Tomu nie je tak. Slovensko sa slovenčí a škola
naša triebi a pestuje slovenčinu v takej miere, že
čo chvíľa i na vedeckom a umeleckom poli bude
zápoliť účinne s češtinou.
Ale koniec-koncov nie slovenčina či čeština
rozhodnú o našej národnej budúcnosti,
ale cit a tie sociologické prvky, ktoré budú
spojovať alebo rozdeľovať Čechov alebo Slovákov.
Nie o to ide, či Slovák bude vedieť dobre po
česky a Čech po slovensky. Jazykové dorozumievacie
momenty nebudú rozhodovať. Vzdelaní Maďari
a Slováci sa vedeli jazykove
veľmi dobre dorozumieť a pri tom sa zo srdca nenávideli.
Nakoľko viem, podobný pomer bol asi medzi Čechmi
a Nemcami. Jazyková otázka v národnom živote
je zaiste vážnym princípom, ale vzájomná
láska, úcta, spoločné hospodárske,
sociálné a nie na poslednom
mieste cirkevné a náboženské záujmy
sú o veľa vážnejšie. Zemepisná
rozloha československého národa je taká,
že spoločný jazyk spisovný nás
nevedel spoluudržať v minulosti a nezachránil
by nás v budúcnosti, ak by sa neuplatnily iné
silnejšie spojovacie hodnoty. A
tu sme u jadra veci. My československí bojovníci
máme strach o všenárodnú myšlienku
československú. My nechceme sa dostať do takej
situácie, v akej sú Flámi a Holanďania,
Španielci a Katalonci, v akej boli ešte nedávno
Srbi, Horvati a Slovinci. My chceme
byť jednotný národ, nechceme sa zpreneveriť
slovanským ideálom Kollárovým. Preto
sa prihovárame za smierlivú, v pravej kresťanskej
láske osnovanú politiku cirkevnú, ktorá
by svetu i Slovákom, ak chcete, i Rímu dokázala,
že Česi nie sú národ
divochov, rozvratníkov, utajených boľševikov,
ku štátotvornej politike neschopných Slovanov.
Keď toto dokážeme, vyrazíme ľuďákom
i martinským snilkom najvážnejšiu zbraň
z ruky a možno, že prijdú časy, keď
i sama rímska kúria prizná oprávnenosť
naších snáh po uplatnení
sa našej štátnej suverenity tak, ako to uznala
v mnohých iných štátoch. Hlavná
vec je, aby Slováci nehľadeli na Čechov krivým
okom nábožensky urazených ľudí.
Kade náhle prestane byť rozluka štátu
od cirkvi protináboženským a proticirkevným
strašiakom, zanikne i strach pred novou, terajšej dobe
primeranou úpravou cirkevných poriadkov administratívnych.
(Výborně!)
Ctená snemovňa! Z takého národno-československého
stanoviska posudzujeme t. zv. aféru Eislerovsko - Hodžovu.
My vieme lepšie než vy, že po Slovensku
chodia rôzni advokáti, pozemkoví špekulanti,
politickí agenti, ktorí rozširujú nepekné
a česť Hodžovu urážajúce
klebety. My vieme, že medzi týmito ľuďmi
sú českí, slovenskí, židovskí,
maďarskí advokáti a príživníci,
ktorí za groš a hmotné výhody zapredajú
národ, štát i vlastného otca. My vieme,
aký úžasný boj vedú veľkostatkári
na uhájenie svojich majetkov, ako využívajú
a zneužívajú slabín zákona o
pozemkovej reforme a slabiny i niektorých úradníkov.
Na Slovensku sa vedie boj priamo giganticky
o pozemkovú reformu. Že naša strana je v tomto
boji zainteresovaná a že Hodža musel a
musí zasahovať častokrát do takých
záležitostí, ktoré sa ministra zemedelstva
priamo netýkaly, nebude mu vari nikto zazlievať. (Posl.
inž. Nečas: Má monopol!)
Nemá žiadny monopol. Každý minister sa
stará o ten obor, ktorý práve obsluhuje,
a váš minister, prosím, vo všetkých
otázkach, prípadne tiež robotníckych
zasahuje. Je priamo smiešné vytýkať Hodžovi,
že prijímal ľudí, ktorých charakter
bol podozrelý. A či, pánovia, neprijímajú
aj ministri ľudí podobného druhu, prijíma
pán minister Beneš
len osoby bezúhonnej mravnosti? (Potlesk na pravici.)
To, čo včera prednášal posl. Moudrý,
mňa naprosto nepresvedčilo. Napovedá o 2
mil. Kč, určených ľudovej strane, ktoré
sú zo vzduchu vychytené. Taktiež neveríme
na nejaké poklesky korupčné, ktorých
by sa Hodža udajne dopustil. Toľko chcem povedať
u merita veci. Teraz niekoľko slov, čo s tým
súvisí. Hodža bez
váhania odovzdal všetky pomluvy a upodozrievania proti
nemu vznesené štátnemu súdu,
vyvrátil alebo krátkou cestou poprel všetky
zjavné alebo polozjavné obžaloby, napísané
dr Stránským, ktorému dáva možnosť
dokazovania pravdy pred súdom. Nám a každému
poctivému človekovi to stačí. Viac
vykonať nemohol. (Posl. inž. Nečas. Proč
ne?) Kam predsa mohol inam ísť? Len súd
je kompetentný rozhodovať takéto veci a nikto
iný. Pustiť sa do polemiky s takým advokátskym
rabulistom, ako je dr Stránský, by bolo nedôstojné
a neviedlo by k ničomu. (Potlesk na pravici. - Posl.
inž. Nečas: To jsou velmi vážné
indicie, škoda vaší lepší minulosti!)
Pane kolego, indiciami sa žiadny vrah neobesil, vždy
len po riadne vykonanom súde. Keď súd Hodžu
odsúdi, buďte istí, že my konzekvencie
z toho vyvodíme. (Posl. inž. Nečas: Ale
on je ministr Československé
republiky!) Áno. ale my ho zabiť nedáme.
Takej obrany nenapíše nikto, ktorú by dr Stránský
a konečne každý lepší advokát
nevedel zkrútiť kazuisticky a sofisticky zneužiť.
Len kontradiktorickým pojednaním v oči pred
neodvislým a spravedlivým súdom sa môže
dokázať, kto má pravdu.
Divím sa veľmi a uráža nás to,
že istí československí poslanci neuznávajú
správnosť nášho stanoviska, že zneužívajú
medzisúdnej doby k tomu, aby na základe neprávd
a poloprávd a zle pochopených indicií zničili
naj talentovanejšieho a o štát a Slovensko tak
vysoko zaslúživšieho sa politika, ako je dr Hodža.
(Potlesk na pravici.) Tu nejde o ministerské alebo
poslanecké kreslo Hodžovo,
(Odpor a výkřiky na levici.) tu ide
o jeho česť a dobré meno, tu ide o pokoj a
šťastie celej jeho rodiny, o láskavý a
poctivý pohľad ženy a detí na otca svojho.
(Výborně! Potlesk.)
Buďte uistení, páni z národne-sociálnej
strany, že ak vyriekne štátny súd nad
Hodžom negatívny rozsudok, že s tohoto
vyvodíme i my patričné dôsledky. Nie
sme chvála Bohu tak závislí
ani na Hodžovi, že by sme sa báli
povedať otvorene, čo si myslíme a o čom
sa presvedčíme, že je pravda. Ale kým
súd nevyriekne svoje rozhodujúce slovo, považujeme
také reči, ako povedal posl. Kreibicha
včera či predovčerom posl. Moudrý,
za urážlivé a za mravný
hyenizmus. (Potlesk na pravici. odpor na levici.)
Posl. Kreibichovi sa konečne
nedivíme. P. posl. Kreibicha jeho
strana sa učila mravouke z iného kodexu ako my.
Divím sa len posl. Moudrému,
ktorí predsa vedieť musí, že Hodžovo
meno na Slovensku zná každé
dieťa, že všetci dospelí Slováci
bez rozdielu strán sú pyšní, že
Slovensko má vo vláde a v Prahe tak vynikajúceho
človeka. (Potlesk na pravici.)
Posl. Moudrý musí vedieť, že
Hodža patrí medzi prvých
a najlepších bojovníkov a pracovníkov
na poli národného sblíženia a
konečného sjednotenia Čechov a Slovákov.
Na tomto poli pracuje aj ako žurnalista, aj ako učený
profesor. Posl. Moudrý by
mal vedieť, že v tak zvanej colnej a kongruálnej
otázke nepracoval len ako agrárnický ochranár,
ale aj ako politik, ktorý spolu s ostatnými slovenskými
poslancami republikánskej strany chcel ľuďákov
pre československú myšlienku získať.
Vám, pánovia od národne-socialistickej strany,
ktorí ste predsa tuhí nacionalisti, by toto malo
byť jasné. Z lásky k národu a pokroku
našej národnej myšlienky by ste sa mali umierniť
v stranníckych bojoch a nemali by ste v krátkozrakosti
svojej ničiť také individuality, ako je Hodža.
(Výkřiky. - Hluk.)
Místopředseda Slavíček
(zvoní): Prosím o klid.
Posl. dr Štefánek (pokračuje):
Slovensko ťažko nesie, že je možno
vláčiť vynikajúceho človeka po
blate podľa špiclovských denunciácií,
pomlúv a naprosto nedokázaných nápovedí.
Takýmito zbraňami, akými bojuje dr Stránský
a jeho skrytí pomocníci a dirigenti, rozdvojíte
Slovákov a Čechov čo chvíľa
tak dokonale, že z toho môžu povstať strašné
následky. Napadajte nás akokoľvek, že
sme zaostalí, nerozumní, reakcionárski, protisociálni,
nepokrokoví, tmárski, to všetko snesieme pokorne
vo službe veľkej myšlienky národnej a štátnej.
Ale nesahajte nám na česť,
lebo vám neprísluší, páni komunisti
a národní socialisti, zahrávať si tu
na mravokárcov a etických v kozmetikov. Neprísluší
to menovite vám, národným socialistom, ktorím
československý ideál národný
nemôže byť ľahostajný, lebo vaším
zurvalstvom len napomáhate separatizmu
a nechuti Slovákov ku Čechom. Myslite si o Hodžovi
čo chcete, ale uverte, že Hodža je najvýznamnejším
reprezentantom Slovenska. S ním sa stotožňuje
takmer celé Slovensko, (Potlesk!)
a to nakoľko rešpektujú jeho múdrosť
vodcovskú a politickú i premnohí poslanci
iných politických organizácií. Cez
jeho mrtvolu sa nedostanete ku srdciam poctivých a národne
smýšľajúcich Slovákov. Ak žiadate
si, aby sa Slováci stali čo najskôr skutočnou
integrálnou súčastkou národa československého,
nepoužívajte takých
zbraní, akých použil posl. Moudrý.
Verím, že minister školstva dr Milan Hodža
nezakolísa v huriavku ľudskej zloby a stranníckej
žiarlivosti, verím, že vykoná v školskej
a kultúrnej politike, čo sa ľudsky vykonať
dá, verím, že celé ministerstvo vyplní
nádeje, ktoré naň kladieme, a preto budeme
hlasovať za rozpočet. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Dalším přihlášeným řečníkem
je p. posl. Štětka. Uděluji mu slovo.
Posl. Štětka: Dámy a pánové!
Státní rozpočet právě projednávaný
je nejlepším dokladem toho, co stále a stále
komunistická strana v Československu zdůrazňuje,
že totiž tento stát je řízen a
spravován jako stát hospodářské
a sociální reakce.
Moji klubovní soudruzi poukázali již v debatě
generální i speciální, že v tomto
státě není porozumění pro požadavky
a také ne pro práva pracující třídy,
ba naopak, že rozhodující činitelé
v tomto státě dělají všechno,
aby tu ohromnou většinu národa, ohromnou masu
pracující třídy úplně
zotročili, úplně porobili.
Byli jsme v této budově, které říkáte,
pánové, "slavná sněmovna"
snad je slavná jenom proto, že je dokonalým
kapitalistickým nástrojem, který je dnes
v rukou ne národa, nýbrž kapitalistické
mezinárodní sebranky svědky neslýchaného
útoku na poslední zbytky t. zv. poválečných
dělnických vymožeností, které
zde pan kol. Dubický jako mluvčí vládní
většiny odpravoval takovým způsobem,
že by se za to nemusil styděti žádný
potentát ze starého Rakouska. Pan kol. Dubický
jako vždycky vzal si i tentokráte příklad
z Francie, pro kterou byla zřízena Československá
republika jako kolonie, a na tomto příkladu dokazoval,
že je chybou, která musí býti odstraněna,
že máme zákon o sociálním pojištění,
neboť prý ve Francii mají také zákon
sociálního pojištění, ale s tím
rozdílem, že počne působiti až
budou ve Francii k tomu poměry. To znamená, že
pan kol. Dubický chtěl by míti i v
Československé republice podobný zákon,
který by byl jenom na papíře.
Tento útok pokládáme za článek
celého plánovitého tažení mezinárodní
měšťácké reakce v Československé
republice proti dělnické třídě
a varujeme měšťácké strany i jejich
vládu před touto provokací. Útok reakce
je tím troufalejší, poněvadž s
hlediska zájmů dělníků a zaměstnanců
nejen že dnešní úprava sociálního
pojištění v republice nevyhovuje zdaleka dávným
požadavkům dělnické třídy
co do sociálního pojištění vůbec,
nýbrž znamená v mnohém ohledu značné
zhoršení nemocenského pojištění
proti stavu platnému před 1. červencem t.
r.
Proti všelikým pokusům buržoasních
stran o zhoršení dnešního sociálního
pojištění vytyčujeme naopak tyto hlavní
požadavky dělníků a zaměstnanců
na úpravu sociálního pojištění:
zrušení čtyřdenní garanční
lhůty v nemocenském pojištěni a řádné
vybudování pojištění v mateřství,
zvýšení příspěvků
na nemocenské pojištění z 5% na bývalé
62/3% a současně převalení
těchto příspěvků na zaměstnavatele,
snížení čekací doby v invalidním
a starobním pojištění ze 150 týdnů
na 104 týdny, snížení věkové
hranice při starobním důchodu z 65 let na
55 let a
odstranění podmínky, aby se důchodce
starobní renty vzdal zaměstnání podléhajícího
sociálnímu pojištění,
odstranění podmínky invalidity při
důchodech vdovských a výplatu sirotčího
důchodu aspoň do 18 let,
postavení družek na roveň manželkám
v celém sociálním pojištění,
úprava invalidních a starobních důchodů
a příplatků státních k nim
tak, aby zajišťovaly s ostatními příjmy
důchodci aspoň existenční minimum,
odstranění ustanovení, podle něhož
se zkracuje, po případě odnímá
státní příspěvek důchodcům
požívajícím zároveň renty
podle zákona o válečných poškozencích,
odstranění nepříznivých ustanovení
o konkurenci invalidního, starobního, vdovského
(vdoveckého) a sirotčího důchodu s
důchody z jiných odvětví sociálně
pojišťovacích,
řádné zaopatření osob přestárlých,
které jsou ze sociálního pojištění
vyloučeny,
zavedení nemocenského důchodu pro ty, kdož
vyčerpali nároky z pojištění
nemocenského a nemají dosud nároků
z pojištění invalidního,
převalení příspěvků
na invalidní a starobní pojištění
na zaměstnavatele,
sjednocení nemocenského pojištění
na okrese v jedinou finančně silnou sociální
pojišťovnu a zrušení zvláštních
pojišťoven zemědělských, společenstevních
(gremiálních), závodních a pod.,
odstranění převahy, kterou mají míti
podle zákona zaměstnavatelé a vláda
v orgánech sociálního pojištění
a v pojišťovacím soudnictví, a předání
správy pojištění sociálního
a jeho soudnictví do rukou pojištěnců.
Naproti všem zjevným i skrytým nepřátelům
sociálního pojištění, kteří
volají po zhoršení tohoto nedostatečného
zákona, kteří volají po novelisaci
zákona, odpovídáme jasně a určitě:
Pracující třída žádá
novelisaci zákona o sociálním pojištění,
ale ve směru naznačeném, t. j. novelisaci
ke zlepšení, a pracující třída
také podnikne všechno za odstranění
všech nedostatků zákona.
Naše sociální pojištění
je dosud v jakémsi výjimečném stavu.
Byly již dvakráte provedeny volby do parlamentu a
budou již třetí volby do obcí, avšak
volby do ústavů sociálně pojišťovacích
dosud provedeny nejsou a nemají býti provedeny ani
v dohledné době. Je v tom přímá
vládní sabotáž samosprávy našeho
sociálního pojištění, přímý
vládní útok na tuto jedinou naši dělnickou
posici, která znemožněním voleb má
býti, jako až dosud, dělnictvu odnímána
tak dlouho, až dnešní režim prosadí
dávné přání buržoasie.
Nechceme a nebudeme tento nezákonný a protizákonný
stav, který šlape nohama po autonomii sociálního
pojištění, dále trpěti. Pojištěni
náleží pojištěncům. Pro
ně bylo vytvořeno, oni si je také platí,
oni jediní mají tudíž také právo
si je spravovati a říditi.
Zaměstnavatelům v ústavech sociálně-pojišťovacích
vůbec zastoupení nenáleží, poněvadž
část příspěvků, kterou
platí, je vlastně součástí
mzdy dělnické.
Tvrdí-li zaměstnavatelé přes to, že
mají nárok na zastoupení v ústavech
sociálně pojišťovacích, poněvadž
na sociální pojištění přispívají,
nutno jim odpověděti, že dělníci
také přispívají, a to větší
měrou, k výtěžkům podniku svých
zaměstnavatelů, že však těmto ani
nenapadne, aby dělnictvu z toho důvodu poskytli
spoluúčast a spolurozhodování na správě
závodu. (Výborně!)
My komunisté žádáme tudíž
docela rozhodně, aby ústavy sociálně-pojišťovací
byly spravovány pouze pojištěnci, t. j. dělníky,
resp. jejich zvolenými zástupci.
Není-li tomu tak dosud, musíme tím více
protestovati, je-li i tato okleštěná samospráva
dělnictva v ústavech sociálně-pojišťovacích
škrcena a trvale suspendována. Vláda a vůbec
buržoasní strany chtějí tím nejenom
dělnictvo oloupiti o zákonný jeho nárok
na volby a zastoupení v nemocenských pojišťovnách,
nýbrž chtějí tímto způsobem
úplně podkopati důvěru dělnictva
v ústavy sociálně-pojišťovací,
aby mohli pak, až by dělnictvo bylo k osudům
nemocenských pojišťoven netečné
a pasivní, provésti generální útok
na sociální pojištění, které
je jim, ačkoliv neposkytuje ani zdaleka to, co poskytuje
sociální pojištění jiné,
trnem v oku.
Pánové se domnívají, že dělnictvo,
které dnes nemá v nemocenských pojišťovnách
vůbec žádných práv, které
musí na příspěvcích platiti
dvakráte tolik, jako před 1. červencem, které
však nedostává nemocenskou podporu za první
tři dny nemoci a za neděle, jak tomu bylo dříve,
které dále z invalidního a starobního
pojištění dosud - kromě odbytného
v případě úmrtí pojištěnce
- docela nic nemá, ba které nedostane o svém
pojištění ani výměry, aby mělo
alespoň něco v ruce, co by stvrzovalo, že jeho
invalidní a starobní pojištění
je skutečně prováděno - pánové
se domnívají, že dělníci dají
si bez protestu, jako si dali bez protestu zhoršiti sociální
pojištění vůbec, vzíti také
právo na rozhodování v nemocenských
pojišťovnách. V tom se však pánové
důkladně mýlí. Právě
proto, že dělnictvo má nyní dvojnásobné
povinnosti, ale práva menší, chce uplatniti
aspoň své zastoupení a právo na zastoupení
ve správě nemocenských pojišťoven,
chce v nich státi, v jejich valných hromadách
a představenstvech rozhodovati, jakož i v ústřední
sociální pojišťovně na stráži
svých zájmů, na stráži proti
každému okleštění samosprávy
sociálního pojištění a proti
sebe menšímu jeho zhoršení.
Žádali jsme v rozpočtovém výboru
pana ministra soc. péče, aby bez vytáček
se vyjádřil, žádám, aby se vyjádřil
před sněmovnou ovšem ne tak, jak učinil
právě v rozpočtovém výboru
- zda vláda chce působiti k vypsání
voleb do nemocenských pojišťoven čili
nic. Prohlašujeme předem, že věcných
důvodů pro další odklad voleb vůbec
není. K volbám není potřebí
nových stanov pokladen, poněvadž volební
řád je podrobně upraven zákonem, je
nutno pouze vydati prováděcí nařízení,
o kterém bylo již poloúředně
tvrzeno, že vyjde koncem října neb počátkem
listopadu, a to tak, aby volby mohly býti provedeny nejpozději
po Novém roce.
Všechny důvody, které se uvádějí
proti volbám do nemocenských pojišťoven,
jsou pouze záminkou, aby správa pojišťoven
byla odňata vlastním zástupcům pojištěnců
a dělnictva a dána do rukou důvěrníkům
dnešní vládní většiny, zejména
důvěrníkům strany agrární,
klerikální a na Slovensku do rukou ľuďáků.
Zástupci stran socialistických a zejména
strany komunistické mají býti ze správ
nemocenských pojišťoven odstraněni a udělati
místo důvěrníkům vládním,
kteří by snahám po zhoršení sociálního
pojištění nejen nečelili, nýbrž
je ještě podporovali. Vláda se obává,
že provedení voleb do nemocenských pojišťoven
by zkřížilo její plány na vyloučení
učňů, pomocnic v domácnosti, zemědělské
čeledi, proti které p. kol. Dubický
tak ostře vystupoval, z pojištění invalidního
a starobního, a na snížení rent z něho
plynoucích. Poněvadž by zvolené orgány
nemocenských pojišťoven se proti každému
takovému pokusu energicky vzepřely, proto chce vláda
volby znemožniti a proto si chce představenstva nemocenských
pojišťoven jmenovati sama podle své chuti. Proto
však také narazí tento jejich úmysl
na elementární odpor dělnictva bez rozdílu
stran. Dělnictvo si nenechá vzíti své
nemocenské pojišťovny a nenechá si zhoršiti
beztak bídné své pojištění
invalidní a starobní. Platí si na ně,
chce v nich také rozhodovati a vynutí si toto svoje
právo zákonem mu zaručené. Úmyslu
vlády, jmenovati představenstva nemocenských
pojišťoven, vypovídáme nejostřejší
boj, a voláme do něho veškeré pojištěné
dělníky i dnešní představenstva
nemocenských pojišťoven, jež mají
býti odstraněna.
V souvislosti s otázkou sociálního pojištění
jest potřebí také položiti otázku:
Co je se zaopatřením přestárlých?
Skutečného sociálního pojištění
starobního v Československé republice není,
neboť právě ti, kteří by potřebovali
podpory ve svém stáří, byli z pojištění
starobního vyloučeni a na ně se tedy zákon
nevztahuje. Pro ty, kdo celý svůj život pracovali,
pro ty, kteří jsou dnes staří, ku
práci neschopní, přichází vláda
s návrhem, který znamená příspěvek
na provaz starým sedřeným dělníkům.
V rozpočtu ministerstva soc. péče postrádáme
položky pro přestárlé vůbec,
to znamená, že se počká s podporováním
přestárlých tak dlouho, tedy po vzoru pana
kol. Dubického, až zemře hladem někde
v pastoušce poslední přestárlý
člověk, aby pak vypravované slavnosti ke
hrobu neznámého vojína byly doplněny
také slavností ke hrobu neznámého
přestárlého. (Předsednictví
převzal místopředseda inž. Dostálek.)
V rozpočtu ministerstva soc. péče postrádáme
také položky na sanaci bratrských pokladen.
Pro horníky, zaměstnance železáren,
zaměstnance státních báňských
podniků, máme zvláštní pojištění,
oddělené od sociálního pojištění.
Je to pojištění, které má svoji
tradici a které bylo v Rakousku zákonem z r. 1889
upraveno tak, že si horníci ze své mzdy platili
do t. zv. "bratrského spolku", ze kterého
pak, dovršili-li 60 let, anebo stali-li se ku práci
neschopni, dostali životní důchod, rovnající
se podle let až do 75% svého výdělku.
Tyto bratrské spolky, bratrské pokladny, byly v
Československé republice sloučeny v jednu
pokladnu "Ústřední bratrskou pokladnu"
s pomocnými orgány, revírními bratrskými
pokladnami.
Zákon o bratrských pokladnách z r. 1922,
č. 242 Sb. z. a n., který má pro své
pojištěnce naproti sociálnímu pojištění
nejenom vyšší dávky pro případ
nemoci, invalidity a stáří, nýbrž
který má i zkrácené garanční
lhůty k dosažení dávek, jak u nemocenského,
tak také pro případ stáří.
Zákon stanoví, že horník, který
30 let pracoval a platil příspěvky do bratrské
pokladny a dovršil 55 let, má nárok na důchod
starobní, bez ohledu na své zdraví a pracovní
schopnost.
Přes to, že není tímto zákonem
zabezpečené lidské žití horníků,
přes to, že i toto pojištění hornické
je nedostatečné, pokusilo se ministerstvo veř.
prací zhoršiti pojištění horníků
a pojištění zaměstnanců státních
báňských podniků. Tento pokus byl
spontánním odporem horníků odražen.
Ministerstvo veř. prací se však nezřeklo
nadobro svého úmyslu a bude chtíti i horníky
překvapiti, bude chtíti horníky znásilniti.
Důkazem toho jsou poslední události, které
připravily pensisty státních báňských
podniků o drahotní výpomoci. Stát
ani haléřem nepřispívá na pojištění
hornické, a proto, objevil-li se schodek u Ústřední
bratrské pokladny, jdoucí do milionů, má
stát největší povinnost schodek tento
uhraditi a na pojištění horníků
přispívati. Dávají-li se miliony na
zkrachované banky, podporují-li se bankovní
zloději, tím větší mají
právo horníci žádati, aby stát
přispíval na hornické pojištění,
zejména aby stát podporoval staré sedřené
zaměstnance státních báňských
podniků.
Všemi prostředky systematicky a soustavně pracuje
se na zhoršení hornického pojištění
a pojištění zaměstnanců báňských
státních podniků a toho nezvratným
důkazem jsou všechny snahy a všechno spáchané
bezpráví u rozhodčích soudů
revírních pokladen, zbaviti horníky, staré
pensisty, starých nabytých práv, které
již měli za starého Rakouska a o které
nyní podle sta rozsudků jsou zbavováni.
Pensisté, vdovy a sirotci po zaměstnancích
státních báňských podniků
požívali k nedostatečným pensím
t. zv. výpomoci. Tyto výpomoci byly dávány
těmto ubožákům chudým z nejchudších
hned za starého Rakouska. Československá
republika převzala po Rakousku státní podniky
se všemi právy, ale také se všemi povinnostmi.
Ministerstvo veř. prací přes to, že
pensisté státních podniků měli
zákonný nárok na drahotní výpomoci
k naprosto nedostatečným pensím, zrušilo
další vyplácení těchto drahotních
výpomocí v době největší
drahoty. Tento neslýchaný útok na holý
život sedřených dělníků
je ničemností, která je možná
jen v Československé republice (Výborně!
Potlesk komunistických poslanců), kde na jedné
straně vyhazují se miliardy na neproduktivní
věci, generálům zvyšují se platy
ze 40 na 90 tisíc Kč, co naproti tomu sedřeným
horníkům a jejich vdovám a sirotkům
na Příbramsku, na Mostecku a na Slovensku béře
se poslední skýva chleba, aby se mohlo ještě
více dáti na vykrmování páterů.
Pánové, kteří jste měli tu
odvahu sáhnouti těmto ubožákům
na poslední skývu chleba, měli byste jíti
se podívati na Příbramsko, do kraje, který
odumírá, do kraje, kde není žádného
života, do kraje, kde je na 5 tisíc duší,
kterým byla vzata drahotní výpomoc, kterou
podle všeobecného názoru jste těmto
chudákům ukradli. Měli byste se jíti
podívati, jak vypadají, jak bydlí a jak žijí.
Uvedu zde jen jeden příklad z tisíce. Vzpomínám
katastrofy na příbramských horách
r. 1892, kdy bylo sta horníků zadušeno, a poněvadž
to byli většinou mladí, ženatí
horníci, kteří měli málo odpracovaných
let, dostalo se jejich ženám, jejich dětem
provise, která dnes podle zákona o hornickém
pojištění, č. 242 Sb. z. a n., činí
50 Kč měsíčně. K těmto
nepatrným pensím požívaly výpomoci
81 Kč, tedy úhrnem 131 Kč měsíčně.
Nyní se jim drahotní výpomoc odebrala a činí
důchod této nešťastné rodiny včetně
mrzáka 50 Kč měsíčně.
Je tomu tak i na Mostecku, je tomu tak na Slovensku a ve všech
státních podnicích.
Na Slovensku, zejména kde dělníci báňských
podniků byli překládáni z jednoho
podniku býv. rakouské monarchie do druhého,
dnes v republice se jim odpírají létá
ztrávená v podnicích, které jsou dnes
na půdě maďarské. Je celá řada
případů, kdy dělník pracoval
40 let u státních podniků, platil příspěvky
do bratrské pokladny, a dnes se mu odmítá
nárok na důchod od bratrské pokladny. Marné
je volání dělníků na Slovensku
za odstranění tohoto bezpráví, které
je možné jen v Československé republice.
V rozpočtovém výboru podal jsem návrh,
aby byla položka, o kterou žádalo 6 politických
stran na projevu v Příbrami, včetně
lidových zástupců, agrárníků
a strany živnostníků, zařazena do státního
rozpočtu. Z ní by se vyplácela drahotní
výpomoc pensistům státních báňských
podniků. Viděli jsme, že v rozpočtovém
výboru všichni, kteří podepsali se na
projevech a slibovali, postavili se proti těm ubožákům.
To prostě zaznamenávám a konstatuji celé
hornické veřejnosti v Československé
republice.