Úprava státní administrativy musí
býti demokratická a proto musí, pokud jen
možno, podléhati laické kontrole. Ve školství
žádal si toho zákon o správě
školské z r. 1920. V §u 38 pravil tento zákon:
"Nařízením vlády bude určeno,
kdy provedeno bude zrušení zemských školních
rad a tímže způsobem lze na dobu přechodní
zříditi orgán, jenž by funkce zrušených
úřadů zatímně vykonával."
Myslilo se na zrušení privilegovaných a neudržitelných
zemských školních rad. Ale provedeno to nebylo.
Zůstaly se vším složením zachovány
ve své nedemokratické podobě a privilegovanosti
do dneška. Lid v nich zastoupení nemá vůbec,
učitelstvo nepatrné. Zemská školní
rada trčí uprostřed našeho státního
života jako rakouská fossilita. Je to prostě
hanba, že za 7 let neuvědomili si určití
činitelé ohromný význam zemských
školních rad pro vývoj národní
školy a kultury a jest konečně také
neuvěřitelno, že v instituci výchovné
takového dosahu není jediné ženy-matky.
Jsou to otázky osobní i věcné, je
to zřizování škol, jmenování
učitelstva a také ovšem věc a metoda
výchovy sama, o kterýchžto otázkách
zemské školní rady rozhodují. Ta iniciativa,
představovaná zemskými školními
inspektory, mohla by a měla by znamenati tolik jako administrativa
v tomto úřadě, kdyby bylo pro ní dosti
pochopení. Žádáme tedy reformu zemských
školních rad.
Mluvil jsem z počátku o významu školy
v demokracii a pro demokracii a znovu říkám
velmi důrazně: Hajme si svou národní
školu, abychom si udrželi svou demokracii. Vidíme,
jak se nekvalifikovaná demokracie projevuje na Slovensku
a ještě více na Podkarpatské Rusi. Vidíme,
že demokracie, její morální i všeobecný
stav odpovídá výši lidového,
vzdělání. Určitým lidem byla
na tomto místě řečena do svědomí
těžká obvinění. Všude jinde
vyvolala by taková obvinění přímo
zděšení, poněvadž všude jsou
si odpovědní lidé vědomi toho, že
stát hyne nespravedlností. Nespravedlnost pak je
možná tam, kde lid není buď schopen anebo
připuštěn ke kontrole. Ale bez kontroly není
demokracie a bez demokracie nebude našeho státu. Stát
žije tím, z čeho se zrodil. My jsme se však
nezrodili ze sobectví, korupce a byrokratické libovůle.
To je to, čím naše republika je nemocná.
V řadě cest k silnému státu je sociální
spravedlnost cestou přímou. Proto jsou nové
celní zákony a kongrua hřebem do rakve, lámou
víru ve spravedlivý stát hlavně tou
metodou, kterou byly instalovány. Ta slova pronáším
nikoliv proto, že jsem sociální demokrat, ale
proto, že mám svůj národ rád
a bojím se o jeho svobodu. Vedle toho musí demokracie
uvažovati svou podstatu, aby poznala, že vedle spravedlnosti
je to výchova, která ji zhodnocuje a upevňuje,
nebo láme. Demokracie se stanoviska energetického
je osvobozením, uvolněním společenských,
mravních, tvořivých sil. Nemůže
se opírati o trpnou poslušnost k jakýmkoliv
vrchnostem, ale o mravní dokonalost a rozumovou vyspělost
svých občanů. Poslední celní
a kongruové dny jsou toho tvrdým dokladem. Nedostatek
sociální morálky žene lid ve státě
do zoufalství. Jakého významu nabývají
tady slova presidentova, že demokracie je diskuse? Základní
podmínkou její je ovšem výchova, pěstění
smyslu pro zájem celku. Výchova k suverenitě,
skutečné svobodě a samosprávě,
to znamená mravně silnou a vzdělanou osobnost,
o níž jedině lze demokracii opříti.
Význam výchovy pro demokratický stát
je nedozírný. Dávno ukazoval Plato, že
největším nebezpečím společnosti
i státu jsou lidé demoralisovaní a korupční,
kteří kdyby byli vychováni, mohli býti
i její nejlepší oporou.
Kromě spravedlnosti ve státě není
tedy většího výchovného prostředku
nad mravní výchovu ve svobodné, řádné
škole. Všechna činnost demokratické společnosti,
jejíž charakter je v její uvolněné
energii, musí se projevovati péčí
o to, aby ta uvolněná energie byla ukázněna,
vychována, vzdělána pro demokracii. Den 12.
června byl svědectvím energie neukázněné,
protože přístupné jedinému argumentu:
argumentu moci. Ti, kteří se nám i s tohoto
místa nakáží tolik o idealismu, ti,
kteří se demokracii navytýkají tolik
její kvantitu, užili právě této
kvantity dosyta, neohlížejíce se na kvalitu,
kterou nám vytrvale káží. To přirozeně
demokracie není.
Nový duch školy spočívá v ideách
a v prostředcích školy. Ukazoval jsem na jeden
z nich, na ruční práce. Jiný z nich
je občanská nauka. Ona to zvláště
má býti, která hledá a připravuje
jednotnější a jednotnou duši národa,
společné vědomí státního
dobra a sounáležitosti a cesty mravní kázně
k nim. Demokratický občan musí býti
dobrý a mravný, nikoliv pro své mravní
dobro, nikoliv pro výhody své vlastní třídy,
ale pro dobro společnosti celé, pro dobro státního
společenství a pro jeho udržení. V dobru
celku je i jeho dobro, protože jeho bezpečnost a také
bezpečnost jeho státu.
Demokratický národ, vychovaný touto školou,
nemohl by nikdy povýšiti na justament prestyž
své třídy a trvati na křivdě,
o níž dobře ví, neboť jeho prestyží
byl by jediný justament: blaho republiky bylo by mu nejvyšším
zákonem. Ale to znamená dobro všech, anebo,
chcete-li, také utrpení všech, když to
musí býti. A neopustil by tuto prestyž ani
pro materielní výhody i kdyby mu to sám ďábel
namlouval, jako to činil Kristu na hoře.
Takovou školu chceme dáti svému národu,
která by vychovávala člověka k této
mravní výši. Mravní výchova v
duchu demokracie nemá protináboženských
cílů a nikdy jich neměla. Demokracie vytvořila
novou autoritu. Je to autorita nová, z člověka
a pro člověka, autorita mravného silného
já, které se o celek opírá a s celkem
srůstá. Není to výchova k pýše.
Pýcha není demokratická, ale panská.
Pokora, úcta před člověkem, v něhož
a jeho síly uvěřila, je znakem pravé
demokracie. A pokora je snad také vysoká křesťanská
ctnost.
Proto má demokracie ve své morální
podstatě hluboce křesťanský humanitní
prvek. Proto demokratická škola nemůže
býti protináboženská, přes to,
že ničeho neví a nemůže věděti
o dogmatickém církevnictví. Jde tu o novou
demokratickou osobnost a osobnost roste ze síly osobnosti,
v tomto případě z osobnosti učitelovy.
Na něm demokratická škola stojí a jím
také padá.
Takový ráz nové školy ovšem znamená,
že zamítáme apriori bující školský
intelektualism. Jím trpí nesmírně
naše školství, počínaje obecnou
školou. Školu chceme reformovati v tom smyslu, aby opustila
jednostranné pěstování paměti,
vrátila se ke všem smyslovým schopnostem člověkovým
a nezapomínala na jeho tělo. Musíme proto
reformovati methody, osnovy, organisaci školskou a přizpůsobovati
potřebám výchovy i budovy a jejich pomůcky.
Ve chvíli, kdy zápas o kongruu dostupuje svého
vyvrcholení a stát je donucován platiti na
ní ohromné miliony, vynucuje si určitá
strana, určité kruhy, na ministerstvu školství
nařízení, kterým má býti
zavedeno šetření do školského stavebnictví.
Pánové, kdo znáte školské budovy
ve Velké Praze, víte, že jsou to budovy skvělé,
ale také budovy, které jsou hanbou demokratické
Prahy a ovoce výchovné práce prostě
ohrožují. Znám je ze své osobní
zkušenosti. Chodily do nich mé děti. Máme
školy, kde se na př. chemii celý rok učí
z knih a kde žáci nepoznají prostě pokusů,
poněvadž kabinetu a pokusného místa
není. Máme střední školy, kde
se neučí tělocviku, ne z viny přetížených
profesorů, nýbrž pro nedostatečné
budovy. Zato musejí tito chlapci a děvčata
v době nejchoulostivější puberty vysedati
doma u knihy do 11. hodiny noční a biflovati na
paměť obsah učebných knih. To je důsledek
školského intelektualismu. Učebná kniha
stala se hotovým nebezpečím našeho školství.
S velikou radostí slyšel jsem proto svého času
universitního profesora Němce, kterak velmi ostrými
slovy odsuzoval ten strašlivý knižní intelektualismus.
Skvěle pak ukázal na nedostatky školských
učebnic univ. prof. dr Chlup ve své kritice Nikolauovy
učebnice zeměpisu pro sekundu středních
škol v posledním Pedagogickém Věstníku.
Nic platno. Mluvíme-li o miliardových nákladech
na naše školství, ať obecné, ať
střední či vysoké, musíme cítiti
také odpovědnost za jeho stav, za jeho osnovy, organisaci,
za všechen jeho význam v demokratickém státě.
Chceme, aby naše škola po své ideové stránce
nebyla takovou fossilitou, jakou jsou na př. zemské
školní rady. Školy musejí odpovídati
kulturnímu, industriálnímu, mravnímu
vývoji doby.
Jsem u otázky reformy školské. Reakce ji chce
zastaviti. K tomu nemá dosti sil, třeba by měla
mnoho kuráže a okamžitou zdánlivou pomoc
v současném politickém vývoji. Svět
donutí i tu naší reakci k ústupu a nezachrání
ji ani ti, kdož činí na ní nekvalifikované
útoky. Dnešní naše škola je ve své
podstatě typ, dochovaný hospodářským
liberalismem. Neodpovídá sociální
a demokratické době, neodpovídá roku
1926, poněvadž je to zbytek 70, let minulého
století, třebaže se určité malé
pokusy o její zhodnocení a zreformování
staly. Dnešní naše škola je ve své
podstatě typ neudržitelný. Je charakterisována
intelektualismem, pamětností, svým ustrnutím
na vědomostech, které už dávno přestaly
býti hybným společenským instrumentem.
Neboť naše škola, život, konkurence, zápas
volá po ukázněné a silné vůli
člověka, po ukázněné vůli
národa, lidu, po lepším jeho srdci, charakteru
a přirozeně také vyspělém rozumu.
(Výborně! - Potlesk.) Po reformě
školské volal Masaryk od let 90tých.
R. 1900 napsal pro Ústřední spolek jednot
učitelských v Čechách: "Proto
se neklamejme a řekněme si odkrytě, že
naše školství je v mnohém pochybené.
Velikým naším úkolem národním
tedy je opraviti školství a já bych nebyl přítelem
školy, kdybych nehlásal, že škola obecná
i vyšší školy potřebují opravy."
Nutnost reformy projevila se elementárně v novém
státě. Socialistický ministr Bechyně
vyvolal vážný pokus o školskou reformu
a zřídil pro ní zvláštní
komisi pod vedením zkušeného odborníka
universitního profesora Bydžovského. Komise
pracovala velmi svědomitě, s láskou a po
vytrvalé a nesnadné práci předložila
hotový návrh reformy veřejnosti i ostatním
ministerstvům, aby se o něm vyslovily. Zatím
poměry velmi radikálně změnily politickou
strukturu státu. Konservativní a reakční
vrstvy národa zesílily a sešly se ve společném
úsilí nejen hospodářském, ale
také kulturním o zastavení školského
vývoje. Ministr školství dr Srdínko
zastavil práce komise pro reformu, poněvadž
prý je komise s těmito pracemi hotova. Není
to tak docela pravda. Sledoval jsem práce reformní
komise velmi pečlivě a lituji že nemohu s p.
ministrem dr Srdínkem souhlasiti. Aby byla reforma
hotova, na to přece nedostačuje rámcový
program, textace zákona. Aby byl tento zákon připraven,
je nutno, aby byly také pečlivě vypracovány
podrobné osnovy. To je samo o sobě veliká
práce. Kdo ji bude konati, když reformní komise
školská je rozpuštěna? Co bylo konečně
učiněno ve věci mravní výchovy,
která tluče na brány středních
škol?
Jsem toho skromného názoru, že p. ministr dr
Srdínko chtěl tím projeviti svou nechuť
k reformě školské. Můj názor
posiluje vědomí, že každá pracovní
komise provází svůj návrh zákona
až do sněmovních výborů, že
jej hájí a vysvětluje. Tak to bylo na př.
se zákonem požitkovým. Pan dr Srdínko
komise té nepodržel, poněvadž nechce
reformního zákona vůbec. Myslím, že
úsilí to nepovede k cíli, třeba se
pro svůj odpor proti reformě velmi svědomitě
opatřovalo. Je to vysoce zajímavo pro mne, jako
socialistu, že byli odstraněni z vedoucích
míst ministerstva školství vlastně 2
národní demokrati, kteří jako mužové
kulturního rozhledu měli svěřenu školskou
reformu. Jedná se o předsedu komise profesora dr
Bydžovského a sekčního šéfa
dr Valoucha. Odstranění sekčního šéfa
Valoucha z ministerstva školství líčí
se před veřejností jako nutnost, která
vyla žádoucí pro nejednotnost v presidiu ministerstva.
Proto prý byl odstraněn i jediný sociální
demokrat, pravím, jediný, bývalý učitel
Kepl se svého místa. Já si to vysvětluji
jinak. Tím... (Výkřiky posl. Hancko.)
To je vám třeba povídati, abyste se poučili,
vy to potřebujete jako sůl. Vy jste nikde dávno
nic tak moudrého neslyšeli, vy byste mně měli
poděkovati, pane kolego! Nikdy jste nic takového
neslyšeli, a nekřičte! Chytří
lidé se poznají, i když mlčí.
Tož nekřičte!
Tím, pánové, že Valouch byl sloupem
reformy školské... (Výkřiky poslanců
čsl. strany lidové.)
Předseda (zvoní): Prosím pana
řečníka, aby pokračoval.
Posl. V. Beneš (pokračuje): To byste
byli rádi. Již to asi nebude. (Výkřiky
poslanců čsl. strany lidové.)
Ne prosím, já to mám připraveno. Račte
poslouchati! Tady v té červené obálce,
zde to je. Chcete, abych začal? Jestli chcete, já
začnu.
Předseda (zvoní): Prosím, aby
pan řečník mluvil k věci.
Posl. V. Beneš (pokračuje): Jestli chcete,
začnu, ale nebude vám při tom dobře,
budu vypravovati něco o arcibiskupském paláci
a o arcibiskupském kuchaři Forštovi. Račte
se starati o své bolesti. Tu svoji záležitost
já vám jednou povím, abyste viděli,
jak jste špatní, neboť vy jste za to měli
odměny a já od vás nadávky a sprostoty
klerikální. Nekřičte, pánové,
chytrý člověk se pozná, i když
mlčí.
Tím, že Valouch byl sloupem školské reformy,
vysvětluji si jeho odstranění z ministerstva
školství. Valouch, vedoucí sekční
šéf z ministerstva, národní demokrat,
byl duch tvořivý, člověk nebojácný,
muž pevný, prostě štika v ministerstvu
školství. Neměli ho tam rádi právě
ti, kdož stojíce v čele některých...
(Hluk. Různě výkřiky. - Výkřiky
poslanců čsl. strany lidové: "Ty
sladký anděli, předměte mých
snů!") Pánové - promiňte,
kdyby některý člověk byl tak dlouhý,
jako je hloupý, sahal by až do nebe -... odborů,
dívají se na státní aparát
jako na administrativu bez ducha. (Hluk. Výkřiky:
Psal jste oslavné básně!) Prosím,
pánové, já proti tomu nic nemám, jestli
chcete, já vám to vyložím hned.
Když vy jste v r. 1918 v říjnu ústy
svého předáka p. dr Hrubana slibovali
Rakousku věrnost a prohlašovali: "My čeští
katolíci nemáme nic společného s ostatními
českými stranami, které chtějí
samostatnost českého státu, my představujeme
konservativní český monarchismus, chceme,
aby česká samostatnost byla řešena pod
korunou habsburskou", pánové, v té chvíli
jsem bloudil se 4 dětmi světem, abyste vy v této
sněmovně mohli mi dnes spílati a smáti
se, vy nešlechetní katoličtí muži.
(Potlesk.) Doufám, že mám stejné
právo jako p. dr Kramář, který
r. 1914 opustil konopišťskou politiku a nedávno
nám řekl, že počátkem války
se stal revolucionářem. Dejme tomu, že jsem
se chyby dopustil, já vám však ukáži,
že to byl také někdo jiný. Pánové,
já r. 1914 jsem se z té chyby kál, já
jsem vzal ženu a děti, utekl do ciziny, trpěl
bídu a trpěl nadávky od takových špatných
lidí, jako jste vy, a rval jsem se za svobodu svého
národa léta, zatím co vy jste zde konali
práci Habsburkům. Já jsem tu svou chybu napravil.
Pánové, všechno vám sluší,
jen cynismus ne. Slušela by vám, pánové,
náležitá katolická pokora, kterou tolik
se vychloubáte. (Hluk.) Já, pánové,
nemám času, abych zde tyto věci vykládal.
Tedy dovolte, já si vás již všímati
nebudu a vrátím se k ministerstvu školství.
V ministerstvu školství neměli dr. Valoucha
rádi, poněvadž byl to muž tvořivý,
muž pevný, prostě štika v oboru školském.
Neměli ho tam rádi ti, kdo stojíce v čele
některých odborů, dívali se na státní
aparát jako na administrativu snad docela bez ducha. Ti
spokojili se správou formální a o všem
novém jsou přesvědčeni, že je
to hloupost, marná zbytečnost a nežádoucí
pokrokářství. Jsou přesvědčeni,
že prach je již nalezen, a že ho tedy už nikdo
najíti nemůže. Důležitý
obor ministerstva školství je veden formalisty, není
tam touhy po růstu, po životě, tvoření
a vývoji. Ale pánové, to je jistá
smrt školského pokroku. Zatím co kol dokola
republiky i v celém světě se horlivě
hledá a nalézá, zkouší, pracuje
a myslí, rozhání se u nás iniciativní
pracovní sbor, ve kterém mají vedení
tvořiví lidé. To vědomí, že
se nahoře reformě nepřeje, jde dolů
do učitelských a profesorských řad
tím spíše, když se rozlétne po
Praze zpráva, že při obsazování
ředitelských mást postavil se proti zasloužilému
a starému řediteli jeden z rozhodujících
činitelů důvodem, že žadatel je
pro reformu školskou, nemá rád klasického
studia, a nebyl tedy navržen. Je to neuvěřitelné,
ale je to prostě pravda a ukazuje to, kam se zachází
v tomto státě, lidé jsou už trestáni
za to, že si žádají reformy školské.
Nebojíme se ovšem toho stavu. Čím je
ten odpor tvrdší, tím dříve nastane
jeho pád.
Konservativní a reakční strany proti duchu
doby postavily své privilegované zájmy a
ve svém odporu k socialismu zastavily dílo, které
Bechyně započal. Reforma školství
tím nepadla, nezastaví ji žádný
ministr, žádná strana, žádné
oddělení ministerstva školství, protože
si ji doba vynutí, ne-li dnes, tedy jistě v čase
nedalekém. Vím, že v ministerstvu školství
je řada nevyřízených, reformní
komisí navržených předloh. Je tam návrh
na učitelské akademie, které mají
znamenati reformu učitelského vzdělání.
Což skutečně ovládlo v ministerstvu
školství mínění ze Státovědecké
společnosti, kde se projevila obava, aby ti hoši na
pražské reformované akademii, učitelské
nenačichli velkoměstem a nebyli potom ve venkovském
prostředí nešťastní jako onen rek
francouzského románu z kořenů vytržený?
Velmi správně odpověděl i na tuto
námitku dávno dříve než byla
učiněna, už v roce 1904 prof. Masaryk:
"To je velmi stará námitka. Dal bych proti
ní otázku: K čemu potřebuje duchovní
akademického vzdělání?" To je
správná odpověď. Nikdo nepovažuje
naše vesnické faráře za nešťastné,
poněvadž právě ti, kteří
se bojí, že bude budoucí učitel reformovaných
škol a akademií venku nešťasten, velmi horlivě
se starají o pány duchovní a zapomínají
na učitele.
V ministerstvu leží návrhy na zmírnění
středoškolského intelektualismu, na snížení
počtu hodin přetíženému žactvu.
Nic se neděje. V ministerstvu je návrh na obvodní
měšťanské školství a nevím
co ještě, ale nic se neděje. Doufám,
že nemáme formalistní ministerstvo, které
jen administruje? Jsem toho názoru, že těmito
otázkami bude museti býti také co nejdříve
hnuto, aby v důsledku požitkového zákona
vypracovány byly i ostatní potřeby našeho
školství.
Několik slov o demokratické škole a její
dvojí duši, dvojí tváři, která
se navenek ukazuje. Je psáno v písmě: Vaše
řeč budiž ano, ano, - ne, ne. Obojí
nelze mluviti najednou. Buď budeme míti skutečně
demokratickou školu a rozluku církve od školy,
anebo nelze mluviti o demokratické škole a výchově
k demokracii.
Nepopíráme ani my socialisté právo
na výchovu náboženskou. Voláme po svobodném
náboženství, ale také po svobodném
státě. Demokratický stát má
vlastní zdroje nevyčerpatelné síly
v mravním a duchovním probuzení svých
občanů. Jeho předním prostředkem
je demokratická škola, tvořící
novou demokratickou autoritu. Popíráme možnost
toho, že by se pod jednou střechou mohly sejíti
tyto dvě síly: církve, které kotví
v theokracii. v jedinovládě, církve, které
se opírají o Pavlovo: Není vrchnosti, leč
od Boha - a demokracie, která věří
ve vládu lidu, lidem a pro lid, a jak praví naše
ústava, v níž lid je zdrojem moci. Správně
bylo řečeno proto známé slovo: V kostele
nechať je slovo boží, ve škole chceme slyšeti
slovo lidské. (Hlas: Ale rozumné!) Ano, rozumné
a ne takovéhoto druhu, aby byly rozpory v naší
škole. (Výkřiky lidových poslanců.)
Nebyl bych to uvedl, ale povím vám to tedy.
Je to v Hartvíkově na Táborsku. Tam přichází
pan děkan Anděl po učiteli, který
vykládá ve škole: Žižka byl národní
hrdina, muž, o kterého se národ opřel
jako o silné rámě v těžkých
dobách, kdy jeho duchovní, mravní i materielní
osobnost byla otřásána dějinami...
(Výkřiky poslanců čsl. strany lidové.)
Ano, smějte se a při tom se dívejte do
zrcadla... A tento p. děkan Anděl z Hartvíkova
povídá našim dětem. (Výkřiky
posl. dr Králíka.) ...Pane doktore Králíku,
to je legrace, co? ...tato slova: "Žižka byl lupič,
vrah, k poplivání chlap." Toto slovo bylo řečeno
v české národní škole. Anebo
přicházím k jinému případu,
ve kterém učitel vypravuje, že tento stát
založili legionáři, že mu dali pevnou
základnu, na které on dnes stojí. A po něm
přijde kněz a vypravuje, že "tento stát
vytvořilo 10 židů. Řekli si prý,
že bude Československá republika a byla. Mohlo
býti kolik Masaryků a miliony legionářů,
těch židů nebýt, republika by nebyla."
(Ke klerikálům.) Pánové, myslím,
že i mezi vámi jsou alespoň někteří
rozumní lidé, kteří uznají,
že tyto dva názory pod jednou střechou stýkati
se nemohou a stýkati se nesmějí. Jsme prostě
na jiném stanovisku. (Hluk.)
My stojíme na stanovisku, v kostele ať, se káže
slovo boží, ve škole chceme slyšeti slovo
lidské.
Já, pánové, končím. Věřím
v demokracii, ve kterou vy nevěříte, která
našla svou školu a svého učitele. Chci
proto, aby škola byla postavena do služeb idee, která
jediná je pramenem života i věčnosti
tohoto státu. Chceme svobodnou prací svobodného
a vzdělaného učitele ve svobodné škole
tvořiti silnou, sjednocenou duši národa. (Výborně!)
I naším sociálně demokratickým
ideálem zůstane učitel podle slov velikého
Lindnera, největšího našeho pedagoga po
učiteli národů, který pravil: "Učitel
budiž muž, který nepomýšlí
v zdáti se svého povolání, jsa v něm
úplně spokojen, poněvadž působí
v, něm blaze, odhodlán, jsa žíti i umříti
ve službě školy národní, která
jest mu službou božskou i lidskou. (Výborně!
Potlesk čsl. soc.-dem. poslanců.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je p. posl. Taub. Uděluji
mu slovo.,
Posl. Taub [německy]: Slavná sněmovno!
(Výkřiky poslanců stran socialistických
a poslanců stran lidové a ľudové.) Slavná
sněmovno! (Trvalý hluk.)