Měšťanská celně-kongruová
většina podle mého soudu není tělesem
hospodářsky jednotným, jak by se zdálo.
Není zde možno zakrýti hluboké hospodářské
rozpory. Také v této většině
jsou bohatí a chudí, favorisovaní a pomíjení,
a je naším přesvědčením,
že tyto hospodářské rozdíly tuto
většinu v budoucnosti rozloží. Po dlouhém
bloudění sejdou se vrstvy hospodářsky
vykořisťované, aby vytvořily tu pravou
majoritu mající zájem o blaho státu
a blaho zdrcující většiny. Jen tím
způsobem je možno, aby tato republika stala se skutečně
všem svým příslušníkům
laskavou matkou,
Velmi zajímavý je také rozvrh daně
výdělkové. Poplatníků až
do přibližně stanoveného základu
daňové sazby, t. j. poplatníků s výtěžkem
podniku do 20.000 Kč je celkem 357,642, to jest 86.5%.
Úhrn předepsané daně od této
zdrcující většiny je jenom 13,570.000
Kč z celkového předpisu zhruba 197 milionů,
v procentech 6.89%. Průměrně tito malí
živnostníci a obchodníci platí na jednu
hlavu 38 Kč. Cifry tyto ukazují, že vlastně
jádro živnostnictva a obchodnictva jsou dnes skuteční
proletáři, kteří ovšem nemohou
potřebovati té politiky, kterou dnes dělá
strana živnostenská tím, že těžce
opravdu zatěžuje nejširší kádr
svých voličů. Dále je potřebí
poukázati, že pokřik, že živnostníci
platí příliš vysokou daň výdělkovou,
do značné míry není oprávněn.
Výdělkovou daň platí nejvíce
střední a větší průmysl
a obchod při poplatním výtěžku
od 180.000 do 2 mil. Kč s úhrnným předpisem
zhruba 105 mil. Kč z celkové částky
190 mil. Kč činí v procentech 53.34% a průměrně
na hlavu 28.794 Kč. Proti drobnému živnostníku,
který platí jenom částku 6.59% z celého
předpisu jest zde nepatrná menšina velkých
poplatníků, kteří zaplatí výdělkové
daně 57.3% z celého předpisu.
Mohl bych mluviti ještě o dalším nerovnoměrném
zatížení na venkově daní pozemkovou
a daní činžovní. Uvedu jen jednoduché
srovnání. Výnos činžovní
daně domovní třídní za r. 1922
je odhadnut na 5,899.000, daň činžovní
a 5%ní 44,361.000, tedy daň domovní třídní
činí asi jen 18 daně činžovní.
Ale rozdíl tento vysvitne ještě nápadněji,
srovnáme-li zatížení občana zůstávajícího
v činžovním domě ve městě
a na venkově. Nájemné ze dvou místností
činí ve starých domech a při normálním
zvýšení 400 Kč a z toho platí
se daň činžovní 12.25% t. j. 49 Kč,
minimální přirážky, počítám-li
s 500%, činí 245 Kč, celkem tedy 294 Kč
ze 400 Kč nájemného činí skutečně
daň i z přirážkami. Tato daň
činžovní není daní přímou,
tato daň je již převalována na konsumenta,
kdo skutečně zůstává, tím
platí vlastně spotřební daň
ze svého bytu. Jak to vypadá na venkově při
stejném počtu místností? Na venkově
ze dvou místností platí se domovní
třídní daň podle sazebníku
6 Kč. Počítáme-li rov něž
s 500% přirážek, činí to 30 Kč,
celkem tedy 36 Kč. Tedy zatížení na
venkově 36 Kč, zatížení v městě
při téže rozloze bytu činí 294
Kč, čili téměř 9krát
tolik. Já bych mohl ukázati ještě také
dále, že zatížení daní obratovou
jeví se docela v neprospěch konsumentů. Při
dani pozemkové vybírá se daň obratová
u zemědělců 1%, ovšem tato daň
zůstane pro toho, kdo konsumuje své výrobky.
Ten, kdo je odkázán, aby výrobky přebíral
z rukou z prostředkovatelů, ten tuto daň
nezaplatí jenom 1%, nýbrž zaplatí ji
nejméně 1, 2, 3 dokonce 5%.
Já jsem si dovolil zde ukázati, jakým způsobem
nerovnoměrným rozvrženo je břemeno daňové.
Dovolil jsem si ukázati, že jsou zde ještě
doposud prameny daní přímých, které
nejsou vyčerpány, a že v důsledku toho
není potřebí, aby se sahalo k obrovským
a tísnivým dávkám spotřebním.
A nyní ještě několik slov k projednávané
předloze o dani z cukru. Hlasatelé zásady
římských právníků: zákon
budiž krátký - mohli by býti velmi potěšeni
z tohoto zákona. Zákon je opravdu velmi krátký
a na druhé straně velmi obsažný. Tento
zákon nese všechny vlastnosti daní spotřebních.
Je jednoduchý, je skutečně snadno proveditelný,
je při tom levný a hlavně přináší
obrovský výnos. Prosím, co znamená
tento, ne zcela 17 řádkový zákon pro
konsumenty? Znamená zde zatížení trvalé
436 mil. Kč - a operuji jenom s číslicemi,
které byly dány finanční správou
v důvodové zprávě - počítám
se spotřebou 3,357.000 kg cukru. A počítám-li
se zatížením dosavadním 38 + 16 hal.
a daní z obratu 25 hal., činí dosavadní
zatížení zhruba 265 mil. Kč. Zatížení
nové bude činiti Kč 1.84 + 25 hal., dohromady
tedy 2,09 Kč při spotřebě 3,357.000
kg 701,6 milionů Kč. Tedy diference, která
se objeví, trvalé nové zatížení
436 mil. Kč.
Jsem si vědom toho, že dnes se částečně
již tato daň vybírá. Proto znovu konstatuji,
že zde běží o trvalé zatížení
touto daní spotřební. Prosím, co to
znamená pro domácnost? Počítám-li
s počtem obyvatelů u nás 13.6 mil., znamená
to zatížení na hlavu 32 Kč. U pětičlenné
rodiny znamená to ročně 160 Kč. A
když se dívám na výdělkové
poměry, tedy to znamená, že textilní
dělník na Orlických horách bude museti
pracovati plné dva týdny, aby zaplatil tuto zvýšenou
dávku cukerní. Může se mně namítnouti,
že konsum cukru v dělnických rodinách
není tak vysoký. Ale právě já
podtrhuji, že u textilních dělníků
tato spotřeba jest, neboť jich podstatnou stravou
vlastně není nic jiného než chleba a
káva, a nebude-li tato káva oslazena, pak vůbec
výživné hodnoty nemá žádné.
Když se díváme s této stránky
na daně spotřební, pak tyto daně již
nejsou tak pěkné, nebyly a nebudou. Sám pan
ministr financí dr Engliš při jiné
příležitosti musil doznati, že tyto daně
jsou v obráceném poměru s důchodem
spotřebitele: čím tísnivější
tato daň, tím menší a tím méně
tlaku odolávající důchod. Myslím,
že ti, kteří dnes pro tuto daň budou
hlasovati, zapomněli, že je zde již jiné
velké zatížení, na hranici 300 milionů
korun a uvnitř daň, která bude placena konsumenty
producentům 1500 milionů, než všechno
dovolávání se těchto věcí
je marné.
Dovolil jsem si uvésti, že zatížení
na hlavu z cukru činí 32 Kč, nové
zatížení, které bylo způsobeno
právě zvýšenou celní ochranou,
můžeme odhadnouti na 1800 milionů korun. Znamená
to tedy průměrně na jednoho obyvatele 132
Kč, celkem s tím zatížením z
cukru činí to 164 Kč. Při pětičlenné
rodině znamená to zdražení živobytí
o 820 Kč. Díváme-li se na věci takto,
musíme se tázati, zda skutečně ta
úprava, která byla dnes projednána, placením
nových dávek spotřebních ještě
existuje, neboť tyto dávky konsumentům, státním
zaměstnancům vezmou to, co jim na druhé straně
stát poskytne.
Proti útokům na zvýšení daně
cukerní bráníme se již mnoho let. Považujeme
za svoji zásluhu, že jsme nedopustili, aby 16 haléřů
přirážka válečná nebyla
inkamerována, poněvadž jsme počítali
s tím, že tato tísnivá daň, jakmile
bude jen trochu možno, bude nejdříve odbourána.
To, co se dnes uvádí pro zvýšení
daně cukerní, jsou, myslím, důvody,
které by se již uváděti neměly.
Uvádí se jed, nak to, že daň cukerní
má býti valorisována, dále, že
cukr je v našem státě nejlacinější
potravinou. Myslím, že otázka valorisace je
nedomyšlena. Měl jsem již příležitost
ukázati, kde by se mělo valorisovati, že by
se měla valorisovati především daň
pozemková, a že by potom nebylo potřebí
zaváděti tuto daň spotřební.
Je zde dále námitka, že cukr je skutečně
naší nejlacinější potravinou. Zapomíná
se, že tato potravina do značné míry
nahrazuje tuky a že zde při zavedení cel tuky
přirozeně stoupnou a náhrada, která
sloužila za tyto tuky, cukr, bude zatížen novou
daní. Námitka, že u nás je cukr lacinější
nežli jinde, myslím, že neobstojí. Je
to potřebí poukázati jaké jsou výdělkové
poměry v jiných státech, že ne nadarmo
československý stát je teprve na 13 místě
ve výši mezd a jestliže někde je cukr
dražší nežli u nás, jsou tam přirozeně
jiné poměry výdělkové, které
zdražení cukru snesou. Jestliže produkujeme takovou
obrovskou spoustu cukru - dvě třetiny vyvážíme
na světový trh a jsme v mnohém směru
rozhodujícím činitelem na tomto trhu - měl
by tento cukr býti u nás lacinější.
Tam, kde se co vyrábí a rodí, je to vždy
lacinější nežli tam, kde se to dováží,
ale vidíme, že u nás je cukr poměrně
dražší, než cukr, který vyvážíme
do ciziny, a že spotřebitelé musí platiti
ten dumping, musí platiti vyšší daně
spotřební, aby se mohl od nás cukr vyvážeti.
Mohl bych zde uvésti některá velmi působivá
data na daních spotřebních. Daně spotřební
neustále vzrůstají. Ukáži na
některé: daň z obratu r. 1921 činila
1.100,000.000 Kč, r. 1925 už 1.593,000.000 Kč,
cla roku 1921 191,000.000 Kč, r. 1925 už 804 miliony
Kč, daň z lihu r. 1921 255 milionů Kč,
r. 1925 uz 280 milionů Kč, všeobecná
daň nápojová roku 1921 131 milion Kč,
r. 1925 už 226 milionů Kč, daň z masa
r. 1921 39 milionů Kč, roku 1925 už 111 milionů
Kč, daň z jízdních lístků
r. 1921 71 milion Kč, r. 1925 310 milionů Kč.
A tak bych mohl pokračovati dále.
Naproti tomu daně přímé zůstávají
téměř nehnuté, anebo se v nich objeví
přirozeně jen znehodnocená koruna. Daň
pozemková na př. r. 1922 činila 150 milionů
Kč, r. 1925 už jen 140 milionů Kč, domovní
daň třídní činila roku 1921
zhruba 6,9 milionu Kč, v roce 1925 9,6 milionu Kč,
tedy zvětšení nepatrné asi o 50%, činžovní
daň, která je vlastně daní spotřební,
stoupla ze 46 milionů Kč v roce 1921 na 68 milionů
Kč r. 1925. Skutečné zvýšení
můžeme konstatovati u daně výdělkové
podle hlavy I a II.
Celkem možno říci, že daně přímé
stouply sice o 900 milionů Kč, ale naproti tomu
nepoměrně stouply daně nepřímé,
asi o 1 1/2 miliardy. A to je tím tísnivější,
poněvadž už dříve daně nepřímé
mají převahu nad daněmi přímými.
Celkem podle rozpočtu z r. 1925 daně nepřímé
činily 4130 milionů Kč a daně přímé
1870 milionů, z čehož polovina činí
daň z příjmu, asi 800 milionů Kč.
Často se hovořívá a je to okřídlené
slovo, že, náš daňový systém
je vlastně napjatý luk, jehož není možno
dále napínati. Ale buďme spravedliví
a řekněme si hned, jak tento luk, vypadá.
U středu je tento luk silnější, po stranách
slabší. Strany jsou více ohnuty a tyto strany
v daňovém zatížení představují
daně nepřímé, střed luku, který
je kompaktní a se neláme, to jsou daně přímé.
Počítáme-li s výnosem daní
spotřebních 4130 milionů Kč, znamená
to zatížení na hlavu 305 Kč. Při
výnosu 1870 milionů Kč daní přímých
je to zatížení 133 Kč na hlavu.
Prosím, jak se jeví nyní toto zatížení
vzhledem k důchodu.
Dělník, který nemá více ročně
dnes než 5200 Kč při 4členné
rodině, je zatížen daní spotřební
1220 Kč, t. j. tato daň spotřební
1220 Kč, činí skoro 1/4 jeho celého
důchodu. Při živnostech v rolnických
podnicích při 15 tisících Kč
důchodu a při 4členné rodině
činí to také 1220, ale těchto 1220
Kč je už jenom 1/13 důchodu, a jdeme-li dále
při podnikateli nebo průmyslníku, který
má 50 tisíc Kč ročního důchodu
při 4členné rodině, je to 1220 Kč,
znamená to 1/41 důchodu, a řekneme-li, že
konsumuje, poněvadž je bohatší, více,
že zaplatí dvakrát tolik na spotřební
dani, činí to sotva 1/20 jeho důchodu. Z
uvedeného nemůže se nám nikdo diviti,
že jsme zaujati proti dávkám spotřebním.
Druhá věc, která je spojena s těmito
dávkami spotřebními, je odůvodnění,
že je nutně třeba těchto dávek
spotřebních na požitkový systém.
A tu si dovoluji poukázati na to, že na tento požitkový
systém naše strana poctivě povolila to, co
bylo prostě možné.
My jsme v rozpočtovém roce 1925 povolili celou řadu
tísnivých dávek, ať to byly dávky
z telefonních poplatků, z úředních
úkonů, z jízdních lístků,
zvýšení poplatků kolkovních,
dále úsporu, která vznikla z restrikce počtu
státních zaměstnanců. Celkem může
se hovořiti o 600 mil. Kč. Vedle toho ještě
dáváme k disposici státní správě
celou řadu důchodů jiných. Může
se ušetřiti na kongrue, pro kterou nejsme a která
bude činiti 38 milionů Kč. Může
se ušetřiti na nákladech na kultus, který
činí kolem 70 mil. Kč. Dále je zde
výnos ze zavedených cel, který můžeme
směle odhadnouti na,300 mil. Kč. Daň úroková,
která může vynésti 150 mil. Kč.
Dále upozorňujeme na zavedení daně
z vyššího služného pro ředitele
bank, členy správních rad atd. Také
možno zavésti daň exportní. Dále
je možna valorisace přímých daní.
Tedy my jsme poskytli nejen to, co bylo potřebí
k tomu novému platovému systému, nýbrž
my jsme poskytli ještě daleko více. Výtka,
že my bychom skutečně chtěli tímto
způsobem znemožniti uzákonění
platového systému, se nás nijak netýká.
Při této příležitosti nemohu
si odepříti, abych neupozornil, jaká, myslím,
neodůvodněná ochrana jest u nás poskytnuta
výrobě cukerní. 1 kg cukru u nás je
zatížen clem 26 haléřů, koeficient
krát 13, to znamená 3,38 Kč na 1 kg cukru.
Jestliže dosavadní dávka, když počítáme
i s těmi tolerovanými 70 hal., činila 1,49,
bude činiti nyní ochrana o 1.89 více na 1
kg. Počítáme-li s těmi 3,357.000 kg,
znamená to, že konsument zaplatí zde při
této ochraně o 634,4 mil. více, kdyby skutečně
se tato zvýšená ochrana projevila v ceně
cukru. Obava, že příplatek, který činí
70 hal., a je smluvený, by se od výrobců
nedostal, myslím, že není odůvodněna,
a to proto, poněvadž dnes máme možnost
otevřením hranic snížiti ceny cukru.
My jsme již takovou válku prodělali r. 1923,
kdy skutečně chtěli u nás producenti
zvýšiti ceny cukru, protože byla na světovém
trhu cena cukru větší než u nás.
Prostě zakázáním vývozu přinutili
jsme je, aby skutečně cena cukru nestoupla. Já
přiznávám, že produkce cukerní
pro nás má obrovský význam. Stamiliony,
které jsou dnes investovány v cukerním průmyslu,
dále zemědělství, které je
nesmírně interesováno na rozvoji cukerního
průmyslu, nabádá nás k tomu, aby skutečně
tento průmysl měl řádnou ochranu,
aby vydržel soutěž, do které dnes jde.
Než tato ochrana nesmí přesahovati meze nutné
potřeby. Musíme usilovati o to, aby skutečně
tato veliká industrie cukerní nebyla jenom v majetku
několika lidí, resp. dvou kartelů, které
samy mají v rukou osudy nesmírného počtu
konsumentů. Zde je nutno, aby státní správa
mohla skutečně dohlédnouti na hospodaření
těchto kartelů. Zákon o kartelích,
který byl slibován a mohl býti předložen,
záhadným způsobem zmizel. Dále máme
také zájem na tom, aby skutečně industrie
cukerní byla vystavena do soutěže světové,
aby u nás byl uvolněn obchod. Uvolněním
obchodu obdržíme skutečně správné
ceny cukerní a jestliže nutný tento proces
bude vykonán, myslím, že není žádné
překážky, aby obchod cukerní byl u nás
také monopolisován. Všechny známky nasvědčují
tomu, že v tomto směru jsme dostatečně
pokročilí, takže jest možné s monopolisací
v budoucích letech opravdu počítati.
Je zde další otázka, jakým způsobem
se poslouží konsumu zvýšením daně
cukerní. Myslím, že zvýšením
daně cukerní konsum nebude zvýšen. To
jest tím nebezpečnější, že
při světové soutěži naše
produkce cukerní bude odsouzena na konsum domácí.
Mám zde některá data, která jsou velmi
poučlivá. Čím jest dražší
cukr, tím menší jest jeho konsum. Ovšem
musí se počítati s určitou poplatností
a hospodářskou schopností ve státech,
které umožňují, aby i dražší
cukr mohl býti více konsumován. Konsum cukru
v republice Československé v letech 1903/1904 činil
11.2 kg a stoupl r. 1924, 1925 na 28.6 kg cukru na hlavu. Zde
jest jasno, že skutečně tuk zastává
úlohu cukru. Při tom cena u nás ve vnitrozemí
byla r. 1925 5.18 Kč za 1 kg. V Rakousku při ceně
4.41 Kč jest konsum cukerní v r. 1924/1925 26,8
kg na hlavu. Zde se odráží do jisté
míry valutární a hospodářské
poměry, protože při poměrně laciné
ceně cukru přece jen konsum neodpovídá
spotřebě u nás. Myslím, že nejjasnějším
dokladem jsou data, která jsou z Ruska. V Rusku je cena
cukru 24.20 Kč za 1 kg - to jest vzato z r. 1925 a konsum
cukru jest pouze 6,8 kg na hlavu.
Jsem u konce svých vývodů a shrnuji. Pro
dávky z lihu a cukru nelze nám hlasovati, neboť
znamenají další nesmírné zatížení
těch nejubožejších tříd
našich lidí, kteří se nemohou žádným
způsobem brániti, odpovídají však
úplně daňové politice buržoasních
stran. Poskytli jsme již dostatečné množství
úhrad a dáváme úhrady další:
daň rentovou a dávku jednou pro vždy, daň
ze zbytkových statků, valorisace daně pozemkové,
daň z vyššího služného a jiné.
Není nám naprosto možno dávati úhrady
další po zavedení cel, která znamenají
nesmírné zatížení konsumentů
300 mil. na hranicích a jednou a půl miliardou uvnitř
tohoto státu. Konečně v daném případě
neběží zde o platový systém,
nýbrž o uspořádání poměrů
finančních tohoto státu a myslím,
že poměry, které dnes jsou, žádným
způsobem nás neoprávňují k
tomu, abychom se této činnosti zúčastnili.
Proto budeme hlasovati proti této dávce. (Potlesk
čsl. soc.-demokratických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Dalším řečníkem je p. posl.
Siegel. Dávám mu slovo.
Posl. Siegel (německy): Dámy a pánové!
Jest přímo typickým zjevem, že vláda,
když pro jakýkoli účel potřebuje
peněz, sahá vždy jen k zatížení
předmětů, které jsou konsumovány
nejširšími vrstvami Zvýšení
daně z lihu a cukru jest nový příklad
toho, jak má býti bez rozpaků a bezohledně
způsobeno nové zdražení dvou tak důležitých
předmětů spotřeby.
Celý dosavadní berní systém jest,
mírně řečeno, zjevem trvale neudržitelným,
neboť bude-li tato daňová politika takto dále
provozována, vyschne postupem času jeden pramen
daní za druhým.
Již za starého Rakouska byla berní prakse -
a o tom mohu jako dlouholetý člen berní komise
mluviti ze zkušenosti - provozována vždy tak,
že poplatníci, žijící v německých
oblastech, byli podstatně více zatěžováni,
než ostatní národnosti. I proti německému
rolníku byla tato prakse vykonávána. O řemeslu,
obchodu a průmyslu bylo by lze uvésti co do poměrů
v německé a české oblasti tisíce
případů, jak blahovolně bylo vždy
zacházeno s poslednějšími. A nyní,
kdy my Němci musíme žíti ve státě,
v němž ti, již jsou u moci, byli po celá
desítiletí vychováváni v zášti
proti nám, nelze přec přes všechnu.
zdánlivou demokracii světu stále a stále
namlouvanou, pro Němce stran berní povinnosti očekávati
nic dobrého.
Nyní, kdy se stát následkem přímo
nesmyslného plýtvání miliony a miliardami
nachází v neustálé peněžní
tísni a dokonce prý jsou úplně prázdné
pokladny pro živelné škody a stát se musí,
dohnán nouzí, obrátiti také na své
nadvlastence, aby projevili obětavost, tu ozývají
se již také v českých listech důtklivé
hlasy proti tomuto způsobu finančního hospodářství.
Porovnáme-li trochu naši berní povinnost s
několika jinými státy, dojdeme k těmto
číslicím: Podle statistických pramenů
r. 1924 přišlo na jednoho obyvatele ve Francii 1039,
v Italii 820, v Rakousku 430 a v Československu 1260 Kč.
Moloch vojenský žádal od každé
hlavy 170 Kč. A francouzské vrchní velitelství
stálo tehdy ročně 46 1/2 milionů
Kč. Těchto málo číslic, zejména
však poslednější, dokazují, že
velikášství těch, kdož stát
řídí, promarňuje a vydává
nehorázné sumy, jichž národní
hospodářství tohoto státu trvale snášeti
nemůže. Také převeliké representativní
vystupování osob vedoucích režii v cizině
i doma pohlcuje nespočetné miliony. Jsme malý
stát a vydržujeme domácnost, jako velmoc.
A také ukázalo se v tomto státě úplatkářství
od lihu až ke kabelům a benzinu ve světle,
které jeho vážnost doma i za hranicemi valně
snižuje.
Také soustava vázaného hospodářství
lihem jest zbytečná. Vázané hospodářství
lihové bylo již r. 1922 prohlášeno za
neudržitelné a vyslovila se také, pokud vím,
ministerská rada již 18. března 1922 v zásadě
pro volnost výroby a obchodu lihem za současné
případné úpravy daně z lihu,
to jest, přiměřeného jejího
zvýšení. Pokud jde o účelnost
společnosti pro zpeněžení lihu, nelze
její zbytečnost odůvodniti pádnějším
důvodem, než prohlášením, které
učinil jeden z její vedoucích činitelů,
"že systém společnosti, bez domácí
spotřeby ztrácí proti správě
státní své oprávnění".
To znamená, že její jediná zásluha
na prospěch státu jest, že vybírá
státní podíl po 800 Kč na oficielní
ceně lihu. (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
Tato jediná činnost společnosti pro stát,
která by byla dávno zbytečnou, kdyby oněch
800 Kč bylo zákonem uloženo jako řádná
daň lihová, zatížila cenu lihu a domácí
spotřebitele velmi podstatně. Podle bilance společnosti
pro zpeněžení lihu v kampani 1924/25 činila
správní režie 10,407.851 Kč a režie
odbytová 35,386.015 Kč. Když jsou k disposici
tak ohromné sumy, lze snadno dávati správním
radům a ministrům dary, které lze velmi těžko
uvésti v soulad s pojmem poctivého vydělávání.
Jen tyto dvě režie, které by zmizely uzákoněním
státního podílu 800 Kč jako řádné
daně na ceně lihu a uvolněním lihového
hospodářství, zatěžují
cenu čistého lihu pro domácí spotřebu
více než 150 Kč na hl, to dokazuje, jak se
výběrčí činnost společnosti
již dávno stala zbytečnou. Jest přímo
podivné, že finanční správa předkládá
návrh zákona o zvýšení daně
z lihu o 280 Kč na 1 hl čistého lihu, oč
tedy více z lihu požaduje.
Bylo by jistě optimismem chtíti snad z toho dovozovati,
jak by mohlo a dalo se nahraditi těmito 280 korunami oněch
800 Kč státního podílu na ceně
lihu, protože tento podíl jest ve vážném
rozporu s právem, které zaručuje ústava
Československé republiky konsumentu, pokud se týče
jeho zatížení veřejnými dávkami.
Má býti tento státní podíl
800 Kč na ceně lihu přes zmíněný
rozpor i nadále zachován, a to bez zřetele
na to, že se oň platí méně na
dani z lihu při dováženém lihu a dovážených
lihovinách - snad zase dovozní prémie, aby
tu byl důstojný protějšek k vývozním
prémiím skrytě poskytovaným lihovarům
- a našla se na odůvodnění toho formule
"dobrovolná dávka" lihového průmyslu!
Proč musí spotřebitel touto dávkou
přispívati také na lihovarníky a na
jejich organisaci, kterou v podstatě jest společnost
pro zpeněžení lihu, a na její obchody?
Tyto platy nejsou právě malé, jak dokazují
následující číslice. V ceně
1 l lihu, který stojí ve velkém 35.30 Kč,
zaplatí spotřebitel státu 24.26 Kč,
lihovarníkům na jejich obchody a jejich společnost
7.80 Kč, kdežto cena lihu samého činí
jen 3.24 Kč. Musí se tedy okrouhle platiti na státních
daních a jiných dávkách 90%, proč
se tu neužije lichevního zákona?
Srovnáme-li věc s jinými státy, přicházíme
v českých korunách k těmto číslicím:
zatížení daňové v Rakousku 11.30,
v Maďarsku 11.50, v Jugoslavii 14.95, v Rumunsku 4.25, a
v Československu 24.60 Kč na litr. Ceny lihu v jednotlivých
zemích jsou v Rakousku 23.15, v Maďarsku 24.15, v
Jugoslavii 22.75, v Rumunsku 7.80, v Polsku 32, v Německu
(monopol) 34.30, a v Československu 35 až 45 Kč.
Máme tedy, jak jsem dokázal několika málo
číslicemi, v Československu, v zemi, která
podle výroků českých blouznivců,
oplývá mlékem a medem a kde by měl
všeho býti dostatek, nejvyšší daň
z lihu a nejvyšší ceny lihu. Spotřeba
lihu činila v kampani 1921-22 320.000 hl, v kampani 1924/25
272.000 hl.
Pokles konsumu stoupá stále také v nynějším
výrobním období, což ovšem má
asi příčinu částečně
v panující hospodářské krisi.
Ač nutno počítati s tím, že se
konsum proto, že již na podzim hrozilo zvýšení
ceny lihu velmi silně zásobil, zůstali jsme
proti stejnému období loňského roku
pozadu o 1,000 hl.
Lze míti za to, že úbytek spotřeby bude
v běžící kampani při nezměněných
cenách činiti 5%, nikoliv jak pan ministr financí
míní teprve po tom, až zvýšení
bude zavedeno, a tu ještě počítá
pro 5%-ní pokles s přechodní dobou pouhých
5 měsíců, mírně čítáno,
musel by se však očekávati pokles o 8 až
10%.
Podle výpočtů finančního ministerstva
byl výnos z 272.000 hl X 2200 = 603,840.000 Kč.,
při poklesu konsumu o 10%, t. jest 27.000 hl 244.800 hl
X 2500 = 612,000.000 Kč, tedy větší
příjem o 8,160.000 Kč. Při tom vybere
stát na dani z obratu při 27.200 hl X 206 méně
o 5,603.200 Kč.
I země dostanou ze zvýšené číslice
příjmů méně o 27.200 hl X 200.
Tato číslice jest sice obsažena ve větších
příjmech, chybí však v hospodářství
zemském. Jest tedy početní příklad
zvýšení ze 12,20 na 15 Kč velmi pochybný.
Co se týče dodatečného zdanění,
nutno i toto krátce odmítnouti.
Pan ministr financí odhaduje efekt na 2,000.000 Kč,
protože má za to, že tu jsou větší
zásoby. Jeho názor bude však asi z části
mylný. Panující peněžní
tíseň, která souvisí s všeobecnou
hospodářskou krisí, ve které se nacházíme,
neumožňuje hospodským vůbec, aby se
zásobili. Aparát dodatečného zdanění,
který by zůstal 60 dní v permanenci, stál
by stát velmi mnoho a výsledek byl by v poměru
k vydáním jen minimální, jen jedno
by zbylo, sekatura.
O cukerní dani chci zcela zhuštěně říci
jen toto: Cukerní daň činila míru
38 zlatých korun a činí nyní 124 Kč.
K tomu má nyní přistoupiti zvýšení
daně o 60 Kč, tak že zdanění
se započtením těchto 60 korun stouplo by
o 184 koruny.
Spotřeba cukru nestoupla podstatně v době
od 1919 do 1925.
Cukerní průmysl sám nevzpírá
se zvýšení o 60 Kč, z něhož
sám chce platiti dvě třetiny, t. j. 40 Kč.
Poněvadž asi nelze za to míti, že tak
jedná z lidského a sociálního soucitu,
přicházíme k přesvědčení,
že buď byla dosavadní možnost výdělku
u cukerního průmyslu obrovská, anebo, je-li
tato domněnka mylná, že můžeme
jako následek chystaného většího
zdanění očekávati, že bude jakost
cukru zhoršena.
Konsumenti mají platiti jednu třetinu, t. j. 9,20
Kč.
Máme-li za to, že obyvatelstvo spotřebuje ročně
na hlavu 30 kg cukru, činí toto zvýšení
ročně 6 Kč. Pan ministr financí počítá
s polovicí, počet jeho však bude sotva správný.
Poněvadž, jak jsem číselně dokázal,
líh a cukr, dva z nejdůležitějších
a nejvíce požadovaných předmětů
spotřeby, jsou již zatíženy daněmi
a dávkami přímo nesnesitelnými a poněvadž
také dnešní, přímo beznadějné
hospodářské poměry a jimi způsobený
pokles kupní síly obyvatelstva proti tomu mluví,
jsem toho mínění, že nutno každé
zamýšlené zvýšení prostě
odmítnouti:
Poněvadž cukr jest pro život všeho obyvatelstva
následkem jeho rozmanité upotřebitelnosti
přímo nepostradatelný, musím dáti
výraz svému podivení a zároveň
svému rozhořčení snad tím,
jak bylo vůbec možno žádati, aby platilo
další zvýšení daně z cukru.
Také z dosavadní úředně stanovené
ceny lihu dostává pan ministr financí beztoho
již tolik, kolik potřebuje z lihu k stabilisaci státního
rozpočtu.
Jestliže nespočetné miliony a miliardy, které
byly již na daních vymačkány od dob
trvání tohoto státu, ještě nepostačují,
aby mohly býti financovány nutné sociální
reformy a zařízení, pak nechť to vláda
konečně vezme doopravdy a zarazí přímo
nesmyslné plýtvání penězi na
neproduktivní účely!
Německé školy jsou uzavírány
nebo násilně zabírány, za to se však
zřizují v německých městech,
jak se také děje v Trutnově, vzdorostavby
milionovými náklady. Tropíme representační
luxus, jako sotva která evropská velmoc, a mnoho
jiného.
Kdyby bylo upuštěno od césarského šílenství,
kterým jsou bohužel dosud zachváceny vedoucí
kruhy tohoto státu, mohlo by býti každý
rok uvolněno sta milionů pro sociální
a produktivní účely.
I já mohu posouditi, že řešení
finančních potřeb ve státě
není snadné, a uznávám obtížnou
situaci, ve které se pan ministr financí tou dobou
nachází. Daly by se však zjednati obrat a zlepšení,
kdyby vydání na účely mnou kritisované
byla přivedena co nejdříve na rozumnou míru,
odpovídající nosnosti přiměřené
počtu obyvatelstva.
Německá strana národní bude z důvodů,
jež jsem vyložil, hlasovati proti každému
dalšímu zatížení lihu a cukru.
(Potlesk poslanců něm. strany národní.)