Ale jak vypadají hospodářské výsledky
této stabilisace? V dnešní situaci "stabilisovati"
kapitalism znamená ubrati na jedné straně
a přidati na stranu druhou. Vždycky to bude někde
chyběti. Podívejme se na to napřed se stanoviska
všeobecně hospodářského, to je
stanoviska samotných kapitalistů. Přes "stabilisační"
finanční politiku je hospodářský
stav v Československé republice, kde je jako pro
zemi průmyslovou a exportní rozhodný hlavně
zahraniční obchod, trvale špatný a právě
v posledních měsících se zhoršil.
Jako i v jiných kapitalistických státech,
kromě Spojených států amerických,
není ani u nás dosud zachycena výroba statisticky.
Jsme tedy odkázáni činiti závěry
ze statistiky zahraničního obchodu, která
je ovšem pro Československo jako zemi typicky exportní
zvláště charakteristická. Situace se
nám za prvé tři měsíce letošního
roku jeví takto: V lednu 1926 dovezeno za 1117 milionů
Kč, vyvezeno bylo za 1179 milionů Kč, plus
62 miliony Kč. V únoru bylo dovezeno za 1281 mil.
Kč a vyvezeno za 1475 milionů Kč, plus 194
milionů Kč. V březnu dovezeno za 1532 milionů
Kč a vyvezeno za 1512 milionů Kč. Ač
v lednu a v únoru vývoz převyšoval dovoz,
v březnu je vývoz menší o 20 milionů
Kč. Ani v dubnu 1926 se situace nezlepšila. Zahraniční
obchod sice vykazuje přebytek, přihlédneme-li
však blíže, bylo to způsobeno velkým
poklesem dovozu surovin, což znamená, že v budoucnu
bude výroba klesati. Absolutně je však vývoz
menší než loni. Za první 4 měsíce
leden až duben 1926 činil vývoz 5516 milionů
Kč, r. 1925 na tutéž dobu činil vývoz
6207 milionů Kč. Dovoz r. 1926 za dobu prvních
4 měsíců činil 5100 milionů
Kč, za tutéž dobu r. 1925 5463 milionů
Kč. Kdežto přebytek r. 1925 v době od
ledna do dubna činil 744 miliony Kč, činí
přebytek za tutéž dobu r. 1926 pouze 416 milionů
Kč.
O krisi, která zachvacuje náš průmysl,
konstatuje soudr. Mach v "Komunistické revui"
podle vyjádření buržoasních časopisů
a také buržoasních národohospodářských
mluvčích následovně: "Hornictví
je beztak v chronické krisi, není tedy divu, že
je postihla krise v prvé řadě. Redukce pracovní
doby a propouštění jsou na denním pořádku.
Jen v ostravsko-karvínském revíru bylo vysazeno
v poslední době přes 12.000 dělníků
z práce. Rovněž situace báňského
a hutního průmyslu je špatná. Vývoz
se musí obraceti na západ, ježto celá
jižní a jihovýchodní Evropa je odříznuta
celními přehradami. ("Nár. listy",
3. dubna 1926.) Sklářský průmysl prodělává
velmi ostrou krisi. Panuje nedostatek objednávek, zastavuje
se výroba, ve většině závodů
redukuje se pracovní doba na 3 až 4 dny, propouští
se dělnictvo. Produkční kapacita klesla již
pod 50%. V oboru litého skla pracují z 18 výrobních
jednotek pouze tři. Jako příčiny se
uvádějí: pokles francouzské a belgické
valuty, zvýšení cel v Polsku, v Rakousku, Rumunsku,
Bulharsku, v poslední době též ve Francii
o 30%, ostrá konkurence německá, hrozba zavedení
cla v Anglii. Zmenšeným odbytem jest postižen
též kovodělný průmysl. V 97 závodech
s 50,000 dělníky bylo propuštěno v prvém
čtvrtletí 1926 více než 3100 dělníků.
Stále se zhoršuje situace průmyslu textilního.
R. 1925 byl největší vývoz od r. 1919.
Proti r. 1924 byl vývoz větší o 15.3%,
bilance byla aktivní 345 mil, Kč, r. 1924 pasivní
22 mil. Kč. Avšak již v říjnu 1925
nastal pokles. Od tohoto měsíce do ledna 1926 poklesl
vývoz o celých 42%. V prvém čtvrtletí
1926 jest zaznamenati jisté zlepšení, přes
to však jest vývoz o 14% menší než
v témž čtvrtletí r. 1925. V poslední
době klesl rapidně zvláště vývoz
do Anglie, kde jsou zaváděna cla. Týdně
ubývá exportu do Anglie o 1 mil. Kč a jest
očekávati další pokles. Průmysl
chemický trpí špatným odbytem, vysokými
cly v cizích státech, poklesem francouzské
valuty, Následkem toho došlo k redukcím a propouštění.
Továrny na asbestové zboží propustily
již jednu třetinu dělnictva, Nejdůležitější
čsl. vývozní průmysl cukerní
rovněž trpí krisí. Československo
musí vyvážeti 3/4 své výroby
cukru, což se stává stále obtížnější,
ježto trvá stále konkurence cukru třtinového.
Dále působí na náš vývoz
velmi nepříznivě snahy Angie o zavedení
vlastního cukerního průmyslu. Úbvtek
vývozu do Anglie činí týdně
6 až 8 mil. Kč, Krise postihuje nejrůznější
obory, takže jest možno mluviti o krisi všeobecné,
Dr Hodáč prohlásil již 31. března
t. r. na manifestační schůzi průmyslníků
v Olomouci, že krise není způsobena specielními
poměry jednoho průmyslu, její příčiny
jsou mezinárodní. Na valné hromadě
Ústředního svazu čsl. průmyslu
charakterisoval dr Hodáč situaci takto: Příznivější
situace v letech 1924 a 1925 byla částečně
způsobena stagnací v sousedních státech.
zvláště v Německu. Tato situace se v
poslední době mění tím, že
zůstáváme státi na dosaženém
stupni, zatím co ostatní země, zvláště
Německo, vyrovnávají svůj pokles,
Na schůzi Ústředního sboru delegátů
průmyslu líčil dr Hodáč situaci
takto: Od února jest další pokles zaměstnanosti
v průmyslu chemickém, keramickém, průmyslu
dřeva, papíru, nepříznivý stav
průmyslu kůže a obuvi trvá, zhoršení
v průmyslu textilním pokračuje, sklářský
průmysl je na 50%, porculánový průmysl
pokračuje v redukci, stavební průmysl trpí
neupravením otázky stavebního ruchu.
Pro vývoj čsl. hospodářského
života je charakteristické, že se čsl.
buržoasie dovedla do jisté míry vyhnouti nejostřejším
krisím, jaké byly v době krise valutní,
na př, v Německu a v Rakousku. Zato však zůstává
v neztenčené míře chronická
krise čsl. průmyslu, která záleží
v podstatě v přeprůmyslnění
Československa a ve ztrátě předválečných
odbytišť. To je základním problémem
čsl. hospodářství, který se
ukazuje podkladem všech občasných krisí.
Je tedy také krise letošní projevem této
všeobecné základní krise československé,
jež byla na nějakou dobu zastřena hospodářskými
a politickými obtížemi největšího
konkurenta Československa na světovém trhu
- Německa. Mimo to je ovšem čsl, krise součástí
všeobecné krise evropské, která záleží
v tom, že Evropa musila postou piti svou předválečnou
posici Spojeným Státům americkým.
Naše závěry jsou potvrzovány na př,
studiemi dr Uhliga, který zjišťuje v "Obzoru
národohospodářském", že
Československo se stále zpožďuje v soutěži
o světový trh. Světový obchod činí
r. 1925 106% světového obchodu předválečného,
kdežto čsl. vývoz r, 1925 činil podle
jeho odhadu jenom 57% předválečného
vývozu. Přes to, že čsl. zahraniční
obchod byl r. 1925 poměrně příznivý,
stoupl čsl. vývoz v tomto roce pouze o 4%, kdežto
světový obchod o 12%. Je tedy zde relativní
zhoršení i v tomto poměrně příznivém
roce, Při tom se jeví další nepříznivý
moment v tom, že Československo stále více
ztrácí svoje bývalá přirozená
odbytiště v bývalých zemích Rakousko-Uherska.
Na těchto odbytištích odhaduje dr Uhlig československý
vývoz pro rok 1925 již jen na 33% vývozu předválečného.
R. 1921 činil podíl Československa na dovozu
do nástupnických států ještě
57%, r, 1925 již jen 36%. V téže době
stoupl podíl Německa z 11% na 33%, rovněž
stoupl podíl Anglie, Náš vývoz do Maďarska
činí r, 1925 jen 16% předválečného.
Rovněž československý vývoz do
západních států klesá a hrozí
velké ztráty na tomto odbytišti. Také
na základě rozboru československého
peněžního styku v mezinárodním
srovnání dochází dr Uhlig k názoru,
že Československo nyní nepatří
k intensivně hospodařícím zemím
světa, že se nachází v oblasti deprese,
Také nezaměstnanost, která je chronickým
zjevem, v dubnu stoupla. V březnu 1926 bylo nezaměstnaných
uchazečů o podporu 64,000, V březnu 1926
bylo podporováno nezaměstnaných 28.000, v
dubnu 30.000. V tom ovšem nejsou ještě počítány
spousty nezaměstnaných, bydlících
na venkově, kteří se o podporu v nezaměstnanosti
vůbec hlásiti nemohou.
Situace československého exportu nejlépe
je ilustrována výňatkem z "Tribuny"
ze dne 16, června 1926, kde jest pozoruhodný závěr
pana Votruby, předsedy Vývozního spolku pro
země republiky Československé. Pan Votruba
praví toto:
"Uplynulé období mohli bychom - pokud jde o
zahraniční obchod náš - označiti
jako dobu poznání, a to, poznání málo
těšivé pravdy, že situace naše jako
státu průmyslově tak vysokou měrou
na vývoz odkázaného není nikterak
vábná, ba možno bez nadsázky říci,
v mnohém ohledu i kritická. Veškeré
průmyslové svazy naše podaly v poslední
době ústy svých vůdčích
činitelů projevy, jimiž jasně, otevřeně
a pravdivě charakterisují svízelnou situaci
téměř všech odvětví našeho
průmyslu, který prodělává dvojí
krisi. Cenovou po stránce výroby, která je
přetížena břemeny státními
a sociálními a krisí odbytovou, která
je jen výslednicí krise, jíž zachváceny
jsou více méně všechny státy
evropské, hlavně pak státy, jimiž je
republika naše obklopena a které tvořily dříve
přirozené odbytiště naše.
Jest věru nesnadno učiniti si správnou představu
- praví dále pan Votruba - o tom, jak se v nejbližší
budoucnosti celková situace hospodářská
v Evropě utváří, a nejnepříjemnějším
pro nás jest ten pocit nejistoty, ježto hospodářský
blahobyt náš závislý jest na tolikerých
složkách, kterých sami plně neovládáme....
Přes kritickou situaci zůstává prozatím
světlým bodem ten fakt, že naše obchodní
bilance vykazuje za první 4 měsíce přece
jen aktivum, byť i o polovinu téměř
menší než roku loňského, kteréž
aktivum ovšem podmíněno je hlavně úbytkem
dovozu surovin, jež nejdůležitější
naše odvětví průmyslové následkem
citelného poklesu výroby menší měrou
ke zpracování spotřebovalo.
Zadlužení průmyslu našeho povážlivě
stoupá a tím zároveň zvyšují
se i obavy o resistenci našeho průmyslu proti možným
otřesům a poruchám trhu světového.
Rostoucí zásoby hotových tovarů potřebují
nutně odbytu, nemá-li pravidelný chod výroby
doznati poruchy nebo dokonce nemá-li výroba - jak
bohužel u celé řady podniků již
nastalo - býti úplně zastavena.
Ohlédneme-li se na všechny strany světa, musíme
si doznati, že omezováni a ohrožováni
jsme hlavně a nejsilněji se tří stran,
a že jediná strana, kam máme výhled
volný a naději ve slibný rozvoj obchodu,
jest východ.
Je nejvýš na čase, abychom přiložili
ruce k dílu a zjednali našemu exportu pevnou základnu
a náležitou organisaci, pokud možno s vlastními
lidmi pro odbyt našich výrobků v blízkém
východě, kde nutno je vytvořiti etapu pro
další operace na rozsáhlých odbytištích,
jež dříve či později se nám
musí státi přístupnými.
Další zajímavostí je výňatek
o jednání v poradním sboru pro hospodářské
otázky. Debatu v tomto poradním sboru zahájil
bývalý zplnomocněný ministr dr Schuster,
jenž souhlasil s nepříznivou diagnosou dr Uhlig
a souhlasně s ním vidí nápravu v hospodářském
sblížení vnitroevropských států.
Probrav dosavadní fáze Československé
republiky, konstatoval dr Schuster, že mezinárodní
široce založenou akcí - nejlépe prostřednictvím
světové hospodářské konference
pod egidou Svazu Národů - bude nutno pracovati k
ujednání mezinárodní konvence na těchto
zásad ách: Státy ke konvenci přistoupivší
musí ihned zrušiti své zákazy vývozu
a dovozu a v důsledku toho odstraniti režim povolovací
a kontingentní v mezistátních smlouvách
obchodních, celně-tarifních a dopravních,
jichž jsou členové konvence účastni.
Poradní sbor pro hospodářské otázky
vidí tedy spásu ve sbližování,
a odstraňování přehrad mezi státy.
A co dělá se místo toho? Máme vysokou
celní ochranu průmyslových výrobků
a ještě zavádějí se, a, to brutálním
způsobem, agrární cla a to tak, že nám
pomalu hned několik států vypoví celní
válku. A právě státy, jichž potřebujeme
pro své průmyslové výrobky jako odbytiště,
Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Jugoslavie. K tomu tato cla
nevynesou, jak sám ministr dr Engliš doznal,
více než 200 mil. Kč.
O stabilisaci hospodářské se tedy mluviti
nedá. A finančně právě v oboru,
kde jest stabilisace jaksi ve svém oboru, nevyhlíží
to také tak dobře. Ministr financí dr Engliš
považoval nedávno za nutné uzavříti
t. zv. revolving kredit v Americe, ale nebezpečí,
že bilance tohoto zahraničního obchodu stane
se pasivní, může míti za následek
ohrožení stabilisace československé
valuty, která jako u státu exportního je
do značné míry závislá na aktivitě
obchodní bilance. Nedávno tvrdil min. dr Engliš
v rozpočtovém výboru, že naše
zadlužení je menší než v Rakousku
a "Národní Listy" ze dne 17. června
už hned poukazovaly na to, že situace není tak
růžová. A zvláště zdůrazňovaly,
že náš vnitřní dluh není
ještě konsolidován, neboť jsme doposud
veškeré na nás připadající
dluhy po Rakousku-Ubersku nepřevzaly a že neznáme
dosud reparačních závazků.
K tomu je třeba připomenouti, že jsme dlužni
podle úpravy nedávno provedené Spojeným
státům 115 mil. dolarů, t. j. 3.910 mil.
Kč a že tento dluh budeme platiti po 62 léta,
v prvních letech ročně 3 mil dolarů,
t. j. 112 mil. Kč v posledních letech 5.84 mil.
dolarů, t. j. 180 mil. Kč, celkem i s úroky
zaplatíme Spojeným státům 312,8 mil.
dolarů, t. j. 10 1/2 miliardy Kč. A pak že
neděláme dobré obchody, když za 4 miliardy
zaplatíme za 62 léta 10.5 miliardy!
Na moje tvrzení v rozpočtovém výboru,
že není-li stabilisace hospodářské,
nemůže býti mluveno o stabilisaci měny,
reagoval ministr financí dr Engliš takto: Podle
jeho odpovědi spočívá stabilisace
měny na důvěře obyvatelstva v měnu,
dále máme prý nejstabilisovanější
měnu v Evropě. opřenou o neztenčující
se zásobu devis, a hlavním fundamentem stabilisované
měny je podle dr Engliše pracovitost a spořivost.
K tomu je možno položiti tuto otázku: Nemělo
obyvatelstvo Německa, Polska, Rakouska a nyní Francie
a Belgie důvěru ve svou měnu před
jejím pádem? Ví pan ministr financí,
že se v dnešní době mění
důvěra v nedůvěru přes noc?
Tvrzení, že naše měna je nejstabilisovanější
v Evropě, neznamená proti spekulačním
možnostem naprosto nic. A konečně s tím
hlavním fundamentem stabilisované měny je
to již v Československu choulostivé. Což
nechtěli by všichni nezaměstnaní raději
pracovati? A je možno spořiti, když se už
u většiny obyvatelstva nedostává na
nejnutnější? Tím tedy problém
měnový v Československé republice
vyřízen není, a přizpůsobování
veškerého hospodářství problematicky
k stabilisované, měně je experiment příliš
odvážný a v základu naprosto pochybený.
(Předsednictví ujal se předseda Malypetr.).
Ministr dr Engliš praví v důvodové
zprávě k návrhu o zvýšení
spotřební daně z cukru, že ceny stouply
devětkráte, důchody sedmkráte a že
znehodnocení měny je 6 1/2násobné.
Indexy státního úřadu statistického
praví však něco jiného. O maloobchodním
prodeji potravin v Československé republice jsou
tam tato čísla: Roku 1924 průměr 850,
r. 1926 v lednu 899, v dubnu 901, v červenci 916, v říjnu
895, roku 1926 v lednu 854, v únoru 845, v březnu
832. Velkoobchodní index pak má r. 1,925 průměr
u potravin 931, u průmyslových výrobků
1.092, úhrnný index 1008, v r. 1926 v lednu u potravin
863, průmyslových výrobků 1078, v
úhrnném indexu 966, v únoru r. 1926 u potravin
844, průmyslových výrobků 1065, v
úhrnném indexu 950, v březnu 1926 u potravin
831 u průmyslových výrobků 1053 v
úhrnném indexu 938, v dubnu u potravin 823, u průmyslových
výrobků 1032, v úhrnném indexu 923.
Podle statistického úřadu jsou tedy ceny
maloobchodních potravin 8 až 9krát vyšší
než před válkou. Ale v květnu a červnu
opět tyto indexy vzrostou. Index nákladů
dělnické a úřednické rodiny
činil r. 1925 u dělnické rodiny 721, u úřednické
703, r. 1926 v lednu u dělnické rodiny 707. u úřednické
704. roku 1926 v únoru u dělnické rodiny
699, u úřednické rodiny 697, v březnu
u dělnické rodiny 687, u úřednické
rodiny 682.
Náklady tedy stoupaly od roku 1923 do roku 1925 zrovna
v době. kdy se snižovaly mzdy. Kdo tedy nesl náklady
konsolidace? Pokles r. 1926 je jen přechodný, předběžné
zprávy ohlašují již v květnu opětné
stoupnutí a po uzákonění cel bude
stoupnutí ještě větší. Drahota
vzrůstá, výdělky jsou stále
menší, v důsledku poklesu vývozu je
průmyslová krise, nezaměstnaných stále
více a také vystěhovalectví z Československé
republiky utěšeně vzrůstá.
Také daňová břemena pro široké
vrstvy pracujícího lidu jsou čím dále
tím více zvyšována, Naše nynější
daňové břemeno, kdybychom je platili v předválečných
korunách, činilo by 80 K, kdežto před
válkou připadlo na občana 75 K, tedy rozdíl
jen o 6%. Je tedy reální břemeno daňové
nyní vyšší. Počítá-li
se s dávkou z majetku, je reálně vyšší
zdanění, o 20%. Ještě hůře
vypadá celá věc, počítá-li
se převod pomocí životních nákladů.
V českých zemích je podle Statistického
úřadu větší zatížení
než na Slovensku a Podkarpatské Rusi, A nejzajímavější
při tom je, že daní přímých
ubývá a daně nepřímé
poměrně rostou. Z celkových100% daní
činily daně přímé r. 1919 38,8%,
r. 1924 už jen 25,6%. To ukazuje, na koho daňová
břemena jsou čím dále tím více
převalována a zda se tak neděje v neprospěch
pracujícího lidu a ve prospěch bohatých
vrstev.
Také zvýšení spotřební
daně z cukru děje se tímto způsobem.
Zatím co chráněny jsou lichvářské
zisky cukerních magnátů, brakují se
poslední haléře z dělnických
kapes. V kampani r. 1924 a 1925 pracovalo 157 surováren,
jež vyrobily 82,348,002 q cukrovky, 14,290.203 q surového
cukru, což odpovídá ca 12,000.000 q spotřeby.
Z vyrobených ca 14 milionů q surovin bylo spotřebováno
v tuzemsku ca 3,200.000 q suroviny, t. j. 2,700.000 rafinády.
Zbytek ca 11 milionů q suroviny, tedy 9,400.000 rafinády
vyvezlo se za hranice. Na dani cukerní, která činí
z tuzemské spotřeby 156 Kč za 1 q rafinády,
bylo vybráno celkem 420 milionů Kč. Při
srovnání cen, za které se prodává
rafináda za hranice a v tuzemsku, vidíme pozoruhodný
zjev, že totiž obyvatel Československého
státu musí platiti jenom 1 kg cukru o 2,40 Kč
dráže, nežli za kolik se prodává
tentýž cukr do ciziny. Tak úřední
záznam rafinády v pátek byl pro tuzemsko
470, pro cizinu v loco hranice 220 Kč. t. j. o 250 Kč
platí obyvatel republiky 1 q cukru dráže nežli
cizina za československý cukr. Při celkové
spotřebě 2,700.000 rafinády činí
toto zdražení cukru pro tuzemskou spotřebu
celkem 675 milionů Kč, tedy v celku-mnohem větší
cenu, než co činí spotřební daň,
kterou tak úplně zaplatí konsument. Tak tedy
zatím co na jedné straně drobný konsument
platí cukerním magnátům jejich daně.
vydělávají tito stamilionové obnosy
ročně. Ze 157 surováren vydělalo v
kampani 1924 až 1925 pouze 121 surováren, u kterých
jsme mohli data sehnati - ostatní jsou buď v soukromém
majetku a nevydávají výroční
zprávy anebo jsou akciové společnosti, ač
akcie jsou v rukou jednoho nebo dvou magnátů a nevydávají
také výroční zprávy - tedy
u těchto 121 surováren i s několika rafineriemi,
patřící celkem 46 akciovým společnostem,
jež mají celkem 439 milionů Kč akciového
kapitálu, činil za kampaň 1924 až 1925
čistý zisk 206 milionů Kč. Pro tuzemskou
spotřebu bvl cukr prodáván dráže
o 675 milionů Kč, ze kterých zaplatila se
daň 420 milionů, Kč, takže docílený
zisk 206 milionů Kč plynul právě z
tohoto rozdílu majitelům 121 surováren. U
všech surováren jeví se zisk po odečtení
zaplacených daní 255 milionů Kč. Cukrovarnické
dividendy zachovávají stále vzestupnou tendenci
a z celého průmyslu dosahují největší
procenta, 30%ní dividenda je průměrná
sazba cukrovarnických akcií, dosahujících
v jednotlivých případech až 100%. Roku
1924/25 platily Neštěmice 25% dividendy, Pečecká
25, Krásné Březno 30, Holice-Moravany 45,
Olomouc 50, Kolín 50, Kouřím 75 atd, U shora
zmíněných 121 surováren s akciovým
kapitálem 439 mil. Kč bylo vyplaceno na dividendách
akcionářům 185 mil. Kč, t. j. ca 45%
dividendy průměrně, což jest již
s hlediska kapitalistického keťaský a lichvářský
úrok,
A jestliže za tohoto stavu cukerní daň byla
uvalována na bedra konsumentských vrstev. bylo požadavkem
sociálním, aby stav ten byl zákonně
odstraněn a cena cukru i pro tuzemskou spotřebu
snížena na cenu pro vývoz, t, j, aby daň
cukerní platili kapitalisté a cukerní magnáti
ze svých zisků beztoho vydřených z
dělnických mozolů. Místo toho však
přichází vláda s dalším
zvýšením spotřební daně
cukerní, čímž zatíží
kapsy konsumentů, počítáme-li 28 Kč
na 1 q dalšího zvýšení, o dalších
75,600,000 Kč ročně. Pro nás je pochopitelné,
že zvýšení cukerní spotřební
daně přišlo v souvislosti s celním návrhem,
neboť titíž velkostatkáři a tatáž
agrární buržoasie, která má zájem
na celní ochraně zemědělství,
má zájem na tom, aby spotřební daň
cukerní neplatila se z kapes cukerních akcionářů.
Ze 157 surováren v Československu s výrobou
cukru surového podle kampaně 1924/25 14 jest jich
přímo v rukou agrárních zemanů
a agrární buržoasie, celkem 19 s celkovou výrobou
cca 1 1/2 mil. q suroviny, to jest 20.87% celkové
výroby cukru je v rukou agrárního kapitálu
ve formě t. zv. porolničených cukrovarů.
Není ani bez zajímavosti, jak si agrární
buržoasie pomáhala k vládě v cukerním
průmyslu, když německá banka Böhmische
Creditbank chtěla získati po převratu koncesi
pro Československo, hledala mocného pomocníka
a našla jej v agrární straně, Ministr
financí agrárník Kuneš Sonntág
s několika nejvlivnějšími vůdci
agrární strany stali se potom, kdy Creditbank dostala
pro Československo koncesi a kdy se přejmenovala
na Českou úvěrní banku, nejvlivnějšími
akcionáři této banky. Neštěmická
rafinerie náležející této bance,
stala se základnou pro vytvoření cukerního
koncernu. Byla vytvořena akciová společnost
Ústecké rafinerie, která s nemalou pomocí
Státního pozemkového úřadu
vlastní dnes rafinerie v Ústí n. L. a Dobrovici,
surovárny ve Štětí n. L., v Židovicích,
Doksanech, Postoloprtech, Dobrov ici a Vlkavě, se kterou
je úzce spojen cukrovar v Dol. Bousově. Tato akciová
společnost Ústecké rafinerie vyjednává
s t. zv. porolničenými cukrovary o jejich připojení,
a podle jásotu agrárního "Venkova"
je možno věřiti, že k sloučení
porolničených cukrovarů na Královéhradecku,
Bydžovsku a Libáňsku s Ústeckou rafinerií
určitě dojde, neboť jak Ústeckou rafinerii
tak i porolničené cukrovary ovládají
vůdcové agrární strany.
Ve snaze vytvořiti veliký agrární
cukerní koncern nemálo pomáhal Státní
pozemkový úřad ovládaný agrárníky,
činil tak při parcelaci panství Turn-Taxiského,
Colloredo-Mannsfeldského a j. Příkladně
na Slovensku, kde se jednalo o cukrovar Trebišov, který
náležel Länderbance, když se dostalo Agrární
bance úplně zadarmo 1/3 akcií tohoto cukrovaru,
pomohl Státní pozemkový úřad
spolu s agrární stranou, aby 14 dvorů, souvisících
s cukrovarem trebišovským, parcelací vůbec
dotknuto nebylo. Takto vydatně si pomáhá
agrární buržoasie. Pomocí státních
institucí a funkcí vytvoří vlastní
stranické koncerny, v těchto si zajistí rozhodující
vliv, samozřejmě že i pěkný výdělek,
a na konec pak pomocí ministerstva financí, které
pracuje v buržoasních intencích, převalí
celé daňové břemeno na bedra pracujícího
lidu. A tomu říkají spravedlivá vláda!
Doplníme-li tuto kapitolu zprávou o hospodaření
cukerní komise garančními fondy, která
obchodovala zvláštním způsobem vším
možným, jako ledkem, fosfáty, bavlnou, olejem,
rumunským petrolejem, která zúčastnila
se účinně valutových spekulací,
o nichž "Rudé Právo" ani psáti
nesmělo, uvidíme teprve, jak agrárníci
a s nimi kapitalisté pomáhají si na všech
stranách na úkor pracujícího lidu.
Cukrovarští magnáti docílí obrovských
výdělků, a přes to státní
správa uvaluje břemena daňová jen
na konsumenty. Cukrovarští magnáti, nejen že
se nebojí o své lichvářské
výdělky, naopak ve své drzosti jdou ještě
tak daleko, že při jednání o kolektivní
smlouvu cukrovarnického dělnictva na rok 1926/27
prohlašují, že jsou nuceni sáhnouti ke
snížení svých režií, a přišli
s návrhy, které, kdyby měly býti prosazeny,
znamenaly by 20% snížení dosavadních,
příjmů cukrovarnického zaměstnanectva.
Pracující člověk má podle názorů
těchto vydřiduchů pracovati skoro zadarmo
a mimo to má ze své bídné mzdy nésti
na svých bedrech všechno daňové zatížení.
Jest utlačován ze dvou stran jednak kapitalistickou,
jednak státem. První pro své keťaské
výdělky nechce nic platiti za práci, stát
pak co druhý žádá po pracujícím
člověku, aby všechna vydání na
státní potřebu zaplatil a aby tak pomohl
stabilisovati rozvrácené kapitalistické hospodářství.
Také parlament pracuje poslední tři týdny
plnou parou. Za 5 měsíců po volbách
konalo se 20 kratičkých schůzí. Nyní
to jde dnem i nocí, neboť jedná se o přání
bohatých: cla, daně, kongrua. Pro snazší
získání široké veřejnosti
mluví se při zavádění cel o
pomoci malorolníkům a domkářům,
při zvyšování daní vymlouvá
se pan ministr financí na požitkový systém,
ale o vydání na kongruu jako by pan ministr financí
vůbec nevěděl. Jistě nejsme daleko
od pravdy, tvrdíme-li, že pan ministr financí
zdražuje 1 kg cukru o 28 hal. proto, aby mohl zvýšiti
kněžské platy. (Tak jest!) Strany pracujícímu
lidu nepřátelské se sdružily a bezohledně
prosazují svoje požadavky bez ohledu, zda tím
urovnání poměrů v tomto státě
ještě více zhorší, neboť musejí
si býti všichni, buržoasní zástupcové
úplně vědomi toho, že uzákoněním
cel nevyrovnají rozdíl mezi výší
cen a důchodů, že celní válka
sousedních států nezvýší
vývoz průmyslových výrobků
z Československa, jistě že vědí,
že úpadek vývozu z exportního státu,
jakým je Československá republika, znamená
ještě větší zvýšení
průmyslové krise, znamená zvýšení
nemožné snahy po odbourání jedné
třetiny průmyslových podniků v Československé
republice, znamená dále ještě větší
vzrůst nezaměstnanosti, a že by toto vše
mohl získati bez škodlivého vlivu na československou
valutu, tomu nemůže věřiti ani pan dr
Engliš ve svém optimismu, i když se domnívá,
že je možno valutu stabilisovati na důvěře
obyvatelstva k němu.
Hlavní fundament stabilisované valuty podle dr Engliše
je pracovitost a spořivost. Po převratu Voska
s Rašínem říkali to lidověji.
Říkali: více pracovat a méně
jíst. Tento hlavní fundament je však nyní
už katastrofálně ohrožen. Klesly-li mzdy
na pouhých 40% mezd proti roku 1921, zvyšuje-li státní
správa daňový útlak, je-li prodlužována
pracovní doba, zvyšují-li útlak v továrnách,
upadá-li vývoz, a je-li v důsledku toho omezována
výroba, jsou-li odbourávány průmyslové
podniky a vzrůstá-li nezaměstnanost, tu není
mono říkati: více pracovat. Dělník
pracovati chce. Nemůže však proto, že nemá
práci. Šetřiti více a méně
jísti je také nemožno žádati. Zdražením
životních potřeb chcete nutiti pracujícího
člověka, aby méně jedl? Cla a daně
mají vám při tom pomáhati? Zapomínáte,
že je určité minimum potřeby, aby byl
člověk živ. Pod toto minimum nelze stlačiti
životní úroveň pracujícího
lidu. Zapomínáte, že pak nastává
nutnost obrany i za těch největších
obětí na existenci a životech. Do této
etapy dostáváme se neomalenou chamtivostí
buržoasní chásky. Domněnky některých
z vás, že je nutno získati nutnou úhradu
hodnot odbouráváním sociální
politiky, ukáží se také mylnými.
Stabilisace kapitalistických řádů
nedocílíte omezováním práv
nemocných, odpíráním pojištění
přestárlých, používáním
§u 82 živn. řádu, zhoršováním
anebo rušením zákonů sociálně
politických. Nebydlící, vysoké činže
a zvýšení jich jsou další kaňkou
ve vašem buržoasním rozpočtu. Neuklidníte
také ani malorolníky a domkáře. K
trpkému zklamání jich s pozemkovou reformou
dostaví se další rozčarování
naděje na cla. Vysoké a brutálně vymáhané
daně zůstanou jim jako stále tlukoucí
budík, probouzející je z jejich lhostejnosti
k veřejnému životu. Neuklidníte také
ani všechny státní zaměstnance. O čem
se někteří z nich domnívají,
že jim přidáváte, to už jste jim
dávno vzali, ba chystáte se vzíti jim ještě
z toho mála, co dosud měli. Neuklidníte také
ani živnostníky. Daně, cla, kongrua, zvýšení
dopravních tarifů, zvýšení činží
také jejich životní úroveň sníží.
I oni pocítí "blahodárnost" stabilisačního
díla.
Velká nespokojenost pracujících měst
a venkova roste dále. Velká komunistická
strana v Československu a neustálý vzrůst
sympatií k ní, mohly by býti všem vládnoucím
tohoto státu krvavým vykřičníkem
nespokojenosti pracujících lidí a touhy po
jiné úpravě poměrů než
způsobem kapitalistické stabilisace. Pracující
lid tohoto státu je denně ochuzován i o iluse,
kterými byl dosud sycen. Čím dále
tím jasněji poznává, že dosavadní
formy vládnutí nedostačují. K tomuto
poznání přivádí jej buržoasie
brutálním potlačováním jeho
zájmů bez ohledu na dříve vychvalovanou
demokracii. Buržoasie, když je v úzkých,
nejen že zavrhuje demokratické formy vlády,
ona se ani neštítí udělati podřadnou
z hlav ní své základny: národnosti.
Otevřeně tvoří mezinárodní
frontu k prosazení svých požadavků.
A nestačují-li jí už t. zv. legální
prostředky k prosazování požadavků
na úkor pracujících, sahá k vytváření
buržoasní milice, t. j. fašismu a pomocí
této chce nastoliti zřejmou diktaturu. Však
všechny snahy buržoasie jsou marné. Pracující
lid zbavený zásluhou buržoasie a jejich pomocníků
všech ilusí o demokratičnosti, národnosti,
husitské minulosti a o možnosti reformistické
úpravy, je již takto náležitě poučen
o ztroskotání fašistických prostředků,
kterých použila buržoasie v Italii a jinde pro
svoji záchranu. Kapitalisté jsou úplně
neschopni ukojiti i ty nejnutnější potřeby
pracujících mas. To pracující lid
poznal a čím dále jasněji poznává.
Na druhé straně to ničené, potírané
a zrádcované sovětské Rusko vítězí.
Jeho příklad je nanejvýš poučný
pro pracující lid celého světa. Dnes
již i široké vrstvy pracujících
v Československu se přesvědčí
o správnosti způsobu zbraní a postupu pracujícího
lidu sovětského svazu. Pracující lid
Československa počínaje Prahou a konče
zapadlou vesničkou na Podkarpatské Rusi chápe
význam jednotného postupu, nalézá
se všude ve velkém nástupu k obraně
svoji bídné existence. Snaha, utlumiti odvahu pracujících
v krvi, se nedaří a nepodaří vůbec.
Dělnictvu, žijícímu bez nepřátelství
mezi sebou, bylo potřeba jen názorně ukázati,
že demokratické národnostní a reformistické
iluse jsou jen pustým švindlem buržoasním.
Nyní, když se buržoasie se svými pomocníky
postarala o to, aby dělnictvo mohlo prohlédnouti,
snadno sjednotí se dělníci, sjednotí
své odborové organisace a vytvoří
bojovnou jednotnou frontu. Jestli se vedení českých
socialistů a sociálních demokratů
brání společnému postupu, to neznamená
nic. Pracující lid nastupuje společně
do boje i přes opačné výzvy. Všude
se chápe, že pracující člověk
nemá jak pravil Marx - co by v boji ztratil, leč
své okovy, ale za to. že může získati
bojem celý svět. Pracující lid jde
do boje, nespoléhá více na parlament, svoji
cestu má jasně naznačenou a v době,
kdy buržoasie spolu se svými pomocníky tápe,
hledá východisko v labyrintu, ve kterém se
ocitla, pracující lidé znají již
to jediné možné východisko, které
je, dostati se bojovnou jednotnou frontou k vládě
dělníků a malých rolníků.
Proti buržoasní milici, fašismu, vytvoří
pracující lid milici proletářskou
ve sborech proletářské obrany. Věc,
za kterou pracující lid tohoto státu bojuje,
je spravedlivá a proto určitě zvítězí.
(Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)