požadavků širokých vrstev lidových.
Pan kol. Johanis dopustil se zde také těžkých
urážek venkovského pracujícího
lidu, když nazval služebné, shromážděné
v Boskovicích na táboru lidu, osobami nevědomými.
Pan kol. Johanis dopustil se nepravdy, když pravil,
že kol. Šamalík vyvolal schůzi
a deputaci služebných na okresní hejtmanství
boskovické vedl. Pravda jest, že kol. Šamalík
byl na schůzi služebných pozván,
o jejím svolání vůbec nevěděl,
na jejich přání k okresní správě
politické je nevedl, nýbrž pouze jako poslanec
předvedl. Bylo to jeho poslaneckou povinností jako
poslance tamní župy. Nepravdou a denunciací
je také, že pan okresní hejtman v Boskovicích
prohlásil, že protest služebných uznává
a bude jej telefonovati, nýbrž pravda je, že
pan hejtman uznal těžké poměry služebných
a slíbil, že předloží jejich žádost
k dalšímu úřednímu jednání.
O podání zprávy do Prahy byl požádán
kol. Šamalík z toho důvodu, aby vládní
kruhy byly informovány, že kroky, jež služebné
v Boskovicích podnikaly, staly se z vlastního jejich
popudu a nikoli na pokyn organisační práce
kol. Šamalíka.
Jako zástupce klubu lidových poslanců odmítám
s tohoto místa urážky a útoky na kol.
Šamalíka činěné a prohlašuji,
že klub lidových poslanců vytrvá při
svém oprávněném, spravedlivém
návrhu na novelisaci sociálního pojištění
a pro jeho uplatnění učiní vše,
co bude v jeho moci.
Byl jsem tedy okolnostmi přinucen této otázky
se dotknouti. Nyní vrátím se k dřívějším
svým vývodům. Byl zde vyzdvižen kol.
Křemenem požadavek závazného
pojišťování proti živelním
pohromám. My tento požadavek máme rovněž
ve svém programu, ale s tou změnou, že žádáme
státní pojištění proti pohromám
živelním na podkladě nejlacinějším,
a to ale pojištění dobrovolné, ne nucené.
Do té doby, než tento požadavek dozraje v čin
zákonem, žádáme to, co je obsaženo
ve velehradské resoluci lidových zemědělců
československých, na jejich valné hromadě
přijaté, aby do té doby, nežli dožijeme
se této pojišťovny, veškeré důsledky
živelních pohrom byly okamžitě likvidovány
ze státních prostředků, a aby toto
vydání bylo uhrazeno jednotnou přirážkou
k dani pozemkové. Navazuji také na vývody
kolegy Geršla, který, když mluvil o venkovanech,
líčil dobu zimní jako dobu jejich dlouhých
prázdnin, které by nemusely býti tak prodlouženy,
kdyby se na venkově dodržovala zákonitá
8hodinová doba pracovní, a prohlásil s tohoto
místa toto: Četnictvo chová se k nedodržování
pracovní doby na českém venkově apaticky,
lhostejně a tím ubírá masám
širokých vrstev dělnických na českém
venkově práci. Já se ptám: Je možno
použíti všech těchto zákonem vybojovaných
sociálních výhod také pro náš
český venkov? Prakse nám odpovídá,
že nikoli. A kdyby český venkovan chtěl
těchto velikých sociálních vymožeností
použíti pro sebe a svůj stav, jsem přesvědčen,
a se mnou veliká část této sněmovny,
že zničil by svůj statek, zmařil by
v důsledcích toho požehnané dílo
státu a zhoršil by také sociální
postavení těch vrstev, které se nazývají
u nás socialistické. Náš venkovan těchto
vymožeností si dopřáti nemůže,
poněvadž jej tíží veliká
břemena daní přímých a vedle
toho nepřímých, tak zv. daní spotřebních
a zejména daně obratové, která tak
přečasto bývá okresními berními
správami předpisována našim zemědělcům
neodůvodněně, z jednoho a téhož
předmětu dvakráte.
Nejednou byla zde vyzvednuta životní úroveň
pracujících vrstev. Když jsem tyto řeči
poslouchal, povzdychl jsem si a řekl jsem si: Kdyby tato
životní úroveň už dnes platila
pro pošumavského a řekněme jihočeského
a na Českomoravské vysočině žijícího
chalupníka, my zástupci těchto vrstev řekli
bychom: bohudíky za tuto vymoženost, poněvadž
bychom byli spokojeni. Jídelní lístek chalupníků
na Českomoravské vysočině, kam část
pražské župy zabíhá, je velmi chudý.
Maso přicházívá na stůl našeho
malozemědělce velmi zřídka, bývá
to pravidelně jen o velikých svátcích
a teprve v době podzimní si náš chalupník
může, jen z toho důvodu, aby získal
omastek, zabíti vepříka. A právě
tato doba se mu předhazuje jako doba zahálky nebo
zvláštního nadlepšení zemědělského
stavu. Poněvadž náš venkovan nesleduje
přesně, jak zní zákon o oznámení
takové porážky, učiní oznámení
o tomto zabití vepříka zároveň
s porážkou, třeba jen o 24 hodiny později,
a důsledek toho bývá, že orgány
důchodkové kontroly předpisují na
našem venkově celá sta korun pokut těm
našim hornickým chudým chalupníkům.
Chci poukázati ještě na jinou bolest našich
malozemědělských vrstev, že náš
střední sedlák, když skončí
své podzimní práce, aby ulehčil své
sociální postavení, vyjíždí
se svým potahem na výdělek, dováží
jednak okresním správním komisím štěrk
na okresní silnice nebo sváží drva k
nádraží atd. Poslední dobou, když
berní správy vystihly tento mimořádný
výdělek, odměnily pracovitost horských
sedláků, středních zemědělců
tím, že jim poslaly nový předpis na
dani z obratu. Táži se: Existuje v Československé
republice stav, kterému by se daň obratová
předpisovala z jedné a téže věci
dvakrát? Myslím, že mi nemůže nikdo,
ani z řad socialistických, ani proletářských
vrstev dáti kladnou odpověď. Této záležitosti
horských, středních sedláků
ujal se náš Svaz lidových zemědělců
československých, takže veškeré
předpisy, které stihly naše malorolníky,
byly na rozkaz ministerstva financí berními správami
zastaveny.
Chtěl jsem ještě upozorniti na to, že
se stále u nás hovoří o velké
nezaměstnanosti. Mám zde dopis, který mne
došel z Francie od dělníka z mého kraje.
Zručný krejčí, který však
následkem trvalých štvanic cítil se
u nás ve své vlasti nespokojeným, stále
viděl v Rusku, ve Francii, v Německu ráj
na zemi. Poslechl hlasu této sirény a s věnem
své manželky odebral se do Francie, prožil nějakou
dobu v Paříži, nyní nalézá
se v Lyoně a píše mně pln zoufalství:
Zlaté Čechy, zlatá naše vlast. Zde panuje
taková nezaměstnanost, o níž jsem neměl
ani tušení. Je zde velké hnutí, namířené
proti cizincům. Pryč s cizinci z Francie! Byl bych
tolik rád, ačkoliv nemám prostředků
na zpáteční cestu, kdybych se opět
vrátil do vlasti, třeba k nádenické
práci. (Posl. Sedorjak: Pane kolego, u nás na
Podkarpatské Rusi organisují úřady
ty dělníky do Francie! Proč to je, když
je tam nezaměstnanost?) Já do toho nic nemám.
Zde máte však doklad, rekomandovaný dopis,
který půjčím každému k
nahlédnutí (ukazuje dopis). Chci jen podotknouti,
že kdyby u nás nebylo těchto štvanic,
rozdmychovaných zdola, byl by u nás větší
klid a spokojenost a z toho vyplývající pořádek.
Chci ještě zdůrazniti, že v 11. kapitole
našeho rozpočtu v titulu 2 je odstavec: Zemědělské
vyučování. Tento odstavec, zejména
pro naše zemědělství, zdá se
mi příliš důležitým, než
aby byl úplně pomíjen. Nechci se zmiňovati
o starších hospodářských učilištích,
našich hospodářských školách
typů středních a zimních hospodářských
škol, ale mám na zřeteli lidové hospodářské
školy, kterých jsme v naší republice po
státním převratu měli 26 a teprve
když zákonem z r. 1920 byla účast a
návštěva těchto škol prohlášená
za povinnou, dostouplo toto číslo na 734.
Zejména, velevážení pánové,
chci vyzdvihnouti tohoto důležitého činitele
pro náš stav malozemědělský,
a to z těch příčin, že stojíme
dnes u dokonaného díla pozemkové reformy
v Čechách, z nichž Čechy jižní
stávají se po provedení pozemkové
reformy krajinou typického malozemědělství,
které těchto odborných škol pro sebe
bude potřebovati. A zde chci vyzdvihnouti stanovisko našich
lidových zemědělců proto, aby k těmto
školám nebyla buzena nedůvěra, nýbrž
aby jim důvěřoval celý náš
venkov bez politického nátěru. Doposud tomu
tak nebylo. Na těchto školách bylo zavedeno
vyučování v dopoledních nedělních
hodinách, to znamená, že katoličtí
rodičové zdráhají se svoje dítky
pro tuto skutečnost do těchto škol posílati,
poněvadž dítky jejich zanedbávají
služby boží. Chci zde zdůrazniti stanovisko,
které nechci opříti důkazy a argumenty
z našich řad. Vzpomínám jen toho, který
jako vynikající činitel a slavný jihočeský
rodák tak krásným způsobem zasáhl
do této otázky, která vystihuje naši
zásadu, když chceme pozvednouti selskou kulturu těmito
školami. Žijeme takřka ještě v ohlasu
oslav slavného jihočeského spisovatele Holečka
ze Stožic. Tento muž před dvěma lety byl
pozván na Moravu, aby na vysokém učilišti
zemědělském promluvil velikou řeč
o selské kultuře. A jak tento ctihodný stařec
začal a co zdůraznil? Po skvělém uvítání,
které jemu připravila Morava, ujal se slova a pravil:
"Mám promluviti k vám o selské kultuře,
kterou chcete zachovati. Ale já pravím: selská
kultura se zrodila a vyrostla na kultuře křesťanské,
a chcete-li uchrániti kulturu selskou, musíte míti
a hájiti kulturu křesťanskou."
Mohl bych opříti to ještě jinými
autoritami. V prvním volebním období seděl
zde můj osobní přítel poslanec kol.
Hálek. A ten dospěl jinými slovy k
témuž závěru, když ve své
řeči, pronesené s tohoto místa, volal:
"Já věřím v budoucnost a existenci
našeho státu, ale jen tenkráte, bude-li podložena
náboženstvím a z ní vyplývající
morálkou".
A když jsem u těchto hospodářských
škol, chci ještě opakovati výrok známého
a slavného národohospodáře, inspektora
zemědělské rady Dumka. Je to zaručený
výrok, který pronesl, když přednášel
bohoslovcům českobudějovickým o národohospodářských
otázkách. Prohlásil toto: "Škola,
odcizená náboženství, odcizuje se také
národu a venkovskému stavu, pro nějž
měla býti největší oporou".
To jsou asi kratičké požadavky, které
jsem chtěl snésti v této rozpočtové
debatě a přeji si - a je to také přání
klubu lidových poslanců - aby náš stát
každým rokem snižoval svůj rozpočet,
a v důsledcích toho také snížil
své potřeby, aby se mohly odbourávati daně
a břemena, která náš lid nejvíce
dusí. Proto lidový klub dá státu svému
to, co mu náleží, poněvadž je si
vědom, že také venkovský lid je pevnou
oporou Československé republiky s tím přáním
a s tím projevem, aby státu bylo dáno, co
mu patří, a náš stát aby dával
lidu, co lidu v náleží.
A při té příležitosti nemohu
jinak, než se slovy velikého moravského vlastence
Wurma učiniti závěr, který hodí
se pro směr politiky státní: politice pluhu
a srpu, jež blaho a mír věští,
buď sláva až do věčnosti. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Dalším
přihlášeným řečníkem
je pan posl. Chlouba. Dávám mu slovo.