Tak na třetím mezinárodním morálně-pedagogickém
sjezdu v Ženevě v roce 1922 prof. dr Oskar Ewald,
zabývaje se otázkami mravní výchovy,
naukové synthése moderní teorie mravnosti
na základě jakéhosi všeobecného
náboženství dochází k tomu, že
tam, kde není objektivně positivních zásad,
a vše je pouze individuálním míněním,
tam povstává ohromný rozvrat lidí
po stránce mravní, neboť lidství instinktivně
vyžaduje mravních norem a těch nenalézá
nikde, jen v desíti božích přikázáních.
To jest: Mravní výchova a náboženství
jsou těsně spojeny a nepodaří se je
odtrhnouti od sebe sofismaty moderní skeptické nauky.
Ale mimo to není dovoleno zapomínati na nabytá
již práva našich církevních škol
na státní podporu všude, kde toho sociálně-kulturní
zájem vyžaduje. Neboť v které obci lid
si přeje míti církevní národní
školy, pro kterou postavil budovu a poskytuje na ni oběti
do výše určité školní daně,
tam samo státní hospodářství
a duch demokratické svobody vyučování,
duch demokratické vzájemnosti občanů
rozhodně vyžaduje nikoliv toho, aby taková
škola byla zavřena, zničena nebo zestátněna,
vyžaduje nikoliv toho, aby kultuře byla odňata
celá tato oběť, kterou lid přináší
ve formě vydržování školní
budovy a školní daně, nýbrž vyžaduje,
aby stát poskytl přiměřené
podpory této škole.
A vyžaduje jí nejen kulturní zájem,
nýbrž i zájem státní, zájem
celé republiky, neboť tímto způsobem
bylo by lze uklidniti obyvatelstvo, bylo by lze odstraniti jednu
důležitou příčinu nedorozumění.
A totéž státní hospodářství
vyžaduje i toho, aby učitel církevních
škol, který musí míti tutéž
kvalifikaci jako státní, který koná
tutéž práci jako státní, dostával
stejný plat jako státní učitel, neboť
pracuje také na povznesení kultury občanů
téhož státu.
Zásadně jest to již zajištěno tak
zvaným učitelským zákonem, avšak
církevní učitelé stále ještě
nedostali doplnění platu, neboť dosud ještě
nebylo vydáno prováděcí nařízení
k tomuto zákonu. Úplná demokratická
svoboda vyžaduje, aby i školství mělo
svou svobodu. To by bylo novou etapou občanské evoluce,
která směřuje k úplné svobodě
svědomí.
Jako nyní již nikdo nežádá, aby
všechny školy byly náboženské podle
zásady "cuius regio, eius religio", jako nemůže
nyní obstáti zásada, aby všechny školy
byly v Německu německé, v Polsku polské,
bez zřetele na práva menšin, tak také
nemůže obstáti při skutečně
demokratickém zřízení zásada,
aby všechny školy byly bezkonfesijní nebo neutrální,
které neuspokojí ani jedné strany.
Avšak pokud jde o Podkarpatskou Rus, taková zásadní
změna celého rázu školství bez
souhlasu lidu, bez rozhodnutí sněmu je úplně
nezákonitá a příčí se
dokonce i ústavě naší republiky.
Proto prosím pana ministra, který zná dějiny
evoluce našeho školství, zná smýšlení
lidu a potřeby kultury, aby již jednou učinil
přítrž výše zmíněným
nespravedlnostem a zvláště, aby nařízení
provádějící učitelský
zákon vydal souhlasně s duchem parity učitelů
státních i církevních škol, nezapomínaje
při tom i na učitele církevních škol
ve výslužbě.
Další křivdou, a mohu říci výsměchem
školní autonomie Podkarpatské Rusi jest to,
že vláda dosud neobnovila v obcích, kde působí
státní škola, zákonem předepsaných
tak zvaných školních kuratorií, která
mají kontrolovati hospodářství školy,
podporovati učitele, povznášeti zájem
obyvatelstva o školu atd. Jest to orgán místní
samosprávy, v němž mohou se projeviti přáni
obyvatelstva stran školy, z něhož může
vycházeti velice užitečná iniciativa
pro rozvoj školy. Tato instituce nevyžaduje žádných
zvláštních výdajů, neboť
funkce členů jest čestná. Doporučoval
bych, aby pan ministr vydal příslušné
nařízení, aby školní kuratoria
byla obnovena.
Povím ještě několik slov o občanských
školách. Ze všech škol nejkrásnější
pokrok vykazují občanské školy. Před
převratem na území Podkarpatské Rusi
bylo 5 maďarských státních občanských
škol a jedna řecko-katolická církevní,
v níž ruský jazyk byl povinným předmětem
pouze pro řecké katolíky, kteří
i náboženství učili se rusky. Nyní
máme již 14 státních a jednu církevní,
úhrnem 15 občanských ruských škol,
při nichž ve městech jsou maďarské
pobočky.
Pro vždělání učitelstva občanských
škol byly organisovány kursy, kde se připravovali
kandidáti odborně a prakticky tak, že již
nyní lze provésti požadavky učební
osnovy i v našich občanských školách.
Referent postaral se i o to, aby byly vydány ruské
učebnice.
Avšak i rozvoji občanských škol se překáží,
jelikož se nedbá zvláštních poměrů
na Podkarpatské Rusi. Tuto překážku
činí ministerstvo financí, které nedovolilo
dosud vystavěti ani jednu občanskou školu,
nedává příslušné úhrady
na vnitřní zařízení škol
a nechce také právně uznati všechny
státní občanské školy již
do dneška založené. Ministerstvo stojí
na stanovisku, že veškeré věcné
výdaje má uhraditi obec.
Avšak u nás platný zák. čl. XXXVIII
z r. 1868, který, pokud jde o státní občanské
školy, nařizuje v této věci jinak, nevyžaduje
ani budovy ani jiných věcných příspěvků
od obce a skutečně všechny státní
občanské školy na území Podkarpatské
Rusi byly založeny na účet státních
výdajů. Jest sice pravda, že podle §u
59: "obce, které čítají více
než 5000 obyvatelů, jsou povinny založiti vyšší
národní školu, nebo dovolují-li jejich
prostředky, školu občanskou," ale podle
§u 80 "ministr školství má právo
a povinnost všude, kde jest potřebí, ze státních
prostředků založiti školu vyžadovanou
místními poměry" (t. j. občanskou,
hospodářskou atd.).
Ministerstvo financí bez formálního nařízení
zákona chce používati výhod tohoto §u
80 jen pro školy menšinové, o nichž zák.
čl. XXXVIII z roku 1868 ani nemluví. Následkem
takového neodůvodněného stanoviska
ministerstva financí trpí školy kritickým
nedostatkem vhodných místností, jak občanské,
tak i obecné. Na př. v Mukačevě na
6 učeben je 14 tříd s 600 žáky.
Jest naléhavě zapotřebí, aby ministerstvo
financí nečinilo dalších nesnází,
pokud jde o povolení již působících
a dále potřebných občanských
škol, neboť stále ještě nemáme
ve všech střediskách okresů občanské
školy. Jest zapotřebí, aby ministerstvo financí
nalezlo již v tomto roce úhradu pro stavbu aspoň
jedné občanské školy.
Nemůžeme uznati ani za zákonité ani
za kulturní ani za politicky účelné
stanovisko referenta těchto věcí v ministerstvu
financí, jenž jest ochoten předložiti
ke schválení založení jmenovaných
občanských škol pouze pod podmínkou,
že se nebudou již zakládati nové školy.
Neboť to bylo by brzděním kulturní práce,
tak velice potřebné na počátku jejího
rozvoje.
Musím ještě obrátiti pozornost pana
ministra na to, že naše občanské školy
stále ještě nemají doplňujícího
jednoročního kursu a proto neposkytují žákům
takové kvalifikace, jaké vyžaduje zákon.
U nás ze 4. třídy obecné školy
přecházejí žáci do 1. třídy
občanské školy a ti, kteří ukončili
4. třídu občanské školy a jsou
mladší než 15 let, jsou povinni ještě
choditi do školy. Ale do jaké? Do učitelského
ústavu nemohou býti přijati, neboť se
přijímají teprve 15letí, do gymnasia
mohou přejíti, jen vykonají-li těžkou
diferenciální zkoušku, a tak většina
žáků zůstává bez školy.
Nerozumím, proč nebyl povolen takový kurs
na př. v Užhorodě, kde učitelé
občanské školy chtěli bez jakékoliv
náhrady učiti v tomto kursu a kde toho žádali
i rodiče.
Úplně nespravedlivě nezapočítávají
se učitelům občanských škol léta
jejich studií v pedagogických akademiích,
ačkoliv tato léta byla započtena všem
učitelům připravujícím se soukromě,
neboť tímto způsobem tento učitel, jenž
se soukromě připravoval ke zkoušce, o celý
jeden stupeň přeskočil učitele, jenž
studoval na vyšší škole, činil oběti
hmotné a pracoval a získal si více odborných
vědomostí.
A již nejméně pochvalných slov možno
říci o rozvoji středních škol
na Podkarpatské Rusi. Tato část školství
již na počátku dostala se do rukou referentů
a částečně i ředitelů,
nedosti národně uvědomělých,
kteří se výslovně a nerozumně
exponovali proti našemu lidovému jazyku, proti ustanovením
jediného, této věci se týkajícího
zákona, tak zvaného "generálního
statutu", jenž na základě rozhodnutí
slavných etnografů a filologů, svolaných
za tím účelem v roce 1920 na popud samého
pana presidenta, předpisuje, že jazykem škol
a úřadů na Podkarpatské Rusi má
býti místní lidový, maloruský,
ukrajinský jazyk.
Tito pánové čerpali svou smělost z
prohlášení jednotlivých vůdců
politických stran, kteří vyslovovali svou
sympatii pro Rusko, nepřihlížejíce k
našim poměrům na Podkarpatské Rusi.
Následkem toho jest nyní ve středních
školách na Podkarpatské Rusi strašný
zmatek, vyučuje, jak kdo chce, neboť na př.
z viny bývalých referentů na místa
učitelů rusínského jazyka byli jmenováni
lidé bez příslušné kvalifikace,
nebo také vystěhovalci, vychovaní v duchu
reakčních názorů "sjednotitelů"
ruského carismu, kteří proti stanovisku všech
známých filologů slavistů, proti rozhodnutím
samé petrohradské a pražské akademie
věd, proti faktu, že v ústředí
republiky kromě university velkoruské jest také
universita ukrajinská - proti tomu všemu oni neuznávají
našeho rodného jazyka a trýzní děti,
neznající velkorusky, velkými požadavky
velkoruských škol.
Tím také způsobili jazykový boj, jejž
udržovali:
1. tajně, avšak nejsilněji ruští
šovinističtí vystěhovalci,
2. všelikého druhu neslovanští irredentističtí
politikové, kteří se rychle dovtípili,
že rozvine-li se na Podkarpatské Rusi zdravá
národní kultura, jejich naděje na revindikaci
Podkarpatské Rusi zmizí na věky.
3. Rusíni, kteří ve znalosti svého
rodného jazyka nepokročili dále od abecedy
nebo od nejobyčejnějších obřadných
výrazů církevně slovanských.
Před 3 lety zavedli ve vyšších třídách
gymnasií zvláštní hodiny velkoruského
jazyka a ačkoliv jest naše mládež tím
velice přetížena, neboť velkoruský
jazyk jest již šestým jazykem těchto tříd
- maloruský, český, velkoruský, latinský,
řecký, francouzský nebo německý
- přece straníci národního směru
přijali toto nařízení, domnívajíce
se, že tím nastane pořádek a přestane
brutální pronásledování mateřského
jazyka.
Bohužel ani to nepomohlo. Exponenti tak zvaného velkoruského
směru pokračovali ve své hračce, chovají
se tak, jako by vyučovali ve velkoruských školách,
vštěpují naší mládeži
pohrdání k mateřštině, vychovávají
nám odrodilce určené jen k rozbíjení
naší kulturní práce.
Že za takovýchto poměrů nelze mluviti
o konsolidaci a pravidelném chodu vnitřní
práce škol, rozumí se samo sebou. A když
pro jiné druhy škol pokoušeli se vydávati
ruské učebnice pro střední školy,
o to úředně se vůbec nikdo nestaral,
ba dokonce předložené rukopisy zadrželi,
aby se tato věc jaksi nedostala kupředu. Následkem
takového umělého udržování
tohoto zmatku - ačkoliv v posledních dobách
nový, již třetí referent pohlíží
již objektivněji na úkol škol - naše
střední školy nemohou se vykázati potřebným
úspěchem a proto obyvatelstvo maďarské
a židovské počalo žádati české
střední školy, čímž se započala
akce k úplnému zničení ruského
středního školství.
K tomuto účelu slouží i to, že
místo němčiny - proti všeobecnému
přání obyvatelstva, byla zavedena frančtina,
avšak v českých pobočných třídách
jest zavedena němčina, čímž jest
velice ublíženo ruským třídám,
neboť obyvatelstvo požaduje znalost němčiny
a proto rozvoj ruských středních škol
jest tím poškozen.
Nebyly učiněny potřebné kroky i pro
výstavbu vhodných místností pro gymnasia
a pro zajištění profesorského dorostu
z ruského lidu.
Teprve nynější referent podal velice vhodné
návrhy na odstranění těchto nedostatků.
Prosím pana ministra financi a pana ministra školství,
aby blahovolně přijali tyto návrhy jako nezbytně
nutné k nápravě chyb spáchaných
v prvních letech našeho společného života.
I straníci velkoruského směru uznávají,
že takto dále nelze pokračovati, že tomu
skandálnímu jazykovému zmatku dlužno
již jednou učiniti přítrž. Neboť
buďto jsme Moskalové, Velkorusové, a pak všechno
vyučování se má díti moskevsky,
počínaje od opatrovny i od první třídy
obecné školy až do posledních ročníků
akademie a university, nebo jsme Rusíni, Malorusové,
Ukrajinci, a pak nikdo nemá práva vnucovati nám
jazyk, jehož náš lid nezná, jazyk Velkorusů,
žijících od nás na tisíc kilometrů
daleko, ale ani tak ani onak nebo i tak i onak vyučovati,
dovoliti, aby se ve školách vedla znemravňující
práce politických agitací proti lidovému
jazyku, vychovávati odrodilce, nenávidící
svou mateřštinu, zaváděti do škol
stranickou nenávist - to nemůže schváliti
ani nejvášnivější straník
ruského carského imperialismu.
A to měl by uvážiti nejen každý
pedagog nýbrž i každý demokraticky myslící
politik, neboť umělým a soustavným rozdmychováním
nenávisti mezi dvěma slovanskými národy,
ostatně sobě nejbližšími, nekonáme
dobré služby slovanské vzájemnosti.
Tím jsem odpověděl i na tvrzení pana
posl. dr Hajna, jenž při generální rozpravě
požadoval pro naše školy velkoruského jazyka
a o našem rodném, maloruském jazyku se vyslovil,
že jest to jazyk bez literatury a bez kultury. Tento smělý
výraz pana poslance mohu připisovati jen tomu, že
on pravděpodobné nezná naši literaturu,
z které bylo mnoho přeloženo do češtiny
a také do velkoruštiny. Avšak sama neznalost
neospravedlňuje pana poslance, vyhlašujícího
tak křiklavě svůj panslavismus a slovanskou
solidaritu, že s tribuny sněmovny slovanské
republiky takovým tonem urazil druhý podle počtu
největší slovanský národ.
To, že pan dr Hajn stále ještě
nechce přiznati právo na mateřský
jazyk 40milionovému maloruskému, ukrajinskému
národu jehož odlišení od velkoruského
podle důkazů dokonce i velkoruských filologů
provádí se již po tisíc let a jehož
jazyk od tisíce let kráčí cestou svého
vlastního rozvoje - kteréžto právo přiznala
dokonce petrohradská akademie věd ještě
za dob carismu, že pan dr Hajn nezná etnografického
rozdělení mezi Moskaly a Rusíny Ukrajinci,
nebo že neví, co ještě v roce 1919 konstatovali
dokonce čeští učenci, jaký národ
žije na Podkarpatské Rusi, to nedává
mu ještě práva, aby se s takovou nenávistí
pletl do našich věcí a vystupoval proti naší
národní kultuře a podporoval právě
ten živel, jenž se do převratu k ruskosti nepřiznával
a který jen z oportunismu přiznává
se a drží se tohoto názoru cizích, neslovanských
obyvatelů naší země, že mám-li
se již učiti slovanskému jazyku, vyberu si
jazyk největšího slovanského národa.
Ale uvědomělý Rusín takto nejedná,
jemu jest milý především jeho mateřský
jazyk a rád se učí i cizímu, zvláště
bratrskému velkoruskému jazyku, avšak nikdy
se nezříká svého mateřského
jazyka. To jest naším přirozeným právem.
I kdyby tento jazyk nebyl tak vysoce kulturní jako druhý,
přece proto, že jest to můj rodný jazyk,
mám především povinnost pěstovati
svůj jazyk. (Posl. inž. Nečas: Výborně!)
A skutečně lid čte a kupuje jen takovou knihu,
která jest psána malorusky.
Mezi uvědomělými Rusíny inteligenty
není již jazykové otázky, nýbrž
jest pouze spor o pravopis, neboť jednotlivci, zvláště
starší, stále ještě lpí
na konservativním, z církevněslovanského
vytvořeném pravopisu, a jest to přirozené,
neboť my v dobách maďarských zůstali
jsme pozadu v kulturní evoluci našich zahraničních
bratří a nyní nelze najednou přeskočiti
rozvoj celých desítek let.
A dovoluje-li si pan posl. dr Hajn podezřívati
náš národní směr z ukrajinské
irredenty, táži se, proč nevystoupil proti
rusofilismu komunistů, kteří až do letošního
roku po stránce jazykové drželi se orientace
pana poslance? A proč podporuje pan poslanec tak zvané
"pravoslaví", o němž sám přiznal,
že pomohlo jen komunistům? Je-li vám ukrajinismus
irredentou, to směr velkoruský je desetkráte
takovou irredentou. Buďme jen spravedliví a přiznávejme
pravdu. Neboť na to vše připomenu panu poslanci
pouze jednu okolnost, a to, že 100členná deputace
naše, která r. 1919 přinesla do Prahy rozhodnutí
o připojení Podkarpatské Rusi k Československé
republice, učinila to v době, kdy Ukrajina byla
samostatná, neboť vyžadovalo toho od nás
zeměpisné, hospodářské a kulturní
postavení a vyžadoval toho náš katolicismus.
My žádáme tiché, klidné národní
kulturní práce. A tací "druhové",
jakým jest pan dr Hajn, slouží jen tomu,
aby rozbíjeli konsolidaci a pokrok. Proto také prosíme
především pana ministra školství,
jenž v rozpočtovém výboru tak rozhodně
prohlásil, že na Slovensku jazykem škol a úřadů
má býti jazyk slovenský, aby již vydal
nařízení podřízeným
úřadům na Podkarpatské Rusi, že
jazykem všech našich škol má býti
jazyk lidový, t. j. maloruský, a aby netrpěl
dále nekulturní, protivící se přírodě
a zákonům, anarchie, zavedené pouze k účelům
politickým a stranickým.
Mám ještě říci několik
slov také o mimoškolním vyučování,
o podporování čítáren, kursů
pro negramotné, divadel atd. Na to vše rozpočet
stanoví každoročně značné
částky. Avšak to, že se na tomto poli
kulturní práce nevykazuje zřejmý výsledek,
jest znovu následkem toho, že i sem se vloudila politika,
vloudil se vliv "kulturträgrů" druhu Hajna.
Částka určená na podporu divadla rozdrobí
se na kousky, poskytne se podpora rozličným ochotnickým
spolkům, a naše divadlo hyne, neboť umělci
pracují za plat 500 Kč nejvýše 700 Kč
měsíčně.
Pro knihovny kupuje příslušný referent
knihy, psané velkorusky, jimž lid nerozumí
a jichž nečte, místo aby i tím byla
podporována naše literatura. Jest to nepotřebné
vyhazování státních peněz pouze
pro utopie několika zatemnělých hlav.
Konečně při rozpravě o školství
musím ještě ukázati na to, že první
iniciativní kroky školního oddělení,
směřující k založení vysoké
školy pro Podkarpatskou Rus, byly nyní úplně
opuštěny. Proto také Podkarpatská Rus
nejen že nepokročila kupředu, nýbrž
můžeme říci, že byla vržena
nazpět. Neboť před převratem na území,
kde žijí Rusíni, působily dvě
právnické akademie, jedna v Sihotě, druhá
v Prešově, a nyní nemáme ani jedné.
Kulturní zájem Podkarpatské Rusi naléhavě
vyžaduje, aby u nás byla aspoň jedna právnická
akademie.
V Užhorodě jest jíž řecko-katolická
theologická akademie, měla by se založiti také
pedagogická akademie pro vzdělání
učitelů občanských a středních
škol, jejichž počet má dostoupiti 30,
a právnická akademie, aby mohla vzdělávati
vhodný dorost pro správní službu. To
vše by přirozeně doplnilo naše školství
a dalo by vědecký cíl rozvoji našeho
jazyka.
A bylo by lze to učiniti bez značnějšího
zatížení státních financí,
kdyby ukrajinská pražská universita byla přeložena
do Užhorodu a kdyby tím byly zachráněny
její bohaté kabinety pro Podkarpatskou Rus.
Opakuji, školní úřady u nás učinily
mnoho, vzkřísily ruskou školu tak rychle, jak
my sami nebyli bychom mohli to učiniti, avšak právě
v zájmu dalšího rozvoje a uniknuti nedorozumění
bylo nutno ukázati i na chyby a také na požadavky
našeho kulturního života. Plně doufám,
že pan ministr Hodža, jenž nás zná
již tak dlouho, porozumí našim kulturním
zájmům a že potom ještě krásněji
bude se rozvíjeti naše kultura než dosud. Budu
hlasovati pro přijetí rozpočtu. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): K této druhé,
kulturní a sociální části podrobné
rozpravy o státním rozpočtu není již
nikdo ke slovu přihlášen. Listina řečnická
je tudíž vyčerpána a rozprava o té
části je skončena.
Přerušuji rozpravu, jakož i projednávání
pořadu vůbec a přikročím k
ukončení schůze.
Dříve ještě učiním některá
presidiální sdělení:
Dovolené udělil jsem: dodatečně na
3 minulé schůze posl. dr Kubišovi, dodatečně
na včerejší, jakož i na dnešní
a zítřejší schůzi posl. Kršiakovi,
na dnešní schůzi posl. Křížovi,
na dnešní a zítřejší schůzi
posl. Chalupníkovi - vesměs pro neodkladné
zaměstnání.
Nemocí omluvil se posl. Pik.
Došlo oznámení o změně ve výboru.
Žádám o přečtení.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
Klub poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické
vyslal do výboru iniciativního posl. dr Wintra
za posl. Chalupníka.
Předseda: Mezi schůzí byly tiskem
rozdány zprávy.
Zástupce sněm. tajemníka dr Záděra
(čte):
713. Zpráva výboru pro záležitosti průmyslu,
obchodu a živnosti o usnesení senátu (tisk
5), kterým se mění §§ 82 a 54 živn.
řádu a § 70 živn. zákona pro území
Slovenska a Podkarpatské Rusi.
714. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
župného úradu v Košiciach, ktorou žiada
vydať posl. dr Fritza k trest. stíhaniu pre priestupok
podľa § 29 zák. čl. XIV z r. 1914.
715. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
okr. úradu v Žiline, žiadajúceho vydať
posl. Hancku k trest. stíhaniu pre policajný priestupok.
716. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
sedrie v Banskej Bystrici za vydanie posl. Hancku pre urážku
na cti a pomluvu podľa § 1, § 2 a § 3 č.
1 zák. čl. XLI z r. 1914.
717. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
sedrie v Bratislave za vydanie posl. Majora pre prečin
rušenia obecného mieru podľa §u 14, č.
3 a 5 zákona z 19. marca 1923, č. 50 Sb. z. a n.,
pre priestupok nariad. býv. ministra vnútra zo dňa
13. februára 1898, č. 766 prez., priestupok proti
vrchnosti podľa §u 46 zák. čl. XL z r.
1879 a pre priestupok výzvy k trestným činom
podľa §u 15, č. 4 zákona zo dňa
19. marca 1923, č. 50 Sb. z. a n.
718. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
sedrie v Bratislave za vydanie posl. Majora k odpykaniu trestu
pre prečin poburovania podľa §u 172, odst. II
tr. zák.
719. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
okr. úradu v Bratislave ako policajného trest. súdu
za vydanie posl. Majora pre porušenie §u 1 zák.
čl. XL z r. 1879.
720. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
okr. súdu v Giraltovciach za vydanie k trest. stíhaniu
posl. Kubicsko pre prečin podľa §u 20 a §u
2, §u 4, odst. II zák. čl. XLI z r. 1914.
721. Zpráva výboru imunitního o žádosti
zem. trest. soudu v Praze ze dne 25. června 1926, Tk XXII
5101/26, za souhlas s trest. stíháním posl.
Haruse pro zločin veřejného násilí
podle §§ 81 a 82 tr. zák., přečin
proti veř. pokoji a řádu shluknutím
podle §u 283 tr. zák. a přestupek proti bezpečnosti
majetku podle §u 468 tr. zák.
722. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
v okr. súdu v Giraltovciach za súhlas k trest. stíhaniu
posl. Šoltysa pre prečin pomluvy podľa §u
1 zák. čl. XLI z r. 1914.
723. Zpráva výboru imunitného o žiadosti
hlav. štát. zastupiteľstva v Košiciach za
vydanie k trest. stíhaniu posl. dr Labaja pre prečin
podľa §u 14, č. 3 a dvojnásobný
prečin podľa §u 14, č. 1 zákona
z 19. marca 1923, č. 50 Sb. z. a n.