Místopředseda Slavíček (zvoní):
K poznámce se přihlásil pan posl. G.
Navrátil. Uděluji mu slovo.
Posl. G. Navrátil: Vážená sněmovno!
Chci pronésti jen několik slov, a sice to, že
vše, co kol. Bergmann osobně o mé činnosti
v komisích zde prohlásil, jest nepravdou. (Slyšte!)
Vše to je nepravdou. Je těžko dnes dokazovati
jeden druhému, zda ten neb onen návrh měl
větší význam. Myslím, že
není rozdílu, jestliže návrh je psán
strojem, nebo je-li tištěn. Jedině tento rozdíl
tu byl: Já převzal spontánně veškeré
pozměňovací návrhy předložené
nejvážnější odborovou organisací,
jakou vůbec v máme v republice, t. j. stavovskou
radou a odborovým ústředím. Dobře
je známo, že "České Slovo"
to bylo, které veškeré práce této
odborové organisace prohlásilo zmetkem a tím
přímo hanebným způsobem zlehčilo
práce kolegů, poctivých to pracovníků.
Jelikož nikoho nebylo, kdo by se byl býval této
poctivé práce ujal, byl jsem to já, který
předložil veškeré pozměňovací
návrhy. Já tudíž protestuji proti tomu,
aby takovým lehkovážným způsobem
o této práci poctivých lidí zde Bergmann
vůbec mluvil. (Výkřiky čsl.
socialistických poslanců.).
Pokud se jedná o vlastní komisi, konstatuji, že
Bergmann nemá vůbec žádných
úspěchů, a jestliže se něčeho
dosáhlo pro zřízence státní,
pak zjišťuji zde, že to byl kol. Brodecký,
který daleko houževnatěji hájil veškeré
zaměstnance. (Výkřiky.) O úředníky
se kol. Bergmann vůbec nestaral. (Výkřiky.)
A jestli snad něco řekl pro středoškoláky
atd., buďte ujištěni, že on to byl, který
utekl a nikoliv já. (Výkřiky.)
K ostatním věcem, které řekl, nechci
vůbec mluviti, poněvadž s tím nemají
co dělati. (Výborně! - Potlesk
poslanců čsl. nár. demokracie. Výkřiky.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Prosím o klid!
Podle §u 53 jedn. řádu hlasuje se po skončené
rozpravě povšechné, zdali osnova - je-li
osnov několik, která z nich - má býti
základem rozpravy podrobné. Prve však se rozhodnouti
má o návrhu na přechod k pořadu.
Návrh na přechod k pořadu podán nebyl.
Páni zpravodajové v závěru referátů
navrhli, aby osnovy zpráv výborových byly
základem také pro rozpravu podrobnou.
Kdo tedy souhlasí, aby osnovy zpráv výborových
byly základem také pro společnou rozpravu
podrobnou, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat.
Zahájíme rozpravu podrobnou, která bude jednotná
o všech třech osnovách.
Přihlášeni jsou dosud tito řečníci:
"proti" pp. posl. Cibulka, Major,
"pro" pp. posl. Votruba, dr Fritz,
V. Beneš, dr Rehák, Surovjak a
Johanis.
Páni zpravodajové vzdali se slova.
Uděluji slovo prvnímu řečníku
"proti", p. posl. Cibulkovi.
Posl. Cibulka: Osnovou touto má býti splacena
směnka slibovaná již od doby, kdy zákonem
čís. 394 z r. 1922 byli státní zaměstnanci
na příjmech zkráceni, zejména ti,
kteří od 1. ledna 1923 byli přijati do služby
nebo se po 1. lednu 1923 oženili nebo kterým se narodili
dítky, neboť tito na ženu a děti neberou
ničeho. Tehdejší vládou zaručované
sliby, že ceny životních potřeb budou
snižovány, se neuskutečnily, následkem
čehož v rodinách státních zaměstnanců,
zejména nižších kategorií, je pociťován
veliký nedostatek.
Projednáváním této vládní
osnovy je veřejnost státně zaměstnanecká
pochopitelně rozrušena, neboť na jedné
straně se veřejným a v státním
zaměstnancům vykládá tato osnova jako
velký úspěch, ale na druhé straně
jsou v zase upozorňováni na zhoršení
dosavadního stavu a na nesplnění toho, co
od této osnovy v očekávali.
Nebyli jsme to jenom my, kdož poukazovali na různé
vady a nedostatky předlohy. Byly to samy koaliční
strany, které na schůzích a v tisku státní
zaměstnance bouřily. Národní demokracie
ve svých časopisech ze dne 23. ledna t. r. prohlašuje,
že nemůže projeviti souhlas s nynějšími
návrhy, a dne 18. února t. r. byl uveřejněn
referát ze schůze příslušníků
národně demokratických odborových
organisací, kde řečníci přímo
varovali před následky, jež by eventuelně
mohly nastati při neuspokojení státních
zaměstnanců uzákoněním této
osnovy. Téhož dne psaly "Národní
Listy" doslovně toto: Po podání osnovy
v plenu sněmovny budou naši - to je národně
demokratičtí poslanci - zástupci nyní
v sociálně-politickém výboru a pak
v plenu poslanecké sněmovny uplatňovati dosud
bezvýsledně uplatňované podané
návrhy tak, aby jmenovitě přítomné
generaci zaměstnanecké nebyla vzata víra
ve spravedlnost a chuť k další práci.
Dne 17. dubna t. r. uveřejnily "Národní
Listy" projev, kde mezi jiným se trvalo na zásadních
požadavcích:
1. Provedení všeobecného jmenování
ad personam před uzákoněním vládního
návrhu.
2. Převod a systemisace za účasti personálních
komisí. Dovolené a požadavky ženských
úřednic a změna § 213 (nyní §
212), který se týká veřejnoprávních
úředníků a zřízenců.
Jak se zachovali zástupci nár. demokracie, nejlépe
bylo viděti v samotném soc.-politickém výboru,
kde se proti těmto podaným požadavkům
postavili a také svým hlasováním způsobili
zamítnutí těch požadavků, které
vytyčovali ve svých časopisech a kterými
státně-zaměstnaneckou veřejnost bouřili.
Pan posl. G. Navrátil si zde přivlastňoval
zásluhy, že se staral o státní zaměstnance,
ale měli státní zaměstnanci v soc.-politickém
a také v rozpočtovém výboru viděti,
jak národní demokraté se opravdu starali
o zlepšení této osnovy.
Ale tytéž požadavky, které jsem, citoval
z "Národních Listů" a ještě
jiné požadavky, jako zaručení definitivní
výpomoci zřízencům a smluvním
zaměstnancům, zvýšení náslužných
přídavků v VI. a VII. platové stupnici,
zavedení 35leté zřízenecké
služby, byly též zdůrazňovány
na schůzích státních a veřejných
zaměstnanců, uspořádaných četnými
socialisty a českou sociální demokracií
a v jejich časopisech. Dokonce v "Národních
Listech", "Českém Slově" a
v "Právu Lidu" bylo varováno před
přijetím této předlohy bez zlepšených
návrhů podle citovaných požadavků.
V tomtéž duchu zástupci uvedených stran
mluvili v povšechné rozpravě sociálně-politického
výboru. Při specielním projednávání
jednotlivých paragrafů této vládní
osnovy v soc. politickém a rozpočtovém výboru
však obrátili a všechny žádosti a
petice kancelářských oficiantů, učitelů,
Ženské národní rady české,
samosprávných zaměstnanců a jiných
ještě státně-zaměstnaneckých
korporací zaslané všem politickým klubům,
zůstaly nepovšimnuty a hozeny do koše.
Zaměstnanci obecní, okresní atd. se domnívali,
že bude zrušen § 212, dřívější
§ 213, jak jim bylo všestraně slibováno,
zatím však na místo zrušení tohoto
paragrafu neb jeho zlepšení došlo ku zhoršení
návrhem posl. inž. Dostálka, Brodeckého,
G. Navrátila a soudr., aby do odst. 2 §u 212
bylo vsunuto ustanovení: "Podle §u 3 zákona
ze dne 21. prosince 1921, č. 495 Sb. z. a n., a podle §u
19 zákona č. 394 z r. 1922, jakož i při
úpravě podle toho zákona." Tím
nebylo vyhověno ani požadavku Svazu československých
měst, který sám dokazoval, že již
zákonem č. 495 z r. 1921 a 394 z r. 1922 je vnesen
do úřadování samospráv chaos
a že při různosti v samosprávách
na základě těchto citovaných zákonů
nastávají zmatky. Svaz československých
měst zdůraznil, že jedině správným
posuzovatelem pracovních výkonů může
býti pochopitelně toliko přímý
zaměstnavatel, to je obecní zastupitelstvo a pod.
Vsunutím návrhu p. posl. inž. Dostálka,
Brodeckého a G. Navrátila do tohoto
paragrafu se tento zákon ještě v zhoršuje,
neboť v důvodové zprávě této
osnovy se praví v §u 213 nyní v §u 212:
"Ustanovením 2. a 3. odstavce má se ulehčiti
provedení korporacím, které § 19 zákona
č. 394 z r. 1922 Sb. z. a n. do účinnosti
zákona neprovedly, vychází se ve značné
míře vstříc tím, že se
upouští od požadavku, aby platy jejich zaměstnanců
byly sníženy zpětně od 1. ledna 1923
a umožňuje jim tak provádění
zásady v tomto paragrafu vyjádřené
bez materielní újmy zaměstnanců pro
dobu minulou. Vládě se dává zmocnění,
aby ve výjimečných případech
povolila odchylky". Ač to vsunutí podle §u
3 zákona z r. 1921, č. 495 a §u 19, č.
394 z r. 1922 je zhoršeno tím, že v §u 19
zákona 394 z roku 1922 se přímo nařizuje
a trvá na tom, aby požitky obecních a veřejnoprávních
zaměstnanců rovnocenných kategorií
a stejných poměrů rodinných byly těmito
korporacemi od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků,
práv a nároků státních zaměstnanců
podle tohoto zákona. Podobný paragraf a totéž
znění je v zákoně 495, to znamená,
že ačkoliv strany slibovaly všem těm veřejnoprávním
korporacím obecních a okresních zaměstnanců,
že při tomto §u 213 - nyní §u 212
- budou se snažiti, aby došlo k zlepšení
tímto paragrafem, návrhem pan posl. inž. Dostálka,
Brodeckého a G. Navrátil a tento paragraf
je zhoršen.
Obavy starostlivých a vlasteneckých zákonodárců
o přemrštěném honorování
samosprávných zaměstnanců jsou úplně
bezpodstatné, poněvadž je mnoho dokladů
o tom, že samosprávným zaměstnancům
platy nebyly upraveny ani podle zákona č. 443 z
r. 1919. Tak na př. obec příbramská
donedávna platila svým zaměstnancům
8 až 16 Kč denně podle kategorie. ačkoliv
se zaměstnanci odvolávali též na zákon
č. 16 z r. 1919, a zvýšila teprve před
půl rokem platy o 2 Kč denně.
Takové jsou i stížnosti okresních zaměstnanců.
Služební poměry okresních cestářů
byly sice upraveny zákonem ze dne 17. prosince 1919,
č. 17 Sb. z. a n. z r. 1920, ale poněvadž tento
ponechával na vůli okresním zastupitelstvům,
aby sama rozhodovala, mají-li býti okresní
cestáři pod tento zákon pojati nebo ne, stalo
se, že jen nepatrné procento okresů své
cestáře pod ten zákon pojalo, ostatní
však ponecháni v témž postaveni, v jakém
byli před vydáním tohoto zákona. Služební
požitky okresních cestářů podle
tohoto zákona obnášejí s drahotními
přídavky 150 až 453 Kč při osmihodinové
denní době pracovní a neposkytují
jim ani tolik, aby uživili sebe a svoji rodinu. V přítomné
době je však většina okresů, kde
cestáři, jak výše je uvedeno, pod zákon
ze dne 17. prosince 1919, čís. 17, pojati nebyli
a platy jejich obnášejí na př. v okresu
pacovském 35-50 Kč, v Neveklově 80, ve Valašském
Meziříčí 53, v Dačicích
na Moravě 45 Kč, takže z platů těchto
není možno, aby cestář svou rodinu a
sebe obživiti mohl. Dnes, kdy je reakce na postupu, bylo
by spíše záhodno, aby vláda vzala samosprávné
zaměstnance v ochranu.
Dalším důkazem postupu reakce jsou poměry
zaměstnanců v zemských ústavech. Podle
úpravy z r. 1920 mají býti tito zaměstnanci
jmenováni po 4 letech služby definitivními.
R. 1921 při prodloužení pracovní doby
zaměstnanců zemských ústavů
na 60 hodin týdně bylo jim slavnostně přislíbeno
přesné dodržování tohoto ustanovení
o definitivě. Avšak již r. 1923 zastavil zemský
správní výbor udělování
definitiv a teprve po dlouhých průtazích
loňského roku udělování znovu
zavedl. Nemá se jí však dostati všem zaměstnancům,
kteří na ni mají vysloužený nárok,
nýbrž byl stanoven klíč 2:3, což
znamená vždy 2 definitivní zaměstnance
proti 3 výpomocným.
Při výběru pro udělení definitivy
řádí ovšem klíč stranický,
neboť byli opomenuti všichni ti, kdož měli
nejlepší kvalifikaci a proti nimž nedalo se namítnouti
nic jiného, vyjma to, že neměli stranické
legitimace a protekce. Definitivy dostalo se za to mnohým
zaměstnancům, kteří sloužili
sotva 4 léta, neměli nejlepší kvalifikace,
neměli dobře složených zkoušek,
ani nebyli zdraví, jak předpisuje řád.
měli však za to členství v koaličních
stranách. Zaměstnanci bez protekce definitivními
jmenováni nebyli ani po plné 7leté službě.
Jsou tím ovšem poškozováni finančně,
poněvadž jako výpomocní nedostávají
příbytečné, nezvyšuje se jim
plat a vedle toho ovšem nemají nijaké jistoty
o trvání svého zaměstnání.
Zároveň s definitivami byly zastaveny 2leté
postupy, čímž jsou zaměstnanci citelně
poškozováni finančně. A i jinak jsou
zaměstnanci zemských ústavů poškozováni.
Na př. strava. Zaměstnanci platí za stravu
7 Kč denně, dostávají však jídlo
takové kvality, že velmi často jsou nuceni
vlíti je do pomyjí. Pokrmy jsou nemastné
anebo maštěné americkým sádlem.
Porce jsou nedostatečné. K večeři
bývá polévka, po níž má
zaměstnanec býti vzhůru při celonoční
službě. Zemský výbor patrně počítá,
že za 7 Kč je stravy dosti. Zapomíná
však, že strava je součástí mzdy
těchto zaměstnanců a oněch 7 Kč
je pouhým příplatkem na ni. Pro zaměstnance
zemských ústavů je nezbytně nutno
zrušiti vládni nařízení o poměru
definitivních zaměstnanců vůči
výpomocným poměrem 2:3 a udělovati
definitivu všem zaměstnancům bez rozdílu,
kteří splní podmínku 4leté
služby.
Vládní návrh rozhodně nemůže
uspokojiti státní a veřejné zaměstnance,
nebudou-li schváleny návrhy zlepšovací.
Tato osnova má, jak doznal sám p. posl. Bergmann
a jiní poslanci, příliš mnoho paragrafů,
kterými se dává vládě volnost
rozhodování, což je pro zaměstnance
nebezpečné, poněvadž se už ani
dnes nemohou dovolati svých zákonem zaručených
práv.
Při projednávání této osnovy
nejsmutnější úlohu hraje strana lidová,
která děkuje za svoji existenci z větší
části jen tomu, že se mnoho státních
a veřejných zaměstnanců a zaměstnankyň
dalo nachytati na tu "lidovost", ve štítě
této strany napsanou. Zástupce této lidové
strany posl. dr Nosek pronesl v povšechné debatě
v soc.-politickém výboru řeč, v níž
dokazoval, že stát je chudý - což zdůraznil
i pan ministr financí dr Engliš - a proto se
nemůže nižším kategoriím státních
zaměstnanců ničeho přidati na zmírnění
bídy jejich rodin, avšak podle strany lidové
a pana dr Noska je stát ovšem nejen schopen,
nýbrž dokonce povinen přidati na platech kněžím,
z nichž dosud ani jeden nezemřel na tuberkulosu z
bídy a kteří už dnes shromažďují
jmění, ač v písmě stojí
psáno: "Neshromažďujte poklady, které
rez žere a které duši kazí".
Výmluvy pp. kaplanů, kteří se dosud
nedostali na tučné fary, jsou nesprávné,
neboť je mnoho dělníků, kteří
taktéž nemohli se ještě učiniti
samostatnými a žijí v ještě větší
bídě a musí při tom živiti několik
členů rodiny. (Výkřik: To je viděti
podle vás tu bídu!) My neposuzujeme podle sebe,
ale vy posuzujete podle sebe, to je právě ta vaše
špatnost. Když se vám dobře daří,
vy necítíte s těmi, kteří bídně
živoří. Ale patrně se lidovci domnívají,
že staré písmo pro moderní křesťany
už neplatí. Jinak by své "křesťanské
skutky" nerozmnožovali zvyšováním
svých příjmů na úkor živořících
rodin státních zaměstnanců. Musili
by v tom viděti hřích do nebe volající.
Z toho, že se přece na útraty státních
zaměstnanců obohacují, je zřejmo,
že už dávno neslouží Bohu, nýbrž
mamonu, za kteroužto službu si svou ďábelskou
společnost nechají platiti společností
vykořisťovatelů. Je ovšem pravda, že
lidovci toho ve svých novinách neslibovali tolik,
kolik ostatní koaliční strany, poněvadž
tyto sliby za ně dali kněží s kazatelen.
Lidovci vědí, že kněží zpracují
už ovečky tak důkladně, aby se nemusili
o své hlasovací lístky obávati.
Zástupce strany živnostenské posl. Vávra
v sociálně-politickém výboru nazval
snahu nižších kategorií státních
zaměstnanců o zvýšení požitků
mamonářstvím. Tato strana očividně
zapomíná, že největší procento
konsumentů drobných živnostníků
tvoří právě nižší
státní a veřejní zaměstnanci,
od nichž jsou jejich členové živi. Jsou-li
zaměstnanci špatně honorováni, a tudíž
málo koupěschopní, trpí tím
i živnostnictvo. Nejhorší při tom je,
že strana živnostenská na jedné straně
mluvící proti zvýšení platů
státních zaměstnanců na druhé
straně pomáhá československo-německo-maďarské
koalici zaváděti pevná zemědělská
cla a ohrožuje tak znovu státní zaměstnance
novým zvýšením cen životních
potřeb.
Tato prakse, jak pevně doufáme, přivede konečně
jak státní a veřejné zaměstnance.
tak i ostatní dělníky k přemýšlení,
kam vedou vládní sliby. Už od roku 1922 je
celá pracující veřejnost utěšována
sliby o klesání cen životních potřeb.
Čím dále tím jasněji však
vystupuje skutečnost, že toto byly jen šalebné
sliby, dávané za tím účelem,
aby reakce měla dosti času k své restauraci.
Nyní když posice buržoasie jsou již dostatečně
upevněny - podle jejího zdání ovšem
- vystupuje tato zcela drze bez ohledu na to, co jejím
počinům bude říkati pracující
veřejnost. Buržoasie se totiž už dnes domnívá,
že policajtské pendreky v a četnické
bajonety stačí na její ochranu.
Po pravdě budiž přiznáno, že se
buržoasii její plán na rozražení
řad státních a veřejných zaměstnanců
zákonem čís. 394 za spolupráce vládních
socialistů podařil. Zaměstnanci, kteří
se oženili nebo měli děti, případně
byli přijati do služeb po 31. prosinci 1922, byli
vrženi do strašné bídy, zatím co
ostatní státní a veřejní zaměstnanci
jmenovaným zákonem přece jen tak hrozně
postiženi nebyli. Zachováním výhod platných
před 31. prosincem 1922, připočtením
legionářských a vojenských let a různými
jinými výhodami byli získáni na stranu
buržoasie zaměstnanci staří. Na ty se
buržoasie spoléhala r. 1922. Nyní zase hledá
oporu u těch, které tak krutě ranila zákonem
čís. 394 a jako těšínské
jablíčko ukazuje jim právě projednávanou
osnovu. Buržoasie tímto rozděleným snižováním
životní úrovně státním
zaměstnancům hraje obratnou a chytrou hru, neboť
ví, kdyby vystoupila proti všem najednou, že
mohl by to snadno býti krok velmi nebezpečný.
Tímto taktickým manévrem se opravdu buržoasii
podařilo zasíti na čas do řad státních
zaměstnanců nevraživost, závist, chaos
a rozraziti tak společný šik. Ale dnes už
všichni pracující bez rozdílu vidí,
jak jsou vámi klamáni a podváděni.
Projednávaná osnova jest jen novým poučným
příkladem o tom, že pracující
třída od této měšťácké
společnosti, kryté různými vlasteneckými
frásemi, nic očekávati nemůže.
Platnou zásadou jest přidati velkým to, co
malým bylo právě ukradeno, a aby ti malí
tolik nekřičeli, slíbiti jim vyrovnávací
přídavky. Při tom se snažíte
poštvati veřejné mínění
proti malým okradeným tím, že hrozíte
novými daňovými břemeny, uvalenými
na veřejnost na úhradu těch slíbených
vyrovnávacích přídavků.
Ovšem i tato hra může trvati jen na čas,
neboť záhy každý myslící
člověk se přesvědčí,
že všechen zisk z toho, co na poplatnících
podaří se berní správě vyždímati,
pohltí vysoká byrokracie, zatím co malý
zaměstnanec státní či veřejný
mře hladem. Státní zaměstnance okrádá
kde kdo. Kněží, agrárníci, ministerstvo
financí, zkrachované banky, slovem každý,
kdo dovede něco trhnouti.
Projednávaná osnova dokazuje znovu, že tento
stát, podporující těžkou buržoasii
přímo i nepřímo, jest státem
nepřátelským pracujícím a poctivým
lidem. Osnovou je nad slunce jasněji dokumentována
zásada vyslovená bývalým ministrem
financí Bečkou na předvolební
schůzi v Táboře, který prohlásil:
"Má-li ve státě býti spokojenost,
musí býti nejprve uspokojeni ti, kdož representují
tento stát." Po znamená, že buržoasie
úplně spoléhá na representanty sedící
na nejvyšších místech a na moc vyhrůžek
a trestů, kterými oni budou udržovati na uzdě
nespokojenost a zoufalství zbídačených
rodin malých zaměstnanců.
Komunistická strana vynaložila vše, aby služební
a mzdové poměry státních zaměstnanců,
zaměstnanců podniků státem spravovaných
a ostatních veřejných zaměstnanců
byly spravedlivě upraveny s ohledem na služební
a pracovní výkon, jakož i drahotní poměry.
Konstatujeme, že zákon, jak byl předložen,
těmto samozřejmým požadavkům
spravedlnosti neodpovídá, neboť zlepšuje
poměry pouze u zaměstnanců vyšších
kategorií a poškozuje zvláště po
stránce právní velkou většinu
státních zaměstnanců hospodářsky
nejníže postavených. Nedostatečné
počáteční platy, prodloužené
čekací lhůty, zhoršené podmínky
pro jmenování, povýšení a postupy,
nespravedlivé ustanovení o zařazení
do třídy činovného, to vše dokazuje,
že tímto zákonem nemají býti
odčiněny křivdy ze zákona čís.
394, nýbrž že tyto křivdy mají
býti ještě zvětšeny.
Nemůžeme nikdy souhlasiti s takovou předlohou
zákona a proto se vším důrazem odmítáme
zvláště ustanovení zákona o systemisaci
míst, která má býti provedena nařízením
a bude závislá od libovůle vlády,
a ustanovení §u 210, který znemožňuje
spravedlivou úpravu poměrů zaměstnanců
státních podniků, zvláště
u železnic, omezuje autonomní práva samosprávných
korporací a sociálně-pojišťovacích
ústavů, vyřazuje z pragmatikálních
nároků smluvní dělníky. Konečně
zákon neodstranil bezpráví a neupravil poměry
pensistů.
Snažili jsme se vlastním návrhem a po jeho
zamítnutí pozměňovacími návrhy
odstraniti alespoň nejtěžší závady
zákona. Jelikož však většina bez
ohledu na zájmy státních zaměstnanců
tyto naše návrhy zamítla, chceme dáti
při projednání předlohy v plenu ještě
jednou příležitost stranám, které
podporu státním zaměstnancům slibovaly,
aby k našim návrhům se vyslovily.
Budou-li pozměňovací návrhy, vypracované
společně s německými sociálními
demokraty za účasti odborových organisací
i v plenu zamítnuty, ponecháme odpovědnost
za předlohu těm, kteří v této
nepřijatelné formě ji schválili. Sami
budeme hlasovati proti předloze a vynasnažíme
se, abychom, opřeni o jednotnou frontu státních
zaměstnanců, bojem třeba i mimo parlament
spravedlivou úpravu vynutili.
Buržoasní společnost sama odhaluje stále
jasněji pravou tvář a odhazuje beze všeho
své fangličky národnostní i jiné,
cítí-li, že si sama stačí. To
otevře oči pracujících, kteří
poznají, že jedinou spásou může
býti jednotná fronta všeho pracujícího
lidu měst i venkova, jedinou zbraní, která
může čeliti mezinárodnímu soustředěnému
útoku buržoasie, která uchrání
proletariát od lži a nebezpečného klamu
a smetením všech vykořisťovatelů
očistí svět a osvobodí člověka.
(Potlesk komunistických poslanců.)