Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Návrh uplatňuje důsledně zásadu, že nikdo nemůže by-ti přijat do státních služeb ani povýšen, leč na volné systemisované služební místo a to výslovným ustanovením u každé zaměstnanecké skupiny, a zdůrazňuje tuto zásadu též v příslušném ustanovení o ostatních zaměstnancích. Normální potřeba nesmí býti nikdy překročena stůj co stůj.

§§ 7 a 25 upravují otázku čekací lhůty zaměstnance způsobem, který znamená naprosté zhoršení všech ustanovení, jež platila za starého Rakouska. Po této stránce nemůžeme říci, že by nás mohla tato předloha uspokojiti, a jestliže si ještě přimyslím další § 210, který přímo znamená, aby i ti, kteří nejsou zaměstnáni na normovaných místech - podle předlohy na systemisovaných místech - se nemohli vůbec státi definitivními anebo snad v nejlepším případě po 15 letech nepřetržitého zaměstnání, pak si musím říci, že nemohu býti nadšen právě pro tato zákonná ustanovení. Je pravda, jeví se pokusy, aby ještě v poslední chvíli některá z těch velmi tvrdých ustanovení byla zmírněna, ale nevíme, zdali toto jednání povede k nějakému cíli.

Důvodová zpráva osnovy praví, že nynější lhůty čekatelské nepostačily naprosto na náležitý výcvik dorostu. Jejich zkrácení nastalo pouze proto, aby docíleno bylo lepšího honorování zaměstnanců na počátku jejich služební dráhy.

Vážení pánové! Toto tvrzení je naprosto nesprávné, je zkrucováním skutečnosti. My je popíráme a nemůže ho býti užito jako tvrzení všeobecného. Ve své praxi jako tajemník jedné z největších organisací vím, že do r. 1920 vedli jsme zápas o to, aby doba prozatímního zaměstnání byla nejen upravena, ale přiměřeně zkrácena. O tom, jak zaměstnanci za dřívějších poměrů za starého Rakouska byli tak dlouho existenčně nezajištěni, mohl bych uvésti celé kroniky. Tehdejší boj odborových organisací směřoval k tomu, aby přespřílišná doba provisoria a přespříliš dlouhá doba prozatímního zaměstnání byla zkrácena. My jsme konečně v důsledku těchto snah zaměstnanců viděli veliké zápasy, které se odehrávaly. Připomínám r. 1905 a 1907. Léta tato jsou dobou největších bojů. Pod titulem "pasivní resistence", byl tento boj prováděn právě proto, aby doba prozatímního zaměstnání byla zkrácena. Boj ten vedl se také proto, aby platy i mzdy byly lidským způsobem upraveny. Republika částečně napravila tyto poměry tím, že r. 1919 přijala zákon č. 541, jímž skutečně spravedlivým způsobem byly čekací lhůty těchto provisorních zaměstnanců upraveny, aby ti, kteří jsou zaměstnáni na určitých systemisovaných místech, po době zkušební, která byla stanovena dobou intimační a stabilisační, mohli býti definitivně ustanoveni.

Tento zákon č. 541 umožnil i dělnictvu, které nebylo na normovaných místech, ale bylo 10 let nepřetržitě zaměstnáno, aby po této době mohlo počítati s tím, že nalezne trvalou existenci ve službách dráhy.

Bohužel, tyto revoluční výhody, velevážení pánové, zákonem se berou. Jest sice pravda, že také úředníkům čekací doba byla oproti dřívějšku poněkud prodloužena, ale přece jen ne tolik, jak se děje v §u 25, kde se praví, že zřízenec musí plných 8 roků býti zaměstnán na systemisovaném místě, než se může státi definitivním. A výpomocný zřízenec, který není zaměstnán na systemisovaném místě, může počítati teprve po 14leté době, že bude ustanoven. To je ten nejtvrdší políček, kterého se dostává státním zaměstnancům a já jsem již řekl, že věřím, že ještě v poslední chvíli budeme snad moci očekávati, že tato tvrdost bude zmírněna.

Ale zákon sám zavádí také určité rozlišování mezi kategoriemi státních zřízenců, zavádí dvojí škálu postupovou pro zřízence snad méně kvalifikované a pro zřízence lépe kvalifikované. My jsme si na tuto methodu stěžovali za starého Rakouska, my jsme v tom viděli zkomplikování poměrů státně-zaměstnaneckých, my jsme již roku 1903 tuto svoji vůli, jak si představujeme, aby poměry státních zaměstnanců byly upraveny, vložili přímo do zákona, který byl na říšské radě vídeňské projednáván. Nemůžeme býti s tendencí tohoto zákona spokojeni proto, poněvadž způsobí také určité rozvrstvení těchto zřízeneckých kategorií, které se pak budou děliti na zřízenecké méněcenné, na zřízenecké vícecenné a na další kategorii podúřednickou.

Velevážení pánové! Zřízenec, který byl po určitou dobu na systemisovaném místě zaměstnán, může snadno býti zbaven té výhody, aby se po uplynutí této doby stal definitivním, o tom nemůže býti sporu. My, bohužel, nemůžeme všude a za všech okolností očekávati, že přednostové budou zákony a nařízení vykládati v duchu příznivém pro zaměstnance. My, bohužel, musíme také počítati s tím, že tu a tam máme co činiti s přednosty, kteří jsou nepřátelsky zaujati oproti zaměstnanci a že uchopí se každé možné příležitosti, aby ten který zřízenec nemohl počítati se zabezpečením své existence.

Ale, bohužel, velevážení pánové, k tomu se druží ještě jiná věc. Viděli jsme to při provádění různých zákonů. Tak na příklad u zákona 222 potkali jsme se s výkladem u každého ředitelství státních drah v jiném duchu. Co zatím ředitelství hradecké vykládalo nařízení, které bylo vydáno ministerstvem železnic a které bylo v určitých směrech nejasné, jedním způsobem, vykládalo totéž nařízení ředitelství pražské jinakým způsobem, jinak to vykládalo bratislavské a jinak ředitelství košické. Tak se stalo, že vnesen byl do personálních poměrů státních zaměstnanců takový chaos, že se nakonec nikdo v něm nevyznal.

Velevážení pánové! Chci-li shrnouti, musím říci, že zákonem 286 vzata byla státním a veřejným zaměstnancům řada revolučních výhod, řada výhod získaných za starého Rakouska, zejména pokud se týče doby čekatelské a určitých výhod na přeřadění, že jenom u ministerstva železnic odvoláno bylo 87 výhod, které byly výnosy přesně stanoveny a že zákon nový jenom v malé míře napravuje to, co se stalo skutkem. Napravuje jen to, co bylo přespříliš křiklavé, ale nedává státním zaměstnancům toho, co si oni tak trpce za celou řadu let byli vybojovali.

Stejné výtky mám, pokud se týče škály postupové pro zřízence, ať již jde o jednu nebo o druhou skupinu. Jsem přesvědčen, že i ten postup úředníků, stanovený podle zákona, není uspokojivý a že příště bude předmětem častých stížností. Bylo to také zde několikráte řečeno, zejména od těch, kteří budou míti určité nevýhody při převodu. Bylo by jistě záhodno, aby člověk srovnal ty jednotlivé věci s ustanoveními, jak jsou v tomto zákoně obsažena. K tomu ovšem, bohužel, není dostatek času a já se musím omeziti jenom na to nejnutnější.

Zbývá mi zmíniti se ještě o otázce činovného. Činovné, velevážení pánové, tak jak bylo vyřešeno tímto zákonem, naprosto nemůže uspokojiti zaměstnance. Činovné je nový název toho, co znali jsme dříve pod jménem "místní přídavky", "příbytečné", "aktivní přídavky" a pod. Činovné je v zákoně odstupňováno jednak podle služebních tříd, jednak podle platových stupnic, případně stupňů. V činovném, jak je v zákoně, dochází k uplatnění zásada hodnocení předběžného vzdělání a význam služebního výkonu. Vedle toho liší se ještě činovné podle obce, ve které zaměstnanec je zaměstnán. Zásady tyto jsou nespravedlivé a nemorální. O zásadu, podle jakých směrnic má býti činovné stanoveno, rvali jsme se již za starého Rakouska. Pro stanovení činovného mají v prvé řadě rozhodovati skutečné drahotní poměry toho kterého místa, nikoliv však počet obyvatelstva v obcích. Dnes právě vidíme, že tato směrnice, která byla vytčena zákonem, vyvolává veliká hnutí z různých míst. Máme tady Trutnov, máme obce v severních Čechách, jimž právě vzhledem ke drahotním poměrům přiznána byla své doby třída vyšší, a nyní podle výkladu tohoto zákona, měly by ovšem nevýhodu, že by byly přeřaděny do třídy nižší. Tento stav je nemožný a já vděčím právě těm, kteří v komisi " vidouce toto nebezpečí a tuto nepřízeň proti státním zaměstnancům, usilovali o to, aby vláda byla zmocněna v určitých ohleduplných případech vyhověti žádostem jednotlivých obcí, aby činovné, které je nově stanoveno, bylo přiměřeným způsobem upraveno.

Vážení pánové, vzpomínám, že tato otázka byla častým předmětem bojů s vídeňskými vládami a, že i lidé, kteří snad nebyli socialisticky orientováni, říkali, že do činovného má býti započteno nejen to, co platí státní zaměstnanec za byt, ale i otop, světlo a všechny režijní výlohy při bydlení, a také to, co potřebuje, zejména když bydlí na nevlídném místě, k tomu cíli, aby mohl řádně vychovati svoji rodinu, totiž, aby mohl děti posílati i do vzdálenějších míst do škol atd. a že je nutno, aby byl odškodněn za výlohy tím vzniklé. Tedy otázka činovného neuspokojuje rovněž. Bude předmětem velmi čilého ruchu a vy se velmi záhy přesvědčíte o tom, že budete bombardováni z různých míst a že bude na vás doléháno, abyste se postarali o to, aby to které místo bylo přeřaděno do vyšší třídy činovného.

O systemisaci jsem již promluvil. Nesouhlasím s důvodovou zprávou, která o tom mluví velmi obsažně. Je přímo nemožné, aby podle těchto zásad se mohla systemisace prováděti a my se přesvědčíme velmi záhy, že tato otázka se jenom tak jednoduše provésti nedá.

Na základě zákona č. 286 bylo zastaveno veškeré přijímání nových sil a tu dovolte mně, abych se zmínil, jakým tvrdým způsobem to dolehlo právě na ty, kteří nejméně toho očekávali. Mám na mysli ty zaměstnance, kteří před nastoupením presenční služby vojenské byli zaměstnáni v tom kterém státním podniku, vrátili se z presenční služby vojenské, ale když se vrátili, nalezli dvéře zavřené, nemohli se vrátiti do svého původního zaměstnání, takže dnes jsou rozptýleni na mnoha místech a málo ovšem blahořečí té správě, která takovým způsobem jim znemožnila, aby se mohli řádně živiti. Jakmile některý z nich se přece jenom odváží, aby si podal žádost za znovupřijetí, dostává se mu zpravidla vyřízení zamítavého, že prý zákon č. 286 tomu brání. Ale přece jenom vidíme, že do služby dráhy musí býti lidé přijímáni, neboť je jisté, že služba, zejména provozní nestrpí, aby se mohla konati při nedostatku personálu, že je z důvodů bezpečnosti dopravy nutno, aby byli zaměstnáni zejména ti, kteří si již před nastoupením služby vojenské během 3 až 4 roků svého zaměstnání osvojili určitou praksi a mohou pro službu na dráze býti použiti.

Potkáváme se v zákoně i s otázkou výchovného. Výchovné se přiznává podle počtu dětí, je jinaké u úředníka, jiné u zřízence, jiné u podúředníka a úředníka. Jsme pochopitelně krajně rozhořčeni nad tím, že se při tom měří dvojím loktem, poněvadž je to nespravedlivé a poněvadž jistě výchova dítěte zřízence nižší kategorie je stejně nutná, jako dítěte úředníka.

Tedy, velevážení pánové, je celá řada věcí, se kterými v zásadě nemůžeme souhlasiti. Ale jestliže přes to budeme pro tento návrh hlasovati, činíme to právě proto, poněvadž chceme, aby již nastal jakýs takýs právní stav v té personální politice, abychom se zbavili té anarchie, ale abychom také upokojili lidi, kteří žijí v nejistotě, co bude zítra a abychom jim umožnili, aby alespoň mohli spoléhati, že jejich zaměstnání nebude pro příště nejisté jako bylo až dosud.

Jsme ovšem také zneklidněni, že v otázce úhrady, o které bylo tolik hovořeno a která je rovněž předmětem jednání při této předloze, nepostupuje se tak, jak by se podle našeho názoru postupovati mělo. Pan ministr financí neústupně žádá, aby mu k úhradě byly odhlasovány spotřební daně, jako daň z cukru a z lihu. (Posl. Knejzlík: To bude úhrada pro kongruu a ne pro státní zaměstnance!) Jsem také toho názoru a své stanovisko řekl jsem jasně a určitě v rozpočtovém výboru. Ta úhrada, myslím, je v tomto případě, mluví-li se o požitkovém systému, zbytečná. Vždyť konečně nesmíme zapomínati, že v tom směru je s dostatek o to postaráno. My jsme, velevážení pánové, prohlásili, že toho, co se ve formě chystaného zvýšení daně z cukru požaduje, není již potřebí pro úhradu na požitkový systém, nýbrž že se nám zdá, že té částky, která z toho vyplývá, bude použito jinak. Kol. Knejzlík na to uhodil. Ano. Bude jí snad použito pro kongruu, která se dostala do jednání této poslanecké sněmovny způsobem, naprosto protiústavním a která, i když vychází z rozpočtového výboru, není opatřena tím, čím býti má, jakým způsobem se totiž má sehnati úhrada. Tento zákon, který má býti uzákoněn, bude uzákoněn způsobem protiústavním bez těch náležitostí, které jsou první podmínkou při projednávání každého zákona. (Tak jest!)

A tu si myslím, že budou pánové chtíti míti určité reservy a mají je. Abstrahuji od toho, co se chystá na tento rok. Mám na mysli těch 320 milionů úspor v etátu ministerstva nár. obrany, úspory z etátu ministerstva veřejných prací. (Posl. Trnobranský: 85 milionů korun!) Ano. To jsou ovšem položky pro okamžitou úhradu, které vyžaduje, řekněme, také opatření pro požitkový systém, ale jsou tu úhrady i jiného druhu. Je tu výsledek z restrikce, který myslím si, je námi velmi střízlivě oceňován. Restrikce podle našeho názoru má vynésti 225 milionů korun, kdežto pan kol. G. Navrátil mluvil o tom, že vynese 250 milionů korun a pamatuji se, že v rozpočtovém výboru to bylo odhadnuto ještě daleko výše, poněvadž jestliže máme na mysli, že přes 30.000 zaměstnanců bylo restringováno, znamená to jistě snížení personálních výdajů aspoň o jednu desetinu. Máme však také dávku z cukru 220 milionů, máme účelové daně a dávky, které jsme již roku 1924 pro tento zákon odhlasovali, a to za kolky 63 miliony, za poplatky ze správních výkonů 64 miliony, 10% z jízdenek representuje částku 49 milionů, zvýšené telefonní poplatky 26 milionů a dávka za úřední výkony 79 milionů, to znamená celkem 720 milionů korun.

Nuže, a teď potkáváte se s tím, že ministr financí ve svém exposé povídá, že pro státní zaměstnance, pokud se té úhradové věci týče, jest věc tak zařízena, že pošta a železnice musí si těch 250 milionů Kč, které na ně připadají, opatřiti ze svého. K tomu cíli chystá ministerstvo železnic zvýšení jízdních lístků o 22% a ministerstvo pošt zvýšení určitých poštovních poplatků. Oproti těm 720 milionům Kč stojí tu pouze 450 milionů Kč, nehledě k výtěžku, který přinese právě ten čin, který byl v této sněmovně spáchán před několika dny odhlasováním celních předloh.

Jestliže se tedy mluví o cukru, mám za to, že můžeme říci, že není třeba těchto nových spotřebních daní, poněvadž je tu úhrada dostatečně zabezpečena. (Výkřiky posl. Knejzlíka.)

My jsme, velectění pánové, svědky toho, že pánům v té nové koalici celní se již dobře nedaří. Stačí si přečísti dnešní zprávy německých listů, zejména "Deutsche Presse", co o tom mluví, pokud se týče úhrady a stanoviska Němců k této nové úhradě. (Výkřiky posl. Sladkého.) Výpalné za své hlasování uplatňují ve chvíli, když přistupujeme k definitivnímu projednávání tohoto požitkového systému v této sněmovně. (Výkřiky posl. Knejzlíka.) Nechtějí hlasovati pro daň z cukru a pro daň z lihu úplně bez odměny, chtějí býti odměněni, chtějí míti výpalné za hlasování, které bylo provedeno nejen ve příčině celního sazebníku, nejen pokud se týče kongruy, která se pomocí jich má odhlasovati, ale chtějí také míti výpalné za otázky, jako je zvýšení daně z cukru a daně z lihu.

Bylo by zajímavo, co v této chvíli tomu všemu říká p. dr Kramář, který až dosud myslil, že Němci čistě z vyššího ideálního stanoviska dali se získati pro odhlasování celních předloh. (Výkřik posl. Sladkého.) Ten bude museti přemýšleti o tom, jakým způsobem zbaví se právě této nepříjemnosti, která mu vznikla.

Velevážení pánové, nemáme příčiny, abychom se obávali, jak si myslil p. kol. Navrátil a jak o tom soudí p. kol. Zápotocký a Čermák, předstoupiti před soud státních zaměstnanců. Máme svědomí naprosto čisté, svědomí dobře vykonané povinnosti oproti těm, kteří trpí a pomoci potřebují. Při té příležitosti apeluji také, aby co nejrychleji pamatováno bylo těch nejubožejších, totiž staropensistů, kteří zákonem č. 287 z 22. prosince ničeho nezískali, ba naopak, kteří následkem úpravy musí zaplatiti poplatky a daně. Je nutno, aby v zájmu těchto nejubožejších rozhodně bylo něco podnikáno. Budeme pro tuto předlohu hlasovati, poněvadž je to jen pouhá malá odplata státním zaměstnancům za to, čím jim bylo ukřivděno. Tím končím. (Výborně! - Potlesk poslanců čsl. strany socialistické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Další slovo má paní posl. Landová-Štychová.

Posl. Landová-Štychová: Vážení pánové a dámy! Mým úkolem dnes je, abych poukázala na ta ustanovení státně-zaměstnanecké a učitelské předlohy, která jsou nejkřiklavějším dokumentem soumraku demokracie v Československu, soumraku, který je nezbytným důsledkem obnovy a zabezpečování kapitalistického řádu. Jsou to paragrafy, týkající se veřejných zaměstnankyň. Ostudná tato ustanovení, jichž otci jsou vysocí byrokraté a kmotry strany bývalé všenárodní koalice, stojí skutečně za to, aby pro věčnou hanbu té bývalé všenárodní koalice byla publikována ve všech pokrokových listech a na všech lidových schůzích. Je to pro celou pracující veřejnost vůbec výstražný dokument, kam až může vésti souručenství socialistických stran se stranami buržoasními a stranou klerikální, k jakému druhu kompromisu možno dojíti, kdy nejde jen o nějaké dočasné ústupky podřadného významu, ale kdy jde o samé zásady, pojaté nejen do programů stran socialistických a t. zv. pokrokových, ale i do ústavních zákonů tohoto státu.

Zatím co na jedné straně chystají československé pokrokové strany, agrární a národně-demokratická, skvělý present kongruy klerikálům za to, že tak houževnatě vždycky vystupovali proti českému lidu a jeho snahám o osvobození, na straně druhé odkopávány jsou se svými spravedlivými nároky právě ty ženy, které možno dnes stále ještě počítati k těm nejoddanějším a nejupřímnějším vlastenkám tohoto státu.

Jde tu zejména o §§ 144, 145, 158 a 162 v předloze státně-zaměstnanecké a o §§ 24, 25, 39 a 46 předlohy učitelské. Jaký je jejich obsah? Že podle § 144 předlohy státně-zaměstnanecké a podle § 24 předlohy učitelské zaměstnankyním a učitelkám nárok na výchovné nepřísluší. Ústřední úřad může, ale ovšem také nemusí, nárok tento přiznati, což, pánové, ve skutečnosti znamená, že v obou předlohách jsou rovnoprávné občanky tohoto státu vydány na pospas libovůle svých nadřízených, což nezbytně musí vésti k protekcionářství a tajné prostituci v těch případech, kde krutá tíseň rodiny donutí ženu, aby dala svému zaměstnání nejen svůj mozek a své nervy, ale i svou lidskou důstojnost.

Dále dovolím si, pánové, poukázati na obsah a význam § 145 státně-zaměstnanecké předlohy a § 25 učitelské předlohy. V prvé řadě je zaměstnankyně trestána za svou obět a odhodlání k mateřství tím, že po dobu nepřítomnosti z důvodů těhotenství nebo mateřství sráží se jí z platu v době, kdy by potřebovala nadlepšení, 20%! Po třech měsících mateřské dovolené může býti sice povolena další dovolená, ale bezplatná! V důvodové zprávě se ustanovení tato vysvětlují dokonce jako výhoda! Poměrně nepatrné zkrácení důchodu jeví se prý, podle názoru autorů předlohy, účelným, aby prý bylo zabráněno zbytečnému prodlužování absence. Bezplatná dovolená je nezapočitatelná pro zvýšení služného i pro nabytí nároku na výslužné a pro výměru výslužného. Charakteristickým a neslýchaným je výklad o rozdílu mezi ustanovením o normální dovolené na zotavenou a dovolené z důvodu nemoci a ustanovením o dovolené z důvodu normálního těhotenství a mateřství. Znamená ve skutečnosti hrubé porušení přirozeného práva na mateřství u občanky, která je ve veřejné službě. Tento výklad znamená, že mateřství je znehodnoceno, tento výklad matku-veřejnou zaměstnankyni cejchuje na zlovolného škůdce, který svou vůlí k mateřství ohrožuje zájmy společnosti do té míry, že musí býti v zákoně výjimečným opatřením této zlovůli čeleno. K jakým absurdnostem vedou tato ustanovení, tomu nasvědčuje tento případ. Vysoko postavený zaměstnanec uloví si následkem nerozumné životosprávy nemoc, jejíž léčení vyžaduje si téměř 1 rok času. On také používá svého práva na zdravotní dovolenou a formálním přerušováním této dovolené skutečně také spotřebuje období celého roku. A za to, prosím, dostane všechny své požitky, dostane všechno vyjma různých mimořádných přídavků a nenese nijakých důsledků při započtení doby do postupu a pense. Tedy při nemoci je to správné, budiž tomu tak, ale podívejme se proti tomu na zaměstnankyni, která nejvýše dvakráte za svého života se odhodlá k mateřství, neboť mateřství je přirozenou potřebou každé normální zdravé ženy, ovšem mateřství dobrovolné a nepříliš časté. Ale podívejme se, jak se na tuto otázku dívají byrokraté, autoři důvodové zprávy a celého zákona vůbec. Za to, že se státní, zaměstnankyně a učitelka odhodlala ke strastem těhotenství a bolestem porodu a šestinedělí, že zatěžuje svůj až dosud klidný život velkou odpovědností vůči dítěti, které zrodí, a vůči společnosti, za to všechno je v těchto předlohách zákonů degradována na potměšilého simulanta, proti kterému se musí výjimečnými opatřeními stát brániti. A právě v tomto bodu liší se naše komunistické - nikoliv feministické - stanovisko od toho vašeho státotvornického fanouškovství přímo diametrálně. Zatím co my komunisté zastáváme zásady, na kterých je budováno sovětské Rusko a podle kterých mateřství ženy je hodnoceno jako jedna z nejodpovědnějších sociálních funkcí a snaží se tudíž skutečně také ženám zabezpečiti nejen možnost mateřství dobrovolného, ale i zvýšenou péči a ochranu v období těhotenství a šestinedělí, zde u nás ženu trestáte za to, že chce při své poněkud jistější existenci, než jakou mají ženy v soukromých službách, vyhověti té své potřebě a té doporučované vámi "vlastenecké" povinnosti. Vysoká byrokracie vám pověděla svým známým šroubovaným stylem své důvody. Snad jste je ani pořádně nepřečetli, poněvadž vám, jak jsem seznala ve výborech, věci týkající se žen za to patrně ani nestojí. A vy budete proto mechanicky hlasovati pro nejostudnější věc na světě a nepozastavíte se ani nad stydlivým přiznáním v důvodové zprávě, že v některých severských státech je pravidlem dovolená v mateřství bez redukce požitků a všech ostatních výhod. Naši byrokraté vypracovali ustanovení, týkající se veřejných zaměstnankyň, jejich rodin a pozůstalých, se stanoviska primitivních maskulinistů. Byrokrat, mající nejméně 3000 Kč měsíčně, řeší samozřejmě všechno se stanoviska, že manželství je pro ženu zaopatřením, že muž je živitelem rodiny, výdělek ženy že hraje v položkách domácnosti pouze podřadnou roli nadlepšení. Názor tento jest pravděpodobně sdílen všemi těmi, kdož pro tyto předlohy budou hlasovati. Ale, pánové, skutečnost je docela jiná. Zde vidíme, jakými jste z části utopisty a z části násilníky. Většina žen, které se odhodlávají setrvati ve službě, i když se provdaly, činí tak v prvé řadě z nutnosti, volí ze dvou zel prostě menší. Neboť kdyby žena zůstala doma, bude hlad a domácnost následkem nedostatečných příjmů mužových schátrá.

Další důsledek by byl pro ženu ten, že by časem ztratila pracovní kvalifikaci a zručnost ze svého dřívějšího povolání, na což při možnosti ovdovění neb jinakého rozpadu manželství musí rozumná žena pamatovati. Vedle toho práce ženina v domácnosti jest prací nehonorovanou, ženě se hmotně vůbec nevyplácí a žena zůstává na muži absolutně odvislou.

Nechci se tu zabývati problémem existenční neodvislosti ženy do všech důsledků, chci jen setrvati u nejzřejmějších fakt. Žena setrvá, nebo po určité době se vrací k svému zaměstnání, a co z toho následuje? Má-li rodinu, domácnost, nezbytně musí za sebe platiti náhradní sílu, nikoli k vedení domácnosti, neboť tu musí vésti sama za všech okolností, ale k vykonávání prací, na které sama svým časem a svými silami nestačí, proto je jen spravedlivé a samozřejmé a nikoli feministické. když ženské organisace žádají pro ženské zaměstnance všechny příslušné přídavky k základnímu platu, jak jsou přiznány zaměstnancům mužským. I ti uvědomělí veřejní zaměstnanci chápou, že to není nějakou výhodou pro muže, když se ženám křivdí. To jsou jen kapitalisticko-maskulinistické theorie nár.-demokratického poslance pana dr Matouška, které pronesl ve schůzi rozpočtového výboru při jednání o státně-zaměstnanecké předloze. Řekl totiž k našim námitkám, že "zrovnoprávnění žen, státních zaměstnankyň, bylo by křivdou vůči mužům". Pan posl. dr Matoušek a s ním i pan vládní zástupce Fischer argumentují výjimečná ustanovení proti občankám tohoto státu s toho povýšeneckého stanoviska, s jakého američtí běloši odůvodňují svá nespravedlivá opatření proti Indiánům a černochům. Připomínám též panu posl. dr Matouškovi, že právě vlastenci z jeho strany to jsou, kteří velmi často tvrdí o našich německých krajanech, že cítí jako nacionální bezpráví, když nemohou uplatňovati svoji nacionální nadvládu. Připomínám to právě proto, abych ukázala, že i ten maskulinismus kapitalistických stran a jim otročící vysoké byrokracie není ničím jiným než snahou o udržení nadvlády, kterou se vyznačují imperialisté všech národností bez rozdílu. Divím se jen tomu, jak se mohou národnědemokratické listy před zaměstnankyněmi honositi zprávami, že zástupci národní demokracie se zasazovali o zlepšení ustanovení, týkajících se žen. Mino jiné tvrdí to orgán národně-demokratický "Tábor" v 10. čísle z 5. března 1926 v článku "Národní demokracie pro zlepšení úřednické předlohy", kde ve 3, sloupci, v odst. 4 se praví: "Při paragrafech o nepřítomnosti ve službě zaměstnaných žen při těhotenství nebo mateřství trváno na tom" - rozumějte: národní demokracií - "aby služné z těchto důvodů nebylo zkracováno." Pane poslanče Lukavský a pane posl. Navrátile, jste-li tu přítomni, prosím vás, kteří jste seděli v té státně zaměstnanecké dvanáctce, řekněte nám tu otevřeně, kdo tedy zmařil vaši snahu? Vždyť "České Slovo" z 3. března 1926 přineslo článek o tom, jak na obranu práv žen postavila se pí. posl. Pechmanová. V této "dvanáctce" seděli též zástupci strany sociálně-demokratické. Byli to snad oni, kteří se postavili za ta výjimečná ustanovení, nebo kteří mlčky přešli přes tuto palčivou otázku existencí tisíců žen? Cožpak nebylo zásadou všenárodní koalice, že padá jakýkoliv návrh, jestliže se proti němu postavila byť i jediná z koalovaných stran? Kde to vlastně vězí? Kdo tomu bránil, kdo tu hraje tu strašně odpornou komedii s tisíci občankami tohoto státu, jehož ústava v § 106 ruší výsady rodu a pohlaví a zaručuje rovnoprávnost žen a v §u 126 zaručuje i ochranu mateřství? (Výkřiky: Jinak v teorii a jinak v praksi!) Ano, ano.