Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. V. Beneš. Uděluji mu slovo.

Posl. V. Beneš: Vážená sněmovno! Dovolte, abych při příležitosti projednávání požitkového zákona učitelského dotkl se několika školských a výchovných problémů, které s otázkou hodnoceni učitelovy práce úzce souvisí. Chci jenom říci za stranu, která s Masarykem věří, že co dá národ svému učiteli, to třikrát i desetkráte se mu vrátí zpět. Od prosince r. 1921 však hřeší se proti této zásadě. Bylo tu již řečeno, že naše škola trpí, v některých svých složkách pak dokonce upadá. Vysvětlil bych si to, kdyby se to bylo dělo za starého Rakouska, ale nedovedu toho pochopiti v republice, jejíž čelní mužové a také pan předseda této slavné sněmovny v nedávných dnech vzpomínali památky Palackého, který tak jasně pověděl, že národ může vítěziti jen hodnotami duchovními. Považuji tak často macešský poměr k národní škole a jejímu učitelstvu za důsledek nepochopení významu naší školy pro demokracii, a chci v této věci pronésti i na půdě parlamentu několik slov. Prosím, aby bylo přijato ujištění, že se mně v podstatě nejedná o subjektivní prospěch učitelského stavu, ale jedině o objektivní zdraví naší československé školy a zdar naší výchovy. Ne tedy proto, že by učitelstvo vytýkalo určité nedostatky zákona, že si učitelstvo toho a onoho přeje, nýbrž jedině proto, že toho škola, demokracie, která o národní školu se opírati musí, nutně potřebuje. Proto jsem ukázal již ve výborech na některé z nejchoulostivějších omylů tohoto učitelského zákona. Byl jsem za to napadán jako demagog. Lidové přísloví říká o té methodě velmi dobře, že "každý zloděj myslí, že všichni lidé kradou". Je to jistě smutný úkaz, jestliže se i s kulturními otázkami licituje. Ujišťuji, že jsem s nimi nikdy nelicitoval a nikdy s nimi licitovati nebudu. Jsem si velmi dobře vědom toho, že by to nebylo morální a že by to bylo zbytečné. My, sociální demokraté, prošli jsme od dob převratových tak těžkými zápasy o rozum i duši našeho dělníka, o jakých se v tomto státě nikomu nikdy nezdálo. Nám po těžkých zkušenostech doby nemůže jíti o to, abychom získávali své stoupence demagogií, licitovali a počítali s jejich politickou primitivitou. Sílu své strany opíráme o disciplinované a přesvědčené straníky. Víme, že učitelstvo jako takové k socialismu ještě z převážné části nedošlo a že k němu nedojde ani po jedné řeči v sociálně-politickém výboru. K socialismu musí je přivésti život, jeho hospodářské i kulturní zájmy, které pro ně socialismus musí uměti lépe obstarati, než jeho protivníci, a musí je k němu přivésti stále opravdověji chápané vědomí povinnosti.

Učitelstvo není sice politicky nad stranami, jak se o tom někdy mluví, ale ani ve stranách není tím význačným živlem, kterým by tam býti mohlo a snad mělo. Správně ukazují mnozí pozorovatelé našeho politického života, že učitelstvo trčí stále na předělu mezi táborem buržoasním a dělnickým. A není potom ani ono, ani politické strany s ním spokojeny. Buržoasii zdá se učitel stále ještě býti oním chudáčkem a polovzdělancem z minulých dob. Zachovává v tom tradici předválečnou, která neznala učitele jinak, než v pose poníženého suplikanta. Na to se mnohde vzpomíná a po tom se vytrvale ještě někde touží. Dělnictvo pak v učiteli stále ještě nepoznává jednoho ze svých, protože naše učitelstvo nedovede se ještě všude zbaviti zbytečné exklusivnosti. To však nám nemůže býti překážkou, abychom nemyslili na svou národní školu.

Nemůže býti sporu o tom, že mezi hodnotami materielními a duchovními, mezi chlebem a duchem je přímá spojitost. Na tom není ničeho neideálního. Ale nejen materielním chlebem může žíti demokracie, třebaže by chléb jako předpoklad zdravého života žádala. Stejnou podmínkou jejího zdaru a trvání je plný život duchovní a silný život mravní. Reakce vždycky popírala výchovu ke svobodě, popírala její možnosti a snažila se ji nahrazovati trpným systémem výchovné dresury. My ve výchovu věříme. Havlíček ukazoval, že poctivost politických stran pozná se podle toho, jak se chovají ke své škole a k lidovému vzdělání. Školu a výchovu zdůrazňoval celým svým životním dílem náš president. Do prudkých zápasů za školu šla vždycky sociální demokracie, neboť socialismus stojí a padá s výchovou. Podívejte se na mapu republiky: Tou měrou, kterou k východu ubývá lidového vzdělání, tou měrou ubývá socialismu a rostou důsledky nízkého stavu vzdělanosti. Stát může spoléhati ve svém vývoji jen na dobrou školu.

Jestliže se v poslední době zdůrazňuje tolik právo rodičů na výchovu dítěte, ani my je nechceme nikterak popírati, ale každé právo má své hranice a končí tam, kde počíná právo druhých. Hledáme proto hranici práva jedinců tam, kde počíná právo všech na záchranu společnosti. Neboť to není jen právo, každé právo nese spolu povinnost ku právu. Vyšší je strom nežli větev. Chci říci, že výchovný význam školy, jakožto společného instrumentu demokratického státu, převýšil snad dokonce v těchto dobách výchovný význam rodiny. Je to ostatně přirozený sociologický zjev. Rodina z moderní industriální společnosti, kde se tak trpce bojuje o každou skývu chleba, kde i matka jde od rána do noci za chlebem, aby byla ne již vychovatelkou, ale jen živitelkou svých dětí, tento svět, jemuž, drsný život bere možnost rodinné výchovy, musil se smířiti s faktem, který se vítán - nevítán v dnešním životě takovou měrou projevil: rodina sama ani časem, ani prostředky a schopnostmi výchovnými nepostačuje na výchovu budoucích generací. Nejenom ve městech, již i na vesnicích zmnožila se nebezpečí ulice a jejích svodů. Materielní a z ní rostoucí mravní bída postavily se proti rodině a oslabily její výchovné síly. Vliv církví dávno již vlastní jejich vinou hluboce upadl a nelze spoléhati na jeho návrat. Proto musel si život najíti nový výchovný instrument. Našel ho v demokratické výchovné škole. Dnešek na ni položil úkoly nesmírně vážné, daleko větší než kdykoliv v minulosti.

Chci tu zkoumati, jak se stát postaral o to, aby se o svou školu mohl opříti. Co jí dal, aby mu to mohla s úroky vrátiti. Předpokladem dobré výchovy v národní škole jest jistě mravní osobnost učitelova. Proto se k osobě učitelově odnáší horký zájem všech: i těch, kteří ve státě ve výchovu věří, i těch, kteří v ní nevěří. Na to se mnohde vzpomíná a volá se proto po učiteli hospodářsky zabezpečeném, vzdělaném a svobodném. Reakce totiž ve všech časích - sledujte vývoj učitelských bojů od let sedmdesátých a osmdesátých brala učiteli chléb, brala mu vzdělání, a nedala mu svobody. Podle toho, jak se chovají politické strany k těmto třem kardinálním otázkám naší výchovy, lze tvořiti kriteria jejich pokrokovosti a, dovolte mi, také poctivosti.

Bylo by jistě zajímavo stopovati s tohoto stanoviska náš školský vývoj od let padesátých. V té době národ politicky probuzený obrací svůj zřetel k národní škole snad po prvé. Ví, že o ni je nutno opříti boj za lepší národní bytí. Havlíček z Kutné Hory ve svém "Slovanu" v letech padesátých volá velmi jasně: "Jenom všeobecné vzdělání národa jest jediný, pravý a hlavní prostředek, kterým se jistě dojde ke svobodě trvanlivé a k právu, všecky ostatní nevedou k cíli." A dále praví: "Poctivost politických stran nutno posuzovati podle toho, jak se chovají ke vzdělání a škole."

Tenkráte staraly se rakouské vlády ovšem velmi svědomitě, aby vzdělání učitelovo bylo malé a aby se ho nedostalo ani dítěti. Učitel měl tříměsíční kurs, dítěti dostalo se malých nepatrných znalostí ve čtení, psaní a násobilce. Ve městech byly poměry o málo lepší. Úkolem školy bylo vychovávati pokolení poslušné, poddané. Neučilo se téměř ničemu. Na požadavky Dvorské komise, nad studiemi která je jaksi analogií zrušené nynější komise pro reformu školskou - odpovídalo se s vládní strany právě tak, jako se odpovídá s tohoto místa dnes: Není peněz! V revoluci r. 1848 zdálo se ovšem. že věci vezmou obrat. Havlíček postavil se celou svou osobností po prvé v historii našeho národa za vysokoškolské vzdělání učitelovo, proti němuž nyní se tolik pracuje a mluví. Postavil se ovšem za ně marně. Nastalá reakce nemohla sice zrušiti tenkráte už zavedený Amerlingův ústav učitelský "Budeč", ale konkordát z r. 1855 dal všecko školství do rukou církve. Učitelé zůstali zase kalkanty a muzikanty na kruchtách, ničím více. Přes to nelze popříti, že rakouský tlak i tenkráte probouzel duši učitelstva, a ono i za těch špatných poměrů snažilo se konati svou probuzenskou povinnost. Liberální zákony Hasnerovy, které přišly po Hradci Králové a Sadské r. 1869, přinesly značný obrat k lepšímu. Zavedeny ústavy čtyřleté, zvýšil se požadavek vzdělání pro dítě. Učiteli dalo se více svobody a bylo mu vyměřeno i vyšší služné. Bylo toho málo, ale přece jen něco. Zdaleka nevyrovnal se státnímu úředníku téhož vzdělání. Stará pokořující tradice, staré názory na kantora nebylo možno zlomiti v jedné generaci. Naopak. Reakce r. 1883 zhoršila ne sice ubohé platové poměry učitelovy, ty nebylo možno již zhoršiti, ale velmi zhoršila poměry vzdělanostní, poškodila dosavadní výši učitelského vzdělání.

Přes to od let 90tých pod vedením Drtinovým, Čádovým, pod vedením učitelů typu Kožíškova, Černého a jiných oddalo se učitelstvo přímo s nadšením zápasu za vyšší vzdělání, svobodu a chléb. Jsou to léta mého učitelského mládí, léta plná bojů, snah a ideálů. Všechny šly za chlebem, vzděláním a svobodou. Nejvýznačněji se postavil za požadavek učitelský sám Masaryk. R. 1904 řekl všemu učitelstvu velmi jasně a přirozeně také všemu národu: "Jsem pro akademické vzdělání učitelstva docela rozhodně a bezpodmínečně."

Není třeba líčiti, v jakých zlých poměrech žil učitel u nás až do války. Ve válce nastaly mu poměry ještě horší. Bylo mu za vinu kladeno, že vojáci utíkají na frontách jeho vinou, že vstupují do řad revoluce jeho vinou. Je to pro učitelstvo jenom skvělé vysvědčení o tom. že svému národu a svému lidu konalo nejvyšší službu, dávalo mu ducha svobody, dávalo mu víru, sílu ducha i srdce, takže v těchto těžkých letech války našel náš lid sama sebe, svou mravní velikost a dobyl si svobody.

Osvobozený lid dal své vděčnosti národní škole průchod v roce 1919 a zvláště v roce 1920 v revolučním Národním shromáždění. 23. května r. 1919 byl totiž přijat paritní zákon učitelský. Kdo zná, co znamená pro anglický národ jeho Magna Charta, kdo ví, co znamená pro americký národ jeho Declaration of Independance, ten pochopí, co pro uhnětený do této doby stav učitelský znamenal tento paritní zákon, který z něho udělal svobodného, rovnocenného občana. (Posl. Pázmán: Pre Slovensko nič neznamenal, lebo nebol uplatnený!) Ano, my chceme i pro Slovensko zestátnění všeho školství! (Potlesk. - Posl. Pázmán: Toho si nežiadáme!) Ale my si toho žádáme, ať každého platí ten, komu slouží. I my si žádáme zestátnění slovenské školy, aby konečně i slovenská škola mohla se těšiti duchu nové svobody a demokracie, aby konečně i na Slovensku zavanul vánek svobody, kterou osvobozenská revoluce dala tomuto státu. (Potlesk.) Teprve toho dne, 23. května r. 1919, přijat byl paritní zákon učitelský. Teprve toho dne vyplněn byl předpis říšského zákona školského z r. 1869, který v §u 55 stanovil, že nejmenší plat učitele má býti vyměřen tak, aby učitel, prost jsa všelikého vedlejšího zaměstnání, mohl se ze vší síly věnovati svému poslání.

Svobodu pak učiteli vrátil náš první ministr školství soudr. Habrman památným vynesením z 25. listopadu 1918. Vyprostil učitele z odvislosti církve a nedůstojného poměru k nadřízené byrokracii. Vrátil mu občanská práva, učiteli stejně jako učitelce, která nabyla lidského práva k mateřství zákonem proticelibátním.

Všechny tyto změny daly učitelstvu sebevědomí, po kterém volal Janů, mrtvý a zvěčnělý Janů, kterému je učil Černý, daly učitelstvu pevnou páteř. Když pak zákonem z 9. dubna 1920 zbaveno bylo učitelstvo starého obsazovacího zákona, při němž rozhodovalo strýčkovství a švagrovství při obsazování míst nebo ohnutá páteř a hanebné službičkování, stálo učitelstvo před národem jako stav hodný výchovy demokratického lidu: Svobodné učitelstvo ve svobodném národě! Tyto zákony a nařízení dlužno považovati za Magnu Chartu naši demokratické školy.

Všechno volání učitelstva neslo se potom už jen za akademickým vzděláním, za reformou školskou v duchu vzdělané demokracie. Zdálo se tehdy, že na věky je mrtev starý, ponížený a odstrčený kantor, kalkant z farských kruchet. Zvěčnělý moravský poslanec učitelský, Konečný, zvolal po uzákonění parity učitelské ve sněmovně za tímto příznakem starých dob a poměrů: "Ty mrtvý lež a nevstávej!"

Kdo sledoval stavovský učitelský tisk od r. 1919, kdo viděl, s jakým nadšením na učitelském sjezdu r., 1919 v Praze pracovalo se o všestranné zdokonalení československé školy, jak odhodlaně r. 1921 po nešťastném prosinci hájilo učitelstvo těžce získanou paritu, na niž už zase bylo sáhnuto, ví, že mluvím pravdu.

Uplynulo, pánové a dámy, 7 let života osvobozeného národa. A já se táži, zdali jsme za ta léta od r. 1920 pokročili ve svém národním školství? Nikoliv. Paritní učitelský zákon byl porušen zákonem prosincovým, zákonem reparačním pak nebyly škody jeho odčiněny. Nyní novým zákonem, jehož předloha leží před námi, setrvává se při této tendenci. Článek IV obsazovacího zákona je trnem v oku vší reakce a nedokonalým prováděcím nařízením o obsazování míst učitelských podporovány jsou hlasy po jeho zrušení či změně. Zákon proticelibátní se ruší, osnova zákona učitelského nenese pak právě zásady ducha sociálního. Vytrvalé útoky na učitelstvo a školu se strany reakčního tisku ukazují, že posílená reakce hotoví se rdousiti znovu učitelskou svobodu. Otázka reformy školské zapadla a reforma učitelského vzdělání stala se terčem nevážných útoků, které se opřely o autoritu státovědecké společnosti. Lze nevidět oněch těžkých škod, které demokracii vzejdou z takto vyvolávané nespokojenosti a resignovanosti učitelstva?

V této situaci dotýká se nový zákon zájmů dělnické třídy více, než by se snad zdálo povrchnímu pozorovateli politických věcí. Prohlašujeme zřetelně na všechny strany, že nám v podstatě nejde o učitelský stav. Jde o školu, o nové generace, o stav národní vzdělanosti, která všemi uvedenými fakty je ohrožována.

Mluvil jsem o mravní osobnosti učitelově, ukazoval jsem na to, že ona je prvým a nejdůležitějším předpokladem dobré demokratické školy. Kdo láme učitelovu mravní osobnost, kdo bere mu důvěru v spravedlivé rozhodování ve státě, kdo připouští dokonce i křivdy, bere na sebe těžkou odpovědnost. Bojím se toho velice, aby tu odpovědnost z nepříznivých důsledků nemusela nésti i tato slavná sněmovna. Nemohu proto, abych tady za národní školu, za prospěch budoucích generací dělnického lidu nepronesl jménem své strany několik poctivě míněných slov o požitkovém zákoně a o významu školy v demokratickém státě i o nutné reformě jejího školského systému. Je to soubor otázek úzce do sebe zapadajících. Nelze mluviti o jedné bez druhé. Mají tutéž základní tóninu tří kardinálních kriterií, z nichž nutno posuzovati stav národního školství: Chléb, svoboda a vzdělání učiteli.

Je o to spor, zdali zákon zachovává paritu právní a uskutečňuje-li paritu materielní. Pan generální zpravodaj pravil, že parita je zachována. Já o tom přesvědčen nejsem a tvrdím, že parita je porušena. Je to v první řadě ta okolnost, že se učitelstvo staví pod zvláštní zákon, že je vyřazeno ze zákona č. 100. Bojíme se zestátnění osobního nákladu na školství? Proč byl potom stvořen zákon o správě školské, jehož § 35 uvádí, že "zejména všechen osobní náklad hradí se ze státních peněz?" Má tím býti řečeno, že jsme tuto zásadu opustili? Potom také podle všeho opustíme zákon o župním zřízení, na kterém zákon z 9. dubna 1920 o správě školské je vybudován. Má býti zachováno autonomní zřízeni zemské, tedy dvojí kolej administrativy, kolej státní vedle koleje autonomní? Co potom se župním zřízením na Slovensku? Či snad vhodíme školství na krk župám?

Všecky tyto otázky se mi vnucují, myslím-li na eliminování učitelstva ze souboru zákona učitelského. A ještě něco: Na předpokladu župního zřízeni budují se dnes vytrvale zákony další. Právě byl vypracován v ministerstvu školství veliký unifikační zákon školský na předpokladu zákona o župách a župní správě školské. Není to všechno zbytečná práce?

Pan dr Engliš, jehož si vysoce vážím, dal nám ve svých výkladech k předloženým zákonům pohled do své finanční dílny. Přiznávám se upřímně, že mi plán financování národního školství jasným není a byl bych velmi povděčen, kdyby i tady bylo řečeno jasné krédo.

A nyní učitelská parita. Kdo čte druhý článek rovnostního zákona i s tou klausulí, "učitelům přiznávají se služební příjmy, rovné oněm, které náležejí státním úředníkům souhlasného vzdělání, tomu musí býti jasno, že § 17 učitelského zákona, kde se praví, že každou úpravou platových poměrů státně-zaměstnaneckých mění se v duchu parity i ustanovení učitelského zákona, to dvojí znění není meritorně jedno a totéž. Nemůže býti omluvou, že systém platový pro učitelstvo sdělán je na jiném základě, než u ostatních státních úředníků. Důvodová zpráva k číslu 101 praví na str. 26, že "odpovídá jen duchu a zásadám parity, jestliže na učitelstvo národních škol aplikuje se tentýž systém, pro který se vláda rozhodla při úpravě platových poměrů profesorů středoškolských." Jaká je to aplikace, když nedosahuje ani platů úředníka jednou povýšeného, na tož aby byla obměnou hodnocení práce profesorovy? (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.) Parita je porušena u učitele literního i u učitelky ženských prací ručních. Učitel zůstává v konečné platové stupnici o 600 Kč dokonce níže, než úředník státní II. služební třídy, jednou povýšený. Jestliže byly aplikovány na učitelstvo zásady systému, kterého bylo užito pro profesorstvo, proč také u něho nebylo aplikováno opatření, o kterém mluví důvodová zpráva, ukazujíc, proč celkový úhrn platový jest u profesora vyšší než u úředníka? Také u veliké řady učitelstva, zvláště městského, nepřichází v úvahu povýšení na místa, vedoucí, povýšení jmenováním pak vůbec v úvahu nepřichází.

Formule "v duchu parity" je příliš neurčitě definována, než aby mohla buditi důvěru učitelstva. Ani tady, kde by to ničeho nestálo, nevyšlo se učitelstvu vstříc. Jestliže se referent snažil dokázati, že parita je zachována tím, že velmi značný počet učitelstva stane se řídícími učiteli, potom lze říci: Velká část učitelstva, zvláště v městech, správci škol se nikdy nestane a parity tedy vůbec nedosáhne. Není také možno tvrditi, že funkční služné, zvané v zákoně zbytečně ředitelskými přídavky, je doplňkem na učitelskou paritu. To přes všechno tvrzení zůstane protiparitně vyměřeným přídavkem za zvláštní ředitelskou funkci.

Pánové se odvolávali toho, že je velmi mnoho správcovských míst na jednotřídních kolách, kde ředitelské práce je příliš málo a přece ředitelským přídavkem dostupuje prý tam učitel parity se státním úředníkem jednou povýšeným. Takové hlasy nesvědčí o znalosti školských poměrů. Tyto zákony dělali totiž vysocí státní úředníci, právníci ze státní administrativy. Vypracování předlohy pro železničáře, mistry v dílnách, učitele, četníky, profesory, byrokraty i kde jaké státní zaměstnance svěřeno jedině úředníkům-právníkům. Nebylo jediného odborníka z řad zákonodárných či jiných, který by byl zasáhl do úpravy tohoto zákona v době jeho tvoření. Přineslo se hotové právnické dílo a předloženo bylo parlamentu s diktátem, že na něm nesmí býti ničeho měněno. Jestliže v soc.-politickém výboru činěny byly aspoň pokusy o zlepšení předlohy, práce výboru kulturního byla jistě jen prázdnou formalitou.

Zdálo se mi, že se za návrh zákona odpovědní pánové dívají na zasahující politiky jako na přítěž, jako na činitele, kteří mají jen stranické a zájmové ohledy na voliče z řad zaměstnanectva. Snažili se dokazovati, že předložené dílo je dobré jako dílo Hospodinovo v době stvoření.

Ale, pánové, ono skutečně není dobré. Vedle politikářů mluví také poctiví politikové, kteří to se státem i s jeho zaměstnanci dobře a rozumně myslí. Ti nebudou spokojeni zvláště s postupem, jakým byl tento zákon sděláván a který zůstane odstrašujícím příkladem legislativní práce. Když jsem v kulturním výboru dokazoval těžký omyl §u 37 učitelského zákona, bylo řečeno: "Mělo se to probrati v soc.-politickém výboru dříve." Pánové, to bylo pro mne důkazem, že důvody a požadavky, které jsme tam položili, nebyly demagogií, ale věcí svědomí. Co mohou pověděti autoritativně právníci třeba nejlepší o povaze práce učitelovy? Co vědí dokonce o povaze učitelovy práce na jednotřídní vesnické škole, na niž tolik odkazovali při dokazování učitelské parity? Kdyby znali dílo zvěčnělého Konráda Pospíšila, toho vzácného učitele v duchu Komenského tam z vrchů na Kamenolipsku, našli by v něm těžká slova o práci na jednotřídní škole. Dočetli by se tam o velikém umění a veliké lásce k dítěti i lidu, jíž je pro toto poslání na nejobtížnějším typu školském, na jednotřídce, třeba. Tak je ta práce vysilující a mistrovská, má-li nésti dobré ovoce. Neodvažuji se ani zdaleka kritisovati formální stránku návrhu zákona, ale vytýkám, že se přistoupilo k dílu tak složitému s tolika různými zájmy, které nemohou býti ovládnuty bez pomoci odborníků. Není, pánové, jsem o tom přesvědčen, takového umělce, který by dovedl prokázati, že jak právní, tak materielní parita podle reparačního zákona byla skutečně zachována. Porušení parity je zakrýváno pláštíkem, jehož děravé otvory příliš ukazují na jeho chatrnost.

Přicházím k §u 17, nejtěžšímu paragrafu učitelského zákona. §em 17 převádí se na učitelstvo platnost zákona č. 319 z r. 1917. To je pragmatikální zákon rakouský, který dosud platí pro učitelstvo středoškolské. To, co bylo pro učitelstvo středních škol provedeno zvláštním zákonem i za Rakouska, to má býti na národní učitelstvo převedeno zvláštním zmocňovacím zákonem.

V tom by snad nebylo nebezpečí, třeba že by se tím převáděl nedobře přiléhající rakouský zákon. Nebezpečí spočívá v tom, že, jak se v návrhu praví, má býti pragmatikální zákon "přizpůsoben na učitelstvo". Tohoto "přizpůsobení" je se nutno obávati, aby neznamenalo novou pohromu pro učitelstvo. Budeme proto pečlivě dbáti toho, aby to "přizpůsobení", které chová zásady disciplinárního řádu a pragmatikální odstavce, nestalo se jhem, které by mělo býti vhozeno jako chomout na šíje učitelstva. Jedno však budeme požadovati okamžitě. V této souvislosti s novou pragmatikou a předlohou učitelskou chci upozorniti na to, že bude konečně nutno opustiti starý rakouský řád školský a vyučovací z r. 1905 a vypracovati nový modernější řád školský a vyučovací, který by odpovídal potřebám národní školy. R. 1924, 1925 a 1926 vyšel z učitelských ústavů republiky obvyklý počet aprobovaných učitelů. Snad polovina těchto mladých mužů a žen, těchto dětí malých dělníků, živnostníků a sedláků je dnes ještě bez místa. Je to vážné nebezpečí pro stav naší školy. Necháváme-li i dále mladého učitele bez práce právě v těch prvých letech, kdy je třeba, aby své mladé vychovatelské uměni zkoušel ve školské praxi, takový učitel rychle se duchovně ztrácí, je-li chud, hyne i mravně. § 17 této předlohy dává možnost, aby vláda propustila všecky přesloužilce, kterých se ještě tisíce nachází ve školských službách. Podle starých zákonů nebylo je možno poslati do pense. Restrikční zákon se na ně nevztahuje. Nejvyšší správní soud pak často zvracel rozhodnutí o pensionování přesloužilců, a jednalo se mnohdy o síly neduživé a neschopné. Dnes, kdy nový zákon dává přesloužilcům výhodnější. pensijní základnu, chceme, aby mladí učitelé byli posláni do škol a staří přesluhující učitelé propuštěni. Očekávám, že ministerstvo školství, učiní opatření, aby se tak stalo ještě počátkem nového školního roku. Aby pak staří učitelé nebyli vysazeni ze svých dosavadních bytů ve školách na ulice, bude nutno, aby jim byly byty ponechány do určité doby, než si najdou vhodné byty jiné.

Ještě jedné zásadní věci bych se rád dotknul. § 211 státně-zaměstnanecké předlohy - pokud tam byl obsažen, nyní pak byl eliminován - měl býti s touto osnovou odhlasován. Zatím co učitelstvo je ze zákona státně-zaměstnaneckého odstraněno, měli býti do zákona o státních zaměstnancích zařadění duchovní různých církvi, jichž práce není přece spojena se zájmy tohoto státu jako práce učitelova.