Předseda (zvoní): Prosím
o klid.
Posl. Sedorjak (pokračuje):
Pan kolega Kurťak ve
své včerejší řeči pravil,
že na knoflíkách svého kabátu
počítal, má-li hlasovati pro cla či
nikoliv, a konečně řekl, že vůbec
nebude hlasovati. Tato moudrost se velice podobá moudrosti
Buridanova osla z bájky, který mezi dvěma
pytli chcípl hladem. (Stálé výkřiky
posl. Kurťaka.)
Ale pan Kurťak i v tom se
mýlí, že cla na dobytek budou prospěšná
pro náš chudý lid, neboť důchod
z půdy bude zvýšen, to znamená, že
bude dražší pastva, krmivo a všeliké
výrobky potřebné k výživě.
Já jménem komunistického klubu prohlašuji,
že nebudeme hlasovati pro zavedení cel. (Potlesk
komunistických poslanců.)
Předseda: Dalším
řečníkem je p. posl. Tayerle.
Dávám mu slovo. (Výkřiky
posl. Kurťaka, Mondoka a komunistických poslanců.
- Předseda zvoní.)
Prosím o klid.
Posl. Tayerle: Slavná
sněmovno! Dříve než promluvím
k věci, o kterou jde v rozpravě, jsem nucen... (Výkřiky
mezi posl. Kurťakem o Mondokem.)...
Předseda (zvoní): Prosím
o klid.
Posl. Tayerle (pokračuje):...
protestovati proti zákazu sbírek, které
se provádějí mezi dělnictvem na anglické
horníky. (Hluk.)
Předseda (zvoní): Prosím
o klid.
Posl. Tayerle (pokračuje):
Zákazy tyto provádí četnictvo
v některých obvodech. Ačkoliv intervenujícím
poslancům bylo vládou prohlášeno, že
se tak neděje s jejím souhlasem a že náprava
bude zjednána, nestalo se tak. Divím se, kde béřou
výkonné orgány četnické k tomuto
svému postupu odvahu, poněvadž není
ničím, zvláště žádným
zákonem odůvodněn. A svědčilo
by to jen o velmi podivném, ano nezákonném
postupu našeho četnictva, kdyby dnes zakazovalo sbírky
na pracující dělníky, kdyby chtělo
tímto způsobem zameziti solidaritu, kterou dělnictvo
svým druhům prokazuje.
Nyní chci říci také několik
slov k rozpravě, která zde je vedena. Jednání
o zemědělská cla je jen důsledkem
poměrů a požadavků, které náš
zemědělský stav vznáší
v předpokladu, že tímto způsobem rozřeší
důsledky krise, kterými trpí dnes celý
svět. Nastaly pronikavé změny v hospodářství
světovém, změny, které nejsou bez
vlivu také na naše domácí hospodářství.
Stoupla výrobnost na jedné straně, poklesla
spotřeba na druhé straně. Každý
stát hledí se dostati z této krise na účet
druhého. Ochranářské tendence
rostou. Ale je právě otázkou, zdali tato
cesta, kterou tu některé státy nastupují,
má býti také námi sledována,
zdali je ku prospěchu právě našeho hospodářství,
hospodářství státu, který je
v daleko větší míře odkázán
na své sousedy než kterýkoli
jiný stát, zejména ty státy, na něž
se dnes v ochranářské politice poukazuje.
Pohříchu na mí tě celkového
řešení základny naší obchodní
politiky, na místo zkoumání celého
problému celního přistoupilo se tu k řešení
částečnému, k řešení
nedostatečnému, jednostrannému.
Podíváme-li se do osnovy, vidíme, nejen že
se tu navrhují nepřiměřeně
vysoká cla na zemědělské produkty,
ale že zejména také ustanovení, která
obsahuje osnova v čl. V, VI i VIII, jsou nejen jednostranná,
ale přímo škodlivá.
Včera v rozpravě bylo zde poukázáno,
a to právem, na to, že povolovací řízení
nám vadilo, že snad vadilo více než mírná
celní ochrana. Ale to, co je nám předkládáno,
neznamená vlastně nic jiného, nežli
zase možnost tohoto omezování tím, že
neodstraňuje definitivně nebezpečí
povolovacího řízení, nýbrž
do jisté míry je přímo potvrzuje.
Zejména pak nebezpečným ustanovením
je čl. VIII, ve kterém se přímo praví,
že mohou býti učiněna další
"vhodná" opatření, zejména
stanovením zvláštního cla nebo přirážky
ke clu nebo omezením dovozu, jestliže zboží
dovážené z některého státu
jiného v důsledku zvláštních
veřejných a jiných opatření
jako poskytováním vývozních nebo jiných
výhod i zavedením delší doby pracovní
nebo jiných nepříznivých sociálních
podmínek pracovních ohrožuje
domácí výrobu.
Je charakteristický tento odstavec. Když zaměstnanci
volají po účinné ochraně sociální
a usilují o to, aby naše domácí ochrana
sociální zabezpečena byla mezinárodními
úmluvami sociální povahy, aby vytvořeny
byly zásady mezinárodního sociálního
zákonodárství, jsou to právě
kruhy, které dnes usilují o tento článek,
jež se tomuto postupu brání, a jemu překážejí,
ač tím vlastně napomáhají nebezpečí,
jehož se obávají a jemuž se chtějí
brániti zavedením ještě vyšší
celní ochrany.
Chtěl bych proto upozorniti, zejména s hlediska
zaměstnaneckého, s hlediska těch, kteří
v jsou odkázáni jen na výsledky své
práce, jež tvoří pro ně existenci,
jaké účinky projeví toto opatření.
Proč a z jakých důvodů bráníme
se zavedení zemědělských cel? Nikoli
proto, abychom snad znemožnili rozvoj zemědělské
výroby, na níž jsme závislí,
ale proto, poněvadž tato cesta k rozvoji zemědělské
výroby nepovede. Stále ještě není
vyrovnána hladina mzdová s hladinou cenovou. Rozdíl,
který je zde, je velmi značný. Nyní
tento rozdíl bude ještě zvýšen.
Index velkoobchodních i maloobchodních cen obilí
a mouky je 7 a desateronásobný proti době
předválečné. Sledujeme-li index mzdový,
dospíváme k závěru, že je nejvýš
sedminásobný, a můžeme dokonce mluviti
v průměru o 5 a 6tinásobku
mzdovém v nejlepších případech.
V letech 1922 až 1923 byli to dělníci a zaměstnanci
všech oborů, kteří slevili ze svých
mezd 10 až 32% (Hlas: Až 50%!) v průměru.
Zajímavo je, že snížení mezd právě
u zemědělských a lesních dělníků
činí v té době 30 až 32%. Průměrné
snížení mezd činí podle našeho
šetření okrouhle 22%. Od té doby nebylo
vyrovnáno, a pokud se dosáhlo zvýšení
v jednotlivých odborech, bylo vyrovnáno dalším
vzestupem cen životních potřeb.
Velmi mnoho se mluví u nás o světové
cenové úrovni. Avšak naproti tomu činí
se všechno, aby se zabránilo světové
úrovni mzdové. Mezinárodní úřad
práce v Ženevě vystavuje nyní pravidelné
srovnávací statistiky skutečných mezd
v různých městech světových
a béře při tom zřetel na kupní
hodnotu. Podle indexních čísel
vypočítaných podle množství spotřebovaných
požívatin vykazuje na př. Praha číslici
53, a když se vezme v úvahu nájemné,
58, ačkoliv v Londýně je základnou
číslice 100. Stojíme tedy hluboko pod úrovní
londýnského dělníka. Stojíme
také, jak již také
bylo poukázáno, pod úrovní dělníků
amerických.
Ale i celá řada měst evropských stojí
výše ve své úrovni mzdové, než
stojí Praha. Na př. Berlín vykazuje bez nájmu
číslici 73, s nájmem číslici
70. Amsterodam 87, Kodaň 124 a 128, Stockholm 88, Filadelfie
177, Otawa 149.
Tyto číslice srovnávací nejlépe
ukazují, jaká je skutečná naše
životní úroveň, zdali se opravdu nalézáme
na světové úrovni mzdové, zdali vskutku
naše mzdy a platy jsou překážkou naší
soutěže na světovém trhu. Za námi
stojí pouze Vídeň, Varšava, Milán,
a Riga, tedy města států, které trpí
mimořádnými poválečnými
poměry hospodářskými, s nimiž
nemohou býti naše poměry srovnávány.
Jestliže pak vezmeme v úvahu vývoj indexních
čísel hladiny skutečných mezd, vypočítaných
se zřetelem k cenám požívatin,
při čemž základna v Londýně
1. června 1924 je 100, vykazuje Praha číslici
1. ledna 1926 50, ač jsme vykazovali přede dvěma
lety 56 a 1. ledna 1925 54. Znamená to, že naše
úroveň mzdová, srovnána s poměry
v jiných státech, poklesla v posledních letech.
Doklad toho je také ve mzdách, které skutečně
naši zaměstnanci vydělávají.
Uvedu zde jenom několik čísel o tom, jaká
je podle vyšetření odborových organisací
průměrná mzda dělníků
v nejlepším věku od 25 do 35 let: Knihtiskař
má 320 Kč týdně, zámečník
stavební 148 Kč, slevač 271 Kč, krejčí
215 Kč, textilník 168 Kč, cukrovarský
dělník 161 Kč, zedník 212 Kč,
stavební dělník pomocný 149 Kč,
obchodní zřízenec 900 Kč měsíčně,
zemědělský deputátník 610 korun.
Opakoval bych zde jenom data, která v debatě již
byla uvedena, kdybych tato čísla
dále rozváděl. Číslice tyto
jsou jen zřetelným dokladem toho, zdali může
náš zaměstnanec snésti další
zatížení. Číslice tyto zodpovídají
nám otázku, zdali je možno, aby při
těchto poměrech mzdových zvýšeno
bylo vydání na výživu
v rozpočtu domácnosti. Dnes podle úředních
dat připadá z výdělku 62% na výživu.
Účinky cel zemědělských projeví
se tím, že toto procento stoupne nejméně
na 64%, ne-li dokonce na 65%. Poněvadž nebude moci
býti toto zvýšení jinak uhrazeno, bude
uhrazeno na účet ostatních
nezbytných životních potřeb, stlačí
tedy prostě životní úroveň zaměstnanců.
Dnes potřebuje zaměstnanec aspoň 260 Kč
týdně, aby mohl uhraditi nejnutnější
potřeby. A z toho, co jsem uvedl, je zřejmo, jak
málo odborů na této úrovni se nalézá.
Kam povede a musí tedy vésti tato politika, je zřejmo.
Nemá-li vésti ke snížení životní
úrovně, musí býti vyrovnáno
zvýšení cen novým zvýšením
mezd a platů. A sotva rozhodující politikové
v této věci dělají dobrou politiku,
když upravujíce platy státních zaměstnanců
snaží se novým zákonem zlepšiti
jejich poměry, ale současně hned účinky
cel zemědělských chtějí jim
tento přídavek vzíti. Je přirozeno,
že totéž projeví se také v zaměstnáních
soukromých. Pánové měli by si býti
vědomi, že vzestup cen musí vésti ke
zvyšování mezd a že tím nejen problémy
našeho hospodářského života nerozřešili,
jeho podmínky neupravili, nýbrž jenom komplikovali.
Nedojde-li ke zvýšení mezd pro hospodářskou
krisi, nedojde-li k němu podstatně a všeobecně,
sníží se tím přirozeně
životní úroveň.
Sníží se tím přirozeně
spotřeba, která je opět velmi důležitým
činitelem v naší produkci hospodářské.
Je třeba si tu také uvědomiti, že bylo
to právě dělnictvo zemědělské,
které mělo smysl pro určité společné
hospodářské požadavky v zemědělství,
které chápalo a chápe, že zájem
a rozvoj zemědělské výroby je také
zájmem zemědělského dělnictva.
Jestliže však kdo poškodil tento zájem dělnictva
na rozvoji zemědělské výroby, je to
právě bezohledný způsob, jakým
se tu hájí jednostranné zájmy podnikatelské
v hospodaření půdou, jak se buduje tento
základ národa, jak jej rolnická strana často
vyzvedá.
Pan dr Zadina ve svých
vývodech uvedl jako důvod pro celní ochranu
zemědělskou vyšší výrobní
náklady a přímo řekl, že jsou
v některých směrech důsledkem hospodářské,
daňové i sociální politiky státní.
Proto prý je úkolem státu, pomáhati
přiměřenou ochranou, aby se udržela
výnosnost domácí výroby. V této
souvislosti podle něho jeví se tedy přiměřená
celní ochrana ochranou a zabezpečením hospodářského,
sociálního a kulturního
pokroku na našem venkově. Jak však tato slova
v pravdě vypadají, ukazuje právě pokles
mezd zemědělského dělnictva a snaha
o další jich snižování. Celní
ochranou zabezpečuje se nejvýše vyšší
cena zemědělských plodin nebo vyšší
cena dobytka, nezabezpečuje se
však po hříchu vyšší úroveň
životní zemědělského dělnictva.
Zástupci zemědělského stavu nemají
také na mysli prospěch stavu zemědělského.
Jinak by nemohli státi v jedné linii s našimi
průmyslníky, pokud jde o poměr k dělnictvu.
Ačkoliv na jedné straně
přiznávají a potvrzují, že směrnice
vydávané pro zemědělské dělnictvo
a s jeho zástupci smluvené, tudíž platné
jako kolektivní smlouvy, nabyly velkého významu
a přinesly prospěch oběma stranám,
přece jen, když se nyní jedná o právní
uznání kolektivních
smluv, stojí v jedné linii s reakcí zaměstnavatelskou,
která se brání zákonnému potvrzení
vytvořeného zde právního stavu. Chtějí
společně s průmyslníky malicherným
způsobem čeliti vznikání nového
sociálního řádu, nového sociálního
práva, k němuž směřují
kolektivní smlouvy v hospodářském
životě.
Touto politikou zemědělskou dospějeme jen
o další krok k nebezpečnému stavu, který
už dnes vyvolává pozornost a vyžaduje
nápravy, k hospodářskému stavu, v
němž místo zboží budeme z našeho
státu vyvážeti lidi. Tuto otázku by
měli uvážiti v prvé řadě
pánové v národních stranách
občanských. Neboť kdo se od nás stěhuje
do ciziny? Jsou to hlavně Češi a Slováci.
Tito lidé většinou jsou pak v cizině
pro nás ztraceni. Obohacují často cizí
průmysl proti nám. Nemůžeme
jim to však vykládati ve zlé, když
sami svou hospodářskou politikou je vyháníme
z domova. Či je v tom nějaký prospěch,
jestliže 10.000 našich dělníků
průmyslových i zemědělských
pracuje dnes v Německu, Rakousku, Francii, jestliže
dokonce jako katastrofu posuzujeme omezení
vystěhovalectví do Spojených států
amerických a jestliže dokonce začínáme
vyhledávati místa pro naše lidi v jižní
Americe? Jsou to důvody hospodářské
i národní, které by si měli pánové
uvědomiti právě v tomto okamžiku, kdy
znovu zemědělskými
cly chtějí snížiti naši životní
úroveň, ohroziti domácí spotřebu
a tím znovu podlomiti náš hospodářský
život. Účinky cel mohou proto jedině
mezi jiným posíliti naše vystěhovalectví.
Nechci tu opakovati číslice, které tu vydává
státní úřad statistický a
které jsou výstrahou naší politice
hospodářské. Jen r. 1925 vystěhovalo
se od nás 35.854 osob, ať již jim byl vystaven
pas na trvalý odchod anebo šli do ciziny jen na práce
sezonní. Běží tu tedy, nehledě
k těm, kteří snad unikli šetření
a nejsou v těchto číslech pojati, o desetitisíce
osob. Uvědoměme si pak, že tato číslice
opakuje se každého roku, byť s menšími
rozdíly, tak že tu jde o statisíce našich
lidí, kteří musejí ucházeti
se o práci a hledají nový domov v cizině.
My musíme posuzovati otázku zemědělských
cel v souvislosti s naším průmyslem, s podmínkami,
které mu zemědělská cla také
dají. Máme na tom zájem, abychom jako průmyslový
stát, který živí statisíce lidí
hlavně proto, poněvadž nalézá
určitý odbyt v cizině, si zachovali tento
odbyt, abychom jej nepodlamovali. Ale
to, co je navrhováno, je dobrý prostředek
k tomu, abychom nalézali odvetu v cizině - neboť
tak, jako chceme uzavírati produktům zemědělským
cestu k nám - zase tyto státy budou uzavírati
cestu našim průmyslovým výrobkům
k sobě. Náš odbyt
musíme hledati na jihu a východě Evropy,
tedy právě tam, kde mají zájem na
tom, jak upravujeme svůj obchod se zemědělskými
produkty. Jaké procento máme dnes ve vývozu
svém do těchto států? Podíl
Jugoslavie na našem vývozu činí 4.87%,
Polska 3.28%, Maďarska 6.67%, Rumunska
4.68%, Ruska 0.43%. Naproti tomu podíl Německa tvoří
skoro 20%, podíl Rakouska přes 20%, podíl
Anglie aspoň 10%. Ale to jsou právě státy
průmyslové. Zejména pak u Rakouska a Německa
neběží o vývoz, který by tam
byl zkonsumován, nýbrž, jak
ještě ukáži, do Rakouska vyvážíme
proto, aby tam naše výrobky dále do jiných
států prodávali a na nich vydělávali.
Z Maďarska dováželi jsme před válkou
a za války volně obilí a mouku. Dosavadními
opatřeními byl tento dovoz ztížen. Z
Haliče dováželi jsme, jak známo, dobytek,
zejména vepřový. Teď jest dovoz ztížen,
omezen. Podobně i s Jugoslavií. A to vše nestačí,
ještě mají býti zavedena a zvýšena
cla. Co to znamená na příklad pro Slovensko,
pro slovenský průmysl, který se hlavně
opírá o vývoz do Uher! 40%
našeho vývozu uherského pochází
vlastně ze Slovenska. Textilní zboží,
papírny vyvážejí do Uher. Ze 4100 tun
papíru vyvezeného bylo 2620 tun vyvezeno ze Slovenska.
A každý, kdo má zájem na rozvoji slovenského
průmyslu, kdo má zájem na urovnání
vnitřních poměrů
a vytvoření skutecné jednoty mravní,
opřené o hospodářské vztahy
a podmínky, musí věnovati těmto věcem
pozornost a nemůže a nesmí se uzavírati
faktům, která se nám tu staví před
oči.
Pan kol. inž. Dvořáček poukazoval
zde k tomu, že Maďarsko má vysoké celní
násobky, že jest Maďarsko před námi,
pokud jde o celní ochranu. Ale sníží
Maďarsko tato svá cla, když my zavedeme a zvýšíme
cla zemědělská? Příčiny,
pro které nebyla ujednána smlouva obchodní
mezi námi a Maďarskem, pro které zde byl způsoben
odklad, byly povahy více politické než
hospodářské. Nyní k nim přibudou
ještě obtíže hospodářské
povahy, nyní ještě postavíme hradby
svými zemědělskými cly a tím
ovšem situaci nezlepšíme, nýbrž vzájemné
poměry jen zhoršíme.
Pan ministr inž. Dvořáček sám
poukazoval zde k tomu, že clo na len by znamenalo
doraziti lnářský průmysl. A ví
také dobře, že tentýž poměr
jest i v jiných odvětvích našeho průmyslu,
nejenom v těch, ve kterých potřebujeme nezbytně
určité suroviny, ale také v těch,
ve kterých potřebujeme buď
polotovary, nebo ve kterých jsme odkázáni
na vzájemný obchod, abychom chránili rozvoj
našeho průmyslu. Clo na potraviny proto nezbytně
ohrozí naši soutěživost na světovém
trhu nejen tím, že uzavře nám nebo aspoň
posílí uzavření cizích trhů
našemu průmyslu, ale povede
také k zdražení naší výroby
a tím k zhoršení podmínek naší
soutěže.
Nechci se tu dovolávati významu světových
kapacit národohospodářských, které
jsou jistě pánům, jež obhajují
zemědělská cla, dobře známy
a kterých nepoužívají jenom proto, poněvadž
se jim v tomto případě tak dobře jejich
výroky nehodí.
Friedrich List ve své knize o národní soustavě
hospodářské politiky zastává
sice myšlenku ochranných cel průmyslových,
ale odmítá rozhodně cla agrární.
Poukazuje mezi jiným na to, že ochranou celní
vyvolává se dočasně sice účinek
příznivý, ale tento účinek
je nebezpečný pro budoucnost.
Nesmíme také přehlížeti potřebu
domácího odbytu jako základnu svého
rozkvětu. Nemáme-li dostatečného domácího
odbytu, nemůžeme se s úspěchem vrhnouti
na cizí trhy. Tvrdí se často, že jsme
pro celní ochranu průmyslu. Také pan ministr
inž. Dvořáček uvedl zde mezi
jiným, že chodily dělnické deputace
žádati, aby ten či onen průmysl byl
chráněn. Pánové však přehlížejí
poměry, v jakých se dělnictvo nalézalo,
poměry, které vynucovaly snad dočasně
takové požadavky. Ale byli to často zaměstnavatelé
sami, kteří dělnictvo k těmto požadavkům
donucovali, vyhrožujíce, když na ten či
onen výrobek nebude poskytnuta celní ochrana, když
sem bude pouštěn výrobek z ciziny, že
zavrou svůj závod a dělnictvo
propustí. A co to znamenalo v letech minulých v
době poválečné, dovedeme si představiti.
To byl snad jediný dočasný důvod,
který dělnictvo k tomu nutil, ale přes to
nikdy a v žádném případě
odborové organisace dělnické nepokládaly
celní ochranu průmyslovou
- a o tom svědčí i jejich usnesení
- za prostředek, který by našemu průmyslu
svědčil nebo prospěl.
Jsme si dobře vědomi toho, v jakém stavu
nalézá se náš průmysl. Je potřebí
si uvědomiti, že 85% našeho vývozu tvoří
průmyslové výrobky, že naproti tomu
téměř stejné číslo percentuální
připadá na dovoz surovin, polotovarů a potravin.
Tedy co dovážíme, jsou suroviny, polotovary
a potraviny, vyvážíme pak hlavně průmyslové
výrobky, v tom také spočívá
důvod, pro který v určitých okamžicích
i dělnictvo rozhodlo se dočasně pro jisté
obmezení dovozu, aby zajistilo si aspoň zaměstnání
a tím nezbytnou existenci. Řekl bych, že zde
platilo heslo: "Tonoucí i stébla se chytá".
Na jedné straně drahota, na druhé straně
nezaměstnanost je ohrožovala a proto
žádalo ochranu.
Ale konečně bylo zde již řečeno,
že jednání o těchto otázkách,
které považujeme nejen za otázku domácí
výroby, domácího hospodářství,
ale za otázku mezinárodní povahy, jsme se
nikdy neuzavírali. Ale jednání neznamená
diktát, neznamená stranický zájem
politický, který tu rozhoduje v této tak
důležité a eminentní otázce hospodářské.
To, co majitelé půdy mají na mysli, je právě
snaha opačná v obchodní zásadě:
malý zisk, velký obrat. Zde se chce stlačiti
spotřeba na nejmenší míru a těžiti
z malého obratu co nejvíce, aby nebylo nutno
hledati jiné prostředky ke zvýšení
výrobnosti a výnosnosti půdy. Je to do jisté
míry politika pohodlí, která vynesla na povrch
tento diktát zemědělských cel.
Kdyby pánové neuzavírali se ponaučení
i se strany, která má jistě na mysli prospěch
zemědělské výroby, povšimnuli
by si, co mezi jinými také známý národohospodářský
spisovatel Brentano o obilních clech své doby napsal:
"Co je účelem obilního cla? Má
stupňovati cenu obilí. V míře, v jaké
toho dosahuje, stupňuje sice důchod, který
dává půda. Minimální cena půdy
rovná se však důchodu, který dává,
kapitalisován s platnou úrokovou mírou. Přiměřeně
k stupňovanému důchodu stoupá tudíž
hodnota půdy. Zemědělec, který prodává
svůj majetek - a čím více je zadlužen,
tím větší
je jeho snaha po prodeji - má, když se vzdá
dalšího hospodaření, přirozeně
určitý, ano velký užitek z obilního
cla. Bude osvobozen z nouze a ještě snad bude míti
zisk. Avšak obilní clo nemá přece pomoci
těm, kteří ze zemědělství
odcházejí, ale těm, kteří
v něm zůstávají. A tak nástupce
toho, který, ať již prodejem nebo postupem, vzdal
se svého statku, je brzy v témže stavu jako
jeho předchůdce před zavedením cla.
Koupil půdu dražší za peníz vystupňovaný
účinkem cla, nebo ji převzal, je každým
novým poklesem ceny obilí
znovu ohrožen, že nebude moci z půdy dostati
úrok za vystupňované její ceny. Následek
obilního cla, které dosáhlo skutečně
svého účele, stupňování
obilních cen, je tedy stupňování právě
té části zemědělských
výrobních nákladů, pro jichž
výši nemůže domácí
výroba s cizinou soutěžiti. Poněvadž
obilní clo nezměnilo pak poměr výnosu
půdy k její hodnotě, zůstane jako
před tím obilní produkce nevýnosnou.
Zůstane-li hospodář, ať jako kupec nebo
dědic, při pěstování obilí,
octne se brzy opět v nouzi a
zazní znovu volání po zvýšení
obilních cel, a tak to jde dále. Je to nekonečný
šroub." (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
Slova tohoto národohospodáře jistě
jsou také varovnou výstrahou v tomto okamžiku.
Zemědělská cla znamenají velmi problematickou
ochranu zemědělství, ale jistě budou
znamenati určité poškození našeho
průmyslového vývozu. Jsouť namířena
právě proti státům, v nichž musíme
hledati svůj odbyt. Ukázal jsem již na tento
fakt.
Uvedu ještě doklad, jak na př. vytváří
se poměr našeho zahraničního obchodu
ve styku s Rakouskem. Když se projednávala obchodní
smlouva československo-rakouská, tu stěžovali
si tamní interesenti na přílišnou naši
ochranu a zejména také ozývaly se hlasy,
které žádaly, aby také Rakousko se našemu
vývozu uzavíralo. A tu
v té době napsána byla mezi jiným
v Rakousku tato charakteristická slova, která platí
ještě dnes a kterých je si dlužno všimnouti:
"Skutečnost, že obchodní bilance s Československem
je pasivní, - že tedy Rakousko více dováží
od nás než vyváží
k nám - nic nepraví, neboť nejprve nutno počítati
s určitými chybami v obchodní statistice.
Tak není žádné pochyby, že velkou
část zboží, kterou ve statistice uvádíme
v dovozu Československa, opět vyvážíme,
při čemž se objevuje ve statistice jako rakouské
zboží. Vídeň tvoří přes
všechno úsilí československého
státu stále ještě důležité
obchodní místo československého průmyslu,
který své zboží vyváží
do Rakouska, aby je odtud dalším odběratelům
dával prodávati rakouskými obchodníky.
Ale také nehledě k této
skutečnosti, zůstane ještě dosti položek,
které dokazují, že rakouská bilance
obchodní s Československem zůstane vždycky
pasivní. Pomysleme jen na dovoz uhlí. Pasivita tato
však nemusí vyvolávati hrůzu, poněvadž
je z velké části vyrovnána přílivem
platební bilance. Ještě
stále vládnou rakouské banky značnými
podíly v československých bankách
a v průmyslových podnicích ještě
stále plynou rakouskému meziobchodu velké
zisky z obchodu s Československem, ještě stále
dodávají průvozní náklady z
Československa do Terstu, Jugoslavie
a z části do Uher značné přebytky."
Tato slova potvrzují jen stav, jaký se tu vytvořil,
který nedovedeme sice - to rád přiznávám
- rychle napraviti, ale který překáží
právě našemu styku na světovém
trhu a který jenom zhoršíme tím, když
nyní znovu celním opatřením vyvoláme
napětí při dalším jednání
o obchodních smlouvách. My, kteří
jsme odkázáni v tak veliké míře
na vývoz průmyslových výrobků
do ciziny, nesmíme přehlížeti, že
podmínkou tohoto vývozu je právě dostatečná
spotřeba doma. My nemůžeme
a nesmíme vyvážeti proto, že to doma nemůžeme
kupovati, nýbrž musíme vyvážeti
své přebytky, abychom za ně mohli zakoupiti
to, co potřebujeme. Americká soutěž
spočívá mezi jiným právě
v tom, že nalézá americký průmysl
dostatečný odbyt doma, aby
měl základnu zajištěnu pro svou velkovýrobu,
které používá k svému výboji
na světovém trhu.
Čím více snížíme domácí
odbyt, tím nebezpečnější stav
vyvoláváme. Právě dnes dokazuje pan
prof. Brdlík v Národních Listech, jak veliký
význam má v našem hospodářství
zemědělská výroba, že představuje
20 miliard naproti pouhým 4 miliardám v textilu
a 3 miliardám v hornictví. Dobře, ale právě
tyto číslice dokazují, jaké hodnoty
zemědělské spotřebujeme doma, kdežto
naše průmyslové výrobky jdou do ciziny.
Nesmíme však přehlížeti,
že přes to, že hodnota produkce průmyslové
v poměru k zemědělství je podle údajů
prof. Brdlíka mnohem nižší, zaměstnává
mnohem větší počet osob než zemědělství
a že právě velký počet zaměstnanců
ostatních oborů a povolání je interesován
ve svém hospodářském
stavu na produkci zemědělské a na cenách
zemědělských výrobků. Čím
vyšší budou tyto ceny, tím horší
budou podmínky našeho průmyslu. To by si právě
zástupci průmyslníků měli uvědomiti.
Vliv cel na zaměstnání průmyslu v
této době, kdy roste nezaměstnanost, není
potřeba ještě zvláště dokládati.
Bylo zde již poukázáno, že v průmyslu
hornickém zasahují hluboko účinky
světové uhelné krise. Pracuje se řadu
měsíců 3 až 4 dny v týdnu. V
průmyslu textilním omezuje se obdobně pracovní
doba na několik dnů v
týdnu nebo se dělníci střídavě
vysazují. Také kovoprůmysl zaznamenává
značnou nezaměstnanost. Stoupá týden
za týdnem počet propouštěných
dělníků i úředníků.
Odnášíme tu účinky světové
krise hospodářské a důsledky změn
hospodářských i technických, které
ve světové a po světové válce
nastaly. Ale je proto tím více třeba, abychom
svoji hospodářskou politiku do budoucnosti podle
toho zařizovali, a proto pravíme: nikoliv zvýšení
cel zemědělských, ale snížení
cel průmyslových je třeba.
Vysoká cla průmyslová neochrání
nás před soutěží. Velmi významně
se to ukázalo při dovozu automobilů. 65%
ceny bylo stanoveno v jako clo na dovážený
výrobek, nehledě k jiným opatřením,
která toto procento ještě zvyšovala. Ale
přes to v r. 1925 jsme dovezli za 79 mil. Kč automobilů,
naproti tomu vyvezli jsme pouze za 15 mil. Kč. Ani vysoká
celní ochrana, která zde dána byla automobilovému
průmyslu, nestačila. Nemůže stačiti,
poněvadž nerozhoduje tu clo. Proti clu postaví
nám cizina svá opatření odvetná.
Co rozhoduje ve výrobě, co
rozhoduje v hospodářském životě,
je prostě dokonalejší zařízení
výrobní, je hromadná, dělbou práce
provázená výroba a dokonalejší
technická výzbroj, v zemědělství
hospodářské stroje. Rozhoduje nebo spolurozhoduje
zatížení daňové, úroková
míra, zkrátka spolupůsobí
zde různé složky našeho hospodářského
života, kterým je dlužno spíše věnovati
pozornost, nežli hledati východisko z krise, v níž
se ocitáme cestou zemědělských cel.
S hlediska socialistického mohli bychom
snad vítati tuto sobeckou politiku ochranářskou,
neboť posiluje snahy, aby půda vrácena byla
národu, celku, k společnému hospodaření.
Již dnes ukázaly obecní a družstevní
podniky v hospodářství dobré výsledky.
A i když nutno této idei někdy přinášeti
oběti, tož kladeny jsou
tyto oběti ve prospěch celku, v zájmu obecném.
Způsob však, jakým chtějí se
zde hájiti zájmy hospodářské
výroby vysokými cly, má na mysli spíše
prospěch jedinců, majitelů výrobních
prostředků, nikoli však prospěch celku,
výrobců a spotřebitelů.