Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předevčírem mluvil také o starobním a invalidním pojištění pan kol. Marcha, a slavná sněmovna slyšela k velkému úžasu, že stoupání cen životních potřeb, jevící se ve vzestupu indexu životních nákladů, zavinilo starobní a invalidní pojištění, protože je patrno, že po uvedení v působnost zákona čís. 221 index životních nákladů stoupl v měsíci říjnu na 888 jednotek proti 778 v měsíci září. Jak je směšným, promiňte mi ten výraz, takové tvrzení, je viděti z toho, že se úmyslně vzal pouze měsíc září a měsíc říjen, aniž se přihlédlo k měsícům dřívějším. A kdyby se byl poohlédl pan kol. Marcha, který pronesl toto smělé tvrzení o tendenci zákona o starobním a invalidním pojištění, jenom po 4 měsících předchozích, kdy ještě zákon o starobním a invalidním pojištění nevešel v platnost, tož by se usvědčil sám z neseriosnosti. Index životních nákladů od ledna do dubna klesl a jevil rapidně vzestupnou tendenci právě od měsíce dubna. Myslím, že přece úřední statistice můžeme věřiti, aspoň do jisté míry, a že jí může věřiti také příslušník republikánské strany.

Prosím, když se podíváme na statistiku indexů životních nákladů, tedy vykazuje takovýto poměr od dubna do září: u potravin rostlinných měli jsme v dubnu 763 jednotek, v září 941, u potravin živočišných v dubnu 825 jednotek a v září už 925 jednotek, u úhrnného indexu potravinového v dubnu 823 a v září 925 jednotek. Zajímavo je, že tento index od měsíce k měsíci stoupal, ale nestoupal pouze od července, nýbrž intensivnější stoupání vykazuje právě v měsících do července letošního roku. A když stoupal od měsíce dubna až do září, proč by měl v říjnu najednou přestat, když u nás lichváři vidí, jak mají největší volnost ve svém počínání a nechcete-li tomu věřiti, tož prosím, abyste se jenom laskavě podívali do rozpočtu ministerstva pro zásobování lidu, ve kterém vidíme zajímavý zjev: že právě v době, kdy je potřebí nejvíce lichvu stíhati a potírati a také nejvíce trestati, kdy lichva u nás v pravém slova smyslu bují, položka na potírání lichvy není v rozpočtu ministerstva pro zásobování lidu ani o haléř zvýšená, nýbrž naopak proti předcházejícímu roku, kdy tam bylo 4,200.000 Kč, je pro příští rok zaokrouhlena pouze na 4 mil. Kč, tedy o 200.000 Kč menší.

Jestliže tedy kdokoliv z měšťanských stran uznává nutnost novelisovati zákon o starobním a invalidním pojištění dělnickém, tož v těch směrech, které se nám naznačují, je novelisace úplně zbytečná. Ale doporučovali bychom, když už by se skutečně k novelisaci mělo přikročiti, abychom novelisovali ona ustanovení, která se dotýkají pojištěni vdovského, aby už jednou mohlo býti odstraněno křiklavé bezpráví, které jsme spáchali na dělnických vdovách. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. strany nár. socialistické.) A když jde někomu o úplné uspokojení pojištěnců celým zákonem o nemocenském, starobním a invalidním pojištění dělnickém, tak se domnívám, že k té spokojenosti by značně přispěla také jedna otázka, která je prozatím nepochopitelným způsobem právě se strany vlády posuzována, abychom totiž připustili do správy oněch institucí, které se zabývají nemocenským, starobním a invalidním pojištěním dělnickým, skutečné pojištěnce, skutečné interesenty. A mne v pravém slova smyslu překvapuje, když slyším, že je to vláda a především vláda, která se brání tomu, aby nebyly provedeny volby do okresních sociálních pojišťoven, do kterých už v mnoha případech 14 roků provedeny nebyly. (Tak jest! Zcela správně!)

Ale, prosím, vážená sněmovno, tyto tendence, které zde byly naznačeny mluvčími měšťanských politických stran, nejsou tendencemi pouze těchto stran. Těmito tendencemi je ovládána dokonce také naše vláda, těmito tendencemi jsou ovládáni také jednotliví páni ministři, i když patří mezi ministry - úředníky. Před několika dny svolal si čsl. ústřední svaz průmyslníků anketu o daňové reformě a pozval k ní našeho p. ministra financí dr Engliše, aby jednak podal vysvětlení o řadě ustanovení, jednak aby zaujal stanovisko k celé řadě požadavků a opravných návrhů z průmyslnických kruhů. A mezi těmi požadavky, které byly připjaty k daňové reformě, byl i požadavek, aby si každý platil daně a sociální dávky sám. (Slyšte!) A pan ministr na tento požadavek odpověděl takto: "Pokud jde o požadavek a můj názor, aby každý platil své daně a sociální dávky sám, budu za nim státi, protože jsem přesvědčen, že dnešní způsob placení zaměstnancových povinností zaměstnavatelem je nejenom v základě nemorálním, ale obsahuje v sobě i prvek neekonomický. Kromě toho požadavek samostatného placení má v sobě i korektiv politický. Povinnost platiti na příklad sociální pojištění znamená připomínku starosti o zítřek, čili vykonává funkci morální, při placení zaměstnavatelem za zaměstnance se tato mravní funkce úplně neguje."

Ve mně se skutečně všecko vzpírá, abych uvěřil, že toto stanovisko mohl označiti jako výron svého přesvědčení pan ministr dr Engliš, jehož přece známe také z doby revolučního Národního shromáždění, z doby, kdy prokazoval jiné sociální cítění, než prokazuje v přítomné době. Ovšem, musíme se smířiti s přerodem, který se u něho objevil. Ale pak máme právo, abychom postavili proti tomuto názoru určité a přímé otázky, a to především otázku, zdali toto morální stanovisko je možné při dnešních výdělkových poměrech, při dnešní hospodářské krisi, při dnešní nezaměstnanosti, zdaliž je možné toto morální stanovisko starosti o svůj vlastní osud i dnes, kdy pracující člověk nevystačí se svými starostmi o dnešek, natož aby si mohl připomínati starost o zítřek. (Výborně!) Nestačí jen morálku kázati, ale musí býti také odvaha, hledati podklad pro to nové morální stanovisko a pro ten nový morální poměr. Tato nemorálnost se musí odstraniti všude. A kdybychom měli dosáhnouti tohoto morálního stanoviska zaměstnaneckého světa k svému vlastnímu osudu, napřed bychom musili postaviti morálnější poměr práce ke kapitálu. (Výborně!) Jestliže pan ministr financí k zásadě, aby si každý pojištěnec své daně a sociální dávky zaplatil sám, připojí zásadu, že také každý zaměstnanec sám bude bráti zisk ze své produktivní nebo duševní práce, budeme k jeho stanovisku tleskati. (Výborně!) A nic jiného bychom si nepřáli, než aby jeho stanovisko také skutečně zvítězilo. Domnívám se, že potom bude moci plným právem tvrditi, že v takovém poměru je ekonomický prvek, poněvadž místo thesaurace těch zisků v kapsách nebo wertheimkách jednotlivců bude ten zisk cirkulovati v celé naší společnosti a bude z něho celá naše společnost míti patřičný užitek.

Když se ukázala akutnost řešení otázky sanace bratrských pokladen hornických, myslím, že stanovisko pana ministra financí Engliše bylo diktováno právě tímto jeho stanoviskem k otázce placení sociálních dávek. V rozpočtovém výboru jsme byli svědky zajímavého zjevu: Svůj názor projevil v této věci jeden z pánů ministrů, totiž pan ministr veřejných prací, pan dr Spina. Sotva však jeho stanovisko k otázce sanace bratrských pokladen vešlo ve známost, přispěchal do rozpočtového výboru druhý pan ministr, aby toto stanovisko okamžitě korigoval, aby se snad neujalo a nebylo považováno za stanovisko oficielní. Pan ministr veřejných prací totiž řekl, že sanace bratrských pokladen musí býti provedena za přispění státu a majitelů podniků. Třetího činitele vynechal. Ale poněvadž pan ministr financí vychází ze stanoviska, že každý si má své sociální dávky platiti sám, tož přispěchal do rozpočtového výboru, aby řekl: Ne, prohlášení pana ministra veřejných prací neplatí, sanace bratrských pokladen bude provedena třemi činiteli: státem, majiteli podniků a také tím třetím interesentem, horníky. Horníci si budou musiti na tu sanaci přispěti sami. Když odůvodňoval, proč také horníci budou přidrženi k této povinnosti, dopustil se jedné veliké neseriosnosti anebo se mu přihodil nepříjemný lapsus. On totiž v rozpočtovém výboru tvrdil, že hornické provise jsou dvanáctkráte zvýšeny a že to naprosto neodpovídá systému valorisace.

Jak je toto tvrzení pana ministra financí daleko od skutečnosti, o tom přesvědčivě mluví statistika hornických provisí. Před válkou měl horník po 5 letech provise 17 K měsíčně, to znamená ročně 204 K. K tomu měl příplatek podniku 100 K, takže dohromady dostal za rok 304 K. Kdyby ta nynější provise měla odpovídati systému valorisace pana ministra financí, musil by horník dnes dostávati 1824 Kč provise. Ale horník dostává pouze 900 Kč provise po 5 pojistných letech. Do toho systému valorisace chybí více než jedna polovina čili o 100% musila by býti hornická provise větší, abychom zde mohli mluviti o valorisaci. (Hlasy: není nad vědeckou důkladnost!) Není opravdu nad důkladnost, která umí dělati takové kotrmelce a přestřelky.

Teprve r. 1920 dosahuje nynější provise horníkova šestinásobku, odpovídá onomu systému valorisace, o němž pan ministr financí tak rád mluví. Ale při tom - myslím, že úmyslně - zastírá se jeden fakt, že proti tomu, co ty hornické provise nebyly valorisovány a nebyly někde ani o trojnásobek zvýšeny, pojistné příspěvky hornické do bratrských pokladen byly zvýšeny šestnáctkráte. (Slyšte!) To je zase trošku více, než by odpovídalo systému valorisace.

Ať se děje, co se děje, bratrské pokladny musí býti sanovány. A já se domnívám, že při nynějších zbědovaných poměrech hornických přece jen pan ministr financí upustí od svého stanoviska, aby také ten třetí činitel k sanaci přispěl, poněvadž se domnívám, že tu povinnost, kterou stát převzal na sebe se vztahem k všeobecnému starobnímu a invalidnímu dělnickému pojištění, nebude moci odpírati také vůči horníkům a že při nejmenším tím obnosem, kterým přispívá na dělnické starobní a invalidní pojištění, bude moci velmi vydatně přispěti k sanaci bratrských pokladen, totiž těmi 500 korunami ke každé hornické provisi. A co se nebude dostávati z tohoto titulu sanačního, domnívám se, že budou musiti doplatiti majitelé podniků, tím spíše, když mají z čeho. (Výborně!) V roce 1925, který pro uhelný obchod a těžbu nebyl zvláště příznivý, jen 8 - je pravda sice, že nejvýznačnějších dolů - ale jen 8 dolů vykazuje zisk podnikatelský 57 milionů československých korun. (Slyšte!) A když si přimyslíme, co museli majitelé důlních podniků letos vydělati na tom vývozním, stávkokazeckém uhlí do Anglie, tož myslím, že zejména z výtěžku letošního roku mohli by velmi značným obnosem k sanaci bratrských pokladen přispěti.

V rozpočtu ministerstva veř. prací ovšem na tu sanaci bratrských pokladen není ničím, ani nejmenším, pamatováno. Já to také konstatuji nejen jako nedostatek rozpočtu, ale také jako ukázku, že se tu sleduje do důsledků protilidový kurs, o kterém jsem mluvil hned s počátku. A druhý doklad o tomto kursu je v rozpočtu toho ministerstva v tom, o čem již zde bylo před nedlouhou chvílí hovořeno: Že v době tak vysokého vystupňování cen životních potřeb a v době tak zoufalého existenčního zápolení dělnického ministerstvo veř. prací béře příbramským provisionistům separátní drahotní přídavek k hornickým provisím. Myslím, že z čistého zisku, který vykazuje jen z titulu státních podniků, by se na to velmi dobře vystačilo, protože vykazuje čistého zisku 29 milionů Kč, což ani zdaleka by se nespotřebovalo na dodržování drahotních přídavků k provisím příbramských horníků.

V rozpočtu ministerstva soc. péče jest zajímavou také položka, která je do něho vsunuta pod titulem "Péče o dělnická spotřební, výrobní a pracovní družstva". A je zajímavo také to, že položka tato je rok od roku menší. Bude-li se v tom poměru zmenšovati, jak se zmenšovala až dosud, bude trvati jen 4 roky, než zmizí úplně. Ještě v rozpočtu na letošní rok bylo tam 1 a půl milionu Kč, ale na příští rok se dává již jen 1,200.000 Kč. A je zajímavo, v kolika různých směrech o ten obrovský počet dělnických výrobních, spotřebních a pracovních družstev se bude z té položky 1,200.000 Kč pečovati. Ve vysvětlivkách k rozpočtu ministerstva soc. péče se praví: "Do působnosti této péče spadají a mají býti z tohoto obnosu hrazeny položky: podpory a zápůjčky družstvům konsumním, výrobním a pracovním dělnickým, legionářským a invalidním," - tedy nejen dělnickým "k umožnění výroby a technickému zdokonalení provozoven, podpory na združstevnění domácí výroby za účelem zlepšení postavení domáckého dělnictva, subvence jednotlivým družstvům, eventuelně jejich ústředím k navazování styků mezinárodních na poli obchodním, podpory družstevním ústředím a k provádění revisí ve smyslu zákona ze dne 10. června 1903, čís. 133 ř. z., i na podnět družstev nebo samého ministerstva sociální péče, na družstevní výchovu (odborné školství, přednášky, kursy, semináře a družstevní literaturu), na studijní cesty do ciziny a doma, na zřízení příruční družstevní knihovny, subvence korporacím a institucím, pečujícím o studium problémů družstevních, na propagaci družstevnictví a vydávání studií a děl družstevních, jakož i výlohy spojené s ručením státu za úvěry dělnických výrobních a pracovních družstev ve smyslu zákona ze dne 17. února 1922, č. 87 Sb. z. a n." Tedy účel je jistě velmi rozsáhlý, jenže ta položka neodpovídá rozsáhlosti tohoto účelu. Domnívám se, že zde bylo snad přece jen uplatněno trochu škodolibosti a možná trochu zlomyslnosti, aby ta položka v rozpočtu ministerstva soc. péče byla jen proto, posloužiti známým přátelům dělnického družstevnictví, aby měli pořád co vyčítati a aby měli příčinu proti "bohatému subvencování" dělnických družstev popichovati.

Vážená sněmovno! Nyní přicházím k hlavní věci. Je to kapitola, jak v rozpočtu ministerstva soc. péče je opatřena otázka nezaměstnanosti. Na státní příspěvky k podporám v nezaměstnanosti je v rozpočtu na r. 1927 obnos rovných 10 mil. Kč. Já upozorňuji na zajímavé zjevy. R. 1925, v roce, ve kterém jsme neměli výrobní krise, vyplatilo se za půl roku 3,700.000 Kč na státním příspěvku k podporám v nezaměstnanosti. Za půl roku letošního roku 1926, vyplatil se obnos 6,600.000 Kč, a to byl nota bene ještě půlrok příznivější, poněvadž od července, jak je statisticky prokázáno, počet nezaměstnaných vzrůstal. Povážíme-li, že není tu ještě obnos vyplacený v tom půl roce nepříznivějším, tož za r. 1926 bude vyplaceno na státním příspěvku hodně přes 10 mil. Kč. A já si dovoluji tvrditi, že to přesáhne obnos 15 mil. Kč. A jestliže se v letošním roce právě při nezaměstnanosti ukázala potřeba novelisovati zákon v nedostatečných ustanoveních, poněvadž dává nárok na státní příspěvek pouze po dobu 3 měsíců, i kdyby ta nezaměstnanost trvala půl roku, ³/₄ roku nebo celý rok, tož jestliže skutečně se pomýšlelo na to, aby tento zásadní nedostatek zákona byl napraven, tož potom nasvědčuje přímo úžasnému optimismu, kterým je zachvácena celá vláda, když se do rozpočtu na příští rok dá pouze obnos 10 mil. Kč. Já bych byl rád, a my všichni, kteří máme starost o osudy pracujícího lidu, aby tento optimismus dostal zadostiučinění, to znamená, aby hospodářská krise v příštím roce byla odstraněna, aby byla znemožněna. Ale já se domnívám, že největší optimista z vlády nebude chtíti tvrditi, že bychom se s jistotou v příštím roce s výrobní krisí vyrovnali a nezaměstnaných vůbec neměli. Za těchto okolností se mně zdá, že při stanovení té položky pro nezaměstnané už se zase spoléhalo na to, že se provede nějaká nová eskamotáž se statistikou a že se příliš také spoléhá na odborové organisace a na zatížení jejich fondů. Mohli jsme zde nedávno slyšeti tvrzení také s úředních míst, že u nás nezaměstnanost daleko neodpovídá tomu rozsahu, v jakém my ji líčíme, že máme nezaměstnaných pouze 3.2%.

V červenci to bylo konkrétně vyjádřeno číslicí 61.000 nezaměstnaných. Neuplynula tak dlouhá doba, aby toto tvrzení z jednoho a téhož úředního místa vznesené bylo z téhož úředního místa prohlášeno za nepravdu, za vědomé klamání veřejnosti, poněvadž finanční zákon, ve kterém je obsažena statistická tabulka ministerstva soc. péče o pohybu na pracovním trhu, praví něco jiného, než bylo před několika týdny zde ve sněmovně tvrzeno. Tam se praví, že v červenci, ve kterém mělo býti 61.000 nezaměstnaných, hlásilo se u zprostředkovatelen práce o zaměstnání 138.440 osob. (Slyšte!) Z toho byla zprostředkována pouze 37.518 osobám práce. To znamená, že více než 100.000 lidí, kteří vyhledávali práci, nebylo upokojeno a zůstalo skutečně bez zaměstnání.

A teď si potřebujeme ještě povšimnouti také toho, jak rostl počet nezaměstnaných, kteří byli přihlášeni na podporu a tím k nároku na státní příspěvek. Nejvyšší počet, kterého jsme dosáhli roku 1925, byl v prosinci: 17.196 osob. Od dubna, kdy jsme měli 4386, postupně se to zvyšovalo každým měsícem až na onu číslici prosincovou. Letošní rok už začal s číslicí daleko větší a s jakou číslicí skončí, to bohužel ještě nevíme. V lednu letošního roku jsme měli už 22.783. V červenci, do kdy má statistiku ministerstvo sociální péče, již jsme měli 46.052 osob, přihlášených na podporu z odborových organisací a také na státní příspěvek k těmto podporám.

Poněvadž se nezaměstnanost od července zvyšovala, tedy pochopitelně každým měsícem bude zvyšován počet osob, které se hlásí o tuto podporu. Když vezmeme tuto vzestupnou tendenci nezaměstnanosti a nezaměstnaných, tak je nasnadě, že s tím obnosem 10 mil. Kč na rok 1927 nevystačíme, takže opravdu maně se vnucuje otázka, zdali při tom také bylo počítáno s nutnou změnou podporovacích norem a zda opravdu někdo není ukolébáván přesvědčením, že budeme moci nechati ty nezaměstnané hladověti. Anebo snad se někdo domnívá, že budeme moci tu otázku nezaměstnanosti a nezaměstnaných řešiti novým receptem, který jsme zde ve sněmovně slyšeli také od pana ministra financí, totiž tou solidaritou zaměstnanců na širší basi? Upozorňuji znovu při této příležitosti, že takovéto solidaritě by nerozuměli ani zaměstnaní a ani nezaměstnaní, nýbrž že by rozuměli pouze solidaritě celé společnosti. Ale pak by v prvé řadě k této povinnosti musili býti zavoláni ti, kteří mají pro to také nejvíce prostředků a které by to také hmotně nejméně zatížilo.

Je to opravdu nepochopitelné, proč právě v tomto úseku státního hospodářství se tak úzkoprse šetří, a já bych řekl, přímo tak provokativně. Když povážíme, co se v předchozích letech na nezaměstnanost vynaložilo a co nezaměstnanost stojí v přítomné době, tož je to tak rapidní skok, že by se měli nad tím i příslušníci měšťanských stran pozastaviti, když právě v tomto úseku projevuje se tolik úzkostlivého šetření. R. 1919 jsme dali pro nezaměstnané 260 mil. Kč, r. 1920 94 mil. Kč, r. 1921 97 mil. Kč, r. 1922 209 mil. Kč, r. 1923 dokonce 392 mil. Kč, r. 1924 140 mil. Kč a r. 1925 již jen 27 mil. Kč.

A ten obnos 27 mil. Kč r. 1925 se objevil jenom proto, že pouze ¹/₄ roku ještě byl v působnosti zákon o podporách v nezaměstnanosti, kdežto ³/₄ roku již jsme dávali ze státních prostředků podle zákona o státním příspěvku čili podle toho gentského systému. A zajímavo je, že za první rok působnosti toho zákona o gentském systému od dubna 1925 do konce března 1926 vyplatil stát nezaměstnaným pouhý pakatel 5,867.000 Kč. Představte si ten nepoměr proti předchozím letům, co se na nezaměstnané věnovalo! A není-li možno právě v tomto směru svědomitě zvýšiti položku tu tak, aby se aspoň s pravděpodobností mohlo s těmi obnosy vystačiti, pak ovšem stojíme před zjevem, pro který nemáme slova, abychom jej mohli po zásluze charakterisovati.

Vážená sněmovno! Ať je stanovisko měšťanských stran k odborovým organisacím jakékoliv, nemohou za dnešních výdělkových poměrů odborové organisace dělnické žádati 10 nebo 20 Kč týdenního příspěvku, aby mohly vydržeti podporování nezaměstnaných déle, nežli zákon zavazuje stát k státnímu příspěvku. A když se projevuje taková dojemná starost o hospodářství odborových organisací a o to, zdali ony skutečně vynakládají všecko proto, aby právě nezaměstnané vydržely se svými fondy, a když dokonce tato starost se projevovala i zde ve sněmovně v rozpočtovém výboru, tož dovolte, abych o tom hospodářství řekl několik naprosto upřímných, naprosto otevřených slov. Hlavní starost se nesla k tomu, zdali se skutečně ty fondy dávají zpět lidem, kteří si je shromažďují ve formě různých podpor, zejména ovšem ve formě podpor v nezaměstnanosti. Bylo dokazováno, že nikoliv, protože poměr podpor proti obnosům, které se dají na správní náklady, je velmi rozdílný, že se totiž na správní náklady dá až desetkráte více, nežli se vrací dělnictvu ve formě podpor. Já jsem při jedné příležitosti prohlásil, že je vždycky chyba, když slepý mluví o barvách. A musím při této příležitosti opakovati, (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) že v rozpočtovém výboru také mluvili slepí o barvách. Nerozuměli ani v nejmenším statistice, ze které právě chtěli dokazovati takovéto hospodářství odborových organisací dělnických. Kdyby tomu rozuměli, tož by si v první řadě odmyslili nejméně třetinu těch organisací, které s otázkou nezaměstnaných vůbec nepřicházejí do styku. To jsou organisace zaměstnanců s ustáleným služebním poměrem, kde by byla, pravda, jakákoliv podpora v nezaměstnanosti ilusorní. A když se pak posuzuje rok, v němž jsme neměli výrobní krise a v němž u nás byla opravdu normální ne zaměstnanost, tož je pochopitelno, že poměr obnosů vydaných na podpory nemůže odpovídati obnosům, které se vydají na správní náklady. Ale až se bude posuzovati statistika o hospodaření odborových organisací dělnických za rok letošní a bude se bráti v potaz ten poměr podpor a správních nákladů u organisací těch pracovních odvětví, která byla krisí průmyslovou postižena, uvidíte, pánové, že se ten poměr v pravém slova smyslu zvrátí a že bude nejméně desetkráte tolik vynaloženo na podpory, nežli bude vynaloženo na správní náklady.

A snad, pro Krista pána, nikdo nechce, když nezaměstnaných není a není příčiny a příležitosti, aby se podpory vyplácely a tím vykazovaly velké obnosy vrácených peněz členům odborových organisací, aby někdo násilně z dílen a továren to dělnictvo vyháněl jen proto, aby byli uspokojeni přátelé dělnických odborových organisací, že se tam těch peněz nepoužívalo k ničemu jinému, než výlučně na ty podpory. Zejména o těchto choulostivých otázkách neměli by mluviti pánové z toho tábora, který by právě v tomto směru se svojí činností se měl pečlivě skrývati. Je to opravdu krvavá ironie, jsme-li kritisováni v socialistických odborových organisacích s naším hospodářstvím těmi, kteří sice v Národním sdružení dělníků a zřízenců vykazují honosivý počet 22.000 členů, ale již méně honosivý obnos vyplacený na podporách. Za celý rok 1925 vyplatili - prosím, nelekejte se - na těch všech podporách dohromady 1817 Kč, (Výkřiky poslanců čsl. strany nár. socialistické.) čili jednu polovinu jednoměsíčního platu ústředního sekretáře té t. zv. odborové ústředny. Představte si, v jakém poměru jsou správní náklady proti podporám u té odborové ústředny, která chce kritisovati hospodářství socialistických odborových organisací. Lituji, že to p. posl. dr Matoušek neslyší.

Zdá se mi celkem, že rozpočet ministerstva soc. péče byl ovlivňován thesí, že u nás již je sociální politiky dost a že je příliš drahá a že se s ní již musí přestati. Toto tvrzení zůstává pouhou frází, protože skutečnost jest jiná. Skutečnost hovoří již dnes o docela jiných poměrech v Československé republice. Jest pravda, že v prvých dobách popřevratových jsme se tím chlubili jako určitou předností, že ve směru sociálně-politickém jdeme příkladem ostatním státům v Evropě a snad na světě. Ale od těch prvních dob popřevratových se poměry velmi radikálně změnily, a to, co bylo naší chloubou, jest již dávno pouze pohádkou z příznivějších dob, poněvadž velká řada států ve směru sociálně politickém nejen že nás předčila, nýbrž dokonce nás velmi citelně zahanbila. Nejlépe to dokazuje - zde jest k tomu úřední dokument (ukazuje listinu) - stav ratifikací konvencí mezinárodních konferencí práce. Pro zajímavost - aby se již přestalo tvrditi, že právě v naší republice jsme přesyceni sociální politikou - uvedu, jak vypadáme v poměru k ostatním státům v ohledu těch ratifikací.

Bulharsko ratifikovalo 16 konvencí, Estonsko 14, Polsko 13, Anglie 12, Belgie 12, Lotyšsko 12, z toho jen dvě podmínečně, Švédsko 11, Rumunsko 11, Italie 10, z toho jednu podmínečně, Řecko 9, Irsko 8, Indie 8, Španělsko 8, Chile 8, Rakousko 8, z toho jednu podmínečně, a teď teprve přijde Československá republika pouze se 7 ratifikacemi. (Slyšte!) Domnívám se, vážená sněmovno, že tento stav, který nás v přítomné době proti jiným státům zahanbuje, zásluhou nynějšího pana ministra soc. péče bude zlepšen, zejména když může ratifikovati konvence, které stát nebudou státi jediného krejcaru, jako je na příklad konvence o noční práci v pekárnách, kde přece nemusíme dělati politiku Odkolkových pekáren a mlýnů. A zrovna tak, jako vidíme toho ducha protilidové politiky v nynější vládní většině a ve vládě, tak vidíme toho ducha uplatňovaného do důsledků v celém tom vládním aparátu. Všechny podřízené úřady přizpůsobily se novému politickému kursu a jsme každým dnem postaveni před fakta přímo neuvěřitelná. Uvedu vám jeden doklad. Po 8 let každoročně se uzavírají mzdové kolektivní smlouvy mezi hromadami pomocnickými a mezi společenstvy. Jsou to poloúřední instituce a zemskou politickou správu až dosud nikdy nenapadlo, aby odmítala schválení kolektivních smluv. Po 8 let se tyto kolektivní smlouvy schvalovaly bez jediného slova odporu a námitky, protože také v převážné většině případů došlo k ujednání těchto smluv v nejlepší harmonii mezi oběma kontrahenty. Letos najednou kolektivní smlouva, uzavřená mezi společenstvem knihařů a hromadou pomocnickou nebyla zemskou politickou správou vidována a schválena, protože prý neodpovídá §u 114 b) živn. řádu. A to zajímavé, přímo famosní rozhodnutí je v tom, že prý § 114 b) živn. řádu předpisuje, že v kolektivní smlouvě mají býti řešeny otázky pracovní doby, počátku a konce pracovní doby a že jsou v té kolektivní smlouvě věci, na př. týkající se dovolené, svátků atd., o nichž v §u 114 b) živn. řádu není ani zmínky. Totiž, naše slavná byrokracie postavila se na stanovisko, že v kolektivní smlouvě smí býti jen to, o čem mluví § 114 b) živn. řádu a nic jiného tam býti nesmí, a bez ohledu na to, že v kolektivní smlouvě není nic, co by odporovalo zákonu - a to by jistě páni zaměstnavatelé do té kolektivní smlouvy ani nepřipustili - ta kolektivní smlouva se prostě neschválila. Při tom žádný z úředníků zemské politické správy nepováží, že zákon, kterým byl dán živnostenský řád, jest stár již hodně přes půl století, že § 114 b) spatřil světlo světa v době, kdy jsme o takových opatřeních, jako jest v dělnická dovolená, přirozeně ani nesnili a pochopitelně proto ani v ustanovení toho paragrafu nemůže býti o takových součástkách kolektivních smluv ani zmínky.

Ale právě toto stanovisko zemské politické správy je důkazem na jedné straně o tom, že jest již skutečně nejvyšší čas, abychom se postarali o nový, moderní době odpovídající živnostenský řád (Výborně!) a na druhé straně je také důkazem, že opravdu nynější kurs protilidové politiky ovládl celý organismus vládního aparátu do důsledků, že vládní aparát ovládl ducha té politiky, před kterou my stále varujeme jako před nebezpečím pro budoucnost státu.

A i této příležitosti používám k tomu, abych znovu varoval. Vy, pánové z měšťanských stran, kteří tvoříte nynější vládní většinu, nemyslete při určování tendencí své politiky na socialistické strany, nýbrž myslete na stát, myslete na republiku. (Výborně!) Myslete na to, jaký poměr ke státu vytvoříte u nejpočetnější vrstvy národa československého. A budete-li mysliti na stát, vrátíte svou politiku duchu washingtonské deklarace, která slavnostně zaručila, že naše republika bude vždy ovládána pouze a výhradně politikou sociální spravedlnosti. (Výborně! - Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Eckert. Dávám mu slovo.