Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Velmi těžkou krisi znamená vládni návrh pro školu měšťanskou. On ji dokonce nebezpečně poškozuje proti létům minulým. Jak o této krisi soudí lidé upřímně pro školu zaujatí, ukazuje dopis okresního školního inspektora z Moravy, který mi píše: "Všechny dosavadní úpravy pro učitelstvo občanských škol od roku 1921 prováděné dávají tušiti, že jde o plánovitou akci vedoucí k zániku občanských škol. Mají podle všeho splynouti s obecnými školami a má býti vytvořen typ nové osmitřídní školy obecné, bez požadavku odborných zkoušek pro učitele." To píše znalec měšťanského školství, který od roku 1921 s bolesti sleduje trvalý úpadek školy, jež do převratu byla naší chloubou.

Od převratu působím jako školní inspektor. Od r. 1922 věnoval jsem se pouze činnosti inspekční. Nemohu proto než souhlasiti s obavami výše vyjádřenými. Zakopáváme úplně svou občanskou školu.

Pánové, já bych byl rád, kdyby tady byl přítomen pan ministr národní obrany, abych před ním řekl, že se divím naším armádním kruhům. Když ve starém Rakousku chtěla reakce sáhnouti na měšťanskou školu a na její čtvrté ročníky, byly to armádní kruhy, které řekly své veto. Danzerův "Armeezeitung" psal proti snížení úrovně měšťanských škol s horlivostí, která by mu mohla býti mnohými našimi kruhy velmi záviděna. Armáda totiž rekrutovala z měšťanských škol svou páteř, své poddůstojníky, a dovedla proto měšťanskou školu oceniti a držela ji. Mně se zdá, že návrh, který byl v této chvíli položen na poslanecké lavice a který značí prodloužení 14měsíční služby vojenské na 18 měsíců, měl býti zaměněn zákonem o reformě a o nápravě křivd, které se staly naší občanské škole (Výborně! - Tak jest!), čímž by státu a výchově byla prokázána služba daleko vyšší, a řeknu také, služba daleko vlastenečtější.

V republice naproti tomu už 6 let měšťanská škola upadá a nikdo toho nechce viděti. Ani tento zákon ne Neboť je to prostě dětinské očekávání, které se domnívá, že 480 korunami docílíme toho, aby z našich měšťanských škol zmizelo oněch 2.000 nezkoušených učitelů, které tam často proti jejich vůli přikazujeme. Takhle se nápravy nedosáhne. Ne snad jen proto, že je ta odměna směšně malá, ale hlavně proto, že je proti minulosti nedůstojná a ponižující. Uvažte, prosím, jaký byl rozdíl mezi učitelem školy obecné a měšťanské při přestupu na školu měšťanskou. Rozdíl mezi platy na této měšťanské škole a škole obecné byl až 37% platu. Dnes u mladého učitele nečiní to ani.5%, u nejstaršího sotva 17%.

Ještě hůře je, pánové, s učitelkami ženských ručních prací. Těm při přestupu na školu měšťanskou nedostane se ničeho. Teprve po tříletém období dostávají malé roční příplatky. Příliš těžce jsou poškozovány také §em 12 a propočítáním své služební doby do pense. Pokud jsem měl pak příležitost vyslechnouti ve výborech názory pánů kolegů o povaze služby učitelky ženských ručních prací, pokud měl jsem příležitosti vyslechnouti názory vysokých státních byrokratů na tyto učitelky, ukázaly stanovisko na učitelku ženských ručních prací naprosto neudržitelné. Pánové, to je nevědecký a nevážný názor, jakoby učitelka ženských ručních prací byla na škole silou méněcennou. Projevuje se v něm až příliš neznalost povahy této školské služby a také zvláštní povahy nové demokratické školy vůbec. V povaze školské služby nemohu - a to činím opravdově - činiti rozdílu mezi učitelem literním a učitelkou ženských ručních prací. Pánové, o to se opírá naše rodina. Napoleon chtěl na rodině postaviti francouzský stát. Nesmíme svůj stát o nedostatky naší rodiny rozbíti. Pánové a dámy, chcete míti ve státě dobré matky, neboť jste přesvědčeni, že jsou jedním z nejsilnějších pilířů našeho národního bytu. Leč současně víme, že dělnická matka jde z největší části za chlebem a svému dítěti náležité výchovy ani dáti nemůže. Kdo má tedy dáti těmto dospívajícím dívkám mámu, vychovati z nich budoucí hospodyně čistotné, svědomité, pracovité a schopné ošetřiti dítě, uvařiti, ušíti a vyprati, upraviti vkusně domácnost, aby nebyla lidským peklem? Já to považuji za ještě důležitější, než naučiti výborně násobilku. (Souhlas.) To je vážný sociální problém, to je veliký úkol učitelky ženských ručních prací. Ony se dnes už také vzdělávají v největším počtu případů 8 let a náleží jim stejné zhodnocení jako učitelkám ostatním.

Dovolte mně, abych pověděl několik slov ze svých zkušeností školských, Prošel jsem školami holandskými a severoamerickými. Co ve Spojených státech znamená t. zv. "domestic science teacher", učitelka ženských ručních prací ve školách amerických, kde byl její význam pochopen lépe než u nás, dovolím si ukázati na tomto příkladu. V Clevelandu, v milionovém proletářském městě, přišel jsem do dělnické polské čtvrti, plné alkoholu, výčepů, špíny, bídy materielní a morální. Dámy a pánové, nechtěl jsem svým očím věřiti, když mně tam ukázali národní školu, Public school. Mramor, plovárny, dílny, hřiště, tělocvičny, kuchyně, jídelna, pěstounky a lékaři. Nejvíce mne zaujaly kuchyně a prádelny, v nichž našel jsem děti těch bědných polských proletářů v práci s očima rozsvícenýma a radostným zápalem pro práci, o které jsem tu právě mluvil. Osm let takové malé proletářské polské dítě, často slovenské a také mnohdy české dochází z toho bídného proletářského prostředí do této krásné školy. Osm let učí se tam děvčátko u těchto učitelek ženských ručních prací, na které je tam kladen důraz největší, býti budoucími hospodyněmi, učí se práci, pořádku, vkusu, vařiti, práti, drhnouti podlahu, vedle všeho toho, co mu po stránce intelektuální má dáti ještě jeho škola. Přichází jako malý a nevychovaný lidský primitiv z primitivního domácího prostředí a osm let chodí do této školy. Vidí rozdíl mezi bídou a školou, naučí se ze školy svůj domov upravovati, naučí se pořádku, vrací se ze školy domů, aby, pánové a dámy, to malé dítě bylo učitelkou celé rodině, otci i matce, aby bylo jejich reformátorem. Taková výchova působí na celé okolí jako malý zázrak. Po 10, 12, 15 letech nepoznáte takovou bídnou proletářskou čtvrt. Její domky se změní, její ulice se vyčistí, její byty jsou uvnitř upraveny, polský, slovenský i český dělník neobyčejně stoupne na své úrovni, a já vám ručím za to, že je to nejenom vlivem těch lepších hospodářských poměrů, ve kterých oni tam žijí, ale že je to také nesmírnou zásluhou této školy, která má neobyčejný, velký výchovný vliv. A vy myslíte, že my takových učitelek u nás již nepotřebujeme? Vážení pánové, my jsme si na svých školách zavedli hospodyňské umění, zavedli jsme si vaření a úpravu bytu, ale naše školy jsou po té stránce takovými ubohými popelkami, o jakých se nám ani nezdá. Přišel jsem v Ústí n. L. do školy a tam bylo malé pobledlé dítě. Učitelka ženských ručních prací tam učila o koupelně, o zařízení bytu, a když dokončila, ptal jsem se toho dítěte: "Děvčátko, máte vy u vás také koupelnu?" "Nemáme." "Máte u vás také to a to prádlo?" "Nemáme." "A kdepak spíš, holčičko?" A děvčátko sklopilo hlavu a teprve když jsem prosil, aby mně to zašeptala do uší, odpovědělo, že spí pod stolem. A, vážení přátelé, naše škola, ve které máme učiti své děti výchově, ve které máme zvedat jejich mravní úroveň, ve které jim máme dodávati mravní posilu pro život, tato naše škola nám upadá, v té škole učitelka ženských ručních prací se netěší tomu uznání, jakému by se těšiti měla. Čím více klesá výchovný význam rodiny, tím více musíme hodnotiti výchovný význam školy. To je ta činná škola, o které se u nás mluví a proti které se u nás mluví. Škola musí nahraditi rodině to, co jí bere život tvrdou rukou. A proto nerad vidím, že se významnému úkolu učitelky ženských ručních prací u nás nerozumí a rozuměti nechce. A proto my, sociální demokrati, klademe na její práci stejně veliký důraz - myslím, že mohu tak mluviti jménem všech socialistů jaký klademe na ostatní literní učitelstvo. (Výborně!)

Mluví-li se o nedostatcích měšťanského školství, ukazuje se rádo na to, že vznikly pro veliký poválečný rozvoj občanských škol. Pravda, ten rozvoj tu je, ale je to rozvoj do šíře. Občanská škola našla v nejširších vrstvách lidových veliké obliby pro svůj životný ráz a pro své praktické dosahy. Ale svědčí to o malém smyslu veřejných činitelů odpovědných za její vývoj, jestliže za 7 let nedovedli odstraniti ani zmírniti její těžkou krisi, zhodnotiti ji do hloubky. Já, jako školní inspektor, neopomenul jsem vůbec jediné příležitosti, abych na její vytrvale upadající stav neukazoval tiskem i svým nadřízeným úřadům. Marně. Počet zkoušeného učitelstva nejen relativně, ale i absolutně klesá. Vedle zlých potíží ubikačních, vedle poruch způsobovaných nesnázemi látky i času, je to trvalý, katastrofální nedostatek učitelstva. Nedivím se onomu okresnímu školnímu inspektorovi, jestli trvalý úpadek měšťanské školy sledovaný nebo nesledovaný lhostejností odpovědných činitelů ve státě nedovede si vysvětliti jinak, než jako vědomou snahu reakce, aby byla měšťanská škola odstraněna vůbec. A přece je měšťanská škola ve svém významu nejméně tak důležitá jako jsou na příklad zemědělské pokračovací školy venkovské, kterým se v minulých letech věnovalo tolik peněz, tolik péče a času, kolik se zdaleka nevěnovalo školám národním, zvláště školám měšťanským.

Pánové, my říkáme, že jsme státem průmyslovým, že musíme vyráběti a vyvážeti. To znamená, že musíme konkurovati. Chci vás upozorniti také na to, že i náš průmysl opírá se o měšťanskou školu jako o typ, z něhož vycházejí ti různí přední dělníci a dílovedoucí, ti poddůstojníci konkurujícího průmyslu. Čím je pro armádu poddůstojník, tím je pro náš průmysl kvalifikovaný dělník, který vyšel z měšťanské školy. Nechápu tedy ani lhostejnost průmyslových a živnostenských kruhů ve věci měšťanských škol. Už jsou to pomalu jen ti socialisté, kteří ji brání a kteří nepřestávají alarmovati naši veřejnost o jejím zlém stavu.

A nyní k §u 37. Rakouský zákon z r. 1903 započítal učiteli při přestupu z obecné školy na měšťanskou všechna služební léta tak, jakoby byl na měšťanské škole od počátku svého učitelského působení vůbec. Proto se tam hlásili velmi rádi i učitelé starší a zkoušení, a měšťanská škola měla z toho prospěch. 20 let trval tento stav, potom přišel zákon reparační, nyní § 37 tohoto zákona, aby na učitelstvu a měšťanské škole vykonal další těžkou křivdu. Neboť nový zákon nabyté právo po 20 letech ruší a i starým učitelům propočítává služební léta nikoli tak, jakoby od počátku působili na měšťanské škole, ale teprve od jejich skutečného působení na měšťanské škole. Je to porušení nabytého práva. Bylo zvykem, má-li působiti zákon zpětně, aby působil v dobrém, nikoli ve zlém. Zavádí se tu systém, který v žádném jiném oboru státní správy není zaveden a jehož důsledků učitel odčiniti nemůže, poněvadž v době svého učitelského mládí nemohl počítati s tím, že roku 1926 budou státní byrokrati lákati učitele národních škol ke zkouškám divným systémem odměn jako myši na špek. Tahle psychologie je prostě naivní.

Jaké budou důsledky §u 37? Píše mi menšinový ředitel - mohu jeho jméno uvésti z Podrudohoří: "Jsem v menšinách od roku 1924, zkoušku na měšťanské školy jsem vykonal r. 1910. Ale Rakousko menšinám měšťanské školy odpíralo. Přesto udělala nás veliká řada odborné zkoušky a z lásky k menšinám na té horké půdě zůstala. Co jsme tady právě my pro svou lásku k našemu lidu vytrpěli! A nyní v republice máme býti za to ještě trestáni, že jsme konali národní povinnost? Zatím co jiní nastupovali na měšťanské školy hned po zkouškách, my budeme míti plat učitele teprve od r. 1919, kdy se tady otevřely první měšťanské školy? Dvacet let nás pronásledovalo Rakousko, dnes nás počíná za to trestati vlastní stát? Kdy bude té hořkosti konec?" Tak táže se ten učitel a táže se plným právem.

Pánové, já jsem se při čtení tohoto dopisu styděl. Styděl jsem se za tento zákonný návrh i za to, že jsme v této sněmovně nedosáhli ani toho, aby se zákon dostal z rukou úředníků-právníků také do rukou odborníků, kteří by se takových omylů dopustiti nemohli. Jako sociální demokrat, příslušník strany, jejíž dětem hraničářští učitelé vykonali službu největší, přibíjím tady tuto křivdu. Řeklo se mi, že zákon musí prý někdy i křivditi. Pánové, jsou křivdy, ku kterým nemá ani zákon práva. Tato je z nich. Těch učitelů nebude málo. Vždyť až do převratu nemělo jediné veřejné školy občanské Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Krumlov, Liberec, dlouhá léta i Budějovice. Otvírali jsme tam matiční měšťanské školy soukromé, na ně pak přicházeli zkoušení učitelé ze škol veřejných s dovolenou. Ta léta nyní ztrácejí, trpí za protičeskou politiku rakouskou...

Naproti tomu učitelstvo měšťanských škol německých - to není, prosím, šovinismus, já jsem sociální demokrat a mluvím tu jako sociální demokrat a konstatuji prostě jenom stav, který tu je - poněvadž německých měšťanských škol bylo před převratem všude plno - bude za tu protičeskou politiku honorováno. § 37 je i těžkou národnostní křivdou a neodčiní to ani tisk, který mi velmi horlivě spílá jednak proto, že hájím učitelské požadavky opravdově, jednak proto, že jsem se zapomněl naroditi z jiné matky než dr Eduard Beneš. Toto druhé chápu, to je opravdu veliká hanebnost a neztrestají-li ji Národní Listy a jejich fašisté na tomto světě, ztrestají mne jistě Lidové Listy a jejich Pražský Večerník na onom světě. Ale tím křivda, kterou na českém menšinovém školství páchá návrh učitelského zákona, se neodstraní. Učitelstvo německé právě proto, že mohlo býti bráno na hojné měšťanské školy německé, bude honorováno, čeští učitelé budou trpěti. Mně neříkají "otec menšin", ale tuto křivdu cítím stejně jako toto učitelstvo.

Nebude to ovšem jen učitelstvo menšinové: Jsou zástupci okresních školních inspektorů, učitelé, kteří před převratem místa pro nedostatek měšťanských škol dosáhnouti nemohli, jsou legionáři, kteří se navrátili do vlasti r. 1920, ale zkoušky na měšťanské školy měli již z let předválečných, jest učitelstvo přikázané za síly poslané na Slovensko, do menšin atd. Zvláště trpce dotkne se § 37 učitelů-legionářů. Zatím co někteří, na štěstí řídcí jejich kolegové, kteří vrátili se ze zajetí v r. 1917 a 1918, budou míti čítána léta na měšťanské škole od r. 1917, legionáři, kteří se probíjeli Sibiří, budou zákonem trestáni a služba na měšťanské škole bude jim započtena od r. 1920, kdy se s legiemi mohli teprve vrátiti do vlasti. Učitelstvo bude to považovati za křivdu, jaké mu ani Rakousko neučinilo. Proto by 4. a 5. odstavec §u 37 měl zníti zcela jinak, takto: "Učitelům, kteří přestoupili ze školy obecné na občanskou před vyhlášením tohoto zákona, vyměří se požitky podle ustanovení §u 7, odst. 3 a 4, resp. 12 a podle odstavce tohoto paragrafu tak, jakoby byli přestoupili na občanskou školu počátkem 7. služebního roku."

Podle tohoto zákona nejisté jsou poměry učitelů, kteří třebaže zkoušeni, budou na občanskou školu přikázáni výpomocně. O nich do minulosti i budoucnosti rozhodne ministerské nařízení. Lituji toho, že zákon nezhodnotil práci na ústavech pro hluchoněmé, slepé a inbecilní děti, zvláště pak toho, že se dopouští vážného omylu při hodnocení, lépe znehodnocování práce cvičných učitelů, učitelů to mladých učitelů, a rozděluje muže téhož vzdělání a téže práce ve dvě kategorie, z nichž početná kategorie pozdějších cvičných učitelů bude honorována o celých 1.000 Kč měsíčně méně, nežli tatáž kategorie učitelů jmenovaných za Rakouska.

Nechci líčiti, co znamená proticelibátní zákon pro učitelky. Bylo to tu dostatečně vyzdviženo kolegyněmi poslanci, ale přece jen říkám, že důsledky §§ 24 a 25 i důsledky porušeného zákona celibátního budou tak těžké, že se dotknou nejenom učitelek, ale že poškodí hluboce morálku celého stavu. Nemyslím, že by k tomu měl zákon přistupovati. (Předsednictví se ujal předseda Malypetr.)

Nedotýkám se otázky okresních školních inspektorů po stránce materielní. Bylo řečeno, že se o nich chystá zvláštní zákon, který rozřeší jejich poměry materielní. Bude nutno, aby vedle toho řešil i otázku jejich kompetence a vysvobodil je z tlaku, ve kterém pod politickými správami na velikou škodu národní školy žijí. Připouštím, že je škola politikum, ale nesmí jím býti tak, aby školního inspektora podřizovala lidem často úplně neschopným oceniti význam školy pro dnešek, lidem, kteří vidí v inspektorovi jen popoháněče a policajta nad učitelstvem. Přesto, že v přemnohých okresích nacházejí se v tomto směru předsedové okresních školních výborů přímo vzorní, jsou i tací, kteří se domnívají žíti v letech 90tých. Tu je možný jen jediný vývoj: vývoj k inspektorově svobodě po všech stránkách.

Není pochyby, že nový zákon rozmnoží dosavadní zmatek v administrativě školské a že nesnáze jeho se po této stránce brzy ukáží. Okresní školní inspektoři, kteří v důsledcích poválečných zákonů stali se školními písaři, budou tím ještě více zatíženi.

Zákonem nebude uspokojeno ani učitelstvo slovenské. Ono je ze značné části učitelstvem státním. Slovenský učitel je státním úředníkem podle maďarského zákona z r. 1907. My si z maďarského zákonodárství vybíráme vždycky jeho horší paragrafy. To jsme učinili se zákonem sňatkovým, to činíme i v zákoně učitelském, když odmítáme uherský zákon, který učitele zařadil mezi státní zaměstnance. Komu chceme vydati na pospas pokrokového slovenského učitele, to jest otázka, o níž se bude v těchto dnech mezi slovenským učitelstvem mnoho uvažovati. S tím souvisí i otázka t. zv. slovenské a podkarpatské výhody, zvláště pak nerozřešená otázka zestátnění všeho slovenského školství. Na místě zestátnění učitelů zestátňujeme nyní duchovní různých církví. (Tak jest!)

Nechci ovšem viděti jenom zlé stránky zákona. Přináší, pravda, některému učitelstvu určité výhody, upravuje výhodně pensijní základnu a zvyšuje celkový osobní náklad na školství o 127 milionů, ovšem proti dosavadnímu zákonnému stavu. Bylo by možno vytknouti i jiné přednosti návrhu, ale to není mým úkolem. Jde mi více o jeho nedostatky, poněvadž v nich vidím překážku zdárného vývoje národní školy. Zákon nezachovává spravedlivé parity, naprosto neuspokojuje učitelstvo měšťanských škol, učitelstvo slovenské, menšinové, cvičné, porušuje nabytá práva žen, tvrdě zachází s učitelkami ženských ručních prací, jakož i přináší řadu dalších nepříznivých ustanovení. Zákon jest ovšem dílo doby hospodářsky těžké, politicky rozvrácené, která se daleko odklonila od pokrokového a sociálního ducha naší osvobozenské revoluce. Tento zákon - a to nechať si uvědomí jak učitelstvo, tak ostatní státní zaměstnanectvo - je dílem parlamentu, ve kterém se nachází 61% elementu nesocialistického vedle 26% socialistů. Tak se stalo, že, jak pravil pan zpravodaj Malík ve svém sobotním projevu, "více dáti za dnešních hospodářských poměrů nebylo možno" učitelstvu a státním zaměstnancům, poněvadž bylo nutno, aby reakce v tomto státě urvala na nich 150 milionů pro kněžskou kongruu.

Ovšem miliarda, kterou stát vydává na učitelské platy, je sama o sobě a bez ohledů k počtu těch 50.000 učitelů tak velikým penízem, že je nutno zkoumati, jak se ta miliarda demokracii rentuje a vyplácí. Má na to právo i dělnictvo, které na tu miliardu spolu vydělává. A tu chci důrazně říci, že nemyslím na učitelovu práci ve škole. Musím svědčiti, že přes všechny bolesti doby je to práce z převážné většiny svědomitá a odpovědná. Ptáme se však, jaký je ten školský stroj, který dáváme v ruce národního učitelstva, dáváme-li mu stroj primitivní či dokonalý, dáváme-li mu dosti způsobilosti, aby jej také dokonale ovládal nejen technicky, ale i ideově a jsme-li si vědomi cíle, k němuž se má směřovati? Jde o to, nerozrušujeme-li klid své školy a nevyvoláváme-li svým jednáním těžce cítěné křivdy a hořkost učitelstva.

Ptáme se, jaká je administrativa školského stroje, má-li škola dosti podmínek k práci, aby její výchova mohla býti demokratická svým obsahem, formou, organisací i metodou. Jde o to, je-li učitel dnešní industriální a sociální doby, učitel demokratického dneška, kdy je třeba, aby stejně byl učitelem lidu, k té odpovědné práci dosti připraven a vzdělán?

To jsou otázky velmi vážné a já se pokusím na ně odpověděti. Je to v prvé řadě reforma správy ve státě, s níž je tento zákon v přímé spojitosti, ba je dokonce její určitou součástí. O tom problému se mnoho nyní diskutuje, ale zdá se mi, že příliš málo se myslí na to, že reforma správy je nejen problém technický, administrativní, ale také význačně mravní potud ovšem, pokud je státní zaměstnanec hospodářsky uspokojen, aby se své práci oddal se zájmem, ne-li s láskou.

Problémem je také onen centralism, který ve školských úřadech se toliko uplatňuje, upírá kompetenci úřadům nižších stolic a všechny věci centralisuje do ministerstva a úřadů centrálních. Jedním z nejvážnějších problémů školské správy je jistě ujasnění, je-li státní správa školská jedině administrativou či také a do jaké míry iniciativou. Náš stát přebírá vždy nové a nové funkce společenské. Státní aparát bere na sebe stále více a více odpovědnosti za existenci a vývoj státu. Jest jen přirozeno, že vedle své hlavní administrativní působnosti musí přebírati i funkce iniciativní a že tu musí nastati i ve státní administrativě určité vyrovnání obou těchto funkcí.

Proto ve státní administrativě ujalo se po převratu zdravé heslo: do ministerstev nejen právníci, nýbrž i odborníci. Tak přišli do zdravotnictví lékaři, do veřejných prací a železnic technikové, do školství profesoři a dokonce i několik učitelů. Již roku 1892 psal o té věci tehdy profesor Masaryka požadoval, aby stát byl zbaven "přílišného vlivu právnického a že by pro různá odvětví měl přibírati nejen právníky z universit, ale také žáky humanitních škol, techniky, žáky obchodních a průmyslových škol." Převrat to do určité míry provedl. Ale brzo již tím tempem, kterým vracelo se k nám konservativní nazírání, počalo se dokazovati, že odborníci neumějí administrovat. Což jest školská správa vskutku pouhou administrativou?

Správa státní byla vždycky vlivem tradice byrokracií považována za sféru právníků. To se projevilo brzo i u nás jako pomalé, ale vytrvalé kompetenční zatlačování odborníků. Tak na př. okresní školní inspektoři těšili se po převratu určité větší svobodě. Ale již v r. 1924 odpovídá rada okresní politické správy v Královicích inspektorovi, když se ohrazoval proti zasahování do své kompetence: "Do toho si stěžujte třeba k črezvyčajce".

V ministerstvu školství obsadili některá význačnější místa právníci proti odborníkům i v odborech. Byli tam s určitou kompetencí celkem 4 učitelé. Přišel býv. ministr a z toho důvodu prý, že tam je mnoho učitelů, odstranil dva učitele z ministerstva. Jeden z nich, ministerský rada Tůma, pracoval celý život na venkovské škole a jako duchovní vůdce učitelstva vykonal právě pro venkov a jeho školu ohromnou práci. Zdůvodňuje se to tím, že prý odborníci nedovedli administrovati. Vysvětlení je v tom, že charakter i tohoto ministerstva mění se na charakter výhradně administrativní. Vypravuje se, odkud je ten odpor proti odborníkům vlastně živen. Je to kancelář ministerské rady, která rozrostla na ministerstvo. Kromě toho: všecko musí jíti "nahoru", každého sluhu jmenuje ministerská rada, která jindy jmenovala teprve profesora v IX. hodnostní třídě. Pak ovšem neděláme demokratický, ale starý centralistický řád. Nutno upraviti nově kompetenci odborníků, nebo se stát utopí v administrativních formálnostech. To úřadování právníků není však také bez chyb. Dostal jsem dnes do rukou právní přílohu "Českého učitele".,Tam najdeme na zadní stránce stížnosti, jichž 18 podal Ústřední spolek jednot učitelských v Čechách Nejvyššímu správnímu soudu. Třináct jich nebylo vyřízeno, 5 bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno, 3 pro vady řízení, 2 pro nezákonnost. Můžeme očekávati, že dalších 15 stihne podobný osud.

Do formálního umění administrativního nechtějí se ovšem odborníci plésti, ale to nesmí znamenati, že nemají v úřadech co dělati. Kdyby v našem školství byla administrativa oddělena od iniciativy, a iniciativa měla své vlastní orgány, jimiž by se projevovala, nutil bych se rozuměti odporu proti odborníkům. Ale my ve své školské administrativě spojujeme orgány administrativ ní s iniciativními. Není u nás na př. jediné státní pokusné školy. Školské pokusnictví buduje hlavně na pokusné methodice. Nic skoro nejde hluboko do pedagogiky, skoro docela nic nejde na organisaci školskou. Proto máme ve svém školství vedle právníků i odborníky, aby tam ten iniciativní orgán tvořili. Odborníci měli by v rukou odbory, a byli by tam odborníci i právníci se stejnou kompetencí.

Stejně je tomu v zemských školních radách se zemskými inspektory. Ti jsou vážnější kompetence skoro zbaveni a zatlačeni až do bezvýznamnosti. Dávno už není zemský školní inspektor tím význačným a iniciativním činitelem školským, jakým býval za Rakouska. Ba dokonce ani ta jeho inspekční činnost nijak se nezužitkuje. Zemský školní inspektor může, když chce ukázati učiteli, že špatně učil násobilce, že neučil správně methodicky čtení, smí o tom napsati sáhodlouhá říkání ministerstvu, kde si to snad přečtou a zatrhají, ale iniciativních podnětů, kompetenčních zásahů ať se neodvažuje. Podle práva a zákona má bezprostřední dozor k okresním školním výborům, ale prováděti ho nemůže. Od toho jsou orgány správní. Smí činiti rozhodnutí, která by byla omezena čistě na tu methodiku, nikdo se ho neptá po základních věcech národního školství. To přece nepadá na váhu, že 7 let upadá národní škola, zvláště měšťanská. Hlavní je, aby administrativa klapala, iniciativní činnosti školské není podle všeho třeba. Je to omyl, že se nechal za republiky upadnouti tak významný úřad, jakým byl za Rakouska zemský školní inspektor. A často si v republice přeji, aby se mu vrátila aspoň ona kompetence, kterou mu dával zákon z r. 1869.