Avšak keď sa podívame do bilancie tejto banky,
ako aj do kurzového listu pražskej burzy, zbadáme,
že papiere banky majú cenu 87 Kč, teda na základe
tejto ceny bolo by možno predpokladať, že banka
odkúpi papiere o niečo nižšie, ako je
ich kurzová hodnota, ona sa však neuspokojí
so solídnym ziskom, ale doháňa tam, kde je
to nie prípustné. Papiere odkúpi miesto 85
Kč za 82 Kč.
Tu však prichádzame na boľavú stránku
celej veci. Banka si sama určí kurz, za ktorý
je ochotná papiere od stránky kúpiť.
Stránka po dlhom čakaní a po mnohých
útrapách a útratách s úverom
súvisiacich konečne je postavená pred fakt,
že mimo utrpenej už ztraty kurzovej musí banke
darovať ešte ďalšie 3 Kč od každej
stovky, aby pôžičku po mnohej tortúre
dostala.
Máme jeden formulár banky, v ktorom oznamuje stránkam
výšku prepočítajúceho kurzu.
Uvádzam ho pre zaujímavosť. Formulár
hovorí: Prepočítací kurz záložných
listov bol stanovený riaditeľstvom banky od 8. februára
1926 takto: pri pôžičkách do 50.000 Kč
82%, do 200.000 Kč 80%, do 500.000 Kč 77% a pri
pôžičkách vyše 500.000 Kč
76%.
V tomto kurze sú zahrnuté obvyklé srážky
kurzové. Z tohoto kurzu srazí sa teda obnos, rovnajúci
sa 5% úrokom z kapitálu odo dňa výplaty
až do splatnosti prvej anuity z nominálnej sumy pôžičky,
ďalej režijný príspevok za prvý
rok a náhrada za tlačivá. Režijný
príspevok stanovený je pre bežný rok
na 1% z istiny.
Ráčte porovnať tieto kurzy s kurzom listov
na burze a presvedčíte sa, že sa tu čosi
deje, čo nemožno ani dostatočne kvalifikovať.
Po tomto dovolil by som si opýtať sa vlády
či má vedomie, že Hypotečná banka
česká, poťažne jej filiálka v Bratislave,
i proti týmto neúspechom založila expozitúru
v Košiciach? Pýtame sa, či je založenie
takejto expozitúry výhodné, keď ani
sama filiálka nevie a nechco plniť svoje poslanie?
Pýtame sa ďalej, či je vláda náklonná
i pozatýmne, bez všetkej náložitej kontroly,
trpieť takéto bezpríkladné márnenie
nášho spoločného majetku?
Ohradzujeme sa čo najdôraznejšie, aby sa takýmto
neprípustným spôsobom hazardovalo s peniazmi
štátu, ktoré odvádza do pokladnice daňujúce
občianstvo.
Žiadam, aby bolo prísne vyšetrené všetko,
čo som o banke tejto tu udal, aby vo vedení banky
nastala radikálna zmena a s ňou súčasne
i poriadok, aby sme budúcne mali dostatočnú
garanciu, že ústav tento plniť bude úlohu
svoju zdarne a nášmu slovenskému ľudu
poskytovať bude na reálnych základoch v tempe
čo najrýchlejšom dlhodobý úver.
Slávna snemovňa! Po tomto odbočení
vraciam sa znova k svojmu predmetu. Pán minister školstva
a národnej osvety v rozpočtovom výbore povedal,
že vo veľkej otázke našej národnej
kultúry musia sa najsť všetky politické
strany. Výpoveď táto nesie náter kategorického
imperatívu. Dobre! I my sme toho názoru, že
musia sa sísť všetky strany, a medzi týmito
stranami bude i strana naša, slovenská ľudová,
ak mladej, ale čistej, panenskej svojráznej kultúre
slovenskej dané bude, čo jej patrí. Však
kultúra spája nielen politické strany, ale
spája i celé svety. Za takýchto okolností
môžeme sa sísť, sísť ako vlastní
bratia, ináč, žiaľno mi to prichodí
povedať, ale cesty naše budú ako dve koľajnice,
pôjdu vedľa seba, bez toho však, aby sa kedy sišly.
(Výborně! - Potlesk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl. Roscher.
Uděluji mu slovo.
Posl. Roscher (německy): Dámy a pánové!
Jen na ten stát můžeme hleděti jako
na opravdu kulturní, který ve skutečnosti
přiměřeně chrání své
nejcennější jmění, dělníky.
Kulturní stát musí si učiniti svým
nejvznešenějším úkolem pečovati
o to, aby se tímto nejvyšším statkem hospodárně
hospodařilo a má dále za úkol pečovati
o to, aby nositelům práce byla zaručena dostatečná
ochrana života a zdraví. Práce je pramenem
veškeré kultury, teprve práce zušlechťuje
lidský život a bez práce není možným
žádný státní útvar. V
dobrém sociálně-politickém zákonodárství
vyjadřuje se úcta k pracujícímu člověku,
kdežto špatné, vadné sociálně-politické
hospodářství vyjadřuje neúctu
k práci. Dobré sociálně-politické
zákony znamenají pro pracující lid
udržení zdraví, delší život,
více rodinného štěstí, zvýšení
radosti ze života, tvoření a práce.
Sociálně-demokratická strana a nezávislá
odborová sdružení pokládaly vždy
za velmi důležitý svůj úkol,
aby dosáhly dobrých sociálně-politických
zákonů. V těžkých, obětavých
bojích připravilo dělnictvo půdu sociálně-politickému
zákonodárství, nejprve musí býti
zlomen odpor kapitalistické třídy, aby krok
za krokem byl vybojován jeden kus práva za druhým
na poli sociální politiky. Když tento stát
byl před 8 lety založen, prohlašovali tehdejší
držitelé moci, že tento nový stát
poskytne dělníkům plné ocenění,
plnou podporu jejich kulturním snahám, že pracujícím
lidem má se dostati největší ochrany.
Děláme-li po těchto 8 letech trvání
tohoto státu súčtování, je
výsledek nadmíru hubený. Zajisté,
dosáhli jsme v těchto 8 letech určitého
počtu sociálně-politických zákonů,
avšak tyto zákony jsou pružné a nejasné,
nevyhovují požadavkům dělnictva, jsou
příliš pružné, otevírají
dokořán dveře libovůli ve výkladu
a nepřispěly k právní jistotě,
nýbrž v mnohých případech povstala
právní nejistota. Nesou pečeť nedbalé
práce zákonodárné a nesou také
znak nepřátelství zástupců
kapitalistických tříd k dělnictvu.
Chci se nyní zabývat i několika sociálně-politickými
zákony a také našimi nejbližšími
požadavky na poli sociálně-politickém.
Kapitolou, která dělnictvo v době poválečné
nejvíce zajímala, je péče o nezaměstnané
dělnictvo. Dnes nechci se ani slovem zmiňovati o
příčinách hospodářské
krise a nezaměstnanosti. Jen bych rád prohlásil,
že dělnictvo prožilo teprve v letech 1922 a 1923
jednu z nejtěžších hospodářských
krisí a že se v přítomné době
ocitáme opětně uprostřed jedné
z nejtěžších hospodářských
krisí. V této době jsme zjistili, že
stát pečoval zcela nedostatečným způsobem
o své nezaměstnané a že zákon
o státním příspěvku k podpoře
v nezaměstnanosti, poskytované odborovými
sdruženími, ukázal se býti úplně
nepotřebným. Varovali jsme před tímto
zákonem, když nabyl účinnosti. Byli
jsme odpůrci tohoto zákona. Předvídali
jsme jeho neblahé účinky pro dělnictvo
a vždy jsme kladli požadavek zavedení jiné
péče o nezaměstnané, žádali
jsme povinné pojištění. Dnes vidíme,
jaké strašné účinky tento systém
této péče o nezaměstnané s
sebou přináší. Máme nyní
ještě desetitisíce dělníků,
kteří pracují částečně,
kteří musí práci přerušiti,
máme desetitisíce dělníků,
kteří jsou vyloučeni z podpory v nezaměstnanosti
a tak zde jsou bez jakékoliv podpory. Nezaměstnanost
nepostihla všechna povolání stejně silně.
Nejtíže jsou postiženi dělníci
textilní, sklářští, kovodělníci,
horníci a dělníci oděvničtí.
Již od několika měsíců jsou pokladny
pro nezaměstnané u většiny odborových
sdružení úplně vyčerpány
a odborová sdružení musila poskytnouti milionové
příspěvky z jiných svazových
reserv, aby byla umožněna výplata podpory v
nezaměstnanosti. Stát dluhuje miliony odborovým
sdružením. Nedluhuje jen částky, které
již byly se státem súčtovány,
dluhuje odborovým sdružením i ony částky
státního příspěvku, které
ona předem musejí vypláceti pro ony případy
nezaměstnanosti, jež jsou venku právě
prožívány u místních skupin.
Takové chování státu jest ostuda,
je státu nedůstojné, že ke vší
bídě hází ještě odborovým
sdružením na krk povinnost, aby mu ještě
půjčovala peníze na výplatu podpory
v nezaměstnanosti.
Co udělal stát holandský v době hospodářské
krise, který má podobný systém podpory
v nezaměstnanosti? Odborové organisace spotřebovaly
v jednom roce pro pokladny nezaměstnaných 4 mil.
zlatých, stát k tomu připlatil 4 mil. zlatých
a mimo to poskytl v jednom roce pokladnám pro nezaměstnané
jako půjčku 10 mil. holandských zlatých,
aby byla umožněna výplata podpory. Belgie poskytla
v jednom roce pokladnám 130 mil. franků, aby byla
umožněna výplata podpor. V Dánsku mají
tak zvaný fond pro případ krise: přesahuje-li
nezaměstnanost určité procento, dostávají
pokladny pro nezaměstnané odborových sdružení
z tohoto fondu pro případ krise příspěvky.
A co se děje v Československu? Nic! V Československu
musejí odborová sdružení nésti
celé břemeno nezaměstnanosti, péči
o nezaměstnané téměř úplně
sama. Proti tomuto zacházení s dělnictvem
a s jejich odborovými sdruženími obracíme
se co nejostřeji. Stát musí splniti svou
mravní povinnost, jež záleží v
tom, že nedovolí vypláceti státní
příspěvek k tíži odborových
sdružení. Zavedli jsme podporu v nezaměstnanosti
v odborových sdruženích ze zcela jiného
důvodu, ne však k tomu, aby se jí, jako se
to dnes velmi často stává, zneužívalo.
Když odborová sdružení zaváděla
podporu v nezaměstnanosti, měl to býti akt
solidarity k třídním druhům. Podpora
v nezaměstnanosti měla býti ochranou pro
jednotlivého dělníka a pro celek proti mzdovému
nátlaku, měla chrániti řádného
dělníka, který hájí zájmy
své a svých spolupracovníků před
nouzí. Dnes musíme viděti, že se podpory
v nezaměstnanosti od odborových sdružení
zneužívá.
V této době jsme opětovně viděli,
že podnikatelé svévolně zastavili své
podniky a že zastavením výroby sledovali ten
účel, aby na stát a vládu byl vykonáván
nátlak, aby dostali snížení daní,
a opětovně jsme viděli, že podpory v
nezaměstnanosti bylo používáno podnikateli
k ozdravění výroby a že odborová
sdružení musila poskytnouti peníze na podporu
těmto nezaměstnaným dělníkům.
Proti tomuto způsobu používání
jmění odborových sdružení se
co nejrozhodněji ohrazujeme a nesouhlasíme s tím,
aby na takové účely byly poskytovány
peníze dělníků.
V rozpočtu pro r. 1927 zařazena je na podporu v
nezaměstnanosti maličkost 10 milionů korun.
Zde se ukazuje to celé pohrdání státu
vůči nezaměstnanému. Stát poskytl
peníze již velmi často na jiné účely!
Vzpomínám, že byly dány peníze
na zkrachované banky, vzpomínám, že
mnohým kapitalistům byly odepsány veliké
částky na daních, kdežto na druhé
straně vymáhaly se na dělnících
daně ne vždy nejjemnějšími prostředky.
Naším požadavkem jest, aby tento systém
péče o nezaměstnané byl odstraněn
a aby byl vytvořen systém péče o nezaměstnané,
jenž je vybudován na podkladě povinného
pojištění. Náš požadavek směřuje
dále k tomu, aby, pokud tento systém trvá,
byla dělníkům již vyřazeným
poskytována podpora v nezaměstnanosti ještě
po 13 týdnu. Náš požadavek směřuje
dále k tomu, aby podpora byla poskytována nejméně
v téže výši, jak ji bral nezaměstnaný
posledně u svého odborového sdružení.
Dále žádáme, aby odborovým organisacím
byly nahrazeny vzniklé jim správní náklady,
jež jdou do statisíců, a žádáme,
aby organisacím byly rovněž nahrazeny jednorázové
zařizovací náklady.
Chci vám uvésti jeden příklad, abyste
viděli, jaké účinky má nezaměstnanost.
Unie textilních dělníků poukázala
od 1. dubna 1925 do nynějška 34.842 členům
podporu v nezaměstnanosti. Na prvních 9 měsíců
1925 připadlo 8665 případů nezaměstnanosti
a v r. 1926 byla poukázána podpora 26.177 členům.
Nyní je u tohoto sdružení ještě
přibližně 7000 nesúčtovaných
případů nezaměstnanosti. Stát
dluhuje tomuto odborovému sdružení 868.262
Kč již súčtovaného státního
příspěvku. Toto odborové sdružení
poskytlo z reserv více než 4 mil. Kč, aby umožnilo
výplatu podpor v nezaměstnanosti. Správní
náklady v této době činí 291.000
Kč a stát uhradil celkem částku 25.500
Kč. Výplata podpory v nezaměstnanosti činila
za 9 měsíců v r. 1925 1,219.000 Kč,
v prvních 9 měsících 1926 činí
již 4,842.000 Kč. Podobně se mají poměry
v celé řadě jiných sdružení,
obraz, který jsem vylíčil, je všeobecným,
i tam přiléhavým. Proti této nevážnosti
k primitivním právům na život dělnictva
a jeho odborových sdružení podáváme
nejostřejší protest.
V souvislosti s tím rád bych promluvil o zákonném
zavedení nuceného prostředkování
práce. Dnes vůbec již není prostředkování
práce. Poslední zbytky prostředkování
práce byly úplně odstraněny zrušením
starého zákona o podpoře v nezaměstnanosti.
Podnikatelé nemají povinnosti oznamovati volná
pracovní místa, nepodléhají ani závazku
přijímati dělníky prostřednictvím
prostředkovatelen práce. Při dnešním
prostředkování práce, jež existuje
již jen v Čechách, v jiných zemích
nikoliv, nemohou do toho odborová sdružení
mluviti téměř nic. Jsou vyloučena
ze správy těchto úřadů pro
prostředkování práce. Má-li
býti pracovní trh řízen, pak je to
možno jen dobrým prostředkováním
práce. Prostředkování práce
stalo se pro dělnictvo při stálých
hospodářských krisích v Československu
otázkou životní. Je to pro dělníky
nedůstojný stav, že musejí jíti
žebrati od jednoho podniku k druhému, aby nalezli
práci. Víme již, že kapitalistům
není tento stav nepříjemným, čeká-li
před vraty venku záložní šik, jenž
je připraven každé chvíle vstoupiti
do podniku, a jehož podnikatel používá
k tomu, aby na své dělníky v podnicích
vykonával nátlak, aby mohly býti jejich platové
a pracovní poměry zhoršeny. Tento nedůstojný
stav, proti kterému bojujeme po desetiletí, chceme
viděti odstraněn. Podnikatel má býti
povinen hlásiti všechna volná místa
prostředkovatelně práce, podnikatel má
býti povinen přijímati pracovní síly
jen prostřednictvím úřadu pro prostředkování
práce, aby tento nedůstojný systém
běhání od jednoho podniku ke druhému
konečně byl odstraněn. Byl podán návrh
zákona, má nedostatky, mohl by však tvořiti
alespoň podklad pro projednávání o
zákoně o prostředkování práce.
V souvislosti s tím promluvil bych rád ještě
o jedné otázce, jež není pro dělníky
bez významu. Převzali jsme do tohoto státu
veliký průmysl, který namnoze až ze
70 až 80% své výroby je odkázán
na vývoz. Tyto průmyslové podniky pro pochybenou
hospodářskou politiku, která byla v tomto
státě v posledních letech provozována,
nemohou tolik vyvážeti a počet zaměstnaných
dělníků je menší než v době
předválečné. Tímto způsobem
byly vyloučeny z jednotlivých průmyslových
odvětví desetitisíce dělníků.
V posledních letech jsme vyvezli mnoho strojů do
ciziny, dělníci však zde zůstali. Dnes
není dělníku možno hledati práci
v cizině, poněvadž cizina se uzavřela
a nepřipouští cizích pracovních
sil. Zde leží před námi veliký
národohospodářský problém,
který nutno řešiti. Zdatní odborníci
a všichni skuteční sociální politikové
musili by se tímto problémem zabývati, aby
tito dělníci nalezli opět práci a
životní existenci. Nyní mluví se nesmírně
mnoho o racionalisaci průmyslu, což opětně
učiní dělníky přebytečnými.
Tu jest úkolem státu, aby pečoval o to, když
dělníci stanou se přebytečnými,
aby někde jinde nalezli umístění,
jež jim zajistí možnost života.
A nyní k otázce osmihodinové doby pracovní.
Již od počátku platnosti tohoto zákona
uplatňují se v tomto státě snahy,
aby osmihodinová doba pracovní byla prolomena. Vidíme
přece, že drobní živnostníci téměř
vesměs nedodržují pro své pomocníky
osmihodinové doby, že není dodržována
ani na venkově. Podnikatelé chtějí
dělníkům namluviti: "Pracujte déle
a více vyděláte", kdežto na druhé
straně tisíce a desetitisíce dělníků
běhá po práci a nemohou žádné
najíti. Na základě šetření
státního statistického úřadu
jsme mohli zjistiti, že počet hodin přes čas
stále stoupá. Žádáme, aby stát,
který je povinen nad tím bdíti, aby se tyto
zákony dodržovaly, také nad tím bděl,
aby zákon o osmihodinové době pracovní
byl dodržován. Pak žádáme, aby,
pokud jsou nezaměstnaní, nebyly za žádných
podmínek povolovány hodiny přes čas.
V září vydal Nejvyšší správní
soud velmi charakteristické rozhodnutí. V jednom
právním sporu učinil rozhodnutí, že
o konání práce přes čas nemusí
se jednati s důvěrníky dělníků,
že dělníci mají konati práci
přes čas, jestliže podnikatel to chce, a že
ten dělník, který odpírá pracovati
přes čas, může býti podle §
82 propuštěn. Tímto rozhodnutím Nejvyššího
správního soudu, to prohlašujeme zde otevřeně,
se nedá organisované dělnictvo nikterak odstrašiti.
Bude se starati o to, aby o konání práce
přes čas musilo býti dělnictvo tázáno
a aby podnikatel neměl práva dělati průlom
do osmihodinové doby pracovní, nejdůležitější
kulturní vymoženosti dělníků.
Již po léta žádáme, aby §
82 byl odstraněn. Platí již přes 40
let a nevyhovuje již dnešním poměrům
doby. Obsahuje kruté tvrdosti proti dělníkům,
ať jde o propuštění podle zákona
o závodních výborech, ať o zákon
o dovolených, nebo o jiná ustanovení, vždy
se tímto zaostalým ustanovením vytáhne
do pole proti dělníkům. Nejtěžší
sociální tvrdost záleží v tom,
že i tam, kde je ustanovena výpověď dělník
může býti propuštěn po nemoci trvající
čtyři týdny bez výpovědi. Představte
si jen, co to znamená pro dělníka, který
doma leží nemocen, když je mu jednoho dne doručeno
propuštění a on ztratí své pracovní
místo. Také zde jsme podali návrh zákona.
Již po celé měsíce konají se
o změně porady, avšak porada nemůže
s místa, poněvadž podnikatelé by rádi
ponechali v platnosti stará ustanovení tohoto paragrafu.
Další důležitou otázkou je právní
závaznost kolektivních pracovních smluv.
Kolektivní smlouvy, jakých je dnes na sta a na tisíce,
jsou plodem vývoje odborového organisování,
jsou výtvorem úspěšného boje
odborových sdružení. Dělník již
dnes neuzavírá s podnikatelem mzdovou a pracovní
smlouvu jako jednotlivec, nýbrž uzavírá
ji společně se svými třídními
druhy. Máme smlouvy, jež platí pro podniky,
místa, veliké okrsky, ba dokonce pro celé
území státu. Přes to nemají
tyto kolektivní smlouvy do dnešního dne právní
závaznosti. Podnikatel může učiniti
tuto kolektivní smlouvu pro jednotlivého dělníka
právně neúčinnou. Podnikatelé
chtějí tomuto stavu, chtějí, aby trval
dále, aby podnikatel stál jen proti jednotlivému
dělníku, aby mohl smlouvu diktovati. S tím
souvisí zákonné zavedení mzdových
soudů rozhodčích, a mnohý vážný
spor mohl by býti tímto zařízením
urovnán.
Podali jsme návrh, aby náhrada při cvičeních
ve zbrani podle § 1154 byla opět placena. V zákoně
ze dne 31. března 1925 o zachování pracovních
poměrů při cvičeních ve zbrani
není ustanovení § 1154 v obč. zák.
obsaženo. Ačkoliv platnost § 1154 není
možno úmluvou vyloučiti, byl dělníkům
nárok na náhradu rozsudky soudů odepřen.
Žádáme proto, aby do zákona ze dne 31.
března 1925 bylo pojato ustanovení § 1154,
aby byla opět vyplácena odměna při
cvičeních ve zbrani.
V dalším poukazujeme na to, že i zákon
o závodních výborech potřebuje změny.
Má býti novelován, aby byly odstraněny
ty četné spory, jež dnes jsou, a aby všichni
dělníci a zaměstnanci spadali pod zákon
o závodních výborech.
Žádáme dále, aby byly zřízeny
dělnické a zaměstnanecké komory, jaké
již jsou v Německu a Rakousku, jako dnes mají
živnostníci a průmyslníci, nebo jaké
mají rolníci ve svých zemědělských
radách, i lékaři, advokáti a inženýři
mají své zvláštní komory. Potřebujeme
dělnické a zaměstnanecké komory jako
protiváhu proti obchodním a živnostenským
komorám a zvláště k ochraně dělníků.
Bylo by ještě důležito říci
několik slov o zřízení státní
komise pro zamezení úrazů, která by
měla za úkol bojovati proti úrazům
v podnicích, zkoumati příčiny chorob
z povolání a naléhati na jejich odstranění.
Dále požadujeme, aby zákon o svátcích,
kterého se beztoho nikdo nedrží, byl novelován,
dvojité svátky se staly pro dělnictvo sociální
nutností. Dále žádáme, aby konečně
byla provedena novelisace pensijního pojištění
a aby se starým a invalidním zaměstnancům
platil důchod, jenž jim umožňuje žíti.
Dále požadujeme, aby byl novelisován zákon
o obchodních pomocnících, aby došlo
k prodloužení výpovědní lhůty
pro zaměstnance a aby v obchodu a živnosti byl přísně
dodržován nedělní klid, jakož i
aby ponecháno bylo v platnosti zavírání
obchodů o šesté hodině. Vášnivě
postavíme se také proti zhoršování
sociálního pojištění. Je již
předložen jeden návrh zemědělců,
který sleduje ten účel, aby tento zákon
byl pro dělnictvo zhoršen. Dělnictvo bude trvati
na svých životních právech, ať
útok přijde s kterékoliv strany, pokusí
se odvrátiti vší silou každý útok
proti němu.
Dnes stojíme vůči německo-české
koalici, jež má v úmyslu zhoršiti sociálně-politické
zákonodárství, jež se snaží
zabrániti novým sociálně-politickým
zákonům. Ti páni myslí, že budou
moci zabrániti sociálnímu vzestupu dělnické
třídy. Ti pánové se dožijí
velikého zklamání. Socialistické hnutí
dělnické je možno v jeho vzestupu přechodně
brzditi, nikdy však se jeho vzestup nezadrží.
Živé právo dělnické třídy
zkříží všechny zpátečnické
plány této německo-české většiny.
Proti vzestupu socialistického hnutí dělnického
bojovali už mocnější a větší
státníci, než jsou pánové, kteří
nyní zdobí ministerské lavice, a tito velcí
státníci musili konec konců kapitulovati
před náporem třídně uvědomělého
dělnictva, jako jsme před časem vykopali
pracovní řád východních Čech
z r. 1860, jehož první věta zní: "Pracovní
doba počíná o 5. hodině ranní
a končí o 8. hodině večerní".
Dnes máme zákonitou osmihodinovou dobu pracovní.
Jako jsme během let vedli boj o právo dělníků
na pracovní dobu člověka důstojnou
a dosáhli osmihodinové doby pracovní, tak
povedeme i v budoucnosti boj o svá práva a budeme
s to, abychom zlomili každý odpor, který se
proti nám postaví. (Potlesk něm. soc.-demokratických
poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl. Stašek.
Uděluji mu slovo.
Posl. Stašek: Slavná sněmovno! Rozpočtová
debata o nákladech školských a kulturních
vůbec dává mně a straně, kterou
kladu si za čest zastupovati, vhodnou příležitost,
abych na tomto foru sněmovním, k němuž
obrací se zájem a pozornost celého národa
československého, pověděl upřímně
a otevřeně všecky bolesti a stížnosti,
jež strana naše v oboru školském má,
a abych zároveň zdůraznil a formuloval naše
požadavky, jejichž splnění, jak ukáži
v další řeči, je nezbytné, nikoliv
snad v zájmu určité strany nebo náboženského
a kulturního směru, ale v zájmu celého
státu a národa.
Jest opravdu třeba, aby vláda již jedenkráte
věnovala pozornost školským záležitostem
a nynějším poměrům v našich
školách a nahlédla, že boj čsl.
strany lidové proti dosavadnímu režimu školskému
není bojem proti škole, jak to čsl. strana
lidová již s dostatek dokázala, ale bojem proti
všemu, co tak vážně ohrožuje a podlamuje
šťastnou, zdravou a krásnou budoucnost Československé
republiky.
Přiznejte si - a to pravím na adresu zvláště
stran nesocialistických - že za 8letého trvání
Československého státu, přes všechno
volání a zapřísahání
čsl. lidové strany, starali jste se o všecko
možné, ale nejméně péče
a zájmu věnovali jste starostem o dobrou a řádnou
výchovu dorostu našeho národa. Tu starost ponechali
jste stranám socialistickým, které téměř
plných 7 let měly školství Československé
republiky ve svých rukou a tohoto svého rozhodujícího
a vlivného postavení na poli školském,
jak již je zvykem socialistických stran, důkladně
využily nebo spíše bych řekl, zneužily
ve prospěch svého socialistického názoru
světového. Výsledky této dosavadní
školské politiky, o niž občanské
strany jevily dosud tak málo zájmu, nemohou býti
ovšem jiné, než jaké jsou ve všech
oborech, které socialistické ruce řídí
a spravují. Dnešní naše školství
je ve svém vnitřním stavu v naprostém
úpadku a rozkladu. Jest v něm nedostatek autority,
kázně, pořádku, klidu, píle
a všech těch vlastností, bez nichž škola
nemůže plniti své úkoly a bez nichž
stává se nikoliv požehnáním,
ale nebezpečím a zkázou národa a státu.
Snad někdo namítne, že soudím o stavu
našeho školství příliš černě
a nekriticky, ale tomu odpovídám těmi slovy,
která mně nedávno řekl jeden vysoký
důstojník čsl. armády: "Já
nevím, co bychom si počali, kdyby vypukla válka.
Vždyť v těch našich kasárnách
je to samý bolševik!" A nemusí nám
tento fakt ani důstojníci říkati.
Což nedokazují nám každé volby,
že ve volebních místnostech, v nichž odevzdávají
své hlasovací lístky vojáci, je největší
procento hlasů odevzdáno pro stranu komunistickou,
stranu vysloveně protistátní? A je možno
jen tak klidně přejíti každému,
kdo miluje tento stát a tuto naši vlast, přes
onu zarážející skutečnost, že
ideálem největší části
naší mládeže, vyšlé z československých
škol, je bolševická diktatura, rozvrat a revoluce?
Jaká to byla proboha, výchova této mládeže?
K čemu ji vedli její vychovatelé?
Mohl bych uvésti ještě celou řadu jiných
příkladů o nezdravých poměrech
v dorostu našeho národa, jako je na př. i ten
fakt, že mezi vrahy je 17% nedospělých dětí,
a jiné a jiné ještě obrázky z
galerie mravního stavu naší mládeže,
ale úmyslně zůstávám pouze
u tohoto příkladu, poněvadž u něho
můžeme se sejíti všichni, ať jsme
jakéhokoli směru a názoru kulturního
a náboženského, ale kteří jsme
si zachovali žhavou touhu po šťastné a veliké
budoucnosti naší vlasti, abychom si řekli:
Také v našem školství musí již
jedenkráte zmizeti popřevratový chaos a nepořádek,
tak jako zmizel i v jiných oborech státních
našeho života a musí nastoupiti klid, konsolidace,
píle, práce a úcta k autoritě. Snad
měl tyto věci na mysli i pan ministr školství
dr Hodža, když v rozpočtovém výboru
prohlásil: "A jestliže my dnes, majíce
samostatnost a jsouce odpovědni za stát, chceme
si vytvářeti program kulturní politiky, musíme
se snažiti, abychom z této destrukce konečně
vybudovali si konstrukci, tedy konstrukci ve státní
politice i v náboženské politice, ale zejména
v politice kulturní. Celá naše výchova,
celá naše kulturní demokracie musí býti
konstruktivní."
Slavná sněmovno! Budiž mně dovoleno,
abych k tomuto prohlášení pana ministra školství
s hlediska tématu, o němž mluvím, mohl
učiniti několik poznámek. Podle programu
pana ministra školství, jenž zajisté kryje
se i s programem vládním vůbec, má
naše kulturní politika býti napříště
konstruktivní a nikoliv destruktivní, má
slučovati a nikoli rozlučovati, má skládati
a nikoli rozkládati. Všechny složky naší
národní kultury mají se uplatniti při
budování kulturního dómu československého
národa ze staletých rozvalin, negace a destrukce.
Československá strana lidová těší
se z tohoto kulturního programu naši vlády,
poněvadž očekává, že při
této konstruktivní práci kulturní
konečně bude umožněno ve zdravé
konkurenci kulturních směrů uplatniti se
i kulturní složce čsl. katolicismu a že
konečně již jedenkráte přestane
ono násilné a svobodného národa nedůstojné
utlačování, umlčování
a znásilňování všeho, co souviselo
s katolickou kulturou, o níž je známo, že
v minulosti přivedla národ náš na vrchol
slávy a cti v celém kulturním světě
a že památníky její až dosud jsou
nejkrásnější ozdobou a pýchou
naší československé vlasti! (Výborně!
Potlesk.)
Slavná sněmovno! Katolická kultura je nad
to ve státě našem kulturou téměř
80% obyvatelstva a je tudíž jen aktem spravedlnosti,
aby již jedenkráte práva katolické kultury
v československém státě byla respektována.
Ba, jsme toho přesvědčení, že
konstruktivní práce kulturní v našem
státě se nebude ani bez katolické složky
kulturní dařiti, poněvadž je známo,
že katolicismus, ať je to v politice státní
či v kterékoliv jiné, je vždy elementem
konstruktivním, kdežto socialismus a pokrokářství
je živlem destruktivním a rozkladným. (Výkřiky
posl. Roudnického a komunistických poslanců.)
Už z těchto příčin je třeba,
aby při konsolidační a konstruktivní
práci v našich školách - a to jsou nejdůležitější
činitelé v našem kulturním životě
a o ty nám také jde v dnešní debatě
- byl do nich opět položen a upevněn onen úhelný
kámen, na němž vždy spočívalo
a až dosud spočívá všechno, co
řádná škola potřebuje, totiž
autoritu, kázeň, pořádek, píli,
při čemž úhelným kamenem je náboženství
a víra. (Tak jest! Potlesk.)