Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Tyto veliké škody a pohromy, jež nastaly na poli německého školství, vedou se škodami, utrpěnými v jiných oborech k stále většímu ochuzení a v případě dalšího trvání ke zhroucení německého národního hospodářství.

Chci uvésti ještě jen 3 příklady: 72 německých občanských škol nutno v Čechách zříditi, aby bylo dosaženo stejného poměru s Čechy. Těmto 72 neexistujícím občanským školám německými obcemi bylo podáno na 40 žádostí o jejich zřízení - odpovídá přibližně 350 nejmenovaných německých učitelských sil, což při základním ročním příjmu 20.000 Kč dává roční úbytek asi 7,000.000 korun. To znamená: v poměru k Čechům dostávají Němci tohoto státu pouze na poli občanské školy o 7 milionů méně, než jim patří.

Dle statistiky ministerstva železnic jest 26.707 úředníků a 83.050 podúředníků a zřízenců. Dle počtu obyvatelstva by připadalo na Němce 6676 úředníků a 20.762 podúředníků a zřízenců. Ale jak to vypadá s těmito místy? Myslím, že nechybím, prohlásím-li, že jest Němci obsazena sotva čtvrtina těchto nám náležících míst.

Ministerstvo školství a národní osvěty má 168 úředníků. Dle počtu obyvatelstva by připadalo Němcům asi 40 míst. Myslím, že řeknu pravdu, tvrdím-li, že ani ¹/₃ těchto míst není obsazena Němci.

Úbytek tohoto nesmírného jmění a na všech stranách stoupající ochuzování to bylo, co nás přimělo k tomu, že jsme neodmítli ruku, kterou nám čeští kolegové podali v okamžiku, kdy nám svítalo poznání, že míříme k neodvratné hospodářské zkáze. Ve spolupráci a za pomoci ostatních občanských stran snažíme se zastaviti hospodářské zhroucení a získati našemu lidu a naší vlasti klid a možnost práce, nutné k opětovnému rozkvětu. (Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. dr Wolf.

Posl. dr Wolf (polsky): Slavná sněmovno! Chápu se slova především ve věcech rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty, neboť jako národní menšině záleží nám nejvíce na zachování a pěstování naší národní kultury.

Uvádím zde stížnosti a přání polského lidu v Československé republice.

Ve zprávě výboru rozpočtového mezi jinými potřebami a institucemi školními byly uvedeny též polské školní ústavy.

Především jest tam jediné polské reálné gymnasium v Orlové, a jako druhý ústav střední učitelský ústav, vlastně jen polské pobočné třídy u českého učitelského ústavu ve Slezské Ostravě.

Na gymnasiu tom jest ve zmíněném školním roce 442 žáků, jest tedy zřejmé, že jest pro obyvatele potřebné. Avšak gymnasium to není gymnasiem veřejným. Jest to gymnasium soukromé, které vydržuje spolek "Matice Školská". Toto gymnasium plní úkol, jejž má plniti stát, bylo by si tedy přáti, aby také stát, když již sám nevydržuje tohoto gymnasia, poskytl tomu gymnasiu větší subvenci, neboť subvence dosud poskytovaná jest ve velice nepatrném poměru ke všem výdajům na vydržování, a poměr ten jest velice nepříznivý, vezme-li se zřetel na subvenci, kterou to gymnasium dostávalo za časů rakouských v poměru k tehdejším výdajům vydržovacím. Polských obecných škol, jak zpráva výboru uvádí, jest 76 s 251 třídami. Na jednu obecnou školu připadá tedy 133.7 žáků. Tedy poměrně mnohem více než na školy československé a také na jiné školy v Československé republice.

Jest tedy zřejmo, že počet škol v poměru ke všem obyvatelům není příliš veliký. Ale ve skutečnosti polských škol na Těšínském Slezsku a na severní Moravě jest více. Neboť kromě výše zmíněných 76 škol veřejných obecných máme ještě 10 soukromých obecných škol. Také tyto školy jsou nutné, a povstaly většinou na místě v těch obcích, kde po převratě již československé úřady proměnily polské školy ve školy české.

I tyto školy vykazují, že docházka do nich jest značná, že jsou tedy také nutné, - a zde si polské obyvatelstvo přeje, aby buď tyto školy byly proměněny v školy menšinové s polským jazykem vyučovacím, nebo aby Matice Školská vydržující tyto školy dostala na jejich vydržování od státu větší subvenci, neboť Matice Školská plní povinnost státu.

Pokud jde o školy menšinové, máme ve Slezsku pouze dvě polské školy menšinové, a tyto školy jsou ve velice bídném stavu, ale místo toho bylo otevřeno a vystavěno v posledních letech více než 50 českých menšinových škol.

Nemůžeme ovšem nedovoliti, aby se zřizovaly české menšinové školy, ale musíme poznamenati, že na vydržování a stavbu těchto českých menšinových škol vynakládají se příliš vysoké výdaje, které nejsou v žádném poměru k počtu obyvatelů české národnosti na Těšínsku.

Musíme rozhodně zdůrazniti nekulturní a bezprávné užívání nátlaku v tom směru, aby se pro tyto školy získaly děti polské. Rozumím starosti Čechů o jejich školy, ale násilí směřující k odnárodnění jest zločinem a to musí přestati.

S velikým uspokojením přijal jsem na vědomí prohlášení pana ministra Hodži po této stránce ve výboru rozpočtovém, k němuž mám - třebaže se proti němu s rozličných stran vystupovalo a jeho čest byla ohrožována rozličnými aférami - úplnou důvěru. Polských učitelů placených státem nebo zemí uvádí statistika 251. Avšak to nejsou pouze polští učitelé. V tomto počtu jest zahrnuta více než třetina učitelů jiné národnosti než polské.

Máme obecné školy, na nichž vyučují učitelé jiné národnosti. Jsou to Němci, kteří částečně vyučovali na těch školách již za rakouských dob, částečně byli nově jmenováni úřady československými. A mimo to v posledních dobách obdařil nás školní úřad učiteli Ukrajinci. Ukrajinci jsou sice také Slované, ale snad nemusím široce uváděti, že lidé, kteří musili z rozličných důvodů opustiti Polsko, zde nebudou míti přátelskou náladu vůči Polákům a naprosto nepřispějí k tomu, aby ve školách sobě svěřených vštěpovali polskou osvětu.

Zásadou našeho školství jsou školy národní, učitel nemá jen ve škole pracovati na výchově lidu, nýbrž má tuto svou výchovnou práci rozšířiti i mimo školu.

Jak vypadá taková práce Němců a Ukrajinců, lze si představiti, a není nic divného, že školství polské za takových podmínek upadá. Nepravím to snad proto, že bych chtěl někomu osobně škoditi, ale ani Němci ani Ukrajinci nemohou od nás žádati, abychom mlčky dovolili zničiti naše školství. Zde budeme křičeti, a to tak dlouho, až tato křivda bude napravena, až školy polské budou skutečně polskými.

Že jsou takové poměry v našem školství, že polskými učiteli jsou Němci a Ukrajinci, a že se těm Němcům ještě dává přednost, že se nechávají všude v ústředích na lepších místech, a učitelové Poláci jsou vysíláni jen do vzdálených horských vesniček, za to máme co děkovati většinou také tomu, že v politickém okrese Těšínském jest ještě do dneška inspektorem člověk, který se vždy přiznával k národnosti německé a který vždy nepřátelsky smýšlel o polských věcech.

Nebudu déle o tom mluviti, neboť ministerstvo školství mi prohlásilo, že již zakročilo, aby tento nešvar byl odstraněn.

Polské veřejné občanské školy máme, jak zpráva vykazuje, jen 2. Ve skutečnosti udržuje táž Matice Školská 7 soukromých škol občanských. Veřejné školy vykazují 557 dětí, čili že na jednu polskou školu občanskou připadá 278.5 dětí, a průměrný počet na všech občanských školách jiných národností činí 191. Z toho jest zřejmo, jak potřebné jsou tyto občanské školy.

A přece školní úřad dělá velmi velké překážky rozvoji polského občanského školství. Nejen totiž nechce založiti veřejné polské občanské školy, ačkoliv jest toho v několika obcích ještě zapotřebí, nýbrž dělá nepřekonatelné překážky dokonce při zakládání soukromých polských škol občanských.

Doufám, že se toto stanovisko změní a že v nejbližší době dovolí ministerstvo školství a národní osvěty, aby byly otevřeny další školy občanské s polským jazykem vyučovacím, a to především v Bludovicích, Horní Suché a Třinci.

Byl by již také čas, aby na Těšínsku byly utvořeny okresní školní výbory podle vládního nařízení ze dne 6. listopadu 1920, č. 608 Sb. z. a n., neboť příčí se duchu zákonů, aby tak důležitá část správy, jakou jest školství, byla v rukou jen jednoho úředníka. My nemáme dosud okresních komisí, nemáme u škol správ, a vládne jen hejtman a zemský president.

My musíme vše obětovati našim kulturním potřebám a dbáti, aby byly uspokojeny. Nejen proto, že chceme zůstati tím, čím jsme byli dosud, t. j. lidem polským, nýbrž i proto, že na splnění těch kulturních a národních požadavků našeho lidu závisí také, aby se náš lid trvale připoutal ke státu, tedy také zájem státu.

To, že při volbách komunisté získávají vliv, jest právě důkazem, že lid ten lpí na své národnosti. Komunisté totiž mezi námi operují jen hesly národními a ukazují na křivdy, které na lidu páchají úřady a stát po stránce národnostní. Ovšem užívajíce neslýchané demagogie vštěpují tímto způsobem lidu přesvědčení, že pod vládou československou lidu tomu nikdy dobře nebude.

Ve své demagogii užívají nejen hesel národních, ale v horách užívají také hesel náboženských, poslyšte, dokonce hesel náboženských. Byl jsem sám svědkem jednou na schůzi, když komunistický řečník tvrdil shromážděným, že komunisté chrání církev katolickou. Kdyby tedy nebyly křivdy po stránce národnostní, nebylo by také ani toho vzepětí komunistického. Ostatně náš lid čím dále tím více začíná prohlédati a vidí, kam jej zavádějí komunističtí agitátoři.

Nejlepším prostředkem u nás proti nákaze komunistické jest, aby se úřady chránily jednati nespravedlivě. Budou-li úřady jednati spravedlivě, budou-li zacházeti se všemi občany stejně, poklesne i komunistické hnutí, a vláda a stát budou moci počítati s naším lidem jako s lidem věrným a státu oddaným.

Musím však poznamenati, že úřady nepřihlížejí jen ke školním potřebám polským, nýbrž že se setkáváme s nespravedlnostmi i v jiných oborech. Chci zde jen poukázati na některá zneužití úřadů.

Ukazuji na Karvinou, kde dosud vládne obecní správní komise s nenáviděným vládním komisařem p. Krůtou v čele. Dvakráte se tam již konaly obecní volby, ale proto, že při těchto volbách polské strany dosáhly většiny, nebylo dovoleno, aby se ustavilo zvolené obecní zastupitelstvo, neboť úřady nechtí dovoliti, aby se starostou v Karviné stal Polák.

Karviná může býti příkladem, jak nerozumný (Předsednictvo převzal místopředseda Slavíček.) jest nespravedlivý postup vůči polskému lidu, neboť když při prvních volbách komunisté dosáhli pouze 4 nebo 5 mandátů, nyní jich mají 9.

Vzpomínám dále na postup při restrikci dělníků ve státních podnicích a v hornictví, na něž nabyli místní Češi rozhodného vlivu.

Propuštěno bylo poměrně mnoho polských dělníků, a ti to zajisté pocítili jako nezaslouženou velkou křivdu.

Poukazuji na to, že nechceme nic více než práva, která nám patří podle zákonů a vládních nařízení.

Poukazuji na to, že se neužívá vůči polskému lidu předpisů jazykového nařízení, v úřadech a soudech není skorem vůbec Poláka, nebo úředníka znajícího jazyk polský. Synové našeho lidu musí jíti za chlebem do ciziny, a to naprosto nepřispívá ke spokojenosti lidu. Ukazuji na to, že máme mnoho těch, kdož se vzdělali na polském reálném gymnasiu v Orlové, a kteří tak dobře umějí česky jako polsky, ale na místa nechtějí je přijímati, žádám tedy, aby po té stránce nastala změna a aby se také tímto způsobem vyšlo vstříc oprávněným požadavkům.

Náš lid poslední dobou chudne stále více. Všeobecný kritický stav pociťuje se v naší tak hustě zalidněné zemi více než jinde. Výdělek jest čím dále tím těžší, drahota vzrůstá, a to přispívá ke stále větší nespokojenosti.

Upozorňuji také na přísnou praxi berních úřadů, které nemilosrdně vymáhají daně najednou za minulá léta ve větších částkách, jichž lid naprosto nemůže zaplatiti. Všude se setkávám se stížnostmi, že berní úřady předpisují daně tak, že nikdo neví, kolik má platiti, lidé, kteří dosud přesně každoročně platili daně, dostávají stále nové platební příkazy, vlastně jen poštovní poukázky s vyplněnou částkou, nikdo neví, kolik má platiti a jakou daň má platiti. Dlužno se postarati, aby již jednou byla odstraněna tato desorganisace v berních úřadech a aby jednaly vůči lidu jasně a aby tomu rozuměl.

Dále lid náš na Těšínsku utrpěl ztráty na vkladech, které si kdysi uložil do spořitelen na polské straně Těšínska. V roce 1920, když se vyměňovaly peníze za měnu československou, lid těchto peněz uložených v polských spořitelnách nemohl přenésti, poněvadž všeliký pohraniční styk v této příčině byl zakázán, povinna tedy vláda nebo ministerstvo financí nyní dovoliti, aby ta, ostatně již slíbená výměna, byla provedena co nejrychleji a aby lid dostal náhradu ztrát, jež utrpěl. Při výměně měny v roce 1920 utrpěly naše Raiffeisenky ztráty tím, že na základě vládních nařízení týkajících se výměny musily více vydati, než dostaly. Nařízení z 9. října 1920 ustanovuje, že ministr může tyto ztráty nahraditi. Příslušné žádosti všechny Raiffeisenky podaly včas, jde nyní jen o to, aby tato náhrada byla urychleně vyplacena, neboť jinak nebudou moci splniti svých závazků ke svým věřitelům.

Letošními povodněmi byl citelně postižen i náš slezský lid, řeka Olše a její přítoky Odra a Ostravice nejsou regulovány, každoročně provádějí se jen nejnutnější práce, reguluje se jen tu a tam, a každá větší zátopa působí nové, ještě větší škody. Bylo by nutno, aby se konečně jednou začala prováděti regulace vhodná a účelná.

A když jsem začal s ministerstvem školství a národní osvěty, musím zdůrazniti ještě jednu palčivou otázku. A to po stránce náboženské.

Stejně jako ve státní správě, tak také v církevní správě pracovalo se dosud v tom směru, aby náš lid byl odnárodněn. Mnoho našich far bylo odevzdáno do rukou kněží české národnosti. Následkem toho ke kněžím národnosti polské, kteří jsou odsouzeni k tomu, aby zůstali na tom kousku Těšínska, nebylo přihlíženo při obsazování far a to na jejich škodu a ke škodě našeho lidu. Neboť všichni činitelé usilovali, aby kněz polské národnosti nedostal místa.

Byl by čas, aby i této praxi byla učiněna přítrž. Nyní jest uprázdněna fara jablunkovská, kterážto farnost i podle posledního soupisu lidu z r. 1921 má 80% obyvatelů národnosti polské a pouze 15% české. Oči všech jsou obráceny na tuto faru a celé naše obyvatelstvo požaduje souhlasně, aby se tato fara dostala do rukou polského kněze. Kdyby se mělo státi jinak, kdyby zase zde měla rozhodovati příslušnost k národnosti české, způsobilo by to neslýchané pobouření mezi lidem.

Uvádím zde křivdy, neboť mám za to, že jen poznáním jich může se státi náprava. K jejich nápravě budu vytrvale pracovati a nedám se ničím odstrašiti, neboť jest to práce pro můj lid a pro blaho celého státu.

Mohu konstatovati, že již po nejedné stránce tlak, který na nás působil, se zmenšil a mám naději, že jdeme v tomto státě lepší budoucnosti vstříc. V této důvěře a v této naději chci, aby také stát měl všechno to, čeho jest mu zapotřebí a proto budu hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo pan posl. Tučný.

Posl. Tučný: Vážená sněmovno! Naše strana nezakolísala v otázce státního rozpočtu ani na okamžik ve svém stanovisku, že státní rozpočet je nejzákladnější státní nezbytností, která se nepovoluje vládě, nýbrž státu. Ale domnívám se, že se nerozcházíme s přesvědčením nikoho z této vážené sněmovny, když říkáme, že nám nemůže býti lhostejna také otázka, kdo rozpočet předkládá, kdo s ním bude hospodařiti a jaké tendence sleduje politika, jíž má býti tento rozpočet podkladem.

A když hledáme tyto tendence v rozpočtu, v řečech, kterými jeho předložení bylo doprovázeno, a v řečech zástupců oněch stran, které tvoří vládu s rozpočtem hospodařící, nemůže nic oslabiti naše přesvědčení, že tento rozpočet bude oporou kursu ne protisocialistického, nýbrž kursu protilidového, který byl u nás zahájen celní politikou a jehož výsledkem už dnes je hlad, bída a zoufalství chudého pracujícího lidu našeho státu.

Půjdu hned in medias res, abych jen na několika položkách ukázal, že tyto tendence v rozpočtu jsou. Na sociální pojištění je v rozpočtu položka 5,843.000 Kč. Z toho však jen 100.000 Kč na přípravné práce k vybudování sociálního pojištění. Už slyším námitku, že v nynějším stadiu sociálního pojištění nebylo potřebí větších obnosů, protože zatím ještě státní pokladna není vázána příspěvkovou povinností. Ale myslím, že zapomnělo se na rozumné návody hned od prvního okamžiku jednání o tomto zákoně, aby se nečekalo na dobu nápadu rent, nýbrž aby státní pokladna v letech úplně volných a v letech s nízkým obnosem rentových nároků každoročně přiměřeným obnosem pamatovala na pozdější stadium vývoje sociálního pojištění, zvláště na dobu po 20 až 25 letech, kdy obnosy státního příspěvku budou nejvyšší. Opatření učiněné v tomto rozpočtu nasvědčuje jistotě vlády, že ani v nejkritičtějších letech vývoje rentových nároků nebude obtížno opatřiti potřebné obnosy na státní příspěvek. To je ovšem věcí svědomitosti a moudré prozíravosti, jejíž nedostatek nás sice netěší, ale za který neponeseme také odpovědnosti.

V tom mizivém obnosu na sociální pojištění pochopitelně nemůže býti zahrnut obnos, který již měl býti dán k disposici pro doplnění zákona o starobním a invalidním pojištění dělnickém na zaopatření osob přestárlých, který sám o sobě bude daleko větší, než celý ten obnos, který je určen na vybudování sociálního pojištění. Jsou tu možny jen dvě alternativy: 1. buď se spoléhá na oněch 130 mil. Kč, které k tomuto účelu byly již povoleny prosincovým zákonem z r. 1921, ale v tom případě bychom byli rádi v rozpočtu viděli předpoklady, aby toho obnosu také skutečně mohlo býti použito, poněvadž otázka zaopatření přestárlých měla býti vyřešena a zákonně rozhodnuta již 1. července letošního roku - myslím, že otázka odkladu bude asi ve všech stranách stejně posuzována, totiž že odkládati vyřešení této otázky není možno, 2. nebo je možná druhá eventualita, se kterou ovšem bychom se neradi smířili a kterou se zrovna bojíme vysloviti, že snad skutečně strany, které se zavázaly zaopatření přestárlých zákonem rozřešiti, změní svůj úmysl v takový, aby tato otázka byla buď oddálena nebo snad vůbec nebyla řešena. Kdyby snad přes všechno naše očekávání tato evntualita byla správnou, radíme a varujeme, aby se nedráždili ti nejzasloužilejší z naší společnosti, protože tato otázka starobního zabezpečení veteránů práce nesmí býti posuzována ani se stanoviska politického ani hospodářského ani se stanoviska sociálně-politického, nýbrž jedině a výhradně se stanoviska lidského. (Výborně! Tak jest!)

Proč tak nevážně a tak nedostatečně v rozpočtu je naloženo s otázkou sociálního pojištění? Myslím, že bychom našli odpověď ve stanovisku oněch politických stran, které dnes tvoří vládní většinu a které vytvořily nynější vládu. Včera nebo předevčírem ujišťoval p. kol. Dubický, že novelisace zákona č. 221 je apodikticky nutna, a dovolával se dokonce - slyšte tu ironii - spontánního odporu dělnických vrstev proti zákonu o starobním a invalidním pojištění. Myslím, že nejenom p. kol. Dubický, nýbrž i všichni ostatní, kteří operují odporem dělnictva proti zákonu č. 221, dopouštějí se osudného omylu nebo něčeho, z čeho je nechci podezírati, protože jistě nám nikdo neupře, že s těmi, kterých se právě dovolávají přátelé starobního a invalidního pojištění, máme přece jen intensivnější a častější styk nežli representanti buržoasních stran, a musilo by nám býti přece něco známo o tom, že by mezi dělnictvem byl spontánní odpor proti starobnímu a invalidnímu pojištění dělnickému - znovu zdůrazňuji, proti starobnímu a invalidnímu pojištění dělnickému.

Ale myslím, že p. kol. Dubický, jako ostatně všichni, zaměňuje si starobní a invalidní pojištění určitou okolností, která skutečně nespokojenost a odpor dělnictva vyvolává. Je to otázka nových norem pro pojišťování nemocenské a zejména, konkrétně řečeno, jsou to dvě věci: že se totiž odpírá nemocenská podpora za první 3 dny nemoci a že se odpírá nemocenská podpora za první dvě neděle, jestliže nemoc netrvá déle než 14 dnů. A když můžeme s jistotou tvrditi, že právě tyto otázky, týkající se pouze úseku nemocenského pojištění, vyvolávají nespokojenost v řadách dělnických, můžeme konstatovati, že zásluhou socialistických stran se tato ustanovení do části zákona o nemocenském sociálním pojištění jednající nedostala (Výborně!), nýbrž zásluhou stran měšťanských, a nepopírejme si, dostala se tam i zásluhou vlády. A když tedy se uznává všeobecně, jak je viděti z těch hlasů, i se stran měšťanských, že bude potřebí zákon novelisovati, tož myslím, abychom se snad nebezpečně nedotkli struktury nemocenského pojištění, která byla pracně v zákoně č. 221 budována, tož poskytujeme příležitosti naším iniciativním návrhem na změnu §u 1154 b) občanského zákona, na restituci původního znění podle cís. nař. z r. 1917, aby se tento jeden nedostatek, ta jedna příčina nespokojenosti odstranila. Druhá příčina, pokud se týče podpory za první 2 neděle, jak již máme v spolehlivé vědomosti, má býti odstraněna administrativní cestou, totiž ustanovením, které bude pojato do stanov okresních sociálních pojišťoven. Nebude tedy po této stránce potřebí dotýkati se struktury zákona o starobním a invalidním pojištění. Při tom však p. kol. Dubický napověděl, že zemědělským kruhům jde o jednu věc, aby totiž bylo starobní a invalidní pojištění právě pro zemědělské kruhy lacinější. Nevím, zdali si již někdo dal s tím práci, aby porovnal všechny druhy pensijního pojištění, které jsou uplatněny v naší republice, s pojištěním starobním a invalidním dělnickým. Mohli bychom jenom letmo naznačiti číslice rent při pojištění státních zaměstnanců, při pojištění soukromých úředníků, porovnati je s číslicemi pojistných příspěvků podle zákona o starobním a invalidním pojištění dělnickém. Porovnáme-li tyto pojistné příspěvky, tak je na první pohled jasno, že zákon o starobním a invalidním pojištění dělnickém je tak výhodný, že lacinějšího pojistného již si vůbec nemůžeme pomysliti a že lacinějšího pojištění již se nemohlo pracujícímu lidu dostati. Ale myslím, že pro zemědělské kruhy a zejména pro ty, kteří mluví za ně, je tu rozhodující otázka, čím mají zemědělští zaměstnavatelé na toto pojištění přispívati. Že by je snad naplňovalo starostí to, zdali zemědělský dělník může svoji kvotu příspěvkovou zaplatiti, to přece nevěřím. A když potom povážíme, že právě zemědělské dělnictvo nejméně z 90%, a za to bychom mohli bezpečně vzíti záruku - bude pojištěno v první mzdové třídě a že zemědělský zaměstnavatel bude za ně platiti týdně 2.15 Kč pojistného příspěvku, tedy se domnívám, že je to tak nepatrný obnos, který i ten nejchudší ze zemědělských zaměstnavatelů dobře unese. (Výborně! - Posl. Bolen: A nemusili by sahati k podvodu, že by musili falšovati podpisy zemědělských dělníků.) Ano, zcela určitě ne. Ale domnívám se, že i pánové ze zemědělských kruhů se pamatují ještě na dobu, kdy se u nás po prvé vynořila otázka zemědělských cel. Když jsme dělali starobní a invalidní pojištění, a sice, když jsme na něm pracovali v prvém stadiu, když se rozhodovalo o zásadách, na kterých má starobní a invalidní pojištění dělnické býti vybudováno, již tenkráte zemědělské kruhy přicházely se žalobami a stížnostmi, že zatížení, které bude vyplývati pro zemědělství z tohoto titulu pojištění, bude pro zemědělské kruhy nesnesitelné a že se jim v některém způsobu musí poskytnouti náhrada za to, čím bude zemědělství zatíženo.

Tenkráte se po prvé vyslovila otázka zemědělských cel. A když, myslím, je bezpečně statisticky zjištěno, že zemědělství bude u nás přispívat kvotou zaměstnavatelskou na starobní a invalidní pojištění dělnictva nejvýše 260 mil. Kč ročně, a když na druhé straně povážíme, že zemědělskými cly, která si pánové přes všechen náš odpor přece jenom odhlasovali, získávají naši domácí producenti až 2 miliardy, tož domnívám se, že ten náklad na starobní a invalidní pojištění zemědělského dělnictva mají několikanásobně zaplacen a vyvážen a že by opravdu již mohly přestati stesky na nesnesitelné zatížení zemědělské výroby. (Výborně!)

Zrovna tak se domníváme, že je v tom určitá dávka kverulantství, když se volá po tom, že se nesnese v živnostech pojištění učňů. Učňové nemohou býti ani v jiné mzdové třídě pojištěni než v té nejnižší třídě A. Dovolím si tvrditi, vážená sněmovno, kdyby kterýkoliv ze zaměstnavatelů učně nepotřeboval k ničemu jinému než k celotýdenním pochůzkám, že za 2.15 Kč, které za něj zaplatí na starobní a invalidní pojištění, se mu přece jenom musí vyplatiti. (Výborně!)

A jestliže již to někde můžeme nazvati kverulantstvím, tož jistě v tomto případě, když určitá politická strana se přihlásila, aby vzala v ochranu měšťanské paničky, které nemohou snésti nákladu na pojištění svých pomocnic v domácnosti. Není k tomu snad potřebí žádné matematiky a není k tomu třeba přílišného rozhledu o rodinných rozpočtech měšťanských rodin, aby si každý spočítal, že náklad 16 Kč měsíčně, který jistě u pomocnic v domácnosti ani dosahován nebude, je už tím nejmenším zatížením, které postihne měšťanskou dámu, když jej zaplatí na starobní a invalidní pojištění své pomocnice v domácnosti. Domnívám se však, že tyto argumenty, se kterými se operuje proti starobnímu a invalidnímu pojištění, nejsou ničím jiným, než vědomě a úmyslně organisovanými útoky na starobní a invalidní pojištění, a toto naše přesvědčení je právě v poslední době zesilováno zjevy, které svědčí o tom, že už se hodí za argument proti starobnímu a invalidnímu pojištění i hotové lapálie.