Řekl jsem, že jsou zde však i mnohé nedostatky
a bohužel mohu říci, že těchto
nedostatků je veliká řada. Když se hovořilo
o těch nedostatcích, ke kterým ještě
přijdu - aspoň ty kardinální chci
vytknouti - vždy při každém jednání
bylo poukazováno jen a jedině na finanční
stránku. Nechci mluviti o často přemrštěných
požadavcích jednotlivých skupin, poněvadž
je přirozeno, že každý oceňuje
svoji práci nejvýše. To jsou věci, které
se dají vždy srovnati určitým jednáním,
kompromisem, ale otázka finanční byla vždy
překážkou, aby nedostatky, které v tomto
ohledu skutečně jsou, byly odstraněny. A
tu vzpomínám opětně bývalého
ministra financí inž. Bečky. Když
jsme s ním jednali v bývalé t. zv. "desítce"
a žádali ho, aby větší obnos dal
k disposici, konstatuji, že pan ministr financí tehdy
prohlásil: Ano, jsem ochoten třebas jíti
do miliardy, ale s tou podmínkou, že najdete a povolíte
úhradu. - Proto opakuji znovu, že všechny tyto
nářky a žalování, že pozměňovací
návrhy nebyly provedeny, nespadají na účet
národní demokracie, nýbrž na účet
těch, kteří obtíže v úhradové
otázce dělali. (Tak jest!) Je to neupřímnost
přímo cynická a divím se tomu, když
se jedněmi ústy žádá tolik a
tolik set milionů více a zároveň těmitéž
ústy nechce se dáti ani těch, 650 milionů,
které tvoří základ celého zákona.
To je neupřímnost přímo cynická,
opakuji znovu. (Výborně!)
Když nám byla dána tato tvrdá direktiva
panem ministrem Englišem, což je ostatně
známo, tu nám nezbývalo nic jiného,.
než buďto v rámci těch 650 milionů,
které - skutečně jsou na to preliminovány,
jedněm - vzíti a druhým dáti, nebo
nechati zákon tak, jak byl vládou navržen.
Uznáte, že je lépe - dávati než
bráti. Ale nenamítal bych nic ani tehdy, kdybych
viděl, že se někomu nadmíru měří,
ale všichni uznáte, že i tam, kde na pohled ciferně
se zdají platy úžasné, je to skromné
a chudé, a že se to ani při těch největších
platech neděje.
Ostatně, kdyby se i u těch několika největších
úředníků něco vzalo, dohromady
nedělalo - by to ani krytí toho nejskrovnějšího
pozměňovacího návrhu pro tu nejchudší
kategorii.
Hlavní vadou celé osnovy je to, že ačkoliv,
se učinila zásada, že školské vzdělání
má býti, respektováno, se ani této
hlavní zásadě nevyhovuje, nebo jen velmi
nedostatečně vyhovuje. Je to hlavně u středoškolského
úřednictva, kde musím konstatovati, že
i činitelé, kteří přímo
měli vliv z úředního místa
na studie a návrhy zákona, přiznali, že
skutečně středoškolské úřednictvo,
zvláště to, které má ještě
odbornou zkoušku, kontabilitu, atd. je velice nespravedlivě
v tomto zákoně posuzováno.
Ale bohužel i nejlepší vůle těchto
činitelů i nás, aby otázka tato byla
napravena, setkala se zase s jediným odporem, a to s finančního
hlediska, takže musím opakovati jako refrén
v celé své řeči, že zase jenom
úhrada a finanční náklady byly překážkou,
aby tato otázka v zákoně byla řešena.
Stejně vidíme, že je velmi nedostatečně
řešena otázka absolventů nižších
průmyslových škol. Víme, že i jiné
odborné školství je zde nedostatečně
odlišeno od nižších služeb, ale doufáme,
že při prováděcím nařízení
tyto tvrdosti dají se v mnohém ještě
napraviti.
I otázka certifikatistů a oficiantů potřebuje
dalšího řešení. Nám nepodařilo
se v zákoně samém prosaditi všechno,
co jsme za spravedlivé uznali, ani to, aby nabytá
práva kteréžto heslo je stěžejním
v celém zákoně byla příkladně
u certifikatistů také zachována. Ale my doufáme,
že v prováděcím nařízení
a zejména i vzhledem k možnosti individuelní
k vyrovnání nesrovnalostí snad v zaslouženějších
jednotlivých případech náprava se
zjedná.
Velmi neuspokojuje nás řešení otázky
ženské. Plně uznáváme rozhořčení,
jehož jsme svědky každé chvíle,
jednak ve schůzích, jednak v různých
dopisech a memorandech, kterými jsme bombardováni
v pravém slova smyslu. Ale zde veškeré snahy
naše, aby zrovnoprávnění žen ve
službě bylo až do posledního puntíku
provedeno, bohužel narazilo na odpor administrativy a nebylo
možno, abychom tuto věc vyřešili tak,
jak si toho ženy žádají. Zvláště
jsme velmi namítali proti omezeni příjmu
v době mateřství, namítali jsme proti
tomu, že zrušení celibátu má býti
odvoláno, ale prohlašuji, že nezřekli
jsme se ještě nápravy v těchto bodech,
nýbrž pokusíme se, abychom je uplatnili ještě
v plénu a dosáhli tam určitého úspěchu.
Také zrušení odbytného vdaných
zaměstnankyň, učitelek vdaných v případě
odchodu ze služby je pro nás věcí nevyřešenou
a nebylo-li možno v tomto zákoně otázku
tu k dobrému vyřešiti, jistě se tak
stane při projednávání pensijního
zákona.
O dalších nedostatcích, že čekatelská
doba byla příliš prodloužena a jiných,
nemám bohužel času, abych dále hovořil.
Myslím však, že musím se dotknouti jedné
věci, kterou zvláště neseme trpce v
této otázce, totiž převodu, neboť
náš názor je, že převod tím
způsobem, jaký se navrhuje v zákoně,
je velmi nespravedlivý. Zásada by byla dobrá,
zásada přímo vědecky, bych řekl,
jaksi vymyšlená, že tam, kde jmenováním
určitá kvalifikace, úřad, výkon
se honoruje, kde zásada systemisace v zákoně
je uplatňována, i převodově musí
býti tato zásada uplatňována. Ale
nepřihlíželo se k tomu, jak různá
jmenování nejen v různých resortech,
ale i úřadech byla prováděna, takže
zde byly rozdíly tak úžasné, zvláště
když se poukazovalo na bezvýznamnost jmenování
vzhledem k automatice, že základem pro spravedlivý
převod nemůže býti jmenování.
Bohužel, museli jsme přistoupiti i na tento velice
krutý bod, ale dosáhli jsme alespoň toho,
že nesrovnalosti, které by vznikly, budou vyrovnány
individuelně. Bude naší povinnosti, abychom
takové vyrovnáváni uplatňovali tou
měrou, aby nebylo příliš skoupé,
nýbrž všude tam prováděno, kde
dotyčný zaměstnanec vyrovnáni takového
zasluhuje.
Brzy jsme vystihli obtíže, které v této
věci převodové nastávají odporem
vlády proti našemu návrhu, aby se převod
stal skutkem podle požitků. Proto my z národní
demokracie jsme první vystihli situaci a žádali
jsme, aby jako průprava pro tento převod, když
má býti jmenování jeho podkladem,
bylo provedeno velké generální jmenování
těch, kteří v posledních návrzích
při jmenování byli navrženi během
posledních let. Byli jsme přesvědčeni,
že tím získá zaměstnanectvo a
úřednictvo možnost jmenováním
se dostati do vyšší stupnice, zvláště
když je zde tvrdé ustanoveni, že povyšování
bude znesnadněno vázáním převodovým.
Domohli jsme se toho, že vláda konečně
přistoupila na formu resoluce, a opakuji znovu, že
bude naši povinnosti, abychom skutečně alespoň
normálně spravedlivé prováděni
této resoluce sledovali a také svým vlivem
docílili. Kdybych měl shrnouti celý tento
zákon jako výslednici pro zaměstnance, myslím,
že, měl bych skončiti, pokud kritisuji nedostatky,
poukazem na naprosto nedostatečnou ciferní výši
platů. Nejtrpčeji neseme, že ciferně
ve schématu, t. j. ve vlastních platech bylo velmi,
velmi skoupě měřeno. Bylo nám řečeno,
že je podkladem šestinásobek příjmu,
který byl v roce 1914. Jistě by to každý
uvítal. Vždyť zaměstnanci se stali tak
skromnými, že již ani hlasitě se neozývají,
jak to bylo zvykem po převratu a dokonce i za Rakouska.
Oni vědí, že musí přinésti
určité oběti celku, ale musíme potvrditi,
že šestinásobku nebylo dosaženo všade,
nemluvě ani o vyšších kategoriích,
které mají 4 1/2 a 5 násobek, ale ani
u úřednického minima existenčního
nebylo 6násobku dosaženo. Příčiny
jistě jsou ty, že se očekává
určité vyrovnání hladiny zlaté
měny hladinou cenovou, ale tu myslím, že není
dnes času ještě pomýšleti na toto
vyrovnání. Když se vyslovila zásada.
měl býti 6násobek skutečně
cifrou, která by se byla mohla vypočítati,
aby zaměstnanec věděl: když jsem měl
podle norem v roce 1914 tolik, mám nárok na 6násobek,
a věřte, že každý zaměstnanec,
který by to počítal, přišel by
k vyšší cifře než mu zákon
poskytuje. To neplatí pouze o nižších
kategoriích, nýbrž i vyšších
a nejvyšších, neboť té cifry u nikoho
téměř dosaženo není a jestliže
se odvolává zákon na to, že povýšením
získá úředník tohoto násobku,
musím říci, že takového povýšení
by dosáhl i podle dřívějších
norem.
O nedostatečnosti učitelské osnovy bude pohovořeno
zvláště. Chci zde jen podotknouti, v že
i my jsme nespokojeni a že se budeme domáhati nápravy
v plénu. Stejně bude promluveno zvláště
o samosprávě, a upozorňuji, že jsme
to byli my, kteří jsme byli v nejužším
kontaktu s odborovými organisacemi, které jsou svědkem
dobré vůle pomoci ve stylisaci tohoto paragrafu
všem, kteří se cítí býti
ohroženi.
Mluvím o tom, že se domáhala národní
demokracie různých náprav a že činila
různé výtky, a tu mohu říci,
že uplatňovali jsme to všade, nejenom svým
zástupcem v ministerské radě, nejenom v konferenci
bývalých koaličních stran, ale i v
odborových komisích, ke kterým byly strany
koaliční zvány. Pracovali jsme velmi svědomitě
a důkladně. Proto výtky komunistů
z doby, kdy ještě socialisté nebyli s nimi
v jedné frontě, že jsme jednal-i povrchně
a neseriosně, nejsou správné, neboť
my právě jsme byli v nejužším styku
s oněmi faktory, kteří jsou znalci a kteří
jsou autory zákona a nabyli jsme tudíž dosti
příležitosti, abychom uplatnili tak své
názory.
Musím při této příležitosti
vzpomenouti kol. Bergmanna, Kol. Bergmann napadl
v sociálně-politickém výboru nár,
demokracii. O tom, zda je slušné, z kolegiální
konference šesti kolegů, kteří si dali
slovo, že budou o zákoně pracovati k dobru
věci, ale že nezneužijí obsahu řečí
k politické agitaci z oken, a vynášeti věci,
ani nemluvím, Kol. Bergmann napadl již, byť
nepřímo, kol, Brodeckého způsobem
naprosto nekvalifikovaným v "Československých
listech železničních". Kol. Bergmann
řekl v sociálně-politickém výboru,
že národní demokracie a ostatní buržoasní
strany kongruální a celní většiny
nepodporovaly jeho návrhy. Konstatuji, že to je úžasná
nepravda a divím se, že může poslanec
něco tak nepravdivého. jenom toho slova chci užíti,
vypustiti z úst. Konstatuji, že všechny návrhy,
které kol. Bergmann předkládal, byly
námi do posledního puntíku podporovány
a ani jeden jediný návrh nenarazil u nás
na odpor. A konstatuji, že i kol. sen. Pánek a
i kol. Bergmann sám, když byli ještě
v majoritě - dnes ovšem mají úplně
jinou ideologii - si pochvalovali, jak zvláště
za předsednictví dr Kramáře šla
konference hladce a jak právě dr Kramář
často koncedoval mnoho socialistům, co jiný
předseda druhého dne odvolával, poněvadž
dr Kramář byl velmi ústupný.
A tu se odvažuje kol. Bergmann vysloviti svými
ústy takovou nepravdu.
Musím říci, poněvadž jsem k tomu
vyprovokován, také několik slov k těmto
komisím a konferencím. V těchto komisích
nebylo žádného hlasování. V těchto
komisích přednášeli jednotliví
členové postuláty svých stran, resp.
organisací, na změnu obsahu tohoto zákona.
Všecky tyto návrhy byly podporovány. Konstatuji,
že kol. Bergmann sám dobrovolně od těch
svých návrhů, které vláda neakceptovala,
ustoupil, a že je tudíž nepravdou, jestliže
tvrdí, že jen proto, že jsme ho nepodporovali,
se nestali skutkem. My všichni musili jsme ustoupiti, já
to nepopírám, v zájmu věci, aby se
uskutečnila osnova. Tolikrát byl nám dáván
nůž na krk, že nepřistoupíme-li
na názory vlády, že bude zákon odvolán,
že se nestane ani předmětem jednání
parlamentního! A proto je to nekvalifikované, když
se tvrdí, že jen z nedostatku podpory ostatních
stran, zvláště dnes t. zv. buržoasních,
byla znemožněna náprava.
Ještě mnoho bych měl říci o jednání
v těchto komisích. Ale absolutně nechci nic
vynášeti, neboť musil bych říci
příkladně i to, že to byl právě
člen československých socialistů,
o kterém se velmi pochvalně vyslovovali oni činitelé,
kteří rozhodovali o osnově, že je velice
kulantní, přístupný a kompromisní.
Velevážení, měl bych přistoupiti
ještě k dalšímu líčení
obtíží, které povstaly v poslední
době. Nechci již o tom mluviti, protože kol.
Ježek se dotkl otázky junctimu cel a kongruy.
Opakuji to, co řekl on správně, že kdyby
osnova byla bývala se stala skutkem v minulém parlamentě,
že toho junctimu by nebylo, že dnes situace pro prosazení
cel i kongruy byla by jistě daleko horší, že
dnes předmět tak ožehavý, jako je požitkový
systém, nebyl by se mohl státi součástkou
výkupnou. Pochybuji velice, že by se bylo podařilo,
za té situace, kdyby byl požitkový systém
již dávno absolvován, prosaditi tak lehce cla,
ale zvláště ne v té formě a v
těch cifrách. A totéž platí o
kongrui. A proto ti, kteří přivodili předčasné
rozpuštění parlamentu a odmítáním
úhrady uzákonění požitkového
systému v minulém parlamentu zmařili, ať
si se svým svědomím vyřídí,
proč tyto skutečně velmi nepopulární
věci přišly nyní na stůl dnešního
jednání a proč se musí státi
skutkem, neboť každý musí přiznati,
že odpor náš a odpor ostatních proti clům
a kongrue byl by pohřbením a zmařením
požitkového systému. To jsme si nemohli vzíti
na svědomí nejen v zájmu zaměstnanců,
ale v zájmu pořádku a klidu ve státě,
neboť škody, které již nadělal průtah
jednáním, jdou do velkých milionů.
(Hlas: To není pravda!) To je naše přesvědčení
a jsme si jím alespoň tak jisti, jako ten, který
vykřikl, že to není pravda. My jsme předložili
také ještě jednu resoluci, a to, aby povýšení
na základě provisorní systemisace bylo provedeno
s platností zpětnou od 1. ledna. I tu doufáme,
že se nám podaří tuto spravedlivou věc
také prosaditi.
Je otázka, co nyní s těmi všemi nedostatky,
které v zákoně jsou. Řekl jsem již
jednak, že považujeme zákon za provisorium. Ale
máme ještě možnost jednu, abychom alespoň
v mnohých bodech nápravu zjednali. Předně
je to prováděcí nařízení
a ve shodě s ním je to otázka systemisace.
Bylo zde řečeno, že prováděcí
nařízení má možnost zákon
buď zlepšiti nebo zákon dobrý zhoršiti.
Tento zákon potřebuje velkého zlepšení
a proto tím vážněji musíme sledovati
vývin prováděcích nařízení
a trvati na tom, aby nám byla opět dána příležitost,
abychom na nich pracovali, zvláště když
bylo od nás žádáno, abychom se exponovali
a uplatňovali své znalosti a vědomosti při
jednání o zákonu vlastním. Máme
plné právo, když jsme byli desavuováni
těmito nedostatky, abychom nedovolili, aby dílo,
na kterém jsme pracovali, bylo nedostatečným
prováděcím nařízením
zkaženo. Proto apeluji na všechny strany, které
mají vliv, aby nepustili se zřetele tento důležitý
moment, t. j. aby také za účasti stran bylo
prováděcí nařízení vydáno.
Systemisace je vlastním základem nového systému.
Již ta slova jsou vlastně totožná. Je
nesporno, že skoupá systemisace zklamala by svým
výsledkem naděje v tento zákon. Naproti tomu
však systemisace, ne snad opulentní, ne nespravedlivě
velká, ale spravedlivá, která by rozčlenila
veškerá místa, která by využila
také možnosti sedmi stupnic, která by nebyla
skoupá a neomezovala se pouze na systemisování
míst, která dnes již jsou systemisována,
která by rozdělila výhody, které přináší
nový systém, mezi veškeré zaměstnance,
aby viděli, že když vyšší výkony
konají, dostanou i vyšší plat, aby se
tak snažili kvalifikovanější prací
vyšších míst dosíci, taková
systemisace by zákon učinila dobrým. Bude
to tedy zase naším úkolem, abychom zabránili
nedostatečné systemisaci. Chápu zaměstnance
a úředníky. Konstatuji, že nemají
důvěry ke vládě. Naopak všeobecně
jsou hlasy slyšeny, že vláda bude velice skoupá,
že výsledky systemisace, na které poukazuje
i pan dr Engliš jakožto na větší
vydání, které v dohledné době
bude zjevným, velmi zklamou a že zde bude opět
záležeti na nás. Myslím, že dovedem
uplatniti, aby skutečně systemisace byla provedena
tak, jak nám původně při jednání
komisionelním bylo nejen slibováno, ale také
již naznačeno. Je ještě mnoho věcí,
o kterých by se mělo mluviti. Hlavně o prováděcím
nařízení, aby se nezapomínalo hraničářů,
aby přeřazení jednotlivých měst
do vyšších skupin míst bylo štědřejší.
Nechci zdržovati těmito detaily, ale přece
jen musím se zmíniti ještě o železnicích.
Naši železničáři měli vždy
privilegované postavení mezi veřejnými
zaměstnanci. Bylo to již za Rakouska, které
přece nebylo tak přespříliš spravedlivé,
ale když právě Rakousko uznalo, že těžké
výkony železničních zaměstnanců
a, úředníků, vázanost ve službě
atd., vyžadují také většího
honorování a ocenění, trvám
na tom, aby tyto přednosti železničářů,
které byly uznány zákonem čís.
541, také plnou měrou byly uznány při
sdělávání služebního řádu
na podkladě nového zákona. (Tak jest!)
Máme zde rámcový zákon zásluhou
členů komise, tento rámec je velice široký
a má i pasus, že se má přihlížeti
na zvláštnosti a risiko služby. Jistě
v této věci jsme všichni za jedno, že
bude opět záležitostí politických
stran, aby se svými členy bývalé komise
postaraly se o to, aby této zásadě také
plně bylo vyhověno.
Nemohu, bohužel, otázkou detailně se zabývati,
ale přece chci co nejvehementněji říci
jedno: Ozývají se hlasy, že zaměstnancům
železničním při té příležitosti
bude musiti býti ubráno z jejich výhod. Konstatuji,
že tyto výhody jsou již právem, a součástí
platu, jsou oním plus za risiko života, za risiko
zdraví, za přesnost a hájení velkých
hmot a majetků v veřejných. (Výborně!)
Malá diference platová, která může
obnášeti 50, 100, 200 až 300 korun, nevyváží
vše, co jsem vypočetl. (Tak jest!) Jde o
to, aby alespoň z morální stránky
železniční zaměstnanci byli ocenění
alespoň tou měrou, jako dosud, pokud železnice
existují. A vážení pánové,
nepřeceňujte tyto výhody! Jsou velmi nepatrné,
když je vypočtete ciferně. Je to pouze, řekl
bych, majetek, kterého málo kdo z těch zaměstnanců
užívá. Jest to spíše morálně
cenný majetek, neboť statistika, kterou byste dostali
od ministerstva železnic, by vám dokázala,
že na volné lístky téměř
vůbec se nejezdí, ačkoli se proti nim tolik
brojí, a že jsou režijní lístky
dražší než lístky dělnické,
že uhlí, když je i dostanou levněji, jest
mizerné a že nemůže si zaměstnanec
vybrati. V tom jest veliký význam této výhody.
Proto končím tuto kapitolu o železnicích
a prohlašuji, že nemáte práva a nesmíte
ani pomysliti na to spojovati s novým služebním
řádem nějaké omezení výhod
železničních zaměstnanců.
Při této otázce železnic by se mělo
také mluviti o výhodě slovenské, ale
doufám, že o ní promluví pan kol. dr
Rehák a že bolesti, které jsou na Slovensku
a Podkarpatské Rusi, osvětlí a stanoviska
národní demokracie k nim objasní.
Chci končiti přece jen určitým přehledem,
v čem vlastně spočívá příčina,
proč naši úředníci a zaměstnanci
s pevnými platy jsou posledními, na něž
se s úpravami myslí a proč i nyní
v tomto okamžiku musili couvnouti moci, neboť nebylo,
bohužel, ani pro nás žádného východiska
a zase musili býti odstrčeni, a jistě to
vábí, aby se o těch příčinách
přemýšlelo. Shrnul bych tyto příčiny
indirektně v apel na úřednictvo, kterému
svěřena je administrativa, blaho celku, bezpečnost,
ochrana majetku a, končil bych tím, že bych
chtěl promluviti k srdcím a duším úřednictva
toto:
Jen národní sebevědomí a hrdost po
vzoru velikých národů, to jest zdravý
nacionalismus, který tvoří charaktery a mravnost
a je zárukou pořádku, bez kterýchžto
vlastností je nestranná administrativa nemyslitelna.
Jen tak získá opět úředník
politického vlivu a vážnosti u veškerého
ostatního občanstva, jehož, bohužel, nadbíháním
socialismu a dobrodružným plánům ctižádostivých
jednotlivců z velké části již
pozbyli. Vaším heslem, všichni zaměstnanci
veřejní, musí a smí býti jenom
"národ a demokracie". (Výborně!
Potlesk poslanců nár.-demokratických.)
Předseda (zvoní): Dalším
řečníkem je pan posl. dr Lehnert.
Dávám mu slovo.
Posl. dr Lehnert (německy): Dámy a
pánové! Jest přísloví: Plurimae
leges deterrima res publica. Čím více zákonů,
tím horší stát. Je-li toto rčení
správné, pak jistě tento stát, v do
něhož jsme byli vtěsnáni a kde musíme
žíti, není nejlepší. Dnes máme
na denním pořádku a v debatě tři
zákony. Můj ctěný kol. profesor Horpynka
již řekl, co bylo potřebí říci
ku dvěma druhým zákonům, k zákonu
úřednickému a k zákonu o úpravě
platů učitelských, mně náleží,
abych v debatě promluvil o zákonu upravujícím
poměry obvodních a obecních lékařů.
Při všech zákonech, které jsme v této
sněmovně měli vyřizovati, věrni
svému programu, vždy jsme se nejprve tázali,
jaký účinek budou tyto zákony míti
na blaho našeho německého národa v této,
zemi. My přece nejsme rovnoprávnými občany,
my jsme občany druhé třídy, my jsme
heloty, čeledíny u Čechů a musíme
každý zákon posuzovati podle toho, jaký
účinek přinese do poměrů mezi
heroy a služebníky. My přece již 7 let
žijeme ve stavu úplné nejistoty a bezprávnosti.
Každý německý občan a majitel
pozemku bojí se o své vlastnictví, každý
německý úředník o svoji existenci,
my všichni o svoji svobodu. Jest to smutné, avšak
pravdivé, že demokracie ve státech střední
a východní Evropy, které Lloyd George jmenuje
národy vyhrabanými z hrobu, jest od počátku
své novopečené nádhery horším
obrázkem než nejbezohlednější tyranové
v době předválečné. Tato bezohlednost,
abych neřekl surovost a nesvědomitost, ovládá
celý státní aparát, naplněný
novým protekčním lidským materiálem.
Přímo to působí hrůzu a nemá
příkladu v dějinách. Po porážce
prokletého, zločinného národa německého
ve světové válce měl přece
v Evropě zavládnouti věčný
mír, v nové Evropě Masarykově a
Benešově měla začíti doba
blahobytu, svobody, kultury a civilisace. Co však nyní
vidíme? Nyní vidíme, že každého
roku vydávají se miliardové obnosy na pomůcky
ku ničení lidských, životů. Jde-li
však o to, aby byli lidské životy zachovány,
aby bylo podporováno zdraví, aby byl povznesen lidský
rod, tu se každý haléř a fenik třikráte
obrátí, než se obětuje jako pojišťovací
premie pro budoucnost, aby v pozdější době
nebylo nutno dělati větší výdaje.
Československo jako pokrokový stát vytvořilo
si vlastní ministerstvo zdravotnictví. Na venek
to zní velmi krásně, ale je to zvláštní
stav zde žíti. Je patrně dvojí zdraví,
zdraví Čechů a zdraví národů
menšinových. Obojí jsou zajisté lidmi
a u obou jsou tytéž otázky zdravotní.
Zdálo by se, že ministerstvo zdravotnictví,
když už ve všech jiných otázkách
hrají roli momenty politické a národnostní,
právě v této otázce bude s veškerým
obyvatelstvem bez rozdílu národnosti stejně
jednati. Avšak tomu tak není. Na podporu zdraví
Čechů vydávají se lehce obnosy milionové.
Již v nejbližších dnech dočkáme
se velikého divadla, které je vypočteno pro
celý svět. Byli pozváni všichni národové,
dokonce i Německá říše. Zde ve
stadionu bude ukazovati Sokolstvo v jak bohaté míře,
nádheře a kráse celý český
národ se oddává tělesným cvičením.
Na to se lehce seženou miliony. Když však německý
tělocvičný spolek zažádá
u ministerstva zdravotnictví o subvenci na hřiště
pro děti, na tělocvičnu, na zřízení
plovárny, tu najde vždycky hluché uši,
když se podá žádost, tu najednou má
všemožné nedostatky, tu se vždycky najde
háček, aby byla odmítnuta, vrácena,
až toho mají lidé dost, a vůbec zřeknou
se jakékoliv státní podpory. Tedy také
na tomto poli, kdy jde jenom o lidský život a zdraví,
jest v šovinistickém Československu ředitelem
a soudcem národnostní český šovinismus.
Že veřejná zdravotní péče
nemůže býti prováděná
bez spolupůsobení lékařů, jest
jasné. Již ve starém Rakousku v létech
80-tých byl proto zaveden systém obvodních
lékařů. Autonomním tělesům
okresním bylo ponecháno je ustanovovati, ve větších
městech s vlastním statutem pak magistrátu
nebo městskému zastupitelstvu. Stát podržel
jenom vrchní dozor a úpravu služebního
poměru. Nyní v novém státě
stalo se jinak. Starý systém, jaký byl v
Rakousku a jaký trval zde, než nastala nová
úprava, měl jistě mnoho vad. Jest však
rovněž jisto, že nynější státní
systém ani pro obyvatelstvo, ani pro lékaře
nepřinesl zlepšení proti systému dřívějšímu.
Naopak. Dříve pracoval lékařský
úředník přímo s obecními
úřady. Krátkou cestou se všecko vyřizovalo.
Bez mnoha psaní provádělo se prakticky, čeho
bylo třeba. Nyní však musí všecko
jíti přes státní okresní úřady,
od oznámení případu o nakažlivé
nemoci až do okamžiku, kdy je vyrozuměn úřední
lékař a může zasáhnouti a učiniti
opatření, aby se taková nemoc nerozšířila
mezi obyvatelstvo, je to proti dřívějšku
značná oklika aspoň nejméně
o jeden až dva dny. Neboť oznámení musí
jíti nejprve do okresního města, z okresního
města dojde teprve poukaz dolů, spíše
oznámení o oznámení a výzva,
aby se zařídilo potřebné. Dříve
to by!o praktické s méně psaním, nyní
je to byrokratické a píše se při tom
mnoho. Já však tvrdím, že tento starý
byrokratický šiml, který se nikde neosvědčil
a zvláště je nesympatický lékařskému
stavu, naprosto nemá možnosti dostati káru
kupředu. Když už v jiných odvětvích
správních selhal, v oboru zdravotnictví selže
teprve důkladně. Neboť statistikou se neuzdraví
žádný člověk, a oběžníky
se nezabrání žádné epidemii.
Ovšem na venek možno blýskati se skvělým
číselným materiálem, avšak prakticky
se tím nedosáhne žádného výsledku.
Z tohoto sestátnění lékařského
systému nemá tedy národ prospěchu
a lidové zdraví také ne.