Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Co jsem takto zde vykládal populárně, to v učené národohospodářské řeči se vyjadřuje tak, že je zde konsumní fond kapitalistické třídy a konsumní fond dělnické třídy. Hospodářský život dal by se zlepšiti a uvésti v pohyb jedině tak, kdyby se konsumní fond dělnické třídy zvýšil a konsumní fond kapitalistické třídy snížil. Kdyby tedy pan ministr financí jako muž národohospodářské vědy chtěl hospodářskému životu v Československu více či méně pomoci na nohy, pak musil by doporučiti a skutky také prosaditi dvě hlavní věci. K ozdravění hospodářskému bylo by nutné: 1. docílení velkorysého podnikání a 2. snížení důchodů kapitalistických tříd a vydatné zvýšení důchodů třídy dělnické. Za vlády kapitalistické třídy nebude provedeno ani jedno ani druhé a proto zůstane hospodářský život za trvání kapitalistických řádů v rozkladu. Za takového zoufalého stavu vrhají se pak všechny reakcionářské vrstvy kapitalistické třídy zběsile na dělnickou třídu, bijí neurvale kolem sebe a v soutěsce, do které se dostaly, jsou schopny nejhorších činů, největšího nepřátelství proti pracujícímu lidu. S tím musí dělnická třída počítati a podle toho se zaříditi.

Ukáži na číslicích, které vyvrátiti nebude možno, jak následkem špatných výdělků dělnictva je celé hospodářství podlomeno a ochromeno. Mluvčí agrárníků v poslanecké sněmovně v debatě o vládním prohlášení vypočítal, jaké prý nesmírné škody utrpělo zemědělství v tomto roce následkem nepříznivého dešťového počasí. Proti jeho údajům dalo by se velmi mnoho namítnouti. Dejme tomu však, že opravdu zemědělští podnikatelé v jednom roce by byli postiženi neúrodou a že by tím také utrpěli případně i dosti vysoké ztráty. Podívejme se však na to, jaké jsou ztráty námezdného dělnictva, ztráty, které nevyskytují se jen v jednom roce, ale které jsou trvalé a kterými je dělnictvo postiženo již po všechna léta poválečná, nepočítáme-li ztráty bez mezí a hranic, které mělo dělnictvo za války. Přehlédněme tyto věci. Počítám úmyslně střízlivě a bez přehánění. V Československu máme 200 tisíc nezaměstnaných dělníků. Výpočet ten je správný, neboť opírá se o údaje státního statistického úřadu. Počítejme, že průměrný výdělek jednoho plně zaměstnaného dělníka by činil jen 150 Kč týdně. Ztráta těchto nezaměstnaných dělníků, ztráta dělnické třídy jen následkem této nezaměstnanosti činí tudíž při 50 pracovních týdnech za jediný rok 1500 milionů Kč. Další legie dělníků jsou však jen polovičně zaměstnány. Snažme se i tu zjednati si jakýsi přehled. V Československu je přes 4 mil. - podle údajů z r. 1921 přesně 4,350.000 - průmyslových a zemědělských dělníků a nesamostatných zaměstnanců. Jen velmi malý počet z této armády pracovníků jest dnes a byl po všechna minulá léta zaměstnán po celý týden. Vezmu však v úvahu číslici nejmenší, o níž nemůže býti žádného sporu. Řekněme, že jen jedna čtvrtina dělníků trpí trvale částečnou nezaměstnaností a řekněme, že důsledkem toho tomuto jednomu milionu dělníků snižuje se průměrný týdenní výdělek ze 150 Kč na 100 Kč. Pak ztráta na výdělku těchto částečně zaměstnaných dělníků činí při 50 pracovních týdnech a při 50 Kč týdenní újmy na výdělku za 1 rok 2500 milionů Kč. Celková ztráta dělnictva tedy i na těch ubohých, žebráckých poválečných mzdách následkem nezaměstnanosti a poloviční zaměstnanosti činí tudíž za jediný rok 4 miliardy Kč. A uvážíme-li, že až dosud celkem žádný poválečný rok pro dělnictvo nebyl příznivější, neboť jednou trpělo dělnictvo tím, jindy zase něčím jiným, pak odpovídá zcela pravdě, že dělnictvo za dosavadních 8 poválečných let jedině v Československu ztratilo nejméně 32 miliard Kč. Jaká ohromná pohroma je to pro pracující lid! Jaká je to však také pohroma pro celé hospodářství! A při tom nejen všichni drobní advokáti, kapitalistické třídy, nýbrž i sám vědecky vzdělaný pan ministr financí útočí proti dělnickým mzdám, prohlašují výkonnost dělníků za nedostatečnou, útočí proti dělnickému zákonodárství, proti dělnickým družstvům, proti dělnickým odborovým organisacím a proti obranným bojům dělníků, posílají na stávkující dělníky četníky a připravují podle projevu ministra nár. obrany na ně armádu.

Podívejme se na podkladě řečí pana ministra financí v poslanecké sněmovně a senátě, co on konkrétně navrhuje: 1. Zamítá odstranění cel - zamítá tedy zlevnění cen životních potřeb. 2. Útočí proti sociálním příspěvkům, poněvadž prý zatěžují výrobu, poněvadž prý působí stejně jako cla - tedy vydává dělnictvo na pospas těm nejhorším nesociálním a nehumanním útokům zpátečnických mozků. 3. Vyslovuje se pro vydání nájemníků na milost a nemilost majitelům domů, je pro zvýšení činží a je tudíž pro to, aby nemajetný lid byl zkrácen o další obrovské miliony. 4. Očekává od zemědělských cel zlepšení chodu průmyslu a tvrdí, že ceny životních potřeb stouply jen o 3 %. 5. Vyslovuje se proti všem požadavkům všech dělnických stran, odborových organisací i družstev. Zamítá odstranění zemědělských cel, zamítá podporu stavebního ruchu bez zrušení ochrany nájemníků, zamítá odstranění práce přes čas, tvrdí, že často i restrikce podniků může býti v zájmu průmyslu i zaměstnanců. Též zavrhuje státní investice jako pouhé práce z nouze. 6. Útočí proti válečným poškozencům, poněvadž prý stát není úrazovou pojišťovnou. Pan ministr financí tím doznává, že kapitalistický stát jest jen mašinou na zmrzačení lidí. 7. Útočí proti výdajům samosprávy, které většinou připadají na účely sociální, hospodářské a kulturní. 8. Žádá při dnešních mzdách zvýšenou výkonnost dělníků, vyslovuje se tudíž pro větší vysílení pracujícího lidu.

Při tom podotýkám, že v právě vydané zprávě živnostenských inspektorů se praví: "Výkonnost dělnictva dostoupila celkem výkonnosti předválečné." 9. Vyslovuje se pro racionalisaci průmyslu a jeho vědecké vedení, tedy jest pro vydatnější vykořisťování dělnictva a pro zvětšení nezaměstnanosti. 10. Vyslovuje se pro utužení kapitalistů v kartelech a syndikátech, jest tedy pro zvýšení kapitalistické moci a kapitalistického útlaku proti dělnické třídě.

Kromě toho vystoupil pan ministr Engliš s jedním nehorázným nápadem: Vláda prý pomýšlí na to, aby kapitálů nahromaděných v sociálním pojištění bylo použito na zřízení fondu silničního. Peněz sociálně-humanních má býti použito na vybudování silnic zničených jízdami automobilů. To snad přece jen narazí na všeobecný odpor.

Mezí praksí a stanoviskem všech měšťáckých stran, celé vlády a celého systému vládnoucí kapitalistické třídy a mezi požadavky dělníků i politicky nejumírněnějších jest příkrý rozpor. Mluví-li se o tom, že rozpočet se povoluje republice a ne vládě, pak musíme rozlišovati mezi pojmem republiky, jak žije v ideálních představách značných širokých mas občanstva a mezi skutečnou republikou, skutečným státem, jak je v držení dnešních vládnoucích tříd. Republiku představují si široké masy lidu jako vzornou rodinu a domácnost, kde jsou všichni její členové rovni, kde není žádného útisku, kde o všechny je stejně postaráno a kde všem členům věnuje se stejná bedlivá péče. (Souhlas komunistických poslanců.) Ve správně organisované domácnosti nekřičí se na její slabé členy, nýbrž pomáhá se jim. Taková republika, která by takto organisována a spravována byla, zasloužila by si mnohem lepšího rozpočtu a jeho povolení bylo by samozřejmostí. Leč my máme co činiti se státem, který, jak jsem zevrubně prokázal, jest ovládán kapitalistickou třídou, máme tudíž co činiti se státem kapitalistickým, jehož moc je namířena nepřátelsky proti pracujícímu lidu a proto je nám zaujmouti k rozpočtu stanovisko zamítavé.

Vládnoucí soustava je obrácena ne snad jen proti komunistům, nýbrž proti dělnictvu vůbec. Právě v době, kdy dělnictvo je v krajní tísni, kdy potřebuje nejvíce pomoci, právě v té době jde se proti němu tak bezohledně a tvrdě. Dalo by se z toho souditi, že také čeští sociální demokraté a českoslovenští národní socialisté zaujmou stanovisko proti vládnoucímu systému, tedy proti rozpočtu, poněvadž zde nejjasněji je možno ukázati nesouhlas s dnešními poměry. Čeho však jsme svědky? Čeští národní socialisté prohlásili, že se na rozpočet dívají jako na státní nezbytnost a sociální demokraté budou hlasovati částečně pro některé položky rozpočtu, částečně proti některým položkám. Stanovisko to je nejen polovičaté, ale i nesprávné a neblahé. Jestliže všechny moje výklady směřovaly k tomu, abych ukázal v jak neobyčejné míře jsou všechny měšťácké strany dnes v nejoddanějších službách kapitalismu, pak - žel - také reformistické socialistické strany stojí stále ještě po boku těmto zájmům kapitalistickým.

Proč vlastně obě tyto strany tolik zdůrazňují, že jejich oposice se liší od oposice komunistů, že je loyální a státotvorná, proč snaží se to také ukázati při hlasování o rozpočtu? Tu zase nejde o stát a republiku, nýbrž reformističtí socialisté svými projevy i svým hlasováním chtějí prokázati, že nejdou důsledně proti měšťáckým stranám a proti kapitalismu. Je to neblahé pro dělnickou třídu, že reformističtí socialisté zamítají důsledné potírání vlády kapitalistické třídy, že jí tvoří zeď i ve chvíli, kdy tato kapitalistická třída se rozpřahá k tak reakčnímu postupu proti pracujícímu lidu, že její ofensiva směřuje již i proti pouhým sociálním a humanním opatřením v zájmu nejkrutějším neštěstím postiženého dělnictva. Polovičním stanoviskem budou vlastně čeští socialističtí reformisté hlasovati pro důvěru vládě, čímž se proviňují nejen proti revolučnímu třídnímu stanovisku, nýbrž také proti starým tradicím parlamentarismu, které žádají, aby oposiční, protivládní strany hlasovaly proti rozpočtu.

My komunisté ovšem víme, že nedostačuje jen hlasování proti rozpočtu, ale že obrana a boj proti kapitalistickému řádu musí býti veden na celé frontě. A tu setkáváme se u českých reformistických socialistů i u německých sociálních demokratů s neporozuměním ještě větším, s odporem nepřekonatelným. A přece je tato jednotná fronta důležitá a pro dělnictvo je záchrana jedině v ní, jedině v jejím zřízení a docílení. Pokud budou socialističtí reformisté jednotnou frontu zamítati, potud bude jejich cesta stále falešná, budou stále pomáhati buržoasii. O předácích odborových organisací českých soc. demokratů a českých socialistů jsme čtli, že Tayerle i Tučný společně se zástupci průmyslníků zasedají v Československém národním komitétu pro vědeckou organisaci práce, kde s nimi společně rokují a jednají o racionalisaci průmyslu, o ostřejších pracovních methodách. Není to něco chorobného? S průmyslníky reformisté společně zasedají a pracují, naopak však zamítají společně si zasednouti, byť i jen s tajemníky rudých odborových organisací, ba dokonce zakazují svým vlastním dělníkům obeslati sjezd delegátů závodních výborů. To je snad pádný důkaz, že socialističtí reformisté jsou na scestí.

l muži, kteří nestojí přímo uprostřed politické vřavy, dávají reformistickým socialistům dobrou radu, aby vší polovičatosti zanechali. Tak na př. spisovatel Šalda jim napsal: "Když oposice, tož opravdová oposice, a ne nějaká talmi podle vzorů různých c. k. loyálních oposicí rakouských. Nic horšího nemůže býti nad takovou pseudooposici." A soc. demokrat prof. Rádl v jedné přednášce, kterou vydal tiskem, výmluvně dokazoval, že jednotná fronta je možná a je nutná i za té okolnosti, kterou sociální demokraté vytrvale zamítají, že totiž komunisté jsou v moskevské Internacionále. Rádl sociálním demokratům napsal: "I jest dnes praktický úkol třídního boje jiný, než byl v šedesátých a sedmdesátých letech předešlého století. "Proletáři všech zemí spojte se!" - jest dnes v první řadě výzvou pro dělnické strany, a tu zas pro dělnické strany naše, aby našly společný program. Jest nepřirozeno, že jsou sociální demokraté rozděleni u nás podle národnosti a jest to docela proti programu strany. Jest třeba starati se o to, aby se našel i jednotný program pro spolupráci druhých stran socialistických, nikoliv národnostní, nikoliv politický. K tomuto programu patří podporovati všude zájmy pracujícího lidu, neprohlubovati zbytečně rozpory mezi českými a německými sociálními demokraty a mezi nimi i komunisty, neboť ve skutečnosti němečtí sociální demokraté nemohou býti spokojeni s dnešní ústavou republiky, a komunisté jsou přirozeným levým křídlem socialismu, pracovati tedy k dělbě práce mezi radikálním a méně-radikálním dělnictvem a tak podporovati politiku opravdu socialistickou. Poznání, že dělník dělníkovi je bližší než měšťákovi, by mělo býti vedoucí zásadou." (Potlesk komunistických poslanců.).

Uvážíme-li dobře tyto výklady, pak znamenají, že všechny námitky reformistických socialistů proti jednotné frontě jsou nicotné. První jejich námitka, že komunisté je jednotnou frontou chtějí napáliti, padá tím, že oni sami mají povinnost býti důslední a při důslednosti nemůže je nikdo napáliti. Druhou a třetí námitku, že komunisté jsou připojeni k III. Internacionále a že jednotnou frontou sledovány jsou revoluční cíle, odmítá nový člen soc. demokratické strany, který dovozuje, že postup s komunisty je za všech okolností přirozený, kdežto postup s měšťáckými stranami je nepřirozený.

Dnešní taktika socialistických reformistů jest v základě pochybena. Zní asi takto: Ve volbách 15. listopadu docílili komunisté úspěchu, socialističtí reformisté neúspěchu. To nutno zase změniti. V příštích volbách nechť voliči volí zase socialistické reformisty, komunisty nechť opustí. Volebně silnější reformisté vstoupí zase do vlády a tím bude opětně všechno napraveno. Není žádných obav, že voličstvo komunistické by dalo zase své hlasy socialistickým reformistům, naopak, jsou všechny známky, že nemajetné voličstvo druhých stran přidává se k táboru komunistickému. Mluví se o omylu voleb ze dne 15. listopadu. Nuže, pracující lid tento omyl začíná již napravovati. Shledává, že učinil jeden omyl, že totiž volil příliš málo komunistů, a tento omyl začíná již napravovati při různých volbách, v nichž dává svoji důvěru komunistům.

Nehledě však k tomuto faktickému stavu věcí, jsou výpočty socialistických reformistů fantastické. Kdyby socialističtí reformisté získali o několik mandátů více a komunisté o takový počet mandátů méně, a kdyby zase socialističtí reformisté vstoupili do vlády, tím, že by se opětně vše napravilo a kapitalistická třída, že by se dala na ústup? Tomu nebude věřiti nikdo. Tím by se přece celková síla měšťáctva proti dělnictvu nijak nezmenšila. A o to právě jde, aby dnešní síla celého měšťáckého bloku proti dělnictvu byla podstatně zeslabena a později vůbec zlomena. Všechno záleží na tom, aby poměr sil mezi třídou kapitalistickou a dělnickou byl změněn. A to pouhými volbami, jak si to představují socialističtí reformisté, proveditelno není. Vždyť měšťáctvo již i dříve jako celek mělo většinu ve sněmovně proti socialistickým stranám. Za spolupůsobení socialistických reformistů v dřívějších koaličních vládách měšťáctvo podstatně svou sílu zvýšilo. Za dnešních okolností síle měšťáctva, síle kapitalistické třídy lze čeliti, sílu její lze oslabiti a později i překonati jedině jednotnou proletářskou frontou. Kdo to nevidí, je buďto zaslepen anebo úmyslně pokládá kapitalistický společenský řád za neotřesitelný a nevěří v možnost úspěchů dělnické třídy.

Proti odpůrcům jednotné proletářské fronty můžeme my, komunisté, před dělnictvem její smysl a význam otevřeně obhájiti. Nechť nás dělnictvo kontroluje, nechť všichni vážně přemýšlející přátelé dělnictva o našem stanovisku uvažují! Sledujeme jednotnou proletářskou frontou tři věci:

1. Jde nám o vlastní domácnost dělnického hnutí. Dělnické organisace, odborové, družstevní, kulturní, zvláště však třídně uvědomělá dělnická politická strana, to jest za dnešního rozvratu světa jediný opravdový domov, jediná skutečná vlast dělnické třídy. (Potlesk komunistických poslanců.)

V dobách, kdy možnosti úspěchu dělnické třídy jsou velmi ztíženy, musí dělnictvo věnovati vzornou starostlivost svému dělnickému hnutí, musí se přituliti k němu, neboť jedině v tomto dělnickém hnutí nalézá jistého uspokojení. Nesmírnou cenu na příklad v takových dobách má úplná jednota odborového hnutí dělnictva. Jak však dospěti k takové jednotě, takové péči a vnitřní hodnotě dělnického hnutí? Cesta k tomu jde jednotnou proletářskou frontou.

2. Nápory měšťácké ba poli sociálním, reakce kapitalistická na poli politickém, žádají hospodářské i politické obrany dělnictva. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.) Jde o odmítnutí útoků kapitalistických proti dělnickým mzdám, jde o překonání měšťáckého brojení proti dělnickému zákonodárství. Jde o docílení zlepšení dělnických mezd, ale jde také o to, aby měšťáctvo nemohlo prosaditi zkrácení vojáků o volební právo, o to, aby další záměry reakcionářských kapitalistických kruhů proti politickým právům dělnictva byly zmařeny. To vše se zdarem může prosaditi jedině jednotná proletářská fronta.

Co prakticky znamenalo by uskutečnění této jednotné fronty? Že okamžitě by zesíleno bylo stanovisko dělnické všude a na každém místě, že do všech měšťáckých stran zjednán by byl průlom, že k jednotné proletářské frontě začali by se připojovati dělníci a drobní lidé, kteří jsou dosud v táboře klerikálním, agrárnickém, že tedy vlny měšťáctva by opadávaly a že při každé příležitosti, ve všech bojích za denní požadavky a také ve veškerém jiném politickém působení, dokonce i v těch volbách a i při jiných vážnějších snad příležitostech by nepřetržitě zdatnost a síla dělnického a socialistického hnutí přibývaly.

Jednotná proletářská fronta, uskutečňovaná a prováděná s celou opravdovostí a důsledností, měla by nesmírnou cenu pro praktické denní požadavky dělnické třídy, ale - to budiž zvláště reformistickým socialistům velmi důrazně řečeno - byla by také velikou ochranou dělnictva proti všem politickým reakcionářským pokusům a nástrahám buržoasie jakéhokoliv rázu. Právě na posledním sjezdu reformistické rakouské sociální demokracie bylo uvažováno o tom, že mohou se vyskytnouti v dnešních poválečných středoevropských republikách za panství buržoasie zjevy velmi nebezpečné reakce proti dělnictvu a bylo tam proto řečeno, že dělnictvo proti takovým nástrahám musí býti ozbrojeno. Když takto uvažuje dokonce jedna sociálnědemokratická strana, pak věru význam jednotné proletářské fronty v Československu nepochopiti a odmítati, znamená dělníky odzbrojovati pro případ různých reakčních politických pokusů, znamená vydávati dělnictvo a socialism v největší nebezpečí. (Tak jest!)

3. Přiznáváme se, že jednotná proletářská fronta má také smysl revoluční. Věříme v to, že republika měšťácká bude a musí býti přeměněna v republiku dělníků a malých zemědělců, že stát kapitalistický bude proměněn ve stát socialistický. I to zase v příhodné dějinné hodině může se státi nejlépe a s nejmenšími obětmi právě tou socialistickými reformisty zamítanou jednotnou proletářskou frontou.

Kdyby se zdařilo vybudovati jednotnou proletářskou frontu, pak dělnictvo nad kapitalistickým společenským řádem zvítězí touto svou velkou silou a kapitalistická třída by byla donucena kapitulovati pod tlakem sjednocených a sevřených dělnických mas, důsledkem jejich sebevědomého, rozhodného a důrazného vystoupení a jednání.

Jednotná fronta všeho utiskovaného pracujícího lidu je předpokladem všech úspěchů dělnictva: organisačních, denních, mzdových, volebních, protireakčních i konečného vítězství socialismu. Kdo ji zamítá, ten objektivně na celé čáře stojí proti dělnickým snahám, ten k radosti buržoasie znesnadňuje a zabraňuje uskutečnění naléhavých denních existenčních potřeb nemajetného lidu, ztěžuje postup dělnické třídy, oddaluje dějinně nutné socialistické poslání dělnické třídy.

Socialističtí reformisté, chtějí-li sloužiti dělnictvu, musejí přestati jednotnou proletářskou frontu odmítati. Pokud jejich oposice jest jen loyální, do té doby stojí po boku kapitalistické třídy, pokud odmítají jednotnou proletářskou frontu, potud plují hluboko ve vodách měšťáckých a nečelí potřebnými mocenskými prostředky všem odrůdám měšťácké reakce.

Stojíme proti kapitalistické vládě v Československu a proto budeme hlasovati proti rozpočtu. A proti síle měšťáctva a reakce za denní požadavky dělnictva i za jeho vítězství hlásáme jednotnou proletářskou frontu. (Výborně! - Potlesk komunistických poslanců.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Hintermüller. Dávám mu slovo.

Posl. Hintermüller: Slavná sněmovno! Rozhodl jsem se přednésti několik poznámek k státnímu rozpočtu, ovšem jen všeobecných, protože podrobně probrán byl již našimi zástupci ve výboru rozpočtovém. Jako člen klubu čsl. strany lidové prohlašuji předem, že pro rozpočet hlasovati budeme, byť i nebyl ve všech směrech ideální.

Náš rozpočet na r. 1927 nemá jen nedostatků, jaké se mu řečníky "proti" všeobecně vytýkají, nýbrž má i své světlé stránky, ba můžeme říci, že v mnohém ohledu i vynikající přednosti, na př. hned po stránce formální. Po stránce formální úpravy presentuje se nám tento rozpočet účelněji a přehledněji, než tomu bylo v letech minulých. Vítám proto ujištění generálního zpravodaje p. kol. dr Hnídka, že tuto konstrukci státního rozpočtu lze považovati za definitivní. Pokud se týká podstaty rozpočtu, dlužno také vítati, že jest aktivní, a to reálně aktivní, a nikoliv aktivní pouze snad z důvodů agitačních. A to je nám zárukou, že při sestavování rozpočtu rozhodovaly v prvé řadě otázky národohospodářské a nikoliv politické a pak ohled na přílišně zatížené poplatnictvo daněmi.

Z aktivního rozpočtu může míti radost každý věrný občan tohoto státu, každý poplatník, neboť rozpočet, v němž jest rovnováha mezi vydáním a příjmem, je nejlepším svědectvím životaschopnosti naší mladé republiky. Aktivnost našeho rozpočtu předpokládala samozřejmě co možno nejvíce šetrnosti v různých oborech státní správy a není pochyby, že právě tato okolnost bude poplatnictvem vděčně kvitována. (Tak jest!) Poplatnictvo čeká toužebně na ulevení břemen a za dnešní hospodářské krise nelze se ani diviti, když často rozhořčeně, ať již oprávněně či neoprávněně, posuzuje různá vydání veřejná nepříznivě.

Jedním ze zákonů, na nějž je dnes slyšeti stížnost téměř všude a ve všech vrstvách obyvatelstva, je zákon o sociálním pojištění. Hledejte spokojeného pojištěnce a sotva ho naleznete. A není proto divu, že je bouře nespokojenosti také mezi těmi, kteří sice na sociální pojištění přispívají, ale sami z něho nemají ničeho. Nejsem nepřítelem toho, aby dělník na své stáří byl lépe zaopatřen, než jak tomu bylo dosud, jen bych si přál - a se mnou jistě všichni přátelé pracujícího lidu aby tento měl z pojištění skutečný užitek a ne jenom veliké výlohy.

Tento zákon má sice některé přednosti, ale má také mnoho a mnoho nedostatků. Zákon ten v prvé řadě zatěžuje velmi těžce hospodářské podnikání, a to jak průmyslové, tak i zemědělské. Placení tak velikých příspěvků na sociální pojištění znamená nevyhnutelně zdražení výrobků životních potřeb, protože příspěvky ty musí se zařaditi do výrobních nákladů. Říká se a píše se, že tato veliká břemena byla vyvážena mnohonásobným zabezpečením buď předčasně ku práci neschopných anebo v práci zestárlých pojištěnců. Jde však o to, jak toto zabezpečení bude vypadati. Všeobecně se dále naříká na vysokou hranici věkovou, od kdy má pojištěnec nárok na rentu, pakli ho lékařská komise za práce neschopného neuzná. Dnes pojišťujeme dělníky pro budoucnost, ale málo si všímáme, jak zákon ten působí v přítomnosti. Již dnes projevují se důsledky tohoto nesociálního pojištění. Celá řada mistrů propouští učně a také zemědělci omezují se při opatřování cizích pracovních sil na míru co možná nejmenší, a to prostě z toho důvodu, že nemohou snésti veliké pojišťovací náklady. A tak zákon, který měl přivoditi jen dobro, vyvolává všeobecnou nespokojenost. Proto je potřebí, aby zákon o sociálním pojištění byl v době co možná nejbližší novelisován a tak opraven, aby lépe vyhovoval než dosud.

Z té příčiny také podala čsl. strana lidová návrh, jakým způsobem si přeje, aby tento zákon byl upraven a domnívám se, že všechny strany budou s námi tuto věc podporovati. Nepřál bych si, aby se náš lid domníval, že zde pronášíme jen plané sliby. Našemu lidu nejde o to, jak se zde ve sněmovně mluví, jak se získává majorita, jak se tvoří vláda, ale o to mu jde, aby se zde pro něj tvořily dobré zákony. A jsou-li některé zákony nedostatečné, jest nutno, abychom je zlepšili, a to jak z ohledu na jejich účel, tak i z ohledu na poměry všeobecné, zejména také na hospodářskou zdatnost obyvatelstva.

Proto vítáme škrty, které ve svém rozpočtu učinilo zvláště ministerstvo nár. obrany. Vydání na armádu jsou dnes ve všech státech veliká a není proto divu, že státy menší pod vydáním na udržení armády klesají. Přáli bychom si, aby přišel čas, kdy nebylo by třeba válek a kdy bylo by možno konflikty mezinárodní v duchu spravedlivosti vyrovnávati buď dohodou neb mezinárodním smírčím soudem. Zdařilý náběh k pokojnému vyrovnání sporů byl sice učiněn založením Společnosti národů, nicméně se zdá, že tato instituce ještě na dlouhá léta bude v případech křiklavého porušení mezinárodního práva bezmocná. A proto všechny státy vydržují si vojsko, které by v případě potřeby ohroženou vlast hájilo. Ani naše republika nemůže se této povinnosti vyhnouti, dobyli jsme si samostatnost, ale to nás všechno zavazuje k tomu, abychom si ji také udrželi. K tomu vedle jiných prostředků slouží také armáda, a proto jsme povinni na armádu věnovati tolik, kolik můžeme. Naše armáda není určena k výbojům, nýbrž k obraně, a proto její udržování není militarismem v tom ošklivém slova smyslu, nýbrž nutnou potřebou. A tu bychom si přáli, aby tato armáda byla zabezpečena nejen materielně, nýbrž i morálně před všemi škodlivými vlivy. V branném výboru ukázal nám pan ministr národní obrany na nebezpečí špionáže v naší armádě a tu neváhám prohlásiti: Učiňte všechno, aby toto strašné nebezpečí špionáže v čsl. armádě bylo co nejrychleji a nejradikálněji odstraněno! Zabezpečte životy synů vlastních, zabezpečte životy svých bratří a přátel, kteří těžkou povinnost vojenskou vykonávají! Vláda musí nalézti prostředky, aby toto hrozné nebezpečí, které je s to, uvésti armádu v několika hodinách ve zmatek a připraviti tisíce lidí o život, bylo odstraněno. (Výborně!) Kdo provádí špionáž v armádě, je nepřítelem republiky, byť to byl i komunistický poslanec. Komunistickému řádění nelze více přihlížeti nečinně. (Výborně!)