Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Dietl. Uděluji mu slovo.
Posl. Dietl (německy): Slavná sněmovno!
Nežli se budu zabývati oběma předlohami,
rád bych jménem svého klubu učinil
prohlášení k sobotním událostem.
Pan předseda vyslovil na konci poslední schůze
politování nad událostmi, které se
odehrály při hlasování o předloze
o kongrue. Opominul však prohlásiti, že vina
toho stíhá přede vším úřadujícího
místopředsedu, jenž způsobem, jímž
řídil jednání, pomíjel vůči
menšině vší objektivnosti, neméně
však zpravodaje, který proti jednacímu řádu
hleděl působiti svým vlivem na vedení
schůze. Proto znovu prohlašujeme, že se v této
sněmovně neutvoří klidné ovzduší
a že nebude řádné jednání
možným dříve, než se většina
odhodlá k tomu, jako se to děje ve všech jiných
sněmovnách světa, aby používala
jednacího řádu přesně a loyálně
v dohodě se všemi stranami, i se stranami menšiny.
Z toho důvodu znovu žádáme, aby byly
pravidelně svolávány porady klubovních
předsedů. Pokud se týká však
hlasování, jež konalo se za tak nedůstojných
okolností, je pro nás samozřejmě neplatné
a bezúčinné. Hlasování, při
němž nikdo ve sněmovně nevěděl,
o čem se hlasuje, při kterém ani zapisovatelé,
kteří počítali hlasy, neznali návrhu,
jehož výsledek mají zjistiti, hlasování,
při kterém nemohlo býti rozuměno výroku
předsedy, ba při kterém dokonce rozhodnutí
vůbec již nebylo ohlášeno, takové
hlasování nemůže vyjádřiti
mínění vůle sněmovny a nemůže
tvořiti platného usnesení. Proto prohlašujeme,
že předloha o kongrui nebyla vyřízena
podle jednacího řádu a že nemůžeme
tohoto hlasování uznati.
Nyní k oběma předlohám samým.
Před námi leží dva návrhy zákonů
o zvýšení daní, a sice mají tím
býti postiženy cukr a kořalka. Příjmy
z nich slouží k úhradě zákonů,
usnesených minulého týdne, a je jisto, že
vedle cel projeví svůj účinek v každé
rodině. Vzpomenul bych, že jednou ministr financí
Bečka prohlásil v rozpočtovém
výboru při rozpravě o daních, že
daňové zatížení na každého
jednotlivce v Československu je již přepjato
a že by bylo další zatížení
nesnesitelným. Upozorňuji vás dále
na to, že minulého roku se sešli tisícové
a tisícové poplatníků ve všech
krajích republiky, aby protestovali proti neslýchanému
břemenu daňovému, a že v této
otázce panovala mezi všemi národními
kmeny, tedy také u českých poplatníků,
úplná jednomyslnost. Veliké hospodářské
organisace rozvířily opětně daňový
problém, finanční hospodáři,
hospodářské organisace a poplatníci
jsou souhlasně toho názoru, že naše výdaje
neodpovídají hospodářským poměrům
státu, že daleko více vydáváme,
než můžeme finančně unésti,
a že musí býti nejdůležitějším
úkolem, aby rozpočet byl přizpůsoben
naší hospodářské nosnosti.
Dr Engliš, národohospodář a profesor,
uvedl dne 1. dubna 1925 v obchodní a živnostenské
komoře, když mluvil o problému daňovém,
toto: "Tento problém záleží v nutnosti
přizpůsobiti objem rozpočtu měně.
Pokud toho není dosaženo, vykonává stát
na národní hospodářství nadměrný
nátlak a ruší jeho rovnováhu. což
se stanoviska měny není lhostejným."
V jiné přednášce v Bratislavě
dne 1. září 1925 mluvil dr Engliš
opětně o našem finančním
hospodářství, a když vypočítal
jednotlivé skupiny daní a jich zpětný
účinek, pravil: "Daňový systém
v naší republice je vybudován na tomto myšlenkovém
pochodu. U nás je však nejvyšší hranice
daňové nosnosti již překročena
a stát musí zavésti hospodárnost především
reformou správy, rozřešením otázky
vojenské, aby sazby daňové byly sníženy.
Máme také některé daně, jež
byly zavedeny po převratu jako daně nouzové,
dnes však již naprosto nejsou na místě,
jako daň uhelná a z obratu." Tak mluvil národohospodář
dr Engliš, pokud působil jako profesor na učitelské
katedře. Od té doby, co se stal. ministrem financí,
stala se s ním změna, jež zvláště
v jeho expose v rozpočtovém výboru byla příkře
vyjádřena. Chci z toho vybrati jen jednu větu.
Řekl: "Daň z obratu musí i nadále
zůstati pevným pilířem pro finanční
rovnováhu státu a samosprávných svazů.
I pri daňové reformě počítáme
s ní, a když se podnikatelé bránili
kdysi její nadměrné výši, chápou,
že pouze důsledkem vydatnosti této i daně
je možno, aby bylo sníženo břemeno daně
výdělkové.", O této dani, kterou
dr Engliš potíral jako nemravnou, o které
řekl, že je proto procentuálně nespravedlivá,
poněvadž zatěžuje stejným procentem
největší i nejmenší spotřebu,
o té řekl dále: "Jaký vliv bude
míti tato daň na spotřebu? Každý,
kdo žije z pevných platů, bude si moci, když
vše podraží - a já počítám,
že se vše tímto způsobem zdraží
u všech potravin o 4 až 5% - ovšem koupiti za svůj
plat méně a proto méně spotřebovati,
zdražení má tedy týž výsledek
jako snížení platů." A tato daň,
kterou dr Engliš r. 1919 a 1920 zaklínal do
všech pekel, je náhle pevným rohovým
pilířem pro finanční rovnováhu
u ministra financí dr Engliše. Člověk
se přímo hrozí nad tímto obratem,
jenž nastal v krátké době. Všechno
sociální cítění pro bídu
méně majetných -tříd pominulo.
Ochrana malé skupiny kapitalistů stala se zásadou
a tímto duchem neseny, mají se otevříti
nové daňové prameny jako přirozené
a bohatě prýštící prameny příjmové.
Což je situace skutečně taková, že
možno bez obav sáhnouti k takovému pokusu?
Což neotřásá těžká
hospodářská krise celý náš
život, což nesvědčí vzrůst
nezaměstnanosti a omezování podniků
na polovinu a ještě více normální
pracovní doby o strašné krisi, v níž
v této době opětně žijeme? Hospodářský
barometr ukazuje na bouři a zjevy s tím souvisící,
konkursy a vyrovnání vzrůstají. Náš
vývoz poklesá, aktivita obchodních bilancí
mizí měsíc co měsíc a je jisto,
že to musí míti nepříznivý
vliv i na naše platební bilance. Již 16. ledna
zabývala se valná hromada hlavního svazu
průmyslníků v Teplicích těmito
otázkami, a když byl vylíčen vliv inflační
a deflační krise na hospodářskou situaci,
praví se tam: "Následek toho je vždy více
a více vzrůstající neschopnost soutěže
jednotlivých oborů se zahraniční soutěží,
čímž mizí daňové prameny
státu a široké vrstvy obyvatelstva jsou spolu
postihovány. Jest naléhavě nutné,
aby ve veřejném životě opět zaujala
náležité místo hospodářská
hlediska a hospodářské ohledy. Nynější
nadměrné zatížení daňové
není již možno vydržeti, poněvadž
brání tvoření kapitálu, bez
něhož je hospodaření nemožným."
I zde slyšíme, třeba jinými slovy, skutečnost,
že náš průmysl trpí v cizině
na své soutěživosti, že odbyt vázne
a že nastává stav mnou již vylíčený.
Tak mnoho se mluví o konsolidaci, však všichni
vyslovují přesvědčení, že
nosnost obyvatelstva v daňových břemenech
je překročena. Podle statistických šetření
stouplo daňové břemeno na osobu na dvanáctinásobek
proti břemenu mírovému. Přes snížení
mezd a sníženi platů stoupají daňové
příjmy, a kdo jen nahlédne do účetní
uzávěrky státního hospodářství
za rok 1924, může zjistiti, že praeliminované
sumy, zvláště však při nepřímých
daních, byly daleko překročeny. Worliczek
praví ve své kritice československého
státního rozpočtu pro rok 1926: "Přes
známé přetížení československého
soukromého hospodářství daněmi
a dávkami vykazuje tento rozpočet nejen stejný
stav jako roku 1925, nýbrž výnosy jsou z části
zařazeny ještě ve větší
míře. Na jedné straně se to odůvodňuje
vývojem skutečných příjmů
berních, na druhé straně však také
zavedením nových dávek. Je to jistě
velmi potěšitelné, že se berní
příjmy příznivě vyvíjejí,
konečně však nesmí býti také
přehlíženo, že pramenů berních
je využíváno s intensitou, se kterou snad stěží
možno počítati jako se zjevem trvalým.
Alespoň přímo groteskní výše
výtěžků úroků z prodlení
a exekučních poplatků 95,3 milionů,
to je o 18 milionů více než r. 1925, je znamením
silného vyčerpání berní schopnosti.
Při tomto stavu berního zatížení
zaváděti ještě nové dávky,
je ovšem poněkud nebezpečnou věcí."
Kdo nepřijímá slepě tištěné
předlohy státního rozpočtu, kdo zkoumá
ty číslice a jimi se podrobně zabývá,
čte pozorně kritiky, jež jsou vydávány
povolanými autoritami, není. překvapen uměním
dělati rozpočet, a nedojde k výsledku příznivému
pro státní správu. Již r. 1921 byl aktivní
rozpočet. Avšak dnes, jako tenkráte, je prapříčinou
finančního úspěchu rozpočtová
technika. R. 1921 byly ponechány investice a mnohé
jiné výdaje z rozpočtu vyloučeny a
byly pojaty do zvláštního rozpočtu,
jenž měl býti hrazen z půjček.
Tak povstal tenkráte přebytek ve státním
hospodářství. Dnes se šlo o krok dále.
Investiční rozpočet byl opět odstraněn,
ne však tím, že se investiční výdaje
zařadily v celku do rozpočtu běžného
hospodaření. To se děje jen menší
měrou. Větší část investičních
výdajů, to jsou státní podniky, nebyla
vůbec, namnoze s odvoláním na jich komercialisaci,
do rozpočtu pojata.
Třeba že ministr financí dr Engliš
označuje rozpočet 1926 za aktivní, kdo
přesně hodnotí hrůzu nahánějící
věty pana ministra financí o aktivitě rozpočtu,
ten ví, co si má mysliti o tomto sdělávání
rozpočtu, ten ví, že k aktivnímu konečnému
výsledku vedly jen umělé hříčky
s číslicemi. Kam pak přišly ty sumy,
jež byly určeny výhradně k tomu, aby
tvořily úhradu vyšších výdajů
na státní zaměstnance? Rozprášily
se, rozplynuly se, používá se jich jinam na
aktivování rozpočtu.
Pan dr Engliš praví: "Potřebuji
daň z cukru, jež mi má vynésti 200 milionů
korun, potřebuji dávku z kořalky, jež
mi vynese 75 milionů, a počítám s
tím, že mi vynese zvýšení cel 200
milionů. To ještě nestačí k hrazení
povolených částek a musím se pokoušeti
opatřiti zbytek úsporami." Spočívají-li
jeho umělecké kousky úsporné v tom,
že škrtne z vojenského rozpočtu částku,
za to však se zaváže, že bude téměř
stejnou částku odváděti po 11 let
jako příspěvkovou kvotu na vybavení
vojska, máme tak ukázku, jak se těch úspor
dosahuje.
Cukerní daň patří jistě také
k nejméně populárním daním.
Každé zvýšení této daně
setkalo se v lidu s houževnatým odporem, a je jisto,
že tento odpor vypukne tentokráte v zesílené
míře. Požívání cukru není
dnes již, jako to bylo tvrzeno v dřívějších
dobách, přepychem, nýbrž cukr je výrobkem
důležitým pro život a má jmenovitě
velký význam ve výživě dětí.
Pomalu, avšak stále stoupala spotřeba cukru,
a kdežto číslice spotřeby na osobu činila
v kampani 1913/1914 19 kg, stoupla r. 1924/ 25 na 28,6 kg. V Německu
stoupla v téže době z 21,4 na 22.4 kg, v Rakousku
z 20,8 na 26,8. Náš cukerní průmysl
má živý zájem na tom, aby zvýšil
tuzemskou spotřebu, učinil domácí
trh způsobilejším odběru. Pan ministr
financí dr Engliš míní, že
zatížení na osobu činí přece
jen 3 Kč. Průměrný odběr počítá
15 kg na osobu, při čemž ovšem nebéře
zřetel na spotřebu cukru průmyslového,
který konec konců ve formě cukrovinek, čokolády,
cukroví a pod. rovněž nachází
hromadný odbyt u lidu a samozřejmě při
tvoření cen bude přesunut na spotřebitele.
Těší nás tím, že zdražení
cukru nenastane, protože cukerní průmysl musí
toto břemeno vzíti na sebe a nesmí zvýšiti
dnes platnou prodejní cenu. Jakou záruku však
nám vláda dává za to, že to zůstane
tak stále? Pan ministr financí úplně
přehlíží, že nám cena na
světovém trhu nepřichází vhod,
že při srovnání ceny surového
cukru na světovém trhu cena na tuzemském
trhu je příliš vysoká a že by podle
zákona o nabídce a poptávce musilo nezbytně
dojíti k snížení ceny v tuzemsku.
V předloze je však přede vším jedno,
proti čemu musily by všechny strany bez výjimky
bojovati, a to je stabilisace této daně bez jakéhokoliv
omezení. Dosud byla tato daň povolována vždy
jen na jeden rok a tak byla Národnímu shromáždění
poskytována možnost, aby přezkoumalo, zda míra
daně je oprávněna. Podle ústavy je
jedině a výhradně Národní shromáždění
oprávněno udíleti povolení k vybírání
daní. Co však je naší byrokracii do ústavnosti,
jestliže se Národní shromáždění
vzdává bezdůvodně svých práv
a potlačuje každé slovo kritiky, místo
co by se plnou vahou bránilo odnímání
svých práv!
V tomto zákoně nenalézáme slova, že
cena cukru musí zůstati nezměněna.
Prý jsou soukromá ujednání mezi ministerstvem
financí a cukerním průmyslem, kterými
prý je vyloučeno zvýšené přesunutí
dávky na spotřebitele, Počítejme jen,
kolik vynáší cukerní daň: Tuzemská
spotřeba činila v kampani 1924/25 39.000 vagonů,
vezmeme-li daň 1,84 K, dá to výnos 718,6
milionů. K tomu přistupuje daň z obratu 25
korun, což dává také výtěžek
97,5 milionů, takže jen z cukru plyne příjem
816 milionů korun. Troufá-li si tu ještě
někdo tvrditi, že to je snesitelná částka,
jež připadá na jednoho spotřebitele,
není možno zdržeti se rozhořčení
nad bezohledným otevřením takových
daňových pramenů. Vidíme, jak se tento
systém opakuje, jak systém, jehož po celé
generace vytrvale používali feudalisté v absolutistickém
státě, v demokratické republice oživuje
opět pod zásadou, aby pokud možno opětně
ožily nepřímé daně pod vysokými
ochrannými cly. Nepřímé daně
a cla, jež jsou ukládány na nutné předměty
denní potřeby, zatěžují méně
majetného mnohem horší měrou než
zámožné. Škodlivost spotřebních
daní, pokud jsou uloženy na spotřebu mas, záleží
hlavně v tom, že se nedají ukládati
podle zásady spravedlnosti, podle hospodářské
nosnosti. V každém kulturně a politicky vysoce
vyvinutém národě s vyhraněným
citem pro spravedlnost, musí býti daň na
nutné potraviny a předměty potřeby
pociťována jako nespravedlnost. Kde máme hledati
u nás ten vyhraněný cit pro spravedlnost?
Naši páni agrárníci a naši klerikálové
čerta se starají o to, zda se lid hroutí
pod břemenem dávek, chtějí jen pro
sebe spravedlnost a osvobození od daní, chtějí
ze svého hospodářství dobýti
bohatství a příjmů, ať při
tom třeba vše ostatní zhyne. Cukerní
daň tak strašně vysoká je ovšem
brzy povolena, avšak při houževnatosti ministra
financí, bez výjimky ničeho se nevzdávati
z dobytého, může býti výše
daně nebezpečím pro spotřebitele,
může však býti také nebezpečím
pro cukerní průmysl, dodavatele bílého
zlata, hlavní opory aktivní obchodní bilance.
To jsem zde chtěl pověděti se vším
důrazem.
Nyní k dávce z kořalky. Líh stojí
dnes v Rumunsku 7,80 Kč, v Jugoslavii 22,71, v Rakousku
23,7 Kč, v Maďarsku 24,13 Kč, v Polsku 32,4
Kč, v Německu 34,32 Kč, v Československu
35,45 Kč. Daň činí v Rumunsku 4.22,
Kč, v Rakousku 11,31 Kč, v Maďarsku 11,50,
v Jugoslavii 14,95 a v Československu 24,26 Kč,
k čemuž ještě přistupuje dávka
z obratu ve výši 2,80 Kč. Máme, ačkoliv
jsme velikou zemí výrobní, nejvyšší
cenu lihu, avšak také nejvyšší daň,
neboť činí 69% prodejní ceny. I zde
jako v průmyslu cukerním, jsou soukromá ujednání
mezi ministerstvem financí a společností
pro zpeněžení lihu, podle kterých z
hektolitru čistého zdaněného lihu
bylo odvésti 800 Kč zvláště finanční
správě. V §u 1 zákona se nyní
stanoví, že od 1. září 1928 má
býti těchto 800 Kč pojato do celkové
částky daní. Je příznačným,
že cena lihu stoupla proti době předválečné
sedmnáctinásobně, kdežto kupní
síla lidu jen šestinásobně. K hospodaření
lihem byla zřízena tak zvaná společnost
pro zpeněžení lihu. Mluví-li se o lihu,
ucítí člověk mimovolně v nose
zápach, který se druhdy šířil
z neslýchaného a dosud nevyjasněného
skandálu lihového v republice. Z tohoto místa
vycházela nejneslýchanější korupce,
tisk přinášel zprávy o úplatcích
nejhoršího druhu, kompromitováni byli mužové
vynikající měrou činní ve veřejném
životě. Co udělala vláda? Přikryla
vše pláštěm křesťanské
lásky k bližnímu, snažila se, aby se zabránilo
veřejné rozpravě o tomto skandálu
a až na těch několik málo, kteří
byli přes příliš zatíženi
vinou, náležejí dnes takto chránění
k oporám společnosti. Spotřebitelé
žádali několikráte, aby se jim dostalo
jak v hospodaření cukrem, tak lihem zastoupení
jim patřícího, vždy však dovedli
držitelé moci v obou kartelech, neboť máme
zde co dělati se skrytými útvary kartelovými,
zabrániti každému vlivu a každému
nahlédnutí do jejich obchodních praktik a
zbaviti se dosud úspěšně nevítané
účasti spotřebitelů jakož i účinného
zásahu ministerstva financí do okruhu svých
zájmů.
Již r. 1922 bylo vázané hospodaření
lihem uznáváno za neudržitelné a všeobecně
považováno za nepříjemný zbytek
válečné doby. Ministerská rada se
vyslovila 18. března 1922 v zásadě pro volnost
výroby a obchodu lihem při současné
úpravě daně lihové. Také jiné
skupiny zájemníků byly pro zrušení
vázaného hospodaření. Volné
hospodaření nemohlo se však přes to
prosaditi a ztroskotalo na odporu těch, kteří
měli na vázaném hospodářství
nejživější zájem. Po celou dobu,
co trvá průmysl lihový, dovedl využívati
státních financí ve svůj prospěch.
Vzpomínám jen haličského hospodářství
propinačního za starého Rakouska s jeho pověstným
systemem kontingentním. Vzpomínám dále
toho, že zájemníci lihoví u nás
rovněž dovedli vymačkati od státu vyšší
cenu, než byla vydávána lihovou ústřednou
spotřebitelům, čímž bylo dosaženo
vyššího výtěžku, jdoucího
do mnoha milionů.
Kdežto jiné státy snaží se omeziti
požívání alkoholu, jako je tomu v severských
státech, v Americe a s uznání hodným
úspěchem i v Rusku, podporuje se u nás požívání
alkoholu, poněvadž tvoří bohatý
pramen příjmu pro stát. Tak činí
dávka piva na osobu v Čechách r. 1923 81,6
litru, daňová sazba na to připadající
30 86 Kč. V celé republice připadá
na hlavu spotřeba piva 52,1 litru, daň činí
19,15 Kč. Podobně se to má s vínem
a kořalkou. Všechny vědecké autority
jsou za jedno v tom, že požívání
alkoholu vykonává nejzhoubnější
vliv na lidský organismus. Všude se věnuje
potírání lihového moru největší
pozornost, u nás v Československu dožijeme
se však ještě toho, že vládou bude
zařízena zvláštní propagační
stanice pro požívání alkoholu. Však
pozor, jednou, jedinkráte, co trvá Národní
shromáždění, probudilo se jeho svědomí.
Usneslo se, více z nouze než z vlastního popudu,
na zákoně, jenž má chrániti alespoň
mládež před alkoholismem. Zákon je v
platnosti, kdo však ho dbá? Bystré oko zákona,
jež každého žebráka bezohledně
postihne, je slepé proti každému přestupku,
nikdo nezachovává zákona, pro vás
je to jen alibi, se kterým se vychloubáte ve vzdělaném
světě. Ovšem na kongresech světových,
jež se touto otázkou zabývají, vystupuje
i zástupce naší vlády pro omezení
a zamezení alkoholismu krásnými slovy. To
patří k dobrým mravům a k důkazu
vysokého stavu vzdělanosti. Jak to vypadá
ve skutečnosti, to dokazují číslice
spotřeby piva a ukazuje vám i skutečnost,
že každoročně byl zvyšován
kontingent lihu. Tak byl teprve na podzim zvýšen kontingent
pro rok 1925/26 z 500.000 hl na 550.000 hl. V krajinách,
kde se silně holduje požívání
kořalky, ukazuje se křiklavě úpadek
duševní, lhostejnost a beznáročnost
a stále pokračující úpadek
lidí. Dělati z těchto výrobků
pramen příjmu pro stát, to přenecháváme
většině této sněmovny a prohlašujeme,
že odmítáme obě předlohy.
Proti této dani hlasujeme nejen pro její hospodářskou
povahu a sociální nespravedlnost, hlasujeme proti
ní i proto, že nemáme k vládnímu
systému důvěry. Povolení takových
daní rovná se projevu důvěry vládě
a dnes dožijeme se toho divadla, že německé
strany, ač se dosud ničeho v systému nezměnilo,
hlasují pro daně a tím dávají
vládě projev důvěry. Není tomu
ještě dávno, co se v táboře těchto
stran mluvilo jinak. Citoval bych tu prohlášení
německé pracovní pospolitosti ze dne 10.
února 1925, jež zní: "Německé
pracovní sdružení je vždy ochotno účastniti
se všech věcných porad, jež mají
za cíl zvýšení a zlevnění
domácí výroby a vyloučení všeho
nezdravého spekulativního tvoření
cen. Bude se zasazovati o všechna opatření,
jež rozumně jsou s to, aby širokým vrstvám
lidu poskytly úlevu v zaopatřování
nejdůležitějšími potřebami.
Nejprve musí však vláda sama vytvořiti
nezbytné předpoklady pro hospodářská
a sociální zlepšení. Tyto předpoklady
tkví v radikálním snížení
státních výdajů při současném
snížení daňového břemene,
v úplném vyloučení státního
vlivu na soukromohospodářskou činnost, v
okamžitém zastavení stranicko-politicky organisovaného
rozdělování půdy a konečně
ve věcném projednávání všech
hospodářských a státně-finančních
otázek, jež zajišťuje německému
hospodářství v rozhodujících
hospodářských střediscích vliv
odpovídající počtu německého
obyvatelstva." V tomto prohlášení stanoví
se správná zásada, že vláda musí
splniti nezbytné předpoklady pro hospodářskou
a sociální nápravu, a k tomu připíná
se dále kritika zvláštních poměrů,
jež nás všechny dohromady nutily do nejostřejší
oposice. Chceme před vší veřejností
konstatovati zde obrat těchto stran, chceme ukázati,
že jsou to páni ze svazu německých zemědělců,
křesťanští sociálové a živnostníci,
kteří hlasují pro tyto neslýchané
daně, a chceme svolati lidový soud, aby vynesl rozsudek
nad touto neslýchanou politickou zradou. Zřídka
byla v dějinách politických stran zrada hnána
tak daleko, jako to zde spolu prožíváme. Pro
nás platí heslo: Ani člověka, ani
groš vládě, dokud nám nebudou zaručena
přirozená a po zákonu nám patřící
práva! (Potlesk něm. soc. demokratických
poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Pelíšek, jemuž uděluji slovo.
Posl. Pelíšek: Slavná sněmovno!
Předložené vládní osnovy zákonů
o zvýšení spotřební daně
z cukru a lihu dotýkají se zájmů širokých
vrstev lidových, a to ve dvojím směru. Především
konsumentů, pokud se týče zvýšení
spotřební daně, ale vedle toho dotýkají
se i nás zemědělců jako výrobců,
pokud ukládá se též určitá
oběť průmyslu cukrovarnickému a lihovarskému.
A tu nemůže býti žádné pochybnosti,
že toto finanční zatížení
přenese se jistě ve značné míře
i na zemědělce jakožto dodavatele surovin pro
tento průmysl, jmenovitě pak na naše pěstitele
řepy a bramborů, kteří pocítí
je - a vlastně již i pociťují pronikavým
snížením ceny suroviny, řepy a brambor.
Pokud jde o zvýšení daně lihové,
nutno skutečně akcentovati, že je velmi značné
a dotýká se nepříznivě jak
konsumentů, tak i výrobců. A právě
toto daňové zatížení způsobuje
vysokou cenu lihu, která je nejvyšší ze
všech států střední Evropy a
je nepřiměřeně zvýšena
též proti stavu předválečnému.
Aby tyto skutečnosti lépe vynikly, chci uvésti
výši daně, cenu čistého lihu
a cenu hospodářského lihu v období
před rokem 1914 a přirovnati ji k cenám v
době nynější. A tu ze srovnání
vycházejí nám tyto výsledky: Daň
z 1 hl lihu kontingentovaného činila před
r. 1914 120 K a u lihu exkontingentovaného 140 K. Nyní
činí 2426 Kč. Cena čistého
lihu před válkou činila 205 K, nyní
3530 Kč. Cena hospodářského lihu činila
před r. 1914 70 K, nyní 550 Kč.
Z uvedeného jest zřejmo, že daňové
zatížení jest nyní 20kráte větší
a cena lihu čistého 17 1/2krát větší
než před válkou. Naproti tomu cena hospodářského
lihu stoupla toliko 8kráte, což jest poměr
jistě minimální, uvážíme-li,
že jest zajisté velmi málo průmyslových
výrobků - a snad vůbec žádný
- který by vykazoval drahotní index 8.
Denní zkušenost nám potvrzuje, že u všech
ostatních průmyslových odvětví
jest zvýšení ceny daleko větší
než index valutový, a to až desetkráte
i 20kráte větší. Z toho vyplývá,
že všechny námitky, které se podnikají
ohledně ceny lihu s ohledem na výrobu, jsou úplně
nesprávné, po případě tendenční.
Dále dovoluji si poukázati na to, že před
válkou byly poskytovány hospodářským
lihovarům ještě zvláštní
bonifikace, které činily podle velikosti lihovaru
6, 4, 2 K za 1 hl, a kdybychom kalkulovali s těmito bonifikacemi,
pak nynější cena lihu vyráběného
v zemědělských lihovarech jest zcela určitě
pod indexem valutovým. Drahotu lihu způsobuje toliko
vysoké daňové zatížení,
které činilo před válkou pouze 170%
z ceny hospodářského lihu, kdežto nyní
činí 420% ceny tohoto lihu. Naopak bylo by možno
prokázati, že podle podrobných výrobních
kalkulací naše hospodářské lihovary
nedostávají ani plné úhrady svých
výrobních nákladů a že cena lihu
placená v posledních dvou kampaních pohybuje
se mezi 100 až 200 Kč pod výrobními
náklady. Z toho vyplývá, že na každém
metrickém centu brambor v lihovaru zpracovaných
ztrácí se 5 až 8 Kč. Jestliže nyní
při zvyšování daně lihové
o 2.80 Kč na 1 litr přesunuje se na cenu toliko
1 K 80 h a výrobci mají zaplatiti ze svého
1 K, čili 100 K u 1 hl, znamená to, že ztrácí
se na 1 q bramborů v lihovaru zpracovaných nejméně
dalších 5 Kč. Toto zatížení
je velmi značné, zvláště když
se uváží, že tu jde vlastně o malé
živnostenské a hospodářské podniky,
které mají nyní dosti nízká
výrobní oprávnění, takže
všeobecná situace našeho zemědělského
lihovarnictví utváří se velmi obtížně.
Výroba lihová je stále celkem velice nízká
a zpeněžování lihu děje se za
ceny pohybující se pod výrobními náklady.
Přes tyto nepříznivé důsledky
nového zvýšení daně z lihu a
z cukru pro naše zemědělství bude náš
klub republikánských poslanců hlasovati pro
obě projednávané vládní osnovy.
Hlasovali jsme pro platovou úpravu státních
zaměstnanců a považujeme proto za svou povinnost
hlasovati i pro její nutnou finanční úhradu,
která na základě těchto zákonných
osnov má býti opatřena. (Souhlas.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Jílek. Uděluji mu slovo.
Posl. Jílek: Paní a pánové!
Vládní návrh o zvýšení
spotřební daně z cukru je opřen hlavně
o tvrzení ministra financí dr Engliše,
že je na dozírnou dobu vyřízen náš
problém měnový a že je nutno, aby stabilisované
měně bylo přizpůsobeno veškeré
hospodářství soukromé i veřejné.
Proto jeví se nutným předem zjistiti, zda
má dr Engliš pravdu, když tvrdí,
že je problém měnový vyřízen.
Když byla v Československé republice definitivně
překonána deflační politika, která
nadělala takové škody, nastala éra politiky
stabilisační. Znamená to částečný
přesun potud, že stabilisace není dělána
tak zcela se stanoviska finančního kapitálu,
jako byla politika deflační, že se přihlíží
k potřebám také jiné skupiny kapitalistické,
podle dr Engliše průmyslového a agrárního
kapitálu.
Avšak stabilisace je za kapitalismu, který se dnes
nalézá v rozkladu, nerozřešitelným
problémem. Zvláště to platí o
kapitalismu evropském, který právě
trpí nejvíce přesunem nastalým za
války mezi Amerikou a Evropou. Charakteristické
pro komplikovanou situaci evropského kapitalismu je úkaz
před válkou neznámý, že přechodné
zlepšení v jedné zemi je vykoupeno zhoršením
v jiné zemi, na příklad zlepšení
situace našeho průmyslu v letech 1924 a 1925 následkem
krise v Německu.
Dále je příznačno, že i v jedné
a v téže zemi je dobrý stav v jednom oboru
vykoupen krisí v oboru druhém. Příklady:
Poměrně dobrý stav finanční
v Anglii a kritická situace v anglickém průmyslu,
naproti tomu poměrně dobrá zaměstnanost
průmyslu ve Francii za současné ruiny francouzských
financí. Totéž bylo v Německu v době
poklesu marky.
Takové ostré protiklady vykazuje tedy poválečný
kapitalismus. A to ještě, co dosud bylo řečeno,
vztahuje se na poměry se stanoviska kapitalistů
samých. Dalším protikladem je, že konsolidace
nebo stabilisace možno dosáhnouti pouze na účet
životní, úrovně širokých
vrstev a právě jen na tomto základě.
U nás bylo všeobecné snižování
mezd a platů, omezení různých sociálních
zákonů - zavedení gentského systému
- a k tomu nutné zákroky politické proti
dělnictvu nutným předpokladem, aby se s touto
stabilisací vůbec mohlo začíti.
Finanční stabilisace ve smyslu kapitalistickém
učinila u nás značné pokroky: Tři
roky téměř nekolísající
valuty, korunované nedávno cedulovou bankou. Konsolidace
dluhu v Americe, "konsolidační" půjčka
upsána s poměrným úspěchem.
Připravuje se zákon o stabilisační
bilanci, jímž mají býti poměry
v bankách a podnicích uvedeny na stav, odpovídající
dnešní stabilisované valutě. Připravuje
se daňová "reforma", která má
dnešní nesnesitelný stav nejen "stabilisovati",
nýbrž změniti ještě v neprospěch
pracujících zachováním, resp. zvýšením
daní spotřebních, zvláště
daně z obratu, která samotným dr Englišem
byla původně označena za přechodnou,
za současného ulehčení daňového
břemena pro kapitalisty. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)