Posl. G. Navrátil: Vážená sněmovno!
Sleduji od prvopočátku práci našeho
voleného Národního shromáždění
a tu, i když uznávám, že jsou zde velké
výsledky, musím přece jen s určitým
neuspokojením konstatovati, že ze všech otázek,
které zde byly projednávány, ať byly
nezbytností státní nebo nezbytností
pro jednotlivé složky obyvatelstva, nejméně
se vlastně jednalo o otázce nejdůležitější,
o otázce veřejného zaměstnanectva.
S touto otázkou je úzce spiata celánaše
administrativa a proto, když slyšíme z různých
stran výtky proti nedostatkům administrativy, proti
přehmatům, ba i podezírání,
o různých nesprávnostech i korupci, úplatcích,
musíme si jistě všichni podle svého
svědomí říci, že velkou vinu
na těchto poměrech má zanedbávání
otázek veřejných zaměstnanců
naším shromážděním, čímž
do naší administrativy vnesen byl nepokoj, neklid,
nespokojenost, roztrpčenost. A nyní máme
zde důsledky.
Nedávno je tomu, co byl projednán tak zv. požitkový
systém. Jsem přesvědčen, že naše
nedosti informovaná veřejnost myslí, že
vyřízením této otázky úřednictvo
a zaměstnanci veřejní jsou plně uspokojeni,
že tím má odbavenu tuto velkou věc a
že sněmovna nemusí se snad již více
zabývati záležitostmi těchto početných
vrstev veřejných zaměstnanců. Musím,
bohužel, použíti této příležitosti,
když jsem se dostal ke slovu, abych proti tomu konstatoval,
že zaměstnanectvo není spokojeno, že také
jeho poměry tímto zákonem uspořádány
nejsou, naopak, že ve svém strádání,
ve svých starostech a ve své chudobě klesá
dále hloub a hloub a že jest již poslední
okamžik k tomu, aby alespoň prováděním
zákona náprava se stala, aby zaměstnanectvo
bylo aspoň do normálních poměrů
uvedeno a tím do naší administrativy také
vnesen pořádek. (Tak jest!)
Není to snad zákon sám, který neuspokojuje,
ale musíme uvážiti, že předpoklady,
za kterých byl dělán, že totiž
ceny životních potřeb klesnou, se nedostavily,
naopak, každá hospodyňka jistě vám
s nářkem, zvláště k poslednímu
dni v měsíci vypočítává,
jak drahota stoupla, jak je nemožno nedostatečnými
prostředky, které zaměstnanec do domácnosti
přinese, i nejchudší domácnost vésti.
Proto ve spojitosti právě s tímto neblahým
úkazem stoupající drahoty je příkazem
pro Národní shromáždění
a pro vládu, aby rychle jakýmkoli způsobem,
nejen pokud se týče potřeb hospodářských,
ale i pokud se týče poměru služebního
vyhověla, aby úředníci a zaměstnanci
dosáhli uspokojení.
Pokud zákona samého se týče, tu máme
zjev, který vždy se opakoval, t. j., že každý
zákon provedením projevil různé nedostatky,
křivdy, nesprávnosti, a proto bych doporučoval,
aby podobné zákony během krátké
doby byly i novelisovány, i když v této otázce
dnešní těžko s novelisací počítati.
(Souhlas.) Teprve nyní vidíme, že vše,
co jsme vytýkali při projednávání
návrhu zákona i mimo tento parlament, skutečně
se uplatnilo. Shledáváme, že nepokoj roste
v řadách zaměstnanců, že roste
i nedůvěra, která tolikráte byla prokázána
na veřejných schůzích, v deputacích,
jak, bohužel, poznáváme, plným právem.
Všimněme si v celku, jaký efekt tato úprava
prozatím má. Mohu říci, všeobecné
zklamání. V prvé řadě všeobecné
zklamání ve finančním efektu, neboť
každý očekával, když tak dlouho
se projednávala tato ožehavá otázka,
když byla všemi stranami uznávána jako
nezbytnost, že aspoň mírným způsobem
jeho příjem bude zvýšen, že aspoň
rovnováha při skromných potřebách
zaměstnance veřejného v jeho domácnosti
bude dosažena. Ale ptejte se kde koho, všimněte
si na schůzích výroků všech řečníků
a bouřlivého souhlasu, tu seznáte, že
málo je těch, kteří většími
obnosy byli obdařeni, že určitá část
je těch, kteří několika stovkami byli
vlastně odbyti, ale největší část
je těch, kteří dostali vyrovnávací
přídavek, a tím bylo dokumentováno,
že finanční efekt celé této úpravy
daleko nedosáhl nejskromnějšího očekávání,
jaké zaměstnanci v tuto úpravu měli.
(Posl. dr Matoušek: A jmenovitě přítomná
generace to odstůně!) K té otázce
přijdu, až promluvím o systemisaci.
Myslím, že to, co zde tvrdím, dalo by se i
dokázati, a uvítal bych, kdyby vláda sama
přispěla k uklidnění těchto
vrstev, a to tím, že by doložila na základě
dosavadních vyplacených doplatků při
úpravě platové, jaký náklad
dosud tato úprava vyžadovala, z čehož
dá se lehko posouditi, zda poměrně veliká
suma 700 milionů nebo 650 milionů Kč, jak
byla opravena, skutečně byla k účelu
svému rozdána, zda jí také bylo plně
využito, nebo zda nebyli zase veřejní zaměstnanci
zklamáni, ba měl bych říci, oklamáni,
jak se, bohužel, při tak četných zákonech
zde také stalo.
Nejsem zvyklý tvrditi něco, co nevidím černé
na bílém, ale přece jen, když slyším,
že na př. u železnic, kde preliminováno
bylo 180 milionů Kč na tuto úpravu - a jistě
vzhledem k velikému počtu zaměstnanců
není to přemrštěná část
celé sumy 700 milionů Kč vyplacené
obnosy činí dosud pouze něco přes
50 milionů Kč (Slyšte!), a že podle
toho celkový náklad nebude činiti více
než 90 milionů za celý rok, tu přicházím
k tomu, že snad ani polovina toho, co se slíbilo,
ani polovina toho, co mělo býti skutečným
nákladem, touto úpravou zkonsumováno nebylo,
resp. nebude. Opakuji znovu - nechci to tvrditi - ale když
veřejně toto podezření zde vyslovuji,
tu jistě by bylo povinností vlády, aby na
základě cifer také veřejně
ihned na pravou míru uvedla, není-li pravda, co
já tvrdím, a kolik vlastně ten převod
- a to je základem celé dnešní úpravy
- skutečně stál. Dá se to lehko až
na několik set tisíc korun přesně
vypočítati, neboť obnosy tyto byly také
efektivně na korunu vyplaceny. (Tak jest!)
To je, myslím, ta nejstinnější stránka
celé úpravy, nejstinnější stránkou
proto, že tolik odia ty velké cifry, které
tak často zbytečně do veřejnosti byly
hlásány, u různých jiných vrstev
našeho obyvatelstva vyvolaly proti veřejným
zaměstnancům, že jistě, kdyby bylo pravdou
to, co mně je dokazováno různými referenty,
musila by zde býti veřejně omluva vyslovena,
ale také musila by zde býti nalezena forma, aby
nedoplatky do této sumy byly také zaměstnancům
dány k disposici, a sice ne nahodile, nýbrž
trvalou formou. (Souhlas.)
Není třeba k tomu ani konečně novelisace
zákona samého. Ten je tak široký a tak
rámcový, má tolik různých paragrafů,
které zmocňují vládu samu, aby na
př. nařízením o vedlejších
příjmech, dietách, paušálech,
systemisaci atd., jej upravila, takže při dobré
vůli jistě i zde mohlo býti uspokojení
do řad zaměstnanců vneseno.
Jsou však ještě jiné nedostatky, které
se staly zvláště zřejmé. My vidíme,
že okleštění automaticky daleko přes
míru předválečné automatiky
již dnes nese neblahé plody. Omezení automatiky
jistě by byl každý vítal, kdyby současně
ruku v ruce byla dána možnost všem těm,
kteří svědomitě konají svou
práci, aby na základě systemisace dosáhli
také výsledku své práce. Ale když
vidíme, jak vlastně systemisace je projektována,
tu každý, kdo má na mysli a na srdci osud úřednictva,
musí pochopiti, proč právě nedostatečnost
automatiky, přílišné její okleštění,
vyvolává největší rozruch a odpor
ozývající se již dnes v řadách
veškerých úředníků veřejných.
Vidíme však, že tento zákon má
také ještě jiné nedostatky, hlavně
že poměr mezi jednotlivými kategoriemi není
tak vystižen, jak by po právu to mělo býti.
Vzpomínám příkladně otázky
středoškolské. Naše středoškolské
úřednictvo jistě nejenom na základě
svého předběžného vzdělání,
ale také vzhledem k výkonům, které
jsou mu svěřeny, ať jsou to účetní
nebo berní úředníci nebo výkonní
úředníci u pošt a železnic, t.
j. u našich podniků a v ostatní administrativě
plným právem očekávalo, že bude
také v poměru k svým výkonům
honorováno.
Vzpomínám tu, že když jsme výtky
činili autorům tohoto zákona, že podle
návrhu samého cítíme křivdu,
a dokazovali jsme z cifry, která specielně této
kategorii posléze přiznána byla, že
vlastně nejhůře kategorie středoškolského
úřednictva vyšla z tohoto zákona, bylo
přiznáno a slíbeno, že náprava
se stane systemisací, a bylo dokázáno, že
každý středoškolský úředník,
pokud koná svědomitě svou práci, musí
nejméně dvakráte, ale po většině
třikráte býti povýšen a tím
že dostane daleko více, než by mu stará
automatika, o kterou se zákon sám opírá,
mohla přinésti.
Vidíme však, že jsou zde určité
příznaky také i pro jiná odvětví
veřejné služby. Všimněme si absolventů
průmyslových škol. Zvláště
u podniků těžce se to pociťuje, neboť
jim jsou svěřeny technické výkony
a když zde -nemáme naprosto možnost, aby mezi
druhou až třetí služební třídu
vsunula se tato složka anebo aby jinou formou - zkrácením
čekací doby, vyšším počátečním
služebním platem atd. - nahradilo se jim to, co skutečně
přinášejí do své služby
- vedle odborného vzdělání také
po většině určitou dobu prakse - tu
jistě každý musí poznati, že je
to veliký nedostatek, když na tuto složku velmi
početnou a významnou bylo zapomenuto.
Otázka oficiantů není řešena
tak, jak jsme žádali. I zde bylo slíbeno, že
cestou nařizovací bude otázka ta vyřízena
uspokojivě a pokud jsou stížnosti na příliš
dlouhou garanční dobu na jmenování
definitivním, že jistě se umožní
přeřazení do úřednických
tříd III. neb IV., neboť každý
musí uznati, že místo, které jest trvale
obsazeno oficiantem, pokud ten který výkon byl uznán
za úřednický, má býti také
obsazeno úředníkem, a není žádného
důvodu, aby výjimečně na takovém
místě byl smluvní úředník
snad jen proto, že se nechce upustiti od příliš
zastaralé formy oficiantů. Je zde určitý
nedostatek moderního nazírání na služební
poměry a téměř se vtírá
podezření, že daleko bližší
pro mnohé rozhodující činitele jest
poměr smluvní než poměr definitivního
úředníka neb zaměstnance.
Ještě mnohé a mnohé nedostatky mohly
by býti vytknuty. Stále nevidíme, že
by resoluce, které při projednávání
zákona při odhlasování jeho byly přijaty
slavnou sněmovnou, vůbec nacházely určitého
ohledu u vlády a že by alespoň byl úmysl
jednati o tom, aby resoluce byly uplatněny. Naopak slyšel
jsem stížnosti deputací, když zakročovaly
u vlivných činitelů a odvolávaly se
na resoluce, že bylo téměř s určitým
despektem prohlašováno, že jsou to jen resoluce,
že nejsou pro vládu závazné a že
se o nich jednati nemůže, poněvadž odporují
tendencím, které zákon sám měl.
To by nebylo na místě a jistě by bylo povinností
Národního shromáždění,
aby konečně dbalo toho, aby schválené
resoluce byly, pokud nejsou příliš vážné
důvody, dodržovány a prováděny.
Tak zmíním se na příklad o resoluci,
že povyšování na základě
prozatímní systemisace má býti provedeno
se zpětnou platností od 1. ledna 1926. Dnes se prohlašuje
bez ostychu, že na to nikdo nepomýšlí,
aby zpětná platnost takovému povýšení
byla přiznána. Nechci dosud věřiti,
že by poslední slovo bylo padlo. Dosud jsme neslyšeli
oficielního prohlášení povolaných
zástupců vlády, dosud byly to zprávy,
které přinášely deputace, ale zajisté
bude povinností naší velmi dbáti toho,
aby resoluce se nestaly jen cárem papíru, nýbrž
aby také byly uplatňovány, zvláště
tehdy, když není s tím žádný
finanční náklad spojen, nýbrž
když náklad sám jest plně kryt v povoleném
nákladu pro celý zákon a zvláště,
když není vyčerpán, jako jsme dokázali
o nákladu, kterého pravděpodobně celá
úprava bude vyžadovati.
Také se zmíním o resoluci, která byla
přijata, o analogické úpravě platové
nestátních učitelů na školách
na Slovensku. - Jistě otázka velmi významná,
která zasluhuje rychlého řešení.
Když uznám, že tehdejší vládní
zástupcové naléhavost a oprávněnost
přiznali a slíbili, že ihned přikročí
k řešení této otázky, lituji
velice, že po tak dlouhé době dosud v té
věci se nic nestalo. (Posl. dr Matoušek: Vysokoškoláci
a soudcově bez řádně systemisace také
nebudou povýšeni!) Jistě, že také
dnes soudcové - když konečně zde bylo
o tom promluveno - počali srovnávati své
příjmy a přicházejí k tomu
zajímavému výsledku, že nerovnají
se ani šestinásobku příjmů, které
měli před r. 1898 - ovšem ne všichni,
ale právě část těch, kteří
přicházejí nejvíce do styku s veřejností.
Dalším nedostatkem jest provádění
normalisace a s tím spojené kategorisování
jednotlivých odvětví státní
a veřejné správy. My jsme očekávali,
že výkony budou oceněny a že podle toho
budou úředníci do příslušné
služební třídy zařazeni, po případě
i přeřazeni, neboť zákon to připouští.
Vidíme však při kategorisování,
že se nedbá tak přísně výkonu
samého. Zde pozorujeme určitou neekonomii. Vidíme
dokonce, že tam, kde není potřebí vyššího
vzdělání, i proti dnešním poměrům,
které jistě byly v té věci hodně
povrchní, abych tak řekl, hodně blahovolné,
k různým výkonům žádá
se zbytečně vyšší vzdělání,
kterého přece má býti použito
skutečně jen tam, kde je ho potřebí.
Je to jistě neekonomické. Ale je to také
konečně i v zájmu vyššího
vzdělání, aby nebylo bagatelisováno
tím, že se mu dostává nižšího
výkonu. Je to však i na škodu zaměstnanců
nižších kategorií, kteří
nemajíce možnosti dosáhnouti určité
kariéry, ve svém snažení jsou podlamováni
a ztrácejí energii a chuť k práci.
Když shrneme všechno, co jsem řekl, můžeme
říci, že vlastně ze všech těch
nedostatků, rekriminací, nespokojeností se
zákonem jedno východisko je zde, jedna možnost,
když není možno novelisaci zákona provésti,
aby jinou cestou se stala náprava, aby tam, kde křivda
je evidentní, aby tam, kde nespokojenost je oprávněna,
vláda benevolentnější systemisací
provedla ocenění, provedla úpravu, provedla
uspokojení všech zaměstnanců, kteří
poctivě pracují a chtějí plně
své síly věnovati státu a veřejné
službě.
Proto dovolte, abych několik slov řekl o systemisaci.
Uznávají to všechny organisace, a je zajímavo,
že členové našich organisací, když
tak trpce rekriminují, jak zklamáni jsou celým
efektem zákona a detailními ustanoveními,
přicházejí k názoru, že novelisace
je nemožna v dnešní době, uznávají
to, a to je jistě velice slušné, velice skromné
nazírání na otázku naší
parlamentární činnosti, i přicházejí
jednomyslně k tomu, že systemisace může
a tudíž musí napraviti to, čeho zákon
sám ve svých cifrách, ve svém platovém
schematu, v tom svém celém efektu zaměstnancům
nedává. O systemisaci mohu říci, že
mnoho, příliš mnoho nám bylo slibováno,
co později se všechno vykoná, jen aby zákon
byl hotov. Uznávali jsme nutnost zákona, nutnost
dovésti ho rychle k cíli. Hlavně bylo slibováno,
že nejméně dvakrát, ba i třikrát
musí býti normálně kvalifikovaný
úředník povýšen. Aby nikdo nemyslil,
že to povýšení znamená snad nějaké
úžasné zvýšení platů,
podotýkám, že při takovém povýšení
z jedné stupnice do vyšší běží
jen o stovkové příplatky nebo o zkonsumování
vyrovnávacího přídavku. Ale když
poptávám se, tu bohužel nikdo nechce říci,
jaké vlastně úmysly systemisační
jsou. Mám dojem, že systemisace zklame ještě
daleko více zaměstnance a hlavně úřednictvo,
než zklamal zákon sám. A tu používám
této příležitosti, abych varoval předtím,
abych do svědomí křičel, nejen mluvil,
ale křičel: nezproletarisujte zaměstnance,
neochuzujte zaměstnance, nebeřte jim chuť k
práci, neboť republika je v nebezpečí,
když administrativa bude zmalomyslněna, když
zaměstnanci budou viděti, že daleko do budoucnosti
zbaveni jsou naděje, že se jejich hospodářský
stav zlepší. A když vidím, jaké
úmysly zde jsou, vzpomínám novel a románů
Ignáta Hermanna, Nerudy a jiných. Vidím,
že chystá se opět doba, kdy praktikant seděl
a čekal 10 let a více, až postoupí kancelista
anebo zemře, t. j. až se uprázdní místo,
o které se lidé budou rváti. Tam se chceme
vrátiti, do těch dob, které jsou hanbou civilisace?
A vrátíme se tam, jestli se uskuteční
úmysl, aby jen sporý počet vyšších
míst - tudíž lepší existence, ne
skvělé, ale trochu občansky slušné
- byl dán k disposici. Nevěřím tomu,
když slyším, že u velkých resortů
mají na příklad obdržeti středoškolští
úředníci jen několik míst třetí
stupnice, jako by to byl bůhví jaký plat,
ohromující, snad z obavy, aby nezbujněli
tito úředníci, kteří jsou na
nejodpovědnějších místech a kteří
jistě pro republiku konají velké úsluhy
a práce. Vidím, že počet nejvyšších
míst i pro vysokoškoláky je chystán
jen u nejvyšších instancí, a že pro
celé kategorie vysokoškoláků není
dosažitelná stupnice vyšší než
třetí a že řada ostatních úředníků
jest odsouzena zůstati v 7. nebo 6. stupnici - jestli se
do 6. vůbec dostanou. Šetří se zvláště
na nejnižších úřednících,
kteří přece také mají právo
na život a uznání, když poctivě
pracují. Mají přece také právo
- třebas i za dlouhou dobu a řadu let - dočkati
se určité kariéry, která je pro inteligentního
člověka přece jen existenčním
minimen.
l zde bylo, jak jsem se zmínil, mnoho slíbeno a
jeden slib byl zvláště závazný.
Byl to slib, že o systemisaci bude jednati zvláštní
komise, ke které přibráni budou i zástupci
odborových organisaci, a která směrnice vládou
vytýčené vezme v úvahu, předloží
své vlastní návrhy a která zkrátka
ruku v ruce s vládou vypracuje podklad pro systemisaci
takovou, která by byla uspokojivou a spravedlivou tak,
aby byl splněn slib, že poměry zaměstnanců
a úředníků budou tímto zákonem
upraveny snesitelně, aby to nebyla falešná
hra, aby to nebyla zase smutná - nerad užívám
toho slova - komedie, jaká bohužel tak často
se zaměstnanci a úředníky byla sehrána.
Zde je podle mého mínění jedna veliká
chyba, a to ta, že přípravy a práce
pro systemisaci se konají za zavřenými dveřmi,
to, co jsme vytýkali již při zákoně
samém, kde přece nemohli jsme bráti všechnu
odpovědnost a jen jaksi přes ruku mohli jsme se
dorozuměti s organisacemi. Otázka systemisace má
býti narychlo projednána, má býti
vydána bez spolupráce parlamentu s odborovými
organisacemi. V tom vidím to nebezpečí, které
se skutkem stalo v zákoně samém, že
i systemisace zklame a my nadále budeme míti nejenom
nespokojené zaměstnance, ale zaměstnance
beznadějné, kteří nebudou věřiti
žádným stranám, žádnému
parlamentu, nikomu, a budou jen strádati, a jistě
také podle toho výsledky veškeré práce
budou vypadati.
O systemisaci jednala zvláště velmi podrobně
stavovská rada, odborové ústředí
a svazy vysokoškolský a středoškolský.
Jsou to naše vrcholné organisace, které jistě
v prvé řadě mají právo mluviti
do těchto životních otázek svého
členstva, zahrnují téměř všechno
úřednictvo, pokud není výlučně
organisováno jen v některých politických
organisacích. A tu jistě slovo tak vážné,
a prohlašuji, velmi umírněné, zasluhuje
respektu a má býti slyšeno i v tomto domě.
Proto dovolte, abych aspoň pro věčnou paměť,
když nemám mnoho naděje, že vláda
vezme na to zřetel, přednesl těch několik
návrhů, které podávají tyto
vrcholné naše organisace. Žádají:
1. aby znění §u 5 zákona č. 103/1926
bylo vládou vyloženo tak, že jest jím
založen nárok, aby ve všech služebních
třídách a ve všech jejich kategoriích
(t. j. resortních druzích služeb) byla služební
místa systemisována ve všech platových
stupnicích, pro tu kterou služební třídu
citovaným paragrafem vyhražených, 2. aby podle
této zásady v jednotlivých platových
stupnicích byla služební místa systemisována
podle požadavku pamětního spisu ústředen
z 1. března 1926, to jest, že systemisace míst
provede se podle osobních stavů odděleně
pro každou jednotlivou úřednickou kategorii,
a to tak, aby nejvýše po jedné čtvrtině
míst úřednických bylo systemisováno
ve dvou nejnižších platových stupnicích
té které služební třídy
a zbytek aby rozvržen byl poměrně na všechny
vyšší platové stupnice v příslušné
služební třídě a kategorii dosažitelné
a že pro zřízence (§ 24 pl. z.) bude systemisováno
40% míst ve III., 40% míst ve II. a 20% míst
v I. platové stupnici - obdobně pak i pro zaměstnance
v pomocné kancelářské službě
(§ 5 vl. nař. č. 115-1926), ale při
nejmenším, aby každému úředníku
náležitě kvalifikovanému (dobře)
bylo zajištěno aspoň dvojí povýšení
(§ 17 zák. nař. č. 103/1926), zajisté
je viděti, jak skromné jsou tyto požadavky.
Dále žádají 3. pokud by vyhověním
požadavků ad 1. a 2. nastaly nesrovnalé nepoměrnosti
v možnostech honorování služeb jednotlivých
kategorií (t. j. tak zvaných správních
úředníků a zřízenců,
část prvá zák. č. 103/1926,
na straně jedné - a soudců, profesorů
i učitelů, po případě i zřízenců
a kancelářských pomocníků a
oficiantů na straně druhé), aby byly zavedeny
služební přídavky dle odst. 1 §
148 zákona čís. 103/1926.
Opakuji, že přednáším výslednici
úporných prací těchto organisací,
abych jaksi dal oficielní ráz těm požadavkům
a doufám, že také vláda k nim aspoň
přihlédne pro své studie. Žádám
však, aby i strany, které poctivě smýšlejí
se zaměstnanci, se staraly o to, aby tyto požadavky
také byly uplatněny. (Výborně!)
Měl bych nyní kapitolu velmi obsáhlou, měl
bych promluviti také o železnicích, alespoň
pokud jde o úpravu platovou. Zde zvláště
mohu říci, že vláda si v pravém
slova smyslu zahrává s ohněm, neboť
u zaměstnanců železničních, u
toho živého bych řekl činitele, který
jistě mnoho zmůže a zmohl v cizině -
všimněme si jen, jak kde které hnutí
bylo vyvoláno a kým - u tohoto činitele,
který již až na krajnost je roztrpčen
bídným, ubohým životem, vyvolala osnova,
kterou připravuje ministerstvo, přímo pobouření,
nevoli a roztrpčení takové, že jen organisacím,
které doufají, že přece jenom vláda
k rozumu přijde, se daří, že udržuje
se tento jistě až do krajnosti roztrpčený
živel v pořádku. Neostýchám se
to veřejně říci, že stát
sám je ve velikém nebezpečí. Zaměstnancům
jsme na schůzích ohlašovali, že pro ně,
pro železnice a podniky, bude vytvořen zákon
takový, který by přihlížel k
risiku práce, k té drsné práci, k
vyššímu obětavému výkonu,
a docílili jsme úpravy potud, že v duchu zákona
nejen podle pragmatikálních úředníků,
ale celého zákona má býti proveden
služební řád u železnic, ale zde
vidíme, že to, co se předkládá,
je téměř doslova opsaný zákon,
že se nechce upustiti od puntíku, že se nechalo
všechno, jako to je v zákoně pro pragmatikální
úředníky, ač se musí přiznati,
že jsou v železniční službě
složky na př. technické a v exekutivě,
které by jistě měly nárok na automatiku
a funkční přídavky, na osnovu takovou,
která se více přibližuje těm
kategoriím, které automatiku mají zachovánu
aspoň v zásadě jako profesoři a učitelé.
Vidíme, že všechno, co se v systemisaci chystá,
je naprosto nedostatečné. Ač příkladně
technická služba absolventů průmyslových
škol se uplatňuje více než služba
v administrativě, nechce se k ní přihlížeti.
I naši dílovedoucí a četaři,
kteří mají tak velkou odpovědnost
v dílnách, mají zůstati stále
ve zřízeneckých kategoriích, a strojmistři,
kteří mají zvláště velkou
odpovědnost - jak každý dozná - mají
býti dokonce degradováni do nižší
služební třídy. Zvláště
očekávám, že i vedlejší
příjmy, jako paušály, odměny
za noční služby, přídavky na
uniformu atd., to vše že bude uspokojivě řešeno,
neboť se obávám, nedojde-li k dohodě,
že to jistě vyvolá velmi nebezpečné
hnutí, hnutí ne snad úmyslné, nýbrž
elementární, jako výbuch velkého zklamání,
roztrpčení a malomyslnosti do budoucího života.
I zde musíme dbáti toho, aby pokud možno systemisace
byla provedena alespoň slušně a spravedlivě,
neboť když se uváží - a to platí
i o pragmatikálním úřednictvu ustanovení
o vázanosti míst, kterých převodem
do vyšších stupnic bylo dosaženo, tu jistě
při chudé systemisaci dočkali bychom se toho,
že v příštích deseti letech by
nikdo nemohl býti povýšen a že by dnešní
generace, která nejvíce trpěla, všechno
odnesla a měla vymříti v bídě,
v roztrpčenosti pro nevděk nejen vlády, parlamentu,
nýbrž i celého národa. Otázka
činovného je důležitou, neboť každý
očekával, když se nám podařilo
do zákona dostati zvláštní odstavec,
že vláda sama smí nařízením
povýšiti jednotlivá místa do vyšší
skupiny činovného, že tomu vyhoví. Víme
všichni, jaké jsou rozdíly v poměrech
bytových i drahotních v různých místech.
Nechci zvláště vytyčovati různá
místa, jako Kladno, Přerov, Hradec atd., ale jsou
i taková místa, která jsou bytově
i hůře na tom než Praha a která na základě
početnosti obyvatel mají býti dána
do nejnižší skupiny. Nechci se zmiňovati
o villegiaturách kolem Prahy, ač je to nesrovnalostí,
když na př. v Řevnicích tamních
20 zaměstnanců má míti 50% a pražští
zaměstnanci, kteří tam dojíždějí
a počtem skoro čtyrnásobným tam bydlí,
mají pražské činovné, ačkoliv
si z Prahy dovážejí často levnější
potřeby. Je přirozeno, že tamější
domácí zaměstnanci se bouří
a jsou nespokojeni. Sám jsem vše vyšetřil,
zda je naděje, že v dohledné době místa,
která navrhujeme, budou povýšena, ale bylo
odpověděno, že je tolik práce s kategorisováním
a normalisováním a provisorní systemisací,
že není možno pomýšleti na to, aby
tento odstavec zákona ještě letos byl proveden,
takže budeme musiti býti spokojeni, když se stane
skutkem v příštím roce.
Jsem přesvědčen, že by bylo jistě
spravedlivo, aby toto povýšení bylo provedeno
se zpětnou platností. Vláda měla materiál,
návrhy, žádosti a měla povinnost, když
slíbila, že povýšení provede, povýšení
míst pokud možno rychle provésti.
To bylo by vše, co mohu v omezené řečnické
lhůtě říci o otázce úpravy
platové. Otázka tato vyžadovala by dlouhé
a dlouhé řečnické doby, bohužel,
nemám tolik času k disposici. Ale musím se
ještě zmíniti o tom, že není tím
zákonem o úpravě platové vyřešena
otázka úřednická vůbec. Nemluvím
ani o reorganisaci státní správy, od které
se málo očekává a která se
potáhne ještě po dlouhou dobu, ale jsou zde
ještě jiné otázky, které čekají
na své vyřešení, dokud nebudou vyřešeny,
bude stále žalováno a tlučeno na parlament,
aby konal svou povinnost.
Jako nejvážnější věc vytyčuji
otázku staropensistů. Jest zajímavo, že
s kýmkoliv mluvím, každý uznává
křivdu, která se pensistům děje, každý
uznává bídu, v jaké žijí,
každý lituje ty sirotky a vdovy, každý
srovnává, že ti naši staří
vyšší i nejvyšší úředníci
mají menší pensi měsíční
než nejnižší aktivní zřízenec,
každý uznává, že je to nespravedlivé,
že je to neudržitelné, i ministři, i řečníci,
i vláda sama a strany, a přece není možno
touto otázkou hnouti. Zde nesmí býti skrupulí,
zde nesmí se to s fiskálního hlediska řešiti,
jako se řešila celá úprava platová,
kde se jen počítalo, co to bude státi, hledělo
se ušetřiti a nehledělo se na to, co je spravedlivé
a co se v mírné formě musí dáti.
Zde právo musí nabýti svého práva.
Musí dojíti k zrovnoprávnění
staropensistů, musí býti stanovena podle
nové úpravy platové nová základna
i pro ty, kteří byli před časem dáni
do výslužby. Jsem přesvědčen,
že by to republika snesla. Veliké procento těchto
staropensistů vymírá, je i přirozený
úbytek úředníků a zaměstnanců,
a náklad, který ani nebyl, jak jsem řekl,
vyčerpán, bude klesati, neboť systemisace neznamená
přílišné zvýšení
nákladů. Jsou to nepatrné diference, a kdyby
ta cifra, které je zapotřebí k napravení
těchto křivd, zdála se příliš
velikou, nebuďme malichernými, dejme to těm
chudákům, toho slova, bohužel, musím
užíti, dejme těm chudákům alespoň
to, co k uhájení holého života potřebují,
neboť, věřte, i při tom zrovnoprávnění
budou to zoufalé cifry u porovnání s tím,
co měli za normálních dob a co mají
za dnešních drahotních poměrů!
Musím se zmíniti i o rentistech, kterým se
stala největší křivda. Jest nesmyslné
ubírati tomu, kdo má několik stovek renty,
na pensi. Něco jiného by bylo, kdyby pense byla
desetinásobně vyměřena proti dřívějším
příjmům a byla v přiměřené
výši k nynějším drahotním
poměrům. Ale když při té mizerné
pensi našich rentistů a pensistů, kteří
dostávají několik set renty za to, že
byli zmrzačeni, se ještě myslí, že
se může zkracovati, to jest podle mého mínění
neslýchané. Nechci to jiným slovem nazvati.
To jest byrokratismus tak krajní, že lituji autora,
který přišel na tu myšlenku, že ještě
těmto chudákům zmrzačeným béře
se několik korun, nebo když se těm starým
pensistům, kteří se nutí do práce
u obce, ještě na té chudé pensi ubírá.
To je nemístné a zasluhuje nejkrajnějšího
odsouzení. (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)