Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Chtěl bych k zákonu - jednotlivé paragrafy byly dostatečně osvětleny - říci jenom tolik: Zákon č. 394, §§ 4, 5, 6, 8, 12, 17 a zákon č. 286, §§ 6 a 7, byly dělány za tím účelem, aby se odebraly státním zaměstnancům všechny výhody pevného právního poměru, který získali ze socialistické práce po převratu do zákona 541 a 222. Po této stránce jsme potřebovali velmi dlouhý čas, než obě strany socialistické na jedné straně a strany občanské na druhé straně si řekly pravdu do očí, oč se nám jedná, totiž oč se druhým stranám jedná.

Ještě v druhé a třetí studii, která nám byla předložena - v obou na stránce 93 - stojí, že mají býti zachovány ze zákona 394 §§ 17 a 19. Co to znamená? Že zákona mělo býti použito k tomu, aby na jedné straně se zdánlivě dalo státním zaměstnancům cukrle a na druhé straně, aby, jak zde řekl včera správně kol. Bergmann, byli připraveni o všechna práva získaná za mnoho desítek posledních let, nejen o práva získaná v republice. To jsme zamezili a jestli naši vážení protivníci z krajní levice, aby nezůstali za protivníky z té krajní pravice, se připravují, jak nám to vysvětlí - kol. Čermák aspoň dával na jevo ukrutnou odvahu, kterou bych byl v něm nikdy nehledal - že nás budou volati k odpovědnosti za ten zákon, dejte si pozor, abychom my vás nevolali za tento zákon k odpovědnosti. (Posl. Čermák: Personál vám to poví!) Tohoto bubáka, kol. Čermáku jste mi stavěl na schody po celá léta, když jsem šel ráno z domova a když jsem šel večer domů a naposled.... (Posl. Čermák: Já vím, že si z toho nic neděláte!) Ne já, ale ten personál ne, poněvadž personál nám věří, s námi jde. S tím musíte počítati jednou pro vždy, že vašemu lehkomyslnému žvanění o věcech, kterým nerozumíte a které kazíte, uděláme konec. (Potlesk. - Posl. Čermák: My jsme poctiví chlapi při tom!) Táži se tohoto shromáždění, má-li někdo právo říkati o sobě, že je poctivým chlapem, když 5 roků podvádí, klame a napaluje proletariát o lepší budoucnosti. (Posl. Čermák: Vy máte pořáde ohledy na pravo, bojíte se jich!) Odpusťte, kol. Čermáku, vy jste zrovna tak poctivý chlap jako ti na té nejkrajnější pravici. Jako oni slibují posmrtnou blaženost, tak také vy vedete lid k posmrtné blaženosti. (Posl. Stašek: Vy ji máte na zemi!) Juriga to sám prohlásil, že se spolu už nějak dohodnete, poněvadž mezi vámi není velkého rozdílu, aspoň pokud se týče cílů. Tedy my budeme moci klidně jíti ven po stránce práv ní, poněvadž jsme v této nejdůležitější věci opravdu zachránili proti koncentrovanému útoku všech občanských stran pragmatický poměr našich zřízenců a našich dělníků. I v ostatních věcech se můžeme dáti viděti. Já nebude o detailech mluvit.

Jsou tu jiní a kol. Bergmann již o nich promluvil. Mohu jenom říci, že volá-li národní demokracie, že jenom ona dělala ty věci, tedy, prosím, pravdě průchod: Já bych nemohl říci to, co vyčetl kol. Navrátil z "Českého Slova", já to nečetl. Musím přiznati, že kolegové z národní demokracie velmi se přičiňovali ve všech těch korporacích a přinášeli návrhy opravné atd., aby zákon byl změněn k lepšímu. Ale stejným způsobem také jednali lidovci, o něco méně živnostníci a nejméně naši republikáni, kteří si to nechali zaplatiti 3 miliardami Kč, jež jsme museli odhlasovati na cla. (Hlas: To sem nepatří!) Prosím, pravdě průchod. Ale každá medalie má dvě strany. Toto je líc. Rubem toho, co je a co kol. Navrátil tu neřekl, je okolnost, že jste sice velmi účinlivě hájili své návrhy, ale že jste v každém případě v rozhodující chvíli přišli a řekli: No, když to vláda nedá, tak to přece nemůžeme držeti, a hotovo. Tedy, prosím, mějte si na venek, že jste dělali svoji povinnost vůči členstvu, uvnitř však jste dělali povinnost k svému programu, který zní: Všechno silným jedincům a ani fillér těm malým státním zaměstnancům. Tak to bylo rozděleno.

Chtěl bych ještě jenom poukázati na jednu důležitou stránku v celé této věci. Právně, myslím, jsme se dostali na podklady, na nichž budeme moci organisaci státních zaměstnanců vybudovati asi tak, jako na základech z r. 1921. Finančně jsme se přiblížili před tím, co se zde stalo, ovšem před hlasováním o clech, tomuto stanovisku. Pokud se týče právního stavu, bereme u železničních zaměstnanců na vědomí to, co jsme prosadili do §u 210, že totiž poměry se tam upraví zvlášť a my si tam na podkladě toho, co jsme do zákona dostali, vybudujeme své.

Jinak všeobecně z právního stanoviska má kol. Navrátil pravdu, řekl-li, že tu jde o velkou práci, poněvadž jenom ten, kdo zná, jaký obrovský chaos byl zvláště v platových poměrech státních zaměstnanců následkem různého roztřídění téměř asi 300 kategorií, pochopí, jak veliké dílo to bylo, když toto všechno se dostalo pod klobouk. Je-li tu a tam některý ročník, některá kategorie platová atd. přiskřípnuta, není to žádný div. Nemůže a nesmí se to omlouvati, ale musí se to napraviti. A k nápravě toho jsme dělali, seč byly naše síly. A také máme tam taková ustanovení, která takovouto nápravu připouštějí. Kdyby byl býval však zákon přijat tak, jak byla studie, znamenal vyloučení, jak jsem už řekl, jistě 220.000 až 240.000 státních zaměstnanců z nároků, které získali a které měli do poslední chvíle před zákonem čís. 294, resp. zákonem čís. 286.

Chtěl bych ještě málo o té finanční stránce říci. Hned zprvopočátku projednávání zákona jsme prohlásili, že platy, mzdy a jejich výše nemůže býti určována nějakým zákonem pevným, nezvratným, nýbrž že jsou ještě jiní činitelé, kteří rozhodují o výši mzdy, totiž cena životních potřeb.

A tu bych chtěl říci, že tak, jak zákon zněl v tom zorném úhlu, který byl před otázkou celní, ztěžka, velmi ztěžka, kryl ten životní průměr, resp. životní minimum doby dnešní. Existenční minimum bylo velmi nedostatečné. A my jsme mohli vydržeti s ním jedině z těch důvodů, že jsme neměli žádných lidí v prvních platových stupnicích existenčního minima, poněvadž v důsledku propočítacího zákona lidi, kteří se nedostali do poslední doby do vyšších platových stupňů během let své služby, a ti, kdož byli jmenováni po převratu a i do poslední chvíle, nebyli jmenováni do první nebo do druhé platové stupnice, poněvadž se započítáním předchozí doby předválečných let byli zařazováni do vyšších platových stupňů, a tím se stalo, že existenční minimum, u nás naprosto nedostatečně vyměřené, jakž takž stačilo v důsledku postupů do vyšších stupňů. Tedy zákon stál tak finančně, že jakékoli malé otřesení cenami životních potřeb, vzestup nahoru, musilo znamenati akci za zvýšení platů.

Jak stojí tento zákon k dnešnímu poměru po odhlasování cel? Počítám-li prvopotřebu zaměstnance 600 korunami, poněvadž zvýšení cel má za následek zdražení všech ostatních potřeb, které jistě porost u na tisíc, ne-li víc, uvidím, že i zřízenci v první třídě rodinné, kteří se dostávají do druhé automaticky, získávají asi polovičku, v nejlepším případě dvě třetiny toho, co budou musiti dáti na cla. V tom však je už započítáno 20%ní zvýšeni z těch 215 milionů z r. 1925. A tak, vezmu-li rodinu s jedním dítětem, vidím, že je zvýšení i s těmi 20%, které počítám, že nebyly vyplaceny v r. 1926, v jedněch skupinách 300, v druhých 150, ale zvýšení cen životních potřeb bude dělati nejméně 600. To znamená, že se po odhlasování tohoto zákona dostanou státní zaměstnanci finančně do situace, v jaké byli bezprostředně po vydání zákona 394. Počítám-li, že na příklad u dělnictva smluvního, kterého je 25.000, podle zákona 394 se uspoří denně půl milionu Kč, počítám-li, že se na úkolové práci dílenských dělníků ušetří půl milionu Kč denně, dovedete se vžíti do postavení, ve kterém se tito lidé nalézají. Nyní přijde finanční zlepšení, na které budou musiti ještě jednou tolik doplatiti, co dostanou, aby mohli býti živi. U podúředníků s dvěma dětmi jeví se rozdíl o 500 Kč poměrně, nejvyšší, ale čím dále ve starých stupnicích tento zisk proti r. 1925 klesá na 500 až 600 Kč. U úředníků se mají věci ještě hůře. Průměrem se může říci, ačkoliv vysvítá ze 700 mil. průměr 2000 Kč, že může býti průměr u veliké masy stanoven asi tak na 800, 900 až 1000 Kč, které budou úplně absorbovány zavedením vysokých cel a z toho následujícím zdražením všech životních potřeb.

Jde o materii, kterou nelze vyčerpati v řeči. Ty věci se rodí příliš dlouho a rostou s mnoha různých hledisk, než dojde k pokusu nechati je splynouti, stáhnouti je do jednoho zákona. Máme před sebou zákon, který musí býti dlouho studován, aby mu bylo rozuměno a o kterém by musilo býti děláno mnoho a mnoho výkladů, aby mu mohla rozuměti široká veřejnost. Mohl bych celkově říci, že zákon má své stinné a své světlé stránky. Světlá stránka je. že snad zabrání té anarchii, která byla prováděna na účet nižších zaměstnanců a úředníků pro různé protekční děti. Zákon má to dobré, že probudí konečně státně zaměstnanecký personál k tomu, aby si více všímal organisací. A když měl odvahu posl. Navrátil mluviti o národní demokracii jako jedině spasitelné, proč bych já neměl míti odvahu mluviti o tom, co je pravda, že zákon přímo železným způsobem logiky ukazuje k tomu, že státní zaměstnanci musejí se státi členy socialistických organisací a stran, aby dovedli zákon pro sebe využitkovati, zvláště pokud se týče oceňování práce, služby, systemisování míst atd.

Stinnou stránku má zákon pokud se týče stránky finanční. Bylo mluveno o tom, že neděláme takové zákony na rok nebo na dva roky, a že proto musejí býti dělány s rozvahou atd. Myslím, že nikterak nepřeháním, prohlásím-li s tohoto místa, že po akci, kterou udělala strana republikánská, kterou provedla nár. demokracie, lidovci, maďarští a němečtí křest. sociálové, němečtí zemědělci se cly a daněmi, které ještě budou dělány po této akci, jest nutno s finančního hlediska prohlásiti zákon za neudělaný. Jakmile se začnou objevovati první známky zdražování životních potřeb, vzešlého z tohoto usnesení, kterým byli socialisté znásilněni, ihned zde budou všechny příčiny k rozpoutání mzdové akce. Nikdo na světě nemůže přinutiti státní zaměstnance, aby pracovali za horších mzdových podmínek zítra a pozítří, než za jakých pracují dnes.

Proto myslím, že mohu skončiti kusé svoje vývody tím, že prohlašuji v plném vědomí odpovědnosti činitele odborové organisace: Budeme míti zákon, který opravuje právní poměry aspoň tak, abychom na tom mohli budovati lepší budoucnost. Finančně nás zákon neváže a jakmile se objeví důsledky zlého činu, který podnikly proti celému národu koalované strany dnes, přihlásíme se i po stránce finanční, aby zákon upraven byl tak, aby naši lidé mohli býti živi. Připomínám k tomu dopředu: Pánové, zde máte většinu vy, zde jste mohli provésti to neb ono. Až se bude jednati o ocenění práce s ohledem k cenám životních potřeb, jak vy je stanovíte svým opatřením, bude se jednati na místech, kde máme většinu my, a my se velmi přičiníme, aby to, co budeme dělati, nevypadalo jako msta, nýbrž aby bylo tím, čím to býti musí: napravením hrozného zločinu, který jste spáchali na státních zaměstnancích a veškerém proletariátu. (Potlesk poslanců čsl. soc. dem. strany dělnické.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Další slovo má pan posl. Cibulka. (Hlasy: Není přítomen!)

Není přítomen. Ztrácí slovo.

Uděluji slovo tedy panu posl. Buřívalovi.

Posl. Buříval: Vážené paní a pánové! Včera náležitým způsobem po stránce politické ocenil předlohu, kterou projednáváme, klubovní kolega posl. Bergmann. Zbývá ještě připomenouti určité poznámky k tomu, čeho jsme dnes byli svědky a co zejména uvádějí mluvčí komunistické strany.

Vážení pánové! Jakékoli vaše útoky nechávají nás naprosto klidnými. Jsme si vědomi poctivě vykonané práce ve prospěch státních zaměstnanců.

My jsme přesvědčeni o tom, že získalo se vše. co za daných okolností získati se dalo. My jsme daleci jakékoliv výčitky, která by zatěžovala naše svědomí a budeme i také pro příště bez ohledu na to, co budete povídati vy, pokračovati ve své práci tak, aby z toho státní zaměstnanci měli prospěch.

Je však také třeba říci, že i jiné strany chovaly se dosti neupřímně v otázce státně-zaměstnanecké, majíce stanovisko jinaké, kde mluví ke svým vlastním stoupencům, a jiné, kde mají povinnost říci pravdu vůči státním zaměstnancům. Je to strana lidová. Mám po ruce "Selské listy" ze dne 2, června 1926. Je to orgán pana kol, posl. Šamalíka, ve kterém jest článek pod velmi tučným záhlavím:, "Místo úpravy platů státních zaměstnanců raději zlevňovati životní potřeby". v

Pánové se dostatečně o to přičinili, aby potraviny a všechno, co každý zaměstnanec ne, zbytně k svému životu potřebuje, zlevněno nebylo, postarali se pomocí celního zákona, aby to málo, co mu poslanecká sněmovna ve formě té nové úpravy dává, bylo mu nyní odhlasovaným sazebníkem zase vzato.

Na útoky, které učinil kol. posl. Navrátil, zejména na osobu klubovního kol. Bergmanna, bude míti ještě kol. Bergmann možnost odpověděti, poněvadž se ho přímo dotýkají a poněvadž jsou vlastně, abych tak řekl, odhalením té záclony, která byla nade vším jednáním své doby rozestřena, aby k němu zaujal své stanovisko.

Velevážení pánové! Dovolte, abych k osnově samé řekl jako sekretář odborové organisace své stanovisko. Od roku 1922 žijí státní a veřejní zaměstnanci ve stálém neklidu, který byl způsoben přijatými zákony č. 394 a 286. Z určitých míst vůdčích bylo poznamenáno, že tento neklid není pro státní správu prospěšný a kdo život státních zaměstnanců poněkud podrobněji zná, ten ví, že mezi státními zaměstnanci po celá dvě léta se mluví o projednávání této úpravy " aby křivda spáchaná zmíněnými zákony byla odčiněna. Mluví se stále o způsobu, jakým se to má státi, a že tím práce se nedaří, že ten zneklidněný zaměstnanec nemůže věnovati veškerou svou píli a péči veškerým pracím, je samozřejmo.

Tedy jistě trpí v prvé řadě státní aparát a státní administrativa a je nejvýše potřebí, aby tomu jednou rázem učiněn byl konec.

Velevážení pánové, snad mnohý, když se jednalo o zákon č. 394, neměl tušení o tom, jak příliš daleko se jde do těch práv, které si zaměstnanci, nejen státní, ale zejména železniční, během 50 roků získali. Prvý zákon č. 394, o kterém jsem já mluvil, že takovýmto hrubým způsobem dotkl se státních zaměstnanců, zrušil v prvé řadě sociální přídavky a nešťastný § 17, odst. 2 zmocnil vládu, aby u podniků zrušila pragmatikální poměr a ustanovila poměr pracovní na základě kolektivních smluv.

Bylo by velmi lákavé mluviti o příčinách a důvodech, proč se lidé ucházejí o místo ve službě státní. Byla to jistě a v prvé řadě právě ta okolnost, že všichni lidé, kteří se hlásili do služeb, ať již podnikových nebo státních, pomýšleli na to, že přijetím do služeb zabezpečí svou budoucnost, budou moci založiti si rodinu, budou moci nerušeně počítati s trvalým zaměstnáním, že pomocí institucí a zařízení, které vyvolány byly v život, ne z lásky k těm zaměstnancům, nýbrž proto, poněvadž to bylo absolutně nutno, aby podnik, jako je železnice na příklad, si zabezpečil kádr zapracovaných lidí, budou zabezpečeni pro případ nemoce, úrazu a stáří.

Tímto ustanovením však padá všechno, po čem tito lidé toužili, vše co bylo příčinou, že se o službu státní ucházeli, se tím stalo nicotným,

Kol. posl. Brodecký citoval znění §u 17 zákona č. 394. "Ve státních ústavech, závodech a zařízeních, které budou prohlášeny za podniky, spravované podle zásad obchodního hospodaření, mohou býti hmotné poměry zaměstnanců upraveny kolektivními smlouvami, ve kterémž případě nevztahují se na ně ustanovení tohoto zákona."

V tomto zákoně navrhovaném se této podmínce zplna vyhovuje. Po léta vedeme zápas o existenční jistotu zaměstnance. Je to jednak zápas, který byl veden nejen našimi odborovými organisacemi na venek, v listě, nýbrž je to zápas, který byl veden i v té "desítce" po případě "dvanáctce" zaměstnanecké, je to zápas, jehož jsme svědky, že se vede ještě až doposud, to jest o zabezpečeni zaměstnanců z nižších řad.

Přišlo další zatížení na státní zaměstnance, přišel zákon č. 286 a ten učinil státní zaměstnance úplně bezprávnými. On jim nejen vzal všechno, co získali za dlouhou dobu zápasu ve starém Rakousku, ale on jim také vzal všechny revoluční výhody, získané u nás, všechno, co bylo obsahem a dobrodiním zákona 541 ze dne 7. října 1919. Restrikcí zmenšiti počet státních zaměstnanců definitivních a nahraditi těmi, kteří pracují za mzdu, t. j. smluvními, to bylo vlastně vedoucí myšlenkou zákona čís. 286, a tato myšlenka byla dokonale provedena zejména u dráhy. Ano, zbavena byla určitá část definitivních zaměstnanců svého zaměstnání tím, že dáni byli do pense, tím, že byli méně upotřebitelní, a také z toho důvodu, poněvadž byli přespočetní. Ale v zápětí nahrazeni tito lépe placení zaměstnanci výpomocnými dělníky. Poměr trvale ustanovených dělníků byl změněn ve smluvní poměr těchto dělníků. Prostě můžeme říci, že celé ostří tohoto zákona 286 namířeno bylo proti nižším kategoriím zaměstnanců, zejména však vůči dělnictvu. V zákoně restrikčním byl dán vládě příkaz, aby do sklonku r. 1925 vydala nové směrnice pro novou úpravu. Tomuto příkazu vyhověla vláda na tolik, že zahájila jednání o studii pro nový požitkový systém. A co bylo příčinou, že tato požitková úprava nestala se dříve zákonem? Pánové dnes se dohodovali o vlastní příčině. Národní demokracie tvrdí, že příčinou toho byly předčasné volby, což ovšem zástupci sociálně-demokratické strany popírají, a snad mají obě strany pravdu potud, že všecko to hrálo právě do ruky těm, kteří této požitkové osnovy si nepřáli. Přiznejme, že i v dřívější koalici byly strany, které za žádných okolností si nepředstavovaly úpravu poměrů státních zaměstnanců takovou, aby odpovídala základním socialistickým požadavkům. Ba, jsou ještě dnes mnozí lidé, kteří si představují, že státní zaměstnanci nepotřebují vůbec žádného pragmatikálního poměru, snad mimo ty hořejší, nejvyšší úředníky, že by bylo daleko výhodnější pro podnik i pro úřad, kdyby všecko bylo naprosto volné, kdyby ti lidé byli vždy a za každých okolností odvislí od svého nejbližšího představeného. Chápu, že by se jim to mnohem lépe sloužilo za takových okolností, aby mohli každou chvíli vysaditi toho člověka pro případ, že by se stal neposlušný atd. Ale připomínám, velevážení pánové, že i kdyby bylo pravdou to, že by ten poměr měl býti uzavírán mezi zaměstnanci a správou podniku anebo státní správou jako takovou na základě kolektivních smluv, zbývá tu pak ještě jedna otázka, myslím, neobyčejné důležitosti, kdo by před zákonem potom také odpovídal na různé poruchy, které by se při vykonávání určité služby neb práce staly. To je velmi důležitá otázka a myslím, že leckterý pan ministerský rada by se vzpíral převzíti odpovědnost za člověka, o kterém by neměl bezpečné jistoty, že své práci rozumí, a konečně že je také s dostatek zabezpečen, aby mohl konati náležitě svou povinnost. Předloha za těchto okolností stala se licitací politických stran o otázce nákladů, o které bylo dnes tolik mluveno, která byla najednou příčinou, že se ta věc zdála býti téměř již jako ztracena. Pánové se strany národně demokratické říkali, že jsou pro úhradu. Oni to mohli učiniti tím spíše, poněvadž věděli, že studie, kterou znali, přinese určitý zisk nejvyšším úředníkům i úředníkům se středoškolským vzděláním. Oni neměli příčiny pochybovati, že taková služební pragmatika, jaká byla v rukou desítky státně zaměstnanecké, bude konečně uspokojovati i státní zaměstnance s vyšším školským vzděláním, oni byli bezpečně jisti, že nenarazí na odpor právě těchto kruhů až snad na malé výjimky. Ale jinak to bylo s námi, kteří máme povinnost hájiti zájmy těch nejnižších kategorií. A tu jsme právě viděli to nebezpečí, se kterým jsme se stále a stále potkávali již dříve po uzákonění zákona 394, o kterém se stále mluví a které na svém těle pocítili zejména nejnižší zřízenci a dělníci. Byli jsme přesvědčeni, že se budou díti pokusy, aby se v duchu výtek, které byly přednášeny, také ty příští poměry po stránce právní pro státní zaměstnance upravovaly. A tu chápete, velevážení, že jsme také při otázce úhrady kladli podmínku, že nám velice mnoho záleží na tom, abychom dříve znali obsah předlohy, než budeme míti povinnost, abychom spolu o úhradě rozhodovali. Proto naše naléhání nejen ve státně-zaměstnanecké komisi, ale i při jiném jednání bylo jistě opodstatněno, aby ministr financí s námi sdělil, jaký to bude míti finanční účinek podle rozvrstvení jednotlivých kategorií státně-zaměstnaneckých. Této žádosti však doposud oficielně vyhověno nebylo. Politické strany ovšem v době volební se přímo rozplývaly láskou k zaměstnancům, nevyjímaje ani stranu republikánskou. Všechno bylo ochotno přinésti největší oběti, všichni uznávali, že se státním zaměstnancům stala křivda. Ale tato láska trvala ovšem jen po dobu volební kampaně a bylo méně ochoty, jakmile se parlament sešel.

Vážení pánové! Naše strana měla všechny ohledy při projednávání této předlohy, i také k nosnosti našeho státu po stránce finanční. A jestliže jsme řekli později, že platy musí odpovídati drahotě životních potřeb, že mzdový program má mezinárodní význam, že opírá se nesporně o určité zásady a zásady správné, takže nemůže předválečná mzda býti považována za nejvyšší nepřestupnou hranici při stanovení mzdy v době přítomné pak jsme si jistě počínali správně, poněvadž na stanovení takovéto zásady přece při každé úmluvě a při každé smlouvě velmi mnoho záleží. Byli jsme si vědomi toho, že uspokojivé mzdy nejsou zkázou, jak se tak všeobecně tvrdilo, nýbrž prospěchem nejen průmyslu, ale i služby státní, neboť výkonnost dělníkova a zaměstnancova při uspokojivé náležité mzdě také stoupá. Vyšší mzda umožní lepší výkonnost dělníkovu, zaměstnancovu následkem tělesné zdatnosti a nejmožnějšího napětí pracovních sil. To se přece již tolikráte osvědčilo a jistě státní podniky jsou toho nejlepším svědectvím.

Směrnice naše pro nový demokratický a spravedlivý zákon požitkový vytčena byla určitými požadavky, které neměly povahu demagogickou a myslím, že stát měl nejenom povinnost, aby k nim přihlížel, ale měl všechny příčiny, aby je v zájmu svém vlastním a svého podnikání rychle provedl.

Mluvilo se o směnce, kterou státní zaměstnanci dostali. Směnka ta, abych doplnil toto tvrzení, byla velmi uměle prolongována, ale nebyla protestována. Ale tato směnka, myslím, nebude také z plna honorována. Chování se jednotlivých politických stran jistě velmi mnoho k tomu přispělo, aby tato směnka nebyla předložena k brzkému zaplacení.

Naše stanovisko k úpravě naznačili jsme při různých příležitostech ve svých konferencích odborových, při kongresech, tiskem a pod. My chceme, aby tato úprava - která ovšem znamená jenom část celkové úpravy, neboť po stránce právní je ještě celá řada nevyřízených věcí, které přenesou se do příští služební pragmatiky jako dědictví ze starého Rakouska - přece jenom byla modernějším způsobem provedena, ale zejména aby honorovaly určité vlastnosti toho státního zaměstnance.

Osnova, kterou projednáváme, má za účel doplniti individuelní oceňování míst určitými schematickými merity a kriteriem pro to má býti podle osnovy toto: Předběžné vzdělání, systemisace služebních míst, význam a obtížnost zaměstnání. Myslím, že toto pořadí není správné, ba ani není spravedlivé. Podle mého názoru má býti význam obtížnosti o odpovědnosti zaměstnání na prvém místě. Místo toho činí se podmínkou pro vše a zejména pro povýšení jen a jen předběžné vzdělání, aniž se současně říká, že také význam místa a odpovědnost má býti stejným způsobem honorována.

A tu jsme u otázky systemisace, která pokud se týče železničních zaměstnanců, je věcí naprosto neznámou. U drah nebyla systemisace doposud provedena. Je to novum, se kterým se potkáváme. U drah bylo velmi nedostatečným způsobem prováděno tak zv. normování míst, které pochopitelně muselo se díti podle potřeby, podle toho, jak tu neb onde stoupla frekvence provozu, podle práce, která je sezonní povahy. Nedalo se určiti a bezpečně říci u žádné stanice: my máme tolik a tolik jednotek a proto potřebujeme tolik a tolik sil, poněvadž každá stanice má své velmi odlišné poměry místní a pod. Ostatně sama předloha mluví o tom, že se systemisace přesně provésti nedá a že se neosvědčila ani za starého Rakouska a kol. Bergmann včera docela správně poznamenal, že věci vyvrcholí tak, že se bude musiti přistoupiti zase ke jmenování ad personam, poněvadž bezpráví, které bude způsobeno nedostatkem systemisování a jistou zlovůlí, se kterou se budeme potkávati, bude k tomu nutiti. Vše bude záviseti od poměrů, které jsou nestejné a které bude určovati také to, že zaměstnanci, jestliže se proti nim bude postupovati příliš příkrým způsobem, aby zabráněno bylo jejich povýšení a postupu, budou se brániti podle svých sil a věci dospějí tak daleko, že od tohoto systému, který má býti vůdčí myšlenkou předlohy, bude se musiti upustiti. Aspoň prohlašuji pokud se týče drah, že tato otázka nebude míti takové praktické ceny, poněvadž se musí počítati se zvláštními poměry, které u dráhy jsou.