Vidíte tedy, dámy a pánové, že
v prvé řadě uznáváme význam
náboženství jako mravního a vzdělanostního
činitele prvního řádu a že se
známe k positivnímu oceňování
náboženství pro veřejný život.
Ovšem víme, že za nynějších
poměrů je úplná odluka církve
od státu prakticky nemožna. Od starodávna ještě
trvají příliš četné styčné
body mezi církví a státem, než aby se
mohl prostě převzíti americký vzor,
podle něhož církve podléhají
prostě soukromému spolčovacímu právu.
Myslíme však, že nyní v osmém roce
trvání Československé republiky mělo
býti provedeno aspoň to, co v roce 1874 ve starém
Rakousku započato bylo v §u 35 ještě dnes
platného zákona o úpravě vnějšího
právního poměru katolické církve,
totiž utvoření vlastních farních
obcí, jaké již jsou u jiných náboženských
společností, i u římských katolíků.
Jako osoby veřejného práva spravují
církevní obce své vlastní věci
podle vlastního volného uvážení,
aniž se stát může do toho vměšovati.
Státní právo svrchovanosti uplatňuje
se pouze tím, že si stát vyhrazuje schválení
stanov církve, ač ostatně i v tomto směru
stačilo by prostě zjištění, že
stanovy církve neodporují státním
zákonům. Je to ovšem výhradně
věcí dotyčné církve, aby stanovila
práva a povinnosti členů církevní
obce a samozřejmě mají církevní
obce samy si opatřit peněžitě prostředky
na potřeby svého kultu a správy, v případě
nutnosti zdaněním svých členů.
Při vybírání jich může
býti vyžádána pomoc státu. Každý
státní výdaj k církevním účelům
z veřejných prostředků má však
býti rozhodně nepřípustný.
To má platiti stejně pro všechna vyznání
bez výjimky. Naproti tomu se nyní namítá,
že rakouský stát utvořil r. 1782 ze
jmění zrušených klášterů
a nadací náboženskou matici s výslovným
úkolem, aby z ní bylo pečováno o výživu
katolického duchovenstva, pokud tento stavu přiměřený
příjem není již hrazen jinými
příjmy, spojenými s duchovním úřadem.
Bylo tvrzeno, že se chce církvi uloupiti, co jí
patří, jestliže se náboženská
matice škrtne. Zajisté, ale toho posledního
přece vůbec nechceme. Jako jsme proti pozemkové
loupeži, proti uloupení válečných
půjček a zvláště proti každému
odebrání více nebo méně bez
náhrady, vyslovujeme se také proti zabrání
náboženské matice státem. Ať je
náboženská matice, pokud ještě
trvá, odevzdána katolické církvi a
pak se ponechá jí samé, aby se postarala
o úhradu potřebného nákladu, jak to
na př. protestanti musejí dělati již
odedávna. Podle ustanovení již zmíněného
rakouského zákona ze dne 7. května 1874 měla
vlastně již odedávna v prvé řadě
katolická farní obec, to jest veškeří
katoličtí usedlíci v obvodu duchovní
správy, povinně přispívati na vydržování
svého duchovenstva a při nedostatku jiné
úhrady podle §u 36 téhož zákona
postarati se o to uložením dávky na farníky.
Tím by se předešlo oprávněným
stížnostem nekatolíků, že mají
platiti daň nejen na svou církevní obec,
nýbrž ve státních daních také
ještě na katolickou církev. Jsem toho mínění,
že římsko-katolická církev nemá
opravdu zapotřebí, aby si dávala něco
darovati na své církevní účely
od jinověrců, jak se to nyní děje,
pokud ze všeobecných výtěžků
daňových je hrazena i kongrua. Mimo to je přece
jasno, že se církev ocitá v jistě závislosti
na státě, dává-li si platiti alespoň
částečně své orgány
státem. Náboženský zájem nesnese
však, jak známo, poručníkování
a vlivu státu, církev má býti uvnitř
i na venek svobodná a býti s to, aby v případě
potřeby zastávala své názory i proti
státu.
Proto se vyslovil dokonce i tisk německé strany
křesťansko-sociální pro spravedlivou
rozluku církve a státu s odůvodněním,
že ve státě vedeném nepřátelsky
proti náboženství a církvi je samostatnost
a svoboda pro katolickou církev rozhodně to nejlepší.
Má-li tedy církev vážně býti
osvobozena od všeho vodění státem, pak
dlužno žádati, aby si také sama a vlastní
silou opatřila prostředky, kterých potřebuje
ke svému bytí a ku svému vybudování,
pak nesmí býti odkázána na politické
kupčení jako nyní. Cla a kongrua jako rovnocenné
předměty čachru, to je pro čistou
myšlenku křesťanství jistě nedůstojně
a pro duchovenstvo svrchovaně zahanbující.
Kněz má dobré právo na to, aby dostal
za svou činnost tolik, aby z toho mohl slušně
žíti. To si však nemusí vyžebrávati
od státu, to může žádati od oněch,
jimž věnuje svou životní práci,
tedy od církve samé nebo od své farní
obce. Stát nemá zásadně ničeho
co mluviti ani do jeho jmenování, ani do jeho platu.
(Posl. Horpynka [německy]: A politické řeči
s kazatelny má si dáti zaplatiti od strany!) Tak
jest!
Již roku 1792 psal Vilém von Humboldt ve svých:
"Myšlenkách o pokusu určiti hranice působnosti
státu": "Vše, co se týče náboženství,
leží mimo hranice působnosti státu."
Uznává-li se správnost této věty,
pak nepotřebujeme nového zákona o kongrue,
nýbrž spíše zákon o konečném
rozdělení jmění mezi katolickou církví
a státem. Farář a duchovní vůbec
nemají býti ani nepřímo ani přímo
státními úředníky, jako jsou
ve skutečnosti dnes. Byl to kolega Petersilka, jenž
tvrdil, že kněží věnují
největší část své práce
státu. To však není ani správně,
ani nutně. V pravdě věnují pravděpodobně
sotva čtvrtinu svého pracovního času
státu a z toho bylo by lze beze všeho ještě
většinu odpočísti, když se přenese
vedení matrik na obce, jež beztak již nyní
musí vésti vedle farních úřadů
vlastní civilní a vojenské matriky. Takové
zjednodušení vedení matrik bylo by naléhavě
nutné, aby se udělal konec zmatku na tomto poli.
Tím uvarovalo by se mnohé dvojité práci
a mnoha zbytečného psaní by nebylo zapotřebí.
Snad mohl by stát pak spíše dáti něco
místním obcím jako náhradu za obstarávání
úkolů přenesené působnosti,
jež dnes činí dobře tři čtvrtiny
všech úkonů obce. Aspoň tři čtvrtiny
obecních zaměstnanců pracují stále
pro stát a za to nedostávají až dodnes
obce ani haléře náhrady, přes svou
finanční nouzi a přes to, že jsou přece
základem státu. Při tom však zákony
obcím přesně předepsaly, jaké
platy mají platiti ze své vlastní kapsy obecním
úředníkům a zaměstnancům,
aniž se staraly o to, odkud na to přijdou peníze.
Tu to má církev přece mnohem lepší:
Ustanoví, kolik a jaké duchovní má
stát platiti, resp. na jakou výši musí
doplniti jejich příjem, stále s poukazem
na onu pověstnou náboženskou matici, o jejíž
výši není možno získati přesných
zpráv. Jisto je jen jedno, že státní
hospodářství je již nyní zatíženo
znenáhla asi 50 miliony korun na platy kněží
a že toto zatížení má býti
zvýšeno o dalších 50 milionů korun
ročně. Proč nepodá vláda nyní
u příležitosti tohoto jednání
o kongrue jasně a stručně zprávu o
výši náboženské matice, o tom,
jak je toto jmění spravováno, a o příjmech
a vydáních tohoto fondu a proč o tom není
nic v důvodové zprávě? Zřejmě
s úmyslem jsou zástupci lidu ponecháváni
v nejistotě o této kapitole, místo aby se
otevřeně a poctivě přiznalo, jak se
tyto věci mají. Kdo se vyhýbá majetkově
odluce mezi státem a církví, budí
zdání, že chce obnoviti středověké
výsady pro církev, které dnes jistě
nejsou na místě. Státní příspěvky
k církevním účelům jsou a zůstanou,
pokud neplynou z církevního jmění,
hrubou nespravedlností vůči všem jinověrcům.
Takové jednostranné příspěvky
z veřejných peněz byly na místě,
pokud platila věta: Cuius regio, eius religio. Je již
tomu dávno, co tato these nemá již účinku
a příslušníci tak zvaných menšin
bojují nyní proti v modernímu jejímu
zfalšování ve větu: cuius regio, eius
natio, když zde chtějí udělati československý
národní stát a nás by chtěli
předělat na Čechoslováky. Proto žádáme
rovněž úplně rovnoprávnosti pro
všechny národnosti žijící ve státě,
jakož i ve směru zacházení se i všemi
uznanými náboženskými společnostmi,
čítaje v to církev římsko-katolickou.
Žádáme tedy, aby byl konečně
proveden § 37 zákona ze dne 3. května 1874,
podle něhož bližší předpisy
o utvoření a zastupování farních
obcí. pak o obstarávání věcí
v nich mají býti vydány zvláštním
zákonem. Starý rakouský Nejvyšší
správní soud sice prohlásil předpisy
materielně-právní §§ů 35
a 36 tohoto zákona o úkolech farních obcí
již tenkráte za bezprostředně použitelné,
příslušný zákon o farních
v obcích sám nebyl však dosud vypracován.
Chceme doufati, že jsme se již tak dalece odrakouštili,
abychom tuto mezeru konečně vyplnili a na místo
nových zákonů o kongrue v vypracovali zákon
o farních obcích pro katolickou církev v
tomto státě a zároveň abychom provedli
konečnou rozluku, pokud jde o náboženskou matici.
Nyní na konec jen ještě několik slov
o chování jednotlivých stran k tomuto předmětu:
Možno shledávati pochopitelným, že čeští,
slovenští a němečtí klerikálové
hledí na otázku kongruy brýlemi katolických
názorů a proto zasazují se o to, aby jejich
duchovenstvo dostalo pokud možno mnoho, lhostejno, odkud
ty peníze na to pocházejí. Vždyť
mezi faráři a kaplany jsou přece nejlepší
agitátoři pro tyto strany. (Posl. dr. Schollich
[německy]: Zvláště při volbách!)
Tak jest. Jsou-li tito. lidé prosti materielních
starostí, pak mohou se tím lépe věnovati
politické propagandě pro své dobrodince.
To dokázali nejlépe při posledních
volbách. Pochopitelně počítají
jmenované tři strany s vděčností
svých chráněnců a také se při
tom nepřepočítají. Je to však
možno snésti jiným stranám, aby právě
tito neoficielní tajemníci strany - oni jimi totiž
ve skutečnosti jsou - byli alespoň částečně
vydržováni na útraty státu? Proč
se raději nevyvarují byť i jen zdání,
že se to děje? Nebylo by to lepší a se
stanoviska katolického chytřejší, kdyby
tyto strany samy žádaly, aby konečně
bylo v té věci zúčtováno a
aby podíl na náboženské matici připadající
na Československo byl odevzdán katolické
církvi k volné samosprávě? Poněvadž
toho nečiní, spíše se úzkostlivě
brání, aby do té temnoty bylo vrženo
světlo - páni z katolické strany skví
se nepřítomností, nechtějí
si od nás nic dáti říci, nechtějí
nás vůbec poslouchati. (Posl. dr, Schollich [německy]:
Už je vše dohodnuto!) Ovšem, tak to jest a
proto nejdou ti páni vůbec do zasedací síně,
nýbrž pouze staví hlídky pak pochopitelně
u mnohých zůstává mínění,
že požadovaně zvýšení kongruy
nemůže býti již vůbec hrazeno z
náboženské matice, nýbrž že
musí býti celé hrazeno z veřejných
daní, t. j., že i nekatolíci jsou proti své
vůli nuceni platiti. V důvodové zprávě
není nejmenšího statistického údaje
o stavu jmění náboženského fondu.
Tím více bylo by bývalo úkolem těchto
tří stran i ve výborech nebo zde ve sněmovně
žádati od vlády veřejné účty
o tom a za všech okolností zabrániti promrskávání
tohoto zákona, aby každý poslanec měl
příležitost zabývati se podrobně
touto otázkou a ji řádně studovati.
Nová koalice naopak vynutila si pro tento předmět
použití zkráceného řízení
a tím jasně dala poznati, že se štítí
slunečního světla. Je to hodno politování
zvláště od německých stran, že
se tím pro vší budoucnost daly v plen násilnickému
jednacímu řádu, proti kterému dosud
bojovaly nejostřejším způsobem. Avšak
nedosti na tom. Místo národní německé
jednotné fronty, kterou všichni zvláště
za voleb měli v ústech, vytvořili nyní
mezinárodní jednotnou frontu. Místo černočerveno-zlaté
korouhve vytáhli nyní černozelený
prapor s červeno-bílo-modrou vlajkou. Tak se časy
mění! A kde zůstává ta tak
vychvalovaná věrnost zásadám? Svaz
zemědělců a německá strana
živnostenská budou na př. museti vysvětliti,
kam zmizela jejich korouhev svobody, se kterou ještě
před krátkým časem táhly do
pole. Každému, kdo to chtěl slyšeti, venku
vyprávěli, že mezi jiným budou bojovati
co nejostřeji i proti nadměrnému vlivu římské
církve ve veřejném životě. A
nyní takto zahajují tento boj. To jsou první
následky politického kompromisu, kterým se
tito pánové jistě těžce kompromitovali.
Starý Schönerer by se obrátil v hrobě,
kdyby viděl tak mnohého ze svých dřívějších
přívrženců hlasovati pro kongruu. My
němečtí národovci neúčastníme
se takové prospěchářské politiky,
nechceme se klátiti jako třtiny ve větru,
nýbrž zůstaneme věrni sobě a
svým zásadám, držíce se slov
Göthových: "Muž, který v kolísavě
době smýšlí rovněž kolísavě,
rozmnožuje zlo a šíří je dále
a dále." V uskutečnění zákona
o kongrue nevidíme skutek národnostní, jak
to činí křesťansko-sociální
noviny, vidíme v tom spíše nebezpečí
pro národ, zvláště pro způsob
jednání o předloženém návrhu,
jenž se důstojně staví po bok projednávání
cel.
Právě nyní, když jsme my sudetští
Němci ztratili vnější svobodu, měli
bychom si tím lépe chrániti svou vnitřní
svobodu, kde je to jen možno. V tomto případě
mohli bychom to učiniti vybojováním úplně
neodvislosti, samosprávy a autonomie pro své katolické
církevní obce na základě §§
35 až 37 zákona z r. 1875 a úplným oddělením
toho, co je církve a co je státu. Polovičatosti,
jako předložený návrh, nemůžeme
schvalovati. Ty škodí více, než prospějí
a odsunují jen okamžik konečného vyrovnání.
Umožňují jen pro nějakou dobu další
protloukání ve starých kolejích, aniž
by se otázka skutečně rozřešila.
Vláda mlčí i ohledně kongruy, jako
dříve o clech, úplně. Odpovědnosti
za tento iniciativní návrh nemůže se
však vyhnouti, neboť kdo mlčí, souhlasí.
Jako u cel byl první iniciativní návrh ohledně
kongruy nahrazen druhým, rozšířeným,
a k oběma nedovede vláda ničeho říci.
Jak se zdá, ani si tím hlavu neláme, odkud
má vzíti úhradu, kdežto na př.
na sanaci zemí, jež vinou vlády stojí
před zřejmým úpadkem, nemá
ani to nejmenší nazbyt a s chladným úsměvem
prohlašuje, že si země právě musí
pomoci samy, že vláda nemá peněz a nemůže
zemím přikázati ani nových pramenů
příjmů, poněvadž je sama nucena
vyčerpati všechny prameny pro své vlastní
účely. Avšak na úhradu kongruy zdá
se, že je najednou peněz dosti.
Přejeme nižším duchovním, kteří
toho skutečně potřebují, zvýšení
jejich příjmu od srdce, uznáváme oprávněnost
jejich požadavku po nové úpravě jejich
platů, pokládáme však navržené
řešení této otázky z důvodů
uvedených na počátku za naprosto nepřijatelné
a budeme proto proti němu hlasovati. (Souhlas a potlesk
poslanců něm. strany národní.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Dalším řečníkem je pan posl.
Jaša. Uděluji mu slovo.
Posl. Jaša: Slavná sněmovno! Vzhledem
k veliké vážnosti touto dobou projednávaných
předloh jsem nucen protestovati proti tomu způsobu,
jakým tak závažná materie se projednává.
Bylo zdůrazněno již naším klubem,
že po celou dobu československého parlamentarismu
nebylo použito takovou měrou mimořádných
opatření jednacího řádu jako
v posledních dnech. K tomu ještě přistupují
nekonečně a vysilující noční
schůze, které rovněž rozhodně
nepřispívají ku povznesení vážnosti
tohoto domu. Domnívám se, že je tu řada
vážných a starších mužů,
lidí s podlomeným zdravím, jsou tu také
ženy, je tu také žurnalistika, které se
jistě nočním projednáváním
znemožňuje sledovati jednání v tak závažných
otázkách.
Přáli bychom si, aby dnešní sněmovní
majorita, nemá-li již dosti úcty ke svým
odpůrcům, měla ji aspoň k sobě,
k tomuto domu a ku projednávanému předmětu.
Parlamentarismu, ani věci projednávané tento
způsob projednávání tak důležitých
otázek jistě zdráv není.
Velectění pánové! Po 28. říjnu
roku 1918 jistě ohromná většina československého
národa nepochybovala o tom, že národ osvobozuje
se nejen z poroby nacionální, ale že bude osvobozen
také sociálně a že vymaní se
z pout duchovní tmy. Československý národ
celý, a myslím i příslušníci
klerikalismu očekávali s jistotou, že odluka
státu od církví provedena bude. Vláda
v několika svých prohlášeních
provedení její přislíbila. Ve druhém
poselství presidenta republiky byl tento požadavek
vytčen za velikého potlesku revolučního
Národního shromáždění.
Washingtonská deklarace ji zdůrazňuje. Většina
československého lidu dodnes ještě věřila,
že možnost odluky státu od církve tu je.
Ale očekávání to, myslím, bude
velmi těžce zklamáno, dík utvoření
se nového protisociálního, protikulturního
útvaru českoněmecké celně-kongruové
koalice, která místo odluky předkládá
této sněmovně úpravy platů
duchovních.
Veškerá československá veřejnost,
nejen socialistická, ale pokroková vůbec
a také občanská sleduje jednání
sněmovní o úpravě platů duchovenstva
církví a náboženských společností
státem uznaných a také recipovaných
s neobyčejným vzrušením. Ani aféra
Marmaggiho a kulturní zápas o Husa minulého
roku, ba ani otázka celní nevzrušovala mysl
lidu tak, jako tento smutně historický čin
celně-kongruové koalice. Už způsob,
jakým tato předloha byla předložena
parlamentu a projednávána ve výborech, je
svrchovaně pobuřující a v historii
československého parlamentu, myslím, jedinečným.
Navrhovatelé nepovažovali ani za svoji povinnost dbáti
při jeho podání základního
ustanovení ústavního. Nedbali zákona
ze dne 29. února 1920. Ústavní listina v
§u 41, odst. 2 praví: "Ke každému
návrhu zákona, podanému členy některé
sněmovny, budiž přiložen rozpočet
o finančním dosahu osnovy a návrh na úhradu
potřebného nákladu." - Proč se
tak stalo? Aby pokrokové veřejnosti zůstalo
utajeno, jakého nákladu vyžádá
si úprava kněžských platů, kterou
podepsali a také odhlasují zástupcové
všech měšťáckých stran? Upozornili
jsme na tento hrubý a neodpustitelný nedostatek
předlohy ve schůzi iniciativního výboru,
ale žádný z poslanců celně-kongruové
koalice neuznal v tomto případě vzíti
zřetel k tomuto zásadnímu předpokladu
ústavnímu. Ani pan dr Hajn, který
v iniciativním výboru chce býti vykladačem
ústavy a jednacího řádu, nepovažoval
za věc svého svědomí, aby námitky
naše uvážil, naopak přes tuto hrubou ústavní
nenáležitost přešel a hlasoval pro přikázání
předlohy výboru soc.-politickému a rozpočtovému.
Jakým právem chcete, pánové, žádati
od prostého občana, aby respektoval a zachovával
zákony, když kongruová většina
tohoto parlamentu nehodlá respektovati ani ústavních
předpisů? Můj návrh ve výboru
iniciativním aby tento návrh byl přikázán
ku projednání také výboru kulturnímu,
byl rovněž celně-kongruovou většinou
zamítnut, ačkoliv sama tato famosní většina
ukládá v §u 8 této osnovy provedení
zákona ministrovi školství a nár. osvěty.
Kdyby vláda úřednická nebyla odsouzena
k věčnému trapistickému mlčení,
musil by sám ministr školství a nár.
osvěty protestovati proti tomuto bagatelisování
výboru kulturního, který k projednání
této osnovy je plně kompetentní. Projednáváme
osnovu v plenu sněmovny bez zprávy soc.-politického
výboru. O prodloužení lhůty, o kterou
žádal soc.-politický výbor, nedal předseda
v plenu sněmovním hlasovati, ačkoliv schůze
plena byla.
Pan ministr financí dr Engliš, který
jinak je velmi úzkostlivý, jde-li o ustanovení
zákona státně-zaměstnaneckého,
jímž se zvyšuje náklad, byl tu rovněž
neobyčejně liberální při posuzování
nákladu na úpravu platů duchovních,
který bude jistě také velkého finančního
dosahu. Finanční základnu státně
zaměstnanecké předlohy, kterou vtěsnal
pan ministr financí do toho famosního, nepřekročitelného
železného rámce, úplně opouští
a porušuje při této osnově kongruové.
Pan posl. Šrámek velmi dokonale prolomil ten
železný rámec p. ministra financí. "Národním
Listům" pochopitelně se velmi zalíbila
teorie onoho železného kruhu a také ji velmi
horlivě hájily, ale pokud se věc týkala
učitelů a státních zaměstnanců.
Jakmile se počalo jednati o kongruu, byla tato teorie o
železném kruhu odhozena jako zbytečná
a strana lidová i české strany pokrokové
našly a daly ochotně další desítky
milionů kněžím.
Železný kruh byl tedy prolomen a celněkongruová
koalice vstoupila do kruhu jiného, do začarovaného
kruhu velmi bystré a chytré politiky pana msgr.
Šrámka. O několik milionů korun
pro učitele a státní zaměstnance,
většinou živitele rodin, smlouvá se vláda
se stranami býv. všenárodní koalice
velmi úporně. Učitelům
obecnoškolským na konci služební a životní
dráhy nemohla dáti ani ročních 600
korun, aby odcházeli po vykonané celoživotní
povinnosti a práci do výslužby s pensijní
základnou o 600 korun ročně vyšší.
Ale desítky milionů pro duchovní, většinou
muže svobodně, našly se obratem ruky a otázkou
úhrady ani navrhovatelé, ani rozpočtový
výbor, ani referent, který tu podával zprávu,
ani sněmovna se nemusí truditi.
Pro požitkový systém státních
zaměstnanců však hledá se úhrada
dvakrát, a to jednou loni a jednou opětně
letos, jen aby to ubohé sousto chleba, které se
tu státnímu zaměstnanci uděluje, co
nejvíce mu zhořklo v ústech. Tady, pokud
se týče kongruy, pan ministr financí opatřil
velmi krátkou cestou úhradu bez obvyklého
svého orchestrálního doprovodu, dokonce se
obešlo ustanovení ústavní o nutnosti
úhrady, jen aby veřejnost nebyla znepokojována,
že se tu děje nový útok na kapsy poplatníků.
Tolik po stránce formální a úhradové.
Jak špatná a temná byla cesta, kterou tento
zákon do sněmovny šel, tak ještě
více pobuřující jest podstata věci.
Věc sama nebyla by tak vážně znepokojující,
kdyby šlo jen o prostou úpravu platů kněžím.
Ale tu jde o jiné věci daleko významnějšího
dosahu. Jde tu o politiku československého státu
v ohledu kulturním a církevně-politickém
v budoucnu. Jde tu o otázku dalšího poměru
státu k církvím. Zákon tento novými
desítkami milionů posiluje hmotně postavení
především římsko-katolické
církve, jistě dosti bohatě, aby si svoje
zřízence platila sama. Poněvadž zřízenci
církve jsou také politickými agitátory
lidové a luďácké strany, dostává
se těmto stranám ve skutečnosti pro přímo
politické jejich akce velmi účinné
podpory z peněz poplatníků konfesijních
i bezkonfesijních a bude této podpory finanční
použito nejen proti socialistům, ale také proti
těm, kdož pro zákon tento hlasují, a
o sobě tvrdí, že jsou lidmi pokrokovými.
Zákon tento utužuje moc církve uvnitř
a připoutává církev ku státu
na dlouhá desetiletí.
Tuto okolnost ohromného dosahu politického bývalí
staří protiklerikální pokrokoví
harcovníci stran měšťáckých
chtějí nějak před veřejností
zakrýti. Pan dr Matoušek dokonce opovážil
se ve výboru rozpočtovém tvrditi, že
osnova tato nepřekáží provedení
rozluky církve od státu. Tvrzení jeho neuvěří
žádný pokrokový člověk.
Naopak jsem přesvědčen, že pánové
jsou si plně vědomi osudného dosahu této
osnovy. Vždyť ani platonickou resoluci, která
by se dožadovala rozluky, pánové ve výboru
k tomuto zákonu nepřiložili. Ano, pánové,
nezakrývejte pravdy a buďte poctivými aspoň
sami k sobě. Rozhodli jste se tímto zákonem
proti rozluce, proti pokrokové tradici československého
národa, proti všem opravdovým propagátorům
protiřímského snažení, proti
Husovi, proti slavně tradici husitské, proti pokroku
a kulturnímu světlu, rozhodli jste se pro svazek
československého státu s Římem,
pro klerikalism, pro Jana Nepomuckého, pro Koniáše,
Jezuity, pro tmu duchovní a její rozšiřovatele.
Jaká to tragická a osudová chvíle,
jaký to cynism nad tím, co český člověk
pro svobodu náboženskou a svého svědomí
vytrpěl! Vyvršuje se tu tragická chyba a kulturní
zločin. Pro cla obilní a dobytčí,
pro zisk hmotný zapomněli jste na svoje krásné
programy, které jste si dávali v prvních
letech svobody národní. Každý český
člověk vám dnes na potkání
řekne, že vaše pokrokové mluvení
a psaní nebylo vůbec myšleno vážně.
Řada lidí, kteří vaše slova na
schůzích a v tisku brali seriosně a vyvodili
z vašich slov případně důsledky,
bude nejen těžce zklamána, ale roztrpčena
do hloubi duše. Co dáte těmto lidem na místě
veliké důvěry a naděje ve vítězství
ideí pokroku? Celní úspěch je v tomto
případě náhradou velmi slabou! Zapomněli
jste, pánové, že národ má určité
hodnoty kulturní a duchovní, s nimiž beztrestně
obchodovati a šantročiti nelze. Jsou to statky kulturní,
je to svědomí národa, jeho pokroková
tradice a čistý pokrokový štít.
Jest možno smlouvati se o všechno, kromě věcí
svědomí a kdo s touto hodnotou obchoduje, páše
nemravnost. Bývalá rudozelená a všenárodní
koalice nevykonala mnoho na poli kulturněpolitického
zákonodárství, ale přece několik
zákonů, jako malý školský zákon,
spoluužívání hřbitovů,
zákon o úpravě svátků znamenaly
přece jen patrné krůčky k laicisaci
státu. (Předsednictví se ujal předseda
Malypetr.)
Celně-kongruová koalice, odvažujíc se
obchodovati s otázkami svědomí, smutně
uzavírá kongruovým zákonem epochu
předválečného a poválečného
protiklerikálního zápasu. Za 30 stříbrných
pochybného celního zisku prodala všechno pokrokové
a svobodomyslně snažení národa za posledních
70 let, ano zrazuje celý odvěký zápas
českého národa proti systému církevní
a papežské vlády nad dušemi. Praha podruhé
v dějinách sklonila svou hlavu před Římem...
Po Bílé Hoře sklonila ji pod násilím
dragounů císařských a jezuitů,
nyní je úspěch mnohem snazší.
Byla uložena první zkouška husitismu a pokrokovosti
novodobých husitů z řad agrárníků
a národní demokracie a tito sklonili se před
obratností vůdce lidové strany. Úspěch
tohoto politika je v tomto případě kromobyčejný
a v dějinách t. zv. božích bojovníků,
českých odbojníků, jedinečný.
Čeští lvově otočili se čelem
k Římu. Pánové uzavřeli obchod
a usnesli se učiniti konec pokrokové éry
českého liberalismu. Idea, pro kterou staří
čeští sedláci zápasili mečem
a krví, byla novodobými představiteli těchto
sedláků v parlamentě prodána za obilí
a dobytčí cla.
Dnešní den je, pánové, historický.
Éra českého náboženského
antiklerikalismu je u konce, česká buržoasie
definitivně se vzdává protiklerikálního
zápasu. Denis říká ve svém
díle "Čechy po Bílé Hoře":
"Od staletí Čechově zalíbili
si ve svobodném myšlení, a to je rostlina velmi
houževnatá." Podle Palackého boje husitské
byly první válkou národní, válkou,
která nebyla vedena jen pro zájem hmotný,
nýbrž jedině za statky duševní.
Řekl bych tomu, že boj za svobodu myšlení
byl součástí českého nacionálního
zápasu. Pánové usmyslili si ode dneška
jíti jinak. Jejich postupem zbavuje se český
lid jednoho z pramenů své životní energie,
je definitivně vydán na pospas Římu
a jeho farám. Řím tu vítězí
s efektem, jakého české dějiny nebyly
dosud svědkem. Nazvali jste, pánové, po velikém
francouzském historikovi Denisovi jedno špinavé
pražské nádraží a právě
tak lehkovážně chápete jeho význačná
slova: "Čechové první odtrhli se od
papežství, kacířství bylo jejich
slávou a jako životní podstatou národa."
Tuto životní podstatu národa ochromujete a
následky toho byly by nedozírně, kdyby český
lid neměl zdravějších mravních
základů, než vaše zdiskreditovaná
pseudoliberální politika. Dnes by měla býti
tato síň vyzdobena černým suknem.
Dnes zpívá se tu "De profundis" českému
antiklerikálnímu liberalismu. Jeho jinak dosti skvělá
éra je ukončena. Veliký myslitel a státník
takto precisoval poměr liberalismu ke konservatismu: "Buď
věrně a hluboké přesvědčení
o životních úkolech člověka nebo
ne, všechny jiné otázky jsou podřízené.
Buď chceme býti opravdovými nebo ne tertium
non datur." Budoucnost národa může býti
římská nebo protiřímská!
Vyslovili jste se pro Řím. Vaše politická
mravní podstata řídí se takovouto
filosofií: Jsem nacionalistou, chcete-li, třebas
fašistou, ale pokud nevstoupím do síně
správní rady německého podniku. Jsem
svobodomyslníkem, a proto uctím Nepomuckého
Jana právě jako Husa, věřím
všecko a nic, líbí se mi pravda Husova, a proto
zůstávám věren dogmatu neomylného
papeže, jsem zapřisáhlým nepřítelem
marxismu a myslím především na hmotný
prospěch své buržoasní třídy.
Právě takovým liberálem byl smutné
paměti ministerský předseda rakouský
Bach. Ten také mluvil jako liberál a při
tom nám zavraždil našeho Havlíčka.
Jací lidé hlasují pro kongruu? Návrh
na úpravu platů kněžím je podepsán
153 poslanci různých národností a
různých stran. Mezi navrhovateli nacházíme
také české a německé agrárníky,
živnostníky, národní demokraty, vedle
křesťanských sociálů německých
a maďarských. Vedle jmen, která představují
u nás snahy římského klerikalismu,
vidíme tu představitele českého svobodomyslného
liberalismu, realisty, omladináře a nejradikálnější
představitele protiklerikálního boje, katolíky
svorně vedle evangelíků. Pan posl. Staněk
býval kdysi u nás na Moravě představitelem
pokrokového agrarismu. Byl jedním z triumvirátu
Tusar, dr Stránský-Staněk,
kteří r. 1911 před volbami parlamentními
sjednali kompromis pokrokových stran proti přesile
moravského klerikalismu. Dnes pan Staněk sjednal
kompromis s klerikály na rozdělení kořisti
nejen celní, ale také na účet státních
zaměstnanců. Pan posl. dr Matoušek vyrostl
na luzích českého realismu, jenž svůj
boj proti Římu vedl vždy do důsledků.
Svým podpisem na kongruovém zákonu pohřbil
tuto svou lepší minulost definitivně. Pan dr
Hajn byl představitelem vypjatého českého
nacionalismu, který rostl v Čechách na jednom
záhonu s radikálním pokrokářstvím
antiklerikálním. Bude pěstovati dále
svůj nacionalismus na společném záhonu
s klerikalismem. Je jedním z přikázání
fašismu nerýpati do autority neomylného Říma.
Řadu jiných pánů viděli jsme
v jejich mladším věku v řadách
radikálního socialismu, dnes zastavili se na svoji
životní pouti u živnostníků nebo
u republikánů, a doufáme, že je uvidíme
ještě v jednotné frontě konservativně-klerikální
buržoasie.