Podívejme se teď na platy. Generál a sekční
šéf bude míti i s činovným dohromady
93.000 Kč. Zřízenec, který byl napřed
2 roky na jiném než systemisovaném místě,
pak 5 roků čekatelem, bude mít v Praze, kde
je nejvyšší činovné, i s činovným
9.300 Kč, což je právě desetina. Na
platech je také patrno, co si buržoasie nejvíce
cení. Generál se může dostati k 93.000
Kč ročního přijmu. Universitní
profesor bude míti s činovným nejvýše
75.600 Kč a teprve, když v tomto nejvyšším
služném byl alespoň 3 roky, vykázal
vynikající práce ve svém oboru, může
býti takovýto universitní profesor k návrhu
ministerstva školství a ministerstva financí
a po slyšení zvláštní komise vysokých
škol odměněn zvláštním přídavkem
12.000 Kč. Bude míti pak o 5.400 Kč ročně
méně nežli generál. Kdo je odborník
v zabíjení, má ve státě, jehož
zakladatelem je podle souhlasného názoru všech
vlastenců universitní profesor a filosof, vyšší
plat, než největší vědátoři.
Tento poměr mezi odborníky v zabíjení
a mezi lidmi pracujícími zůstává
i v nižších kategoriích. Výpomocný
učitel se zkouškou učitelské dospělosti
nebo s maturitou na střední škole dostane adjutum
učitelského čekatele za dobu skutečné
služby, t. j. prakticky asi za 10 měsíců.
To bude činiti ročně 9.250 Kč. To
dostane v Praze stejně jako na venkově. Naproti
tomu rotmistr v nejnižším platovém stupni,
který slouží v Praze, nebo četník,
který slouží v Praze, bude míti ročně
10.500 Kč. Jak je viděti, má kultura nějakou
cenu?
Srovnejme teď plat zřízence, rotmistra a četníka.
Zřízenec, když již je skutečně
definitivním, t. j. nejméně po 7 letech služby
ale pravidelně po mnohem více letech - dostane platu
6.300 Kč ročně a činovné podle
toho, kde slouží, v Praze 3.000 Kč, v nejmenších
místech 1.656 Kč ročně. Není-li
povýšen do další platové stupnice,
skončí s platem 11.700 Kč a s týmž
činovným. Je-li jednou povýšen, může
dosáhnouti nejvyššího platu 13.056 Kč,
je-li dvakráte povýšen, t. j. byl-li dvakrát
upotřebitelný a důvěry hodný,
14.400 Kč ročně. Činovné zůstává
stejné.
Rotmistr počíná s platem 7.200 Kč,
činovné má v největších
místech 3.300 Kč a v nejmenších místech
1.824 Kč. Má tedy rotmistr ihned na počátku
v platech rozdíl o 900 Kč, u nejvyššího
činovného rozdíl 300 Kč a u nejnižšího
činovného rozdíl o 168 Kč. Není-li
rotmistr povýšen, končí s platem 13.056
Kč, t. j. s týmž platem jako jednou povýšený
zřízenec, ovšem s vyšším činovným.
Je-li povýšen, končí s platem 14.400
Kč a má tedy více, protože má
větší činovné než nejstarší
podúředník. Je-li dvakrát povýšen,
končí s platem 16.000 Kč a o tom se ovšem
podúředníkovi již ani nezdá.
Četník začíná s týmž
platem jako rotmistr, má však větší
postupové přídavky a tak bez povýšení
končí již s platem 14.400 Kč, t. j.
s nejvyšším platem podúředníka
a s vyšším činovným. Je-li povýšen
jednou, končí s platem 16.500 Kč a je-li
povýšen dvakráte, končí s platem
22.200 Kč. Při druhém povýšení
se mu zvyšuje činovné, takže dostává
tolik, jako úředník v VII. platovém
stupni. Při tom u rotmistrů a četníků
není stanovena žádná čekatelská
lhůta a nejsou povinni ztráviti několik let
v nějaké státní službě,
dříve nežli se čekateli stanou.
Nepovažujeme platy rotmistrů ani četníků
za dostatečné, zvláště ne platy
počáteční. Nesrovnáváme
je proto, že bychom je považovali za nepřiměřené,
nýbrž proto, abychom ukázali na celkovou tendenci
návrhu (Tak jest!) upevniti státní
stroj jako mocenský aparát buržoasie proti
proletariátu. Ať se nikdo nevymlouvá na nebezpečí
služby. Nechť nám poví ministerstvo železnic,
jaký počet úrazů připadá
na 100 zaměstnanců u provozu, a nechť nám
vykáže ministerstvo vnitra a vojenství stejnou
statistiku u důstojníků, rotmistrů,
četníků atd. Pro buržoasii jest ovšem
užitečnější ten, kdo nosí
pušku, než ten, kdo se stará o dopravu.
Slibovali jste zlepšení vládního návrhu.
Na místo zlepšení jste však zavedli ještě
čtvrtou třídu činovného pro
nejnižší místa. Tím byli poškozeni
zřejmě pouze nejnižší státní
zaměstnanci, protože na těch nejmenších
místech jsou jenom zřízenci železniční,
poštovní, finanční dozorci, někdy
také rotmistři, učitelé: atd. Tedy
ty nejnižší kategorie jsou touto stupnicí
poškozeny.
Zavedením tříletých místo dosavadních
dvouletých postupů byli zaměstnanci poškozeni
opět. Při dosavadním automatickém
postupu dvouletém bylo přidáváno zřízencům
po 450 Kč. Zřízenec obdržel po 30 letech
na postupech částku 76.050 Kč. Nyní
jsou zaváděny postupy tříleté
a bude přidáváno 600 Kč. Zdálo
by se, že je to stejné, ale spočítáme-li,
kolik dostane zřízenec na postupech za 30 let, uvidíme,
že dostane zřízenec 64.800 Kč. Ušetří
se tedy na jednom zřízenci 11.250 Kč.
Podobná skrývačka jest obsažena v ustanoveních
o vyrovnávacích příplatcích
pro ty, kdož podle nových platů by neměli
dostati ani tolik, kolik mají dosud. Zaměstnancům
se říká, že dostanou vyrovnávací
přídavek a nebudou tedy o nic poškozeni. Ihned
ne, to je pravda, ale při nejbližším postupu.
Pak se jim z částky, o níž by měli
dostati více, odečte 2/3 a při dalším
postupu vždy polovina, a to tak dlouho, dokud vyrovnávací
přídavek nezmizí.
Nebudu se zaměstnávati detaily. V podrobnostech
naše názory jsou patrny z opravných v návrhů,
jichž podáváme spolu s klubem německých
sociálních demokratů na 90. Podle hlasování
o těchto návrzích budou viděti nejen
státní zaměstnanci, nýbrž i všichni
dělníci, jakou kdo dělá politiku,
jak drží dané slovo a jak je mu možno
věřiti i pro budoucnost. (Tak jest!) Státní
zaměstnanci byli již napáleni mnohokráte,
mohou býti napáleni také dnes, ale věčně
to přece nepůjde. Na konec ti, kdož napalují,
ztratí k tomu příležitost, protože
tu nebudou. Ztratí příležitost k napalování
také parlament, protože tu nebude také. (Slyšte!)
Béřete státním zaměstnancům
práva, která byla dobyta v desetiletých těžkých
bojích. Vrháte zaměstnance zpět do
poměrů, které byly ještě před
tím, nežli se začaly budovati odborové
organisace a nežli jste začali vésti zaměstnance
do boje.
Obracím se zvláště k bývalým
vládním socialistům a především
k vůdcům jejich státně zaměstnaneckých
odborových organisací, k panu Brodeckému,
Buřívalovi, Bergmannovi, Procházkovi
a pí. Pechmanové. Vy víte velmi
dobře, co tu bylo útrap, nežli jsme dobyli
sebe menších práv. Víte, kolik lidí
bylo persekvováno, vyházeno ze služby nebo
poškozeno na, postupech jenom proto, že bojovali za
lepší život pod vaším vedením.
Byla by to skutečná tragedie, kdybyste teď
hlasovali pro vládní návrh tak, jak je předložen,
kdybyste teď vzali zaměstnancům práva,
na něž si netroufaly ani vlády rakouské.
Připomínám vám, že k hlasování
dochází v době, kdy se rozhoduje o clech
a kongrue. Nemáte víc povinností starati
se o státní pokladnu než buržoasie. Nemáte
práva ustupovati vládě, která má
dosti peněz pro pátery a nemá peněz
pro skutečně pracující státní
zaměstnance. (Tak jest! Výborně!) Pamatujte,
že svým hlasováním rozhodujete o osudu
státních zaměstnanců jen na čas,
protože stav, který zavádíte, nemůže
býti trvalý, ale o svém osudu navždy.
Můžete spáchati sebevraždu, chcete-li,
proletariát vám nezapomene, rozhodnete-li se hlasovati
pro vládní návrh, že jste měli
méně třídního vědomí
než buržoasie!
V sobotu byl zde spáchán zločin násilí
Internacionálou vydřiduchů a lichvářů
na nejširších vrstvách pracujícího
lidu, neohlížejících se na republiku,
kterou se mnohý z pánů tak rád ohání.
Dnes pak se projednává osnova zákona, která
má i tu tendenci, malým vzíti a velkým
dáti. Tato osnova, tento čachr koaličních
stran se může státi zákonem jen tenkráte,
když se postaví socialistické strany dnes na
stranu těch, s kterými se musel vésti tak
urputný boj proti clům. Vaším přisluhováním
těmto kapitalistickým vrstvám způsobili
jste mnohé zlo a bídu širokých vrstev
pracujícího lidu. Vaším jednáním
umožňujete reakci a kapitalistickou bezohlednost.
Máte za sebou dosti široké vrstvy v tomto případě
státních zaměstnanců a ještě
nikdy jste se neopřeli o tyto masy a nikdy jste nepřipustili,
aby dokázaly svoji nespokojenost, tím méně
jste je vyzývali do boje za samozřejmá práva.
Tyto organisované armády držíte v zajetí
a živíte je heslem trpělivosti a proto ta.
troufalost kapitalistů a reakce. Ona ví, že
jí, nehrozí nebezpečí, protože
spolupracujete na všem tom, co se zde proti lidu páchá.
Jsou vám milejší sinekury, ministerská
křesla, než zájmy státních zaměstnanců
a chudiny. Po zkušenostech sobotního jednání
se cly nesmí. vás nic vázati k těmto
koaličním čachrářům,
protože tímto jednáním vás nemohou
přesvědčiti o nutnosti v zájmu republiky,
nýbrž denně vás učí, že
podpora jejich zájmů je zločinem na obyvatelstvu
tohoto státu. A proto máte morální
povinnost postaviti se s námi proti vládní
osnově o požitcích státních zaměstnanců
a hlasovati pro opravné návrhy, které podáme,
jako my jsme ochotni hlasovati pro všechny opravné
návrhy, ať jsou podány kýmkoliv. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Slovo dále
má pan. posl. G. Navrátil.
Posl. G. Navrátil: Slavná sněmovno!
Dočkali jsme se konečně, že projednáváme
otázku platové úpravy státních
zaměstnanců, učitelů a obvodních
lékařů, ale, bohužel, žádná
radostná nálada nás nenaplňuje, neboť
každý, kdo má opravdový zájem
o existenci zaměstnanců a pořádek
ve státě a o stát sám, je naplněn
trpkostí hlavně z té příčiny,
že tato otázka, která, jak všichni ze
všech pokrokových stran jednomyslně konstatovali,
je nezbytností státní, tak dlouho potřebovala,
než se alespoň k tomuto řešeni dostala.
Jistě že zaměstnanci a úředníci
- a vidíme ty prázdné galerie - pozbyli téměř
i zájmu o průběh našeho jednání,
neboť vidí, že z této otázky eminentně
věcné, stavovské a státní stala
se otázka politická. A v tom spočívá
příčina, proč tento zákon po
dobu téměř jednoho roku stále naráží
na těžké překážky, na neupřímnost,
a tím znechucuje každého, kdo má starost
o bytí či nebytí naší administrativy.
Jistě je nutno, aby každý, kdo uvažuje
o tomto zákonu, také uvažoval o příčinách,
proč se setkáváme s tímto morálním
neúspěchem, jakým nesporně dnešní
řešení je. Je to kapitola pro sebe, a tu jistě
co nejvážněji a opravdově mohu nadpisem
k této kapitole říci: Bez národní
demokracie nebylo ani tohoto zákona, chudého sic,
ale přece jen významného pro veškeré
státní zaměstnanectvo. (Výkřiky:
Pro vysokou byrokracii!) Není pravda.
Nemám, bohužel, času, abych zde mohl popsati
celý historický vývin průběhu
veškerého jednání. Kol. Ježek
sice z velké části již tak učinil,
ale přece dovolte, abych se ještě jen několika
otázkami podrobněji zabýval. Předem
konstatuji, že to byla národní demokracie,
která již po převratě vždy měla
za cíl normální hospodářský
stav zaměstnanců, jsouc si plně vědoma
toho, že pouze uspokojené zaměstnanectvo zaručuje
pořádek a správnou administrativu. Bohužel,
víte, že při každém zákoně,
a bylo jich spousta, naráželi jsme vždy na velký
odpor socialistických stran potud, že musili jsme
brániti každého, kdo vzorně koná
své povinnosti, kdo plní povinnost vyšší,
každého, kdo měl právo na lepší
bytí, neboť byla zde velká vlna, choutka nivelisace,
která je buňkou kolektivismu a dalších
těch utopií a různých problémů,
které jsou základem hesel a frásí
různých jiných politických činitelů.
Pak přišla doba, kdy konečně se uznalo,
že nutno i finančně pozvednouti zaměstnanecký
stav. Přišlo se s t. zv. malou úpravou, která
měla přinésti určité plus,
a tu konstatuji, že jedině národní demokracie
to byla, která prohlásila: Nestačí
malé přídavky, nestačí nedostatečné
vyrovnávání, my žádáme,
aby malou úpravou byly velké nesrovnalosti, spáchané
dosavadními parcielními úpravami, alespoň
tak vyrovnány, aby v dohledné době, kdy se
přistoupí k definitivnímu řešení
této otázky, nebyly příliš velké
diference, které je pak těžko překlenouti.
Čistě s tohoto věcného hlediska chtěli
jsme učiniti určitou průpravu pro velký
úkol, který dnes řešíme, pro
úkol, o kterém jsme plně cítili, že
je velkým a těžkým problémem,
a chtěli jsme také přípravné
práce včas vykonati. Jsem pevně přesvědčen,
že kdyby národní demokracie byla bývala
podporována socialistickými stranami, bylo by se
to provádělo, ale tu, bohužel, musím
konstatovati, že to byli čsl. socialisté, kteří
úporně se proti tomu vzepřeli a kteří,
když neviděli jinou cestu, dokonce intrikami dosáhli
toho, že já jsem nemohl býti v oné komisi,
kde jsem v prvé schůzi tuto zásadu hájil.
To, myslím, je pro každého soudného
člověka dostatečný důkaz, jakými
zbraněmi se proti národní demokracii pracuje.
A tu, vážení, jistě všichni vidíte,
jak veliká chyba se stala tím, že se již
tehdy nepřikročilo na částečné
odbourávání sociální mzdy,
na částečnou denivelisaci, a že již
tehdy další postup nebyl uplatňován
stabilisací platů, které stále byly
nejistými drahotními přídavky. Ale
stalo se. Uplynula od té doby zase část jednání,
přišly zákony č. 286, které tak
velice trpce dotkly se nejenom řad těch zaměstnanců,
kteří se stali obětmi, ale i ostatních,
kteří cítili své postavení
právní otřeseno. A tu opět konstatuji,
že to byla národní demokracie, která
si jedině uvědomila povinnost, prýštící
z tohoto zákona, že do roka musí býti
státním zaměstnancům poměry
upraveny. Jistě nepopírám, že všechny
strany tehdejší koalice tento úmysl měly,
neboť byly vázány zákonem, ale každý
jenom z praxe, třeba odborové, ví, že,
není-li jednotlivce, který by se s opravdovostí
ujal tohoto úkolu, čas uplyne, nic se nevykoná
a nestane se skutkem ani to, co zákonem je nařízeno.
A tu jistě nemůže nikdo popříti,
a zvláště ne "České Slovo",
které tak opětně to vytýkalo dr Kramářovi,
že on to byl, který se tohoto úkolu osobně
ujal a že on, který jistě má méně
času nežli mnozí z jiných stran,
nalezl dosti času, aby sám osobně se
této otázky ujal, že on iniciativně
vyvolal sestavení komise meziministerské, která
pověřena byla studiem a průpravnými
pracemi pro tento veliký úkol. Každý
poctivý zaměstnanec a úředník
i politik musí přiznati, že bez této
iniciativy dnes ani tak daleko bychom nebyli jako, bohudíky,
jsme, že se zákon projednává dnes alespoň
v plénu poslanecké sněmovny.
Národní demokracie při konferencích,
které byly konány v přítomnosti odborných
znalců koalovaných stran, vždy uplatňovala
zásadu, že nelze bez zaměstnanců žádné
zákony, jich se týkající, smluviti,
projednávati, a proto je to snad přímo anomalie
pro toho, kdo čte socialistické listy. Odvažuji
se plným právem konstatovati, že to byla jedině
národní demokracie, která loyálně
respektovala veškerá přání a
návrhy organisací odborových, a to těch
největších, právě neutrálních,
jako je stavovská rada a odborové ústředí.
Neváhali jsme, velice věcně a velice skromně
konstatuji, vypracované návrhy převzíti
za své, předložiti je a zastávati je,
pokud sily naše stačily. To konstatuji proti všem
těm výtkám, že byly projednávány
tyto osnovy bez účasti organisací. Konstatuji,
že my to žádali, že jsme na to naléhali,
ale, když se to nestalo oficielně skutkem, respektovali
jsme alespoň organisace tím, že jsme jim umožnili,
aby svoje názory při konferenčním
jednání uplatňovaly.
A tu, když jsem se počátkem zmínil o
té trpkosti, kterou musí býti každý
zaměstnanec naplněn průtahem jednání,
dovolte, abych k tomu také několik slov přičinil.
Je mylný názor, že by meritum osnov bylo vlastně
příčinou, je mylný názor, že
snad nemožnost dohody ohledně obsahu zákona
zmařila včasné projednávání.
Dvě příčiny, o kterých z části
již mluvil pan kol. Ježek, jsou vlastním
viníkem. První příčinou, která
se nedá smazati nikým, jest zbytečně
předčasné rozpuštění bývalého
parlamentu. (Tak jest!) Nemůže býti
trochu soudného a nestranného kritika, který
by to nepotvrdil. Je nesporné, že parlament, který
byl tak způsobilý, že předčasně
přímo uzákonil rozpočet, by byl býval
schopen, aby tuto osnovu také dokončil, třeba
rychle, ale jistě téměř se stejným
výsledkem, jaký přineslo dnešní
jednání. Proto viním s této tribuny
ony činitele, kteří ať skrytě
nebo otevřeně zavinili předčasné
rozpuštění parlamentu, že zmařili
tak v minulém roce uzákonění této
osnovy. Nechci zkoumati příčiny blíže,
ale faktem zůstává neboť nemůže
býti nikoho, kdo by to popíral - že práce
komise desetičlenné postupovaly tak, že jistě
byla naděje během několika dnů v posledním
stadiu jednání tento veliký úkol také
skoncovati.
Nejen otázka předčasného rozpuštění
parlamentu, ale i jiné věci bránily včasnému
uzákonění. Jest to věc, o které
se téměř nemluví a která právě
svojí poťouchlostí, abych tak řekl,
a neupřímností jest oním nepřítelem
celé této osnovy. (Slyšte!) Jest to
otázka úhrady. Konstatuji, že kdyby byly bývaly
všechny strany jednaly tak, jako národní demokracie,
a nebyly dělaly úhradě obtíže
a překážky, kdyby byla vláda v minulém
parlamentě obdržela včas také náklady
na projektovanou osnovu, nemohlo býti překážek,
aby se zákon již v minulém roce nestal skutkem.
V tom spočívá podle mého pevného
přesvědčení vlastni příčina.
Tím ubožejší jsou malichernosti, s nimiž
se proti osnově a proti národní demokracii
bojuje, když se uváží toto: Byl to ministr
Bečka, který spontánně dal
k disposici 700 milionů, což byla suma na tehdejší
poměry veliká, neváhám to konstatovati,
a slyšeli jsme při dalším jednání
v novém parlamentě, kde se poměry nesporně
zhoršily v neprospěch zaměstnanců, že
prý tehdejší ministr financí a vláda
se ukvapili, že příliš mnoho dali a že
měli povinnost dáti jen tolik, co se na restrikci
může ušetřiti. Myslím, že
to každý soudný zaměstnanec musí
s povděkem vzíti na vědomí potud,
že tím je řečeno, že ministr Bečka
vlastně byl daleko štědřejší
nežli ostatní strany.
V tom spočívají překážky,
neboť když tento náklad má býti
uhrazen, musí býti nalezena potřebná
úhrada, a tu, když přišel ministr Bečka
s jediným možným návrhem, který
se konečně opakuje i dnes - vidíme, že
je totéž, co dříve, že naráží
se na obtíže zvláště u sociální
demokracie, která projevuje zásadní odpor,
poněvadž prý dávkou z cukru by se zvýšily
ceny cukru a tím by bylo zatíženo konsumentstvo,
tato zásada stačila, aby se osnova zákona
v minulém roce pohřbila a hodila pod stůl.
To jest vlastní příčina, proč
teprve dnes se dostáváme k řešení
této věci. Dalo by se mluviti i o jiných
příčinách a možných kombinacích,
které zde hrály určitou roli, nechci však
tak hluboko jíti, když stačí to pevné
přesvědčení, že kdyby byli sociální
demokraté a čeští socialisté
řekli v minulém parlamentě ministru Bečkovi:
"My akceptujeme úhradu, kterou navrhujete jako
odborníci", nebylo možno žádným
způsobem ani skrytě ani neskrytě intrikovati
- musím toho slova užíti - proti osnově
a byla by se stala již dávno nejen skutkem, ale byla
by již provedena a byly by zvýšené požitky
aspoň těm, kteří zvýšení
dostanou, také již bývaly vyplaceny.
Vážení, musím se také, když
mluvím o té úhradě, zmíniti
o jedné věci, kterou slyšíme téměř
na každé schůzi. Říkává
se: Je to zvláštní, že jedině národní
demokracie mluví při každé příležitosti
o úhradě. Já se k tomu přiznávám,
mluvíme vždy o úhradě, protože
my jediní dbáme toho, aby finanční
hospodářství státu bylo v pořádku.
Je pravda, že se vytýká, že mnohá
vydání byla učiněna, kde se nikdo
neptal po tom, zda jsou peníze k úhradě nebo
nejsou. I to přiznávám, ale konstatuji, že
národní demokracie ani v jediném případě
pro sebe nikdy ani haléře nežádala bez
úhrady řádné, veřejné,
poctivé a otevřené, že národní
demokracie nikdy také nepodala ani iniciativní návrh,
kde by se nebyla postarala o to, aby úhrada byla docílena.
(Tak jest!) Konstatuji, že je veliký rozdíl
v otázce úhradové mezi národní
demokracii a socialistickými stranami. Ano, národní
demokracie mluví o úhradě, ale nikdy nedělá
překážky hlavně v této otázce,
kdežto ostatní strany hlavně při otázce
požitkového systému o úhradě
nemluvily, ale za to překážky dělaly.
To je ten veliký rozdíl v nazírání
na tuto principielní otázku.
Vážení, když přijdu nyní
k vlastnímu zákonu, jistě každý
očekává odpověď, abych řekl
generelní, co soudí národní demokracie
o tomto zákonu vůbec. Neváhám říci,
že předložený návrh zákona,
vlastně třech zákonů, jest v zásadě
dobrý, že jsou způsobilé, aby vytvořily
zdravý základ pro vybudování naší
administrativy a i pro hospodářské uspokojení
státních zaměstnanců. Neváhám
konstatovati, že je to práce velice hluboko založená,
i vědecky založená, založená také
na zkušenostech a principech jiných států.
Ale neváhám také říci, že
má mnohé nedostatky, které musí býti
odstraněny. A tudíž zase jako nadpis kapitoly
bych řekl, že nejde o nějakou definitivní
úpravu platovou služebních poměrů
státních zaměstnanců, nýbrž
že my. národní demokracie, považujeme
tuto úpravu vlastně za stabilisaci a za provisorium,
za další etapu k tomu velikému cíli,
abychom konečně po seznání všech
nedostatků tohoto zákona v blízké
době dospěli k faktické, vzorné. i
sociálně i mravně založené úpravě
platové, která bude dílem trvalým,
dílem, na jehož základě bude možno
přikročiti k dalším úkolům.
a to k reorganisaci veškeré práce ku prospěchu
nejen zaměstnanců, ale i veškerého obyvatelstva
a republiky samé. (Tak jest!)
Pokud se jedná o dobré, řekl bych světlé
stránky této osnovy, je nutno, abych se zmínil
v prvé řadě s povděkem, že konečně
má býti honorování práce spojeno
s významem místa, se zásluhami, ale také
se vzděláním školským. neboť
budujeme-li stát, budujeme-li také administrativu.
je nesporno, že musíme se postarati o zvýšení
i duševního niveau i hloubky práce, kterou
žádáme. To znamená v určité
míře také denivelisaci. V tom spočívá
vlastní jádro. Já však protestuji proti
tomu, kdyby tak, jak to bývá zvykem, mělo
býti využito proti národní demokracii
slova "denivelisace". Je nesprávné nazírání,
jako bychom my nepřáli nižším,
nejnižším a všem, kteří konají
práci svoji poctivě, aby za ni byli také
poctivě zaplaceni. Konstatuji, že my vždy při
každé příležitosti jsme se ujímali
všech návrhů, které byly dělány
ve prospěch všech, opakuji, i nejnižších
kategorií, ale když jsme chtěli, aby také
spravedlivě byli honorováni úředníci
vyšších kategorií, tu se stejným
porozuměním u socialistických stran jsme
se nesetkali. V tom spočívá právě
rozdíl v nazírání také na otázku
nivelisace. My nevidíme nivelisaci v tom, že některá
kategorie byla zařaděna do vyšší
kategorie, jistě jsme spolupracovali k tomu a přáli
si toho, ale viděli jsme nivelisaci hlavně v tom
nezdravém stavu, že přednostové, vyšší
úředníci a úředníci
jako podřízení přednostové
úřadů a kanceláří trpce
pociťovali, když jejich odpovědnost vůbec
nebyla uznávána a měli často s menší
příjem a plat než zřízenec, který
podle s pokynu svého přednosty svou práci
vykonán val. (Výborně!)
Další veliký význam této úpravy
jest od, stranění sociální mzdy. Sociální
mzda je buňkou kolektivismu a komunismu. Je nesporno, že
je nezdravá, nerozumná a v celém světě
dnes, vyjímaje Rusko, toho nenajdete, aby práce
nebyla placena podle hodnoty, nýbrž podle stavu rodinného.
Uznáváme, že to bylo nezbytné zlo a
souhlasili jsme s tím v dobách, kdy konsolidace
republiky nebyla ještě skončena, v dobách,
kdy nedostatečné platy znemožňovaly
početnějším rodinám nejsmutnější
existenci, ale my prohlašujeme, že uspořádanými
poměry přestávají tyto ohledy a že
trváme na tom, aby i práce úřednická
ve státě tak jako v soukromém podnikání
byla honorována podle své ceny a hodnoty. (Výborně!)
My se nevzpíráme proti podporám, my se
nevzpíráme ani proti tomu, aby snad větší
fondy byly založeny, z nichž by skutečně
potřeby rodinné byly kryty daleko opulentněji
než malými přídavky, které, ještě
zůstaly, ale nevzpíráme se tomu z důvodů
jiných, z důvodů sociální péče
na účet a úvěr jiného
resortu, ale nikoli na účet práce, poněvadž
to je nesprávné a nespravedlivé. (Souhlas.)
Další velmi významnou věcí je
to, co se bohužel nejméně cení našimi
zaměstnanci, to jest stabilisace platů. Když
slyším v různých schůzích
těžká obvinění a námitky
proti celé osnově, že měří
příliš skoupě, skromně, že
není možno z těch platů, které
jsou podkladem celé osnovy, žíti, uznávám
to plnou měrou, ale přece žádám,
aby každý zaměstnanec jen pochopil, jak veliký
význam má stabilisace platů, neboť nikdo
z nás neví, co ho zítra očekává,
nikdo neví, zda zítra neschopen služby nebude
dán do výslužby, nikdo z nás neví,
zda nezemře a nezanechá vdov a sirotků. Vidím
ve stabilisaci určité pojištění
pro tyto tragické případy, které jsou
na denním pořádku a o nichž nikdo z
nás ani neví. Stabilisace znamená zvýšení
pensijní základny, a co s tím je spojeno,
to, myslím, nemusím nikomu vykládati, ani
poslancům, a přirozeně také ne zaměstnancům,
jen žádám, aby přece jenom vážněji
význam stabilisace platové posoudili a vážněji
také o ní přemýšleli.