Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Avšak snad z toho mají výhody úřední lékaři? Podívejme se, jak se věc má. Snad jsou skvostně placeni, mohou se více věnovati oboru veřejné zdravotní péče, nepotřebují již jíti po soukromé praxi a mohou tak více vykonati pro zdraví lidu. Tomu však není tak. V Liberci byli městští lékaři před postátněním městem placeni - neříkám ovšem skvostně - avšak tak, že mohli největší část svého času věnovati veřejné zdravotní službě. Při v nynějším platu, jaký jim dává stát, bylo by přímo směšno, kdyby to chtěl někdo požadovati, a kdyby město samo z vlastních peněz nepřidávalo a tak nevyrovnávalo manko, které nechává stát vzniknouti, tu bychom měli v Liberci zdravotní službu mnohem hůře placenou než dříve. Právě tak jest tomu ve venkovském okrese libereckém, že obvodní lékaři dříve byli lépe placeni okresní samosprávou, než jsou nyní placeni státem. Nebyla tedy v celku odměna lékařů snad zvýšena tak, aby lékaři z takové úpravy zdravotnictví měli podstatné výhody. V čem tedy má býti prospěch celého systému? Musí to přece míti důvod, proč jej Čechové zavedli. Z lásky ke zdraví lidu toho neučinili, z lásky k lékařům také ne, tedy musí zde býti jiný důvod, a ten jest také zcela jasný. Výhoda celého tohoto stavu spočívá v tom, že jsou němečtí lékaři úplně vydáni libovůli úřadů. Neboť v této zemi není nic pevného, naprosto nic, jenom libovůle, ta stojí pevně, a tato libovůle má cíl, určitý, jistý a pevný cíl. Ať nahoře u vesla sedí kdokoliv z Čechů, kterákoliv strana, všichni mají před očima jeden cíl, to jest, aby naše rodná otčina byla odněmčena. Tomuto účelu měl tehdy sloužiti také tento zákon, proto ty jazykové sekatury, proto úmysl, aby lékaři, kteří jsou 50, 55, 60 let a ještě starší, prokazovali nyní znalost české řeči, dokonce i úplně v německých krajích, jako na př. Frýdlant, kde jsou dvě až tři procenta Čechů Avšak ti přece ve skutečnosti nepřijdou v úvahu, neboť pak bylo by přece také nutno, znáti v Praze italsky, anebo turecky. Avšak v takových krajích se prostě podle toho systému řekne: "Ty jsi státním, zaměstnancem, stát jest státem národním, má národní řeč, řeč státní, tu musíš jako státní zaměstnanec znáti". Jest to ten proslulý "globus hungaricus" přenesený do českého prostředí. Ten se tam neosvědčil v 50ti letech, a neosvědčí se ani zde, tím méně, když celé toto státní území jest obklíčeno německým jazykovým územím a historicky patří přece k říši Německé. Z tohoto důvodu byly také německé tiskopisy, které ještě v masách po tisících a tisících byly na skladě v každém okrese, hbitě a se vší možnou rychlosti nahraženy českými.

Jinak se vždycky šetří, jedná-li se o plat úředníků, avšak v tomto směru. pokud jde o zaslání českých tiskopisů, se nešetří, tu ani není času, řádně tiskopisy přeložiti. Kdyby aspoň byly přeloženy staré tiskopisy, které byly převzaty ze starého Rakouska. Patrně jste převzali jenom Prügelpatent a podobné něžnosti ze starého Rakouska, abyste se pak chlubili, že jste se odrakouštili. Abyste převzali věci dobré a praktické, na to nemyslíte. Tak byl najednou změněn tiskopis, který každý úřední lékař ixkrát potřebuje, totiž lístek o ohledání mrtvoly přeložen do češtiny, protokol udělán česky, a velmi brzy se přišlo na to, že se ve spěchu - kdo ví jaký chlapík v ministerstvu to dělal. jistě žádný lékař, neboť ten by to byl jistě věděl - zapomělo na celou řadu rubrik. (Posl. dr Keibl [německy]: Příčina smrti?) Nikoli, to tam ještě jest, avšak kdy se ten člověk narodil, kam přísluší, vyznání náboženské atd. Potom pod tím přijde poukaz: budiž doplněno vepsáním. Nyní jsou ty tiskopisy na skladě, jest mnohem více práce, nutno hleděti, aby se to tam nějak vpravilo a lístky také podle toho vypadají. To jest nový systém. Mladými lidmi, kteří někde v Sibiři nebo v Italii vykonali hrdinský čin, vyplňují se úřední místa, a ti pak podle toho také pracují: to již nejsou hrdinské činy, které mohou nyní vykonati, tedy dělají to tak, jak tomu rozumějí. Avšak když již se mluví o těchto věcech, nesmí se jenom vždycky, jak to dělali řečníci přede mnou, zdůrazňovati skvělá místa všech těchto zákonů, nýbrž nutno poukázati, kde leží těžké stíny, kde všude se nacházejí mezery, které se jen z nouze flekují a příštipkují, aby nebylo viděti ošklivou nahotu, jakou všude systém ten ukazuje. Člověku to připadá, jako by i při tomto zákoně stále byla v ministerstvech obava a také v rozhodujících kruzích, že všecko nutno udělati jen rychle, než přijdou Prušáci. Prozatím nevěřím, že přijdou tak rychle, a tuto úzkost považuji za pochybenou a radil bych osobám rozhodujícím, aby se konečně zbavily této zbytečné obavy a klidně a věcně pracovaly.

Nyní přijde něco nového. Kdo z ustanovených lékařů jest ještě jist svým místem? Před nějakým časem jsme zažili, že jakémusi potrhlému člověku v nějakém ministerstvu napadlo vypověděti najednou všechny železniční lékaře. Ovšem ti měli také smlouvu. Obvodní lékaři mají také smlouvu, smlouvu se státem, jsou úředníky smluvními. Kdo však může po tom, co se stalo, věřiti ještě slibu anebo slovům? Železniční lékaři byli vypovězeni. Ve starém Rakousku, v tom zatraceném Rakousku, nebylo by něco takového možno. To bylo prostě nemyslitelno. V Československu jest to však v pořádku, slovo se prostě zase vezme zpátky, vidí-li se, že to nejde. Avšak může se to udělati. Jestliže nyní zase napadne nějakému potrhlému člověku vypověděti všecky německé lékaře, anebo všecky obvodní lékaře i české, aby byl zaveden nový systém? My přece jsme v době pokusů, lze tedy pokračovati.

Jaký vliv mají takové poměry na lékaře? Bylo přece již velikou milostí, že páter Šrámek - Bůh ho požehnej, pokud žije a také po smrti - jako tehdejší ministr zdravotnictví dodržoval, co slíbil, že všichni němečtí lékaři ustanovení samosprávnými tělesy budou převzati do státní služby. Přičítám mu to k velké zásluze, jinak bychom neměli tak velké úcty před slibem ministerským, jak nám ukázal Habrman a jiní. On to však dodržel. Nuže, stav lékařský svým vychováním a celým svým postavením má ve zvyku, že posuzuje jako nejvyšší měřítko svého jednání nikoliv materielní prospěch, nýbrž vnitřní pocit uspokojení z vykonané povinnosti. Avšak ani lékař nemůže žíti z idealismu a z lásky k bližnímu. To přece každý nahlédne. Jest nutné jisté zajištění před chudobou a nouzí, aby si lékař zachoval trvale radost z povolání. Odkud však má přijíti tato radost z povolání u lékaře úředního, když vidí, že plat jest špatný, že jest vydán šikanám a libovůli úřadů a že k tomu ještě není ani den jist před výpovědí.

Uvažujeme-li o tak zvaných výhodách tohoto zákona: Co jest to za žebráckou almužnu 80.000 Kč v prvním roce z 800.000 Kč, které v posledním roce po 10ti letech - kdo ví, jaké státní přesuny do té doby zase nastanou - dávají se jako příspěvek. Celé veřejné zdravotnictví nemá ve státě více ceny, kdežto na vojsko možno vydávati ročně tři miliardy. A kolik z této malé části připadne na okresy německé. Je tu známý klíč, možnost, že vláda může výjimečně zvýšiti plat. Použije se proslulého klíče. Němec se ovšem podle klíče označuje vždy nulou. Všecko to dostane strana česká. A co z toho nesmírného obnosu připadne po rozdělení na tisíce lékařů? Nutno to tedy, i kdyby se chtělo mysleti zcela materielně, zamítnouti s lékařského stanoviska - mluvím zde jako lékař - když se pro tento zákon hlasuje. Když se ještě uváží, že lékař má povznášející vědomí, že i proti ostatním kategoriím státních zaměstnanců nedostává místního přídavku, že nesmí dostati pro děti vychovávacího příspěvku - což můžeme pak kázati proti malthusianismu, když ho sám stát pěstuje? Tuto otázku ať si dá ministerstvo zdravotnictví a veškerá ministerstva.

Tento zákon je právě zase jeden z těch, jakým jsme zvyklí, jeden z těch, které budou platiti jenom prozatím. Je dělán v rychlosti, slátán, nesystematický, nepromyšlený a nedostatečný, jako vše, co dosud bylo zde udě. láno. Je to tak, že se spravuje jen to nejnutnější. Žijeme ve věčných opravách. Státní stroj nechce nikdy fungovati, příštipkuje se tu a tam, a nic celého a trvalého z toho nevychází. (Posl. Matzner [německy]: Jsme sami příštipkáři!) Zcela správně. Účastnili bychom se této ševcovské práce, kdybychom podávali pozměňovací návrhy. Nehledě k tomu, že není možno naší straně při zvláštním postavení, jaké k nám zaujímají druhé německé strany, opatřiti všecky naše pozměňovací návrhy nutným počtem podpisů a je zde předložiti, neučinili bychom toho také proto, poněvadž ta věc jest jednou už ujednána a prozatím nezměnitelná, až se zase objeví následky. Snad o tom budeme již zase mluviti za několik měsíců. Dnes jest to nezměnitelné. Zde jest to tak zvykem, a my se musíme podrobiti. (Výkřiky posl. Horpynky.) Proto jsme se vzdali toho, abychom podávali pozměňovací návrhy.

Jedno však chceme říci do svědomí držitelům moci. Štěstí lidu je nade všecko. Není štěstí lidu, není pozemského štěstí bez zdraví a není zdraví bez věcné rady a vedení. Tisíckrát by se vyplatilo, kdyby byly přineseny materielní oběti pro tento největší statek. Stát toho nečiní, proto budeme hlasovati proti tomuto zákonu. (Posl. Horpynka [německy]: Zde jsou také bajonety velmi hygienické!) Zajisté, k bodání a zranění jsou velmi dobré.

Když už mám slovo, nechci nechati přejíti příležitost a nepoukázati na události, které se zase v poslední době odehrály v německém území tohoto státu. My musíme viděti, že v našich německých městech a místech se objevují cizinci v nápadném oděvu, pohybují se průvodem po ulicích, že se státní podporou zakládají místa pro slavnosti a tam konají své slavnosti, že u nás vyvěšují s velkou okázalostí cizí prapory, a tak si počínají, jakoby v byli pány. Naše obyvatelstvo jest tak rozumné a klidné, že tyto provokace nechalo dosud úplně bez povšimnutí. My nechceme s těchto míst vyzývati své obyvatelstvo, aby tyto lidi v jejich zábavě rušilo. Naopak, přeji v si, aby Čechové slavili velmi mnoho slavností, aby zašli těmito slavnostmi. Což však nemůžeme nechati bez výtky a přijmouti bez nejostřejšího protestu, jest, že domácí obyvatelstvo v týchž dnech, chce-li konati německé slavnosti, nesmí ukázati německého praporu. (Výkřiky poslanců německé strany národní.) Ať se buď udělá zákon, že se barva černo-červeno-zlatá zakazuje jako státu nebezpečná, pak budeme míti tři a půl miliony velezrádců, pak nebudou žaláře dosti veliké, aby nás všechny pojaly, nás a naše děti, neboť každé dítě nosí svůj černočervenozlatý odznak pod kabátem, nesmí-li ho ukázati veřejně. Hledejte pak prapory, strhávejte je všude, ukazujte, že, jste pány. Nebo řekněte: Němci jsou zde občany a mají také právo ukázati své prapory. Pak nebude již třeba, aby provokující menšiny na venkove štvaly úřady, aby černo-červeno-zlaté prapory byly odstraněny administrativní cestou. To jest stav nedůstojný demokratického svobodomyslného státu, který nijak není způsobilý povznésti vážnost státu k cizině. Tím si nevychováte dobrých státních občanů, pamatujte si to. My se svého stanoviska museli bychom si vlastně přáti, abyste pokračovali ve své theorii, abyste neustali s popichováním, abyste vždy opět připomínali Němcům, že jsou trápeni, utiskováni, týráni a že věčně budou utiskováni, týráni a sužováni, pokud tento stát bude existovati. (Potlesk poslanců německé strany národní.)

Předseda (zvoní): Pan posl. dr Lehnert užil ve své řeči několika urážejících výroků. Volám jej za to k pořádku.

Další slovo má pan posl. Brodecký.

Posl. Brodecký: Slavná sněmovno! Budiž mi dovoleno, dříve než přijdu k věci samé, několik slov říci o zmínce p. kol. Čermáka za komunistickou stranu. Pan kol. Čermák, tak jako celá jeho strana, láme si hlavu tím, jak zodpovíme hlasování po předložení zákona, jak předložíme svému zaměstnanectvu, členstvu a straníkům tento zákon po slibu, že se vynasnažíme, aby právní poměry zaměstnanců byly vráceny aspoň k roku 1921 a abychom se přiblížili i finančně pokud možno k tomuto roku.

Odpovím krátce: My můžeme tento zákon předložiti svým straníkům a všem státním zaměstnancům, aby z něho viděli, že to, co jsme slibovali, jsme také splnili. Po stránce právní vrátili jsme se přes mnohé, co bylo odbouráno z původní sociální politiky státních zaměstnanců v letech 1923, 1924 a 1925, k roku 1921. Po stránce finanční je to věc jiná. O tom promluvím zvláště.

Míní-li kol. Čermák jménem komunistické strany, že zaměstnanci podle našeho hlasování o tomto zákoně uvidí, kdo dělá politiku dobrou pro zaměstnance a kdo zlou, pak prosím, my jsme ochotni tak jako vždycky za to, co děláme, vzíti odpovědnost. A bude nám museti býti dovoleno, abychom argumentovali týmiž důvody, kterými je argumentováno ve státně-zaměstnaneckých otázkách v říši, která nám je komunisty dávána za vzor.

K tomu jenom stručně předem chci říci, že mně ani zdaleka nenapadá a žádnému z nás, abychom těžkou bídou proletariátu ruského chránili potlačování a bídačení proletariátu československého. Nikdy nám nenapadne, abychom hájili svých činů, kterých bychom snad nemohli zodpověděti, abychom jich hájili ne svou dobrou vůlí a prokazováním své poctivosti - ale špatnostmi, které jsou vedle nás, a dokazovali, že špatnosti, které my děláme, jsou menší než tam.

Ale k věci samé. Měl jsem příležitost mluviti s hlavním redaktorem ústředního orgánu rudé odborové internacionály "Trudu" o otázkách státně-zaměstnaneckých u srovnání s akcí, která tehdy u nás zrovna podáním studie k tomuto zákonu byla zahájena. Bylo mi sděleno a tabelárně prokázáno, pokud práva se týče, že toto právo není větší, nýbrž že v mnohém případě je nižší, méně vydatné než je tomu až dosud u nás. Pokud se týče finančního, se kterým nejraději páni z komunistického tábora proti nám operují, konstatuji, že základní plat státních zaměstnanců v Rusku, jak už jsem v soc. politickém výboru naznačil, doufaje, že přestane ono lehko, myslné mluvení o těchto věcech se strany komunistů, jest 20 rublů základ a 240 rublů nejvyšší plat.

Průměr je 51 rublů a začáteční plat předloženého zákona - začáteční, a ne, jak psalo předevčírem "Rudé Právo", průměrný - jest 61 rubl, přepočítáno na ruble, tedy proti 51 rublům průměru je 61 rublů základního platu u nás u zřízence v tomto zákoně. Já si své kritické stanovisko zachovávám - jen chci upozorniti na to, že argumentace komunistická nemá místa. Když jsem se tázal, proč na drahotu v Rusku jsou tak nízko vyměřeny platy, bylo mi sděleno: "My jsme dělali co jsme mohli."

Jako odborová organisace jsme nasadili všecky páky své moci a síly a poctivě jsme pracovali. Že jsme nemohli dosáhnouti více než je obsaženo v novém požitkovém systému státních zaměstnanců v Rusku, sluší přičísti té okolnosti, že prostě finanční poměry našeho státu nedovolují dalšího zvyšování aspoň pro tuto dobu. A pánové nám dovolí, abychom použili toho, co je dobrého pro naše ruské poctivé odboráře, oproti českým poctivým odborářům, také proti nepoctivé demagogii, abychom se touto nepoctivou demagogií nedali zlákati k činům, kterých ruský odborově organisovaný proletariát neschvaluje. (Výborně!)

Pokud se všeobecné stránky týče, pánové, měli byste už jednou přestati s vaším mluvením, měli byste přestati s tím způsobem, lépe řečeno nezpůsobem, kterým ve světě operujete při každé příležitosti i nepříležitosti. Kulturní úroveň českého dělníka je tak vysoko, že musí poznati a poznává, že mimo prázdné radikálničeni, jemuž nenásleduje žádný čin hrdinnosti, nýbrž že hrdinnost kážete pro jiné a sami se kryjete v bezpečí, že mimo trochu nesmyslného žvanění o velkých otázkách sociálních, národohospodářských a politických nedělali jste nic jiného, než že jste proletariát napalovali. Vy máte obavy, aby nebyl námi napalován, vy, kteří napalujete proletariát československý již plných 5 roků, vy, kteří mluvíte o práci pro proletariát a nepřinesli jste za jediný haléř zlepšení poměrů proletariátu, vy, kteří jste bezprostředními vinníky oné strašné bídy a nouze, do které se československý proletariát dostal v letech, kdy jste nabyli moci v administrativě, když se mluví o revoluci tak, jako když se mluví o kudle? Vy nemluvte o napalováni, poněvadž kdyby napalování československého dělnictva mělo býti zamezeno, pak vám je vzata celá raison d'ętre! Vy přestáváte míti právo na existenci, poněvadž na napalování československého proletariátu je tady strana komunistická, a poněvadž ta to dovede dělati velmi dobře, nezbude na druhé už nic. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Pokud se týče kol. Navrátila, při vší úctě a, řekl bych, kamarádské lásce, kterou mám k němu jako k jednomu z těch státně-zaměstnaneckých veleknězů, musím konstatovati, že propadl ve své straně přímo nestydaté demagogii.

Jak může člen národní demokracie mluviti tím způsobem, kterým zde mluvil kol. Navrátil, vymyká se vůbec posuzování. Já vracím se k jeho vývodům jen proto, poněvadž tyto vývody nejsou ničím, než opakováním oněch útoků, kterých proti socialistům pro požitkový zákon v posledních měsících strana národně-demokratická, velice pilně podporovaná ovšem stranou republikánskou a lidovou, používá. "Český denník" 6. června napsal to, co tady rozvedeně dnes řekl kol. Navrátil: "Sociální demokracie hraje nedůstojnou hru se státními zaměstnanci a učiteli. Zrovna tak, jako ostatní strany bývalé koalice, i ona byla a je zavázána čestným slovem, že se přičiní, aby platový systém byl proveden s platností od 1. ledna 1926, i ona byla zavázána slibem, že veškeré jednání urychlí. Ve skutečnosti však o žádné urychlení neusilovala a nikdy sama ze své vůle podnět k urychlení nedala, naopak jednání prodlužovala a překážky dohody nechala odklizovati jiným. Konstatujeme, že zástupce strany sociálně-demokratické prohlásil, že bude-li odstraněn paragraf o kongrue, není již překážky k projednání zákona v, plénu poslanecké sněmovny. Starala se nějak sociální demokracie o to, aby tento paragraf byl z předlohy odstraněn atd. atd.?" Kolik slov, tolik demagogie. A já, aniž bych používal způsobu, který by mohl býti rovněž označen slovem demagogie, půjdu na věc samu. Kol. Navrátil, ale spíše ti, kdo ho do debaty poslali, budou míti příležitost viděti, dá-li se jejich výklad o věci udržeti nebo ne. Při jednání o zákonu 286 z r. 1924 nebyla to národní demokracie jediná, a nebyla to národní demokracie vůbec, jak bylo prohlašováno, která by byla vnutila do tohoto zákona § 3, odst. 3: "Vláda se vyzývá, aby předložila do konce r. 1925 předlohu zákona o novém platovém systému", nýbrž byly to strany socialistické. Jak k tomu došlo, ještě uvidíme. Tenkráte v řadách státních zaměstnanců nastalo obrovské ulehčení. Konečně tedy budeme zbaveni nejtěžších nesrovnalostí a křivd, které byly na nás spáchány zákonem 394 z r., 1922. To šlo jako oheň řadami státních zaměstnanců. Nové naděje v lepší budoucnost vzpružily řady zaměstnanců. Dovolávání se spravedlnosti, demokracie, uznání práva a smysl pro čestné vyrovnání sociální nalezly konečně ohlasu. Tak bylo míněno. Ještě jednou podařilo se vládnoucím občanským stranám strhnouti na sebe důvěru státních zaměstnanců. Déle jednoho roku byly tyto naděje živeny, déle 1 roku byla živena tato jistota, že na konec přece se nestane to, co ti socialisté vykládali, že nedojde u nás k rozložení národa na třídní tábory, že naše buržoasie kapitálová není taková, jaká byla buržoasie německo-židovská. Však oni nám odplatí všechno, co my jsme pro tento stát, který také tvoří základnu jejich lepšího života, udělali. Tak byli přesvědčeni zaměstnanci. Pak přišlo v předvečer voleb prohlášení vlády. Národní demokracie ústy svého muže na této tribuně považuje volby za první z příčin oddálení projednání zákona. Nepravda. Volby, byly-li chtěny, byly chtěny pro záchranu těch věcí, které v zákoně musily býti, měli-li zaměstnanci opravdu se dočkati zlepšení a ne zhoršení své situace.

Tvrzení národní demokracie se nedá udržeti po této stránce. Volby byly způsobeny tím, že právě národní demokracie, aspoň po této stránce mluveno, hledala, jak by př požitkovém systému udělala dobrý obchod pro svoje lidi, pro své zájemníky, pro kapitál. V předvečer těchto voleb bylo dáno čestné prohlášení předsedy vlády tehdejší nejenom jménem vlády, nýbrž i jménem koalovaných stran. Požitkový systém bude proveden s platností k 1. lednu 1926, a v tomto prohlášení vlády byla také slova, která usvědčují národní demokracii z nepravdy, když mluví tak, jak mluvil její zástupce a jak píše její tisk. Tam totiž stojí, že vláda použije této příležitosti k tomu, aby prozkoumala a dala propočítati veškeré návrhy odborových organisací, aby po nových volbách mohlo býti nerušeně na zákoně pracováno. Tak se mně zdá. když vzpomínám těchto slov v prohlášení vlády, že to nebylo tak docela v pořádku s touto osnovou a že to nebylo docela tak hotovo, aby někdo mohl snad přijíti a právem snad vytýkati, že volby zdržely uzákonění předlohy. Nebýti voleb, nebyla by tato předloha také uzákoněna, poněvadž než takový zákon, jaký by! tento ještě před volbami, tedy raději žádný. A uvidíme, proč. Státní zaměstnanci na toto čestné slovo vlády dali všechno, hájili toto čestné prohlášení vlády proti všem lidem zlé vůle, kterých jest u nás jako jinde vždy více, než lidí dobré vůle. Konečně po úmorném jednání téměř 3/4 roku dlouhém je předloha hotova, má býti projednána parlamentem a prosím, sledujte: Přímo před samým splněním čestného slibu vlády a koaličních stran, přímo před samým uzákoněním platových zákonů dochází k událostem, k nimž opravdu v zájmu klidného vývoje tohoto státu nemělo dojíti. Před požitkovými zákony hozen byl na stůl sněmovny celní sazebník a na požitkový zákon zavěšena byla kongrua. Což nechápete, pánové, jak jsme svému čestnému slovu udeřili ve tvář? Což nechápete, že není lidí tak hloupých mezi státními zaměstnanci a v našem národě vůbec, aby neviděli, jak jste zde čestného závazku použili k nečestnému čachru, abyste udělali podmínkou splnění tohoto čestného paktu obohacení se, útok na pokrok, políček ve tvář vší pokrokovosti tohoto národa v době, kdy připravujeme se slaviti u příležitosti Husových oslav také náš demokratismus, naši pravdymilovnost, naše bezelstí a náš smysl pro demokracii? V této době máte plniti čestné slovo, ale pokálíte plnění tohoto slova takovým způsobem, že v historii nenajdeme podobného.