V rozpravě byly také opětovány útoky
na konsumy. Jeden z pánů předřečníků
uvedl tu konsum "Včelu" nebo také družstvo
hostinských pomocníků. Ale zapomněl
uvésti podmínky, za kterých musí takové
družstevní podniky pracovati. Zapomněl také
srovnati mzdovou úroveň v těchto podnicích,
jejich zařízení sociální s
obdobným sociálním zařízením
v podnicích ostatních, v podnicích soukromých.
Družstva nedávají zisk jedinci, ale celku.
Zde netrpí 99% pracovníků, aby 1% mělo
blahobyt, nýbrž zde se uplatňuje zásada:
každému odměnu podle práce. I když
pan předřečník tu chtěl operovati
s číslicemi, že snad tyto podniky jsou v určitých
případech dražší nežli jiné
podniky obdobné, zapomněl ukázati na celkový
účinek spotřebních a výrobních
družstev dělnických. Zapomněl zejména
také srovnati účinky plzeňského
konsumu dělnického nebo moravsko-ostravského,
na úroveň cenovou a na ochranu, které tu
poskytují před dalším jejím zvyšováním.
Ale pan předřečník neviděl
také účinky kartelu, trustů, neviděl
a nevidí, jak ničí svým postupem
existence tisíců a tisíců. Neviděl
zvyšování cen a diktátu cenového,
které tyto podnikatelské formy provádějí.
Naše poměry hospodářské trpí
mnohými vlivy nezdravými, také nedostatkem
výchovy a zájmu o domácí výrobu.
Ale kdo je to, který přímo vychovává
k nákupu cizího zboží? Podívejme
se na předměty, které uvádí
na trh zemědělství nebo hospodářské
průmysly nebo na různé výrobky průmyslové.
Reklama dělá se často tím, že
se domácí zboží vydává
za cizí, a titíž vlastenci, kteří
kaceřují dělníky pro jejich mezinárodní
spojení, pomalu vymýtí jakékoli české
slovo tam, kde rozhodují, aby udělali místo
cizím etiketám, jež podle jejich názoru
mohou lépe prospěti jejich kapsám.
Na tento zjev ukázali své doby již mnozí
naši národohospodáři. Nebyl to nikdo
jiný než nynější p. ministr financí
dr Engliš a
bývalý p. ministr financí prof. Horáček,
kteří poukazovali na nevážnost k naší
domácí výrobě, ale marně. Stále
se plýtvá penězi na cizí výrobu
a odvádí za přepychové zboží
do ciziny velmi značné procento našeho národního
jmění.
Důsledky pak vedou logicky i k těmto zjevům:
Podporujeme často zakládání a rozvoj
našich průmyslových podniků, které
pak, když vyrostou, jsou v prvé řadě
nositeli cizích zájmů, po případě
dokonce přenášejí svoji výrobu
do ciziny, jakmile se jim hodí příležitost
a přináší to větší
zisk.
S tím souvisí také nezdravé poměry
v našem hospodářském životě
i po jiné stránce. Dělníkům,
kteří vydělávají 150-250 Kč
týdně, úředníkům, kteří
vydělávají 800 až 1500 Kč měsíčně,
v rozpravě zde i jinde předhazoval se nedostatek
šetření. Ale právě v kruzích,
které volají po celní ochraně, ať
průmyslové či zemědělské,
uplatňuje se způsob, který nelze nazvati
nutnou mírou životní. Ti, co žijí
na venkově lopotně a těžce, nejsou zastanci
cel, to jsou dělníci, drobní rolníci
a chalupníci, pro něž cla budou znamenati zhoršení
životní úrovně. Poplynou tudíž
cla opět jen ku prospěchu bohatých vrstev
zemědělských, které k svému
obohacení nerozpakují se tu užíti prostředku,
jenž povede k dalšímu zhoršení celkového
našeho hospodářství.
Před válkou dovolávali se zemědělských
cel hlavně velkostatkáři, nyní se
jich dovolávají velcí rolníci a statkáři.
Ostatně by bylo nutno zasáhnouti i na jiném
místě. Je dávno známo, že i když
se konstatoval pokles cen dobytka, nemohli jsme pohříchu
potvrditi pokles cen masa. Každý z vlastní
zkušenosti pozoruje, že naše zásobování
je zdražováno také zprostředkovatelským
obchodem, který si přisvojuje nepřiměřené
zisky. Zde se uplatňuje spekulace, která právě
nalézá podporu v nezdravé ochranářské
politice, neboť při svobodném
obchodu byla by velmi účinně mařena.
Varuji před tím, aby se tyto hospodářské
problémy posuzovaly čistě politicky, aby
zneužíváno bylo dočasné a při
tom přece jen velmi nepatrné většiny
mechanické. Zdůrazňuji také, že
i odborovým organisacím musí se dostati zastoupení
při projednávání obchodních
smluv a celních otázek, jak toho zájem věci
vyžaduje. Teprve potom budeme moci říci, jak
končil pan ministr inž. Dvořáček,
že politika naše bude sociálně spravedlivá,
když bude brán opravdový zřetel na zájmy
širokých vrstev, a to nejen pěknými
slovy, ale také činy, když bude brán
ohled na potřeby sociálně slabších.
Ne nadarmo zde upozorňuji, že je potřebí
učiti se z dějin. Máme v dějinách
již doklady, kam to vedlo, když se jich nedbalo. Katastrofa
bělohorská a potomní úpadek vzešel
jen, jak všeobecně známo, z nesociálního
jednání šlechty, která jako majitelka
půdy úplně přehlížela
zájmy lidu a tím ho odcizila i vyšším
zájmům státu a národa. Dnešní
majitelé půdy zapomněli také, jak
se zdá, tohoto naučení
a opět chtějí zneužívati svého
vlastnictví ke škodě celku, místo aby
podřídili svůj zájem zájmu
státu a národa. To, co činí obhájci
zemědělských cel ať dobrovolní
či nedobrovolní a oč usilují, toť
vlastně je vyhraněná sobecká politika
třídní, jež
vědomě ubíjí společný
zájem národa a státu. Politika, která
vede ke snížení hospodářské
úrovně, nemůže přinésti
prospěch celku, nanejvýše jedincům,
a to ještě prospěch jen dočasný,
za to tím horší budou její účinky
na celkovou hospodářskou úroveň celého
našeho národa. (Potlesk soc. dem. poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek
(zvoní): Dále ke slovu přihlásil
se pan posl. Burian. Uděluji
mu slovo.
Posl. Burian: Ctěná
sněmovno! Při posuzování návrhu
celní koalice na zavedení pevných zemědělských
cel nemůže strana pracujícího lidu vycházeti
jen s hledisek hospodářských, nýbrž
musí vzíti v úvahu také hlediska politická.
Z vybírání celních poplatků
bude míti vláda obrovské příjmy.
A tak vzniká otázka, zdali je možno svěřiti
mnoho set nových milionů vládě těch
vrstev, které dnes v Československu panují.
Budeme hlasovati proti pevným clům nejen proto,
že zdražují nemajetnému lidu životní
potřeby, nýbrž budeme proti nim hlasovati i
z důvodu naší nedůvěry k dnešní
i ke každé jiné vládě měšťáctva.
Příjem z cel bude pro vládu novým
zdrojem k útlakům pracujícího lidu.
Nových sta milionů bude použito ve prospěch
kapitalistů a v neprospěch dělnictva. Že
tomu tak bude, ukazuje dosavadní prakse kapitalistického
režimu v Československu vládnoucího.
Ptáme-li se, možno-li vládě
poskytnouti dalších nových peněžních
prostředků k rozvinutí její moci,
musíme se podívati, jak až dosud bylo v Československu
s pracujícím lidem zacházeno orgány
dosavadních vlád. Ať bychom se zabývali
kterýmkoliv odvětvím vládního
mocenského aparátu, všude
bychom viděli, že celý vládní
aparát jde proti dělnictvu, ba, že ho není
proti pracujícímu lidu používáno
prostě jen třídně, nýbrž
přímo stranicky.
Chci to prokázati aspoň na některých
příkladech československého soudnictví,
z nichž jasně vynikne, že stanovisko naše
k tomu, aby vláda z cel vyzískala nových
příjmů a nové moci, musí býti
úplně zamítavé. Na poměrech
v československé justici chci prokázati,
že vládě příjmů z celních
poplatků povoliti nelze.
V pondělí dne 3. května t. r. byl vynesen
zemským trestním soudem v Brně rozsudek nad
dělníkem Prokopem, obviněným ze srážky
se strážníkem. Prokop dostal 10 měsíců
nepodmíněně. Před časem byl
souzen vůdce pražských fašistů
dr Zástěra pro týž delikt - třebaže
juristická kvalifikace je v podstatě jiná,
ale rovněž pro výstup s policií - a
byl osvobozen. (Slyšte!) Již
tento jediný krvavý rozsudek nad dělníkem
Prokopem a osvobozující rozsudek nad fašistickým
vůdcem nutí nás, abychom jednou si řádně
posvítili na poměry v justici a vytáhli na
světlo ony pány, kteří na rozkaz vlády
vynášejí takovéto rozsudky.
Zejména nejvyšší soud v Brně proslul
svými drakonickými rozsudky proti komunistům.
Je zbytečno uváděti celou řadu rozsudků,
jimiž nejvyšší soud jménem práva
a spravedlnosti ničil sta a tisíce dělnických
existencí, rozsudků to, které jsou výsměchem
ne socialistických zásad, nýbrž demokratických
zákonů a principů, na nichž aspoň
podle tvrzení budovatelů tohoto státu je
prý republika vybudována. S našeho hlediska
je ovšem justice stejně jako kterákoli jiná
část aparátu státní moci nástrojem
třídního násilí. Soudcovská
neodvislost je naivní ilusí. V boji tříd
stojí soudce oběma nohama v táboře
kapitalistů. Vláda československá
v tomto směru však učinila znamenitý
pokrok. Až do zákona o přesaditelnosti soudců
byl soudce sice nástrojem kapitalistického společenského
řádu, jeho ochranou a oporou, ale sloužil přece
jen určité společenské organisaci
a určité, třeba kapitalistické idei.
Vláda zdegradovala soudce pomocí zákona o
přesaditelnosti na pouhého nádeníka
vlády nebo ministerstva spravedlnosti. Pomocí
tohoto zákona a pomocí odměňování
spolehlivých soudců způsobila v justici hotovou
spoušť. Soudcové charakterní byli přesazováni
na Podkarpatskou Rus, povolní a k politické persekuci
ochotní soudcové byli odměňováni
a povyšováni.
Ostré světlo na tyto poměry vrhá interpelace
posl. Staňka a Nejezchleba-Marchy.
Poněvadž oba poslanci náležejí
agrární straně, z jejichž řad
byl poslední koaliční ministr spravedlnosti,
nelze pochybovati, že tvrzení v interpelaci obsažená
jsou správná. Obsah její možno shrnouti
v tato tři hlavní obvinění justiční
správy: 1. že vedoucí místa u soudů
byla obsazována příslušníky klerikální
strany bez ohledu na kvalifikaci, 2. že byl vykonáván
na soudce nátlak, aby rozhodovali podle přání
ministra spravedlnosti, resp. kruhů
klerikálních, a 3. že druhý president
nejvyššího soudu dr Prouza......
(Hluk. - Posl. Mikulíček:
Toho chlapa měli hned zavřít!)
Místopředseda inž. Dostálek
(zvoní): Volám pana posl. Mikulíčka
za tento výrok k pořádku.
Posl. Burian (pokračuje):...
nebyl ničím jiným, než výbojným
exponentem lidové strany. Případ Prouzův
jest ojedinělým případem v dějinách
justice. Již to, co interpelace o tomto druhém presidentovi
Nejvyššího soudu zjišťuje, stačilo
by v každém spořádaném státě
k tomu, aby dr Prouza byl okamžitě zatčen a
obžalován ze zločinu zneužití úřední
moci. Vždyť případy, které interpelace
uvádí, jsou vyloženým zneužíváním
úřední moci se strany dr Prouzy. Je tvrzeno
v interpelaci, že dr Prouza vyhrožoval soudcům,
kteří nechtěli se ohnouti podle jeho pokynu.
Je tvrzeno v interpelaci, že na jeho nátlak referent
změnil svůj referát a hotové již
své rozhodnutí ve prospěch strahovského
kláštera. To je strašná věc! Strana,
která tímto způsobem svůj spor s klášterem
prohrála, je v takové
situaci, v jaké se nachází člověk,
jenž byl za bílého dne o svůj majetek
oloupen. Ovšem lupič, který loupí s
revolverem v ruce, jest odsuzován na těžká
léta do kriminálu. President nejvyššího
soudu, který s revolverem vyhrůžky vynucuje
rozhodnutí, které znamená
ztrátu majetkových hodnot, je pouze pensionován.
Jaký je podstatný rozdíl mezi takovým
lupičem a druhým presidentem nejvyššího
soudu? Nanejvýše ten, že zločinec jde
na svou oběť přímo, kdežto president
Nejvyššího soudu dr Prouza jednal zákeřně.
Opakuji: v každém spořádaném
státě musil by býti za tento čin souzen
a odsouzen. Dr Prouza proslul za svého působení
u Nejvyššího soudu zejména krutými
rozsudky proti komunistům. Byl to člověk
bez smyslu pro spravedlnost, jenž nerespektoval ani zákonů
státu.
K tomuto dotazu z interpelace agrárních poslanců
můžeme dodati o činnosti dr Prouzy několik
dalších dokladů. Na projednávání
jistého případu, na němž záleželo
politickým kruhům, měl Prouza veliký
zájem. Byl v té době na dovolené.
Obával se, že by za jeho nepřítomnosti
mohl Nejvyšší soud vynésti rozsudek zákonu
odpovídající a spravedlivý. Proto
poslal z dovolené důtklivý dopis, v němž
jesuitským způsobem dává pokyn, jak
má býti sestaven specielní senát k
projednávání tohoto případu,
aby rozsudek dopadl podle přání
kruhů, jichž exponentem Prouza byl. Stalo se dokonce
u Nejvyššího soudu, že referentovi v poslední
chvíli byla vzata věc a že referent musil náhle
odejíti, jen aby se mohl případ odkázati
člověku, jenž zaručoval spolehlivý
rozsudek. Prouzův výkon
ve sporu sociálně-demokratického redaktora
Krňanského proti posl. páteru Roudnickému
je znám. Zpráva o něm byla v naší
"Rovnosti" zkonfiskována podle zásady,
že "pravda vítězí". Prouza
tehdy vynesl rozsudek nepříznivý Krňanskému
a příznivý ovšem páteru
Roudnickému. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Místopředseda inž. Dostálek
(zvoní): Pánové, prosím o klid.
(Výkřik posl. Mikulíčka:
Lump!) Pana posl. Mikulíčka volám pro
učiněný výrok k pořádku
podruhé. (Výkřiky komunistických
poslanců.) Prosím o klid.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Posl. Burian (pokračuje):
Počkejte, bude to ještě lepší.
Po vynesení rozsudku oproti Krňanskému Prouza
obřadně svlékl svůj soudcovský
talár a šel páteru Roudnickému,
jenž byl v soudní síni přítomen,
demonstrativně ke svému vlastnímu
rozsudku gratulovati. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Za to, že jsme to napsali v "Rovnosti", jsme stíháni
státním zástupcem Lorkem pro urážku
Nejvyššího soudu. (Výkřiky posl.
Bolena.)
Jiný doklad Prouzovy činnosti je tento případ:
Asi r. 1924 byl veden spor mezi firmou Asfalton a Moravskou agrární
bankou. Firma Asfalton prohrála svou věc ve dvou
instancích. Aby si pomohla, přišla na originelní
nápad. Napsala si stížnost k Nejvyššímu
soudu. Tuto stížnost předala advokátní
kanceláři p. dr Dolanského.(Výkřiky
komunistických poslanců.) Substitut
dr Dolanského dr Žáček
stížnost podepsal. Když stížnost
přišla k Nejvyššímu soudu, vzniklo
nebezpečí, že bude zamítnuta, poněvadž
odporovala zákonu. Kancelář dr Dolanského
telegrafovala pro svého
věrného pomocníka Prouzu, jenž byl tehdy
mimo Brno. Kterýsi úředník u Nejvyššího
soudu, jemuž tyto manipulace již byly protivné,
upozornil ohroženou stranu, tato intervenovala pak, aby stížnost
byla urychleně vyřízena, takže když
Prouza přijel, bylo již pozdě.
Rozhodnutí bylo učiněno ve smyslu zamítavém.
Tenkráte tedy Prouzova intervence přišla pozdě.
Prouza zuřil a vytýkal, že nebylo vyčkáno,
až přijede, a prohlásil doslovně: "Vždyť
jsem přece psal, aby se ta věc zadržela!"
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Konečně bylo řádění
Prouzovo některým členům Nejvyššího
soudu již tak odporným, že se vzepřeli.
Tak na př. ve státním soudě, jehož
předsedou byl Prouza, našel senátní
president Jelínek tolik
odvahy, že dvakrát hlasoval - proti názoru
Prouzovu - pro osvobození. Tuto svou
odvahu odpykal.
Případ senátního presidenta Jelínka
je daleko drastičtější než případ
vrchního rady Čížka v Marchově
a v Staňkově dotazu
zmíněný. Senátní president
Jelínek je jedním z charakterních soudců,
kteří se řídí zákonem.
Je jistě člověkem, jenž slouží
plně kapitalistickému společenskému
řádu, poněvadž soudí podle kapitalistických
zákonů. Nepodléhal však Prouzovým
nápadům a klerikálnímu teroru a proto
dvakráte jako člen státního soudu
hlasoval pro osvobození. V jednom případě
šlo o komunistického obžalovaného,
ve druhém případě o nějakého
Němce. Za to byl Jelínek zbaven členství
státního soudu a Prouza mu pak výslovně
prohlásil, že proto byl zbaven tohoto členství,
poněvadž hlasoval dvakráte pro osvobození.
(Výkřiky posl. Bolena.)
Na tom však nebylo dosti. Senátní president
Jelínek stěžoval si na tento (Výkřiky.)
postup Prouzův ministerstvu spravedlnosti, vůči
němuž zdůraznil, že mu jako soudci jsou
směrodatny pouze zákon a svědomí.
Byl však odbyt a ministerstvo spravedlnosti neuznalo ani
za hodno, zahájiti proti Prouzovi disciplinární
vyšetřování, ačkoli v daném
případě se dopustil Prouza nejen disciplinárního,
nýbrž i trestného činu.
Pomsta Prouzova senátního presidenta Jelínka
neminula. Před několika týdny byl nynějším
ministrem Haussmannem povolán
do Prahy a byl tímto ministrem Haussmannem,
příslušníkem to klerikální
strany, jenž, jak známo, byl na pouti v Římě,
aby si vymohl odpustky, donucen k podání žádosti
o pensionování pohrůžkou, že by
jinak byl pensionován z úřední moci
ještě dříve, než bude uzákoněna
požitková úprava. Podá-li žádost
"dobrovolnou", bude prý vyčkáno
s jeho pensionováním, až vstoupí v platnost
požitkový zákon. Pod tímto tlakem Jelínek
žádost o pensionování podal, byv donucen
dokonce do žádosti výslovně napsati,
že jest jeho žádost neodvolatelná.
To jest několik ukázek. Poměry jsou ovšem
mnohem horší, poněvadž jen nepatrná
část těchto věcí vyjde na jevo.
Justice je dnes podobná temné Africe. Vedlo by to
daleko, kdybychom všechny případy, které
jsme zjistili, chtěli vypočítati. Jen k ilustraci
justičních poměrů konstatuji: (Výkřiky
komunistických poslanců.) Pomocí zákona
o teroru, pomocí zákona o spoutání
tisku byla suspendována občanská práva.
Když jsme o těchto věcech v Brně psali
ve volební kampani 1925, byli jsme konfiskováni.
Za každou kritiku těchto zlořádů
jsou naši referenti krutě persekvováni a odsuzováni.
Přirozeně původci těchto odporných
zjevů se cítí bezpečnými a
páchají své zločiny docela nestydatě,
poněvadž vědí, že každá
kritika bude konfiskována.
Cituji v tomto ohledu některá místa článků
"Jak koalice budovala chrám spravedlnosti", které
vyšly v "Rovnosti" v listopadu loňského
roku, byly však ihned zabaveny: "Na přední
místa dosazeni klerikálové, většinou
ad hoc se přiorganisovavší. Byli to lidé
odborně mnohdy neschopní, podprůměrní
právníci a lidé, proti nimž byla vznesena
dokonce obvinění z trestních činů.
Kariéra stala se odměnou ne za práci a za
schopnosti, nýbrž za politickou příslušnost
nebo povolnost nebo konečně za osvědčenou
persekuční způsobilost.
Tak byl prováděn prazvláštní
koaliční výběr: - "nahoru"
přicházel "výkvět" co do
neschopnosti a bezcharakternosti.
Na politické procesy tento "výkvět"
měl ovšem blahodárný vliv. Koalice se
jim zabezpečila proti kritice a proti oposici velmi důkladně,
ač bezúspěšně. Tento "výkvět"
suspensoval demokracii a zrušil občanská práva,
zrušil svobodu tisku, slova, ba i vědy. To vše
za účinné spolupomoci bystrých právníků
z generální prokuratury, jichž vývody
byly prostě přejímány do rozsudků.
Pokud to šlo proti komunistům,
radovaly se socialistické strany a jejich tisk. Brzy však
"výkvět" šel dále. Nastal
nářek v pokrokové části vládních
stran. Byl odsouzen Havlíček, Hus, Tolstoj, Masaryk,
byla odsouzena husitská tradice, duch českého
národa. Za to jesuitský řád a námořní
lupič papež Jan XXIII byli vzati v ochranu podle zákona
na ochranu republiky. (Veselost na levici.)
Při tom nescházelo přímých
zásahů justiční správy. Tak
na př. v případě Kovaříkové,
čsl. socialistické učitelky, není
veřejnosti neznámo, že tato byla obžalována
pro čteni Havlíčka ve škole a že
byla původně osvobozena. Na rozkaz ministerstva
spravedlnosti (Slyšte!) byla
provedena obnova řízeni a pak byla odsouzena, což
nejvyšší soud ovšem na návrh generální
prokuratury potvrdil.
Tyto koaliční metody měly
však i v civilním, nepolitickém soudnictví
škodlivé následky. Úroveň soudů
hluboko poklesla. Vynášejí se rozsudky, svědčící
o neznalosti zákona, nastala právní nejistota,
soudí se pokaždé jinak, nikdo neví,
co je právo a co není, protože
výklad zákonů jde klikatými
a záhadnými cestami. Věci dospěly
tak daleko, že měšťácký advokát
dr Dušek v "Československé advokacii"
napsal: "Nedokonalost jejich" - totiž rozsudků
- "a někdy úplný opak skutkové
a právní pravdy vzbuzuje v občanstvu oprávněný
strach a obavy svěřiti své sporné
záležitosti třetímu, jímž
jest soud, aby rozhodl..." Na jiném místě
praví: "ta tam je jistota práva..."
Že byl zesílen protidělnický kurs i
v soukromých sporech dělníků - mzdové
spory, úrazové spory atd. - na to máme spousty
dokladů. Dělník, jenž přijde
i v nepolitické věci k soudu, má často
dojem, že se ocitl v nepřátelském ležení.
V politických věcech je odsouzen dříve,
než řekne svá rodná data.
Rovnost před zákonem - to je další základní
zásada demokratického právního řádu.
Buržoasie touto zásadou napaluje dělníky
již více než sto let. Vládní socialisté
ji převzali a mluví k dělníkům:
"Vede se ti špatně? Máš malou mzdu?
Nuže, to vše je vyváženo tím, že
jsi před zákonem roveň třeba presidentovi."
Proletář sice z takové
papírové rovnosti nic nemá, neškodí
však, když ukážeme praksi této zásady
na několika typických případech, z
nichž většina je veřejnosti známa.
Dělník Mlčoch byl odsouzen zemským
trestním soudem v Brně pro podvod, spáchaný
vylákáním podpory v nezaměstnání,
na 6 měsíců do těžkého
žaláře, a rozsudek byl odůvodněn
předpisem, který neexistuje, který nebyl
nikdy vydán. Případ byl podrobně vylíčen
v "Rovnosti".
Daleko větší zločiny spáchali
tito nedělníci: 1. Bergmann podvedl erár
o více než milion, byla podána žaloba,
avšak po podání žaloby bylo trestní
řízení na rozkaz ministerstva spravedlnosti
zastaveno. Obhájcem byl poslanec a zeť bývalého
ministerského předsedy. 2. Rigby byl ředitelem
panství známého Angličana De Foresta.
Byl zatčen při pokusu přepašovati
za hranice hodnoty milionové ceny. Trestní
řízení proti němu bylo zastaveno.
De Foresta zastupovala advokátní kancelář
bývalého ministra spravedlnosti. 3. Kračmera,
zvaný v tisku veřejně "hostivařský
zloděj, okradl záložnu v Hostivaři a
ještě jinou korporaci o
mnoho milionů. Před svým zatčením,
byv informován o nebezpečí, unikl za hranice
a není stíhán. Je švagrem bývalého
ministerského předsedy. 4. Lihoví korupčníci
brali úplatky od lihovarníků, avšak
soudní i parlamentní vyšetřování
bylo zmařeno. Mezi korupčníky
byli totiž zákonodárci. 5. Farář
Stromer byl odsouzen v Brně pro prznění dětí
do žaláře na 18 měsíců.
Nejvyšší soud však rozsudek zrušil
a při novém přelíčení
byl obžalovaný osvobozen. 6. Mičura byl
obviněn z trestných činů soudr. Tausikem
a tajemníkem soudr. Kršiakem.
Důkaz pravdy byl nabídnut, avšak Kršiak
byl odsouzen. Mičura
byl totiž ministrem pro Slovensko, je předákem
lidové strany a nyní presidentem soudního
dvoru. 7. Posl. Mazanec, "potupil"
státní znak slovy, že "ve znaku je divoká
zvěř". Jeho stíhání
bylo celou koalicí zamítnuto. Zato byl stíhán
posl. Haken pro "potupení státní
vlajky". Vysvětlení: Mazanec
je klerikálním a Haken
komunistickým poslancem. 8. Slovenští
biskupové a kněží vydali a přečítali
pastýřský list, jenž vyzývá
kněze přímo k porušování
celé řady státních zákonů.
Trestní řízení bylo na rozkaz koalice
zastaveno.
To jsou všeobecně známé případy
v tisku uveřejněné a nikým nevyvrácené.
Koalice zavedla takto nový druh imunity a doplnila trestní
zákon. Imunitu oposičních poslanců,
opřenou o ústavu, zrušila a zavedla jinou imunitu,
opřenou o politickou legitimaci a funkci v koalované
straně.
Tímto "koaličním právem"
byl doplněn §2 trestního zákona, který
vypočítává důvody vylučující
zlý úmysl. Koaliční pachatelé
trestních činů liší se totiž
od obyčejných zlodějů a podvodníků
tím, že zásadně mají dobrý
úmysl: prospěti vlasti, národu a republice,
nebo církvi a bohu. Proto je u nich trestnost činu
vyloučena.
Nullum crimen sine lege. Česky znamená tato věta:
Není trestného činu bez zákona. Čili:
jen to je trestné, co zákon za trestné prohlašuje.
I v tomto směru provedla koalice za pomoci vždy věrné
generální prokuratury dalekosáhlé
reformy. Po sedmileté činnosti koalice je situace
této právní zásady taková:
Dělník Mlčoch, jak jsem shora
uvedl, byl odsouzen z toho důvodu, že jednal proti
předpisu, který vůbec vydán nebyl.
Soud zamítl návrh obhájce, aby předpis
byl vyžádán od ministerstva, s odůvodněním,
že svědek potvrdil, že předpis existuje,
že byl vydán a že podle něho postupuje.
Dělník byl odsouzen na 6 měsíců
těžkého žaláře a v rozsudku
bylo výslovně řečeno, že předpis
určitě stával a že jej dělník
musil znáti. Po rozsudku bylo úřední
zprávou ministerstva zjištěno, že předpis
takový vůbec vydán nebyl, poněvadž
by vlastně odporoval zákonu.
Rozsudek byl ovšem Nejvyšším soudem na návrh
generální prokuratury potvrzen. V oboru politického
trestního práva byla zásada: "Nullum
crimen sine lege" předělána na zásadu:
"Trestné je to, co považuje koalice za trestné."
Názor koalice sděluje se pomocí
instrukcí a pokynů ministerstvem spravedlnosti státním
zástupcům, kteří pak o tomto názoru
a vůli všemohoucích pánů informují
"neodvislé" a přesaditelné soudce.
Taková informace je neobyčejně účinná.
Výsledek je ten, že se praksí vytvořila
řada "právních
statků", kterých žádný zákon,
nevyjímaje zákon na ochranu republiky, nezná
a nechrání. Stačí vzíti do
rukou úřední sbírky rozsudků
Nejvyššího soudu ve věcech trestních,
aby mohla býti zjištěna tato právnická
rovnice: Vláda - kapitalismus - koaliční
strana - "pětka" -
sv. Jan z Nepomuku papež Jan XXIII - jesuitský řád
atd., podle potřeby - i republika. Půjde-li to tak
dále, stane se takovým právním statkem
i Stříbrného závodní
kůň, který má také určitý
vztah ke koalici. (Veselost.)