Místopředseda Slavíček (zvoní):
Slovo dále má pan posl. Votruba.
Posl. Votruba: Slavná sněmovno! Ve
všeobecné debatě proneseny byly do zákonů,
které se právě projednávají,
různé stížnosti, projevena určitá
přání, a bylo mluveno více méně
zásadně o těchto třech zákonech
jako o celku. V podrobné debatě budu se zabývati
jednotlivými kategoriemi státních a veřejných
zaměstnanců, jichž se týkají
předložené osnovy tří uvedených
zákonů.
Přicházím především k
osnově zákona, kterou se upravují právní
a hmotné poměry učitelstva. Konstatuji jménem
našeho klubu, že litujeme, že právní
a hmotné poměry učitelstva obecných
a občanských škol upravují se zvláštním
zákonem, že nebyly pojaty do osnovy zákona
čís. 100, kde se jedná o požitkovém
systému, všech státních zaměstnanců.
Tím by byla pregnantně vyjádřena parita,
o kterou ještě u nás vede se neustále
spor. Vláda ovšem prohlásila, že parita
je zachována v §u 17 předlohy. My toto prohlášení
bereme na vědomí, ale prohlašujeme zde zároveň,
ze v této věci strana naše bude státi
vždycky na stráži a nikdy nepřipustí,
aby učitelstvu bylo ukřivděno. (Tak jest!)
Uvážíme-li, že učitelstvo má
v rukou vedení mládeže, tedy klíč
k lepší budoucnosti celého národa, pak
musíme nasaditi vše, aby se učitelstvo mohlo
s klidem, láskou a nadšením svému těžkému
a odpovědnému úkolu věnovati. Víme,
že jaké budeme míti učitelstvo, takový
budeme míti celý národ. (Tak jest!) Litujeme
upřímně, že vláda odmítla
téměř všechny naše opravné
návrhy, všechny ty, které byly také
doporučeny státně zaměstnaneckou "dvanáctkou".
Zvláště želíme toho, že v
§ 7 odmítla upraviti 8-11 stupeň platový,
tak aby plně odpovídaly 2.-5. stupni služného
5. platové stupnice služebního platu úřednického.
Rovněž nás neuspokojuje, že tak zv. ředitelské
přídavky byly zvýšeny pouze na trojnásobek
platu předválečného, což neodpovídá
ani poměrům drahotním ani enormně
zvýšené agendě ředitelů
škol obecných a občanských, která
různými sociálními opatřeními
a úkoly vzrostla proti době předválečné
měrou netušenou. Rovněž nepokládáme
-přídavek měsíční 40
Kč při přechodu na školu občanskou
za dostatečnou vzpruhu k dělání zkoušek
pro měšťanské školy. Již dnes
trpí měšťanské školy nedostatkem
zkoušených učitelů - počítá
se jich přes 2000 osob - ač má dnes i nezkoušený
učitel na občanské škole 100 Kč
přídavek měsíčně. Budoucnost
nám dá za pravdu, tvrdíme-li, že nedoceněním
práce učitelstva měšťanských
škol tyto školy ubíjíme. Úpadek
těchto škol jest již dnes patrný a v budoucnosti
bude, bohužel, ještě hůře.
Mohl bych uvésti ještě řadu věcí,
které nás v zákoně neuspokojují,
ale vytknu ještě jen toto: Funkční přídavek
je nízký, je to jen trojnásobek předválečné
výše, ač by měl býti šestinásobkem.
Skupina D činovného je křivdou, a to ponejvíce
pro učitelstvo. Zrušeni jejího jsme, bohužel,
nedosáhli, ale přece jsme přivodili zlepšení
ustanovením odstavce 7 a 8 příslušného
zákona o požitkovém systému, kde se
praví, že co o požitkovém systému
stanoví se zde, platí také pro učitele,
že totiž mohou jednotlivé obce vzhledem k mimořádným
poměrům býti zařazeny vládním
nařízením do vyšší skupiny
míst.
Odst. 8. praví: "Úředníku s činovným
skupiny D, který je nucen dítě, na něž
mu přísluší výchovné (§
144) a jež s ním žije ve společné
domácnosti, vydržovati na bytě za účelem
školního nebo jiného odborného vzdělání
mimo své bydliště, náleží
až do ukončení tohoto vzdělání,
a to i za prázdniny, činovné podle skupiny
míst C."
Otázka naturálního bytu není posud
uspokojivě vyřešena. Víme, že obce
jsou vlastně povinny platiti naturální byt,
a učitel si to má na obci vymáhati. Trvá
to dlouho, než to vymůže, jsou s tím veliké
tahanice a proto by bylo třeba, aby věc byla už
jednou upravena tak, aby nárok na naturální
byt byl pevnou součástí všech požitků
učitelských osob.
Přijetím návrhů státně
- zaměstnanecké "dvanáctky" bylo
by bývalo naše učitelstvo uspokojeno. My jsme
se svými zástupci v této "dvanáctce"
zasazovali všemožně o to, aby učitelstvu
se dostalo, co mu podle práva a spravedlnosti patří,
aby se splnila slova Karla Havlíčka Borovského,
která o učitelstvu napsal, když národu
českému důtklivě připomínal,
že "stav učitelský musí ve vzdělanosti
i ve platu znamenitě povýšen býti a
s jinými stavy, méně než on jest důležitými,
na stejný stupeň hodnosti přiveden býti,
má-li pravé vzdělání a štěstí
národa našeho pevný základ dostati a
statečně vykvésti".
Ovšem k tomu je zapotřebí vedle náležitého
zlepšení zákona, který projednáváme,
ještě jiných věcí. Domáháme
se předložení zákona o vydržování
škol újezdních. V tom, že vydržování
těchto škol není posud zákonem stanoveno,
vězí právě potíž při
jejich zřízení.
Dále považujeme pensum, které se ukládá
učitelům, týdně 28 hodin, za příliš
velké, neboť nesmíme zapomenouti, že vedle
toho mají také jiné povinnosti, že musí
učiti na pokračovacích školách
a při této příležitosti musíme
reklamovati předlohu zákona o školách
pokračovacích. Poukazuji na to, že příslušná
resoluce kol. Lukavského byla už v kulturním
výboru projednána a schválena, ale že
od té doby se nic nestalo, jakož i že žádáme
předložení zákona o školách
pomocných.
Přicházím k středoškolským
učitelům. A tu musím říci,
že jakkoliv by se dalo mnoho a mnoho vytknouti, nechtěje
předcházeti, jaký účinek tento
zákon bude míti v platovém systému,
přec jen mohu tvrditi, že skutečný výsledek
jeho a správný obraz úpravy poměrů
profesorů středoškolských vysvitne teprve
při provádění systemisace. Bude-li
zde státní správa ochotně vycházeti
vstříc, aby důležitou, odpovědnou
a vyšší vzdělání vyžadující
práci profesorů středoškolských
náležitě odměňovala, nebude-li
příliš šetřiti, pak může
tento požitkový systém přinésti
středoškolskému učitelstvu úplné
uspokojení.
Nesmíme zapomínati na to, že státní
správa pomýšlí na to, že středoškolští
profesoři mají převzíti odpovědnější
funkci, nežli mají dnes. Proto je také spravedlivé
požadovati, aby pomocí systemisace přišlo
se jim v mnohém ohledu více vstříc
a aby tato větší odpovědnost a převzetí
více funkcí bylo náležitě honorováno.
Ale nestačí jenom honorovati, je zde potřeba
připravovati profesory středoškolské
na ty odpovědnější úkoly, dávati
jim možnost vzdělání, umožňovati
pro ně kursy. Za starého Rakouska byly pořádány
na státní útraty odborné kursy pro
profesory středních škol, z určitých
dotací byly dávány jednotlivým návštěvníkům
těchto kursů subvence. To, bohužel, u nás
přestalo. Jsem názoru, že tato věc bude
se musiti u nás také opakovati a že tyto kursy
budou musiti býti opět zavedeny.
Zdá se vůbec, že státní správa
duševní práci, zejména u středoškolských
profesorů, cení velmi špatně. (Souhlas.)
Předloží profesoru k recensi učebnici,
která má býti zavedena na středních
školách, středoškolský profesor
recensi provádí, je to práce duševně
jistě těžká a odpovědná,
ale, prosím, jak je to honorováno? Je to přímo
almužna, žebrácký groš, co za to
profesor dostane. 100, 150, 200 a je-li někdo šťastným,
snad také více korun. Myslím, že státní
správa po této stránce by neměla šetřiti
a že by měla honorovati tuto práci tak, jak
to káže její význam.
Přicházím ke školám odborným
a tu v prvé řadě obracím se k ženským
odborným školám. Ve vládním návrhu
zákona bylo úplně zapomenuto na kategorii
učitelstva vědeckých předmětů
na odborných školách. Na mužských
odborných školách vyučují těmto
předmětům sice nyní vesměs
profesoři, na ženských odborných školách
jest však pro naukové předměty vedle
profesorů ustanoveno též asi 80 učitelů
- definitivních i přikázaných - kteří
mají aprobaci pro školy občanské, neboť
normální organisační statut, vydaný
ministerstvem školství a nár. osvěty
předpisuje pro vyučování naukovým
předmětům na ženských odborných
školách nejméně zkoušku učitelské
způsobilosti pro školy měšťanské.
Název "učitelé vědeckých
předmětů" se vyskytuje již v zákoně
č. 541-1919 a též v důvodové
zprávě k chystanému platovému zákonu
na str. 137, sluší však k tomu poznamenati, že
podle výše zmíněného statutu
žádný z těchto učitelů
vědeckých předmětů nemá
nižší aprobace nežli pro školy měšťanské.
Činnost těchto učitelů, aprobovaných
pro měšťanské školy a působících
na odborných školách, jest rovnocenná
činnosti profesorů, kteří na těchto
školách vyučují týmž předmětům.
Proto před státním převratem byli
všichni učitelé se zkouškou způsobilosti
pro školy měšťanské, působící
na odborných školách - na př. na keramické
škole v Bechyni, na sklářské škole
v Boru, na odborných školách na zpracování
dřeva v Chrudimi, v Kašperských Horách,
u nás na Moravě ve Valašském Meziříčí,
v Králikách, na odborné škole pro zpracování
dřeva a kovu v Litomyšli atd. atd. jmenováni
profesory a používají jak podle zákona
č. 541 z r. 1919, tak i podle §§ 71 až 73
vládního návrhu právem všech
výhod tohoto jmenování.
Proto pokládám za oprávněný
požadavek, aby učitelé se zkouškou způsobilosti
pro měšťanské školy požívali
vzhledem k těmto uvedeným důvodům
výhod, o nichž jsem právě mluvil - to
by mohlo býti jednou alternativou - anebo aby byli do prvního
stupně vzdělání podle §u 74,
odst. 2 zařazeni - to by byla druhá alternativa,
k jejíž realisování jsme se nedostali
a vytýkám-li to zde, tož to vytyčuji
jako zbožné přání do budoucna.
Budeme se snažiti, abychom tento systém opravili.
Přecházím k obchodním akademiím,
tedy jistě k důležitému odvětví
školskému, a tu musím předem želeti
toho, že profesoři obchodních akademií
nejsou v požitkovém systému naroveň
postavení vyšším odborným školám.
Musíme uvážiti toto: Vyučování
na obchodních akademiích klade na učitele
mimořádné požadavky. Není zde
ve skutečnosti vůbec jednoduché frekvence.
Značná část vyučování,
zejména jazykům a praktická cvičení,
položena jsou na odpoledne a hodiny večerní.
Vyučování pak na pokračovacích
školách k akademiím přidružených
je vždy odpoledne a večer. Kromě toho bývají
při obchodních akademiích pořádány
kursy nejrozmanitějších druhů, na př.
pro důstojníky účtárenské,
pro důstojníky zásobovací služby,
což spadá pod národní obranu, pro úředníky
nemocenských pokladen, pro invalidy atd. Učebná
látka se neustále mění a vyžaduje
stále nového a nového studia a předpokládá
ustavičný styk s praktickým životem.
Profesoři theoretických předmětů
musí vyučovati v mnohem větším
počtu tříd, aby dosáhli stanoveného
počtu týdenních hodin, musí opravovati
dvakráte tolik úloh jak:o jejich kolegové
na středních školách, a to se děje
při přeplněných třídách,
při žactvu s nejrozmanitějším vzděláním,
které přišlo z nejrůznějších
škol a skoro ze všech typů nižších
středních škol.
Při abiturientských kursech se tyto obtíže
ještě stupňují, neboť při
posluchačích, kteří maturovali na
středních školách různých
typů, jak dnes máme, má býti dosaženo
učebného cíle, má se totiž za
jeden rok dostati posluchačům těmto důkladného
odborného vzdělání, aby se mohli řádně
uplatniti v hospodářském životě.
Jak namáhavá jest v tomto oboru práce, jak
veliká odpovědnost, jak zdatných sil učitelských
je třeba, aby obchodu a živnostem dostalo se výborně
připraveného dorostu a ne polovzdělaného
proletariátu, který místo zisku by byl pro
národohospodářské podnikání
jen neprospěšným, ne-li škodlivým
balastem, lze si těžko představiti. (Tak
jest!)
K dosažení cíle učebného za tak
obtížných poměrů je potřebí
vynikajících učitelských sil, které
suverenně ovládají svůj obor, stojících
na výši doby, jsoucích ve stálém
styku s praksí a sledujících pečlivě
každý pokrok a každou novotu ve svém oboru.
a také methodicky patřičně vyškolených.
Toho, že učitelé sami tvoří školu,
byli si plně vědomi zakladatelé prvních
obchodních akademií a proto snažili se získati
pro své ústavy síly pokud možno nejlepší.
Z toho, důvodu základní platy profesorských
sil na obchodních akademiích byly značně
vyšší platů profesorů středních
škol. Na vídeňské obchodní akademii,
na př. při jejím založení honorován
byl historik 2000 zl. r., komercialisté dokonce 4000 zl.
r. za 10 týdenních hodin, kdežto středoškolský
profesor měl tehdy 900 zl. r.
Podobný vývoj byl i v zemích našich.
Nejstarší náš ústav toho druhu,
Českoslovanská akademie obchodní v Praze,
výslovně ve svém organisačním
statutu (§ 29, odst.2) stanoví: "Řediteli
přísluší služné, funkční
i aktivní přídavek, jakož i bytné
jako ředitelům VII. tř. hodnostní
na vyšších školách průmyslových."
Příjmy profesorů - skutečných
učitelů a jiná jich práva řídí
se analogicky předpisy pro státní vyšší
školy průmyslové, a to podle zákona
ze dne 19. září 1898, č. 175 ř.
z.
Kromě toho byly ještě poskytovány osobní
přídavky a lépe odměňovány
přespočetné hodiny. Zatím co na střední
škole byl honorář na přespočetnou
hodinu 100 Kč, platilo se na Českoslovanské
obchodní akademii v Praze 166 Kč. Tedy daleko lépe
než stát. Není divu, že na obchodní
akademii, zejména Českoslovanskou obchodní
akademii, hlásily se síly vynikající,
namnoze habilitované pro vysoké školy. A tak
byly doby, kdy na příklad komerčním
předmětům na této škole vyučoval
Koloušek, národnímu hospodářství
Bráf, Kaizl, Fiedler, Hanel, Beneš, obchodnímu
a živnostenskému právu Henner, Herrmann-Otavský,
dějepisu a zeměpisu Tonner, Šusta, Bidlo, Daneš,
zbožíznalectví Bělohoubek, filologii
básník Josef V. Sládek, Ferdinand Schulz,
Odstrčil a Smetánka.
Ovšem to byly školy soukromé, vybudované
výhradně svépomocí kruhů obchodních
a průmyslových. A tyto kruhy byly si dobře
vědomy, že co věnují ve prospěch
školství, věnují na zdokonalení
a zvelebení svých podniků. Stejně
mohu mluvit o mladších družkách, které
povstaly po Československé republice, totiž
o obchodní akademii chrudimské, brněnské,
karlínské, prostějovské, hradecké
atd. Stát pak, aby dokonalá vědecká
úroveň sborů byla udržena, stanoví
přísné zkušební řády,
z nichž poslední je ze dne 24. května 1907,
čís. 135 ř. z.
Ze všech těchto důvodů a hlavně
z toho důvodu, že profesoři obchodních
škol musí míti daleko větší
vzdělání, neboť vedle úplné
aprobace pro střední, školy, gymnasium a reálky,
kterážto aprobace stačí i pro profesory
škol průmyslových a zemědělských,
musí míti další dvě nové
přísné zkoušky - vzhledem ke
všemu tomu jistě obchodní akademie, jako škola
odborná, zasluhuje, aby její profesoři byli
postaveni naroveň profesorům vyšších
škol průmyslových.
Pokud se ovšem těchto vyšších průmyslových
zkoušek týče, tu je povinnost státu,
aby dbal o to, aby se stávající síly
tam udržely a aby tam hleděl také získati
síly nové. Také tam postavení těchto
učitelských sil je zvláštní,
vyžadující vyšší kvalifikace,
dokonce také odbornou praxi před tím, neboť
víme, že celá řada dobrých mužů
z praxe, z továren a průmyslových jiných
podniků odebrala se na vysoké školy průmyslové.
Tedy je potřebí, aby stát tyto školy
náležitě honoroval, aby to, co měly
dosud, nebylo jim vzato a v zájmu té mládeže
jest potřebí určitého rozšíření,
poněvadž jest to věru sázka do loterie,
jestli chlapec, který chce studovati jakoukoli odbornou
školu, zejména vyšší průmyslovou,
se tam dostane nebo ne. Jest tam přímo numerus clausus
žactva pro nedostatek vyhovujících místností,
pro nedostatek také vyučovacích sil. To by
mělo přestati a stát by měl hleděti
k tomu, aby vysoké školy odborné pokud možno
rozšířil.
Přicházím zde k otázce asistentů
vysokých škol v Československé republice,
k jejich právnímu postavení, jak v požitkovém
systému je stanoveno. Aby bylo možno posouditi, kdo
se hodí k úřadu vysokoškolského
profesora, je u nás zavedena instituce soukromých
docentů. S výjimkou profesorů praktických
oborů na technikách, o jejichž zdatnosti mohou
svědčiti jejich stavby, všichni ostatní
vysokoškolští profesoři se musejí
podrobiti zkoumání svých vědeckých
prací zvláštní komisí, tak zv.
habilitačnímu řízení, a jsou-li
připuštěni za soukromé docenty, přednášejí
zcela zadarmo po nějaký čas různé
partie svého oboru, než mohou býti jmenováni
profesory. Tato doba je neurčitě dlouhá a
kolísá podle potřeby od několika měsíců
až i do 20 let, ba jsou docenti, kteří
se vůbec profesory nestanou, když se totiž neuprázdní
žádná systemisovaná stolice. Je zřejmé,
že docentem se může státi buď člověk
velmi zámožný, nebo si musí najíti
zaměstnání, které by jej uživilo,
a pak vědu pěstovati a přednášeti
ve volném čase. Kdežto na právnických
fakultách jsou docenty většinou veřejní
úředníci, na filosofických fakultách
profesoři škol středních, úředníci
veřejných knihoven a museí, jsou docenty
všech ostatních vysokých škol zdrcující
většinou asistenti vysokých škol. Příčinou
jest to, že pěstování přírodních
experimentálních a exaktních věd žádá
tak nákladné laboratoře, že nikdo nemůže
si je u nás opatřiti z vlastních prostředků.
Tyto vědy může proto pěstovati a pro
ně se habilitovati takřka jen asistent vysoké
školy, která má podobné laboratoře
zařízeny. Z tohoto pravidla existuje jen nepatrné
množství výjimek, tak na př. úředníci
státního ústavu geologického, dále
několik profesorů středních škol,
kteří buď měli za předválečné
doby lépe zařízený svůj ústav
anebo dostali několikaletou placenou dovolenou za účelem
vědecké práce v některém universitním
ústavě doma neb za hranicemi, ale většinou
se docenty přírodovědeckých a lékařských
fakult a teoretických oborů vysokých škol
technických mohou státi pouze vysokoškolští
asistenti.
A srovnejme nyní materielní postaveni asistentů-soukromých
docentů, jaké bylo dosud a jak je předloha
navrhuje v odst. 3 §u 91 s materielním postavením
všech ostatních soukromých docentů,
kteří jsou soudci, úředníky,
profesory středních škol nebo praktickými
lékaři a seznáme nápadnou disparitu
v neprospěch asistentů-docentů. Na př.
při 15leté službě má míti
asistent-docent v Praze 24.900 Kč, středoškolský
profesor-docent 30.000 Kč, úředník-docent
nejméně 26.700 Kč, pravděpodobně
však, poněvadž se bude jednati o obzvláště
kvalifikovaného, 27.600 Kč.
Horší honorování navržené
ve vládní osnově požitkového
systému převážné části
docentů fakult přírodovědeckých,
lékařských a theoretických oborů
techniky má za následek, že pro tyto obory
se nehabilituje dostatečný počet asistentů.
Také není žádného docenta pro
farmakologii, ačkoliv jsou uprázdněny dvě
stolice, posledně úmrtím profesora Lhotáka.
Rovněž místo resignovavšího prof.
Sýkory v Brně je již delší dobu
neobsazeno, není zde docenta technické fysiky, jejíž
stolice v Praze na technice je neobsazena již 4 roky, není
zde docentů technické mechaniky, jsou pouze dva
docenti pathologické anatomie, takže při náhodném
předčasném úmrtí jednoho nebo
dvou profesorů není opět postaráno
o nástupce. Snad ještě hůře je
tomu na německých vysokých školách,
kde není na př. docentů anatomie, histologie,
fysiologie rostlin, fytologie, geografie atd., takže pravidlem
musí stolice německých vysokých škol
obsazovány býti cizinci.
Těmto smutným poměrům lze odpomoci
jedině slušným zabezpečením existence
asistenta-docenta do doby, než bude jmenován profesorem.
Kdybychom měli srovnati, v jakých poměrech
se nalézají asistenti vysokoškolští
v Německu, Polsku, Dánsku, Finsku, ve Francii a
Anglii, přišli bychom k resultátu, že
ačkoliv v některých státech je asi
o 30 až 60% dráže než u nás, přece
jen příjmy vědeckého dorostu jsou
u nich nejméně o 50 až 100% vyšší,
než kolik se navrhuje u našich úředníků
a středoškolských profesorů, a o 100
až 150% vyšší, než kolik předložený
návrh v požitkového systému navrhuje
docentům a asistentům. Zde by bylo třeba
hledati nápravu, a to při §u 91. Nápravy,
bohužel, nemohli jsme dosáhnouti a označím
ji také jako pium desiderium do budoucna.
Ale ještě o jedné věci se musím
zmíniti: zrušením §u 3 zákona z
r. 1919, č. 198 Sb. z, a n., budou vysokoškolští
asistenti zbaveni některých práv, na př.
železničních legitimací, kterých
požívali již po 30 let. Myslím, že
novým platovým schematem měly býti
poměry státních zaměstnanců
zlepšeny a proto, jestli se jim toto ubírá,
považujeme to za zhoršení hospodářské
situace asistentů naprosto neodůvodněné,
tím spíše, že by jim mohla býti
dokonce znemožněna vědecká práce,
na př. exkurse a vědecké cesty. Proto by
měla státní správa hleděti
k tomu, aby diety a jiné výhody, které
se poskytují všem státním zaměstnancům,
přiznány byly vysokoškolským asistentům
podle výše jejich platů stejným obnosem.
Přicházím k vysokoškolákům.
Platový systém, jak je navržen a jak vyšel
z příslušných v výborů,
snaží se řešiti příjem jejich
pod zorným úhlem předběžného
vzdělání, důležitosti a zodpovědnosti
výkonů. Ale ani tu nemůžeme říci,
že by tak činil spravedlivě, a namítáme
zde, co namítáme u všech kategorií,
že totiž ty příjmy nejsou úměrný
příjmům předválečným,
že nemají toho násobku, kterého by potřebovaly,
šestinásobku, nýbrž že je zde trojnásobek,
což znamená vlastně veliké zkrácení.
Přicházím ještě k jedné
kategorii zaměstnanců, z nichž jsou mnozí
veřejní a mnozí patří do sféry
neveřejných, najmě pak státních
zaměstnanců. Jsou to zaměstnanci obecních
samosprávných korporací ať územních,
ať zájmových, jež svůj rozpočet
kryjí vlastními svými příspěvky,
tedy autonomie v nejširším slova smyslu, autonomie
území, okresů, žup na Slovensku, měst
a obcí. Mám na mysli dále obchodní
komory, všecky korporace, které vybírají
příspěvek a z těchto hradí
vždy svůj rozpočet, obchodní komory.
Všeobecný pensijní ústav, nemocenské
pokladny, příští sociální
ústav, jsou to konečně živnostenská
společenstva, živnostenské společenstevní
organisace, vybudované na podkladě živnostenského,
řádu. (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
A míním teď nešťastný §
212, který ve zprávě nastoupil místo
§ 213 vládní předlohy. Tento paragraf
chce všecky zaměstnance těchto autonomních
korporací subsumovati pod celý zákon o požitkovém
systému státních a veřejných
zaměstnanců a teď činí tu útok
nejen na úředníky samosprávy územní,
na něž stal se u nás v republice první
útok a první zásah dvakráte, ale i
samosprávných korporací jiných. A
sice to bylo po prvé zákonem z 21. prosince 1921,
č. 495 Sb. z. a n., a sice §em 3 tohoto zákona,
jímž se nařizuje uvedení požitků
a právních nároků samosprávných
úředníků a zaměstnanců
na míru požitků a právních nároků
úředníků a zaměstnanců
státních nejdéle do konce r. 1922.
Pak schválen byl zákon z 20. prosince 1922, kde
v §u 19 je totéž ustanovení s platností
od 1. ledna 1923, neboť se tam praví, že právní
nároky a požitky zaměstnanců samosprávních,
pokud přesahují právní nároky
a požitky státních zaměstnanců,
musí býti na tuto míru uvedeny od 1. ledna
1923.
To byly tedy dva zásahy do autonomie: územní.
Nyní přichází osnova v §u 212
se zásahem daleko pronikavějším, poněvadž
bere ještě jiné korporace než autonomie
územní. Myslím, že při tom tvůrci
tohoto paragrafu nepočínali si ani opatrně,
ani logicky. Připomínám, že z požitkového
systému celkového vyňali jsme učitele,
nedali jsme je do jednotného zákona o státních
zaměstnancích, ač nedá se nijakým
způsobem upříti, že funkce učitele
a jeho poslání je jistě důležitou
funkcí státní. (Výborně!)
Dále vládní předloha v §u
210 sama vyjímá zaměstnance v úřadech,
ústavech, fondech a podnicích státních
nebo státem spravovaných, na které se nevztahuje
ustanovení části 1 až 7 vládní
předlohy. Ty vyjímá z tohoto zákona
a jejich platové a služební požitky upraví
vládním nařízením, po případě
služebním řádem se zřetelem ke
zvláštním poměrům a potřebám
podniku. Zde tedy stát pro své podniky uznává
docela zvláštní poměry a říká,
že tyto zvláštní poměry si vynucují,
aby také zaměstnanci těchto podniků,
které jsou po obchodnicku vedeny jako samostatné.
nespadali pod celková ustanovení vládní
předlohy č. 100 o požitkovém systému.
V tom je určitá nelogičnost. Vím sice,
v čem vězí "čertovo kopýtko"
v §u 210, že není toto ustanovení "in
melius", ale "in pejus", ale vnitřní
logický rozpor tu určitě jest. Řekněme:
když se ti mohou vyjmouti, proč by se nemohli vyjmouti
všichni úředníci a zaměstnanci
samosprávní všech kategorií o nichž
§.21. 3 a nyní § 212 mluví? Nepochopitelnou
ovšem byla snaha autorů vládního návrhu,
kteří násilně, z ničeho nic
nám zařadili § 213 do osnovy zákona
bez ohledu na to, že vnitřní organisace těchto
korporací a ústavů, určená
k účelům, k jejichž plnění
zákonem byly zřízeny, je naprosto odlišná
od byrokratického učlenění státní
správy a v mnohých směrech řídí
se zásadami obchodních podniků, v nichž
služební poměry zaměstnanců jsou
čistě soukromoprávními, neposkytujíce
jim četných výhod, kterých požívají
zaměstnanci státní. Tedy nepochybuji o úkolu
a úmyslu toho, proč ten paragraf takovýmto
způsobem byl do osnovy o úpravě, státních
a veřejných zaměstnanců zařazen.
Nesmíme přehlížeti, že platy úřednictva
v rozpočtech těchto korporací a jiných
byly stanoveny usnesením jejich správních
orgánů. Zhoršení jejich právního
postavení je zde v tom, že nepožívají
nároků pensijních. Proto měli lepší
platy, že byli podrobeni pouze zákonu o pensijním
pojištění, tedy pojištěni byli
u Všeobecného pensijního ústavu. Jestliže
se myslí, že náklad na tuto správu u
těchto jednotlivých korporací byl příliš
vysoký, tu poukazuji na Všeobecný pensijní
ústav, a to na jeho rozpočet na rok 1925, kde bylo
stanoveno na režii 8.2%, a ani tato výše do konce
roku nebyla na režii vyčerpána. Stejně
je tomu v úrazovém a nemocenském pojištění.
Zmínil jsem se již o pensijních nárocích
úředníků a zaměstnanců
těchto ústavů, ale tyto založeny jsou
většinou na pensijním zákoně,
tedy dosahují oproti pensijním nárokům
státních zaměstnanců výše
nepatrné, takže platy zaměstnanců oproti
platům státních zaměstnanců
nepatrně zvýšené mají býti
ekvivalentem za namnoze nedostatečné pensijní
nároky a umožniti tak těmto zaměstnancům,
aby buď úsporami nebo připojištěním
na vlastní útraty zajistili se proti strádání
a nouzi v případě invalidity nebo stáří.
Zaměstnanci výše uvedených korporací
a ústavů nepožívají vůbec
zákonné ochrany úředníků
veřejných, nemají na př. nároku
na slevu jízdného na drahách a nejsou účastni
různých jiných výhod státním
zaměstnancům poskytovaných, jako slevy na
lázních atd. Služební poměr jejich
je vypověditelný, definitivu mají jen vedoucí
úředníci.
Konečně ani odst. 3 §u 213, který připouští
možnost zachování dosavadních požitků
vyrovnávacím přídavkem podle §u
196, odst. 3 až 6, není přijatelným
pro zmíněné korporace a ústavy, ježto
tím není vyloučeno zkrácení
nabytých práv, nároků a čák
na postup jich zaměstnanců, rozhodně však
vyloučeno jest jím přijímání
nových sil podle platných pro ně služebních
kolektivních smluv a řádů, a jako
u Všeobecného pensijního ústavu je služební
pragmatika, která je naprosto odlišná od pragmatiky
zaměstnanců státních. Té věci
se mohlo odpomoci, kdyby § 212 v odst. 1 měl následující
stylisaci: "Služební požitky a právní
nároky zaměstnanců veřejno-právních
korporací a ústavů, na něž se
vztahuje § 19 zákona čís. 394 z r. 1922
Sb. z. a n., nesmějí zpravidla přesahovati
úhrn jednotlivých druhů platových
a služebních práv a nároků státních
zaměstnanců stejné nebo rovnocenné
kategorie a stejných služebních, jakož
i rodinných poměrů, při čemž
platí obdobné ustanovení §u 210, odst.
4", tedy paragrafu, o kterém jsem mluvil.
Přicházím ještě k dalším
oborům zaměstnaneckým, pokud jich zde vzpomenuto
nebylo, k četníkům, jejichž odpovědná
a těžká služba měla by býti
také náležitě uznána. Je pravda,
že pro ně jako na př. pro vojenské gážisty
je ustanovení, že nepodléhají více
placení osobní daně z příjmu,
ale to není všecko, co zasluhuje tato kategorie státních
zaměstnanců, na níž přece jen
spočívá klid a pořádek naší
republiky a v její spolehlivé službě
tento klid a pořádek a mír naší
republiky může býti teprve uplatněn.
(Tak jest!) Připomínám, že svého
času již v revolučním Národním
shromáždění podal jsem příslušný
návrh na úpravu právních a hmotných
poměrů našeho četnictva, že bohužel
tento návrh nebyl projednán a že vláda
nepřichází s ničím novým.
Ale nesmíme zapomenouti ještě jedné
kategorie, která tvoří vlastní oběti
války z řad státních zaměstnanců.
Totiž těch, kteří dosud marně
se domáhají skromné existence, našich
pensistů, vdov a sirotků. Je proto přirozeno,
že musí se zde přikročiti i k úpravě
pensí, upravují-li se požitky aktivních
zaměstnanců. Podařilo se nám při
poslední úpravě, že provedli jsme jakousi
třeba nedostatečnou unifikaci mezi staropensisty
a novopensisty, byť nepatrné a neúplné,
tedy přece zásadní zrovnoprávnění
staropensistů s novými. Na této zásadě
trváme.,Budeme se domáhati i toho, by s největším
urychlením byl dotyčný návrh, upravující
požitky našich pensistů, vdov a sirotků
vládou předložen a parlamentem projednán.
Finanční náklad nesmí a nemůže
zde býti překážkou, aby nebylo v této
republice vyhověno právu a spravedlnosti. (Výborně!)
A konečně jako ten, který zde zastupuje zájmy
živnostníků a obchodníků, pokládám
za svou povinnost prohlásiti, že naše živnostnictvo
a obchodnictvo vřele vítá spravedlivou úpravu
právních a hmotných poměrů
státních zaměstnanců. (Tak jest!)
Ono by si přálo tu úpravu tak, jak my
jsme se snažili ji docíliti, a jako se nám
bohužel nepodařilo. Vyslovilo se tak několikráte
svými povolanými korporacemi zemskými i ústředními
a činí to nejen z altruistického stanoviska,
že přeje každému, aby byl honorován
dle svého významu, dle svého předběžného
vzdělání, podle výkonu a zodpovědnosti
za svou práci, ale ono také ví, že státní
zaměstnanectvo je to, které je jeho konsumentem,
a že jestliže konsumní síla státního
zaměstnanectva v posledních letech upadala, stalo
se tak následkem nepříznivých hmotných
poměrů jeho. Zlepšené poměry
také zvýší nákupní jeho
sílu, a přivodí určitý blahobyt
do rodin státně zaměstnaneckých. Celkem
můžeme říci: předlohy nás
sice úplně neuspokojují, ale přece
jen obsahují mnoho dobrého, co až dosud nebylo,
a jsou prvním pokusem po zavedení jednotného
platového systému, který zlepšovati
v dobách příštích a přizpůsobiti
oprávněným nárokům a potřebám
státního zaměstnanectva bude naše strana
považovati za jeden ze svých nejprvnějších
a nejvážnějších úkolů.
(Výborně!)
My jsme tak činili až dosud, my jsme až dosud
poctivě zde v této otázce konali více,
než oficium boni viri. Stáli jsme zde na straně
našeho zaměstnanectva bez jakýchkoliv záludných
úmyslů a na nás nejméně může
se vztahovati výtka demagogie. Právě naopak.
To naše stanovisko, ta naše pevná linie, to,
že houževnatě jsme tuto linii drželi a neopouštěli,
že jsme při ní stáli, umožnilo,
že dnes dostáváme se přes tolik a tolik
překážek do cesty navalených, které
nám navalili i ti, kteří dnes rádi
by se vemluvili do přízně státních
zaměstnanců, ku projednávání
těchto předloh a které státní
zaměstnanectvo čeká. Byť úplně
neuspokojovaly předlohy tyto, přes to, že všechno
neobsahují, přece jen obsahuji mnoho dobrého
a jsou prvním pokusem o systematické řešení,
o jednotné řešení, o jednotný
nový systém.
S toho stanoviska je vítáme, budeme pro ně
hlasovati, ale prohlašujeme zároveň, že
budeme na stráži, aby v příhodné
době., věci, které se nám nedaly prosaditi
až dosud, byly prosazeny a splněna tak veškerá
přání našich státních
zaměstnanců, (Výborně!) Pokládáme
to nejenom za svoji povinnost vůči těmto
zaměstnancům, pokládáme to také
za svoji povinnost vůči státu. (Výborně!)
Spokojené státní zaměstnanectvo
znamená spokojený stát a my si stát
spokojený přejeme. (Výborně! Potlesk
čsl. nár. demokratických poslanců.)