Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Ke slovu přihlásil se pan posl. Buříval.
Uděluji mu slovo.
Posl. Buříval: Vážení
pánové a paní! S pocity velice stísněnými
se ujímám slova v této debatě, neboť
pociťuji, že boj o celní sazebník může
přinésti nejvážnější
politické důsledky. Cítíme všichni,
že nejde pouze o cla. Ta jsou přípřeží
jiné předlohy, která jistě je pro
pokrok, pro kulturu velmi nebezpečná, je přípřeží
kongruy. Zdá se mi, vážené dámy
a pánové, že není vhodná doba
pro řešení takových problémů.
A pokud se týče cel, mám za to, že vhodnou
dobou byl rok 1923. Tehdy jevily se známky deflační
politiky. Ceny za potraviny počaly klesati v poměru
8 a půlkrát oproti době předválečné,
ceny za průmyslové výrobky byly 11tinásobné.
Tu byla, pánové, nejvhodnější
chvíle domáhati se vyrovnání. Kdyby
se to bylo tehdy učinilo, měl by zemědělec
lacinější stroje a jiné hospodářské
potřeby, disparita mezi zemědělskou a průmyslovou
výrobou byla by odstraněna.
Je třeba odpověděti na otázku, kdo
vlastně tomu zabránil, proč právě
v tomto příhodném okamžiku r. 1923 k
řešení této otázky nedošlo.
Pánové na straně republikánské,
kteří dělali politiku průmyslovou,
kteří seděli v akciových společnostech
různých průmyslových podniků,
sami neměli zájmu, až tehdy, když pěstování
cukrovky stalo se méně výnosným, a
když za brambory tolik nestržili jako dříve
a pod. Teprve od března t. r. slyšíme hlučné
volání po pevných obilních clech,
poněvadž výnos hospodaření není
prý takový, aby uspokojil zemědělce.
Výkonný výbor republikánské
strany již v březnu, opíraje se o výsledek
volební, usnáší se na tomto požadavku
a, velevážení pánové, slyšíme
a cítíme tehdy ostřejší postup
těchto pánů, když prohlašují,
že se tak stane i za cenu přesunu sil v koalici. Věděli
jsme velmi dobře, co to znamená. Vyjednávalo
se pilně s lidovci i s luďáky. Ministr zemědělství
dr Hodža připravoval půdu. Jevily se
také určité neshody v lůně
republikánské strany. Tato koalice, s kterou nyní
bojujeme, není tedy dílem okamžiku, byla připravována,
program byl smluven, ale změna přece jen přišla
rychle, neočekávaně.
Poněvadž počet příslušníků
československých stran přece jen nestačil,
musili býti přibráni němečtí
a maďarští zástupci zemědělství
a musili býti pro tuto myšlénku, pro tento
předmět získáni. Chápeme, že
práce nebyla snadná. Cenu, za kterou se to všechno
stalo, neznáme. Snad se to v budoucnosti dovíme.
Boj o cla započal vlastně resolucí Donátovou
v senátě, žádající, aby
cla byla 6- až 8násobně zvýšena.
U nás v posl. sněmovně nebylo lze pokračovati
v taktice, kterou celní koalice zahájila v senátě.
Příliš jasně jsme vládě
úřednické, která přišla
po vládě koaliční, naznačili
své stanovisko, že uzákonění
pevných zemědělských cel nemůže
se státi cestou nařizovací, a přinutili
jsme ministerského předsedu k určitému
prohlášení ve sněmovně, aby oznámil
úmysl nové úřednické vlády.
Vláda úřednická tak arciť učinila.
Učinila tak, aby podle rčení obecného
vlk se nažral a koza zůstala celá. Prohlášení
vlády neuspokojilo ani nás, neuspokojilo ani těch,
kteří usilovali o pevná cla. Mám dojem,
že zejména ministr financí byl povinen, poněvadž
mu v prvé řadě přísluší,
aby se touto otázkou zabýval, aby se o tom jasně
a určitě projevil. Zdá se podle všech
okolností, že neměl doposud snad ani příležitosti,
aby tak učinil. (Výkřiky.) Pokud jsem
mohl z exposé, které učinil 25. května
t. r. v rozpočtovém výboru, vycítiti,
zdůraznil v otázce celní toto stanovisko,
které ovšem, mám za to, je asi stanoviskem
vlády, poněvadž předpokládám,
že exposé každého ministra musí
býti také schváleno šéfem kabinetu.
Ale stanovisko ministra financí, jak uslyšíme,
nebylo asi vhod těm pánům, kteří
se dnes nalézají v celní většině,
a proto asi konečně také jest určitá
opatrnost se strany těch, kteří jednali a
jednají, aby jim to na konec nějakým, po
jejich názoru, nešikovným způsobem pan
ministr financí nezhatil. Neboť pan ministr financí
prohlásil, že pro budoucnost nelze budovati státní
finance na vypiatých celních příjmech,
a vyslovil názor, že celý vývoj naší
obchodní politiky, poněvadž jsme výrobním
státem, bude dojista směřovati k postupnému
odčinění obecné ochrany, neboť
vysoké generální clo je překážkou
vývozu. Generální clo umožňuje,
že se u nás může vytvářeti
cenová hladina a celá soustava hospodářských
čísel proti světovým cenám
vyšší, než by to bylo úměrné
poměrům naší měny k měnám
cizím. A dále praví pan ministr financí,
že byl vysloven ten názor o clech ve chvíli,
kdy se vede zápas o to, má-li býti naše
cenová hladina agrárními cly ještě
více zvýšena oproti cizině a světovým
cenám, a kdy otázka nového celního
tarifu, tedy také otázka revise celé naší
celní politiky, stává se otázkou nad
jiné zralou k brzkému řešení.
Tím řekl ministr dost o následcích
naší celní politiky, která až doposud
byla u nás sledována. Je zajímavo, proč
u nás náš průmysl v této chvíli
mlčí. Tento průmysl přehlíží,
že zvýšení drahoty následkem zavedených
cen povede, protože musí vésti, k novým
mzdovým zápasům. Co znamená zvýšení
cel v mluvě průmyslníků? Zdražení
výrobních nákladů, snížení
soutěživosti průmyslu na světovém
trhu. Bylo zajímavo, že po prohlášení
pana min. předsedy Černého promluvil
i bývalý ministr obchodu inž. Dvořáček,
a je zajímavým při tom, že tenkráte
mluvil o clech a o důsledcích této celní
politiky způsobem poněkud jiným, než
mluvil v této debatě. Patrně tak učinil
pod dojmem, že se mu snad podařilo, aby získána
byla součinnost politické strany národně-demokratické,
že se snažil, aby tyto důsledky, které
jinak líčil své doby velmi černě,
učinil světlejšími. Řeč
jeho je tedy opakem toho, ale také toho, co své
doby tvrdil dr Rašín. O tom zmínil se
již kolega našeho klubu Knejzlík. Dr Rašín
byl zásadně proti zemědělským
clům. Byl si vědom toho, že clo na obilí,
mouku, maso, dobytek atd. nelze zvýšiti, nemá-li
býti způsobena bída lidu. Ohledně
zemědělské renty pravil výslovně
ve své knize národohospodářské
toto: "U zemědělské renty nastává
stoupání zvýšením ceny plodin,
stane-li se tak uměle, totiž clem obilním v
zemi, která není soběstačná,
může to míti velmi zlé národohospodářské
účinky." Dále pravil dr Rašín:
"Jestliže však domácí produkce nestačí
a je potřebí dovozu z ciziny, tu clo působí
ke zvýšení cen domácího obilí
aspoň na výši, která se rovná
ceně cizího obilí v našem trhu zvětšeném
o clo."
Oba tito lidé jistě s celou vážností
dívali se na náš hospodářský
vývoj, a vizte, jak jejich názory se mění,
jak rychle se korigoval zejména pan bývalý
ministr obchodu inž. Dvořáček.
V politice nerozhodují vždy věcné argumenty
a citové věci. Tvrdou skutečností
je, nepovoliti a neustoupiti zejména oposici. Celní
většina je, jak vidíme, pevná. Cíl
její se může vysloviti krátce, velmi
krátce: cla agrárníkům a lidovcům
kongruu. Zbývá otázka, čeho se dostane
ostatním spojencům, to jest živnostníkům
a národním demokratům? (Výkřiky
posl. Zeminové.) Politika, kterou provádějí
národní demokraté, je nyní protichůdná
zásadám zemřelého dr Rašína
a povede určitě k důsledkům, o kterých
ve svém "Národním hospodářství"
mluvil dr Rašín.
My, velevážení pánové a paní,
cítíme, že dělnictvo státní
a veřejné zaměstnanectvo bude na to vše,
co se právě nyní chystá, velmi těžce
dopláceti. Již dávno se těmto nejchudším
třídám konfiskují revoluční
výhody. Vzpomínám zákonů č.
394 a 286, pokud se týče státních
a veřejných zaměstnanců. Tyto zákony
zůstanou hluboko zapsány v myslích státních
zaměstnanců, poněvadž jsou důkazem
toho, že jim naše republika vzala výhody, které
jim revoluce své doby dala. Chystá se nový
zákon a praví se, že tímto novým
zákonem má se dostati státním zaměstnancům
odčinění všech křivd, které
byly způsobeny zákony 394 a 286. Já tohoto
názoru nesdílím, poněvadž vím,
že určité výhody, kterých si
zejména nejnižší kategorie zaměstnanecké
získaly zákonem 541 z r. 1919, nevrátí
se právě těmto nejubožejším
a nejnižším státně-zaměstnaneckým
kategoriím a že zejména poměry po stránce
právní upraví se tak, aby prostě byly
stále odvislými od podniků anebo od státní
správy, aby znovu prožívaly to trpké
otroctví a poddanství, které prožívaly
za starého Rakouska. Úprava, která bude příště
předmětem našeho jednání, připomíná
mi tu starou osvědčenou za Rakouska taktiku, která
byla sledována při každých úpravách,
že totiž zaměstnancům se do jedné
kapsy něco dalo, aby se z druhé kapsy jim opět
něco vzalo. A také tato úprava, kterou budeme
projednávati příštího týdne,
má tuto tendenci, poněvadž hoví jedině
a výhradně těm šťastnějším
kategoriím úřednickým a méně
hoví právě těm, kteří
této sociální pomoci nejvíce potřebují.
Meritorně, vážení pánové
a paní, nebudu se předlohou zabývati. To
učinili povolanější, učinil tak
zejména velmi šťastně člen našeho
klubu kol. Knejzlíka učiní tak jistě
po stránce všeobecné i kolega klubu posl. Tučný.
Chci se jenom zmíniti o jiných, tento předmět
provázejících zjevech. Celní většina
nazývá boj náš proti clům zločinnou
kampaní proti parlamentarismu. Lidé, kteří
násilným postupem ve výborech v poslanecké
sněmovně przní jednací řád,
jichž heslem je moc, nadpráví, kteří
tvrdě, neústupně stojí na tomto svém
stanovisku, lidé, kteří se cynicky smějí,
mluví-li se o hrozné bídě našeho
dělnictva, malého živnostnictva, zřízenectva
a malého úřednictva, osmělují
se snížiti význam našeho odporu a veřejnosti
namlouvají, že my, kteří se bráníme
proti této zlomyslnosti, stavíme se prý proti
činu hospodářské spravedlnosti. Nejlepším
dokladem toho je včerejší jednání
ve výboru rozpočtovém a rovněž
ve výboru sociálně-politickém. Předseda
výboru rozpočtového podlehl diktátu
lidovců. Předloha návrhu na úpravu
platu duchovenstva dostala se na program tohoto výboru
proti všem zvyklostem. Až dosud bylo zvyklostí,
že rozpočtový výbor jednal o předmětu
teprve tehdy, když věc sama byla náležitým
způsobem projednána v příslušném
výboru. Soc.-politický výbor o návrhu
nejednal. Paragrafu 24 bylo jistě v tomto případě
námi použito, abychom nejen z toho důvodu,
že postup se příčil jednacímu
řádu, nýbrž i také z tradice
rozpočtového výboru bránili se proti
tomuto postupu. Rozpočtový výbor má
povinnost po našem názoru jednati o úhradě.
Jak se může jednati o finančním dosahu,
když se neví, na čem se sociálně-politický
výbor usnesl? Je samozřejmo, že jsme se postavili
na odpor, a výkladem jednacího řádu
podle našeho názoru snažili se přesvědčiti
předsedu, aby naší zcela oprávněné
žádosti vyhověl. Varovného našeho
hlasu nebylo dbáno. Předloha, která odporuje
i ústavní listině, která nemá
předepsané náležitosti, pokud se týče
úhrady, jak se o tom zmínil již kolega našeho
klubu Knejzlík v duchu §u 41, přece
jen stala se předmětem jednání výboru,
ale konečně došla také z iniciativního
výboru do plena poslanecké sněmovny. Mám
za to, že již iniciativní výbor měl
povinnost předlohu vrátiti, poněvadž
odporovala ústavním předpisům. Neučinil
tak, pánové. Čin tento není ozdobou
našeho parlamentu, on zůstane černou skvrnou
a my se budeme potkávat s tím také v budoucnosti.
Celní většina tvrdě rozhodla, zapomínajíc
při tom na stát, na finanční a hospodářský
stav republiky, na vše. Dík poměrům
politickým stojíme před úporným
zápasem hospodářským. Na nás
je, abychom dnes i příště čelili
útokům na zbídačení spotřebitelů,
které se touto osnovou chystá. Prohlašuji,
jak jsme již prohlásili bezpočtukráte,
že jestliže se bráníme, jestliže
podnikáme tento boj, nečiníme tak ze zaujatosti,
zejména ne proti drobnému zemědělci.
Víme, že podmínky po 15. listopadu 1925 jsou
změněny, že mocenské postavení
zejména zástupců malých, chudých
lidí je zcela jiné, než bylo dříve.
Poměr síly je tento: Oproti bloku měšťanskému
všech národností, čítajícímu
185 poslanců, stojí 115 poslanců socialistických
a komunistických všech národností. Provedou-li
pánové umíněně, co chtějí,
ponesou i před dějinami odpovědnost. Nová
většina pro cla, velevážení, zdá
se nám, že nebude novou většinou, která
by odhlasovala také státní rozpočet,
a to mám na mysli při každém našem
činu, poněvadž státní rozpočet
je také něco, co se nedává vládě
jako projev důvěry, státní rozpočet
je něco, co dáváme sami sobě, poněvadž
jsme občany tohoto státu.
Ale pánové nedbají toho, oni zlomyslně
spalují mosty za sebou, nedbajíce, co potřebuje
také budoucnost. Nám to není a nemůže
býti lhostejno. Uzákonění návrhu
na změnu celního sazebníku znamená
pro nás však také, že tato většina
postavila se nepřátelsky proti lidu. Bude slaviti
vítězství nad chudými. Drahota, která
již nyní se objevuje a bude určitě stoupati,
přesvědčí lid, že jsme měli
pravdu my, kteří jsme se bránili.
Slyšíme hlasy v této debatě zejména
z řad malých drobných zemědělců,
že je zle, že se jim špatně hospodaří,
že půda nevynáší, že za dobytek
nestrží tolik, kolik by měli, aby to odpovídalo
námaze a práci, aby to bylo řádnou
mzdou. Pánové ovšem uvykli si - ale nebyli
to ovšem jen drobní zemědělci, ale zejména
ti šťastnější, kteří
nejvíce křičí - příliš
na ta tučná leta a nezdá se jim býti
náležité, aby snad v době poklesu konjunktury
také spokojili se s menšími výdělky.
Zapomínají, že celé vrstvy našich
občanů trpí dnes daleko více, než
trpí oni. Ten nejposlednější malý
zemědělec má aspoň možnost, aby
se najedl, aby ukájel hlad svůj vlastní i
svých dítek, ale situace mezi dělnictvem
je taková, že se nemůže najísti
a že stísněně a se starostí dívá
se budoucnosti vstříc.
Hospodářsky ubohým jest dělník,
horník a nižší státní zaměstnanec.
Velectění pánové, kdo si vezme práci
a přesvědčí se o životě
a způsobu života zejména textilních
dělníků, jistě odejde kormutliv z
takových krajů a táže se sám
sebe, jak je to možné, aby dělník, který
vydělává týdně 80, 90, 110
Kč, mohl vystačiti a uživiti svou rodinu, která
čítá 5 až 6 členů. Tážeme
se, jak je to možné, aby horník, který
pracuje dnes ve dvou šichtách a dostává
na konci týdne výdělek v částce
80 Kč, mohl uhájiti svoji existenci.
A nyní, velectění pánové, chystá
se v důsledcích toho vašeho počinu nové
zdražení, chystá se to, co bylo několikráte
již zde po pravdě řečeno, nové
zvýšení jeho rozpočtu domácího,
který již beztak nestačí. Tato situace
je přímo zoufalou a jistě nepovede k žádnému
dobrému konci, neboť pochopitelně dělnictvo
bude se zoufale domáhati, aby mzda byla zvýšena.
Ale my v této debatě jsme také svědky,
že živnostnictvo účinně se domáhá,
aby se stalo skutkem to, oč usilují naši páni
agrárníci. (Výkřik: Jenom část
živnostníků!) Ovšem, jenom část
živnostníků. Byli jsme také svědky
v rozpočtovém výboru, jak se zástupce
živnostensko-středostavovské strany přímo
dušoval, jak vřele cítí s dělnictvem,
kterak dokazoval, že velká část živnostníků
vyšla z dělnictva, že velká část
živnostníků ještě cítí
mravní povinnost, aby stála po boku svému
dělnictvu, že živnostníci pracují
s dělnictvem a že jistě znají nejspíše
jeho potřeby. Velevážení pánové!
My nevěříme tomuto ujišťování.
Když může člověk, který
má takové vřelé cítění
se sociálním postavením chudých a
slabých, potom zúčastniti se prací
a hlasování pro předlohu, která přináší
zhoršení životní úrovně,
není možno věřiti takovému ubezpečování.
Jsem přesvědčen, že budou málo
vděčni těmto pánům právě
ti nejslabší, nejchudší živnostníci,
kteří pracují buďto sami anebo s jedním
nebo dvěma dělníky u svého díla,
řemeslníci jako krejčí a obuvníci,
obchodníci uhlím a pod. Ti všichni jsou odkázáni
na konsum, ti všichni pocítí důsledky
toho zdražení, které již dnes jest patrné
na trhu obilnin a poživatin. Ti všichni nemohou býti
vděčni těm, kteří přispěli
k tomu, že ke zdražování došlo.
Ale při celém projednávání
této předlohy je zapotřebí, abychom
si povšimli toho, co dělá vláda. Velevážení,
vláda však mlčí, vláda nedělá
v té věci vlastně nic. Neměli jsme
možnosti slyšeti její hlas, zejména v
tak důležitém výboru, jako je rozpočtový
výbor. Byly zamítány všecky naše
návrhy, kterými jsme usilovali o to, aby se dostavili
jednotliví ministři a se svého resortního
stanoviska nám řekli, jak se dívají
na tyto předlohy. Vláda zůstává
němá, ačkoliv jistě je oprávněna
otázka, co říká tomuto postupu celní
většiny a zdali s ním souhlasí. (Hlas:
Má uloženo mlčení!) Má-li
uloženo mlčení, pak ovšem myslím,
že není správné, aby v tak rozhodné
chvíli mlčela, nýbrž ona má použíti
svého práva a přijíti sama do tohoto
výboru, kde se o předmětu jedná, a
říci své stanovisko. Je podezřelé,
není-li na konec tento postup mezi celní většinou
a vládou smluven. Zdá se, že smluven je. Ale
může-li býti i smluven mezi všemi členy
vlády, přes to není možno a myslitelno,
aby na př. u takového předmětu, jako
je změna celního sazebníku, nepromluvil ministr
obchodu, jak se ta věc bude při uzavírání
smluv mezistátních jeviti, aby při takové
předloze, která jistě sníží
životní úroveň občanů,
nepromluvili lidé, kteří mají povinnost
pečovati o zdraví našeho občana, aby
nepromluvili lidé, kteří by jistě
měli povinnost, aby zejména zkoušeli, je-li
možno, aby mohl člověk, jemuž se tolik
ujímá na prostředcích ke krytí
domácího rozpočtu, se svým výdělkem
vyjíti.
Já se táži, pánové: je myslitelno
vůbec, aby se vláda chovala po celý čas
těchto otázek pasivně? Kdo je odpověden
za klid a pořádek ve státě? Kdo je
odpověden za to, co může nastati tím,
když dojde k zneklidnění také na venkově?
Neměla vláda povinnost zúčastniti
se jednání ve výborech a říci
své jasné a určité stanovisko ať
už k tomuto předmětu nebo ostatním,
pokud nás dnes zaměstnávají a od kterých
závisí další vývoj v našem
státě?
Vedle celního sazebníku chystá se nové
značné ztížení existence pracujícího
chudého lidu zdražením cukru, zvýšením
cen dělnických lístků a pod. Úřednická
vláda je vláda obdivuhodně neutrální.
Ona mlčí. Považuje za svou povinnost poslouchati,
neboť se zdá, že je pouze výkonným
výborem celní většiny. (Výborně!)
Konečně ta věc se glosuje poněkud
jinak. Včera kol. Adámek na přímý
můj dotaz, proč vláda nic nečiní,
pravil jako referent návrhu na změnu celního
sazebníku, že prý vláda sabotuje rozpočtový
výbor! (Veselost. - Zpravodaj posl. Adámek:
Já to řekl poněkud jinak!) Vy jste to
tak řekl a včera jste mi to znovu opakoval, že
vláda sabotuje výbor! Promiňte, vážení
pánové, kde to jsme? Vláda sabotuje výbor!
Vláda má ve smyslu jednacího řádu,
nehledě k těm ostatním povinnostem, povinnost
přijíti, aby určité věci vysvětlila.
My nevíme ani u jedné, ani u druhé osnovy,
jaké je stanovisko vlády.
Nebylo jen demonstrací v páteční schůzi
podávání našich návrhů,
poněvadž se nám jednalo v prvé řadě
o to, kdo vlastně je za vše odpovědným.
Tážeme se také, proč neměl býti
slyšán ministr zahraničních věcí,
proč neměl býti slyšán ministr
sociální péče, ministr zdravotnictví,
obchodu, vnitra a pod.? (Hlas: Není tady!) Bylo
by to vůbec v jiném státě možno?
Pánové berou příliš velkou odpovědnost
na sebe před dějinami! To není možné,
aby něco takového mohlo býti trpěno.
Mluví se o tom, že změna sazebníku celního
není takovým velikým nebezpečím
pro náš lid. Připomínám, že
z evropských států průmyslových
máme u nás největší zatížení
celní, kdežto na př. v Holandsku činí
průměrně celní zatížení
dováženého zboží 5% jeho
hodnoty, ve Švýcarsku 7,5%, v Belgii 9%, v Rakousku
13%, činí u nás celých 16%.
Cla působí všude, o tom není sporu,
jako zdražovatel cen všeho druhu, což padá
zejména na váhu v době, kdy se jedná
o to, jak uvésti v soulad hodnotu koruny s výší
cenové hladiny, kdy jde o to, vyrovnati rozpětí
mezi kursem měny, která je okrouhle proti předválečnému
stavu znehodnocena 7krát, a výší cen,
jež jsou jednou z hlavních příčin,
proč se udržuje tento poměr mezi hodnotou koruny
a výší cen.
O rozsahu a důsledcích návrhu Mašatova
píše správně "České
Slovo" dne 2. června t. r. toto: Nejvýznamnější
je ovšem hospodářský důsledek
podaného návrhu. V článku I stanoví
se výše bojovných cel, a to v takovém
rozsahu, že to nelze nazvati normální. Na 100
kg dovezeného zboží stanoví se cla:
u pšenice 60 Kč, žita 50 Kč, ječmene
34 Kč, ovsa 48 Kč, kukuřice 32 Kč,
bobů, hrachu, čočky 36 Kč, zeleniny
pro kuchyňskou potřebu 20 Kč, brambor 10
Kč, volů 480 Kč, krav 300 Kč, u vepřového
dobytka nad 120 kg 220 Kč, na maso čerstvé
240 Kč, máslo 350 Kč, sádlo 360 Kč,
umělé máslo a margarin 210 Kč.
Ve II. článku se lehkomyslně odkrývá
diktát celního boje se státy, s nimiž
budeme v zájmu průmyslu nuceni uzavírati
obchodní smlouvy, a ve čl. V stanoví se nejmenší
výměra těchto bojovných cel. Podle
tohoto ustanovení může býti nejmírnější
clo: u pšenice 30 Kč, žita 38, ječmene
34, ovsa 36, kukuřice 22, mouky 70, u volů 360,
býků 240, krav 210, mladého hovězího
dobytka 126, telat 40, vepřového dobytka od 10 až
120 kg 84 Kč, přes 120 kg 110 Kč, u másla
210, u vepřového sádla 150.
Připustíme-li možnost, že vláda
při sdělávání obchodních
smluv použije opravdu onoho minima celního zatížení,
bude to znamenati, že mouka bude ve velkém zdražena
o 70 haléřů na 1 kg, hovězí
maso o 1 Kč, vepřové rovněž o
1 Kč, máslo o Kč 2,10, sádlo o Kč
1,50 na 1 kg. To by bylo zdražení ve velkém.
Je však otázkou, zdali v drobném prodeji -
a to je právě to důležité - uplatní
se opravdu jen přesná poměrnost. Po tisícerých
předchozích zkušenostech tomu věřiti
nelze a zdá se spíše, že na př.
při mouce, která ve velkém bude zdražena
o 70 h na 1 kg, zaplatíme v drobném obnos zaokrouhlený
na 1 Kč. Při ostatních poživatinách
bude se díti totéž.
Jaký následek přivodí toto drastické
opatření na životní úroveň
chudých konsumentů, o tom jistě nejlépe
nás poučí budoucnost.
Velevážení pánové, prve jsem
mluvil o tom, že úředník, který
bude něco dobírati novou úpravou platovou,
bude jistě z valné části překvapen
tím, že právě tento chystaný
zákon mu zase zhorší jeho příjmy
v domácím rozpočtu. To je u úředníka.
Daleko horší je to však u těch dělníků,
kteří, jak jsem naznačil, nepracujíce
po celý týden, mají malý výdělek.
U těch to bude přímo katastrofální,
a tu by se měl každý člověk,
který poněkud jen cítí, velmi vážně
zastaviti.
Jistě, jestliže se stavíme s takovým
odporem proti předloze, máme k tomu všechny
příčiny. Ale pánové se také
starají, aby i jinakým způsobem drážděni
byli ti, kteří pracují pro stát a
kteří přinášejí největší
oběti ve prospěch člověčenstva.
Kdybychom dnes měli možnost - ačkoli ministr
financí tuto možnost popírá - stanoviti
si určitou cifru ohledně výnosu cel, pak
bych chtěl ještě znáti stanovisko pana
ministra financí, trvá-li na svém dalším
plánu, který tak jasně a určitě
vyjádřil ve svém exposé z 25. května
t. r. Mám na mysli daň z cukru a z lihu. Naše
stanovisko v tomto směru je jasné. My nemůžeme
za žádných okolností se spřáteliti
s myšlenkou, že by vedle těch enormních
příjmů plynoucích do státní
pokladny z tohoto zákona ještě někdo
mohl pomýšleti na to, žádati na občanstvu
nové zvýšení takové spotřební
daně, jako je daň z cukru, a proto je jistě
správné naše stanovisko, o kterém jsme
nelenili uvědomiti ty, kteří se podobným
úmyslem zanášejí. Z úst jiného
ministra vyslechli jsme však téhož dne 25. května,
že se chystá nový útok na další
vrstvy občanstva tím, že osobní tarif
má býti zvýšen o 22%. Je to v určité
souvislosti s finančním plánem, který
zamýšlí provésti pan ministr financí,
že totiž má býti státní
podnik, jako jsou železnice, osamostatněn, že
jeho příjmy mají postačiti pro jeho
vydání a že z těchto příjmů
má pro příště platiti také
všechny náklady personální i investiční.
Při této příležitosti, kde jde
o zvýšení o 22%, potkáváme se
opětně s nepřátelstvím politické
strany živnostensko-středostavovské, která
snaží se přivésti železniční
zaměstnance ještě do větší
bídy, než v jaké dosud jsou. Ona nechce věřiti,
že železniční zaměstnanci mají
plné právo na výhody, které se jim
dosud poskytují, ona nechápe, jak těžkou
práci tito zaměstnanci vykonávají
ve prospěch společnosti. Kdyby pánové
byli ušlechtilejšími, nabídli by aspoň
při řešení této otázky,
aby státní správa železniční
výhody, které až dosud od vzniku železnic
poskytovaly všechny státní správy železniční,
od zaměstnanců odkoupila. Člověk by
to chápal, poněvadž je to živnostensko-obchodnická
strana. Ale tak ušlechtilí tito pánové
nejsou, oni útočí a snaží se
násilným způsobem přiměti státní
správu železniční, aby tyto výhody,
tato vydržená práva zaměstnancům
prostě vzala.
Prohlašujeme, že státní správa
železniční poskytuje mimo výhody železničním
zaměstnancům určité výhody
také jiným vrstvám a osobám, a to
dosti značné. Poskytuje tyto výhody celé
řadě spolků a korporací, a jsou to
právě ty korporace, které útočí.
Jsou to výhody, kterých se dostává
našim živnostem, obchodu a průmyslu. Tuto pravdu
nemůže popříti ani "Reforma",
orgán živnostenské strany středostavovské.
A vždy víc a více dožadují se právě
tyto kruhy vyšších výhod a obmýšlejí
všelijakým způsobem získávati
určitých slev na železnicích. Tyto úsluhy
vyžadují od železničního etátu
milionových obnosů. Stejně tomu tak je se
slevami pro určité tělovýchovné
a sportovní spolky. Státní správa
železniční poskytuje určité výhody
žákům i dělnickým vrstvám.
Ale je nejzajímavější, že žádná
z těchto vrstev nemůže se vykazovati takovým
úspěchem jako právě příslušníci
živnostensko-obchodnické strany. Dokáži,
v jakém rozsahu a rozměru používají
právě tito výhod.
Byli jsme dnes svědky zajímavé scény,
kde vytýkali páni zástupcové živnostenské
strany družstvům určité výhody,
které se jim prý poskytují. Nuže, jak
vypadají ty výhody, které jim skýtá
státní správa železniční?
Cena ročního lístku na trati československých
státních drah je pouze o 385% dražší,
než byla v míru. Platí tudíž majitel
ročního lístku pouze čtyřikrát
tolik, jako platili majitelé lístků před
válkou. Že tyto výhody jsou daleko větší
než za starého Rakouska, je patrno i z toho, že
příjem z nich činil 4,7% všech příjmů
osobních i dopravních, kdežto za starého
Rakouska obnášel pouze 0,25%. Obchodní
cestující požívají kromě
výhod ročních lístků ještě
dalších výhod tím, že zakupujíce
lístky za půl leta, platí v prvém
pololetí 65% a ve druhém pak 35% ceny lístků.
Kromě toho neplatí obchodní cestující
také daň z lístků podle zákona
z r. 1925, ač zákonem přímo osvobozeni
nejsou. Pro posouzení, jaká je láce těchto
ročních lístků, jsou tyto případy:
lístek pro ředitelství Praha-Jih-Brno stojí
ve třetí třídě 2 tisíce
korun. Jedna jízda z Prahy do Brna a zpět činí
normálně 132 Kč. Jezdí-li tudíž
cestující pouze jednou týdně do Brna,
má lístek zaplacený již po 15 jízdách
čili za 3 1/2 měsíce, zbývajících
8 1/2 měsíců jezdí zdarma. (Slyšte!)
Jede-li z Prahy do Brna dvakrát týdně
pravidelný zjev při návštěvě
pražské bursy má lístek zaplacený
již za 1 3/4 měsíce, takže více
než 10 měsíců jezdí úplně
zdarma. Takto počítaná sleva činí
70% normálního jízdného při
jízdě jednou týdně, 85% při
jízdě dvakrát týdně. To je
také sleva, které používají dělníci
pro zpáteční jízdenky, dělníci
špatně placení, dělníci odkázaní
pouze a jedině na svůj výdělek, kteří
jezdí z určitého místa do práce.
Posoudíme-li to a srovnáme-li s těmi výhodami,
které se poskytují železničním
zaměstnancům, a to v míře velmi obmezené
v poslední době, pak se to úplně vyrovná,
dělá to stejné procento, 90%, jak pro tyto
jízdní lístky, tak i pro ty režijní
výhody železničním zaměstnancům.
Velevážení pánové! Ale těm
pánům nezáleží na těchto
prostředcích bojovných, oni přece
tak učinili své doby, když neměli žádného
jiného agitačního prostředku, než
stále poukazovati na vysoké daně, stále
útočiti na lichevní úřad a
pod. Jim každý prostředek je vhodný,
který se jim hodí do krámu, a marné
jsou rozumné výklady, že jejich názor
není správný. (Předsednictví
převzal místopředseda Stivín.)
Já, vážení pánové a dámy,
chtěl bych ještě poukázati na výhody,
které skýtá státní železniční
správa zejména oněm kruhům, které
si tak často stýskají na to, že se jim
nevede tak dobře. Tak na př. žáci, synkové,
dcerky našich rolníků velmi často jezdí
z místa do místa, a tu lístek za celotýdenní
jízdu činí pouhých 20 Kč. Tedy
to jistě je, prosím, značná výhoda
pro ty, kteří chodí do škol. Mohlo by
se říci, že takových lístků
v zájmu státní správy železniční,
v zájmu její výnosnosti je třeba.
Ano, uznáváme, ale nedává to příčinu
k tomu, aby se vytýkalo těm, kteří
mají na to právě takové právo,
jako dnes se potkáváme u jiných zaměstnání,
a já jsem pevně přesvědčen,
že v častých případech továrníci-zaměstnavatelé
svým dělníkům a úředníkům
neprodávají za cenu prodejní, nýbrž
prodávají za cenu výrobní, právě
tak jako to činí odedávna od svého
vzniku státní správa železniční.
Velevážení pánové! Boj náš
ke změně celního sazebníku je dán
naším programem. My jsme to jasně a určitě
řekli ve svém programu, že socialistické
hospodářství vyžaduje úměrnosti
nejen výroby, ale také úměrnosti vzájemného
zhodnocení práce všech oborů.
Rovněž sjezdová resoluce X. sjezdu v Brne praví,
že první podmínkou v řádné
organisaci výroby je, aby producent byl řádně
odměněn za svoji práci, námahu i risiko.
S touto zásadou šlo se i letos všude tam, kde
jsme stanovisko naše k této otázce proklamovali.
Jsme pro odměnu nejen dělníka, nejen živnostníka,
nejen úředníka, koná-li užitečnou
práci, ale jsme také i pro úměrnou
odměnu těch, kteří ten svůj
chléb vydělávají na tvrdé této
půdě. Stanovisko jasné a určité.
Nemůžeme však za žádných okolností
souhlasiti, aby favorisování určité
vrstvy dálo se na účet té druhé,
ještě chudší vrstvy, těch, kteří
nemají pražádných prostředků,
aby důchod svůj mohli ihned náležitým
způsobem zvýšiti a tím ubrániti
se nebezpečí, které zejména spočívá
v podvýživě. Proto jsme tak důsledně
proti této osnově. Proto jsme ji také potírali
všemi možnými prostředky.
Nejsme dětmi! Víme, jak nakonec tento zápas
dopadne. Železná vůle většiny rozhodne
a oposice provede pouze svoji povinnost, pokud možno měrou
největší. Teprve budoucnost ukáže,
kdo měl pravdu. Dej osud, aby se to přespříliš
pronikavě neprojevilo a nepoškodilo to právě
ty, kteří jsou nejchudší a nejubožší.
Končím. (Výborně! - Potlesk
poslanců čsl. strany socialistické.)