Co uznávám za nutné však zvláště
odmítnouti, jsou útoky, které jsou vedeny
současně na nemocenské pojišťovny.
Nemocenské pojišťovny v tomto novém úkolu
zvýšené veřejné sociální
péče vykonávají práci, která
zákonem na ně byla vložena tím, že
jsou povinny nejen předpisovati, ale i vybírati
a vymáhati příspěvky pro Ústřední
sociální pojišťovnu. Vykonávají
tudíž práci v přenesené působnosti
pro Ústřední sociální pojišťovnu
a jsou proto také terčem veškerých útoků
všech těchto vrstev, jež sociální
pojištění odmítají. Veškerý
odboj proti tomuto novému zákonnému zřízení
obrátil se proti nemocenským pojišťovnám.
Žel, že boj tento rovněž není veden
v mezích určité seriosnosti, nýbrž
bezohledně útočí se na pojišťovny
jen proto, že řádně konají zákonem
předepsanou povinnost. Toto nepřátelství
vybíjí se nejen proti léčebné
péči nemocenských pojišťoven, proti
vedoucím a úředníkům nemocenských
pojišťoven, ano i proti představenstvům,
ale žel, útočí se na nemocenské
pojišťovny také proto, že jednotlivé
pojišťovny nuceny jsou tuto zvýšenou agendu
ulehčiti si event. novým zařízením
kanceláří a budov a tyto stavěti.
Nemocenským pojišťovnám předhazují
se nádherné paláce, a přehlíží
se, že zvýšená agenda vyžaduje náležitou
úpravu administrativní práce, rozmnožení
personálu, stejně tak jako snížení
nemocenských příspěvků zákonem
nutí nemocenské pojišťovny, aby snažily
se v rámci svých budov obstarávati i to nejpotřebnější,
to jest léčebnou péči.
Ministerstvo soc. péče může prohlásiti,
že nemocenské pojišťovny velice uvažují
o tom, než vezmou na sebe starosti s vybudováním
nových ústavů spojené. Mohu s tohoto
místa ujistiti, že i Svaz nemocenských pojišťoven
jako ústředna, než projeví souhlas s
vystavěním nové budovy, uváží
dříve všechny okolnosti, které při
rozhodování padají v úvahu. Odpírá
souhlas ke stavbě dosti často i když vidí,
že budova stará není způsobilá
pro úřadování.
Tyto útoky na sociální pojištění
přesvědčují nás o tom, jak
neseriosně se proti sociálnímu pojištění
postupuje. Odmítáme tyto útoky u vědomí
toho, že dělnictvo, které v poslední
době rozhodovalo v nemocenských pojišťovnách,
jsouc pověřeno k tomu členstvím v
představenstvech nemocenských pojišťoven,
prokázalo, že od té doby, co dělnictvo
v těchto ústavech rozhodovalo, zvyšovala se
nejen léčebná péče, ale i také
schopnost administrativní těchto ústavů
tak, že zákonodárci mohli veliké úkoly,
vyplývající ze zákona o sociálním
pojištění, nemocenským pojišťovnám
svěřiti. Štvaním proti těmto
ústavům nedosáhne se zcela nic. Vyvolá
se u občanstva nedůvěra k zákonnému
opatření, která nese v sobě risiko
nedůvěry ke všem zákonným zřízením
našeho státu. Že u nás každý
rád nadává na všechno, co se udělá,
kdož by o tom pochyboval? O tom se mohou přesvědčiti
i páni, kteří nemají rádi sociální
pojištění.
Proto by mělo ministerstvo soc. péče v této
době všeobecného štvaní na toto
zákonné zřízení sociální
říci také své slovo na obranu těchto
ústavů, neboť by tím chránilo
také zákon. Mlčení ministerstva soc.
péče je příčinou toho, že
si kde kdo troufá toto zákonné zřízení
zlehčovati, a jestliže se nechává volné
pole pusté demagogii a povrchnosti, máme snad plné
právo žádati, aby státní úřady
neponechaly hájiti zákon jenom těm, kdož
v sociálních pojišťovnách pracují,
anebo dělnickým stranám a zástupcům,
nýbrž že státní úřady,
zvláště ministerstvo soc. péče
má povinnost v této věci vystoupiti na obranu.
Pan kol. Dubický ve své poslední řeči
varoval před přísným vymáháním
pojistných příspěvků cestou
exekuční. Myslím, že tato slova padla
na hluchou půdu. Měl by se spíše obrátiti
s apelem na zaměstnavatele, kteří mnohdy
dělníkům příspěvky strhují
ze mzdy, ale pojišťovně neodvádějí,
aby konali svoji povinnost. Také soukromá pojišťovna,
na př. agrární, domáhá se placení
prémií za pojištěná risika a
totéž musí činiti pojišťovny
sociální. (Výkřiky posl. Dubického.)
Myslím tím ony neplaty, nepořádné
zaměstnavatele. Vím, že řádných
zaměstnavatelů je většina, i v zemědělství.
(Výborně! Posl. Dubický: Vy jste nepochopil
smysl mých vývodů. Řekl jsem, že
by zákon nebyl populární, kdyby se pojistné
prémie měly násilně vymáhati!)
Ale vy, jakožto člen představenstva, víte,
jak se zákon sabotuje. Jděte se podívati
do vinohradské pojišťovny, ta musela vykonati
za krátký čas 700 exekucí. Nejsou
to malí živnostníci a zaměstnavatelé
čeledi, nýbrž velkofabrikanti a stavitelské
firmy, které, aby získaly na úrocích,
poněvadž nemocenské pojišťovně
samy platí jenom pět procent, ponechávají
si peníze stržené dělníkům
na sociální pojištění a hradí
jimi svou potřebu, kdežto kdyby si peníze do
provozu vypůjčily od bank, platily by 12 až
14 procent úroků. Proto pojišťovnám
neplatí a zůstávají dlužni, aby
si nemusili vypůjčovati od bank. Pan kol. Dubický
bude míti příležitost se o této
věci informovati. (Posl. Dubický: Vždyť
víte, že to bylo vyvráceno v poslední
schůzi představenstva!) To nebylo vyvráceno.
Já mohu na základě výkazu příspěvků
stavitelských a jiných firem to dokázati.
Pan kol. Dubický vyslovil se pro zjednodušení
administrativy sociálního pojištění,
ale zapomněl dodati, že právě největším
nepřítelem zjednodušení této
agendy je strana agrární, resp. on sám, která
vynutila si roztříštění organisace
sociálního pojištění zakládáním
zemědělských pojišťoven. Proto
tento tón řečí právě
agrární straně nesluší. (Výkřiky
posl. Dubického.)
Pan kol. Dubický přiznal, jak jsem uvedl
při jedné příležitosti, že
když jsou v jednom a témže okresu lidé
pojištěni ve dvou pojišťovnách, že
to není úsporná organisace a že se tím
administrativa zbytečně zdražuje. Proč
potřebujeme pro 5000 pojištěnců na Sedlčansku
neb jinde dva úřady? Proč nestačí
jeden úřad, jak jsme to právě my žádali?
(Posl. Dubický: S ohledem na unifikaci s úrazovým
pojištěním!)
Já znám vaše stanovisko k unifikaci pojištění
úrazového se sociálním, také
s ním souhlasím, ale chcete-li to uskutečniti,
nesmíte chtíti tříštění
sociálního pojištění v vůbec.
Strana agrární podle prohlášení
kol. Dubického bude také usilovati o novelisaci
zákona o sociálním pojištění
se zřetelem k zvláštnímu postavení
zaměstnanců v zemědělství a
jich rodin. Ptám se: Chcete sociální pojištění
těmto zaměstnancům zlepšiti tak, jak
to vyžaduje jejich bídné existenční
postavení v zemědělství? Je přece
dokázáno, že nejhůře placeno
je právě dělnictvo zemědělské,
proto také jest ho nedostatek. Kdybych se chtěl
učiti od vašeho koaličního kolegy, a
to kol. Šamalíka, pak vidím, že
zlepšovati zákon nebudete. Ale bude zajímavé
od strany republikánské, jaké ona nám
ohlásí návrhy reformy, kterou chce dělati.
Strana agrární podle prohlášení
p. Dubického bude se domáhati změny
ukládací politiky Ú. S. P. s ohledem na podporu
úkolů produkčních. Podotýkám,
že podpora úkolů produkčních
v ukládací politice Ú. S. P. jest zákonem
č. 221/24 zajištěna. Či bude se agrární
strana domáhati pod heslem podpory produkce ukládání
reserv Ú. S. P. do bank a podniků, které
jsou před krachem?
Na konec se p. Dubický vyslovuje jménem agrárního
klubu pro unifikaci sociálního pojištění
s pojištěním úrazovým. Podotýkám
opět, že největšími zastánci
unifikace sociálního pojištění
jsou právě socialistické strany, a kdo proti
ní pracuje, jsou agrárníci. Souhlasíme
s tím, aby pojištění úrazové
splynulo s pojištěním sociálním,
ale neubraňuji se dojmu, že s uvedeným požadavkem
unifikace důsledné právě agrární
strana souhlasiti nebude, jak jsme měli možnost se
o tom přesvědčiti. Domnívám
se, že hesla unifikace zneužil p. Dubický
jako záminku k útoku na pojištění
úrazové. (Předsednictví převzal
místopředseda Slavíček.)
Bylo již několikráte řečeno,
že nejlepším zákonem na ochranu republiky
jsou zákony, které umožňují nejširším
vrstvám lidovým důstojnou existenci. Takovým
zákonem na ochranu republiky jest dobrý zákon
o sociálním pojištění a útoky
na tento zákon jsou útokem na základy tohoto
státu. Zadržte proto, dokud jest čas! Na konec
kvituji s povděkem, že i na straně komunistické
přišli pánové k názoru, že
není možno zákon neustále napadat. My
jsme jim to předpovídali v této sněmovně,
dále i v tisku a konečně na schůzích.
My jsme se setkali právě při rozpočtové
debatě s faktem, že strana komunistická musila
již zahájiti akci schůzemi, na kterých
zákon chrání. A to je dobré memento
pro zákon. Je viděti, co je dělnické,
co chce dělníkům prospěti, to že
se za zákon postaví. Pánové, kteří
myslíte, že máte od 15. listopadu moc ve svých
rukou, upozorňujeme vás, nezneužívejte
této moci. Je to dějinný omyl, ta černá
neděle z 15. listopadu. To jsme vám několikráte
řekli, a opakuji vám to dnes i zde. Ten dějinný
omyl může a bude napraven. Svými špatnými
a odsouzení hodnými činy se připravíte
o moc, kterou jste na důvěřivém lidu
v Československé republice neprávem získali.
(Potlesk čsl. soc. demokratických poslanců.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Slovo má dále pan kol. dr Štefánek.
Posl. dr Štefánek:
Slávna snemovňa! V terajšej debate mali sme
istú neúmernosť medzi hospodárskymi
a politickými rečiami na jednej strane a kultúrnymi
otázkami, tu pretriasanými, na druhej. A predsa
sú naše kultúrne, národné a etické
problémy nie menej vážne ako hospodárske.
Naše školstvo, vedecká a nie na poslednom mieste
i cirkevné inštitúcie staly sa v istom smere
i hospodárskymi problémami,
nakoľko sme v minulosti na tomto poli hodne mnoho podnikali,
na státisíce nových ústavov založili
a tým štátny rozpočet značne
zaťažili.
Sme malý národ, nemáme možnosti zväčšiť
a rozmnožiť sa na takú mieru, že by sme
počtom a hmotnou silou prevýšili susedov. Len
kvalitou jednotlivcov len Nerudovou výpoveďou o kvádroch
a žule zachránime sa pre budúcnosť, len
jednotou, láskou, pracovitosťou a múdrosťou
odoláme cudzej premoci. A tieto vlastnosti dá nám
škola, veda afinita pre metafyzické skutočnosti.
Nemienim opakovať, čo som v rozpočtovom výbore
povedal o našej slovenskej škole. Krásny rozkvet
nášho školstva ľudového, občianskeho,
stredného a odborného je vám dostatočne
známy. I od mladej univerzity Komenského v Bratislave
očakávame právom dobrú prácu
vedeckú a výchovnú. Viete už i to, že
treba menovite národnú školu na Slovensku i
naďalej zveľaďovať, lebo na tomto poli nie
je Slovensko saturované. Slovenské školstvo
nedohonilo ani kvantitatívne, ani kvalitatívne školstvo
české, ba ani nie školstvo
nemecké. Treba ešte veľa sto národných
škôl postaviť, veľa tisíc žiakov
zaškoliť. Ale treba tiež rozriešiť otázku
učiteľskú, otázku staropenzistov atď.
A na čo kladieme veľký dôraz: treba rozumnou
politikou a administratívou odčiniť nedôveru
ku štátnej škole. Ovšem
mojím ideálom nebola nikdy škola protináboženská.
Laicizovanie školy som nikdy nechápal po spôsobe
pána Bartoška.
Ctená snemovňa, dovoľte, aby som pobudnul trochu
pri tejto otázke a vysvetlil stanovisko naše. Po celé
dasaťročia bojoval som proti zneužívaniu
cirkevnej moci a školskej politike maďarských
liberálov i maďarských klerikálov na
Slovensku. Nikto nepochyboval o tom, že sme pokrokového
smýšľania, že si prajeme narovnania v národnom
i kultúrnom duchu pokrokovom. Ovšem naša pokrokovosť,
a ak smiem hovoriť o svojej skromnej
osobe, moja pokrokovosť, sa nikdy nekryla s voľnomyšlienkárstvom
tak zvaného pozitivizmu a historického materializmu.
Náboženstvo ako princíp metafyzického
svetového názoru a klerikalizmus ako zneužívanie
svetskej moci v prospech politiky moci
pápežstva, rešp. príliš konzervatívneho
pridržovania sa istých vedeckých, sociálne
a hospodársky neudržiteľných princípov
sme prísne rozdeľovali. Bol a je preto značný
rozdiel medzi pokrokovosťou našou a pokrokovosťou
materialistického názoru
Karla Marxa. V náboženskom poňatí priblížil
som sa veľmi blízko k Masarykovi.
Takéto pokrokárstvo naše vzbudilo v rokoch
1898 až 1914 na Slovensku značný odporu tak
zvaných Martinčanov, i konzervatívnych katolíkov
a evanjelikov, ale získalo nám veľa prívržencov
a nemálo sympatie u rozumnejších evanjelikov
a katolíkov. Mnohým sa páčil práve
na tomto pokrokovom podklade vybudovaný názor československého
národného a kultúrneho ideálu. Kolega
Dérera
Igor Hrušovský vytýkajú mne a
hlasistom v republikánskej strane organizovaným,
vyjmúc snáď dr Šrobára,
že sme zradili svoju pokrokovú minulosť. To je
omyl. My sme nemohli zradiť pokrokovosť ich, poneváč
sme nikdy nestáli a nestojíme na zásadách
pozitivisticko-materialistických. A svoje na idealisticko-filozofickom
základe vybudované pokrokové myslenie sme
nezradili a nezradíme, ani vtedy nie, keď nás
politická konštelácia privedie ku parlamentnej
súčinnosti s ľudákmi.
S naším svetonázorom nesúhlasili
a nesúhlasia Hlinka a jeho spolupracovníci,
ale kedže vedia, že sme poctiví slovenskí
národovci, v náboženských otázkach
nie extrémni, v cirkevných nie nesnášanliví,
neprotestovali pri prevrate proti nášmu vodcovstvu
a našej iniciatíve vo všetkých oboroch
štátnej správy. V prvých mesiacoch pracoval
Šrobár pri
súhlase všetkých predprevratových Slovákov.
Proti mojej práci v školstve sa ozval Hlinka
až vtedy, keď prvý raz radikáli českí
začali sa vo školách posmievať náboženstvu
a keď začali agitovať i medzi ľudom proti
kňazom a katolíckej vierouke zvlášť.
Tragický omyl spočíval v tom, že socialisti
poplietli svoju pokrokovosť s našou, že nebrali
ohľad na odlišné pomery slovenské a so
svojím často nemiestnym vystupovaním popudzovali
domorodcov.
Napriek tomu vykonalo sa pomocou českých učiteľov
a profesorov mnoho. Českí pracovníci sa už
z veľkej časti pomerom prispôsobili a pracujú
ku všeobecnej spokojnosti. Neprestanem prízvukovať
a do sveta hlásať pravdu, že Česi vykonali
na Slovensku tak obrovskú prácu kultúrnu
a národnú, bez ktorejsi neviem ani Slovensko predstaviť.
(Výborně! Tak jest!)
Pán kol. Macháček predvčerom
tu napadnul našich českých učiteľov
a profesorov a napadnul i školský referát v
Bratislave hovoriac, že vraj Česi a školský
referát v Bratislave počešťujú
a chcú obrať Slovákov o národnosť
a reč. Že nove ustanovený prednosta školského
referátu dr Maule vydal obežník, v ktorom rozkázal,
že sa má úradovať len po česky.
Ako sa to, ctení pánovia, stáva, že
do "Slováka" a podobných listov prijdú
tak naprosto nepravdivé zprávy, vidíte z
tohoto úradného rozkazu dr Mauleho,
v ktorom pravý opak tvrdí. Dr Maule v obežníku
č. 40, zo dňa 16. novembra 1926, hovorí toto:
"Uvádzam všetkým pánom spolupracovníkom
na pamäť príslušné usnesenie ministerskej
rady o užívaní slovenčiny v styku so
stranami a v úradnej korešpondencii
a ustanovujem, aby sa koncipovalo slovensky. Vážnosť
najvyššieho školského úradu na Slovensku
ovšem žiada, aby slovenčina všetkých,
tunajším úradom vydaných výnosov,
obežníkov, dekrétov a iných písomností
bola bezvadná, nielen prostá chýb pravopisných,
ale aby sa v nej neužívalo
ztrnulých úradných fráz, lež
prirodzenej štylizácie, každému srozumiteľnej
a bežnej aj v prostom živote občianskom.
Prosím ďalej, aby forma všetkých tunajších
prípisov bola vždy aj spoločensky vhodná,
prostá zdvorilostných príveskov v úradnom
styku zbytočných, ale uhladená a zdvorilá
aj vtedy, keď obsahuje zamietnutie žiadosti alebo nezbytné
výtky.
Vo zvýšenej miere treba bezpodmienečnej zdvorilosti
a ochoty vo styku so stranami navštevujúcimi náš
úrad. Keďže sa i niekedy stane, že sama
intervenujúca stránka nemá dosť potrebného
taktu, nemôže to byť dôvodom pre nás,
aby sme zabúdali na jediné svoje poslanie: Slúžiť
verejnosti, slúžiť jej nielen svojou prácou
úradnou, ale aj spoločenskou výchovou, konanou
v prvom rade príkladom vlastným.
Jednajme s každým tak, ako si sami žiadame, aby
sa jednalo s nami."
Ako vidíte, je to výnos, nad ktorým by práve
ľudáci mohli plesať a ktorému nemožno
so slovenského stanoviska nič vytýkať.
Naopak českí šovinisti by mohli byť urazení,
že sa žiada štriktne slovenské
úradovanie. A tu s tejto tribúny toto sa vytýka.
Ctená snemovňa! Ale pri tom si nesmieme zamlčovať
i skutočnosť, že práve radikalizmus na
poli náboženskom a cirkevnom zavinil veľký
vzrast ľudovej strany a rekreáciu katolíckeho
cirkevníctva. Že pôsobily aj sociálné
a hospodárske momenty pri tom, nechcem zamlčovať.
V tomto proticirkevnom a protináboženskom počínaní
a nepochopení nášho hlasistického pokrokárstva
väzia i prapríčiny našej opozície
proti cirkevnej politike ministra Beneša.
Ctená snemovňa! Vďačne
soznám, že sme sa my Slováci dostali do vysokej
politiky štátnej pri prevrate nepripravení.
Až na Hodžu a snáď Jurigu
a Blahu sme takmer
žiadon nemali parlamentných zkúšeností
a hlbších politických vedomostí.
Kol. Hrušovský, ktorý
vo svojich článkoch v "Národním
Osvobození" túto skutočnosť vyzdvihuje
a kolísavosť slovenského klubu menovite v cirkevno-politických
otázkach prízvukuje, má pravdu. Ale faktum
je, že hneď pri menovaní dr Kordača arcibiskupom
pražským protestovali sme proti t. zv. "dosinteressementu"
min. predsedu Tusara. Tým sme naznačili
a nesčíselnekrát ministrovi Benešovi
a iným ministrom povedali, že sa starých
práv cirkevno-štátnych zriecť nesmieme.
Snáď sme svoje stanovisko protirozlukové presne
nevyslovili. Snáď sme v jednotlivých prípadoch
cirkevno-politických dali sa prehovoriť českými
pokrokovými politiky.
Možno, že niektorí z nás verili na úspech
t. zv. etapovej politiky rozlukovej. Ale to sme vari dostatočne
jasne a určite naznačili, že nekladieme dôraz
na radikálnu zmenu cirkevno-politickú, ktorá
by sa z gruntu líšila od liberálnej politiky
maďarskej na Slovensku.
Vlády maďarské, napriek tomu, že s cirkvou
katolíckou žily od r. 1867 v najintímnejšom
pomere, vedely presadiť t. zv. civilné zákony,
vedely postupne ovládnuť všetko školstvo
a priviesť do závislosti štátnej všetko
kňazstvo. Jestli dnes kolegovia od ľudovej strany
lamentujú na útisk štátny, nuž
pripomeniem im dobu Tiszovu, Trefortovu, Wekerleho i dobu ministrovania
Bánffyho, ba i Apponyiho. Je to doba, keď cirkev
katolícka tratila kus za kusom svoje staré
práva a svoju slobodu. Či by sa bol opovážil
za maďarskej vlády katolícky kňaz tak
hovoriť a písať ako sa dnes píše
o vláde, o Čechoch, o vysokých úradníkoch
v "Slováku"? Kol. Hlinka,
Juriga, Tománek by o tom vedeli povedať
všeličo. Ovšem vtedy bol pomer medzi biskupy
a vôbec cirkvou a štátom intímnejší.
Pápežská stolica nútila kňazstvo
ku evanjelickej poslušnosti voči štátu.
Maďarská vláda mala v Ríme svojich exponentov,
ktorí niečo znamenali.
To všetko sme my vedeli a českým
politikom sme to neraz vysvetlili a ako dobrý príklad
nasledovania odporúčali. Naši českí
kolegovia sa poučiť nedali, snáď nechceli,
snáď nemohli. Mám porozumenie pre historické
tradície i skutočné politické pomery.
Nechcem rekriminovať. Pravý
príčinný súvis našich neúspechov
odhalí teprve historia. Chcem len konštatovať,
že naša nespokojnosť s cirkevnou politikou Benešovou
nie je dnešného dáta, že nespočíva
ani v osobnej averzii, ani nie v neuznaní veľkých
zásluh ministra Beneša na
inom poli zahraničnej politiky. Pre tak vysoko zaslúženého
človeka ako je Beneš
je to tragické, že sa musel dožiť naprostého
ztroskotania na poli cirkevnej politiky. Nechcem z neho robiť
baránka, ktorý sníma hriechy sveta, viem,
že na neúspechoch jeho majú podiel i jeho spolupracovníci,
socialistické strany a dokonca i my sami. Vytýkame
mu len to, že v istých prípadoch osobne zapríčinil
zlo, že zanedbal isté zákroky, ktoré
by boly maly úspech, že dokonca svojich kolegov nesprávne
informoval o svojich intervenciách v Ríme.
Nakoľko viem, pridŕžal sa Beneš
meravo doktriny rozlukovej, veriac, že konečne vojnu
s Rímom vyhráme. Neverím, že by sa nám
podarilo získať väčších úspechov
tou metodou, akou minister Beneš
kampaň vedie. Nejde o teoretickú správnosť
alebo nesprávnosť doktriny rozluky štátu
od cirkvi, ale o metodu, o taktiku, s akou sa vedie. Istý
dobre informovaný diplomat mi nedávno povedal, že
vôbec žiadna veľkorysá a dobre premyslená
cirkevná politika v Československu sa nerobí.
Podľa staro-rakúskeho spôsobu sa "fortvurštluje"
a čaká, až Rím ustane a stane sa povoľnejším.
Veľká väčšina slovenských
poslancov ztratila dôveru v úspešnosť Benešovej
cirkevnej politiky. To je pravá príčina,
prečo sa od neho odvraciame. Toto svoje stanovisko som
vyslovil už r. 1925 verejne v Prahe, dávno pred vypuknutím
aféristickej epidemie. Že nám nie je ľahostajné,
ako sa pracuje so strany Benešovej
proti Hodžovi,
to je samozrejmé, ale to, že by Hodža
chcel byť ministrom zahraničia, nerozhoduje na našom
stanovisku ničoho. Svoju kritickú mienku
o cirkevnej politike som uverejnil pred mesiacom v "Slovenskom
Denníku" bez vedomia Hodžovho z
vlastnej pohnútky a len preto, poneváč kol.
Dérer mňa a dr
Šrobára vťahoval
do svojej stranníckej agitácie, aby tak oslabil
pozíciu Hodžovu v našej
strane a vo slovenskej verejnosti. Snáď by
som sa nebol ozval, ačkoľvek som ťažko niesol
v posledných rokoch neúspechy politické,
ktoré sú podľa môjho najúprimnejšieho
doznania zapríčinené v značnej miere
neurčitou, hapkavou politikou cirkevnou.
Presne rečeno: Nie sme presvedčení o tom,
že by jedine rozluková politika cirkevná bola
princípom pokroku v kultúrnom ohľade. Sú
aj iné spôsoby, ako upraviť pomer štátu
k cirkvám a hlavne ku katolíckej cirkvi, ktoré
sa osvedčily v minulosti i v prítomnosti v mnohých
kultúrnych štátoch.
Ale nám nejde ani tak o doktrinu rozlukovú alebo
konkordátnu, ako viac o prax, o celkovú situáciu
politickú a národno-kultúrnu, nám
ide o ťažké imponderabilia v našom verejnom
živote, ktoré nám hrozia škodami a nešťastím
nenapraviteľným. Aby som
užil slov italského štátnika Orlanda:
Nám nie je cirkevná politika filozofiou, ale praxou.
Nejdem sa škriepiť o juridické zásady
dvojitého práva, o princípy koordinácie
či subordinácie. Uznávam vďačne,
že sa rozluka štátu od cirkvi v mnohých
štátoch dobre osvedčila,
uznám dokonca i to, že princíp rozlukový
súvisí s moderným demokratizmom a interkonfesionálnym
charakterom novodobého štátu, slobody individua
a svedomia. Uznávam dokonca to, že pre výbojných
ľuďákov je rozluková politika len kepienkom
a vhodným prostriedkom agitácie
ku sosileniu ich pozícií na Slovensku. Veď
pomery cirkevné koniec-koncov nie sú u nás
tak strašné, ako sa hovorí a kričí.
Objektívny pozorovateľ musí uznať, že
vlastne máme dnes i na poli cirkevnom väčšiu
slobodu, ako sme ju mali v starom Uhorsku.
Jednak operuje ľudová strana s rozlukovým princípom
ako protikatolíckou zbraňou českých
socialistov, pokrokárov, liberálov a podrýva
tým to najdrahšie a najcennejšie: výdobytky
revolúcie, podrýva nemilosrdne jednotu národnú
a štátnu, podrýva
československú myšlienku. (Tak
jest!)
Rozluka cirkvi od štátu nie je v základe svojom
princíp proticirkevný alebo protináboženský.
Už v pozdnom stredoveku sa ozývaly hlasy pobožných
katolíkov, ktorí volali po nezávislosti cirkvi,
ktorí ťažko niesli, ako vladári a svetskí
úradníci rušive zasahovali do života cirkevného.
Spomeniem len Bellarminiho a Marianu, ktorí vlastne anticipovali
veľkých katolíkov Lamenaisa, de Maistra, Lacordaira,
Montalemberta a mnoho nemeckých, italských, anglosaských
kňazov katolíckych, horujúcich
za rozluku, za slobodnú cirkev v slobodnom štáte.
Medzi horliteľmi rozluky vidíme v novšej dobe
dokonca vynikajúceho katolíckeho biskupa v Itálii
Jeremiáša Bonomelli. Ba dokonca slávny kardinál
Newmann sympatizoval s rozlukou, hovoriac,
že praje biskupom ztratu majetkov, ak majetky majú
byť príčinou otroctva cirkvi a závislosti
na štáte. Nechcem vás, pánovia, unavovať
snáď ďalším v vedeckým rozborom
celej tejto otázky. Koniec-koncov je nám tá
vec po tejto stránke viacej-menej známa. Ovšem
v rukách politického liberalizmu a socializmu stáva
sa táto doktrina rozluky štátu od cirkvi účinnou
i anticirkevnou a do istej miery i antináboženskou
zbraňou. Preto sa stala rozluka postrachom cirkvi katolíckej
a vyvoláva všade urputný odpor pápeža
a kňazov. Boj sa vyčerpáva
konečne v zápase o školu. Rozluka prestáva
byť právnym princípom a stáva sa filozofickým
a svetonázorovým objektom sporov.
A tu ide o otázku: Sú široké vrstvy
národa, prevažne roľníckeho, zralé
pre rozluku? Môžeme riskovať újmy, ktoré
utrpí štát a národná myšlienka
československá v boji s katolíckou cirkvou?
Predovšetkým je priemyslové robotníctvo,
organizované v socialistických stranách,
dosť silné a odhodlané k takému boju,
aký sa odohrával vo Francii od r. 1905 až po
teraz alebo až po rok 1923 až
1924? Trúfa si minister Beneš
a jeho spolupracovníci vybojovať tento boj bezo strachu,
že Česi budú na Slovensku stále vyhlašovaní
za neznabohov a nepriateľov kresťanstva? My bohužiaľ
vidíme situáciu ináč. Nám nemožno
vytýkať, že sme nepovedali svoje stanovisko hneď
v prvých rokoch po prevrate jasne a presne, lebo my Slováci
sme boli zvyklí na silnú ruku štátnej
správy. My sme nemilovali Maďarov, ale obdivovali
a rešpektovali silnú ruku maďarského štátu.
My sme očakávali v tomto ohľade sme
boli trochu naivní - že Česi dovedú
nielen chrabre bojovať vo vojnách, na válečných
poliach, ale i pevnou rukou vládnuť doma, že
administratívné, súdné a iné
orgány štátné dovedú nemilosrdne
zatlačiť radikalizmus s prava i s ľava, že
múdrou administráciou si
čo chvíľa získajú rozumy i srdce
Slovákov. Zmýlili sme sa. Po svetovej vojne nedalo
sa ani inak vládnuť, než ako sa vládlo.
Mimo toho sme sa presvedčili, že nátura česká
je povoľnejšia, mäkšia, málo výbojná.
Čo skoro sme zbadali, že máme tvrdé
jazyky, ale mäkké päste,
že viac hovoríme než bojujeme.
Ctená snemovňa, nie osoba Hodžova a
jeho udajné snahy vytlačiť Beneša
z kresla ministerstva zahraničia nás
primäly k otvorenému vystúpeniu proti politike
Benešovej, ale strach, že
fundamenty štátu československého utrpia
agitáciou a prácou protičeskoslovenskou.
Tu by som vás, páni poslanci, upozornil na jeden
omyl, ktorý je v českej verejnosti napospol rozšírený.
Učení i neučení Česi veria
na všemohúcnosť československej republikánskej
školy na Slovensku. Veria pevne,
že škola premôže všetky separatistické
a regionalistické ideály martincov i ľudákov.
Nová škola vychová vraj generáciu, ktorá
bude mravne a do istej miery i jazykove tak počeštená,
rešp. počeskoslovenčená, že nebude
obáv pre budúcnosť národného
charakteru Československej republiky.
Počul som do konca vo veľmi vysokých kruhoch
politických i vedeckých, že vyššia
kultúra, politické a hospodárske spolunažívanie
vykonajú v krátkej dobe splynutie Čechov
a Slovákov, napriek všetkým dočasným
veleitam politického zápolenia.