Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Řekněme si zde, pánové, upřímné slovíčko, aby nebylo nedorozumění mezi námi, jež by mohlo desorientovati veřejnost naši i německou. Stylisace řeči ministra školství není zcela jasná. Myslel-li opravdu na celý německý národ, pak se octl se svou naprostou rovnocenností ovšem v jakési slepé uličce.

Naproti tomu náš ministerský předseda tam, kde ve svém exposé použil výrazu "rovný s rovným", měl na mysli zcela patrně jen německý zlomek v našem státě. Pak zase to ovšem znamenalo vědomé povyšování toho zlomku a současně nevědomé nivelisování vlastního národa, což obojí dohromady upomínalo na obnovené zřízení zemské z r. 1627. Uvedu zde ještě dva doklady, paní a pánové, pro své mínění, že je vyvyšování neoprávněné i nivelisování nespravedlivé. Prvý doklad je tak starý, že za rok bude mu 100 roků. Ale přes jeho stáří je jeho mluva slyšitelná ještě i dnes, r. 1926. R. 1827 začalo vydávati v Praze České museum dva časopisy, německý měsíčník "Monatsschrift" a český čtvrtletník "Časopis českého musea". Německému se však vedlo hned od začátku špatně, neměl odběratelů ani doma ani za hranicemi. I zakročil r. 1830 pochvalným referátem a doporučením sám slavný Göthe na prospěch "Monatsschriftu" v berlínských "Jahrbücher". Ale marně. "Monatsschrift" neměl za hranicemi více odběratelů než 6 a poněvadž jich měl úžasně málo i doma, byl koncem roku 1831 zastaven, co český časopis se udržel a vychází dosud. Celá tato historie znamenala, že půda v českých zemích ani po tehdejším poněmčení není půdou pro zvláštní německou literaturu a vědu. Pravá, to je úrodná a tvůrčí půda takového duševního života německého je trvale mimo tyto země, v samém Německu. Němci v Čechách, ani tehdejší poněmčení Čechové - a poturčenci jsou prý horlivější než sami Turci - neměli tvůrčí ctižádostivosti vyvolati zde na půdě české na domnělé periferii německého duchovního života nějaké nové středisko německé kultury a německé vědy.

Druhý důkaz jest z nedávné doby, kdy poměry v Čechách byly již radikálně změněny národně, jazykově i státoprávně. Pražský německý deník, zase týž deník ",Bohemia", se rozepsal o "kulturním poslání německých ministrů." V článku naplněném duchem rovnosti, nikoliv demokraticky úměrné, nýbrž imperialisticky absolutní, byl uveden případ kulturních překážek kladených prý německé kultuře v našem státě státem samým a případ ten uvedu z onoho deníku doslovně: "Náhoda tomu chtěla, že brzy po jmenování německých ministrů byly uděleny státní umělecké ceny. Ačkoliv němečtí umělci a spisovatelé z Československa požívají mezinárodní slávy, neuznalo ministerstvo školství nikoho z nich hodným umělecké ceny. K jakým fintám - stále cituji - je nutno se obrátiti, aby se odůvodnila tato nespravedlnost bijící do očí, praví famosní ustanovení ve stanovách, že mohou býti vyznamenána jen díla vydaná v Československu. Protože, jak známo, v Československu není německého nakladatelství, které může konkurovati s nakladatelstvími říšsko-německými a rakouskými, jsou vyloučeni již předem němečtí autoři, kteří by zde mohli přicházeti v úvahu."

Tolik pražský deník. A my, pánové a dámy, doplníme to, co zůstal svému čtenářstvu dlužen. Jsou-li v Československu opravdu němečtí umělci a spisovatelé mezinárodní slávy, ale není-li v něm stejně velikého německého nakladatelství, je tomu tak patrně asi proto, že světově velicí ti němečtí umělci a spisovatelé v našem státě důvodně dávají přednost u svých vydání nikoli značce Reichenberg nebo Aussig, ale ani ne Prag, nýbrž značkám Berlin, München, Leipzig a Wien. Čili mezi zánikem pražského Monatsschriftu r. 1831 a nedostatkem velkého německého nakladatelství v Československu r. 1926 jest nerozlučná spojitost stejných příčin a stejných následků. Velikášství zdejších Němců a politická agitace velí ovšem to neviděti, ale proč to najednou nechce nebo nemá viděti ani československá veřejnost, československý národ, ani československá vláda, dokonce ani ne československý ministr školství a nár. osvěty?

Vzhledem k poslednímu odstavci řeči páně ministrovy v rozpočtovém výboru, že provede školskou samosprávu "se zřetelem na župní zřízení bez ohledu na to, kdy zřízení vstoupí v život", upozorňuji p. ministra na fakt nezměrné váhy: že župní zřízení nemohlo býti posud provedeno v českých zemích, a na vážnou kritiku, jaké podrobil celé to zřízení sám p. ministr vnitra taktéž v rozpočtovém výboru. A t. zv. školská samospráva souvisí přece věcně se župním zřízením, majíc s ním v českých zemích stejné těžkosti, stejné nemožnosti i stejná nebezpečí. Pane ministře školství, máte sice podle literky zákona formální právo provésti tento pokus se školskou autonomií, ale nemáte ve své moci zameziti jeho následky, které by vzešly pro národ a celý stát. Při tom neračte nivelisovati odlišnou minulost českých zemí a odlišný jejich vývoj, a tím ani odlišnou celou tradici českou. Buďte ujištěn, že je zde neobyčejně citlivá ona část naší národní veřejnosti bez rozdílu stran, která konec konců udává tón a přejímá vedení národního smýšlení a jednání právě v kritických okamžicích. Situace, pánové a paní, je tedy tak jasná, že možno činiti uzávěrku.

Je možná, že se vůdčí osoby dvou německých klubů - počtem menšina to německého poselstva - smířily s některými vůdčími osobami některých klubů československých, ale je jisto, že smíření to neznamená německé smíření s naším státem jako československým státem národním, a že i tyto vládní kluby německé budou nadále usilovati o odstranění nebo o změnu všech těch zákonů, nařízení a zařízení, které jsou důsledkem nebo podporou národního rázu státu.

Je dále nepochybno, že takovýto Němec ve vládě je nebezpečnějším než mimo ni v oposici, což padá na váhu obzvláště se stanoviska zahraniční politiky, dnes zase tak vážné.

Vnitřní převrat ze dne 14. října jest tím povážlivější a nebezpečnější, že se stal, když nebyl náš stát ještě vnitřně dobudován jako národní, že se stal, když se Němci ještě neodrakouštili ani nepřevychovali ve smyslu státním, když byla právě v národním táboře československém rozháranost, když dvě naše strany dosavadní společnou linii byly opustily a když největší slovenská strana, strana ludová, nebyla ještě získána pro československou většinu a pro československou vládu, a konečně že se stal, když ještě ani my sami jsme nebyli proniknuti cele státním smyslem, státním vědomím i státní vůlí. Začala se taková tradice teprve šťastně tvořiti, ale najednou se přervala a najednou chce se tvořiti tradice zcela jiná, takřka opačná, připomínající více obnovené zřízení zemské nežli 28. říjen. To vše, paní a pánové, může znamenati mravní i národní destrukci národa našeho samého.

Se stanoviska mezinárodního památný výrok Bismarckův, že pán Čech je pánem Evropy, jest v platnosti za každé situace mezinárodní i naší vnitřní vlastní. Neuschl ještě ani inkoust na presidentově povolání Němců do vlády a už nejvlivnější německý tisk psal, že ode dneška Němci budou mluviti také do naší zahraniční politiky. Tato naše zahraniční politika byla jim nejdříve příliš francouzskou a pak slovanskou, i tenkráte, když nejslovanštější lidé u nás byli plni trpkosti a stížností nad její neslovanskostí, a vlivný tisk německý okamžitě po 14. říjnu reklamoval pro německé ministry a německé vládní kluby vliv obzvláště pro utváření poměru Československa k Německu. Slovem, němectví bez rozdílu státních hranic dívá se na říjnový vnitřní převrat v našem státě jako na první krok k odslovanštění našeho státu československého. Je-li pán Čech pánem Evropy - usuzuje to němectví - pak budoucí Rusko osvobozené od mezinárodního a protislovanského bolševického panství, Rusko opětně národní, ruské a slovanské, nesmí již nalézti uprostřed Evropy stát, jehož vláda v rukou československého národa činí jej státem slovanským.

Tak se najednou ocitáme, paní a pánové, vlastním zaviněním ve vlastním státě v obraně proti těm, které jsme si sami zavolali. A nedobře i nedostatečně by se vystihovala situace, kdyby se obrana ta svěřovala jen jedné nebo několika československým stranám, ať by to byly strany jakékoliv. Nevznikne-li v dnešní vládě pevné souručenství všech československých stran, souručenství státní jako národní, bude těžká obrana proti náročivosti i útočnosti německé, zvláště když tyto vlastnosti sotva budou postrádati obvyklé německé soustavnosti.

Trutnovský řečník, již mnou citovaný, německý vládní senátor učinil také výrok - cituji doslova - že "historická bezměrnost Čechů přivedla již po osmi letech ke konci jejich imperium, o němž přece snili celá staletí". Doporučuji-li všem ostatním Čechům a Slovákům - sebe nevyjímaje - všem jejich stranám a klubům - zase nevyjímaje ani stranu svou ani svých klubů - aby se zamyslili nad těmi slovy, činím tak ovšem nikoliv pro osobu, která je vyslovila, ani pro smělost, s jakou to bylo vysloveno, ani pro to, že by výrok ten obsahoval pravdu, neboť všechno to, co se stalo 14. října 1926, bude v historii našeho státu zaznamenáno jen jako trapná episoda - doporučuji je nám všem k úvaze proto, aby se stůj co stůj zamezilo do budoucnosti opakování podobných episod. A to jest ovšem možno jen pořízením vládní většiny z československého národa samého, za niž potom mohou býti, ale již ani nemusí býti také přítomny a účastný jinonárodní zlomky.

Doporučuji ona trutnovská slova onoho vládního německého senátora obzvláště k úvaze našim oběma socialistickým stranám. (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo pan posl. dr Szüllö.

Posl. dr Szüllö (maďarsky): Veľavážené Národné shromaždenie! Pri posudzovaní rozpočtu na rok 1927 nechcem sa rozširovať o tom, aby som sa zabýval technickými hľadisky rozpočtu, ač láka ma k tomu pamiatka z dávno minulých dôb, kedy som sa ešte za Rakúsko-Uhorskej monarchie vo výbore pre spoločné záležitosti soznámil ako finančný referent so spletitým tkanivom rozpočtu. Chcem sa zmieniť jedine o tom, že rozpočet sám dokazuje najviacej to, čo už je dávno vžité vo všeobecnej vedomosti, že totiž český štát bol v stave dávať výborných úradníkov, avšak o veľa menej výborných politikov pre verejný život.

Čo sa samého rozpočtu týka, s hľadiska technického je on prácou čistou a jasnou. Ak skúmame však rozpočet s toho hľadiska, ako je to vlastne úkolom parlamentu, nemôžeme už konštatovať, že by konštrukcia rozpočtu bola tak jasná a tak správna. V živote štátu znamená rozpočet to, čo v organizme kostra: tak ako od kostry závisí útvar mäsa a nervov na kostru pripevnených, práve tak udávajú podstatu štátu základy rozpočtu, ktoré sa týkajú jeho stránky technickej. Lebo, veď základom každého režímu je predsa len to, aké hmotné sily sú k dišpozícii tam, kde pohlavári štátu chcú niečoho docieliť mimo určitých cieľov duševných.

Nezamýšľam zabývať sa rozpočtom ani s hľadiska práva finančného ani s hľadiska práva štátneho. Z tohoto zorného úhlu zabývali sa už ním niektorí. Ja ako zástupca národnej menšiny mám v tejto snemovni povinnosť, aby som skúmal, či tie ciele a myšlienky, ktoré tento rozpočet v sebe zahrnuje, vyhovujú jednak záväzkom, ktoré štát prevzal na seba vtedy, keď nás, t. j. menšiny do seba vtelil a jednak aby som skúmal, či pri štátnych investíciach a pri rozvrhu verejných bremien bolo s našou menšinou a našou krajinou podľa príslušnej miery zachádzané, či nie, a od toho učiním odvislým, či rozpočet príjmem.

I s tohoto hľadiska môžem konštatovať len jedno, a síce to, že rozpočet tento nadovšetkú pochybnosť a naprosto jasne demonštruje, že Slovensko je v tejto republike sirotkom Československej republiky, avšak nadovšetkú pochybnosť dokumentuje tento rozpočet i to, že na Slovensku zachádza sa s Maďarmi, s kmenom, ku ktorému i ja náležím, ešte horšie, ako s týmto sirotkom.

Ak sostaví sa rovnica chybne alebo ak zaknihuje sa nejaká položka mýlne, vtedy táto chyba pri súčte vždy vyjde na javo a pôsobí zmätok. A táto chyba bola tu, keď sa sriaďovala ústava ako základný zákon Československej republiky, a táto chyba stále vychádza na denné svetlo. Československá republika totiž postavená bola na tú suppozíciu, že táto republika je jednotný národný štát, v ktorom panujúcim kmenom je kmen československý. Avšak práve tak, ako v starej Rakúsko-Uhorskej monarchii nebolo žiadneho Rakušana, leda jedine Franca Jozefa, lebo ostatní v celej monarchii boli buďto Nemci, alebo Maďari, Česi alebo Taliani, Illiri, Rumuni, avšak nikdy Rakušani, práve tak i v tomto štáte je bezpochyby, že sú tu Česi, sú tu Slováci, Maďari a Nemci, avšak Čechoslováci tu nie sú! Snaha totiž, ktorú spatrujeme v rozpočte ako u položiek kulturálnych, tak administratívnych i vojenských a vöbec u všetkých položiek, že totiž kvalifikujú Čechoslováka za jednotného, stále sa prejavuje ako logická chyba sylogizmu. Cíti to tiež snáď každá vláda - a veru mali sme moc vlád, ktoré boly rozličných názorov - avšak v jednom prezradzovaly vždy ten istý cieľ, že totiž ani jedna nechcela túto chybu opraviť a s touto chybou padla každá. Vládné režímy v niekoľko smeroch snažia sa ako v rozpočte, tak v každom prejave života štátneho unifikovať, sjednotiť tieto rasy a jednak poraziť a pozbaviť životnej sily všetko, čo stojí v ceste týmto plánom vlády.

V tomto štáte udáva nikdy nepominuteľnú dištinkciu geografický stav, ktorý cele zrejme pretína tento štát na dve časti a rozdeľuje ho na zeme historické a Slovensko. Akokoľvek sa budete o to snažiť a usilovať, táto diferencia medzi týmito dvoma čiastkami štátu vždy zostane práve tak, ako vždy zostala diferencia medzi Rakúskom a Maďarskom prez všetky námahy Habsburgov. Po dobu štyristo rokov snažili sa habsburgskí panovníci - ktorí iste povýšení boli nadovšetky ľudské slabosti, lebo veď materielne boli veľmi mocní - amalgamizovať tieto dve zeme so všetkou mocou rímskych cisárov, peniazmi, násilím, úplatkárstvom, a predsa toho nedokázali. A preto neverím, že by v tejto republike, ktorej pohlavári nestoja v tak sublimnej výške, mohlo döjsť k tomu, aby boly odbúrané geografické a geofilozofické základy a mohly byť amalgamizované rasy, ktorých individualita sa naprosto rozlišuje. Tieto rasy nesjednotíte nikdy!

Položenie terajšej vlády je však napodiv dobré. Za môjho dlhého parlamentárneho života už som sa dožil veľa rôznych vecí, avšak pomery dnešným podobné som nezažil ešte nikdy, medzi stranami politickými je takmer tlačenica o podporovanie vlády, a vláda má také bohatstvo vo stranách ochotných ju podporovať, že si môže opravdu medzi nimi vyberať, na ktoré sa má opierať. Je pravda, že pri tomto jednaní doznalo ztraty len jedno: zásada. Dnešná doba slávi také orgie historického materializmu, že nikto nepočíta s tým, či sa srovnáva s jeho zásadou to, o čo prosí alebo čo požaduje, a či je v súlade s vyššími účely to, čo reprezentuje, ale k vôli momentánnemu a rýchlemu zisku, aby mohol sa niečim zavďačiť svojim voličom, zabudne na všetko a dá sa do tlačenice, aby mohol ponúknuť vláde svoju podporu.

Ak hľadám dôvod tohoto symptómu, musím bez pochyby konštatovať, že základnú príčinu toho treba hľadať v planom volebnom systéme, podľa ktorého bol parlamentárny život v Československej republike utvorený. Papierová ústava niekedy v živote zbankrotuje. Mechanický spôsob hlasovania podľa volebnej listiny, ktorý sa v Československom štáte uplatňuje, dokonale vytvoril ten nemožný pomer, že sa tu môže s relatívnou väčšinou utvoriť nespočetne mnoho strán a tieto strany potom závodia medzi sebou a nehľadia na to, či ich zásady zvíťazia, ale na to, aby ich voličia neopustili. Následkom toho sľubujú voličom bez odpovednosti modré s neba. Myslia si, že ak neprinesú niečo svojim voličom, vtedy je už ich úkol ako opozičníkov jalová negácia a uchýlia sa od platformy, na ktorej by mali stáť a čo je podstata politiky, aby kolbište parlamentu nevyčerpávalo sa vydieraním ústavy štátu, ale v uskutočňovaní zásad. (Posl. Hrušovský: V Maďarsku tiež ste kortešovali!) Nie tak, ináč to bolo. To však, čo sa dnes v tomto štáte deje, to nie je politizovanie, ale čisté kortešovanie. Ponevac uskutočnenie vašich sľubov nemöžete očakavať od nikoho iného než od vlády, ponúkate sa vláde a podľa zásady "do ut des", zapredáte samú podstatu parlamentu. Tu sa potom otvára pohľad na taký pustý obrázok, aký nám predstavuje náš parlament, že práve tomu ministrovi, ktorému takmer hlavu rozbili, keď pred 9 mesiacmi prišiel sem s jeho programom, teraz, keď prichádza s tým istým programom, robíte nekonečné ovácie, aby ste tiež mohli dostať niečo, čím by ste vašich voličov uspokojili.

Ak dá sa aplikovať na niečo prípad biblického Ezaua, tak naozaj vidíme to najlepšie v tomto štáte, kde za jednu misu šošovice zrieknu sa otcovského dedictva. Je síce pravda, že toto otcovské dedictvo nebude v tomto štáte veľmi veľké, neukazujem tým na to, že tu zabrali fideikomise a dedictvá, ale na to, že tento štát žije tak, ako to najlepšie ilustruje prípad viedenského bankára, ktorý je pred úpadkom. Tento bankár povedal toto: "Ja mám palác vo Viedni, moja žena v Hitzingu, moje deti dlejú v zime na prímorí v Egypte a v lete vo Švajciarsku. Ja mám záprah, moja žena jazdného koňa a moja priateľka sa vozí na štvorke, v opere mám lóžu a mám ju tiež v Josefstädter Theatere, mám služobníkov a komorné - budete vidieť, aký hrozný škandál z toho bude." A tak, ak podívame sa do rozpočtu československého štátu, vidíme tam obrovské číslice a obrovské výdavky. Takým obrovským bohatstvom povoľuje diplomatické, vojenské a iné náklady - číslicami nechcem unúvať ctenú snemovňu, však sú v rozpočte - tu sa pracuje s takými horentnými číslicami, ktoré boly by obrovské nie pre štrnásťmilionový, ale i pre tridsaťmilionový štát.

Pravda, všetko je relatívné a je tedy relatívné i veľa a málo. Avšak veľa je to, ak má niekto o veľa vyššie nároky, než stačia jeho hmotné sily. Ač súhlasím s finančnou naukou, že rozdiel medzi súkromným a verejným hospodárstvom je ten, že kým v súkromnom hospodárstve nutno prispôsobiť výdavky ku príjmom, dotiaľ vo štátnom hospodárstve treba prispôsobiť výdavky k príjmom a schodok nutno hradiť daniami, pri tomto účele však treba prihliadať vždy k tomu, či dane sú v pomere s nosnosťou bremien a či výdavky sú v pomere s účelmi štátu. Obzvlášte vo dvoch smeroch vidím obrovské výdavky: ukazujú sa ony v zahraničí a v rezorte brannej moci v horentnej miere. Mal som šťastie svojho času spolupôsobiť s terajším pánom ministrom nár. obrany Udržalom v delegáciach, a to v brannom výbore, a vyzývam jeho veľaváženú pozornosť a pamäť, aby rozpočet rakúsko-uhorskej monarchie, ktorá bola iste veľmocou, srovnal s vojenským rozpočtom československého štátu, a prijde na to, aký obrovský rozdiel je medzi nimi. A veru v starej ríši sa všade sporilo, len pomerne na vojsku nie, lebo veľmi dobre to vedel rakúsky cisársky dom, že "In deinem Lager liegt Österreich", a zdá sa, že i v československom štáte vedia to, že "In deinem Lager liegt die Čechoslovakei!" Avšak jestliže československý štát bol utvorený k tomu účelu, aby bol paládiom všetkých demokratických slobôd, jestliže bol utvorený k tomu účelu, aby oslobodil národy a slúžil mieru, vtedy na čo sú tieto ukrutné výlohy, ktoré vytvárajú taký militarizmus v tomto štáte, ktorý nijako nesúvisí s tou miernou tendenciou, ktorá stále z úst vyznieva.

Môj čas je vymeraný a preto nemôžem sa zabývať so samou organizáciou vojska a s výškou nákladov na vojsko s naprostou podrobnosťou. Avšak sú tu pojaté také vecné výdaje, ktoré učinia každému rozpočtovému znalcovi zjavným, že tieto vecné výdaje sú vlastne pozíciami, zakrývajúcimi sbieranie fondov a že takéto kryté pozície sú v rozpočte ministerstva nár. obrany, ktoré dokazujú, že minister financií nie za účelom mierovým zachádza tak opulentne s požiadavky tohoto rezortu, ale preto, lebo vie to celá vláda, že tá logická chyba, na ktorú som vyššie poukázal, že totiž československý štát nie je jednotný štát, vyžaduje si tejto stupňovanej prípravy k obrane so zbraňou v ruke. Avšak príprava obrany so zbraňou nikdy nevytvorí miernu atmosféru.

Tiež v rozpočte zahraničného ministra su také abnormálné položky, obzvlášte položky na propagandu a tlač, ktoré zjavne ukazujú na to, že treba zastierať pred svetom chybu, ktorá väzí v tom, že Československú republiku chcete svetu predstavovať ako jednotný štát.

O veciach týchto zmieňujem sa len per tangentem, lebo za úkol vytýčil som si, aby som jasne poukázal pri pojednávaní rozpočtu na to, ktoré sú tie tendencie, ktorými bol československý režím dosiaľ vedený proti tej rase, ktorej skromným zástupcom som ja.

Ak prihliadame vo štatistike Slovenska na matematické čísla, zaujíma Maďarstvo miesto druhé. Ak vezmeme však intelektuálny cenzus a nie matematický, tedy i dnes je ešte maďarská inteligencia tá, ktorá tam tvorí väčšinu. Veľmi dobre viem, že v živote štátu je najobťažnejšia taká majorita, ktorá bola predtým majoritou, a ktorá tedy nielen sa k národnému l sebavedomiu prebudila, lež samostatným národným životom aj žila, a ktorú tedy následkom toho najťažšie možno opanovať. Tým ťažší úkol je to pre Československo, lebo keď bol československý štát sriadený, práve vtedy c veľmoci za účelom stvorenia národnostného r mieru medzinárodnými smluvami zaručily nás rodné slobody všetkým národným menšinám v do československého štátu vtesneným. Voči národnostiam československý štát s určitého hľadiska vinkuloval svoju suverenitu a preto l v tomto štáte majú národnosti ako menšiny určité právo voči štátu. A to je to, čím je ich samostatnosť a rovnoprávnosť zaručená, avšak práve to je to, čo je natoľko nepríjemné pre tých, ktorí chcú prízvukovať jednotnosť československého štátu a preto sa tu vedie ten vyhladzovací boj v tomto rozpočte proti maďarskej rase.

Boj tento vedie sa proti nám vo troch smeroch: Vo smere politickom, hospodárskom a kultúrnom. Spôsob kultúrneho boja proti nám je tento: Oslabovať život náboženský, rozširovať nacionalizmus, odoberať nám školy, odoberať nám možnosti vzdelávania, oslabovať našu inteligenciu. Boj hospodársky záleží v tom, že nás hmotne soslabujú záborami statkov a kolonizáciou, aby tým zlomili našu odolnú silu a ponížili nás na služobných duchov. S hľadiska politického je tendencia tá, aby nás z vedenia štátu všade vylúčili. Tu nepomôžu fráze. Tu tá násobilka rozpočtová docela zjavne podporuje to, čo ja tu prehlašujem. Ráčte sa len podívať, koľko škol a vysokých škôl sa podľa rozpočtu vydržuje, ktoré by zaručovaly pokrok Maďarov, na koľko Maďarov pripadá jedna maďarská univerzita, na koľko Maďarov pripadá jeden maďarský učiteľský ústav a na koľko Maďarov pripadá jedno gymnázium, a hneď spatríte z rozpočtu, že univerzita nepripadá ani jedna, z učiteľských ústavov ani jeden, a gymnáziá nevyhovujú ani 20% potreby. Ak hľadíme však k tomu, koľko pripadá na Maďara zo štipendií na bádanie vo vedeckej činnosti, uvidíme, že mu nepripadá nič.

Ak hľadíme však v hospodárskej politike len na kolonizáciu a pozemkovú reformu, zjaví sa nám cele evidentne, že prvotným hospodárskym účelom kolonizačnej politiky a pozemkovej reformy nie je čo najsilnejší vývoj a sosilovanie štátnych občanov a jednotlivých štruktúr hospodárstva pomocou agrárnych, konzervatívnych síl, lež to, aby na hraniciach, kde žijú Maďari a kde súsedia s materinským štátom, utvorili ostrovy jednak preto, aby z tamojších ľudí vyhubili národné city a jednak aby odobraním statkov statkárom soslabili štabilnú inteligenciu maďarského cítenia a tým nadobudli istoty, že budú v stave utlačiť tu maďarskú dušu, ktorá však sa na Čechoch ničím a nikdy neprehrešila.

A tak je tomu v tomto štáte i politicky. V celom rozpočte niet ani jedinej položky, ktorá by umožnila politické soskupovanie tých, ktorí zostali vernými maďarskej rase. Po príprave k autonomii nieto ani stopy.

Nech sa dívam na ktorýkoľvek rezort tohoto rozpočtu, všade je pamätané na centralizáciu, ktorá činí Prahu naprostým ústredím tohoto štátu. Nikde nevidím snahy, ktorá by či už z kulturálneho alebo hospodárskeho, alebo tarifálneho stanoviska chcela v demokratickej republike, zakladajúcej sa na požiadavkoch pravej demokracie, utvoriť voči centralizmu slobodu a rovnoprávnosť etnických rás. Nechcem sa zabývať otázkami detailnými.

Nechcem sa zmieňovať o graváminách malichernejších. Duch rozpočtu je to, proti čomu sa ohradzujem a čo ma pobáda k tomu, aby som v mene tej strany, ku ktorej mám česť prináležať, v mene strany odvekých obyvateľov Slovenska prehlásil, že rozpočet neprijímam. Nech sa stane čo chce, v jednom zostaneme vernými: Čomu sme sa od Vás naučili a čomu sa vyučuje teraz všade vo školách maďarských, i tam, kde deti nevedia viac, len ten jeden verš, tu slovenskú hymnu - učím sa slovensky, lebo chcem, aby som rozumel ja vám a vy mne. I my sa modlíme ako vy:

Hej, Maďari, ešte naša maďarská reč žije, žije, žije duch maďarský, bude žiť na veky, hrom a peklo, márné vaše proti nám sú vzteky!

Rozpočet neprijímam.

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo p. posl. Zierhut.

Posl. Zierhut (německy): Slavná sněmovno! Chápu-li se slova jako řečník svého klubu v generální debatě k předloženému státnímu rozpočtu na rok 1927, nespojuji s tím úmyslu odkrývati a osvětlovati jenom nedostatky a stinné stránky tohoto rozpočtu, nýbrž rád tím zjišťuji, že tento rozpočet velmi se liší ke svému prospěchu od rozpočtů dřívějších, které byly svého času schváleny bez nás nebo proti našim vlastním hlasům. Následky oněch dřívějších rozpočtů objevují se však nyní v nesmírném vzrůstu státních dluhů.

Československý stát začal téměř bez dluhů a nyní po 8 letech tohoto státního hospodářství je tu břemeno 35 miliard Kč dluhů, pod nimiž my Němci stejně jako Češi a jiní národové tohoto státu budeme ještě dlouho trpěti. Zúročení, amortisace a správa tohoto státního dluhu stojí nás ročně 2 1/2 miliardy Kč. Při výši státního rozpočtu téměř 10 miliard v celkových příjmech vyžaduje tedy roční náklad na zúročení, amortisaci a správu státního dluhu jednu čtvrtinu veškerých státních příjmů. Nepotřebuji tedy dále vykládati, jak těžké břemeno nám tím bylo uloženo.

Při tom musíme konstatovati, že tohoto státního dluhu v naprosto nepatrné míře bylo použito v zájmu německého národa ve státě. Musili jsme se dočkati toho, že těchto peněz, jež byly i od nás sebrány, bylo dokonce používáno i proti nám.