Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. Moudrý.
Dávám mu slovo.
Posl. Moudrý: Slavná sněmovno! Boj
o kongruu, který zde vidíme, nám ukázal
tvářnost celého porevolučního
světa od konservativních a středověkých
názorů až po radikální názory
filosofické, materialisticko-komunistické. To všecko
nám ukazuje složitost života duchovního
a rovněž to ukazuje na mnohé problémy
politicko-filosofické, které dnes pronikají
náš politický život od revoluce.
Mluvíme o kongrue, to znamená konkrétně
řešiti poměr církví ke státu.
Tedy, poněvadž církve nám tlumočí
náboženské názory, jde o poměr
světa náboženského a jeho cítění,
náboženských představ ke světu
vnějšímu a jeho organisaci. Máme zde
dvě oblasti. Na jedné straně náboženský
život, náboženské problémy, ať
už je formulujeme kladně, jako je formuluje církev,
nebo záporně, jako některé politické
strany, vycházející z různých
radikálních názorů. Na druhé
straně máme organisační formu, to
znamená právní poměr. Náboženskou
filosofii, náboženství na jedné straně,
právo na druhé straně. Vidíme, že
tento právní poměr mezi církví
a státem vyrůstal ze světového názoru.
Měnil se v bojích. Naše historie, hlavně
doba husitská ukazuje, jak se vyvíjely tyto otázky,
a to často ve formách krutých náboženských
bojů.
Když se díváme vývojově, historicky
na tu dnešní episodu, můžeme říci
tolik s našeho stanoviska, že stojíme před
úkolem, jak bychom zlomili poslední zbytky středověké
hierokracie a vytvořili zde poměr podle nových
moderních směrů a názorů, jak
se vyvinovaly od konce středověku. Víme,
že to byla doba husitská, doba reformace, u nás
Hus, který dal první náraz do soustavy hierokratické.
Vidíme, jak od reformace se vyvíjejí názory
filosofické, jak roste práce vědecká.
Počíná úcta rozumu a vzniká
řada filosofických systémů. Nyní
bych mohl uvésti, jak dochází k revoluci
francouzské, kdy vzniká nová filosofie osvícenská.
Pozorujeme různé filosofické směry
od Voltaira, Rousseaua přes Humeův skepticismus
až ke Kantovi, od hegelovské filosofie až k subjektivistickým
názorům Schopenhauerovým. Vidíme,
jak se zde vyvíjejí různé systémy,
na jedné straně systémy čistě
materialistické, které se domnívají,
že je jen hmota, na druhé straně vidíme
názor krajně idealistický, názor subjektivně-filosofický,
který vůbec neuznává hmoty a domnívá
se, že je jen představa, jak to řekl radikálně
Schopenhauer. To je široká bohatost myšlenková
světa politicko-filosofického. Marx na př.
zakládal svůj politický systém a svoji
ekonomii na filosofii hegelovské. On právě
si představoval, že každý dělník
bude filosoficky vzdělán, že to bude filosof
a s ním domníval se, že vytvoří
nový svět, novou organisaci světového
řádu. Jak se to potom vyvíjelo s marxismem,
o tom mluviti nebudeme.
Na jedné straně máme zde zbytky středověku.
Celý středověký směr je udržován,
konservován až do dnešní doby. Jest konservován
velmi věrně a neústupně v církvi
katolické. Středověké kanonické
právo v ničem zde neustupuje. Na druhé straně
vidíme filosofické směry jednak protináboženské,
proti náboženství vůbec, a ovšem
názory filosofické, které na příklad,
jako u Masaryka, mají k náboženství
docela jiný poměr, než jaký má
filosofie materialistická.
Chtěl bych zde při řešení těchto
problémů říci několik zásadních
principů, které, myslím, nám dají
jednotící hledisko a budou také opět
dělidlem pro různé směry a proudy,
které se zde vyvíjejí - a ovšem často
rušivě - ve světě socialistickém.
Myslím, že tento vývoj nejlépe můžeme
pozorovati na poměru církve ke státu. Uvedl
bych stručně několik fakt, jak za sebou šly
a jak se v dějinách po staletí poměr
církve ke státu vyvíjel. Až do XI. století
máme t. zv. caesaro-papismus, t. j. stát ovládal
církev, církev používala organisace
státu, aby se mohla organisovati pod jeho mocí,
jeho ochranou a vlivem. V XI. století dozrává
pevná organisace církve římské,
k níž základ položil velmi energický
papež Řehoř VII. Vidíme, že se
ustaluje celibát, kněží se nesmí
ženiti. Toto zařízení dělá
papež proto, aby vytvořil bojovnou armádu,
která by byla oddálena ode všech světských
starostí. To byl organisační účel
celibátu, papež chtěl kněžstvo
jako nositele bojovné církve oddáliti od
starostí rodinných, chtěl z nich udělati
bojovníky, kteří by nebyli spoutáni
se společností. Ovšem trvalo to dlouho, než
k celibátu došlo v praxi, než skutečně
byl uznán a církví probojován.
V té době vládne v církvi teorie o
dvou mečích: o meči církevním
a meči světském. Papež měl tyto
dva meče a vlastně podle tehdejší teorie
papež panovníkům světský meč
svěřil. To znamená, že právo
světské jest odvozeno od práva církevního.
A tak vidíme, jak během XI. století nabývá
nad státem moci církev a jak se církevní
právo stává normativním, nadřaděným
právům státním, která ovšem
byla nesjednocena a v každém teritoriu se jinak vyvíjela.
Tak to vypadá ke konci středověku. Víme,
že dnes katolická církev představuje
středověk - a to jest, jak jsem řekl, to
důležité a že kanonické právo
jest úplně převzato ze středověku,
takže v katolicismu můžeme viděti středověk
do dnešní doby konservovaný. Církev
katolická měla moc donucovací, byla skutečnou
organisací státní, měla v rukou soudy
a hlavně ve všech věcech, které se týkaly
poměrů manželských a patronátních,
rozhodovaly církevní soudy. To znamená, že
církev měla povahu organisace státní,
že právo církevní bylo nadřaděno
právu světskému, to znamená, že
v praxi byla církev "una, sancta, catholica, apostolica",
byla jediná, jen ona měla pravdu a nesnesla žádného
jiného mínění, byla svatá,
katolická, to je všeobecná. neuznávala
jiných církví a apoštolská, to
jest odvozovala historický původ od apoštolských
zakladatelů.
Tak středověk znamenal úplné nadřadění
církve státu. (Výkřiky poslanců
čsl. strany socialistické.) Tento poměr
znamená sesvětštění církve,
to je jasné, na úkor náboženského
cítění. Reformace přinesla změnu,
vyvřela z odporu proti tomuto sesvětštění
církve. Revoluce proti absolutismu církevnímu,
proti hierokratismu projevila se v dlouhých bojích
o svobodu přesvědčení a končila
absolutismem panovnickým. Víme, že na sněmu
Augšpurském pak bylo povoleno panovníkům
t. zv. ius reformandi, právo měniti náboženské
smýšlení svých podřízených.
Panovník mohl podle toho, jakého byl náboženského
smýšlení, měniti a nařizovati
náboženské smýšlení svých
poddaných. To byl vlastní základ absolutismu,
když panovník mohl diktovati náboženské
smýšlení svým poddaným. Tento
diktát se rozšířil na všechny ostatní
obory jeho panovnické moci, jeho regimentu. Vidíme
také, jak současně po reformaci zesiluje
absolutismus panovnický, ale současně vidíme,
jak také v církvi zesiluje po reformaci absolutismus
papální čili papežský. Do té
doby rozhodovaly koncily. Koncily v církvi římské
představovaly jakési demokratické zřízení.
Když nějaký zákon měl býti
vydán, sešli se biskupové a vyslanci církve
a usnášeli se. To byl princip demokracie. Ale vývojem
krok za krokem a rovnoběžně s absolutismem
světským zesiluje absolutismus papežský
a dochází naopak k boji mezi biskupy a papežem.
Ještě pak ve století XVIII. Febronius a biskupové
francouzští, kteří usilovali o vytvoření
samostatné gallikánské církve, bojovali
proti tomuto absolutismu papežskému, ale r. 1869 tento
vývoj končí vítězstvím
absolutismu papežského a úplným potřením
demokracie, pokud ještě v koncilech zůstala.
Papismus to vyhrál proti koncilům, proti episkopální
teorii, to jest proti biskupům, kteří chtěli
míti spolurozhodující vliv na řízení
církve a kteří chtěli obsahově
rozhodovati o vnitřních věcech církve.
Uvědoměme si to. Rok 1869 není doba tak vzdálená
ode dneška. Je důležité si uvědomiti,
že velká spousta lidí, kteří
dnes patří do církve katolické, žijí
v církvi, která znamená nejprudší
a řekl bych nejdůslednější konservativní
formu.
Vývoj docela opačný, než se děje
v našem národě. Viděli jsme u nás,
jak vrcholil absolutismus v josefínství za Josefa
H., osvíceného absolutistického panovníka,
udržel se až do r. 1848. Po krátké revoluci
přichází opět reakce. Roku 1855 smluven
konkordát s Římem, ale po roce 1866 přicházejí
zákony nové, které zaručují
již rovnost občanům před zákonem,
až docházíme ještě za starého
Rakouska k všeobecnému hlasovacímu právu.
V naší republice prohlašujeme nejširší
politickou demokracii. (Posl. Mikulíček: Rakouské
zákony papež proklel a my dáváme těmto
papežencům 200 milionů!) K tomu přijdeme.
Nemám na mysli praxi, která tu dnes je, ale v naší
ústavě tento demokratický řád
máme zaručen. Ukazuji na rozdíl proti vývoji
katolické církve, že tam dochází
se od původních demokratických forem až
k nynějším formám absolutistickým.
Na náboženském poli vidíme, že
na jedné straně se vyvíjí nové
církve křesťanské, evangelické,
které se odlupují od mezinárodní organisace
římské, přijaly jazyk národní
a formu církví teritoriálních. Ty
se kryjí s územím státu a vznikají
tak zde církevní útvary, když neřekneme
národní, tedy teritoriální. Na druhé
straně zůstává mezinárodní
organisace církve římské, která
udržuje zbytky starého režimu hierokratického
a jenom krok za krokem se vzdává po bojích
nadvlády nad státem. (Posl. Mikulíček:
Papež poručí a senátor se musí
vzdáti!) Podle kanonického práva papež
má moc, aby své podřízené kněze
sesazoval. Záleží na tom, zdali kněží
a jejich politické strany poslechnou či ne.
Pozorujme dále docela stručně vývoj
od doby josefínské, od doby osvíceného
absolutismu. Vidíme, že Josef II. si přál,
aby se obvody diecésí kryly s hranicemi státu,
my jsme k tomu ještě nedošli - vidíme,
že omezoval soudy církevní. Dále se
dovídáme, jak revoluce francouzská a pozdější
moc Napoleonova zrušila papežský stát.
Ale po revoluci přišla zase restaurace. A jak tato
restaurace končí? Svatou aliancí. Svatá
aliance... (Posl. dr Franke: Myslíš tu naší?)
Ta naše je jí podobná. Svatá aliance
po dobách napoleonských končí naprostou
reakcí a řekl bych protirevoluční
snahou, aby potlačila všechny výhody i výboje,
které ve veliké revoluci francouzské byly
získány. Pro nás, díváme-li
se historicky, poskytuje poučení rok 1848. Tenkráte
přišla revoluce, nová vlna odporu a duch svaté
aliance byl poražen. Lidstvo se znova vzchopilo k revolučním
činům. A tu vidíme, jak církev se
snažila využíti těchto svobod z r. 1848
a žádá, aby ve jménu svobody - tu se
odvolává na svobodu, kterou revoluční
hnutí vyvolalo - si mohla vybudovati svobodu ve státě,
to znamená stát ve státě, zkrátka
aby se zbavila podřízenosti státní
autoritě. Je to velmi zajímavý vývoj.
Církev, která vlastně teoreticky v kanonickém
právu stojí na hierokratickém středověkém
stanovisku, r. 1848, když přijde revoluce - a vidíme
to také u nás roku 1918 - dovolává
se svobody a žádá úplnou nezávislost
od státu. Ve středověku vidíme církev
nadřízenou státu a dnes, když to jinak
nejde, stát ve státě, to znamená víc
než autonomii, naprosto neodvislé těleso, které
by ve státě rozhodovalo naprosto volně.
Tento požadavek byl předložen sněmu frankfurtskému,
který prohlásil, že sice každá
náboženská společnost má býti
samostatná ve správě svých záležitostí,
avšak současně prohlásil, že má
býti podřízena obecným zákonům
státním jako ostatní společnosti.
To bylo stanovisko principielní. Sledujme, jak to šlo
dále. Roku 1855 byl uzavřen konkordát, jak
jsem se již o tom zmínil. Pak došlo ke státním
zákonům - prosincovce. Prosincové ústavní
zákony vlastně prohlašovaly rovnost občanů
bez ohledu ke konfesi. Vidíme, že tomu tak ve skutečnosti
nebylo. Nebylo parity mezi jednotlivými vyznáními.
Rakousko přes svoji ústavu a přes své
principielní zásady, které mělo v
ústavě, stalo se državou Říma.
Tak tomu bylo až do války. Církev tato v praxi
stala se vlastně státní církví.
Ve válce - a máme o tom světovou literaturu
- papež bránil se ze všech sil rozbourání
Rakouska a papežská politika to byla, která
se snažila ze všech sil Rakousko jako celek udržeti.
Z toho vyplývá, že papežská politika
to byla, která se ve svých důsledcích
stavěla proti vzniku československého státu.
Tedy je to dnes historický fakt, který máme
dosvědčený na př. i v literatuře
francouzské, v knížce Pernotově, která
byla přeložena, a materiálu z ní užil
také Herriot ve své řeči. A třebaže
Vatikán dnes popírá jednotlivé vývody
francouzského historika Pernota, přesto zůstává
nepopřena tato historická skutečnost, která
je všeobecně známa a nikdo ji popříti
nemůže.
Tedy my v boji proti klerikalismu před válkou jsme
již řešili tyto problémy. Myslím,
že boj protiklerikální často se omezoval
hodně jenom na politickou stránku celé věci.
Prostě jsme viděli, že je zde strana, která
ve jménu náboženství udržuje určitý
systém státní. Viděli jsme, že
církev římská ve službách
habsburského státu a ve službách dynastie
skutečně jde proti národu a proti snahám
osamostatňovacím. Byla to ovšem u nás
hlavně oposice politická, uplatňovala se
politická hlediska. My, kteří jsme chtěli
svobodu národa, osamostatniti národ, přirozeně
museli jsme se dostati do konfliktu s touto, řekněme
politickou stranou, která je na církevním
podkladě organisována, ale také s církví
samou, o které bylo známo, že na kazatelnách
i ve zpovědnicích hájila tento systém
státní církve a která podporovala
režim habsbursko-rakouský. Ostatně značný
počet feldkurátů a páterů,
kteří na vojně sloužili a kteří
přímo českého vojáka štvali
do boje proti našim snahám osvobozovacím, těch
feldkurátů, kteří udržovali celý
tento nábožensko-politický systém, je
nejlepším dokladem tohoto poznání. A
právě užívám toho slova "feldkurát",
poněvadž na existenci této zvláštní
odrůdy katolického kněze můžeme
nejlépe pozorovati ještě staré zbytky
spojení církve se státem. Ti různí
kaplánkové v horských krajích, když
vypukla válka, ti to konec konců myslili dobře.
To byli lidé, kteří s vysokým klerem
a jeho politickými názory neměli mnoho společného.
Ale právě takový feldkurát representoval
nám typ člověka, jenž nesl ve svém
povolaní v jedné ruce meč a v druhé
kropáč, který tedy nám jaksi representoval
spojení církve se státem, a řekněme
konkrétně spojení militarismu Rakouska s
oficielní církví a.její naukou, t.
zv. křesťanskou. (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
Tedy stojíme dnes před věcným řešením
problému odluky církve od státu. Přišel
bych k několika základním pojmům.
Chtěl bych říci něco o korporacích
samosprávných a autonomních. Prof. Hobza,
který tuto otázku probíral ve své
knize systematicky, rozeznával korporace samosprávné,
to je takové, které podle určitých
norem a pod státním dozorem spravují své
věci, a pak korporace autonomní, které mají
právo vydávati zákonné normy pro své
příslušníky. Autonomie zahrnuje tedy
právo vlastního zákonodárství.
Korporace samosprávné a autonomní se příliš
od sebe neliší. A to chci zdůrazniti, jsou
v poměru subordinačním ke státu, to
jest stát je nadřízen a ony jsou jaksi pod
vedením státu. Jejich samospráva a autonomie
je možná jen v mezích zákonů
státních. Konstatoval jsem a zdůrazňuji
to, že tyto korporace jsou pod suverenitou státní,
a to je to důležité. Suverenita moderního
státu nemůže ustoupiti před žádnou
korporací ani autonomní, ani samosprávnou.
A tuto suverenitu státu musím zdůrazniti
a uplatniti ovšem proti všem církvím.
Tedy my stojíme na úplné a důsledné
zásadě suverenity státní. Suverenita
státní znamená tolik, že všechny
církve musí býti podřízeny
státu. To je zásadní hledisko a s toho hlediska
bych chtěl určiti poměr jednotlivých
církví ke státu. Církve evangelické
a nová československá představují
církve teritoriální a podle toho, jak se
vyvíjely, jsou to církve autonomní nebo samosprávné.
Mají svou vlastní ústavu, vlastní
orgány zákonodárné a správní.
Tato organisace církví teritoriálních,
korporací autonomních a samosprávných
neznamená ještě odluku církve od státu,
ale není zde tolik příčin ke konfliktu
a sporům se suverenitou státu, neboť autonomie
těchto církví spočívá
na zákonech státních a je z ní odvozena.
Ale jiný stav je u církve římské.
Budu opětně o této otázce citovati
prof. Hobzu: "Mluví-li se v literatuře o autonomii
církve katolické, třeba si uvědomiti,
že jde o zásadně jiný vztah ke státu,
než při autonomních svazech ve vlastním
smyslu. U církve katolické znamená autonomie
svézákonnost všeho vlivu státní
moci prostou, tedy úplně samostatnou a do právní
sféry státní nezačleněnou.
Autonomie církve katolické není než
samostatností, nezávislostí naproti státu.
Jí se nevyznačuje poměr subordinační
ke státu, který je předpokladem autonomie
ve smyslu právním, nýbrž poměr
koordinační." To je ta důležitá
věc, ke které zde docházíme. "Církev
katolická," praví Hobza dále, "v
dnešním složení svém není
a nemůže býti autonomním svazem kteréhokoli
státu." Tedy podstata samosprávné korporace
anebo samosprávné autonomie spočívá
v tom, že její právo na samosprávu je
odvozeno z vůle státní. To nelze říci
o církvi římské v bývalém
Rakousku ani v republice. Proto dochází Hobza k
úsudku: "Církev katolická neměla
v Rakousku a nemá dosud u nás autonomie od státu
odvozené, spravuje se pokud nesahá zákon
státní - na podkladě své původní
ústavy a tudíž stojí jako právní
osobnost nikoli ve státě, nýbrž vedle
státu". To je důležitý fakt, ke
kterému ten, kdo pozoruje právní stav, a
to právní poměr církve ke státu,
dochází. Tedy jde o církev, která
stojí vedle státu, a zde stojíme u kořene
celé věci. Buď tedy suverenita státu
a pak nemůže trvati koordinace církve a státu,
nelze připustiti, aby vedle vlády státu byla
vláda papeže, třeba jen v ohraničených
úsecích. Nyní si můžeme připomenout,
že papež nařizuje kněžím,
zda smějí kandidovat a přijati mandát.
Papež tímto zasahováním provozuje politiku.
To je ovšem především věcí
politických stran, zdali si to dají líbiti
nebo ne. Anebo budeme žádati naprostou suverenitu
státu a pak nezbývá než odluka státu
od církve, a jak to říká Hobza ve
svém spisu "výluka veškeré právní
moci papeže". To je naše stanovisko, stanovisko
velmi jednoduché. My si přejeme, aby tento koordinační
poměr přestal a aby nastalo to, k čemu vede
celý politický vývoj, to je úplná
odluka církve od státu.
Tedy suverenita státu. Suverenita státu připouští
jenom jedno právo, právo světské a
nikoli právo církevní. Rozluka církve
od státu vede právní řád důsledně
k odcírkevnění, odluka neuznává
církví ve smyslu právním, tedy žádné
moci církevní a neuznává církevního
práva, neuznává církevní konstituce
zákonodárné ani správní. Stát
- a to je ten konečný důsledek, ke kterému
přicházíme právě, když
mluvím o této kongruové předloze -
při provedené rozluce nepodporuje a nehonoruje církve
ze státních financí. To je logický
důsledek, ke kterému docházíme. A
tyto zásady a tento princip dělí dnešní
sněmovnu. Jedni v duchu historického rozvoje jsou
pro rozluku a žádají důsledně
zrušení jakékoli kongruy, zrušení
finančního svazku mezi církví a státem,
jakéhokoli přídavku na církve, a druzí
hlasují pro kongruu, tedy fakticky se stavějí
proti rozluce. To je důsledek, ke kterému přicházíme.
A nyní bych měl říci několik
poznámek k vývodům dr Hajna, který
zde o této věci mluvil a řekl několik
principů, které rýsují jeho vnitřní
vývoj. Říká, že prý on
hlasuje pro kongruu a celá jejich politika je ve vyšší
službě státních zájmů,
a při tom současně říká,
že si přeje sebeurčení církví.
Já bych rád věděl, kdo tyto věci
domýšlí, jak může k tomu dojíti,
aby měl nejvyšší ohled na zájmy
státní, a na druhé straně chtěl
připustiti sebeurčení církve. Sebeurčení
církve přece znamená úplné
popření suverenity státní. Jestliže
hlasuji pro suverenitu státu, nemohu připustiti
nějaké sebeurčení církve. Sebeurčení
církve znamená "stát ve státu".
To je to, po čem r. 1848 před sjezdem frankfurtským
volala církev katolická. To jsou věci protichůdné,
které si navzájem odporují. Na jedné
straně se operuje s nejvyšším zájmem
státním, že se to dělá proto,
abychom udrželi státní harmonii a nevím
co všechno, a na druhé straně se připouští
sebeurčení církví. Myslím,
že v zájmu státním a v zájmu
církví všech je, aby nastala spiritualisace
církví, o které se často mluví,
když má býti náboženství
živým chlebem, živým pramenem, ze kterého
rostou ušlechtilé vlastnosti, mravnost a jiné
hodnoty duchovní. Pak je v zájmu církve,
aby se zbavila všech těch světských
přítěží a privilegií,
toho všeho, co ji poškozuje v pravých náboženských
cílech.
Dále rozvádí dr Hajn velmi zajímavé
vývody: že prý tento zákon zrušuje
kongruový monopol a všecky církve staví
do stejného poměru ke státu. Bohužel
k tomu docházíme, ale my si ovšem přejeme
opak. Historický vývoj vede k tomu, ne aby všechny
církve byly postátněny, aby svazek mezi státem
a církví byl utužen, nýbrž aby
byl uvolněn a zrušen.
Je pravda, že dnes kongruální monopol je rušen,
že zde věcně se nečiní rozdílu
mezi kongruovými a dotálními církvemi,
poněvadž, jakmile je příspěvek
státu zákonem ustanoven, je to jen formální
rozdíl, říká-li se kongruová
nebo dotální. Rozuměl bych tomu, kdyby nekatolické
církve braly subvence, ale jakmile se tento stav uzákoní,
je fakt, že i nekongruové církve se dostávají
do pevného spojení se státem, a jestli se
jmenují pak dotální nebo kongruá!ní,
je věc formy a slova. Proto chápeme, že na
př. v českobratrské církvi ozývá
se Žilka v Kostnických Listech proti některým
evangelickým poslancům, kteří mají
vliv a zastávají vedoucí místa, proto,
že se podepsali pod tento návrh, vidíme, že
v církvi československá nastává
velké vření a že věc přece
jen tak jednoduše se světa odpravena nebude.
Ale to je jenom důkazem, že skutečně
tam v těch církvích je opravdu živý
zájem, že tam budou bojovat o různé
názory, jako to bylo v katolické církvi v
dobách apoštolských, když nebyl ještě
absolutism papežský proveden. Dnes katolická
církev, samo sebou se rozumí, od našeho státu
bude peníze brát beze slova, to jest ten rozdíl.
Pan dr Hajn na konec také řekl, že hájí
tento zákon v zájmu berní morálky.
Tomu já ovšem nerozumím, nevím, bude-li
to v jeho řeči otištěno, ale zasluhovalo
by to bližšího vysvětlení. Berní
morálka bude podle jeho názoru lepší
a bude zvýšena. Bude se snad spíše přiznávat
štola nebo příjmy berním úřadům,
ale nevím, zdali si pan dr Hajn opravdu myslí,
že tímto zákonem pozvedne opravdu morálku
těch kněží a kaplanů, kteří
budou podávat svoje fasse berním úřadům.
Nesouhlasím tedy a nemohu souhlasiti s dr Hajnem,
že jest to pokrok. Domnívám se, že dr
Hajn, jak jsem v jeho řeči postihl, smiřuje
se i se svatojanským kultem, vidí v něm určitý
projev našeho národního života. Pozoruji
právě v tomto případě jeho
vývoji jeho skupiny, jako to šlo s církví
katolickou. Od principů demokracie k církevnímu
absolutismu a k naprostému konservatismu, který
se v jeho řeči projevil.
Tedy není to porok, nýbrž krok zpět,
nebo snad rekce, či jak se tomu má říkat.
Když mluvím o poměru k církvím,
chci zde přečísti ještě, co mi
zde moji přátelé právě podali.
Není to žádné napomínání
a ukazuje to jak právě někteří
politikové a myslitelé šli křivolakou
cestou a k jakým koncům došli dnes.
Dr Hajn napsal knížku "Slavia a úpadek."
Zde píše o mladočeších tento pasus:
"Jestliže mladočeši zde sedají na
lep klerikálům, nedivíme se - u nich nevládne
již nic než živočišný strach
před možnou záhubou a požráním
se strany Němců. Ale za to se divíme těm
z mladého světa politického, kteří
jsouce plni silné víry a neochvějné
důvěry v budoucnost svého národa,
kteří vidí jej zachráněným
a svobodným i v případě srážky
evropské - přes to přese všecko dávají
se sváděti klerikály a chtějí
možnost nebezpečí prušácko-protestantské
politické propagandy ve jménu Husově paralysovati
tím, že Husa chtějí lidu představovati
jen jako vlastence, jásajícího nad dekretem
kutnohorským a hlásajícího prvenství
českého národa v tomto království.
Ale tím zároveň vytrhují jej z půdy
historie evropské a s ním i celý náš
národ..." To jsou zajímavé doklady,
když se člověk podívá na minulost
a když čte, že se dr Hajn hlásil
k těm mladým, kteří měli tehdá
takové názory. Patrně přestal již
mladým býti.
Když mluvím o poměru k církvím
a církevním formacím, chtěl bych říci
ještě několik zásadních slov
o poměru k náboženství, nejen k církvím,
které nás dělí od názorů
materialistických, které zde pronesli zástupci
strany komunistické.
Strana komunistická odvolává se na marxismus
a potírá ve jménu filosofie materialistické
veškerý náboženský cit vůbec.
Chtěl v bych se trochu vrátiti k principu marxismu.
Jest to jeden z nejzákladnějších pilířů,
t. zv. historický materialismus. Ten vyvíjí
se z filosofického materialismu a tu bych chtěl
co nejstručněji uvésti, co o tom říká
Masaryk ve svém rozboru marxismu. Praví asi
toto: Tato nauka tvrdí, že základem veškerého
života a vývoje historického jsou poměry
výrobní nebo-li hospodářské
a odmítá veškerý vliv náboženství,
umění a řady jiných, t. zv. ideových
vlivů. To jest výklad Masarykův. (Výkřiky.)
To se rozumí, že bychom se dnes o marxismus mohli
příti do noci, ale já vím, ze Marxe
zná málo těch, kteří se k marxismu
v hlásí, a že je málo těch, kteří
by ho do důsledku promysleli a prováděli.
Ale podle Masaryka základní názor
Marxova materialismu historického je asi ten, že výrobní
poměry jsou nejdůležitější
a ostatní že se z toho vyvíjí. Proto
náboženství neznamená nic, náboženství
je opium, náboženský cit se odmítá
a proto ku v příkladu ve velikém boji osvobozenském,
v té velké revoluci světové bylo nepochopitelno
pro nás, kteří jsme bojovali v Rakousku pro
svůj v stát, stanovisko marxistů, kteří
tvrdí, že světová válka byla
konfliktem hospodářského světa, ba
dokonce se tento ohromný společenský výbuch
líčil jako výplod velkého průmyslu
a kapitalismu. Ale komunisté nechápali při
tom té ideologie, těch ideí, které
hýbaly světem. Na příklad náš
osvobozenský boj nemůžeme redukovati jenom
na boj hospodářských zájmů,
není to jen boj kapitalismu, není to pravda. jak
to psali ruští komunisté, že my jsme byli
vlastně koupeni Dohodou a že jsme bojovali pro to.
abychom vyhověli určitým velkokapitalistickým
zásadám a cílům. To jest naprosto
nesprávné a proto myslím, kdo má trochu
otevřené oči, kdo sledoval válku,
viděl, že dělnictvo i venkovský lid
a celý národ, když šel za samostatností
a boural staré Rakousko, nešel do boje jen pod vlivem
nějakých hospodářských konfliktů
a zájmů. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)
My bychom se shodli v mnohých věcech. I ten
internacionální dělník ruský,
který šel do boje, třeba se posmíval
svému nacionalismu, byl přece jen jím určován
a je i dnes, a je omyl, myslíte-l.i, že vláda
sovětská, která se dnes odvolává
na Internacionálu, není vládou národní.
To je vláda národní, poněvadž
jí býti musí, neboť je produktem národa
a určitých sil v národě. Ale já
chci jen ukázati, že teorie materialistická.
která popírá všechen vliv ideologie,
není správnou, a také na tomto případě
vidíme, že tuto theorii přijati nemůžeme
a nemůžeme boj za náš samostatný
stát vysvětlovati jako odlesk nějakého
hospodářského konfliktu, jako výsledek
vlivů velkokapitalistických. Víme, že
vlivy kapitalistické zde byly, ale v zájmu pravdy
bych chtěl, aby se uznávaly i druhé vlivy
a příčiny, které byly u nás
mnohem silnější.
Teď, prosím, podívejme se na náš
vývoj národní od XVII. století, od
doby osvícenské, od buditelů Dobrovského,
Havlíčka, Palackého přes Nerudu, ten
se nedá vysvětliti vlivem pouze kapitalistického
systému, to jsou idee mravní a ty jsou silnější
než kapitál. Pro kapitál a kapitalismus lidé
nejdou obětovati své životy, nejdou obětovati
svou existenci a rodinu. To je mylná theorie.
A v souvislosti s tím chci říci, že
ani náboženský cit sám nemohu pokládati
za věc, kterou moderní člověk by nemohl
uznati. Uznávám a musím jej uznati, poněvadž
vidím velmi vzdělané lidi, a to filosoficky
vzdělané, kteří nábožensky
žijí. O těch theoriích filosofických
a jejich poměru k náboženství nemáte
zdání. (Výkřik: Nemohou ho nahraditi
Kantem a Laplacem?) Rozhodně ne! Hned vám dám
Masaryka! Ať vám již imponuje nebo ne.
Je to učenec, který znamená ve filosofickém
myšlení autoritu a psal knihy pro náboženský
život. (Hlas: Proto potřebujeme kongruu?) Ale
račte dovoliti, to je veliké nepochopení,
když to pletete dohromady. Z toho je viděti, že
nemáte tyto principielní věci jasné.
My nebojujeme proti náboženství, nýbrž
proti theologii, proti zbytkům středověku,
ale musíme uznati, že zde existuje řada lidí
a bude existovati, kteří budou míti náboženský
cit živý. (Hlas: To nemusili přidávati
farářům!) V té věci s vámi
úplně souhlasím. To je věc jasná.
Říkám, že je zde jiný theoretický
názor a náš poměr k církvím
je jiný. Nemluvím o všech církvích
stejně. Já jsem to v historickém vývoji
již vysvětlil. Ovšem stojíme co nejdůsledněji
proti liberalismu, a já právě tvrdím,
že ten liberalismus ve své lhostejnosti nevidí
živých problémů. Tak dochází
k názorům, které se projevily jako konservatismus,.
jak jsme vypozorovali z řeči dr Hajna. Liberalismus
však v praxi vede potom k týmž důsledkům,
jaké často vidíme u krajních materialistů.
Hlásají všechno možné, nejradikálnější
odpor proti náboženství a církvím,
ale jsou celé řady stoupenců, radikálních
socialistů, kteří zůstávají
v nejkonservativnější církvi.
Tedy ten problém, jak jsem již řekl, je na
jedné straně náboženský, na druhé
straně problém právní, právně-organisační
a státní. Já už nebudu se déle
o těch věcech rozšiřovati. Chtěl
bych říci na konec jenom to: My nebudeme při
této příležitosti bojovati proti jakémukoli
filosofickému názoru, nebudeme bojovati proti náboženskému
názoru, budeme respektovat každý náboženský
názor, když bude upřímně projeven
a když za ním bude celý člověk.
Ale budu státi proti politickým vlivům církve
na stát a ze všech sil bojovati pro to, aby zbytky
středověkého spojení mezi církví
a státem byly zrušeny, aby zde stál neodvislý
suverenní stát a aby tuto suverenitu uznávaly
všechny společnosti náboženské,
které v tomto státě jsou.
Proto budeme hlasovati proti zákonu o kongrue ze zásadních
názorů, neboť tento kongruový zákon
utužuje daleko více než dříve svaz
mezi církvemi a státem. Historický vývoj
vede k tomu, že musí dojíti k důslednému
oddělení církví od státu. Pozorujme,
jak to šlo v historii, středověk, reformace
náboženská, revoluce, pak přišla
reakce, pak osvícenství, pak přišla
zase reakce, pak revoluce roku 1848 atd. Vidíme, jak se
to střídá. (Výkřiky: Jako
dnes!) Ano, máme to zrovna tak. Začali jsme
velmi radikálně a revolučně a dnes
stojíme zrovna tak, jako před tou svatou aliancí,
která přišla po revoluci francouzské.
Co je to jiného, když se konservativní strany
spojují, aby nám zde upevnily svazek mezi církvemi
a státem? Já jsem přesvědčen,
že se historický vývoj, logika dějin
nedá změniti a zrušiti. Jestliže pokrokový
směr je poražen a ustupuje, není pochyby, že
až budou všechna naše hlediska správně
i na levici vyjasněna, až přestane to tápání,
které tak často vidíme, které rozbíjí
náš pokrokový tábor, pak najdeme již
cesty a především jsem přesvědčen,
že lid sám provede rozluku církve od státu,
že to bude nejen v zájmu státu, v zájmu
upevnění státní suverenity, v zájmu
utvoření moderního státu, ale že
to bude i v zájmu náboženství a nábožensky
cítících osob, které skutečně
nábožensky žijí a které chtějí
nábožensky žíti.
Po této stránce mohu projeviti důvěru,
že svatá aliance, kterou máme dnes u nás
a která vládne, bude překonána a že
bude vystřídána zdravou tvůrčí
demokracií, která tyto problémy dovede pak
skutečně rozřešiti. (Výborné!
- Potlesk čsl. socialistických poslanců.)