O výchově učitelstva jsme toho názoru,
že pro všechny učitele a pro všechny osoby,
které jako učitelé přicházejí
v úvahu, má býti obligatorně zavedeno
vysokoškolské studium. Ale vždyť víme:
máme v Československu téměř
2000 učitelů bez místa, ač by jich
přirozené bylo zapotřebí. Můžeme
zjistiti, že v tomto státě jest jako ve všech
kapitalistických státech stav anarchie nejen na
poli materielní výroby, nýbrž i na poli
školství a vůbec v upotřebení
duševních pracovníků. Německý
zemský spolek učitelstva předložil v
souvislosti s krutou nezaměstnaností učitelstva
ministerstvu podání a přibil na pranýř,
že vláda povoluje zřízení nových
tříd jedině s podmínkou, že nebudou
přijati žádní noví učitelé.
Takto ovšem se nezaměstnanost učitelstva nezmenší
nikdy, nýbrž bude stále stoupati.
Důležitou kapitolou souvisící s otázkou
školní jest sociálně-politická
stránka tohoto problému. Ještě slovo
o školních kuchyních. Na př. v Ústí
n. L. bylo v minulém roce od listopadu do března
vydáváno denně 1800 porcí při
celkovém počtu 3300 žáků, započítáme-li
také přespolní žáky škol
občanských. To jest důkazem, že hospodářská
krise působí velice silně na životní
poměry dělnictva, jest důkazem, že při
dnešních strašně nízkých
průměrných mzdách není proletářům
možno poskytnouti svým dětem dostatečnou
potravu, a proto jest povinností obcí, předpokládaje
ovšem, že se jim k tomu dá možnost, podporovati
školní kuchyně.
V druhé řadě by bylo nutno zmíniti
se o prázdninové péči. Zde by se mělo
vycházeti od zásady, že všem dětem
se má dostati určitého prázdninového
zaopatření. Nikdo nemůže popříti
zdravotní a pedagogickou cenu prázdninového
cestování a prázdninové péče.
Prázdninová péče v Československu
jest proto tak obtížná, že tu není
dosti prázdninových kolonií a budiž
mi tu opět dovoleno srovnání se sovětským
Ruskem, kde po dobytí politické moci bylo možno
zabrati vily boháčů a zámky dřívější
ruské šlechty a posílati tam děti na
zotavení. Pokud jde o jesle, poukazuji na to, že v
8956 obcích, jež jsou v Čechách, existuje
toliko 50 jeslí a z těchto 50 jeslí jest
jen 21 jeslí vydržováno obcemi. Máme
v Čechách celkem 543 opatroven, ale více
než 300.000 výdělečně činných
žen. Zde by měly obce široké pole působnosti
a zde by mohl stát účinně pomoci zvýšením
příspěvků obcím. Jest to neslýcháno,
vidíme-li na jedné straně naprosto nedostatečný
stav jeslí a opatroven a seznáme-li na druhé
straně z vojenského rozpočtu, že se
pouze na ruční granáty věnuje ne méně
něž 35 milionů korun.
Pokud jde o školní lékaře, vidíme,
že zlepšení stavu školních lékařů
by bylo zároveň zlepšením celkového
zdravotního stavu mládeže. Péče
o chrup má veliký význam hlavně v
tom ohledu, že se zabrání pozdějším
chorobám žaludku. Ovšem jest to zase jen sovětské
Rusko, které dovede zavésti důkladnou zdravotní
péči nejen pro dospělé, nýbrž
i pro školní mládež, ježto tam byly
i lékárny socialisovány, eventuelně
postátněny. Jest samozřejmé, že
žádáme také bezplatné opatření
učebných pomůcek všem dětem školu
navštěvujícím. Jest vypočítáno,
že na př. žáku obecné školy
stačí ročně k opatření
školních pomůcek 60 Kč a žáku
školy občanské 90 Kč. Budou-li školní
a učebné pomůcky nakupovány ve velkém,
bude tu možno skutečně racionalisovati a učebné
pomůcky daleko laciněji nakupovati. Všechny
tyto věci, o nichž jsem se tu v souvislosti se sociálně-politickou
stránkou školství zmínil, budou možny
jen, bude-li obcím možno poskytovati přiměřeně
vyšší příplatky, bude-li obcím
dána možnost činiti výdaje na školní
kuchyně, prázdninovou péči, jesle,
opatrovny atd. Jest samozřejmé, že právě
v tomto ohledu protestujeme energicky proti všem pokusům
směřujícím k tomu, aby promrskáváním
finančních zákonů byly finance obcí
ještě zhoršeny.
Na konec ještě slovo o německých stranách
celních. Sotva byla známa čísla letošního
rozpočtu, uveřejnil ústřední
orgán německých křesťanských
sociálů "Deutsche Presse" článek,
v němž tento rozpočet chválil. Vykládal,
že jest přece na rozpočtu znáti určitý
pokrok od té doby, co ve vládě zasedají
německé strany celní. Ale v jakém
smyslu tu mluvili o pokroku, se mimo jiné poznalo z řeči,
kterou před několika dny měl na tomto místě
posl. Zierhut, v níž se zvláštní
chválou zdůraznil, že jest v tomto rozpočtu
přece do určité míry vyjádřena
zásada spoření. Před časem
se mluvilo ve školním výboru o reformě
školství. Jest známo, že se koalice obírá
plánem provedení školní reformy a vzpomínám
si dobře na to, že se poslanec a nynější
ministr dr Spina svého času vyjádřil,
že jest nutno postupovat pokud možno pomalu, nepřenáhliti
se, že jest nutno si školní reformu důkladně
rozvážiti, než bude uvedena v praksi. To jest
jistě velice charakteristické pro muže, jenž
dnes náleží k representantům německé
buržoasie. Jak skromným se stal Svaz zemědělců,
jest zřejmo z toho, že posl. Windirsch, jenž
jest dnes předsedou strany, před několika
dny navrhl, aby byly opět otevřeny jednotřídní
obecné školy. Tento návrh byl také vskutku
rozpočtovým výborem přijat. Ti pánové
se tedy stali velice skromnými, ale nebudou skromnými,
až půjde o hlasování pro vojenský
rozpočet. Mohli jsme v těchto dnech slyšeti
řadu řečníků německých
celních stran, kteří všichni přednesli
určité stížnosti. Musili jsme konstatovati,
že o nich lze užíti Goetheova výroku,
že v jejich prsou sídlí dvě duše
totiž duše oposiční a vládní.
Ale přes tuto kritiku, kterou tu pronesli, budou v pátek
nebo v sobotu hlasovati pro vojenský rozpočet a
ukáží tak, že nejsou nic jiného,
že jsou právě tak reakční jako
panstvo, sedící na pravici a že se nijak neliší
od pánů, kupících se kol Kramáře
a spol.
Jest jasno, že dělnictvo bez rozdílu, bez ilusí
půjde do boje proti reakční školní
politice tohoto státu. Víme, že kritika, které
na tomto místě rozpočet podrobujeme, nezpůsobí
na něm ani té nejmenší změny.
Jsme si také vědomi toho, že v boji proti zhoršování
školství, a to hlavně obecného, musí
býti provedena jednota proletářů na
nejširším základě. Nutno zmobilisovati
všechny síly, jež jsou v davu. Prohlašujeme
otevřeně, že pro tento boj zmobilisujeme i
dělnické děti, že učiníme
vše, abychom proletářskou mládež
spojili v organisacích, prohlašujeme, že učiníme
vše, abychom z učitelstva vykořenili a vypudili
ducha reakce, abychom tomuto učitelstvu ukázali
pravou tvář vládní politiky a abychom
jim ukázali zvláště to zdánlivé
přátelství celních stran vůči
učitelstvu. Spojíme ony učitele, kteří
se již dnes hlásí k socialismu a sloučíme
je se všemi živly, nakloněnými proletariátu,
aby s námi bojovali za opravdu volnou obecnou školu.
Jsme si toho vědomi: Chceme-li zvítěziti,
nutno rozbíti nejen měšťácké
mocenské zřízení, mocenské
zřízení byrokracie, musí býti
rozbito nejen mocenské zřízení militarismu,
nýbrž jest nutno zničiti utvořením
jednotné fronty proletářů i měšťácký
monopol vzdělanosti. V tomto smyslu povedeme boj proti
rozpočtu ne s tohoto místa, nýbrž tím,
že se venku přičiníme o uskutečnění
jednotné fronty proletářů. Tato jednotná
fronta proletářů bude těžkým
dělem, kterým zničíme všechen
odpor. (Potlesk komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní:) Dalším přihlášeným řečníkem jest pan posl. Vološin. Dávám mu slovo.
Posl. Vološin (malorusky): Slavná sněmovno!
Každá historická doba přináší
své plody, vyzdvihne nějakou ideu, zavede lidský
rod dále na cestě nové evoluce.
Za takový zralý plod nejnovějších
dob můžeme považovati ideu národní
svobody, t. j. rozluštění a přiznání
přirozeného práva kulturní a politické
svobody každému, i nejmenšímu národu.
Tento postup poměrů slabších národů
k silnějším zřetelněji představuje
poměr ideje národnosti k idei vlastenectví,
proto nemá býti komplikována národnost
s lojálností ke státu, jak tomu bylo za dob
jednostranného šovinismu, jenž nejednou žádal
negace rodu slabšího národa pod pláštíkem
vlastenectví, t. j. na účet povinností
lojálnosti a věrnosti ke svému státu.
Tyto plody nejnovější evoluce chtěl
si zajistiti i náš podkarpatoruský národ,
když po světové válce připojiv
se k bratrské slovanské republice vytvořil
si atmosféru svobodnějšího rozvoje svých
národních záležitostí.
Již jednou jsem ukázal na ten veliký pokrok,
jaký náš národ učinil od převratu
v oboru kulturním přes všechny překážky
poválečných dob.
Dokazuje i to předložený rozpočet, jenž
obsahuje nejen výkaz příjmů a výdajů
země, nýbrž představuje nám -
abych tak řekl i naši kulturní rozvahu.
Jako každá rozvaha má dvě strany, jednu
aktivní, druhou pasivní, tak i obraz našeho
kulturního života může se pochlubiti positivními,
danými pokroku, ale má i svou negativní stránku,
ukazuje na další potřeby kulturního
života.
Rád konstatuji z rozpočtu, že na Podkarpatské
Rusi, kde před převratem nebyla ani jediná
ruská střední škola, ani jedna ruská
občanská nebo průmyslová nebo obchodní
škola, působí již 4 ruská gymnasia,
3 ruské učitelské ústavy, jedna ruská
obchodní akademie, dvě ruské školy průmyslové
a 14 ruských občanských škol. Rádi
konstatujeme i to, že máme 475 ruských obecných
škol s 752 třídami.
Ale při tom sám rozpočet ukazuje i na jednotlivé
nedostatky, na další úkoly nejbližší
kulturní práce.
Především musím se pozastaviti nad tím
smutným faktem, jejž při rozpravě ve
výboru rozpočtovém zdůraznil i sám
pan ministr. t. j. nad tím, že na Podkarpatské
Rusi jest největší procento školou povinných
dětí, nedocházejících do školy.
Neboť nebylo zapsáno 25.545 dětí (z
80.129), t. j. 32%. To jest příliš veliké
procento, uvážíme-li všechny topografické
a sociální překážky, neboť
při podobných nerovných poměrech na
Slovensku bylo vykázáno pouze 8% dětí,
nezapsaných do školy.
Jest to úkaz, jenž nás nutí, abychom
hlouběji přemýšleli o jeho příčinách
a o způsobu, jak jej napraviti.
Obyčejně se vykládá tato smutná
okolnost tím, že není dosti škol, dosti
učitelů. Ale proč není dosti škol?
Proto, poněvadž dosavadní školská
politika se nepřizpůsobila místním
poměrům, zvláště rozvoji našeho
školství.
První úsilí školské politiky
exponentů vlády republiky vidělo jen v tom
úkol pokroku, aby počet církevních
škol byl snížen na minimum, a nepřihlíželo
k tomu, že před převratem většina
škol u nás měla církevní ráz.
Byly to školy, stavěné církevní
obcí, jejichž učitelé dostávali
jakýsi místní příjem, doplněný
státní podporou, a to podle zák. čl.
XVII z r. 1907, a potom podle zák. čl. XVI z r.
1913 na základě téměř úplné
parity s platem učitelů státních škol.
A poněvadž větší polovice Podkarpatské
Rusi byla jevištěm světové války,
proto i mnoho budov těchto škol bylo válkou
zničeno.
Dobrá školská politika měla usilovati
především o to, aby tyto zničené
budovy byly opět vystavěny. To by bylo vyžadovalo
od státu nejméně výdajů, neboť
lid tuto církevní školu, kterou svou školní
radou sám řídil, považoval za svou a
obyčejně ochotně přispívá
prací nebo i peněžní obětí
k obnovení budovy.
Avšak u nás se dělalo jinak. Jen ta školní
budova dostala státní podporu, která byla
odevzdána v užívání státní
školy a více církevních škol jest
dosud v sutinách, neboť lid nechtěl se zříci
svých nabytých práv. Neboť se stal i
případ, že z budovy církevní
školy, odevzdané do užívání
státní škole, učitel dal vyhoditi kříž,
jak se to stalo v Závadce.
Nikoliv závidění hodný osud učitelstva
církevních škol, jak to později obšírně
vyložím, jasně ukazuje, že naše školní
úřady soustavně usilovaly o to, aby působnost
církevních škol byla znemožněna
a aby co nejvíce jich bylo postátněno.
Máme nejednu takovou školu, která nyní
neslouží školním účelům
jen proto, že se na toto místo nepřihlásil
žádný učitel, poněvadž stát
neposkytl přiměřeného doplnění
platu. Připojíme-li k tomu ještě okolnost,
že sám stát od doby převratu nedal vystavěti
ani jednu školu, snadno porozumíme, že jednak
počet řecko-katolických ruských církevních
škol z 346 klesl na 90, a jednak že v sedmém
roce po převratu jest ještě 32% dětí,
nedocházejících do školy. A že
skutečně zde musíme hledati příčinu
zla, dokazuje i to, že na Slovensku, kde i učitelé
církevních škol dostali. byť i ne úplně
paritní, přece jen doplnění platu,
počet církevních škol neklesl, a že
je tam jen 8% dětí, nedocházejících
do školy.
Při této otázce musím promluviti ještě
několik slov o tom, že náš lid chová
sympatii pro církevní školy, což jest
dokázáno tím, že k vydržování
církevních škol většina obcí
přijala na sebe neobyčejně vysokou školní
daň.
Nechci zde i ze zásadního důvodu mluviti
a ukazovati na to, co očekává po této
stránce naše obyvatelstvo od vlády naší
republiky. Pánové! Problém výchovy
jest všude a vždy otázkou světového
názoru. Systém výchovy řídí
se všude náboženskými názory příslušného
národa. Sám účel výchovy, t.
j. mravnost, lze si představiti jasně jen ve světle
a za sankce náboženství. Všechny etapy
rozvoje teorie výchovy, jak pietismus, lidumilství,
realismus, naturalismus, socialismus, znamenají jen jasnější
vyznačení jednotlivých zásad křesťanské
morálky.
I nynější vedoucí ideje pedagogiky,
jak sociálně-národní, státně-občanská,
nebo osobní pedagogika skrývají ve své
hlubině také pravdy křesťanského
altruismu a křesťanské lidské důstojnosti.
Jako vůbec každá nová idea s počátku
přechází k extrémům a teprve
v další evoluci vy loupne se její čisté
zrno, tak také pedagogické teorie jsou s počátku
spojeny s všelikými aberracemi.
Avšak s druhé strany právě nauka výchovy
pocítí nejrychleji zlé následky těchto
extrémů nových ideí, stane-li se škola
obětí politických bojů, prostředkem
pro pokusy nezralých ještě nových politických
nebo občanských názorů.
Pedagog má nejhlouběji procítiti a rozvažovati
vážnost lidského života, analysovati zvláštní,
vlastní svět lidské duše.
A právě proto i politika měla by se pozorněji
zabývati pedagogickými otázkami, ne s hlediska
politicko-stranických zájmů, nebo podle diktátu
nových, ještě nezralých teorií,
nýbrž má se říditi jen stálými
pravdami, má choditi vyšlapanou cestou, má
šetřiti tradice a souhlasiti s požadavky reálnosti.
Jak jsem již jednou dokázal, vláda v oboru
školství Podkarpatské Rusi udělala velikou
práci, po krátké době vykázala
viditelný výsledek, avšak v zájmu pravdy
a zvláště v zájmu zajištění
další a zdravější evoluce našeho
školství chci ukázati i na chyby v této
práci vlády.
Jest pravda, že po dlouhém výlučném
panování maďarské kultury nad ruským
lidem na Podkarpatí bylo zapotřebí zvláště
s počátku politiky radikální změny,
avšak kulturní politika měla se opírati
o to, co zde již bylo, dbáti dějin školství,
smýšlení lidu, našich sociálních
poměrů.
Na Podkarpatské Rusi a na Slovensku, jak v celém
bývalém Uhersku do r. 1868 nebylo státních
škol. Všechny školy měly církevní
ráz pod menším nebo větším
dozorem státu. Školy katolických obcí
měly ráz katolický, protestantských
protestantský atd.
Demokratický duch r. 1848 hluboko vnikl do duší,
neboť tento duch byl zajištěn zákony,
zvláště zák. čl. XX z r. 1848,
jenž stanovil rovné právo na podporu státu
pro všechna vyznání.
Zák. čl. XXXVIII z r. 1868 byla zajištěna
úplná parita všech veřejných
škol jak státních a obecních, tak i
církevních. Podle tohoto zákona obec nejen
mohla založiti školu, a nebylo-li tam jiné školy,
byla dokonce povinna to učiniti. A když tam je církevní
škola, může ji podporovati, je-li tam několik
církevních škol, má stejně, jak
podporuje jednu, poměrně podporovati i jiné.
A která církev vydržuje svou církevní
školu, věřící této církve
nejsou povinni přispívati na obecní nebo
státní školu. Tímto zákonem byla
jen zásadně zajištěna svoboda vyučování,
ale protože další rozvoj školství
vyžadoval dalších obětí, proto
pozdějšími zákony v duchu prvního
zákona bylo nutno zajistiti také spravedlivou podporu
nestátních škol. A to se také provedlo.
Zákonnými články XXVI z r. 1893, XXVII
z r. 1907, XVI z r. 1913 bylo zajištěno doplnění
platu učitelů církevních škol
a to na základě skorem úplné parity
se státními učiteli, kterážto
parita byla respektována a zajištěna i pensijním
zákonem.
Pravda, že v posledních létech před
válkou, velice silně vzrůstal vliv maďarských
šovinistů na školskou politiku a zvláště
od r. 1907 (lex Apponyi) tendence školské politiky
byla příliš maďarisátorská,
avšak církevní školy udělaly velice
mnoho pro nemaďarské národy.
I u nás na Podkarpatské Rusi pouze církevní
školy se nazývaly ruskými. Ve státních
školách vyučovali jen maďarsky, naše
školy při kostelech byly jedinými tvrzemi národní
v obrany našeho národa.
Tímto historickým faktem jest také vysvětleno,
proč uvědomělí Rusíni lnou
ke svým církevním školám a proč
byla velikou taktickou chybou politika exponentů vlády,
kteří chtěli a ještě i dnes chtějí
úplně u nás zničiti všechny církevní
školy.
Před převratem přivykli jsme tomu, že
v školní inspektor byl nepřítelem nemaďarských
církevních škol, avšak zákony,
ač byly často jen na papíře, nás
chránily, po převratě každý očekával,
že teď budou vzkvétati pronásledované
dříve "ruské", to jest církevní
školy. Bohužel stalo se jinak, nejen úřady
šly proti církevním školám, nýbrž
i zákonodárná moc, zvláště
pokud šlo o platy a pense učitelů, neboť
pro změnu hodnoty peněz nemohla obstáti ustanovení
předválečných zákonů
o platech a pensích církevních učitelů.
Nastal strašný zmatek i nepořádek při
poukazování platů a pensí učitelům
církevních škol. Byly případy,
kdy učitel církevní školy dostával
po 200 až 300 Kč měsíčního
platu, kdežto jeho kolega ve státní škole
měl desetkráte takový plat. A pensisté
byli na tom ještě hůře. Když bývalý
pan ministr Markovič navštívil nás
v Užhorodě, představil jsem mu jednoho 80letého
církevního učitele v. v., jenž dostával
měsíčně 9 Kč, druhého,
který dostával 200 Kč pense. Jak nebezpečné
byly mezi jinými páchány i křivdy
v politice, ukázaly volby.
Pánové, v 10miliardovém rozpočtu nebyla
by velkou položkou částka potřebná
ke spravedlivému doplnění platů a
pensí církevních učitelů.
Na Podkarpatské Rusi církevní školy
utrpěly ještě větší křivdy
a byly více zničeny než na Slovensku. Nedostatky
poválečných dob všelikého druhu
a revoluční duch přispěly částečně
k tomu, že církevní obce neplnily svých
povinností ke školám, a úřady
neznajíce školních zákonů, nepokoušely
se uvědomiti lid, přivésti jej k tomu, aby
porozuměl potřebě vydržovati školy,
a mnohé se ještě pokoušely posíliti
tuto náladu proti škole.
Dále postačí, když zkonstatuji fakt,
že do roku 1924 nebyly na Podkarpatské Rusi platy
církevních učitelů zákonitě
uspořádány. Tak zvaný paritní
zákon č. 274/1919 Sb. z. a n. byl na Slovensku rozšířen
i na církevní učitele nařízením
č. 181/1920 Sb. z. a n. a tak učitelé dostali
podporu od 1. listopadu 1919. Ale na Podkarpatské Rusi
paritní zákon vztahoval se jen na státní
učitele, učitelé církevních
škol ztratili 150 až 200% ze svého platu.
Pouze vládním nařízením č.
120/1924 Sb. z. a n. bylo stanoveno i u církevních
učitelů doplnění platu, ale nešťastně,
neboť bylo dodáno, že jen tam stát doplní
plat církevního učitele, kde vydržovatel
školy zajistí 4908 Kč minimálního
platu, o němž na Slovensku nebylo vůbec řeči.
To znamená, že každá církevní
škola se má nově organisovati, má nově
ustanoviti plat učitelů. Autor tohoto nařízení
neohlížel se na tu nejnovější sociální
okolnost, jakého procenta státní dané
od chudého lidu bude vyžadovati ustanoveni tohoto
minima, nedbal případných místních
poměrů, které nutně vyžadují
tam vydržování církevní školy
a zvláště nedbal toho, že pro Slovensko
takové ustanovení neplatí, a pouze nejchudší
země byla tím potrestána.
Když proti tomu biskupský úřad protestoval,
příslušný referent ministerstva ústně
odpověděl, že uznává, že
je to nespravedlivé, že však tento návrh
podal školní referát autonomní Podkarpatské
Rusi. Ministerstvo přijalo návrh školního
oddělení jako vůli Podkarpatské Rusi,
ačkoliv mělo věděti, že politické
organisace Podkarpatské Rusi nemají žádného
vlivu na působnost školního referátu.
Ale to není všechno. Podle tohoto zákona č.
120/1924 Sb. z. a n. byl doplněn plat těm církevním
učitelům, jimž byl zajištěn minimální
plat, a to v pololetních splátkách po zadu,
t. j. za první polovici roku dostal tento učitel
státní podporu tak asi v září,
říjnu t. r. a za druhou polovici asi v březnu
nebo dubnu následujícího roku. Tak to bylo
pouze do července roku 1925, neboť nyní vyšlo
nové nařízení ze dne 25. listopadu
1925, č. 137.706-I, které stanovilo, že 150%ní
přídavky nemají býti církevním
učitelům vypláceny.
Mimo to církevní učitelé byli podle
libovůle inspektorů klasifikováni, i pokud
šlo o jejich plat. Jednomu bylo poukázáno 50%,
druhému 60% nebo 75% rozdílu mezi místním
příjmem a platem státního učitele.
A tak na druhou polovici roku 1925 a na rok 1926 církevní
učitelé nedostanou skorem nic, neboť účetní
oddělení má ještě srážeti
150%ní přídavky vyplacené za minulý
rok.
Jistý učitel vypočítal, že, ačkoliv
zák. čl. XVI z r. 1913, jímž naposledy
byl upraven plat církevních učitelů
před převratem, prováděl zásadu
parity, přece od 1. září 1919 do konce
roku 1926 dostal o 75.173.19 Kč méně platu,
než jeho kolegové na státních školách
ve stejných služebních poměrech.
Křivdy učitelstva církevních škol
na Podkarpatské Rusi mohu shrnouti v těchto bodech:
1. státní učitelé na Slovensku podle
paritního zákona č. 274/1919 dostávali
upravený plat od 1. září 1919 a podkarpatští
teprve od 1. ledna 1924,
2. na Slovensku mimořádný drahotní
přídavek státních úředníků
činil pouze 100%, potom 50%, na Podkarpatské Rusi
200, potom 50%, a tak církevní učitelé
na Slovensku ztratili pouze 50% a podkarpatoruští
150%,
3. na Slovensku zákon nevyžadoval minimálního
místního příjmu 4.908 Kč, a
na Podkarpatské Rusi vyžaduje,
4. zákonem č. 120/1924 Sb. z. a n. zaručeno
bylo církevním učitelům doplnění
platu do výše platů státních
učitelů pod podmínkou, že církevní
obec zajistí jim 4.908 Kč místního
platu, a ačkoliv takového ustanovení na Slovensku
nebylo, nyní odnímají úplně
nespravedlivě církevním učitelům
Podkarpatské Rusi 150%ní přídavky
jen proto, že na Slovensku nedostávají 50%ní
přídavky.
Chceme-li uspořádati věci týkající
se školství na Podkarpatské Rusi, mělo
by býti především zrušeno toto
vládní nařízení č. 120/1924
Sb. z. a n. jako nesociální, nespravedlivé
a velice školství poškozující.
Vše to jsem nucen poznamenati proto, poněvadž
v rozpočtu nevidím příslušné
úhrady na upravení platů církevních
škol.
Ale táži se, čím je odůvodněna
v jediné republice tato nepřátelská
politika vlády proti církevním školám?
Nemají snad tutéž kvalifikaci jako státní
učitelé a nekonají snad přesně
svých povinností, pokud jde o vlasteneckou výchovu?
Takových stížností proti církevním
školám nikdo dosud nevznesl.
A ačkoliv negativní výsledky této
školní politiky jasně dokazují, že
ji dlužno změniti, přece vedoucí politikové
se nechtějí zříci myšlenky postátniti
církevní školy na Slovensku a na Podkarpatské
Rusi, jak to na př. dokazují slova p. posl. dr Kramáře,
prohlášená nedávno v Bratislavě,
kde mezi jinými pravil i to, že "náboženskými
obcemi spravované školy nemohou nikdy mládeži
poskytnouti toho vzdělání, jako školy
veřejné nebo ty, které spravuje stát.
Tyto náboženské obce nemají pro to ani
dosti finančních prostředků."
Rozumí-li p. poslanec pod slovem "vzdělání"
pouze vyučování, pak bylo by lze uznati,
že škola vydržovaná státem má
více hmotných prostředků k vyučování,
avšak škola nejen vyučuje, nýbrž
především také vychovává,
má vytvořiti i charakter po stránce mravní.
Na tuto otázku, lze-li bez náboženství
vytvářeti charakter a může-li laická
morálka nahraditi vyučování náboženské
mravnosti, nejslavnější pedagog dnešních
dob prof. dr F. V. Förster a s ním velice mnoho pedagogů
a všechny dosud konané sjezdy morálně
pedagogické odpovídají negativně,
neboť pouze náboženství jest pevnou sankcí
mravních zásad.
Církevní škola, ve které panuje určitý
světový názor, jenž mocí stálé
kontroly náboženského přesvědčení
dává sankci výchovné činnosti
učitele, může vykázati mnohem vyšší
a cennější výsledek mravní výchovy,
než neutrální bezkonfesijní škola.