Měšťanské strany netají se nenávistí
k legionářům a válečným
poškozencům, chystajíce se připraviti
je o různě výhody, které jim zákony
republiky zaručily a které tyto kategorie za své
oběti získaly. Sedm let bojujeme za opuštěně
starce a stařeny v tomto státě, 150.000 je
u nás 70-, 80i 90letých hrdinů práce
bez chleba, bez domova a bez útulku
v posledních letech svého života. Úřednická
vláda předložila almužnickou předlohu
takového rázu, že socialisté kategoricky
ji musí zamítnouti. Na dělnictvo je v tomto
státě vůbec brán ohled věru
malý. Do sociálního pojišťování
nemocenského a starobního
spadá u nás 2,800.000 dělníků
a dělnic, s rodinami na 7 milionů osob. Zákon
má vstoupiti v platnost 1. července t. r. a již
zase provokační apoštolská majorita
v senátě vykřikuje, že se musí
starobní, invalidní a nemocenské pojišťování
dělnictva zhoršiti, aby
prý na to nemusili tolik platiti. A přece dělníci
jsou užiteční, poctiví a pilní
pracovníci lidské společnosti, jsou nejpočetnějším
a nejpracovitějším stavem republiky a měli
by tedy býti státem také nejvíce podporováni.
Mělo by se tedy bráti k nim hodně
zřetele, ale to v době, když na 10.000 římským
lenochům má se odhlasovati na 200 milionů
Kč, odpírá se třem milionům
dělníků sotva 10 až 20 milionů
ročně. (Posl. dr Franke: Nepovídej takové
věci, budeš zavřená!) Neleknu se
tak snadno a úřednická vláda dávno
a dávno tu nebude, když budeme s této tribuny
ještě lid hájiti.
A nyní mi dovolte, abych několika slovy zahleděla
se na současně zoufalé poměry hospodářské
se stanoviska těch, na které páni zákonodárci
myslí vždy až 14 dní před volbami.
Ženy tvoří většinu národa.
Vysoká agrární cla muže sice vzrušila,
ale hrozný jejich důsledek odnese nejvíce
žena-hospodyně a matka. Muži se vybouří
na schůzích nebo ve stávkách nebo
v ohromných sociálních zápasech, které
z toho vzniknou, ale na ženu již nyní denně
hrnou se při nákupech
nekonečně nově starosti. Platy nebo mzdy
jsou stejně, ale ceny všeho letí nahoru. Děti
budou ještě hladovější a muži
doma nespokojenější s mizerií života.
Žena-hospodyně, toť hromosvod všech zlých
dob, do kterého bije rána za ránou od osudného
července 1914. Nervy zničeny, domácnost ochuzena,
radost ze života zmizela. Neprožili jenom muži
krutou válku, prožily ji stejně ženy,
a i ony stály léta ve frontách. 90% městských
žen, a to nejen dělnic, ale i žen úředníků,
učitelů a živnostníků staly
se těžkými válečnými poškozenci.
Ve Velké Praze jistě 70% žen trpí různými
nemocemi z těchto let hrůzy. 20% žen a dětí
je zachváceno tuberkulosou z hladu, 30% jich trpí
ledvinovými chorobami a revmatickým ochromením
z mrazů a bídy nevlídných front, 10%
jich umírá na těžké srdeční
choroby, získané z rozčilování
a zármutku.
Národ je ve své síle podlomen a vy ho jdete
7 let po válce mučiti novou drahotou a starostmi.
Co jsme se nabojovali za pokrok a za uvědomění
žen, abychom krok za krokem vyrvali ženy ze spárů
černě reakce. Muži tak rádi užívají
svého gesta: Klerikály podporuje jen ženský
svět. A vidíte, v Čechách se nám
podařilo mnohé zlepšit, dík dobré
tradici ženského hnutí, ale Morava jest dosud
temná a Slovensko černě. A vy, páni
vlastenci, v tě době dáváte
straně lidově privilegovaně postavení,
ohromně státní fondy a vliv, pod kterými
zase bude umírati sotva probuzená ženská
duše. To jest ten váš největší
hřích. Ženu, polovinu národa, vrháte
v náruč zoufalství a k tomu ji ještě
vydáváte do rukou černě
římské reakce.
V každé vesnici budou státem placení
černí agitátoři. Jak by se mohl potom
zlomiti příval tmy, který se po celé
republice valí? A nyní si řekněme
bez vyhýbání,co zavinilo neutěšeně
poměry, do nichž se řítíme. Bylo
ohromnou chybou, že komunistická strana po celá
léta podceňovala parlament a vládu. Nyní
vidí ohromný rozdíl mezi tím, co bylo
a co jest. Pokud čsl. socialisté a soc. demokraté
mohli hájiti lid ve vládě a v národní
koalici, bylo přece jenom dobře. Do tě doby
nemohly podobně strašně
předlohy objeviti se na stolech tohoto parlamentu. Vizte
na př. r. 1925! V únoru 1925 ochuravěl Švehla
a po dobu tří měsíců
vedl vládu republiky náměstek Stříbrný
za podpory několika socialistických ministrů,
a za ty tři měsíce socialisté vybojovali
v této koalici: Porážku obilní lichvy
na bursách, na 3 roky byla uzákoněna ochrana
nájemníků, což je věc ohromného
dosahu, že si o ní dnes nedovedeme prostě udělati
představu, poněvadž kdyby byla ochrana nájemníků
prolongována o jeden rok, apoštolská většina
byla by nám strhla ochranu nájemníků
v niveč, odhlasovali jsme zákon o placené
dělnické a učňovské dovoleně
a položily se základy ke státní cedulově
bance. Na to jsme se dali po prvě od státního
převratu na velký výboj ve věcech
církevně politických. A výsledek
společně práce socialistů byl tento:
Odhlasován byl interkonfesijní zákon také
pro Slovensko, zákonem se zaručilo spoluužívání
hřbitovů, potupný svátek Johánka
z Pomuku byl odstraněn a zákonem zavedena na vždy
oslava velikého Mistra Jana Husa. A kromě
těchto 7 velikých zákonů a pokrokových
činů vynutili jsme si dále i po návratu
Švehlově:
Vyhlášena byla amnestie všem stíhaným
příslušníkům církve československé,
na 20 tisíc sňatků čsl. církve
obdrželo právní platnost, biskup Bombera byl
vyhozen z armády a ministr Stříbrný
dal veřejně prodati biskupské jeho roucho
a prsten, iredentista biskup Papp byl do 24 hodin vypovězen
z republiky, poněvadž odepřel složiti
slib věrnosti tomuto státu, na 100 spurných
kněží bylo na Slovensku potrestáno odnětím
kongruy za provokace ve věcech pastýřských
listů, vláda republiky se oficielně zúčastnila
Husových oslav, Vatikánu bylo sděleno otevřeně,
že se do vnitřních poměrů republiky
nesmí plésti a že Marmaggi nesmí zpátky
do Prahy.
A to vše bylo provedeno zákonem
v parlamentě nebo nařízením
vlády v tě době, když oba vůdci
klerikálů dr Dolanský
a Msgr Šrámek seděli
ve vládě i v koalici a museli ke všem těmto
zákonům a krokům býti zticha. Proč?
Protože posice socialistů byla tenkráte tak
silná a mocná v koalici a ve státě,
že se nemohlo vládnouti proti nim a nemohly se dělati
zákony, které by provokovaly socialisty. Volby v
r. 1920 daly tuto moc a sílu socialistům. Daly jim
takový počet hlasů, že jsme si vynutili
prostě zákony, kterých lid potřeboval.
A vláda, ve které sedělo
vedle 9 měšťanských politiků také
6 socialistů, nutila se pod naším tlakem přirozeně
do sociální i pokrokově politiky. A tak vidíme
v jediném roce zajímavě rozdíly. Loňského
roku ministerský předseda Švehla
v čele vlády šel 6. července
1925 na Staroměstské náměstí
složiti hold Husově památce. Pan Černý
s p. dr Haussmannem a ostatními
společníky pravděpodobně půjde
letos tou dobou do Vambeřic nebo do Mariazellu prositi,
aby jim pán bůh odpustil všecky hříchy,
které tady svou indolencí napáchali. (Výborně!)
Když nyní lid sténá pod následky
celní drahoty, když bude proklínati daně
na římské kněze, když "Národní
Listy" vyhrožují zrušením ochrany
nájemníků a agrární "Venkov"
zhoršením sociálního pojištění,
ať národ neviní parlament. Ten parlament je
takový, jaký si ho voličově zvolili.
Že v r. 1920 byla zvolena téměř polovina
socialistů, ubránili jsme nejen práva pracujícího
lidu a národní ráz republiky, ale byli jsme
i v ofensivě ve věcech kulturních. Ale 15.
listopadu 1925 spáchal národ veliký hřích
sám na sobě. Zvolil celé
dvě třetiny měšťanských
a reakčních poslanců a ti se mu nyní
za volební důvěru tak strašně
odměňují. Aby byla osudná chyba voličstva
zjevnou, uvádím jen několik málo cifer.
Klerikálově českoslovenští dostali
1,180.265 hlasů, klerikálově německomaďarští
430.108 hlasů, agrárníci českoslovenští
970.498 hlasů, agrárníci německomaďarští
571.198, vlastenci nár.-demokratičtí 284.628,
a političtí živnostníci 285.928 hlasů.
Úhrnem nynější československo-německo-maďarská
apoštolská většina dostala 3,722.615
hlasů, a naproti tomu českoslovenští
socialisté a sociální demokraté dostali
pouze 1,240.000 hlasů, tedy sotva jednu třetinu
toho, co svěřil lid do rukou těch, kteří
dnes jdou proti jeho životu a existenci. To se ovšem
nyní na lidu hrozně mstí, že
chudáci na vesnicích volili agrárníky
a klerikály a chudáci v městech národní
demokraty a politické živnostníky. Hlasy odevzdaně
komunistům jsou ztraceny pro obranu lidu. Dostati tak socialisté
o ten milion hlasů víc, jinak by situace ve státě
vypadala. Síla, vliv a moc socialistů
z prvých dob po převratu znovu by se obnovily, znovu
dostavila by se úcta a respekt před dělnictvem.
Nikdo by se nesměl proti lidu prohřešiti, nikdo
znásilniti pokrok a národní charakter tohoto
státu. Všechno toto má lid v rukou pro
příští rozhodování.
Na adresu zrádně apoštolské mezinárodní
majority vzkazujeme jasně a zřetelně: Nejásejte
předčasně! Za dva měsíce vás
smích přejde, až budete chystati státní
rozpočet. - Nemyslete si potom. že pan dr Kramář
a monsignor Šrámek,
který se chlubí, že dnes vede, zapíská
na národní píšťalku a že bude
mít hlasy pro všechny tyto předlohy. Znevážnili
bychom sami sebe, muselo by nás naše vlastní
voličstvo odsouditi, kdybychom měli s těmito
lidmi jednati dříve, než odvolají hanebně
tyto zákony, které nyní
parlamentu vnucují. Jediná naše odpověď
na všechny útoky a urážky je tato: Pryč
s kongruou! Pryč s apoštolskou majoritou, vypište
nově volby! Falešní vlastenci a černě
duše římské zradili sliby, které
voličům dávali před 15. listopadem.
Proto musí národ rozhodovati
znovu sám. Nejsme stoupenci násilných převratů
a method, ale dnes již věříme pevně,
že u nás k převratu dojde, k velikému
převratu. Převrat ten nevyvolají ani rodobranci,
ani komunisté, ale nově volby, které smetou
všechny strany, jež pro hrubý
prospěch dvou stavů, kněží a
velkostatkářů, zradily myšlenku národní
jednoty, pošlapaly práva lidu, zaprodaly svou politiku
Římu a vydaly náš stát aspoň
na přechodnou dobu do rukou Němců, Maďarů
a římské reakce. O volbách, pánové,
si to všechno spočítáme!
(Potlesk poslanců čsl. strany socialistické.)
Místopředseda inž. Dostálek
(zvoní): Dalším řečníkem
je p. posl. Ostrý. Uděluji
mu slovo.
Posl. Ostrý: Slavná
sněmovno! Co zde řekl kol. Burian
a také poslankyně předřečnice,
musí býti do určitě míry podepsáno.
Ale nedá se těž oddisputovati, že je to
částí obžaloby těch, již
stesky a obžaloby k českému národu pronášeli.
Já si dovolím později to dokázati
jejich vlastním jednáním i pokud se týče
výtky dr Samkovi, který
prý prohlásil, že, kdyby nebyl kongruu podepsal,
byl by vyloučen nebo zbaven mandátu. Připomínám
českým socialistům jejich spor s Vrbenským
a soudruhy. Tehdy dělo se jaksi něco,
co sami pánově podle zákona parlamentní
praksí připravili. Také pokud se týče
výtky, kde jsme byli, když byli zavíráni
příslušníci československé
církve pro přestupky a podle platných zákonů
i pro zločiny při zabírání
římsko-katolických kostelů atd., říkáme,
že jsme byli v Československé republice a že
s trpkostí jsme se dívali na to, jak vláda
jejich lidí, kteří zde
dnes obžalobu vznáší, naše lidi žalářovala.
(Výborně!) A konečně jestliže
zde padaly stále poznámky "budeš konfiskována
a zavrou tě", myslím od bývalého
ministra p. dr Frankeho soudím,
že je dokazatelno, že, je-li pro takové věci
u nás něco možno konfiskovat a zavírat
a jestliže konečně došlo ke konfiskaci
také Havlíčka, tedy to není ničím
jiným, než důsledkem státnické
politiky zákonodárců z řad československých
socialistů. (Výborně! Posl. Procházka:
To je logika ukrutná!) To je pravda, poněvadž
jste vládli. (Posl. Procházka:
Jenom že my nevládneme!) Ale, když jste ty
zákony konfiskační, ten zákon náhubkový
dělali, tak jste vládli! To není proto nic
nelogického, co já říkám. Jestli
si pánově udělali takový tiskový
zákon, nebo zákon proti teroru a zákony jiné,
tedy ty zákony dělali v době, kdy sami byli
u vesla. Ovšem dnes se poměry obrátily a tím
také obrátily se ty zákony, které
oni dělali, proti nim. A to je právě to nelogické
u nich. Tedy říkám, že podepisuji z
části to, co zde bylo řečeno, ale
současně podotýkám,
že slova zde pronesená předešlými
řečníky byla krutou obžalobou těch,
kdož od převratu po sedm roků v Československé
republice vládli a spoluvládli. (Výborně!)
S úpravou platů státních zaměstnanců
řeší se také kongrua, čili zvyšuje
se příspěvek státu k příjmům
duchovenstva v duchovní správě. Otázka
tato vyvolala a vyvolává ve veřejnosti u
některých stran značný rozruch, ano
jde se tak daleko, že se i jednotlivcům vyhrožuje
soudem lidu, a řeči zde pronášené
jsou toho svědectvím, co se dnes československému
národu vykládá po stránce jeho kulturního
života atd. Mám povinnost za naši stranu zaujmouti
k této otázce stanovisko, a to stanovisko zásadní
a stanovisko meritorní.
Poněvadž kongrua jde až na samý kořen
kulturního programu tě či oné strany,
cítím mimořádnou povinnost v první
řadě zmíniti se o kulturním programu
naší strany a o stanovisku strany k jednotlivým
náboženstvím a o poměru k církvím
tak, jak to určuje program naší strany. Náš
poměr k jednotlivým náboženstvím
je jasný a poctivý. Jsme
pro náboženskou snášenlivost a zamítáme
zatahování náboženství do politiky
(Výborně!). jakož i zneužívání
ho k účelům politickým a k docilování
politické moci. Vedeni pak úctou ke svobodě
svědomí a náboženského přesvědčení
každého jednotlivce, prohlašujeme se pro úplnou
svobodu a volnost jednotlivých náboženství
a církví, z nichž žádná
nemá míti nároku na výsady nebo ráz
církve státní. Náboženství
budiž považováno za věc soukromou podle
svědomí a přesvědčení
každého jednotlivce a nebudiž nikomu násilně
bráno ani vnucováno. Provedení
reforem kulturních, oddělení církve
od státu, odcírkevnění škol a
fakultativní sňatek církevní či
občanský podle svobodně vůle občana
považujeme v naší demokratické republice
za samozřejmě. O náboženské výchově
dětí ať rozhodují
rodiče. My se ze všech sil snažíme o to,
aby otázka náboženská nebyla podnětem
bojů a štvanic občanstva vůbec a středního
stavu, živnostnictva a obchodnictva zvláště,
ba naopak, aby stoupenci jednotlivých církví
pochopili to pravě náboženství, před
kterým máme úctu,
které však v politice a ve státě nemá
a nesmí míti poslání rozkladného,
ať už samo či jeho potírání.
Vidíme-li v náboženství vnitřní
poměr člověka ke tvůrci, k Bohu, to
jest mravní jeho poměr, jak se jeví ve skutcích
a v celém jeho životě a je-li
opravdově náboženství kulturní
a národní složkou, před kterou vyslovujeme
a projevujeme úctu, pak je pochopitelně, že
nemůžeme rozuměti tomu, jaké poslání
má tato složka v politice, kde se svádějí
tuhé zápasy o hospodářské a
sociální zájmy širokých vrstev
lidu. Připouštíme, že náboženství
ve veřejném životě může
míti ten význam, aby činilo člověka
snášenlivějším, mravnějším
a dobrotivějším a aby ucelovalo jeho karakter,
ale to podmiňuje, aby se nedělala z náboženství
politika, aby se nezneužívalo svatých
cílů náboženských k docílení
politické moci a aby se takto pravě náboženství
neznesvěcovalo.
Máme-li dělati rozdíl v náboženství,
můžeme citovati slova našeho nejlepšího
politika, naší lidově duši nejbližšího,
Karla Havlíčka Borovského, který znal
jen dvě náboženství z celého
toho souboru různých náboženstev: náboženství
pravě a nepravě. Náboženství
pravě je podle něho to, které má člověk
ve svém nitru a podle něhož žije. Náboženství
nepravě je pak to, které se jeví ve slovech,
ale které není v srdci. A k
náboženství, které se jeví ve
slovech a není v srdci, patří náboženství
politické, které my samozřejmě potíráme.
K pravému náboženství řadíme
to náboženství, které bez státního
nátlaku a bez vyhlídek na materielní vyhlídky
je vedeno jedinou silou vnitřního
přesvědčení lidí, kteří
chtějí sebe přeorientovat k lásce
a pravdě a provozovati činy náboženského
milosrdenství..Vrcholem toho, co křesťanství
přineslo do dějin lidských, není tak
zvaně náboženství politické,
které usiluje o uchvácení politické
moci a nestará se při
tom o mravní ideály, kterými Kristus zvítězil
a pro něž zemřel. (Tak
jest!) U nás není rozporů po této
stránce, v našich řadách máme
lidi, kteří chodí do kostela římsko-katolického
a účastní se projevů náboženských,
ale máme také zakladatele a horlivě stoupence
církve česko-slovenské a máme i stoupence
Volně myšlenky. To však není překážkou
kolegiálního soužití všech těchto
lidí v jedné straně a to proto ne, poněvadž
máme jasný názor na náboženství
vůbec a mimo to společnou snahu prospěti
společně svému
stavu, svému národu a svému státu.
Nestaráme se o rozdíly náboženské,
nerozlišujeme je, stejně jako narozlišujeme kněze
podle jeho politické příslušnosti, nýbrž
podle toho, je-li dobrým člověkem a dobrým
následovníkem Kristovým (Výborně!),
či věnuje-li celou svou činnost jen politické
agitaci pro určitou politickou stranu.
Úkolem politiky není řešiti nejvnitřnější
spory srdce a mozku,. nýbrž hájiti toho, na
čem spočívají základy státu,
k zachování a zvelebení jednotlivých
složek národa a k řešení nutných
státních nezbytností politických,
finančních a hospodářských
jako důležitého prostředku ke konsolidaci
státu a k prospěchu jeho lepší budoucnosti,
která by zabezpečovala proti každému
státní svobodu československého národa.
To je tedy naše stanovisko k poměru
církví ke státu a náboženství
vůbec. Jeví-li se potřeba v přítomně
době a v nejbližší budoucnosti, aby stát
finančně církve podporoval - a ta potřeba
se jeví, o čemž svědčí
okolnost, že všechny církve se státního
příspěvku domáhají - pak má
stát nejen právo, nýbrž i povinnost
starati se o to, aby ti, již církev představují
a používají výhod plynoucích
ze státní podpory, nechali všeho, co podrývá
autoritu církve samu.
Autoritu církve podrývá jednostranná
politická orientace kněží, jejich zpolitisování,
jednostranná agitace pro určitou stranu, čímž
je politisována církev sama, a proto onen odpor
proti kongrue. V takovém případě se
pak argumentuje, že stát vydržuje přímo
politické agitátory jedné strany z peněz
všeho poplatnictva. Političtí kněží:vidí
své jedině poslání v politické
činnosti, čímž odvádějí
lid od pravého náboženství k náboženství
politickému, zpolitisovanému, a tak se pak ocitá
náboženství na rozcestí, vede lid k
disharmonii a společenskému negativismu.
Jest velmi důležitě ujasniti si, do jaké
míry stojí církev ve službách
státu a jaké důsledky pro stát za
tyto služby vyplývají finančně.
Za dnešních poměrů je církev
ve službách státu potud, že mu vede matriky
příslušníků státu, a nutno
říci, že je vede dobře. Tím ovšem
není řečeno, že
vedení matrik neprováděl by rovněž
tak dobře stát svými úřady
a úředníky. V tom případě,
že by stát chtěl převzíti vedení
matrik sám, musilo by se vyšetřiti, který
aparát k vedení matriky byl by levnější,
zdali dosavadní či ten příští
státních úřadů.
Úsudek o tom lze si těžko udělati
bez náležitého statistického šetření,
poněvadž bez tohoto šetření byla
by to kombinace čerpaná ze vzduchu.
Jest ještě jinak církev ve službách
státu? Podle staré školy ano, neboť církev
prý státu vychovává občanstvo.
To je ovšem pro nynější
dobu překonaný názor. Není službou
pro stát výchova věřících
nebo příštích věřících
občanů, nýbrž je výchovou příslušníků
církve, proto výchovou členstva, kterou konečně
musí prováděti každá organisace,
a tedy i organisace církevní sama
pro sebe. Ona je povinna své stoupence duchově prohlubovati
a upevňovati, neboť na tom spočívá
její budoucí existence.
Ovšem že náklady s touto výchovou a upevňováním
členstva spojeně nemůže nésti
stát, nýbrž ta či ona církevní
složka, na což přirozeně musí přispívati
její příslušníci. Naše strana
je v důsledku toho pro naprostou samosprávu církví,
pokud činnost jejich pohybuje se v mezích zákona
a v mezích celostátních zájmů.
Stát nemůže a nesmí se zříci
dozoru nad činností církví, tak jako
se nemůže zříci dozoru nad činností
kterékoli jiné organisovaně složky,
maje na zřeteli mír a pořádek uvnitř
státu a udržení státní samostatnosti
československého národa.
Nyní něco k meritu zákona. To, co jsem nyní
říkal. bylo asi to zásadní hledisko,
které my k náboženství a poměru
církve ke státu a opačně zaujímáme.
Poněvadž se mluví příliš
z oken tohoto domu - a my jsme prosím toho byli svědky
právě u předešlé řečnice,
že nemluvila zde pro zákonodárce a zákonodárný
dům, nýbrž z oken tohoto domu - je nutno zmíniti
se také o podrobnostech projednávaného
zákona a je zajímavě, že právě
těchto, jak bych řekl, důležitých
a informativních otázek velice málo je si
všímáno s tohoto místa. k informaci
veřejnosti. (Výkřiky posl. Vávry.)
Protože se mluví mnoho z oken a vyvolává
se davová nálada samozřejmě schůzemi,
řečmi, časopisy atd.. chci se krátce
zmíniti o zákonně historii kongruy a o jejím
vývoj1 v Československé republice. (Výkřiky.)
Kongrua sama není ničím novým
a proto je těžko pochopiti stanovisko těch,
již mají na vývoj kongruy značný
podíl. Již 19. září r. 1898 vydán
byl zákon č. 176, jímž vydává
se ustanovení o dotaci katolického duchovenstva
ve správě duchovní, kterým se duchovním
správcům a pomocným kněžím
doplňuje nejnižší příjem
stavu jejich přiměřený, tedy kongrua
z fondů náboženských vztažmo z
dotace státem těmto fondům dávané,
pokud kongrua tato nebyla hrazena příjmy s duchovním
úřadem spojenými. Podle tohoto zákona
majitelé prostých obročí zastávali-li
systemisované místo kněze pomocného
a byla-li tato výpomoc diecesním
biskupem ve shodě se státní správou
duchovní uznána za nutnou, měli nárok
i na odměnu výměrou kongruy kněze
pomocného vztažmo na doplnění svého
obročního příjmu až do výše
kongruy kněze pomocného. Řeholníci,
kteří zastávali systemisované světské
duchovní místo kněze pomocného, měli
rovněž nárok na odměnu výměrou
kongruy kněze pomocného.
Tato kongrua státem placená nebyla však všude
stejná. Ve městech byla větší,
na venkově menší. Činila u vídeňského
faráře 1800 zl., u kaplana 500 zl. ročně.
V Praze a v Brně činila u faráře 1200
zl., u kaplana 400 zl. ročně. Pak se snižovala
až na 800 zl. u venkovského faráře,
který měl kaplana, který kaplana neměl,
na 700 zl. ročně. U venkovského kaplana činila
350 zl. ročně. To platilo pro Čechy, Moravu
a Slezsko. V Istrii a Bukovině byla nižší,
u faráře činila 600 zl., u kaplana 300 zl.
ročně. Zákonem čís. 115 ze
dne 28. března 1918 zvyšuje se nejnižší
příjem a odpočinkový plat katolických
duchovních správců, jakož i nejnižší
příjem hodnostářů a kanovníků
u metropolitních katedrálních
a konkatedrálních kapitol katolické církve
latinského, řeckého a armenského ritu,
u samostatných duchovních správců
z 1200 K na 2000 K, z 1400 na 2200 K, z 1600 na 2400 K atd. až
konečně ze 3600 na 4200 K ročně. U
pomocného kněze ze 600
na 1200 K atd., až nejvýše z 1000 K na 1600 K.
Ovšem že hodnostáři a sídelní
kanovníci měli částky přiměřeně
vyšší, a to nejvýše 5200 K ročně.
Zákonem ze dne 9. dubna 1920, č. 246 Sb. z. a n.,
zvyšuje se kongrua duchovenstva římsko-katolického.
A tady se chci pozastaviti u toho, co jsem řekl, že
část těch stesků a tě obžaloby
vznášené je obžalobou těch, již
od prvopočátku vzniku Československé
republiky řídili osudy tohoto státu a tvořili
zákony. Tedy, prosím, zákonem ze dne 9. dubna
1920, č. 246 Sb. z. a n. republiky
Československé, zvyšuje se kongrua duchovenstva
římsko-katolického o 1200 Kč ročně.
Platově provisorium zvyšuje se tímto zákonem
o 100 Kč měsíčně. Na základě
sněmovní resoluce, vyplácí se dále
rovněž všem kněžím nouzová
výpomoc v částce 2800
Kč ročně, drahotní přídavek
1200 Kč ročně a nákupní jednorázový
přídavek 500 Kč ročně, takže
mohla dostoupiti kongrua v důsledcích tohoto zákona
a resolučních usnesení Národního
shromáždění výše 10.200
Kč ročně. (Výkřiky posl.
Vávry.)
Dovolím si vzíti k ruce
protokol o 141. schůzi Národního shromáždění
ze dne 9. dubna 1920. (Hlas: Kdo byl předsedou?) To
bych si musel vyhledati, to je jedno, poněvadž možná
že právě tam nebyl předseda, nýbrž
místopředseda. Na tom však nezáleží.
Předseda praví (čte): "Máme
přistoupiti k odst. 7, ke zprávě kulturního
výboru o návrhu člena Národního
shromáždění dr Stojana
a soudr. (tisk 1899), aby byla zvýšena
kongrua duchovenstva katolického, řecko-katolického,
evangelického a řecko-orientálního,
o návrhu člena Národního shromáždění
Fr. J. Kroihera a soudr. (tisk
1710) stran drahotních přídavků kněžím
v duchovní správě ustanoveným a o
návrhu člena Národního shromáždění
dr Stojana a soudr. (tisk 1761)
o drahotním přídavku pro duchovenstvo (tisk
2546)." Tedy to je asi to, co jsem vykládal.
A jaké bylo tehdy jednání?
Zcela krátké. V protokolu se praví (čte):