Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V tomto břemenu dluhů nejsou ještě úplně obsaženy závazky z mírové smlouvy, totiž tak zvaný dluh reparační.

Při svém založení převzal nový stát jmění staré monarchie spadající do jeho území, podle všeobecných a mezinárodně právních pojmů bylo by bývalo povinností nového státu, aby převzal a plně zaplatil také pohledávky příslušející jeho občanům proti starému státu. Nutno však konstatovati, že pokud jde o válečné půjčky, stalo se to jenom pro velmi malou jejich část. V podstatě byly válečné půjčky anulovány a tím způsobena byla značná škoda státním občanům a tím také národnímu hospodářství. Se všeobecného stanoviska státního dlužno litovati, že dosud nebyly válečné půjčky zaplaceny, poněvadž tím byla otřesena nadlouho důvěra obyvatelstva ve státní úvěr. Zvláště citelné jsou ztráty státních občanů tam, kde se dali přiměti v důvěře ve státní úvěr a solidnost peněžních ústavů k tomu, aby si opatřili peníze na válečné půjčky lombardem. Tito občané ztratili nejenom peníze hotově zaplacené, nýbrž uvalili na sebe ještě tíživý dluh z poměru závazkového, který novým státem nebyl zaplacen. Jmenovitě lombard válečných půjček obcí není stále ještě definitivně upraven, z čehož obcím hrozí největší obtíže. Neméně tím trpí lidové peněžní ústavy, z nichž jsou nejvíce postiženy některé peněžní ústavy v severních Čechách. Je tudíž nezbytným zájmem státu, aby tyto nevyřízené záležitosti byly spravedlivě rozřešeny.

Se zadostučiněním můžeme však zjistiti, že nynější státní rozpočet je prvním, v němž jest uvedena v život zásada, že dluhy nebudou již dělány a výdaje budou co možná zmenšeny.

Ačkoli při sestavování tohoto rozpočtu nebyli v ministerské radě ještě ti dva ministři, kteří byli do vlády vysláni německými stranami, přece prohlašujeme, že tento rozpočet všeobecně pro své přednosti, že totiž odstraňuje stálé dělání dluhů a že ukazuje vážnou snahu důkladně šetřiti, zasluhuje uznání a může tudíž tvořiti vhodný podklad pro debatu podrobnou. Při tom chceme tu již zdůrazniti zvláštní zásluhu pana ministra financí, že nám předložil také osnovu zákona o daních, která zaslouží největší pozornosti. Již hned po převratě pojali jsme do svého programu jako strana německého venkovského obyvatelstva požadavek, aby předpisy o daních výnosových byly moderně zlepšeny. Neboť za války byly všechny berní šrouby utaženy tak silně a po válce byl tlak daní ještě tak zostřen a takové množství daní a dávek ve směsici ukládáno, že daňová reforma stala se nevyhnutelnou. Ceníme si tedy rozhodnutí pana finančního ministra, že se tu opravdově a energicky chopil práce, kde jsme my sami již dlouho volali po reformě. Ačkoliv tato daňová reforma vykazuje ještě jisté nedostatky, přece již předložení takového reformního díla samo o sobě je potěšitelným pokrokem, který proto vítáme a panu finančnímu ministru přičítáme k dobru.

Také za snížení již nesnesitelné úrokové míry bank a jiných peněžních ústavů, k němuž došlo z jeho popudu, děkujeme panu ministru financí.

Jestliže již můžeme oceňovati tyto úspěšné kroky pana ministra financí, tu musíme také říci, že v tomto státním rozpočtu, který je přece hlavně jeho dílem, pracoval promyšlené o ozdravení a upevnění státního hospodářství a máme veškeré důvody k tomu, abychom tentokráte posuzovali státní rozpočet byť i ne s plným uspokojením, přece s uznáním vykonané práce.

Od spolupráce obou německých ministrů nyní zahájené očekáváme tedy rozhodne zlepšení ve státním hospodářství nejenom pro stát sám, nýbrž pro svůj německý národ, který nás sem vyslal. Neboť doposud měli jsme ponižující vědomí, že jsme sice uznáváni a oceňováni za plnocenné a rovnocenné, pokud jde o placení daní, ne-li dokonce dosti často přeceňováni, avšak v tom, co za to od státu dostáváme, nakládá se s námi nejvýše macešsky, ba dokonce bylo pracováno proti nám i penězi státními, opatřenými od nás, a my jsme byli soustavně odstrkováni a utlačováni, ačkoliv je příkazem státní raisony, aby byla stejná zásada zachovávána nejenom při opatřování peněz, nýbrž i při jich používání.

Očekáváme tedy od tohoto státního hospodářství a zvláště od činnosti pana finančního ministra ponenáhlé snížení daňového tlaku a zavedení spořivosti na pravém místě, a takových míst jest i v tomto rozpočtu ještě dost.

Tím přicházím k věci, která nás v rozpočtu zaráží. Se zemědělstvím, základem veškerého národního hospodářství i v tomto státě, nenakládá se ve výdajích zemědělsko-kulturních spravedlivě. Dovolím si zde poukázati na Rakousko a na Německou říši, které si mohou počítati za čest, že se co nejvíce snaží, aby zase zemědělství povznesly. V nejnovější době opatřila Italie velké státní prostředky, aby se země sama mohla uživiti. Tímto duchem není předložený rozpočet bohužel ještě prodchnut. Povznesení zemědělství, jak pokud jde o zlepšení půdy, tak i o větší zdatnost venkovského obyvatelstva, je přece věcí největší důležitosti, poněvadž bychom měli klásti větší váhu na výrobky vlastní půdy. Protože nemáme kolonií ani námořní dopravy, měli bychom dbáti o to, abychom se učinili nezávislými na cizině při výrobcích zemědělských a to tím, že rozmnožíme a zušlechtíme vlastní zemědělskou výrobu. Co dovážíme z ciziny, musíme všechno zase zaplatiti, peníze za to plynou do ciziny a činí nás na cizině velmi závislými. To není pro nás dobře, poněvadž nás to skutečně zatěžuje. V tomto směru potřebuje tedy rozpočet ještě změny, pokud je to možno, ještě v tomto rozpočtu, zvláště však nutno hleděti k tomu, aby při sestavování příštího rozpočtu bylo dbáno toho, abychom dosáhli stejného stupně s jinými státy již zmíněnými a zajistili si hospodářskou nezávislost, zvláště když bychom spíše než jmenované země skutečně mohli hospodařením opatřiti si z půdy všechno, čeho potřebujeme k vlastnímu životu, tedy býti soběstačnými.

Že my Němci na poli duševní kultury stále ještě jsme v rozpočtu zkracováni, je také okolností, která nedovoluje, abychom tento rozpočet považovali pro sebe za zcela uspokojivý. Budeme tedy ještě v podrobné rozpravě působiti k odstranění tohoto bezpráví.

Stanovisko mé strany k provádění pozemkové reformy nikterak se nezměnilo naším vstupem do vlády. Aby bylo zabráněno jakémukoliv nedorozumění, prohlašuji, že výsledek a způsob provádění reformy až do našeho vstupu do vlády nikterak nemůžeme a nebudeme schvalovati a krýti. Co nejrozhodněji odmítáme sami jakoukoliv odpovědnost. Způsob provádění reformy byl dosud souhlasně charakterisován tím, že jedinou směrnicí pro pozemkový úřad bylo dosažení národních cílů a že národními hledisky byly úplně vyřazeny motivy hospodářské, usazení našeho venkovského obyvatelstva, vybudování našeho zemědělství. Takové provádění neukazuje se naprosto opatřením, jež by mohlo býti na prospěch našeho národa. Takové provádění probouzí jenom národnostní spory, působí rušivě a rozkladně, vyvolává také nenávist, když naši čekatelé těžce zápasící se životem, musí viděti, že cizinci, často a často vůbec neobeznámení se zemědělstvím, kteří namnoze nemají v úmyslu věnovati svůj život zemědělství, dostávají půdu, kdežto oni ztrácejíce dosavadní pracoviště nevědí, co mají v budoucnosti dělati.

Vstoupili jsme proto do vlády, poněvadž chceme zdárnou spolupráci a spolužití národů v rámci tohoto státu, již z tohoto důvodu nemůžeme tedy schvalovati a klidně přijímati opatření, která ve své podstatě jakoukoliv zdárnou spolupráci a klidné spolužití národů znemožňují.

Požadujeme a přičiníme se o to s veškerou energií, aby od nynějška byla reforma vedena jenom zásadami hospodářskými a aby přestalo jakékoliv národní odstrkování. To znamená, že musí přestati nucené počešťování vnitřní kolonisací území osazeného Němci a Maďary. Ukáže-li se nutným, že by v jednotlivých případech volná zabraná půda nebyla bezvýhradně požadována domorodým obyvatelstvem, takže musí dojíti k osazení cizinci, nutno při tom vycházeti jenom ze způsobilosti kolonistů, k národní příslušnosti má se při tom přihlížeti jenom potud při výběru uchazečů, že nutno přihlížeti k národnostnímu složení domácího obyvatelstva, aby kolonisace nezpůsobila nucené odnárodňování. Při tom nutno se dále vystříhati toho, aby jako dosud usazování kolonistů nebylo ošklivou lichvou, když kolonisté ve své domovině prodávají půdu po 20 až 30 tisících za hektar a platí za přidělenou půdu 5000 Kč. Mají-li kolonisté ve své otčině pozemkový majetek, musí jej postoupiti pozemkovému úřadu za cenu pozemkového úřadu, aby tento úřad mohl získati novou půdu pro příděl.

Jako při drobném přídělu a vnitřní kolonisaci mají býti pro pozemkový úřad jedinou směrnicí hospodářské motivy, posílení domácího obyvatelstva, tak musí tento motiv převládati také při tvoření a zadávání zbytkových statků.

Uvedl jsem dosud zásady své strany pro zdárnou spolupráci. Jest však ještě nutno zabývati se zprávou, která nám byla podána v rozpočtovém výboru pozemkovým úřadem. Pan president Voženílek je teprve několik dní nejvyšším správcem pozemkového úřadu, mohl tudíž podati o něm jen zprávu, která mu byla vypracována a za jejíž výsledek ho nemůže stihnouti odpovědnost. Číslice zprávy však nejsou takové, abych je směl mlčky přejíti.

Při přídělu dlouholetých pachtýřských pozemků do vlastnictví pachtýřů obdrželi podle úředních statistik Němci 31.000 ha a nikoliv 40.000 ha. Celkem bylo přiděleno asi 100.000 ha. Při tom však nutno poznamenati, že tento způsob přídělu nebyl nijak přenechán volnému uvážení pozemkového úřadu jako ostatní způsoby přídělů, nýbrž že zákon přiznal oprávněným žalovatelný nárok. Při tom nutno konstatovati, že v mnoha případech, jako na Šumavě v Železné Rudě, tito pachtýři dodnes ještě marně čekají na převod vlastnictví. Podíl v procentech odpovídá sice asi národnímu klíči, ale nutno zjistiti, že dlouholeté pachty, při nichž často po generace byly pozemky v držení téže rodiny, jsou charakteristickým zjevem našeho německého pohraničního pohoří, a zvláště naší Šumavy (dědiční pachtýři), takže i při této akci, při níž pochodili němečtí uchazeči ještě nejlépe, ve skutečnosti byli odstrčeni.

Zpráva dále praví, že Němci dostali asi 1000 ha stavebních míst. Pan ministr dr Beneš přednesl ve Svazu národů, že jsme dostali 480 ha. Nemohu se domnívati, že pan min. Beneš zúmyslně nebo z nedbalosti jmenoval číslo, jež jest menší než skutečný příděl. Zmínil bych se tu, že i při této akci v německých a maďarských územích příděloví komisaři odmítali oprávněné nároky často způsobem velmi šovinistickým. Příděl stavebních míst na rozšíření hřbitovů byl odmítán, městům, jako Petrohrad, nebyla stavební místa přidělena, ačkoliv rozšíření města je možné jenom na zabraných polích. Pro takové odmítání nebylo důvodů hospodářských, hybnou silou byl moment národnostní.

Zpráva dále praví, že volným odprodejem dostali Němci 15.000 ha. Naproti tomu musíme konstatovati, že pan ministr Beneš věděl jenom o odprodeji 1900 ha, ovšem do konce roku 1924. Předpokládáme-li, že v roce 1925 dostalo se Němcům asi 1100 ha, číslo, jež jest příliš velké, pak jsme dostali dosud 3000 ha a nikoliv 15.000 ha. Naše oprávněné požadavky byly odmítnuty, poukazuji jenom na nesčetné žádosti německých měst, obcí, městysů, pachtýřů a velkostatkářských úředníků, kteří byli bezohledně odmítáni.

Všeobecným přídělem do konce roku 1925 nebylo převedeno do německých rukou 10.000 ha, nýbrž nejvýše 1000 ha zabrané půdy. Nechci přicházeti s jednotlivými případy, neboť, dosavadní praxe pozemkového úřadu je dostatečně známa. Jak povstaly kolonie? Tím, že v německých územích domorodé obyvatelstvo bylo o příděl půdy připraveno. Neznám jediného případu, že by v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do konce roku 1925 byl usazen byť i jen jediný kolonista německé národnosti, znám také jen 3 případy, kde v území osazeném Čechy a Slováky byly zřízeny kolonie. Také tu musím konstatovati, že zpráva neodpovídá skutečnostem. Musím také zjistiti, že je nesprávné, že nemáme dosti uchazečů o půdu, takže je nutno kolonisovati. Kdo zná poměry v našich okresech a nedívá se úmyslně národnostně zbarvenými skly, musí s úžasem konstatovati opak.

Konečně se praví, že i při přídělu zbytkových statků pamatuje se přiměřeně na Němce. Musím opět konstatovati opak. Do dubna 1926 bylo zadáno celkem 1250 zbytkových statků, z nichž bylo sotva 5 přiděleno Němcům. A kdyby jich bylo i 25, byla by to sotva 2%. Možno takové přidělování nazvati přiměřeným?

To je výsledek pozemkové reformy až do našeho vstupu do vlády, je zničujícím. Jak řečeno, odmítáme jakoukoliv odpovědnost. Odpovědnost pro budoucnost přejímáme my. Žádáme tudíž, abychom byli zastoupeni v předsednictvu pozemkového úřadu, žádáme přiměřené zastoupení v úřednickém aparátu pozemkového úřadů. Žádáme to tím spíše, když se ukazuje nutným, aby pozemkový úřad vydal účty o miliardách, které byly dosud při přídělu zaplaceny a přijaty. Přejímáme-li odpovědnost, musíme také do věci viděti a musíme míti možnost spolupracovati a budovati.

Dosud jednal jsem jen o reformě zemědělské. Musím se ještě zabývati další částí československé pozemkové reformy, a to reformou lesní. Více než 50 % lesů jest zabráno. Cena jejich činí asi 17 miliard Kč. Lesní reformou byla postižena značná část našeho národního jmění. Je tudíž povinností každého odpovědného státníka a politika, aby působil k hospodářskému řešení pozemkové reformy a neuskutečňoval snad požadavku politiky hesel, která se vědomě staví mimo hospodářství a mimo zdravou politiku státní, poněvadž ví, že její požadavky mohou sice nadchnouti neodpovědné množství, jinak však, i když není zcela neproveditelná, může přece poškoditi národní hospodářství a stát.

Hlavním úkolem pozemkové reformy má býti rozmnožení státního majetku lesů zestátněním lesů soukromých. Pánové, dnes ví každé dítě v tomto státě, že ve skutečnosti každé zestátnění lesů musí způsobiti státu jenom škodu. Jestliže se snad celá tato škoda neobjeví nad slunce jasněji v nejbližších letech, my všichni ještě na vlastním těle škodu tu pocítíme. Uvádíme stát v nebezpečí, které sotva bez velkého úsilí a obětí bude lze v několika letech zase napraviti. Rozumný člověk bourá jenom to, co je špatné, a staví místo toho něco lepšího. Postátnění lesů jest však bouráním dobré věci, neboť na její místo dává se něco horšího.

Při vzniku státu měli jsme v republice 731.000 ha, t. j. 15,68 % státních lesů. Do dnešního dne bylo postátněno, i s lesy převzatými vojenským erárem v Brdech a na Slovensku, v Čechách asi 100.000 ha, na Moravě asi 41.000 ha a na Slovensku 32.000 ha, dohromady 173.000 ha, takže dnes jest ve státním majetku přes 905.000 ha, t. j. 19,42%. Při tom musíme konstatovati, že v Podkarpatské Rusi více než polovice lesů je zestátněna. Právě tyto státní lesy dají nám však největší starost, neboť zatěžují náš rozpočet. Více než 40 % státních lesů je pasivních, t. j. pracující obyvatelstvo Československé republiky musí hraditi tento schodek většími daněmi. Přes tuto skutečnost, která ani generálnímu ředitelství státních lesů a statků ani nikomu jinému není neznáma, požaduje se další postátňování lesů. Pánové, osobní zájmy a názory jednotlivců - a v tomto případě může jíti jenom o takové - stojí tu v odporu se zájmy všestátními, které jsou z hospodářských důvodů proti postátňování. Uvědomme si jenom důvody, které prý mluví pro zestátnění. Že motivy finančně a vojensko-politické zde nerozhodují, dokáže každý nováček, neboť v době letadel, v době děl střílejících na míle daleko, nejsou pohraniční lesy naprosto žádnou ochranou. K tomuto výsledku dochází také anketa uspořádaná "Národními Listy". Zamítá postátňování z důvodů hospodářských, obhajuje je v jediném výjimečném případě, pokud totiž jde o pohraniční les v německém anebo maďarském jazykovém území. Zestátnění soukromých lesů je tedy míněno nikoliv jako opatření hospodářské, nýbrž jako trestní opatření proti německému a maďarskému národu. Pánové, ptám se vás, není tento požadavek nejenom absurdní, nýbrž také groteskní? Na jedné straně svěřujete nám vedení důležitých resortů, jsouce přesvědčeni, že je budeme spravovati jenom k výhradnému prospěchu republiky, na druhé straně však pokoušíte se nám namluviti, že z národnostních důvodů nejsme zralí k tomu, abychom měli své lesy, lesy, které do dnešního dne byly pro celý svět vzorným příkladem konservativního lesního hospodářství.

Zestátňování lesů naprosto odmítáme z důvodů hospodářských, poněvadž jsme přesvědčeni, že je to zajisté pochybeno. Chceme spolupracovati o hospodářské vybudování republiky. My se však nebojíme také veřejně přiznati své mínění, zvláště tehdy, když trvajíce na svém mínění, můžeme zabrániti škodě stěží napravitelné.

Nejbližším úkolem naší státní politiky lesní není tedy nijak rozmnožovati státní lesy, nýbrž je vybudovati, jejich zintensivnění a racionalisace státní správy lesní, aby konečně také naše státní lesy staly se aktivní položkou našeho státního hospodářství a nevyžadovaly jen stálých příplatků. Zdá se mi, že tento úkol je nesmírně důležitý a jistě také těžký, a snad dokonce přesahuje pracovní síly naší nynější správy státních lesů. Státu nutno na roveň postaviti okresy, župy a země, neboť každý příděl, jejž obdrží, je v podstatě rozmnožením státních lesů. Příděl jednotlivým osobám může se týkati jenom malých parcel, čímž se dosáhne upevnění malého majetku a jeho zaokrouhlení. Žádný rozumný národohospodář nemyslí na rozsáhlou parcelaci velkých lesů. Drobný příděl tudíž dosáhne jenom poměrně malého rozsahu.

Příděl velkých lesů jednotlivým osobám odmítáme, neboť takové příděly směřují jedině k cílům devastačním, jak dávají výstražný příklad jednotlivé případy. Jako jediní uchazeči zbývají obce. Je si přáti, aby zabrané lesy byly přidělovány obcím, pokud obce podají důkaz, že budou požadované lesy v budoucnosti pečlivě spravovati a že mají ujasněny finanční otázky, které s přídělem lesů souvisí.

To jsou směrnice pro naši lesní reformu, které jsou vybudovány výhradně na zásadách hospodářských. Z hospodářských důvodů požadujeme dále, aby lesní reforma byla co nejdříve skončena, aby lesní hospodářství bylo uvedeno zase do právně zajištěných kolejí. Aby však bylo zabráněno případnému pustošení lesů, ukáže se snad nutným novelovati zákony o lesní policii.

To je naším programem v pozemkové reformě. Dosud jsme musili konstatovati, že při jejím provádění rozhodovaly dosud motivy národnostně politické. Tyto motivy způsobily, že národnostní protivy v tomto státě byly jen stále více přiostřovány a že naše národní hospodářství trpělo škodu. Dosavadní způsob projevil účinky výhradně ke škodě státu. Tyto národnostní motivy chceme úplně odstraniti, na jejich místo stavíme důvody výhradně hospodářské. To je náš program. Tím odstraňujeme národnostní sváry a podporujeme hospodářství, dva výsledky, které jsou v zájmu nás všech.

Vyslavše do vlády dva ministry, projevili jsme vážnou vůli spolupracovati svými nejlepšími silami ke zdaru tohoto státu. Tato spolupráce musí však býti také s druhé strany umožněna a podporována. Teprve správnou spoluprací bude dosaženo cíle, který jsme si vytýčili, když jsme se rozhodli k tomuto význačnému kroku. Proto pokládáme za hodné politování, že česká jedna strana svým vůdcem prohlásila v této sněmovně, že prý ještě nepřišel čas, abychom se mohli účastniti vlády.

Dovolte mi, abych zde prohlásil: Myšlenka naší spolupráce není nová. Byla pojata již do našeho základního programu ve straně roku 1920 a byla zachována. Tam se praví: Všechny národní kmeny musí býti uznány za rovnoprávné a plnoprávné členy státu a musí jim býti zajištěn vliv na státní moc, potřebný k jejich existenci a k jejich kulturnímu vývoji, a proto jim musí býti dáno náležité zastoupení ve vládě. Teprve po 8 letech trvání státu bylo nám to umožněno, abychom vykonávajíce své právo mohli vyslati do vlády ministry. Domnívá-li se pan dr Kramář, vůdce oné strany, která se vyslovila proti našemu nynějšímu vstupu do vlády - uvádí to ovšem jen jako své mínění a svůj starý program že ke vstupu Němců do vlády mohlo by dojíti teprve tehdy, až ve vládě bude zastoupena československá parlamentní většina, nebo jak se jinak jasně vyjadřuje, všenárodní koalice, a jestliže lituje, že se tak nestalo, pak to zajisté zůstane jenom jeho osobní názor a to mu nechceme bráti. Vážíme si p. dr Kramáře jako muže vysoké politické intuice, jako gentlemana. My chápeme zásadní národnostní orientaci p. dr Kramáře a nedivíme se, že jeho osud ve starém Rakousku ho roztrpčil a zklamal, a vysvětlujeme si tím jeho časté příkrosti proti Němcům tohoto státu. Litujeme, že tento vynikající člověk, který nikdy netajil se tím, čím je povinen německé kultuře, v poslední době svého vývoje a jako horlivý vlastenec svého národa patrně nechápe lásku druhých národů k jejich národnosti.

My naproti tomu souhlasíme se slavnostně projevenou vůlí převážné většiny českého národa a projev této vůle slyšeli jsme z úst pana ministerského předsedy, jemuž po boku věrně stojí největší česká strana a k němuž se také ještě připojily silné strany českého národa. Jsme tudíž pevně přesvědčeni, že si český národ již nyní přeje spolupráce Němců jakožto národa, který počtem je českému národu nejblíže, a že chce míti tuto spolupráci zajištěnu také pro budoucnost. Víme, že pan president státu sám také schvaluje tuto zásadu, a osobní názor p. dr Kramáře neodvrátí český národ od jeho přesvědčení a úmyslu. Jak uvádí, chová se vůči nám kriticky, domnívá se, že naše koalice jest jenom hospodářská a nikoliv národní, a národní moment pokládá za důležitější než hospodářský. K tomu možno namítnouti, že každý z těchto momentů je stejně důležitý a že oba nutně potřebují, aby je stát rozřešil a zlepšil. Všenárodní česká koalice nebyla s to, aby tento problém uspokojivě rozřešila a proto musila se rozejíti a musila se rozbíti.

Pan dr Kramář se táže, zda rozhodnutí naši strany o vstupu našich ministrů do vlády jest jenom přechodné, jenom věcí nálady, a že nutno pochybovati, že bude trvalým. Na to mu můžeme odpověděti zcela určitě, že jsme s touto skutečností počítali již v našem programu od převratu a k ní pracovali, poněvadž jsme považovali za spravedlivé a podle toho požadovali, aby nám Němcům byl zajištěn vliv na státní moc, potřebný k naší existenci a k našemu kulturnímu vývoji, a aby nám proto bylo poskytnuto příslušné zastoupení ve vládě. Můžeme ještě připojiti, že v našem národě jest všeobecně rozšířen názor, že počet dvou ministrů ve vládě ještě nestačí, že musíme a budeme požadovati pro svůj německý národ ještě aspoň dvě další ministerská místa. Tedy to je naše stanovisko, když pan dr Kramář prohlašuje, že se nemůže vmysliti ve stanovisko německého aktivisty, a že by rád věděl, co jeho odpůrce chce a může. Jeho historické vzpomínky na pokusy o vyrovnání mezi Čechy a Němci ve starém Rakousku chceme mu přenechati. Jako nová politická strana, vzniklá teprve po převratu, nemáme příčiny, abychom sahali zpět k těmto politickým událostem. Rádi však potvrzujeme, že pan ministerský předseda řekl, že Čechové s Němci bydlili v jedné a téže zemi více než celé tisíciletí a že tudíž oba národové mají tuto prožitou skutečnost společnou. Naše strana přijala tedy také s uspokojením ujištění ve vládním projevu, že vláda bude působiti k tomu, aby naše společná činnost a spolupráce byla trvalá. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Jestliže se pan dr Kramář ve své řeči zabývá jazykovou otázkou, tu víme přece, že právě strana jím representovaná to byla, která kladla vždy největší odpor našim jazykoprávním požadavkům a že hlavně naléháním jeho strany a vysoké státní byrokracie k této straně příslušející došlo k jazykovému nařízení s jeho přepjatým a nepraktickým obsahem. Řešení jazykové otázky, řešení otázky kulturní a samosprávné, jak on si je představuje, vycházeje z představy jednostranně národního státu a považuje německou menšinu jenom za trpěnou, odporuje státoprávní myšlence ústavní, která byla vyjádřena v československé ústavní listině. Naše programové požadavky na ochranu menšin a náš požadavek samosprávy a také naše požadavky kulturní dají se naproti tomu při dobré vůli uspokojiti také v rámci československé ústavní listiny, k čemuž tedy máme právo.

Slyšeli jsme od pana dr Kramáře, jak se staví ke vstupu Němců do vlády a jak si představuje názory německého aktivisty. My naproti tomu hledíme hlavně na to, jak se k tomu staví český národ jako celek nebo aspoň jeho převážná většina. To je rozhodné. Ostatně pan dr Kramář sám připustil i skutečnost, že velká většina českého národa spolupráci s Němci uvítala. Musíme také zcela rozhodným způsobem odmítnouti názor p. dr Kramáře o situaci českých menšin u Němců ve státě a o samosprávě. Domnívá se, že my s těmito menšinami nakládáme špatně. Nuže, naproti tomu můžeme poukázati na to, že české menšiny domorodé a usedlé v německém území našly také v hospodářském životě svoji dobrou existenci, takže ani netouží po tom, aby odtud přišly. Cítí se tu zcela dobře a jsou spokojeny. Ovšem jeden živel, který však teprve v nejnovější době sem přišel, totiž z řad státních zaměstnanců, kteří vlastně, jak se zdá, byli sem k tomu komandováni, vnesl mezi ně vyumělkované vzrušení, a bylo by v zájmu státním, aby takové pokusy přestaly. Tím se jenom ruší obvyklé klidné spolužití německého národa s českou menšinou. Ze státních zaměstnanců, železničářů, poštovních zaměstnanců a také učitelů hromadně přeložených do německého území, ví jenom velmi malý počet, že jsou tu pro obyvatelstvo, nikoliv však obyvatelstvo pro ně, a že jejich osobní, politické a národnostní názory a snahy musí ustoupiti celkovému všeobecnému zájmu státu a jejich služebním povinnostem. Většina nechová se korektně a tato okolnost ruší pak klidné spolužití usedlého a domácího obyvatelstva.

Jestliže se tedy pan dr Kramář, který jinak jest přítelem samosprávy, domnívá, že otázka samosprávy u nás velmi mnoho závisí na chování německých menšin k menšinám českým, pak mu můžeme odpověděti, že by bylo věcí vlády, aby nerušila klidného spolužití německých menšin s menšinami českými neustálým vsunováním živlů, které přicházejí odjinud a svým chováním a postupem rozsévají svár. Jinak není pochyby, že českým menšinám povede se při úplné samosprávě obcí a okresů právě tak dobře, jako českému národu v krajích, kde má většinu, a bylo by si jenom přáti, aby se stejně nakládalo také s menšinami německými v českých obcích a okresech. Úplná samospráva obcí a okresů státu zpravidla jenom prospěje. Proti event. výstřelkům beztoho přísluší státu právo dohlédací.