Ke splnění čestného závazku,
učiněného státotvornými stranami,
utvořili jste novou mezinárodní, třídně
zájmovou koalici s vyloučením socialistů,
kteří vám byli dobří, aby tento
stát vybudovali a dali mu základy, zatím
co vy jste z tohoto budování jen těžili
pro své třídní zájmy. Nově
utvořená koalice nebyla utvořena pro hladké
splnění čestného slibu, nebyla utvořena
proto, že byla nutna, poněvadž socialistické
strany, tvořící starou koalici, snad nechtěly
svoji část tohoto čestného slibu splniti.
Ne, tato koalice se utvořila, jako společnost pro
využitkování zákonů pro. své
stranické a zájmové třídní
cíle. Už není hlavním aktem splnění
čestného slova, už je hlavním aktem,
když už budeme museti to slovo splniti, že si odneseme
napřed odměnu, i když tuto odměnu můžeme
získati jenom ve spojení s těmi, kdož
byli vždycky proti tomuto státu a kdož budou
proti tomuto státu! I když tuto odměnu můžeme
získati jenom za cenu posílení největšího
nepřítele husitského národa, klerikalismu,
i když budeme museti tomuto klerikalismu za jeho spolupráci
vybudovati organisace, aby mohl ovládnouti husitský
národ a utlačovati myšlenky odporu, myšlenky
demokracie černou reakcí římskou,
i za tuto cenu porušíme čestné slovo
v a pokálíme způsobem, který nemohl
býti nikdy očekáván.
Cla, snížení přímých,
zvýšení nepřímých daní,
prosazení kongruy, to jsou podmínky splnění
čestného slova. A tak místo splnění
čestného slibu, povznášejícího
státní zaměstnance z ponížení
způsobeného prosincovými zákony, dochází
k strašlivému znehodnocení platových
zákonů, a nad to děje se to způsobem,
který je nejenom ranou do tváře všem
státním zaměstnancům, ale děje
se to způsobem, který ničí poslední
špetku důvěry v právo, spravedlnost,
způsobem, který pro státní zaměstnance
je tak ponižujícím, že zbavuje myslícího
člověka chuti k životu vůbec.
My to máme býti, na něž se bude ukazovati
při zproletarisování rodin našich malých
lidí, našeho dělnictva, že jsme vinníky
té bídy. My to máme býti, aby na nás
kde kdo ukazoval, že bylo potřebí příjmů
státu, aby mohlo býti dobré živobytí
dáno státním zaměstnancům.
To bychom snad snesli, ale jakým právem vnucujete
státním zaměstnancům českým,
aby oni mohli býti považováni za příčinu
toho, že husitský národ, aby vyhověl
státním zaměstnancům, prosadil kongruu?
Jakým právem tuto hanbu můžete věšeti
na naše existence? Což spáchali jsme něco
tak zlého, aby s námi takto mohlo býti jednáno?
To je nedobrý čin, který nemůže
zůstati bez následků pro ty, kdož takovým
nemravným způsobem se sešli, aby tento čin
mohli provésti. Zaměstnanci, kteří
tolik ještě věří v čisté
vlastenectví a demokracii vedoucích občanských
stran a kteří vývoj a potřebu socialistického
hnutí považovali převratem za ukončené,
věříce ve kmenovou národní
lásku svých spoludruhů v národě,
dostali poslední ránu.
Legendě o vlastenectví, o lásce k národu
všeobecně a ke státním zaměstnancům
zvlášť, je konec. Legendě o pokrokovosti
našeho národního kapitalismu je konec. Náš
mladý kapitalista je stejně tak žravý,
ne-li žravější, stejně tak skrupulosní,
stejně tak bezohledný, stejně tak zotročující
oproti svému národu jako proklínaný
kapitál německo-židovský. Stejně
tak skrupulosně proklíná mezinárodní
postup chudých a potlačovaných, aby mezinárodně
a třídně se spojoval a postupoval v rabování
tohoto státu, v rabování a zbídačování
svého národa.
Čestné závazky, součinnost všech
vrstev a stavů tohoto národa na vybudování
tohoto státu, demokratismus, otevřená pravdymilovnost,
bezelstivost husitského národa - to jsou hesla,
jak vidíme, bezduchá hesla pro široké
vrstvy národa, pro široké vrstvy uhněteného
lidu. Srdce a rozum našich vlasteneckých občanských
stran patří bídnému mamonu, jemuž
obětováno je všechno, co je lidu svatého.
Cla, snížení přímých,
zvýšení nepřímých dávek,
zbídačení širokých vrstev národa,
podpora houževnatých nepřátel českého
národa kongruou k vybudování organisace těchto
nepřátel, hledání spojenců
mezi Němci a Maďary, spojování se Husitů
s klerikální reakcí proti vlastnímu
národu - to jest rub těch velikých vlasteneckých
frásí o demokratismu, pokrokovosti, sociálním
cítění naší buržoasie měst
i venkova. Bez ohledu na budoucnost státu buduje sobě
tato v buržoasie fašismus, který má jediný
cíl, aby násilím zničil výsledky
sociální politiky, kterými se tento stát
v cizině chlubil.
Jest konec krásným legendám, je ale také
konec všem experimentům se zájmy národa
a se zájmy státních zaměstnanců.
Ano, ti, kdož mají dnes odvahu lháti lidu,
že socialismus je jeho protivníkem a oni že jsou
jeho v nejlepšími přáteli, od prvního
okamžiku života tohoto státu experimentovali
se zájmy tohoto státu, experimentovali přímo
zločinně se zájmy národa, zvláště
se zájmy státních a veřejných
zaměstnanců.
Za posupného smíchu našich včera nadšených
vlastenců padá rouška s jejich hanebného
díla, jež se objevuje i těm nejdůvěřivějším
ve své nahotě. Už se, pánové,
nebudete vymlouvati na byrokracii. Už se nebudete vymlouvati
na to, že vysocí úředníci jsou
nepřáteli zaměstnanců a vy že
jste hodni, vy že jim přejete, vy že byste srdce
s nimi rozdělili. Ne, mentalita naší byrokracie,
to jest jiná kapitola. Ale to, co bylo děláno
se státními zaměstnanci, dělalo se
z rozkazu vedoucích občanských stran. Neomlouvám
vinu byrokracie, ani mi nenapadne. Dovedl jsem pánům
říci své mínění v každém
případě, ale věci jsou takové,
že jestliže radila zlá byrokracie v detailech
vedoucím činitelům ke zlým činům
proti státním zaměstnancům, pak tu
byly dobré občanské strany, které
rozhodovaly a které si neměly dáti namlouvati
zlou byrokracií, nýbrž měly usuzovati
podle toho, co jim z jejich organisačního života
přicházelo. Měly ty dobré návrhy
prosazovati proti těm zlým byrokratům, proti
tomu našeptávání, poněvadž
ony rozhodovaly a měly plniti věci, které
jim dávaly jejich organisacemi a se kterými chodily
po schůzích a projevech, na nichž slibovaly
a vykládaly, co všechno dobrého chtějí.
Pak na konec jim bylo příjemnější
dáti se přemluviti zlou byrokracií ke zlým
činům, místo co by provedli dobré
činy, ke kterým je vázalo čestné
slovo, dané jejich straníkům. Nebylo dobré
vůle prováděti to, co bylo slíbeno
a čím se i dnešní mluvčí
národní demokracie honosí. Byla vůle
dělati zlo. A tak leží před námi
tento zákon. Může-li někdo býti
obviněn z kursu proti státním zaměstnancům,
z proletarisování státních zaměstnanců
nejen nižších, ale i úředníků,
mnohde i nejvyšších, který byl dán
určitou zájmovou politickou stranou, pak byl tento
kurs dán stranou národní demokracie. (Tak
jest!)
Proč leží před námi tento zákon?
Jaké jsou věci, které nás nejvíce
pálí v tomto zákoně? Které
jsou úspěchy, jež si přes to, že
zákon je velmi nedostatečný, připisujeme?
Které jsou neúspěchy, jež nás
pronásledovaly při sdělávání
tohoto zákona? Ptejte se od 1. do 115. paragrafu na cokoliv
z tohoto zákona, všechno má svůj kausální
nexus v jednání národní demokracie
proti státním a veřejným zaměstnancům,
všechno má svoji příčinnou spojitost
v zákoně č. 394. Vím, že pánové
jsou dosti cyničtí, aby řekli: vždyť
vy, socialistické strany, dělaly jste tento zákon
s sebou! (Posl. dr Slávik: A mali jste väčšinu!)
Prosím vás, pane kolego, demagogicky můžete
mluviti kdekoliv a na mnohých místech, ale mně
ne! Vím jak věci jsou, a nemluvím to, co
mi někdo poručí v této věci,
aniž bych znal obsah toho, o čem mluvím. Mluvím
o věci, se kterou jsem srostl většinou času
svého života a prohlašuji a také dokáži
paragraf za paragrafem, že tento zákon č. 394
národní demokracií vynucený, ne většinu
socialistickou, nýbrž menšinu socialistickou
podvedl předstíráním, že to bude
jen 13,5% na jedné straně a na druhé straně
že je to velký zisk těch 75% v §u 1, pro
ty, kdož půjdou do pense. Vždyť já
jsem nespal v té době, já jsem velmi dobře
viděl a slyšel, když jste razili heslo - a to
bylo raženo ve vaší straně - že nemůžeme
přece propouštěti státní zaměstnance
v době, když se ubíráme do krise, že
musíme státní zaměstnance udržeti,
ale poněvadž máme jich mnoho, že je nemůžeme
zase tak platiti, že musíme snížiti platy,
že se všude snižovaly. Pod toto heslo postavili
jste socialistické strany, které nešly tak
hluboko, poněvadž ani neměly volnosti pod vyhrůžkami,
že se to na proletariátu vymstí, a donutili
jste je k tomu, aby hlasovaly. Ale to jest docela lhostejné.
Faktem jest, že plán v zákoně č.
394 zrovna tak jako v zákoně č. 286 z r.
1924, jest plánem vypracovaným v kuchyni n národnědemokratické,
vypracovaným na škole manchestráckého
liberalismu, zastupovaného z té horší
stránky naší národní demokracií
a faktem je, že se podařilo laiky v republikánské
straně i ľudovou stranu, která přece
musela také něco přinésti, aby se
dostala do míst, kde chtěla býti, strhnouti
na argumentaci, se kterou národní demokracie chodila
pro přípravu zákona č. 394. A dnes
Navrátil tak jako ozvěnou, tak jako aby zůstalo
nám všem na dobré paměti, kdo zde vlastně
působil, naznačil nám zásadní
věci a chlubil se, že je popravila národní
demokracie.
Zákon č. 394 v §u 4 omezuje sociální
platy, přídavky na ženy atd. jenom pro ty,
kteří byli zaměstnáni od 1. ledna
1923.
Sledujte, prosím, celý ten plán. § 5
sjednocuje drahotní přídavky, sociální
přídavky, strhuje z nich 20%, takže u podúředníka
drahotní přídavek proti platu zůstává
126%, u zřízence 150, u úředníka
XI. tř. hodn. 116%. Tedy v těch nejnižších
relacích zůstává drahotní přídavek
ještě daleko nad platem a říká
se o těchto drahotních přídavcích
a přídavcích na děti: "Vláda
se zmocňuje, aby tyto přídavky byly ve vhodné
době odbourány až k úplnému snížení."
Vidíte zde vůli přiblížiti se
k trojnásobným mzdám předválečným.
Vidíte tu vůli teoreticky vyslovenou několikráte
dostati korunu na 30 centimů švýcarských,
vidíte onu zrůdu ve výkladu liberalistické
školy o nabídce a poptávce, my musíme
snížiti příjmy zaměstnanců
a dělníků, aby nemohli kupovati všechno
a když zboží zde zůstane, ceny půjdou
dolů. Zaměstnancům se nepomůže
zvýšením mezd, poněvadž zvýšené
mzdy zase zvyšují ceny životních potřeb.
Zaměstnancům se může jedině pomoci
odbouráním jejich výdělků tak
hluboko, aby nemohli kupovati, aby nemohli rváti obchodníkům
z ruky, jak velmi inteligentním člověkem
bylo tu vysloveno: aby nemohly rváti jedna druhé
husu z ruky. (Předsednictví převzal místopředseda
Slavíček.)
Teprve, když srazíme příjmy zaměstnanců
na krytí nejnutnějších potřeb
životních, půjdou ceny životních
potřeb dolů a pod tímto titulem se připravilo
snížení až k úplnému odbourání
drahotních přídavků.
Kol. dr G. Navrátil se dnes zmínil a bylo
opravdu téměř fysicky viděti, jak
to naň působí hnusem - o těch sociálních
platech, o přídavku na ženu a děti.
Nepočítají pánové nikterak
s tím, že ještě v novém zákonu,
když dávají za standard životní
rodinu čtyřčlennou, tedy dvě děti,
nemohou zůstati u existenčního minima šestinásobku,
když jsou ceny životních potřeb desateronásobné
a jestli dnes, pánové, vykládáte 7 1/2-
až 8násobek, který se snad přídavkem
na děti dociluje, zapomínáte, že tento
sociální plat v §u 6 zákona 394 se ruší
pro ženy po 1. lednu 1923, pro děti po 1. lednu 1924,
resp. po prosinci 1923.
Vidíte, že vdovám a sirotkům po 31.
prosinci 1922 podle §u 12 přísluší
jenom nárok na vdovskou, případně
sirotčí pensi bez příplatku těch
440, 220 nebo 198 K.
Ale vy vidíte také to, co tvořilo předmět
sporů, jež prodloužily předložení
tohoto zákona. V §u 17 zákona čís.
394 je v odst. 2 výslovně psáno: "Ve
státních závodech, ústavech a zařízeních,
které budou prohlášeny za podniky, spravované
podle zásad obchodního hospodaření,
mohou býti hmotné poměry zaměstnanců
upraveny kolektivními smlouvami, ve kterémž
případě nevztahují se na ne ustanovení
tohoto zákona."
A když si všimneme dalšího §u 19, který
mluví o tom, že se "Služební požitky
a právní nároky zaměstnanců
zemí, žup, fondů a důchodů jimi
spravovaných a zaměstnanců okresů
a obcí, fondů a ústavů jimi spravovaných,
jakož i jiných veřejných korporací
a ústavů, stanovené služebními
řády nebo usneseními těchto korporací"....
a dále.... "musí býti těmito
korporacemi od 1. ledna 1923 uvedeny na míru požitků,
práv a nároků zaměstnanců státních
podle tohoto zákona", pak máte obraz snah,
kam cílí tento plán národní
demokracie, že necílí k ničemu jinému,
než k odpragmatisování státních
a veřejných zaměstnanců, snížení
příjmů, snížení právních
nároků, snížení nároků,
které měli 50, 60 roků, aby učinil
z nich obět soukromokapitalistické spekulace v podniku
znacionalisovaném, sestátněném.
To je první perioda, která říká:
Chceme-li udržeti dnešní počet zaměstnanců,
musíme snižovati platy a musíme upravovati
jejich poměry tak, aby to stát mohl snésti.
To je první perioda, která říká:
Chceme-li zvýšiti platy, musíme snížiti
počet zaměstnanců. Devisa jest: méně
zaměstnanců lépe placených. Zákon
ze dne 22. prosince 1924, č. 286, t. zv. zákon restrikční,
není žádným restrikčním
zákonem. Ten hokynářský kousek, aby
byly prý zavedeny řádné poměry
do organisace státně-zaměstnanecké
a státní administrativy, jest hoden svých
autorů a těmito autory přímými
nejsou páni ministerští radové a sekční
šéfové, autory tohoto restrikčního
zákona po stránce restrikce a tu výtku nemohu
pánům uspořiti - je zbabělost, je
nesamostatnost naší vysoké byrokracie - že
neměla odvahy takovým hokynářským
lidem, kteří přijdou s úřadem
do styku jednou za rok, kteří umírají
strachem, když přijdou do úřadu a kteří
vidí velmi neradi státní zaměstnance
nebo zřízence železniční, těm
lidem, kteří si jednou koupí lístek
někam na jarmark a najednou přijdou a vykládají,
co je zaměstnanců: "Ať se podíváte
kamkoliv, všude stojí ajznpoňáci, oni
stojí mezi kolejemi, oni nepracují, oni se postaví
stranou a snad i kouří....", říci
těmto pánům hokynářům
- totiž hokynářství myslím tu
ve smyslu národohospodářském, jinak
všechna čest stavu hokynářskému
-: Pánové, tomu nerozumíte, to se takhle
nedá dělati, poněvadž neprovedeme-li
dříve reorganisaci státní administrativy,
nemůžeme dělati restrikci personálu,
jinak nás to stojí mnoho peněz. Co bylo platno
říkati, že nová restrikce bude státi
více než na ní uspoříme? Byla
provedena. Ale to je jiná kapitola.
Mne zajímá zákon čís. 286 svým
paragrafem 6 a 7, který je pokračováním
onoho plánu národní demokracie, která
prý jediná proti socialistům hájila
oprávněné požadavky státních
zaměstnanců. Navrátil měl jíti
aspoň tak daleko a říci, že obhajoba
národní demokracie se děje za účinné
pomoci republikánské a lidové strany. Aspoň
by pak tu vinu nesvaloval jen na svoji stranu. Mne zajímá
ten § 6 a 7. Prosím, sledujte! Původně
tyto paragrafy zněly jinak. § 6: Předpisy zakládající
nárok na jmenování, ustanovení (definitivní
ustanovení, stabilisaci), přeřadění
nebo postup do vyšší kategorie, povýšení
(skupiny, platového schematu, statusu) nevztahují
se až do nové úpravy služebních
poměrů státních zaměstnanců
na zaměstnance, u nichž všechny podmínky
nároku toho nebyly splněny nejpozději v den
1. dubna 1925. - Tedy všechny tyto nároky, vzniklé
nejen ze zákonů popřevratových, ale
již před tím, byly rušeny. A potom §
7: "Předpisy vydané po 1. lednu 1919, jimiž
se přiznává nárok na započtení
určité doby pro postup do vyšších
požitků, neplatí pro zaměstnance, kteří
vstoupí do státní služby po dni účinnosti
tohoto zákona."
Prosím, oč se tu jednalo? O dodělání
zákona 394, o odpragmatisování 240 tisíc
dosavadních státních zaměstnanců,
zaměstnaných ve státních podnicích,
hození jich do kolektivní smlouvy a učinění
jejich práce předmětem soukromokapitalistické
spekulace. Bez ohledu na to, jak vznikla tato práva, že
narostla sama sebou vývojem, přirozeným způsobem,
byl úmysl toto udělati. A já mohu říci
jedno: jestli se podařilo socialistickým stranám
zvrátiti toto ustanovení prosazením §u
25 a §u 210, nezachraňovali jenom státní
zaměstnance a zřízence, ale zachraňovali
tento stát před obrovskými škodami,
které by musily následovati, a zachránili
především občanské strany, které
se za tato ustanovení stavěly, před obrovskou
blamáží, kterou by musily utrpěti, jako
ji trpěly s restrikčním zákonem.
Pak máme v zákoně ještě jiné
věci a bude docela jasně v krátkém
přehledu viděti, co zákon je, co byl a co
měl býti.
Zákon 289 z r. 1924 dělá ono prozatímní
opatření, o kterém mluvil kol. Navrátil.
Dělá je podle šablony národní
demokracie a spojených stran proti vůli stran socialistických,
215 milionů korun se dává prozatímně
na rozdělení státním zaměstnancům.
Z těchto 215 milionů se zvyšují platy
státních zaměstnanců veskrze dvaceti
procenty místního přídavku a u vysokoškoláků
dvaceti procenty služného, čili pro úředníka
středoškoláka VII. třídy 733
Kč, pro úředníka VII. třídy
vysokoškoláka třikráte tolik, 2030 Kč.
To je denivelisace podle názoru národní demokracie,
podle mého názoru byl tu spáchán švindl,
podvod i s vysokoškoláky, podvod, který se
potom na nás mstí v zákoně, stejně
jako se soudci. Započítal se vysokoškolský
přídavek. Poněvadž p. ministr neměl
odvahu, aby si ho dal schváliti, započítal
ho takhle a poštval všechny státní zaměstnance
proti vysokoškolákům, a tito dostali to, co
dostávali ve vysokoškolském přídavku,
ve 20 procentech služného. Marně jsme varovali,
že se tím připravuje nemožná situace
pro požitkový systém. Bylo to provedeno přes
hlavy socialistických stran. Podívejte se do zákona
290, kterým se upravují platové poměry
soudců a některých konceptních úředníků
(Lex Dolanský.) Přednostenský přídavek:
2400 Kč, 4800 Kč, 6000 Kč, 12.000 Kč
a 18.000 Kč. 11 mil. bylo dáno soudcům ve
formě přídavku každé chvíle
odebratelného. Marně bylo varováno socialistickými
stranami, aby se to tímto způsobem nedělalo,
aby se prostě otázka soudcovského stavu řádně
prostudovala a aby soudcové byli placeni tak, aby nepotřebovali
žádných přídavků. Přijdou
vysokoškoláci - říkali jsme - a budou
plným právem, nebo více méně
plným právem chtíti také přídavky.
Bylo řečeno, že ostatní vysokoškoláci
dostanou zvláštní akcí stejné
přídavky. Co se stalo? Dnes si musí soudcové
dáti líbiti, že jim 11 mil. Kč bereme
a 9 mil. korun jim dáváme úpravou a soudcové
musejí si dáti líbiti stejně jako
vysokoškoláci, že zákon byl dělán
pro ně od lidí, kteří nemají
ani ponětí o personálních otázkách,
kteří nevnikli do zákona, vysokoškoláci
a soudcové si musejí dáti líbiti,
že všechno šlo zdánlivě na vysokoškoláky,
všechno na soudce, ale ve skutečnosti se soudcům
to, co se jim zde dává - ty velké obnosy
6 až 8000 - se jim zase z jejich přídavků,
které již měli, béře v částce
6 až 7 tisíc, a že jejich úprava činí
dnes zrovna jen 1000 až 2000 Kč. Nechci to nijak omlouvati,
ale když se zde mluvilo o demagogii se stran socialistických
a o národní demokracii jako jediné, která
něco dělala a která má zájem
státních zaměstnanců na mysli, pak
vám říkám: experimenty jste dělali,
klamali jste státní zaměstnance, nižší
zaměstnance zrovna tak jako nejvyšší úředníky,
kteří vám věřili, poněvadž
na jedné straně jste jim vždycky něco
dali, abyste splnili navenek svou povinnost k nim a na druhé
straně majíce ministerstvo financí v ruce,
zase jste jim to vzali započítáním.
Chtěl bych při této příležitosti
jednu z těch největších frásí
mluvčího národní demokracie tak trochu
jen osvětliti bleskovkou. Ministr Bečka tak,
jako je jeho povinností jako representanta národní
demokracie, dal 700 mil. Kč bez nucení z lásky
k zaměstnancům s vědomím, že
je to povinností dáti a býval by dal miliardu,
kdyby mu ji byl někdo dal. Tak zní theorie. Jaká
je prakse? Kdyby měl pan ministr, národní
demokrat, dáti státním zaměstnancům
700 mil. Kč, tak by musil dostati od socialistických
stran nejméně 1400 mil. Kč odhlasováno,
aby mohl prováděti při tom také svoje
vlastní úkoly, snižování daní
atd. Ale ostatně, prosím, taková veliká
slova se beztrestně nesmějí volati s této
tribuny ven, z oken, do širokých vrstev lidových.
Jaká pak je zde příčina mluviti o
obtížích s úhradou zákona? Ministr
Bečka si dal pro zákon č. 289 z r.
1924 odhlasovati dávky z úředních
výkonů. Ministr Bečka si dal odhlasovati
také restrikční zákon o úspoře,
ministr Bečka vykazuje v rozpočtu 120 mil.
Kč na dávkách, které patří
tedy státním zaměstnancům a 250 mil.
Kč na restrikci, které patří též
státním zaměstnancům. To je dohromady
370 mil. Kč. 650 mil. Kč požaduje tento zákon,
železnice si mají svoji půlku zaplatiti, poněvadž
potřebují polovici. Tedy zaplatí-li ze 650
mil. Kč železnice jistě 340 až 350 mil.
Kč k těmto 370 mil. Kč již povoleným,
pak každá debata, každá řeč
o úhradě požitkového zákona je
zbytečná. Požitkový zákon je
uhrazen z polovice těmi 370 mil. Kč, z polovice
zvýšenými tarify. A mluví-li se dnes
o tom, že socialisté dělají obtíže
úhradě požitkového zákona, pak
je nutno to korigovati. Ano, děláme obtíže,
abyste na jedné straně - ukáži vám
to pak číselně - nedali státním
zaměstnancům 300, 400, 500, 600 Kč, avšak
na druhé straně všemu pracujícímu
lidu i těmto státním zaměstnancům
nevytáhli 1000 Kč z kapsy. (Tak jest!) V
tom děláme obtíže a mohu, myslím,
jménem obou socialistických stran prohlásiti,
že v tom směru neobrátíme, i kdyby demagogie
nár.-demokratická sebe více proti nám
zuřila.