Ustanovením první části předlohy
o stavebním příspěvku povoluje se
zvyšování nájemného o 350% během
7 let, takže by zvýšena byla činže
ve starých domech až o 600% proti roku 1914. Toto
ustanovení znamená pravou katastrofu pro veškeré
nemajetné vrstvy obyvatelstva. Postižení budou
nejenom dělníci, ale všichni hospodářsky
slabí lidé, živnostníci, malí
obchodníci, státní a veřejní
zaměstnanci. Vedle tohoto naprosto nespravedlivého
zatížení malého lidu obsahuje předloha
zhoršení celé řady ustanovení
dosavadního zákona o ochraně nájemníků
a jde dokonce tak daleko, že navrhuje zrušení
některých důležitých ustanovení
dosavadního zákona již od počátku
působení zákona nového, přes
to, že dosavadní zákon o ochraně nájemníků
má platnost do 31. března 1928. Kuriositou však
je znění §u 54 předlohy, kde se praví:
"Vzdá-li se obec ochrany nájemníků
pravoplatným usnesením obecního zastupitelstva
a schválí-li usnesení politický úřad
II. stolice, pozbudou v obci ustanovení tohoto oddílu
účinnosti počátkem nejbližšího
kalendářního roku." A § 9 povídá:
"Od stavebního příspěvku budou
osvobozeny všechny budovy v obcích, v nichž podle
§u 54 pozbudou účinnosti ustanovení
oddílu II. tohoto zákona." Podle ustanovení
§u 9 a §u 54 mohli by majitelé domů v
obci, kde by bylo usneseno vzdáti se ochrany zákona
o ochraně nájemníků, vybírati
od nájemníků libovolné nájemné,
aniž by byli povinni odevzdati určitou část
státnímu bytovému fondu. (Slyšte!)
Vedle toho by mohli majitelé domů vypovídati
nájemníky bez nejmenší příčiny
z bytu. Podobných reakčních ustanovení
je v předloze celá řada.
Pokud se týče podpory stavebního ruchu, má
býti podpora podle návrhu zákona minimální.
Podpora bude se omezovati pouze na poskytnutí nebo zaručení
5% úvěru do určité výše,
na II. hypotéku a na úlevy daňové.
Výhody tyto zdaleka nevyváží břemena,
která jsou druhou částí předlohy
na obyvatele, to i na nejchudší uvalena.
To jsou pouze některé z důležitých
pro pracující lid otázky, o kterých
jsme považovali za nutno se zmíniti při projednávání
rozpočtu ministerstva sociální péče.
Strana československých národních
socialistů stojí v oposici proti dnešní
vládě. Je v oposici proto, že nemá k
této vládě důvěru. Nedůvěru
svoji čerpá ze zpátečnického
složení této vlády. Strana naše
je si dobře vědoma, že v dnešní
vládní většině není jediné
strany, která by poctivě hájiti chtěla
zájmy pracujícího lidu. Není to strana
agrární, která veřejně brojí
proti sociálním zákonům našeho
státu, není to ani strana národně-demokratická,
která vždy brzdila každou snahu socialistických
stran po sociálních reformách. Není
to strana živnostenská, která nedovede v dnešní
vládní většině uhájiti
ani zájmy malých živnostníků,
a není to konečně ani strana lidová,
přes to, že je v ní křídlo t.
zv. křesťanských sociálů, které
musí dělati politiku protidělnickou, jak
ukázalo jednání o předloze celní.
Přes to však, že jsme proti dnešní
českoněmecké vládě v oposici,
jsme ochotní spolupracovati na každé předloze
zákona, která by znamenala prospěch pracujícího
lidu. Nechceme a nebudeme dělati politiku demagogie a planých
hesel. Nebudeme podávati nesmyslných, neproveditelných
návrhů. V těchto věcech se nedáme
nikdy na cesty komunistů. Postavíme se však
se vší rozhodností proti všemu, co by
znamenalo zhoršení dosavadního stavu sociálně-politického
zákonodárství tohoto státu.
Vyčkáme klidně činnosti dnešní
vlády. Vyčkáme, zda ministerstvo soc. péče,
které je spravováno ministrem, jenž před
lety položil první základ k budování
křesťansko-sociálních organisací
na Moravě, předloží posl. sněmovně
návrh na zhoršení sociálního
pojištění dělnického. (Potlesk
poslanců čsl. strany nár. socialistické.)
Vyčkáme, jestli pan ministr připustí,
aby reakční předloha zákona č.
460 o stavebním ruchu a ochraně nájemníků
stala se předmětem jednání soc.-politického
výboru, a podle toho se zařídíme.
Varujeme dnešní česko-německou koalici
před zneužitím mocenského postavení
proti stranám socialistickým. Varujeme zástupce
průmyslu před pokusem řešiti současnou
krisi výroby na úkor hubených mezd dělnických.
Strana čsl. nár. socialistů bude vždy
pohotova čeliti každému útoku na pracující
lid. Bude živým svědomím oněch
stran dnešní většiny, které ve
volbách ucházejí se vždy o důvěru
malého lidu. Nejsou-li si toho občanské strany
vědomy, poučí je o tom občanstvo samo,
že se v republice Československé trvale proti
pracujícímu lidu vládnouti nedá. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dále má slovo p. posl. dr Lukavský.
Posl. dr Lukavský: Vážená sněmovno!
Z podrobných položek rozpočtu ministerstva
školství a národní osvěty je
patrno, že největších změn doznává
letos rozpočet investic. Konečné rozhodování
o nich se přenáší na ministerstvo veřejných
prací, a tu nelze zatajovati, že letos byly v tomto
oboru vážné stesky a jsou obavy, že ani
v příštím roce nebude lépe.
Je pravda, že novými stavbami vysokých škol
odstraní se mnohé vážné nedostatky
těchto škol, na kteréžto nedostatky bylo
mnohokráte důrazně žalováno,
ale ne všechny. Zůstávají tu ještě
velké závady, na př. v umístění
ústavů lékařské fakulty Karlovy
university, bude také záležeti velice na tom,
jakým tempem bude postupováno při stavbě
budov české vysoké školy technické.
Přáli bychom si také, aby rychleji postupovala
stavba administrativní budovy Karlovy university, dále
aby bylo postaráno o umístění Slovanského
ústavu, což by se nejsnáze dalo rozřešiti,
když by se užilo místností původně
stanovených pro bohosloveckou fakultu, která, jak
se zdá, se přestěhuje do arcibiskupského
semináře v Dejvicích. Požadavek Československé
církve, zřízení samostatné
fakulty bohoslovecké jest nynějšími
poměry odůvodněn a nelze jej na dlouho oddalovati.
Náklad na to je takový, že nemůže
býti vážnou překážkou provedení.
Ministr financí v debatě o státním
rozpočtu v rozpočtovém výboru upozornil,
že je třeba míti na mysli, zda rozsah našich
školských institucí a náklad s tím
spojený je v poměru s naší hospodářskou
schopností. Je jistě správné na toto
pamatovati, ale, kdo bedlivě pozoruje náš hospodářský
život, vidí neklamně, že mnoho neúspěchů
tu prýští z nedostatku všeobecného
i odborného vzdělání. Je nutno pamatovati
také na to, že řádné vzdělání
je podmínkou hospodářského pokroku,
a kdybychom omezovali rozvoj svých školských
institucí, ale též ostatních snah kulturních,
že by to vyvolalo povážlivé důsledky
tam, kde si toho jistě nepřejeme, v oborech hospodářských.
Naši němečtí politikové ve svých
snahách po zřízení velké řady
nových vysokých škol u nás se naprosto
neohlížejí na to, nač upozorňuje
ministr financí, vidouce ve svém programu především
dosažení významných posic politických.
Nechtějí také slyšeti nic o tom, jak
si počínali Němci vůči našim
oprávněným vysokoškolským požadavkům
za Rakouska, ani o tom, zda skutečně požadavky
ony odpovídají kulturní soběstačnosti.
Je zajímavo sledovati, kolik vysokoškolských
stolic na německých vysokých školách
u nás bylo v posledních letech obsazeno silami domácími
a kolik silami zahraničními. Obzvláště
charakteristický případ je z posledních
dnů, návrh profesorského sboru lékařské
fakulty německé university pražské,
aby na uprázdněné místo po prof. MUDru
Jakschovi byl jmenován z Berlína profesor MUDr Brugsch.
Profesorské sbory vysokých škol mají
při obsazování stolic velikou autonomii,
mohou se rozhodovati úplně volně, a přece
se tolikráte německé sbory obracejí
na zahraniční pracovníky, nenacházejíce
doma ve svém dorostu dostatek - podle jejich soudu - náležitě
kvalifikovaných učitelů. Jsme skutečně
zvědavi, právě se zřetelem k různým
momentům připadu profesora Brugsche, jak vláda
naše tu rozhodne.
Výdaje na potřeby vysokých škol a ústavů
pro pěstování umění byly sníženy
o více než 26%, na vlastní střední
školy, mimo Podkp. Rus, o 23%, a na odborné školy
skoro o 18%. Ve středním školství jsou
tímto snížením postiženy hlavně
Čechy a Slovensko.
A přece, kdo zná skutečné poměry
na našich středních školách, musí
potvrditi, že vybudování a vnitřní
vybavení našich středních škol
nevyhovuje. Při tom nezapíráme, že školská
správa novostavbami středních škol odčinila
mnohé křivdy páchané Vídní
na našich středních školách. Ale
fakt je, že skoro polovina českých reálek
nemá uspokojující budovy, ba část
jich nemá vůbec své vlastní budovy.
Tážeme se, co jest s reálkou v Praze-Podskalí,
na Santošce, s II. reálkou na Král. Vinohradech,
s gymnasiem v Bubenči, co je s tělocvičnou
gymnasia v Praze v Truhlářské ulici, co je
s oběma dívčími gymnasii v Praze II?
Akademické gymnasium je umístěno zcela nepříhodně
v nadačním domě na Příkopech,
dívčí reálné gymnasium "Krásnohorská"
ve čtyřech budovách, reformní reálné
gymnasium Praha XIX užíná pohostinství
dnou obecných škol, čtvrt hodiny od sebe vzdálených.
Reálné gymnasium v Jilemnici užívá
domu bývalého městského hostince,
pro školu zcela nevhodného, české reformní
reálné gymnasium v Č. Lípě
jest v adaptované budově z polovice 18. století,
je to budova nedostačující nedostatkem dvora,
záchodů, učebných místností
atd.
Všecky tyto bolesti středních škol jsou
hojeny v rozpočtu částkou naprosto nedostatečnou
ani na přípravné práce.
Ve staré části Prahy nemáme ani jediného
moderně vybudovaného středního ústavu,
kam bychom mohli zavésti zahraniční hosty,
interesující se o střední školství.
Jediná representativní budova střední
školy české, která byla ve středu
Prahy, byla po převratu použita pro umístění
parlamentu a akademickému gymnasiu přikázána
budova stará, a jak jsem uvedl, dnes již naprosto
nevhodná. Podobné poměry jsou i v jiných
městech, tak na př. v hlavně městě
Moravy Brně; pět z devíti středních
škol nemá vlastní budovy. Ministr školství
a nár. osvěty loni zdůrazňoval potřebu
reformy pedagogické přípravy středoškolských
profesorů. Byla také pro ni zřízena
komise a podle jejího elaborátu žádá
se, aby v sídle university byla za tím účelem
aspoň jedna střední škola, která
by byla po každé stránce moderně vypravena.
Takové nemáme ani v Praze a pravděpodobně
v dohledné době vůbec míti nebudeme.
Právem se pan ministr školství a nár.
osvěty zmínil ve svém výkladu v rozpočtovém
výboru o záslužné práci profesorů
a učitelů na Slovensku. Stejně však
zasluhují uznání profesoři i v tak
zv. historických zemích. Po převratu zájem
státu kategoricky vyžadoval zřizovati nové
české střední školy. Bohužel,
nebylo dosti profesorů, aby také po stránce
učitelských sil mohly býti střední
školy přiměřeně vybaveny. Ale
tento nedostatek profesorů trvá dosud! Ba snad se
v některých oborech projevuje ještě
kritičtěji než dříve!
Je pravda, že právní poměry profesorů
byly za republiky upraveny příznivěji, než
bývalo dříve. Zmizel na př. úplně
stav bývalých suplentů nezkoušených,
ba za normálních poměrů by měl
na středních školách zmizeti stav suplentský
vůbec i s jejich dřívější
bídou.
Skutečnost však jest jiná. Otázka suplentská
vleče se, bohužel, rok od roku dále, suplentů
nejen neubývá, nýbrž počet jich
roste a máme dnes nejen suplenty, ale ještě
horší novotu, tak zv. síly výpomocné,
to je nezkoušené absolventy filosofické fakulty,
jež státní správa láká
do středoškolských služeb a odměňuje
je při plném týdenním úvazku
měsíčně 480 Kč!
Zdá se to býti neuvěřitelné,
zvláště dnes, v době, kdy se tolik mluví
o reformě střední školy, kdy slyšíme
tolik krásných slov o plánech budoucí
střední školy, jejím cíli a významu,
a kdy také tolik slyšíme, že každý
dělník je hoden mzdy své. Po této
stránce to není v našem středním
školství v pořádku! Dnes by se mohlo
z valné části opakovati, co se vytýkalo
naší správě školské asi
před 5 lety, ba pokud jde o nedostatek učitelských
sil a jeho vliv na školní práci, mohly by se
nanésti barvy ještě sytější
nežli tehdy.
Počátkem letošního roku došli jsme
již tak daleko, že se volali do středoškolských
služeb i posluchači z universit, jako to bývalo
před 30 lety!
Naděje, že letos bude třeba na středních
školách méně učitelů,
se nesplnily. Ministerstvo školství v tomto předpokladu
propustilo před počátkem školního
roku mnoho smluvních a suplujících učitelů.
Avšak po definitivním zápise se ukázalo,
že dosavadní síly i s nově přijatými
ani zdaleka nestačí pro obsazení všech
hodin vyučovacích. I uložilo ministerstvo školství
úřadům, aby nutily profesory přijímati
hodiny nad povinný úvazek, nejméně
do výše jedné pětiny a připouštělo
výjimky jen u těch, u nichž zeměpanský
lékař shledal skutečnou chorobu. Bylo přijato
asi 100 pragmatikálních nových sil. Ale ani
toto vše nestačilo. Bylo mimo to přijato přes
60 kandidátů profesorů ze 180 ústavů,
z nichž mám statistiku! Staly se i případy,
že suplující profesor, který byl na
počátku roku propuštěn, byl znovu přijat,
ale jen jako výpomocný učitel s platem o
polovinu menším, než měl roku loňského!
Kromě toho však jsou přijímány
na ústavy i síly, které vůbec nemají
vzdělání vysokoškolského, ba
ani středoškolského!
Že výpomocný učitel nemůže
se 480 Kč měsíčně - a ty dostane,
má-li plný úvazek učebný -
vystačiti, je na bíle dni. Staly se i případy,
že takový kandidát ochotně přijal
v některém městě místo výpomocného
učitele na střední škole, ale po 14
dnech prosil, aby byl převzaté povinnosti zbaven,
ježto musí platiti za byt měsíčně
200 Kč, a ze zbývajících 280 Kč
nemůže býti živ. Tento stav je naprosto
neudržitelný! Při projednávání
požitkového zákona jsme se bránili stále
proti tomu, aby byly přijímány do státní
služby výpomocné úřednické
síly, které by platově nenáležely
do platových stupnic a jejichž odměna by byla
libovolně ustanovována. Nikdo však z nás
netušil, že může věc dopadnouti tak,
jak to je dnes u výpomocných učitelů
na středních školách! To není
jen těžká křivda na těch, kteří
jsou státem takto využitkováni, nýbrž
i na škole, na žactvu, a to by měli všichni
rozhodující činitelé dobře
uvážiti! Správa vyučovací v zájmu
školy je povinna vyjmenovati ihned všecky výpomocné
učitele s plným úvazkem učebným,
pokud jsou ve stadiu zkušebním, suplujícími
profesory a povoliti, aby i nad to mohli býti ještě
přijati do státní služby jako suplující
profesoři ti kandidáti, kteří se hlásí,
aby mohla býti hrazena skutečná potřeba
učitelů. Na střední školy - a
na školy vůbec - není možno ve stejné
míře aplikovati to, co se dá prováděti
v jiných státních úřadech.
Restrikční zákon má smysl, propouštějí-li
se síly tam, kde jich je nadbytek, kde se reorganisací
nebo z jiných důvodů zmenšuje agenda
úřadu, kde se zmenšením počtu
zaměstnanců ušetří, aniž
tím trpí úřad, ale nelze stejného
měřítka užíti na školách,
chceme-li, aby školy žily a nikoli odumíraly,
chceme-li, aby se dětem občanů poplatníků
dostalo řádného vzdělání
jako základní podmínky pro celou jejich budoucnost,
jež je také budoucností státu!
Ve svém úsilí o "reformu" střední
školy jsme dospěli tak daleko, že učí
následkem nedostatku českých profesorů
na českých středních školách
němečtí profesoři. Novinami prolétla
zpráva, že na českém stát. reál.
gymnasiu v Duchcově učí němečtí
profesoři, ač zrovna zde by měl býti
silný zájem na tom, aby žáky učili
učitelé téhož mateřského
jazyka. Ale to není jen v Duchcově, to je také
ve Znojmě, v Trutnově! Zrovna ve zněmčených
městech! Je nesprávné tvrzení, že
by tito němečtí profesoři vyučovali
jen německému jazyku, tedy své mateřštině.
Je případ, že německý profesor
vyučuje i jazyku francouzskému, a to ve třídě
II a III, kde obzvláště je potřebí
znalosti jazyka mateřského, má-li vyučování
cizímu jazyku míti úspěch. Je z toho
také viděti, že poměry na českých
středních školách jsou hodně
jiné než na německých a vláda
by měla býti pamětliva, že český
lid, zvláště ve zněmčeném
kraji, takové poměry dobře srovnává
a z toho vyvozuje důsledky, jež vládě
nejsou příznivy.
Ale ani uvedená opatření nestačí,
aby udržela život české střední
školy. Normální učební závazek
týdenního vyučování je stanoven
pragmatikou pro filology na 17, nefilology 20 hodin. Pro nedostatek
sil učí profesoři již několik
roků nad tento maximální úvazek, a
sice: filologové 20 a nefilologové 24. Ale poněvadž
by ani takto nebyla hrazena potřeba učitelských
sil, zvláště v oborech filologických,
berou na sebe čeští profesoři úvazek
ještě větší. Tak na př.
na gymnasiu v Ml. Boleslavi mají filologové 25-27
hodin, po 25 hodinách mají na reálném
gymnasiu v Chrudimi. Něm. Brodě, Duchcově,
Liberci, Č. Lípě, Náchodě,
Trutnově atd.
Z oněch 180 ústavů, z nichž mám
statistiku, je celkem 40, na kterých jsou filologové,
kteří učí 8 hodin nad maximum učebné.
23, kteří učí více o 9 hodin,
10 ústavů, na kterých učí o
10 hodin více a 2 dokonce o 11! V Duchcově je restringována
čeština v 6 třídách o 7 hodin!
Restrikce postihuje však i jiné předměty.
Latina je restringována úhrnem na 16 ústavech
z oněch 180 ústavů v 51 třídách
o 57 hodin, francouzština na 12 ústavech ve 29 třídách
o 30 hodin, němčina na 18 ústavech v 88 třídách
o 88 hodin, zeměpis a dějepis na 4 ústavech
v 11 třídách o 11 hodin, matematika a geometrie
na 5 ústavech v 19 třídách o 19 hodin
atd. V Jilemnici je pro celé reál. gymnasium jediný
profesor francouzštiny, který mimo francouzštinu
musí učiti též jiným předmětům
a má 24 týdenních vyučovacích
hodin. Učí se tam ve všech třídách
jen po 3 hod. francouzštině, což znamená
restrikci 5 hod. týdně. V Sušici na reál.
gymnasiu ředitel zkoušený z matematiky a geometrie
převzal vyučování 20 hodin francouzštiny
a němčiny, poněvadž jinak by se musilo
těchto 20 hodin restringovat. V Náchodě na
reál. gymnasiu je restringováno celkem 7 hodin němčiny
a k tomu ještě ředitel aprobovaný z
matematiky a fysiky učí 6 hodin týdně
latině. Ještě horší jsou případy,
že se některým předmětům
buď na čas anebo vůbec ještě od
začátku letošního školního
roku neučilo. Na př. matematice a geometrii na 2
ústavech ve 13 třídách 33 hodin týdně,
dějepisu a zeměpisu na 2 ústavech v 10 třídách
27 hodin týdně, kreslení na dvou ústavech
v 11 třídách. Na II. reálce v Plzni
neučí se kreslení v 7. třídě,
poněvadž profesor onemocněl a není náhrady.
Němčině se neučí na ústavě
v jedné třídě. Tělocviku se
neučí buď úplně neb jen dívčímu
tělocviku v Čechách na 7, na Moravě
na 1 ústavě, na Slovensku na 5. Některé
ústavy jsou touto restrikcí zvláště
postiženy. Nejvíce reál. gymnasium v Lipt.
Sv. Mikuláši, kde je restringováno 41 hodin,
dále ref. reál. gymnasium v Jihlavě 32 hod.,
reál. gymnasium v Jindř. Hradci, kde bylo do 23.
listopadu t. r. restringováno 31 hodin, ref. reál.
gymnasium ve Zvoleni 26 hodin, ve Zl. Moravcích na r. gymnasiu
23 hodin, na r. gymnasiu v Uherském Hradišti 20 hod.
atd.
Tyto závady jsou ještě zvyšovány
tím, že namnoze učí předmětům,
zejména filologickým, neodborníci, ba i učitelé
bez středoškolského vzdělání!
Na př. na jednom ústavě nefilologové
učí 31 hodinám filologickým, na jiném
47 hodin, ba na jednom 109 hodin!
Již z těchto cifer, které jsou čerpány
na základě získané statistiky, vychází,
že jsme se octli se svým středním školstvím
na cestě významu a vývoji jeho velmi nebezpečné,
a chceme-li reformovati, že je nutno především
zjednati zde nápravu.
Důvodová zpráva ke státnímu
rozpočtu doznává již po druhé
chybu, která podpreliminováním postihla střední
školy tím, že před dvěma lety položka
na osobní výdaje byla neúměrně
snížena. Středoškolští profesoři
poznali letos tento nedostatek velmi názorně. Zvýšené
odměny za přespočetné hodiny a jiné
mimořádné výkony jsou jim sice přiznány,
ale pro nedostatek peněz nemohou jim býti vyplaceny,
aspoň ne těm, pro něž je nutno hledati
úhradu těchto nákladů v položkách
středních v škol a učitelských
ústavů.
Ježto v letošním rozpočtu je zřejmá
snaha po nápravě, jak vidno ze zvýšené
položky na odměny za přespočetné
hodiny, lze doufati, že v příštím
roce několikaleté tyto stížnosti konečně
odpadnou, jestliže ovšem skutečnost nezvrátí
všechny výpočty a všechnu theorii, jako
se stalo všem úředním i poloúředním
předpokladům o brzkém naprostém dostatku
sil na středních školách.
Nezatajujeme si, že je třeba - vedle odčinění
uvedených závad - reformy střední
školy, máme však o tom jiný úsudek,
než k jakému dospěla komise pro reformu střední
školy. Především soudíme, že
nechceme-li vážně otřásti naší
střední školou, nesmíme do jejího
vývoje zasahovati násilně, nýbrž
zlepšovati, zdokonalovati organicky.
Vítám prohlášení pana ministra
školství a nár. osvěty, že vnitřní
reforma, t. j. reforma osnov a učiva, resp. metod, se bude
prováděti po etapách.
Při reformě střední školy nejde
však pouze o typy a osnovy, nýbrž také
o přípravu kandidátů učitelství
ke středoškolskému působení.
Překvapilo mne velice, že ministerstvo školství
a nár. osvěty zamítlo žádost
za povolení vysokoškolských kursů pro
středoškolské profesory, v nichž by se
jim dostalo informací od profesorů vysokoškolských
o nových vědeckých výzkumech, o nových
metodách výkladu atd. Takové kursy byly za
Rakouska pořádány a měly nepopiratelný
význam. Náklad na ně - zvláště,
když by se pořádaly v jednotlivých letech
po odděleních - by byl celkem malý, nepatrný,
ale ani této úhrady tu není.
Z diskuse o střední škole velkou většinou
znalců a jinými interesenty uznáno, že
humanistické gymnasium je nezbytnou složkou našich
kulturních institucí, že však potřebuje
jisté úpravy osnovy, hlavně doplněním
moderním jazykem, dále, že reálky potřebují
reformy především v tom směru, aby poskytovaly
větší formální vzdělání,
a reformní reál. gymnasium - jeho vyšší
oddělení - že trpí ze všech typů
nejvíce tím, co nazýváme přetěžováním
žactva.
Pokud jde o hmotné poměry středoškolských
profesorů, byla poslední platová úprava
jimi přijata jako výsledek dlouhého jednání,
na němž nebylo možno již nic změniti
a jenž může znamenati jen etapu v úsilí
po konečném spravedlivém hodnocení
práce středoškolského profesora. Vždyť
jest jen nepatrný zlomek středoškolských
profesorů, kteří dosáhnou platu III.
platové stupnice úřednické. Je to
pouze těch 40 ředitelů, kteří
byli zařaděni do I. stupnice funkčního
služného. Uvážíme-li, že je
českých profesorů asi 4000, dostáváme
právě 1%, což je jistě i proti ostatním
kategoriím vysokoškolských úředníků
málo. Platový zákon zakládá
se mimo jiné též na odpovědnosti zastávané
funkce. Je proto nutno, aby platy zemských školních
inspektorů prováděcím nařízením
platového zákona byly upraveny tak, aby byly vyšší
než platy ředitelů. Jsou případy,
a nikoliv řídké, že zemský školní
inspektor má podle platového zákona menší
plat než mnohý jemu podřízený
ředitel. Při projednávání zákona
nepodařilo se tuto nesrovnalost odstraniti, je tu však
možno v prováděcím nařízení
podle paragrafu o služebním přídavku
věc spravedlivě vyříditi. Rovněž
tak je nutno vyříditi vzhledem k zastávané
funkci služební přídavek profesorů
přidělených službou ministerstvu a zemským
školním radám. Inspektoři pokračovacích
škol měli dříve hodnost ředitelů
průmyslových škol. Je spravedlivo upraviti
jejich plat způsobem funkčního služného,
rovněž tak u přednostů odborů
na školách průmyslových.
Již mnoho měsíců se nevyřizuje
jmenování ředitelů středních
škol. Čeho se tím má dosíci?
Věří tomu vláda, že zatímní
správy jsou středním školám prospěšny?
Je pravda, že se toto jmenování odkládá
proto, že není dosud provedena systemisace?
V důvodové zprávě státního
rozpočtu se praví, že péče o
rodinné školství je velmi zatěžována
neutěšenými finančními poměry
těchto ústavů a že bude snahou vyučovací
správy prováděti zestátňování
učitelských sil na těchto školách.
Nutno si uvědomiti, že odborné školy pro
ženská povolání zákonem restrikčním
byly zasaženy ve svých základech. Podle zákona
ze dne 17. února 1922, č. 75 Sb. z. a n., má
stát hraditi osobní náklad ženských
odborných škol, avšak zákon o úsporách
ve státní správě zakázal pro
přechodnou dobu přijímání dalších
sil vůbec a tak se stalo, že postátňovací
akce na ženských odborných školách,
trpících vždy velikým nedostatkem interního
učitelstva, byla zastavena, a dnes je na těchto
školách nejen mnoho učitelských míst
neobsazeno, nýbrž nejsou obsazena ani místa
ředitelská. Ze 74 českých, slovenských
a německých ženských odborných
škol má pouze šest definitivní správu
nebo ředitele.
Obcím se dostalo od vyučovací správy
slibu, že když opatří vhodné budovy
školní a vybaví je vhodným zařízením,
budou učitelské sbory zestátňovány.
Obce sice převzatou povinnost splnily, stavbami se zadlužily,
ale správa školská neplní, k čemu
se zavázala. Obce nemohou již platiti úroky
a úmor na dluhy stavbami způsobené a k tomu
ještě hraditi osobní náklady učitelského
sboru. Zde je potřebí rychlé pomoci, nemá-li
dojíti k rozvratu tohoto školství, jež
frekvencí, výší svou a významem
pro náš hospodářský a rodinný
život bylo dosud naší chloubou.
Pokud jde o pokračovací školství, praví
důvodová zpráva, že osnova zákona
byla v ministerstvu školství a nár. osvěty
již vypracována. O tomto zákoně již
v tisku i zde v parlamentě bylo promluveno mnoho slov.
Rok za rokem utíká, ale předložení
tohoto zákona, přesto že byl už tolikrát
vládami ohlašován, se dočkati nemůžeme.
Také ani nyní nevíme, kdy vládní
návrh bude parlamentu předložen.
Podobným způsobem se vyvíjí otázka
vydání zákona o zřizování,
vydržování a navštěvování
národních škol. V důvodové zprávě
se praví pouze, že se tato osnova zákona v
ministerstvu školství a nár. osvěty
projednává. Jde tu především
o občanské školy. Věcný náklad
na ně má býti spravedlivě rozvržen
na všecky obce z okruhu, ze kterého děti do
té školy chodí. Dnes školní úřady
nutí obce, aby stavěly školní budovy
pro občanské školy, nebudou-li stavěti,
bude jim škola, třebas utěšeně
zkvétala, zavřena, ježto dosavadní umístění
neodpovídá školským předpisům.
Obce se zdráhají samy nésti náklad,
jenž je dnes veliký, a okolní obce se zdráhají
přispívati. Nechce-li obec přijíti
o občanskou školu, pustí se do stavby, očekávajíc,
že nový zákon jí v břemenu tom
ulehčí, osnova zákona však stále
jest odkládána. Máme také takové
případy, že obec si chce vlastním nákladem
postaviti budovu pro občanskou školu, o jejíž
povolení žádá, ježto děti
do nejbližší školy občanské
mají příliš daleko. Avšak tato
není jí povolena - z důvodů úsporných.
Tážeme se však, proč mají děti
těchto rodičů býti proti jiným
dětem ve vzdělání ochuzovány,
když rodiče jsou ochotni nésti věcné
náklady? Zvláště když jde o kraj,
kde občanská škola může býti
nejvyšším školním ústavem
a kde i z důvodů hospodářských
je nezbytno zvýšiti úroveň vzdělání
obyvatelstva? Všem těmto nesnázím a
nesrovnalostem by se hodně odpomohlo připravovaným
zákonem o újezdních školách,
ale věru, ač jde o širé kraje venkova
a venkov po tomto zákoně dávno volá,
zdá se, že bude ještě volati dlouho. Také
se, bohužel, opět ničeho nedovídáme
o právních základech čtvrtých
ročníků občanské školy
a jejich vydržování školními obcemi,
ač dnešní stav je neudržitelný.