Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Budu pokračovati ve svém thematu, poněvadž původně nebylo mým úmyslem dotýkati se Koburgů. Byl jsem k tomu jenom jaksi vyprovokován předcházejícím řečníkem, a tu bylo nutno přece jen o té věci se zmíniti, vzhledem k tomu, že pan dr Dérer býval čsl. ministrem, takže je to řečník úplně jiného významu, než jiný řečník, který zde proti nám ostře mluvil, ale který mluvil tak málo věcnou řeč, že nepokládám vůbec ani nyní, ani později za potřebné, abych mu i jen jediným slovem odpověděl.

Velmi spokojena jsou obě ministerstva, vnitra a spravedlnosti, s tím, jak jsou stíháni poslanci. V imunitním výboru posl. sněmovny je přes tři sta žádostí soudů o vydání poslanců. Je to hotová provokace voličstva, a imunitní výbor by měl všecky tyto žádosti hoditi do koše. A já jen tak vzpomínám, že jsem byl svědkem velmi vehementní řeči p. dr Kramáře v ústavním výboru ústavodárného Národního shromáždění, kde prohlašoval s největším rozhořčením, že se nesmí státi, aby v Československu takovým způsobem bylo jednáno po stránce imunitní s poslanci, jako se to dělo v Rakousku. A dnes? Když se vyskytl v Rakousku jen jediný případ, měla vláda a příslušné úřady co činiti, aby tato imunita poslance uznána nebyla, kdežto nyní v Československu dožíváme se toho, že za necelý rok je přes tři sta žádostí o vydání poslanců. Myslím, že to není jen otázka parlamentu, nýbrž také otázka voličů, zdali proti voličům úředníci ministerstva vnitra, soudy, správně postupují, když jsou podávány žádosti nepřetržitě za vydání poslanců.

Zcela zvláštním způsobem je nespokojeno ministerstvo školství. Jeho agrárnický ministr zlobí se zcela vážně na české dějiny. Husův pomník na Staroměstském náměstí, Palackého pomník na nábřeží stojí mu patrně v cestě. Rád by školy vydal klerikálům, ale když ty české dějiny byly tak destruktivní, že mluví, jak Hodža naříkal, proti klerikalismu a proti dnešnímu společenskému řádu! Celý ráz dnešního režimu v Československu je charakterisován v těchto Hodžových větách: "My jsme byli orientováni negativně a s nejožehavějším kriticismem proti všemu, co znamená veřejný život: proti státu, proti společenským řádům, proti církvi. Tento kriticismus a tato negace, trvavší celá století, musily samozřejmě zanechati v našem národě hluboké stopy. A jestliže my dnes, majíce samostatnost a jsouce zodpovědni za stát, chceme si vytvořiti program kulturně-politický, musíme se snažiti, abychom z této destrukce konečně vybudovali si konstrukci. Tedy konstrukci ve státní politice i v náboženské politice, ale zejména v politice kulturní."

Každá doba má svého mluvčího. Hodžovo stanovisko vyjadřuje, že velká část měšťáctva pokládá se za dosti silnou, takže odkládá dřívější lidové masky a prohlašuje otevřeně svůj reakční kapitalistický program a přikročuje k jeho provádění. Celá orientace pracujícího lidu českého, slovenského, německého, staletá orientace českých dějin je proti vyssávačskému společenskému řádu, je proti klerikalismu a militarismu, je proti kapitalistickému státu, celá tato orientace je pro požadavky a pro ideály pracujícího lidu.

Tato socialismu a sociálním reformám příznivá orientace má býti změněna. Na 4000 odchovanců učitelských ústavů je bez místa. Jsou obavy, že 2000 dalších školních tříd bude zrušeno. Ve školské výchově má býti provedena "konstrukce", to znamená, že školství má býti zklerikalisováno, výchova zhoršena. Všechny nekapitalistické vrstvy společenské mají zde názorné poučení, kde jsou jejich spojenci a kde jejich nepřátelé. Reakční kurs proti dělnictvu je nutně také reakčním kursem proti inteligenci, svobodomyslným rolníkům a živnostníkům. Reakční kurs proti dělníkům postihne těžce výchovu dětí všech lidových vrstev.

Také ministerstvo vojenství je nespokojeno. Není nespokojeno nad tím, že žold vojákům byl snížen, ani nad tím, že v armádě přibývá sebevražd, není nespokojeno ani nad agitací krajních ultrapravičáckých živlů v armádě ve prospěch převratových snah fašistických na úkor rodičů a jejich synů, je však nespokojeno se zákonem o 14měsíční službě vojenské a ještě více je nespokojeno s volebním právem vojínů, poněvadž na tom podkladě je prý možna komunistická propaganda v armádě. I zde má býti provedena "konstrukce". Volební právo vojáků má býti odstraněno, zákon o 14měsíční službě vojenské má býti zrušen a mládež má býti zmilitarisována již dávno před nástupem vojenské služby. V Rakouské republice mají vojáci vojenské rady, do kterých si volí své důvěrníky, ve Švýcarsku mají milici, vojáci mají tam všechna občanská práva neporušena, v Československu se bojíte volebního práva vojáků. Oloupíte-li vojáky o volební právo, politické přesvědčení jim tím nevezmete. Nedávno jistý katolický list v Německu "Tremonia" v Dortmundu napsal, že nespokojenost v katolickém pracujícím lidu nad jeho neutěšenými sociálními poměry je tak veliká, že zachvacuje rozhořčení nad tím i děti. A tu myslíte, že dospělá dělnická mládež z rodin komunistických, která prožila 4 hrozné roky světové války a 8 let poválečného strádání na vojně, zapomene učení svých otců a matek? Volební právo bylo dáno vojákům ne z nějaké pomatenosti, nýbrž proto, poněvadž to republika potřebovala proti tenkrát ještě myslitelným monarchistickým rejdům Habsburků. Vojáci dostali volební právo, aby chránili republiku proti nebezpečí z prava. To byl reálný smysl volebního práva vojáků. Neváži-li si dnes měšťácké strany volebního práva vojáků, je to jen další důkaz, že neváží si republiky v onom smyslu, jak pojmu tomu rozumí lid.

Nyní však k otázkám nejvážnějším. Znamená-li reakce v ministerstvu vnitra a spravedlnosti persekuci a spoutání třídně uvědomělého dělnického hnutí, je-li reakcí v ministerstvu vojenství oslabována moc a síla socialismu, je reakce v ministerstvu soc. péče i v jiných tak zvaných hospodářských ministerstvech a v celém hospodářském životě pro všechny vrstvy pracujícího lidu nejbolestnější.

Proč žaloby, že sociální tíseň pracujícího lidu se horší? Proč vůbec lidu hospodářsky pomáhat? Agrárnický poslanec dr Zadina zde v poslanecké sněmovně 15. října t. r. nikterak nerozpakoval se prohlašovati s klidným svědomím a uspokojením, že poměry u nás jsou v normálních kolejích: "Prohlašujeme, že u nás není žádné drahoty. Pokud se týká průmyslu, nelze hovořiti o žádné krisi - opakuji, pokud se týká průmyslu, nelze mluviti o žádné vážné krisi, která by vzbuzovala nějaké vážné obavy, nýbrž jde toliko o přechodné obmezování výroby v některých odvětvích". Reakční protidělnický zájem políčkuje i pravdu.

Několik dní po mluvčím agrárníků mluvil zde poslanec živnostenské strany pan Mlčoch. Také od něho dověděli jsme se leccos. Tak o dluzích Československa uvedl nejen známou číslici, že jich Československo má 35 miliard, nýbrž k tomu dodal, že na reparacích spojenci republiky žádají dalších 20 miliard korun a že samosprávné dluhy činí 10 miliard, dohromady je to již dnes 45 miliard a bude to činiti možná 65 miliard.

O vládní předloze daňové se tento vládní poslanec vyjádřil též zajímavě. Pravil: "Jak předloha je dnes spracována a předložena k posouzení, znamenala by přesunutí daňového břemene na střední poplatníky ještě větší měrou, než jaká je poplatnost dnešní. Bohužel pro vysoké poplatníky milionové znamená až 60% sníženi."

I to je velmi cenný příspěvek k posouzení konkrétnosti dnešního vládnoucího režimu. Nejzajímavější však jest, jak ostře mluvil proti dělnickému zákonodárství, žádaje ostrý postup proti němu a proti všem dalším požadavkům dělnickým, těmito slovy: "O sociální potřeby se jistě v naší republice dobře staráme, a není druhého státu, který by takovýmto způsobem se staral o sociální potřeby. I v tom se bude musiti učiniti náprava, aby jakákoliv privilegia státních zaměstnanců v podnicích státních, pokud je mají proti podnikům soukromým, byla odstraněna, poněvadž na to nemají práva. Nikdo nesmí mysliti, že stát je k tomu, aby mu dával větší mzdu nebo výhodu než kterýkoliv jiný zaměstnavatel. Bude musiti býti uvažováno, aby byl nalezen jiný způsob provozu i správy těchto pasivních státních podniků, a nepůjde-li to jinak, bude se musiti uvažovati, aby tyto podniky byly pronajaty soukromému podnikání. Budeme usilovati, a to prohlašuji pánům ze socialistických stran otevřeně, také o novelisaci sociálního pojištění. To není v žádném jiném státě, aby se tak ohromným břemenem zatěžovalo zbytečně občanstvo a dělnictvo, které z toho ve skutečnosti ničeho nemá. Zasadíme se ze všech sil i o odstraněni privilegii konsumů".

Nebudu tyto výklady podrobovati rozboru. Uvádím je všechny, abych dostatečně provedl důkaz, jaký duch je dnes rozšířen ve vedoucích částech česko-německého měšťáctva. Závěry z materiálu, který takto snáším, učiním později.

Jaký se dnes pro třídu kapitalistickou a proti dělnictvu valí proud, to dále prokáži tím, že uvedu stanovisko dvou význačných činitelů, stanovisko lidovců a stanovisko ministra financí.

Klerikální tábor soustřeďuje ještě stále kolem svého praporu velmi značné masy lidu chudobného. V té příčině nemůže se mu rovnati žádná druhá měšťácká strana. Lidovci svými agitátory pomocí náboženství hypnotisují dosud ještě muže i ženy nejchudobnějšího lidu. A náboženství to vzniklo z chudobného lidu, bylo evangeliem nuzáků a otroků. To víme z dějin původního křesťanství, to víme z četných okřídlených a mnoho používaných slov Kristových, o tom však také velmi cenným dokladem jsou mnohé křesťanské legendy, tak na př. legenda o sv. Alexiovi z r. 320 po Kristu. V ní je vyjádřeno, jak křesťanství má státi proti boháčům při chudobných. Alexius byl prý synem bohatého Římana, velkokapitalisty, který vykořisťoval 3000 otroků. Alexius poznal však křesťanství a proto po své svatební noci, tedy ve chvíli svého největšího osobního štěstí, propustil všechny otroky na svobodu, opustil všechny paláce svého otce a žil jako žebrák nejprve v cizině, později v Římě. Tak hlásalo křesťanství, že chudobným má býti dána svoboda, že vykořisťování lidu k blahu boháčů je nepřípustno, že neujímati se nemajetných do krajních důsledků je něčím pohanským. Původnímu křesťanství nešlo o modlitby, nýbrž o skutky. Dnešnímu církevnímu křesťanství jde jen o modlitby, a lidové straně oddané církvi jde o skutky proti chudobným.

Lidovci dnes důrazně zastávají se kapitalistických podnikatelů a s vehementní výmluvností zamítají ochranu nemajetného pracujícího lidu. Dne 2. října t. r. uveřejnil brněnský lidovecký "Den" článek, z něhož jsem povinen obšírněji citovati lidovecký soud o dnešní krisi a nezaměstnanosti. Kdo zaviňuje hospodářskou krisi? Kapitalistické hospodářství? Nikoli, lidovci mají docela jiný výklad. V onom článku praví se jasně: "Hlavní příčina dnešní naší průmyslové krise spočívá v oné nezodpovědné, bezohledné, stranické a třídní politice, kterou strana socialistická prováděla jen proto, aby se ve veřejnosti ujalo přesvědčení, že jedině strana soc. demokratická jest tím pravým ochráncem a zástupcem malého lidu" - míněna jest zde kdysi jednou sociálně-demokratická strana z prvých let po válce. - "Tenkráte vznikly všecky ty nezralé a často nedomyšlené návrhy zákona o socialisaci výroby, dolů a statků. Tehdy se volalo jen po socialistické republice, kterýžto požadavek byl v prvních volbách do sněmovny straně soc.-demokratické nejpřitažlivějším heslem a na státu se žádalo, aby převzal sám veškeru výrobu a distribuci. V Národním shromáždění se podávaly celé stohy sociálně-demokratických humánních návrhů, pro které nebylo úhrady a které ukládaly každému podnikateli a průmyslníku řadu nemožných a trvale nesnesitelných břemen a obětí, mezitím co na druhé straně řada nových zákonů a nařízení zbavovala ho ponenáhlu všech práv, bez kterých vedení podniku se stává nemožným. Vysoké poplatky nemocenské a úrazové, neustálé domáhání se většího vlivu dělnictva v závodech, kde vlastně měl rozhodovati jen závodní výbor, stálé zvyšování daní a dávek, periodicky se opakující požadavky vyšších mezd, často i za méně práce, a jiné okolnosti s tím souvisící, to vše odnímalo průmyslu finanční mízu a tím možnost zdolávati konkurenci v případě ochabnutí průmyslové výroby. Po trpkých zkušenostech konečně i v žurnálech socialistických razí si cestu poznání" - míněn je zde patrně sociálně-demokratický názor o racionalisaci, o čemž se zmíním později - "že hlavní vinu průmyslové krise není možno hledati výhradně jen v cizině, nýbrž prostě u nás, a to v krátkozraké politice, v přespřílišném zdanění občanstva a ve všech těch ukvapených sociálních opatřeních a zákonech, které svým nákladem činí každou soutěž s cizinou nemožnou. Jest již nejvýše na čase, aby voličstvo pochopilo, že nemá-li stát státi se obětí různých těch politicko-sociálních amatérů, nýbrž státem hospodářského a průmyslového rozkvětu, je nutno už jednou nadobro změniti směrnice politické linie, kterou se dosud bral, že musí býti vzat zřetel na zájmy všech, nejen určité třídy, především však na ty, kteří zájem státu a národa staví výše než svoje zájmy stavovské a třídní, poněvadž nenávist k podnikatelům a politické štvanice nenasytí ani jednoho dělníka."

Tady to máme. Neuvádím názorů těch, abych s nimi polemisoval, je to zbytečné. Citoval jsem je z té příčiny, poněvadž jsou charakteristické pro dnešní stav věcí, pro lidovou stranu, i pro všechen měšťácký tábor.

V uvedeném lidoveckém výkladu jsou směrnice dnešního vládnoucího režimu podány se zvláštní úplností. Agrárníci, lidovci, ľuďáci, živnostenská strana, německé měšťácké strany, všichni mluví stejně, všichni mluví stejně tak, jak to činí výhradně kapitalistická národní demokracie, všichni buší do dělnického hnutí, řežou do masa pracujícího lidu. Nemějte žádnou nenávist proti podnikatelům, to znamená: nepodnikejte ničeho pro své dělnické denní zájmy proti kapitalistům, nepořádejte žádné politické štvanice, vzdejte se svého socialistického smýšlení, navraťte se do lůna vlasteneckých a církevních stran, nadobro budiž změněna politická linie, zmařit je potřebno sociální péči - a pak již bude všechno ve vzorném pořádku. Neboť všechnu krisi a nezaměstnanost, všechno dnešní zlo, kdo že to zavinil? Že lid dělnický je bez zaměstnání, bez výdělku, bez vydatné výživy, bez řádného oděvu a bez bytí, že strádají v nouzi dělnické ženy a děti - kdo že všechno to má na svědomí? Jak to říkají lidovci a všichni jiní? Dnešní bídu obrovské většiny lidu v Československu nezavinila válka, ne obrovské válečné dluhy, ne dosavádních 18 miliard výloh na militarismus, na přípravy nové války, osvobozeni od viny jsou také kapitalisté, neviňátka jsou cla, to všechno jsou hezounké líbezné obrázky, radost z nich mějme, ale v ošklivosti mějme sociální péči a všechny dělnické snahy! Tak daleko to dopracovali naši odpůrci, že dnešní měšťácké strany plivají jedovatou slinou na chatrné tělíčko dělnického ochranného zákonodárství.

Sociální zákonodárství bylo většinou převzato z bývalého Rakouska. Nové jsou jen závodní výbory, opatřené nepatrnou pravomocí, kterou měly již dříve důvěrnické sbory odborových organisací. Nový je zákon o 8hodinné době pracovní, který však na dobrou konjunkturu působiti nemůže, poněvadž se v průmyslu většinou pracuje jen 3 až 4 dny v týdnu. Nové je sociální pojištění, které se bude vyvíjeti jen pozvolně a v němž shromážděny budou veliké kapitály, jichž bude možno velmi užitečně upotřebiti. Co tedy zbývá? Daně dojista, ale těch nejvíce pohlcuje armáda a mocenský aparát státní. A co dále? Bylo to v onom lidoveckém článku dobře řečeno návrhy na socialisaci, celé stohy sociálně-humánních námětů. Toho volání po socialisaci, toho podání návrhů se podnikatelé zděsili a proto stroje nepracují, továrny jsou zavírány. Jak směšná je v podstatě celá ta měšťácká lamentace proti dělnictvu, lamentace, která je nicotná a přece jen přetéká jako kynuté těsto z politických hrnců všech šosáků u džbánků piva i ze všech novinářských projevů i z veliké politické mísy vládnoucích stran.

Měšťácké strany mají dnes pomatené přírodovědecké pojmy. V moři nejsou to žraloci, kteří polykají ryby, nýbrž zle rybám dělá živná mořská sůl. V džunglích nejsou to dravci, kteří honí a požírají drobnou zvěř, nýbrž to tak řádí pestrobarevní ptáci na stromech, kteří svým zpěvem oživují les. Sedláče, tvou nohu netlačí ševcem špatně ušitá bota, nýbrž ty sám svou nešikovnou chůzí si způsobuješ boule na prstech. A dělníci, průmyslová krise, drahota, nezaměstnanost, nevznikají proviněním kapitalistických kapitánů průmyslu a reakčním zákonodárstvím měšťáckých stran, nýbrž vy sami zaviňujete hospodářský úpadek, poněvadž v případě nemoci, úrazu a stáří máte určité nároky, na které si dokonce z větší části sami platíte. To je společný názor všeho šosáctva všech měšťáckých stran.

Pokud se pak týče lidovců, nemohu ještě ušetřiti kritiky stranu, která se prohlašuje za ochránkyni náboženství a církve, onoho náboženství, které ústy svých svatých prohlásilo boháče za zloděje anebo dědice zlodějů, které ústy jiných svatých volalo, že boháči jsou vtělení ďáblové, oné církve, která ještě v ranním středověku koncilem roku 816 prohlašovala, že čtvrtina církevního příjmu a třetina desátků patří chudobným, která na jiném koncilu volala a slibovala: "Víme, že velcí vypudili chudobné z jejich příbytků, my proto naším prokletím budeme stíhati ty, kteří se dopustili takového násilí." Ještě dnes prohlašují se kněží, tito hlavní agitátoři lidové strany, za pastýře svých oveček a jsou tudíž zde přítomní zástupci lidové strany, zvláště poslanci kněžští, vrchní pastýři. Jsou to však podivní, prazvláštní pastýři a vrchní pastýři. Kdežto obyčejný pastýř svěřené mu stádečko snaží se vésti z pastvin špatnějších na pastviny lepší a pokud možno dobré, vedou tito pastýři a vrchní pastýři své nemajetné ovečky z pastvin špatných na pastviny stále špatnější a špatnější. Vinou lidovců zhoršily se v posledních měsících v dělnických domácnostech poměry a proto se vynasnažíme stoupence lidovecké přesvědčiti, že nemají co činiti ve straně, která jim a jejich dětem zmenšuje malou skývu chleba.

Leč nyní ještě chci věnovati svou pozornost názorům a stanovisku p. ministra financí. Učinil tak již vydatnou měrou první řečník našeho klubu posl. Kreibich, který dostatečně charakterisoval finanční a berní politiku p. ministra dr Engliše. Ministerstvo financí jest však dnes nejdůležitějším ústředím celé vlády, je hlavním representantem všech zájmů kapitalistické třídy, takže k vůli úplnosti jest vhodno, aby poslední projevy p. ministra dr Engliše byly námi kritisovány také v jiné souvislosti, v souvislosti s tím, jaké stanovisko zaujímá pan ministr financí a jeho ústy celek kapitalistické třídy v Československu k hospodářské krisi a cenové politice celého světa agrárního, průmyslového, obchodního a bankovního. Jaké má dnes celá vládnoucí třída stanovisko k této nejdůležitější a nejvážnější otázce celého hospodářského života v Československu a všech vrstev veškerého občanstva Československé republiky? Byly zde ve sněmovně prosloveny krajně optimistické názory na stav hospodářských věcí v Československu. Uvedl jsem již, jak zde bylo mluveno, že v Československu není vůbec žádné krise. V poslední schůzi pan referent o rozpočtu vyjádřil se, že není příčiny k žádným obavám a že náprava zjednána bude, řečník lidové strany prohlásil, že všechno hospodářství se stále zlepšuje a zdokonaluje, a mluvil růžově o přítomnosti a budoucnosti, ba i řečník soc.-demokratické strany pravil, že není příčin dívati se na věci černě. Naproti tomuto vládnímu i oposičnímu optimismu uvádím jiné hlasy, které pokládám za mnohem správnější. List živnostenské strany "Reforma" napsal 14. srpna t. r.: "Nynější cesta, kterou se bere evropské hospodářství, ukazuje jediný cíl, t. j. úplnou derutu, katastrofu, o níž se snad nikomu ani nezdálo." Vládní "Československá Republika" psala 13. srpna t. r.: "Finanční kapitál stal se osudem Evropy, nenasytnost finančních velmožů přivodila hospodářský úpadek států, rozvířila boje na dálném východě, dala popud k nacionalistickým extrémům. Bylo již mnoho finančních konferencí v Evropě po ukončení světové války a jejich výsledek je úplné ochromení výroby." "České Slovo" dne 26. srpna přineslo článek poplašný, v němž doznávalo, že hospodářský život Československa pohybuje se nad propastí. Sociálnědemokratický posl. Bechyně uveřejňoval v "Právu Lidu" řadu úvah, v nichž 21. září t. r. dospěl k závěru: "Cítíme, že jsme se ocitli na pokraji propasti jako stát i jako třída."

Objevují-li se takovéto názory v různých táborech, vesměs v táborech t. zv. stran státotvorných, pak nelze je prohlásiti za přehnané, nýbrž jsou čistě výrazem velmi vážného stavu hospodářského života v Československu a v celé kapitalistické Evropě. Není možno takové projevy ignorovati. Kdyby však někdo, kdo jako p. ministr financí má úřední i vědeckou povinnost zabývati se problémy národohospodářství, projevy ty odmítal a pokládal je za upřílišněné, pak i pro něho dostatečným podkladem pro jeho úsudky musily by býti projevy sekretáře organisace čsl. průmyslníků, který výslovně prohlásil, že dnešní hospodářská krise není rázu přechodného, nýbrž trvalého. Jsou tedy potřebna vážná opatření.

Co však pronesl pan ministr financí zde v posl. sněmovně i v senátě o těchto otázkách? V podstatě je stanovisko pana ministra k těmto věcem stejně tak vulgární, jak vulgárně o nich se vyjadřují obyčejní agitátoři zájmů kapitalistických. Rozdíl mezi nimi je jen ten, že tito agitátoři a četní mluvkové běžného denního politikaření vyjadřují se rabiátně, kdežto pan ministr mluví řečí učeneckou. Karel Marx v "Kapitálu" dovozuje, že nejprve měšťácká národohospodářská věda o zjevech a zákonech kapitalismu měla výklady klasické, pak však že upadla ve vulgární obhajobu kapitalismu. Dnes musíme prohlasiti, že jakmile ujala se úřadu ministerského, upadla v úplnou nicotnost.

Pan ministr financí má o příčinách dnešní hospodářské krise a o tvoření cen výklady zcela jednoduché. Říká, že čsl. průmysl nemůže s cizinou dosti dobře soutěžiti, a svádí to na dvě okolnosti. Jednak uvádí nesprávné rozdělení daní, jednak obviňuje dělníky, jejich mzdy a jejich výkonnost. Rozděluje daně na tři druhy: Rozeznává daně důchodové, daně obchodní (daň z uhlí, daň z obratu, dopravní poplatky) a daně spotřební (daň z cukru, daň z piva a j. v.) Daně obchodní prý působí na tvoření cen při soutěži nepříznivě, kdežto daně spotřební prý cenu výrobků při soutěži nezatěžují. V podstatě by tudíž podle jeho názorů záleželo na tom, aby druhy daní byly změněny, čímž by průmysl československý stal se konkurenčně způsobilejším. To zní velice učeně, ale jednak je taková změna daňové soustavy podle vlastních výkladů pana ministra na dlouhou řadu let neproveditelná a náklady na vojenství, nove dluhy reparační a jiného více budou se starati o to, aby změny daňové ve smyslu ministrových přání zůstaly trvale nemožnými; jinak pro zmírnění hospodářské krise nemá celé stanovisko pana ministra vůbec žádného velikého významu. Léčení krise, které doporučuje pan ministr Engliš, vypadá tak, jako kdyby někdo v ledově studené místnosti chtěl zjednati teplo tím, že by teploměr s jedné stěny pověsil na stěnu druhou.

Jak nedostatečným způsobem se vyjádřil pan ministr financí o prostředcích proti hospodářské krisi, jak k této kapitální otázce všeho občanstva v Československu, jak k životní otázce celého státu neřekl nic vhodného ani vědecky, ani prakticky, jak zde i v senátě pronesl jen spoustu složitých slov, o tom dovolím si uvésti jeden doklad, který je čerpán též z tábora národohospodářů měšťáckých. V březnu t. r. konala se ve Svazu národů v Ženevě ve zvláštním k tomu ustanoveném komitétu debata o krisích, v níž tam shromáždění odborníci a zástupci různých vlád dospěli k tomuto usnesení (čte): "Smíšený komitét seznal, že mezi příčinami, jež přispívají nejvíce k hospodářským obtížím přítomné doby a k přílišným fluktuacím cen, které jsou jejich důsledkem, dlužno konstatovati tyto: 1. Přílišný a umělý rozvoj některých průmyslových podniků, založených pro potřebu válečnou, avšak nesrovnatelný s účelnou organisací normálního hospodářství v dobách mírových, jakož i zřizování některých průmyslů v důsledku hospodářského nacionalismu bez ohledu na to, zda-li průmysly tyto nebudou ještě zatěžovati světovou nadprodukci. 2. Rozvrat mezinárodního obchodu, způsobený přehnanou celní ochranou. Smíšený komitét upozorňuje v tomto směru zejména na praksi t. zv. negociačních celních tarifů, jež jsou stanoveny v neobvyklé výši za účelem smlouvání při obchodně-politickém jednání a jež oproti předválečnému zvyku jsou uváděny v platnost dříve ještě, než byly sníženy cestou smluvní na rozumnou úroveň. Dále pak na praksi t. zv. expansních celních tarifů, jež svojí přehnanou celní ochranou mají dovoliti, aby z vnitřní potřeby byl vytěžen zisk, který kompensuje diferenční ceny, nabízené do ciziny. 3. Smíšený komitét poukazuje na hluboké poruchy, jež způsobuje jak výrobci, tak spotřebiteli nestálost anebo příkrost systémů fiskálních, jejichž účinek na národní práci velmi často nelze ani přehlédnouti. Smíšený komitét poukazuje posléze na kolísání cen a hospodářské poruchy z něho prýštící, jež jsou důsledkem buď přehnaného obchodního zisku anebo neúčelné distribuce zboží vzhledem k tomu, že v mnohých zemích po válce se rozmnožil počet zprostředkovatelů, anebo konečně neobvyklé nákladnosti prostředků distribučních."

Tato zpráva byla předložena radě Svazu národů, kteráž ji schválila ve své schůzi konané počátkem června t. r.

O všech těchto důvodech tvoření cen při soutěži, o těchto vlastních příčinách krise se pan ministr financí vůbec ani jediným slovem nezmínil. A přece je i v takovém elaborátu měšťáckých národohospodářů poukázáno na velmi mnoho příčin úpadkových zjevů hospodářského poválečného života, o jejichž trvání či netrvání rozhodují dočasné vlády evropských států, a k nimž vědecky vzdělaný ministr by měl povinnost přihlížeti. V Ženevě národohospodářští odborníci přiznali, že cla mají nesmírně neblahý vliv na chod průmyslu, ale pan ministr Engliš ve svém projevu zašel tak daleko v obhajobě prospěchářských zájmů boháčů, dbal tak málo své vědecké autority, že použil argumentace, jako by cla zvýšením příjmů agrárníků mohla prospěšně působiti na překonávání hospodářské krise. V uvedeném rozkladu je dále mimo jiné poukázáno na příkrost systémů fiskálních, tedy berních, o nichž se praví, že jejich účinek na národní práci velmi často nelze ani přehlédnouti, kdežto pan ministr Engliš celou tíživost daní v Československu neodstraňuje, ba spíše ještě přiostřuje, ale vidí jen dělníky, že ti při dnešních svých mzdách ještě stále domněle malou výkonností jsou původci špatné konjunktury průmyslu. Konečně zmínění národohospodáři uvádějí jako příčinu krise ne mzdy dělníků, ne náklady na sociální zákonodárství, ale nepřiměřené, t. j. vysoké výdělky obchodníků a překupníků, tedy vysoké příjmy kapitalistické, ale pan ministr Engliš zase o tom mlčí, naopak nabádá kapitalistické kruhy, aby se ještě lépe obohacovaly a k vyšším příjmům dopomáhaly racionalisací, t. j. větším vykořisťováním dělníků a tvořením kartelů, t. j. ničením dělníků a středních vrstev.

A tak nyní po vyčerpání dosti závažného materiálu a přehledu značných dokladů dovolím si rozhlédnouti se po všech těch nehorázných výkladech a teoriích, které jednou povrchně, jindy učeně přednášeny jsou proti dělnictvu. Všechno to nepřátelství proti pracujícímu lidu, které se tak silně projevuje se všech stran, co ono vůbec znamená? Náklady výrobní, kolem nichž se dnes v kapitalistickém světě všechno točí, které určují tvoření cen a tím rozhodují podle názorů měšťáckých národohospodářů o špatném či dobrém chodu průmyslu, o rozkvětu či úpadku hospodářství, čím jsou určovány? Výrobní náklady nejsou určovány jen mzdami dělnickými, ale o nich rozhodují také náklady státu na vojenství, na dluhy, na byrokracii, ve výrobních nákladech, v cenách životních potřeb je započítáno nejen to, co jako mzdu dostává dělník, ale také to, co dostávají příslušníci druhých tříd, co dostávají generálové a ministři, co vydělávají obchodníci, kapitalisté, bankéři, akcionáři a finančníci, nerozhoduje tudíž jenom to, co nezbytně pracující lid k svému žití potřebuje, ale i to, co ve výdajích boháčů je zcela zbytečné a co je jen brzdou zdravého chodu hospodářského života a tím také co je ničením životní úrovně širokých mas pracujícího lidu.