Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Důvod, který zdůrazňují zejména agrárníci ve prospěch cel a proti dovozu dobytka, jest nebezpečí, že bude zavlečena slintavka a kulhavka. Zapomínají při tom, že tato nemoc ve vlastní zemi téměř nikdy nezaniká. Že by však výše cel a zákaz dovozu měly působiti jako desinfekční prostředek proti dobytčí nákaze, není dnešní vědě známo. To zůstává vyhrazeno pánům agrárníkům. Kdo slyšel řeč pana posl. Böhma, připustí, že to byly jeho důvody. Dojde se však k něčemu poněkud jinému: právě vysoká cla na dobytek budou v tomto směru vyvíjeti nepříznivý účinek, neboť rozpětí cen mezi cizinou a tuzemskem bude značně vysoké, tak že bude dán podnět k podloudnictví. Podloudnictví sotva bude lze zabrániti. Podloudně dopravený dobytek nelze kontrolovati a jest tudíž daleko větší nebezpečí, že bude zavlečena slintavka a kulhavka. Hmotné postavení pohraničního obyvatelstva jest v přítomné době tak špatné, že jest skutečně odkázáno na podloudnictví. Nouze nezná předpisů. Děti nemají dosti jídla, mají sotva, do čeho by se oblékaly, a nemohou proto ani docházeti do školy. Paličkový průmysl v pohraničním území jest úplně shroucen, nouze je velká, proto bude podloudnictví s dobytkem provozováno a sotva bude lze učiniti taková opatření, aby mu bylo zabráněno. Bez nadsázky pravím - a chci to pouze na pamět uvésti - že slintavka a kulhavka není jen smutnou kapitolou v dějinách zvířectva, nýbrž že již jednou nabyla v dějinách světového tragického významu. Rakousko zašlo na slintavkovou a kulhavkovou politiku. Slintavkou a kulhavkou byla připravena světová válka, není to žádným vtipem, nýbrž krvavou vážností. Rozlišujme jen příčinu od podnětu. Neboť kdykoli bylo maso resp. dobytek rakouským nebo uherským velkoagrárníkům příliš laciným, bylo prohlášeno, že v Srbsku vypukla slintavka a kulhavka. Kdykoli nebyla spokojena diplomacie na Míčovém náměstí ve Vídni se srbskou politikou, prohlásila tehdejší krutá veterinářská policie, že v Srbsku vypukla slintavka a kulhavka. Dokonce i poražený dobytek býval na hranicích jako podezřelý z nákazy zadržován a to tak dlouho, až se zkazil, a na to býval vrácen srbským sedlákům k disposici. Tak býval srbský národ uváděn v zoufalství, neboť Srbové byli selským národem a byli odkázáni svým vývozem na Rakousko. Tímto postupem Rakouska bylo srbské obyvatelstvo nejen ochuzeno, nýbrž postup ten byl také důvodem k bezmezné zášti. I když toto Rakouskem zaujaté politické stanovisko nebylo jedinou příčinou světové války, bylo přece jednou z největších jejích příčin. Snad jest právě nyní na čase připomenouti výrok nejbezohlednějšího egoisty, jaký nemá vůbec v dějinách příkladu a kterého ještě stále agrárníci jako světce své strany uctívají, bývalého říšského rytíře Simitsche z Hohenblumu, který prohlásil: "Nebojíme se ani tak srbských vojáků a kanonů jako srbských volů a prasat." Nevíme, odkud páni agrárníci berou odvahu, že již osm let po světové válce opět přicházejí s methodami, které se staly lidstvu osudnými. Spekuluje se, bohužel, s přílišným výsledkem na zapomětlivost lidskou. Dnes jsme opětně na témže místě, kde Rakousko vstoupilo do světové války. Provozuje se táž osudná celní politika jako v bývalém Rakousko-Uhersku. Že balkánské státy také náležejí ke spojencům Československa, nezdrží české agrárníky od jejich bezohledné agrárně kapitalistické politiky.

Máme již takové politické ústředí, jaké mělo staré Rakousko pod předsednictvím Hohenblumovým ve Vídni. Toto místo jest v Praze v Hybernské ulici a má název "Centrokooperativ". V tomto sdružení jsou zastoupeni agrárníci bez rozdílu národnosti. Odtamtud dostala také vláda příkaz, aby zavedla cla. Dříve nebo později bude také vládě přikázáno, aby konstatovala, ve kterých pohraničních zemích má vypuknouti slintavka a kulhavka.

Jako zvláštní důvod pro cla uvádějí agrárníci, že nebudou-li zavedena cla, a budou nižší ceny obilní, nebude lze více pěstovati osivo. Avšak zde jest právě opačný případ, neboť osivo se pravidelně platí o 30% dráže, režie jest nanejvýš o 10% větší, takže při pěstováni osiva dociluje se 20%ního zisku. Ovšem dosud bylo pěstování osiva monopolem velkoagrárním a tito měli z toho dosud veliký prospěch. Další důvod přednesl p. Meissner v přednášce při vyšším agrárně-politickém a družstevním běhu učebním na selské lidové vysoké škole v lázních Oldřichově v lednu 1926, že jen tehdy, zavedou-li se cla a má-li chovný dobytek vysokou cenu, mohou býti pěstovány ušlechtilé rasy. Pravil doslovně: "Stejně by se vyvíjely poměry pro malorolníka, kdyby odepřením cel na dobytek byl způsoben úpadek domácího chovu dobytka. U sedláků a velkostatkářů provozujících chov dobytka upadala by vždy více jakost chovného materiálu." To naprosto není správné. Důkazem toho, že jsme se svým chovem dobytka po válce a bez cel téměř na téže výši a že nejsme mnoho pozadu co do rasy a jakosti, tudíž v době, kdy jsme neměli žádné nebo jen mírné celní sazby na dobytek, jest okolnost, že chov dobytka doznal mimořádného rozvoje.

Zajímavo jest, konstatuje-li se, proti kterým zemím budou cla namířena. Vidíme tu, že Češi vystupují proti svým spojencům, slovanským bratřím, Polákům a Jihoslovanům, a vidíme, že naši Němci vystupují proti Německu a proti německému Švýcarsku. Tu neznají páni agrárníci ani německého ani českého spojence, neboť z Německa a ze Švýcarska dováží se značné množství dobytka na chov. Že to agrárníci nemyslí vážně tvrdíce, že bude nedostatek chovného dobytka, a že jest to pouze záminkou pro jejich egoistické zájmy, dokazuje to, že žádají clo také na chovný dobytek.

Že ne všechny zemědělské podniky jsou na vysokém stupni, rád připouštím (Poslanec Sehweichhart [německy]: To přece přiznávají i agrárníci sami!) Ano. Zejména platí to o oněch držitelích usedlostí s větší pozemkovou výměrou, kteří jich nabyli v důsledku pozemkové reformy. Protismyslné a falešné jest, vypravuje-li se, že země s agrárními cly docilují vyšší produkce. Cla jsou pro produkci úplně nerozhodující a nemají na ni vlivu. V prvé řadě záleží výrobní možnost na podnebí, na množství srážek, na výškové poloze a zejména na jakosti půdy, jakož i na intensivním hospodaření na ni vůbec. Tu pak lze konstatovati, že v oněch zemích, kde jsou cla zavedena, činí výnos pšenice při hektaru ročně průměrně v Německu 18^.44, v Rakousku 11^.97, ve Francii 10^.55, v Italii 8^.63. V zemích bez cla naproti tomu činil tento průměr v Anglii 21^.58, v Nizozemsku 21^.06, v Belgii 22^.33, v Dánsku 29^.56 q. Z toho jest patrno, že cla nemohou míti na výrobu buď žádný nebo jen nepříznivý vliv.

Aby se přivedlo zemědělství na lepší stupeň, jest nezbytno zavésti co nejintensivnější způsob výroby. Avšak právě zde doporučuje část velkoagrárníků extensivní hospodaření. Bylo dokonce doporučováno vedoucími agrárníky, ovšem těmi nejzaostalejšími, aby se pěstovalo jen tolik obilí, kolik ho v každé zemědělské domácnosti jest potřebí. Extensivní hospodaření lze snad provozovati ve státech řídce obydlených, kde jest nadbytek orné půdy - pravím snad - při nejmenším však ne v Evropě. Extensivní hospodářství udělá z každého rolníka žebráka a čím menší jest podnik, tím dříve. Jestliže agrárníci jednou prohlašují, že ony státy, které extensivně hospodaří, jsou nebezpečnými konkurenty, poněvadž laciněji vyrábějí, po druhé však posl. Böhm potvrzuje, že státy s intensivním způsobem hospodaření, jako Dánsko, jsou vlastně konkurenty, pak si přece odporují. Jsme samozřejmě pro intensivní hospodaření a vidíte, že Dánsko po válce vyváželo potraviny do celé Evropy. Toho příčinou bylo výlučně, že provozovalo intensivní hospodaření. (Posl. Schweichhart [německy]: Poněvadž mělo skvělou organisaci!) Ano.

V prvé řadě byl by vlastně povolán stát, aby podporoval intensivní hospodaření. Zde můžeme dokázati, že stát zanedbal velmi mnoho. Stát tvrdí, že nemá dostatečných prostředků, my však víme, že stát činí často vydání, jež nejsou produktivně uložena, že na př. při pozemkové reformě byla vyhozena sta milionů a že byly výdaje nejenom neproduktivní, nýbrž naopak výdaje výrobu poškozující, jako na př. na militarismus. Avšak když tomu již tak jest, bylo by přece lze aspoň podporovati zemědělství prostředky, jež jsou po ruce a zavésti intensivní výrobní hospodaření. Avšak ani to se neděje. Ministerstvo zemědělství má k disposici částku okrouhle 1/4 miliardy. Promyšlená práce s těmito prostředky mohla by přivésti zemědělství na značný stupeň, avšak právě ony příděly, které mají sloužiti k podpoře zemědělství, jsou směšně nepatrné. Tak má německá zemědělská rada na podporu strojnictví a na subvence při nákupu zemědělského nářadí včetně elektromotorů k disposici 90.000 korun. Při styku s cizozemskými zemědělskými odborníky musíme se skutečně styděti jmenovati takovou částku. Připadá totiž na 1 německý zemědělský podnik přibližně 20 haléřů. Že se při udílení subvencí českému zemědělství měří jiným loktem, jest tak samozřejmé, že se tomu vlastně více diviti nepotřebujeme, neboť, bohužel, také ministerstvo zemědělství zaujímá stanovisko hospodářského posílení českého národa a všestranného a co nejúčinnějšího zeslabení Němců za všech okolností.

Ročně vydává se větší obnos na meliorace, avšak nijakého pokroku v tomto směru nelze znamenati. Jen s obtížemi lze toho docíliti, aby byl vypracován plán pro meliorace. Největší část peněz určených pro malé meliorace pohltí komise. A co by se mohlo v tomto směru vykonati! Československo má nádherné podmínky pro rozvoj zemědělství. Při promyšleném podporování a hospodaření bylo by lze bez obtíží zvýšiti výrobu o 20%. Avšak, jak se zdá, páni velkoagrárníci vlastně ani nechtějí, aby se intensivně hospodařilo. Německo zásobovalo se před válkou masem až na 5%.

Spotřeba činila na hlavu 52 kg ročně. Chov dobytka byl tedy v Německu na zvláštní výši. Napočetlo se v roce 1913 20^.4 milionu dobytčat a 25 milionů vepřů. Počet obyvatelstva činil 62 miliony. Tento zemědělský výkon jest prostě podivuhodný. Docíleno bylo tohoto výsledku dovozem laciného krmiva. Dovezeno bylo v témže roce 3 miliony tun ruského ječmene, 1 milion tun americké kukuřice a 1 milion tun rybí a masové moučky. Za války chov dobytka přirozeně upadal, avšak v dohledné době bude asi opět na plné výši. Hlavní pozornost věnuje Německo dovozu laciných hutných krmiv. U nás budou přes veškerou protismyslnost zavedena hospodářská cla na krmiva. Následkem toho přirozeně také značně v ceně stoupnou a chov dobytka octne se ve svízelné situaci. Hlavně trpěti budou tím malí rolníci, velkostatkář může v četných případech ještě krmivo odprodati. Agrárníci tvrdí však, že požadují cla v zájmu malých zemědělců. Otážeme-li se pak agrárníka v obilní krajině, v čem že záleží prospěch z cel pro malého rolníka, odpoví nám: V obilní krajině mnoho se to nepocítí, avšak prospěch mají pěstitelé dobytka. V krajích, kde se provozuje chov dobytka, slyšíme opět: Ano, zde nikoliv, avšak tisíce malých pěstitelů obilí má užitek.

Dostali jsme dopis jistého drobného rolníka. jenž líčí tíseň, v jaké jest takový malý sedlák. Přečtu vám krátce tento dopis, abyste viděli, jak drobní rolníci soudí o clech. Dotyčný píše: "Obdělávám 110 arů pozemků, mám 1 krávu a musím se starati o 3 osoby. Jatečného dobytka nemám nikdy na prodej, neboť když jediná moje kráva stane se jednou k chovu nezpůsobilou a musí býti poražena, nezbývá mi, než abych si koupil opět jinou krávu na chov. Čím vyšší jsou ceny dobytka, tím více musím dopláceti, tak že mně clo na dobytek, kterým se dobytek zdražuje, těžce poškozuje. Za máslo, kterého docílím od krávy prostřední jakosti, pokud je po úhradě vlastní potřeby pro tři členy své rodiny mohu ještě prodati, vyzískal jsem v posledním roce 2040 korun. Kdyby tu bylo 5 nebo 6 hlav, nemohl bych vůbec prodávati máslo, takže také zde clo jen velmi málo nebo docela nic nenahradí. Ročně musím přikoupiti nejméně 8 až 9 měřic otrub jako hutnou píci. Až vejdou v platnost cla, bude měřice o 10 až 15 Kč dražší, což mi způsobí škodu 90 až 100 Kč ročně. Těch asi 80 kg masa, kteréž do roka koupím, bude mi zamýšleným clem asi o 160 Kč zdraženo. Poněvadž musím dále kupovati veškeré hutné krmivo jako kukuřici, šrot, mouku ke krmení a ječný šrot, bude mi následkem obilních cel také téměř nemožno chovati vepře. Žitné a pšeniční mouky pro svou tříčlennou rodinu potřebuji 400 kg ročně, z čehož sám vyrábím 130 kg. Při koupi 270 kg byl by na mne zamýšleným clem uvalen další značný větší výdaj. My, kdož jsme v kraji dobytkářském zařízeni pro chov dobytka a na výrobu mléka a másla, my, kdož jsme nuceni přikupovati pro rodinu mnoho obilí a mouky, pro dobytek mnoho hutného krmiva, byli bychom při zamýšlených clech postiženi velkými vyššími výdaji, které velmi zatěžují životní postavení malých rolníků. To platí též o drobných rolnících se třemi až čtyřmi hektary půdy a dvěma až třemi kravami. Také oni neměli by z vysokých cel žádného prospěchu, poněvadž i oni mají méně na prodej, avšak jsou nuceni přikupovati mnoho hutného krmiva."

Proto, aby chov dobytka nebyl ohrožen, podali jsme návrh na volný dovoz krmiva, zejména obilí ke krmení a kukuřice. Každý praktický rolník rozpozná výhody s tím spojené. Nejen že se takto můžeme sami zásobovati dobytkem a masem, nýbrž i možnost hnojiti jest při vyšším počtu dobytka a při lepším výkrmu daleko lepší a lze takto i osev obilí přivésti na stupeň co možná nejvyšší. Navrhujeme dále, aby v každém okresu bylo zřízeno po jednom vzorném hospodářství, aby určité již zařízené malé hospodářství bylo v tomto směru přeměněno. Náklady nejsou vysoké a užitek, který z toho pro zemědělství vzejde, má největší význam. Nebudiž proto šetřeno na nepravém místě. My, malí rolníci, žádáme dále, abychom v zemědělské radě a ve všech zemědělských korporacích dostali zastoupení, jež nám podle našeho počtu přísluší. Vlivem svým agrárníci až dosud to znemožnili. Žádáme, aby konečně byly uvedeny v život zemědělská družstva a zemědělské komory. Návrhy zákonů, jež se toho týkají a jež až dosud vypracovalo ministerstvo zemědělství, jsou zpátečnické a nedostatečné. V posledním návrhu jest pamatováno ne méně než na tři voličské kurie. Již předem zaručuje se většina velkoagrárníkům. Stane-li se poslední předloha zákonem, dostaví se přibližně tento výsledek: 1500 držitelů malých usedlostí bude voliti 20 zástupců, 200 držitelů prostředních usedlostí bude rovněž voliti 20 zástupců a 5 velkostatkářů rovněž 20 zástupců. Jsou proto již předem držitelé malých usedlostí vyřazeni. Takový zákon sotva by byl možný ve starém Rakousku.

Rád bych ještě na něco poukázal. Agrárníci prohlašovali vždy, že dlužno podporovati zemědělská družstva. Avšak já vám pravím, že agrárníci ani nechtějí, aby malí rolníci vstupovali do družstev. Následující příklad budiž toho důkazem. V západních Čechách bylo založeno jisté pastvinné družstvo a podíly stanoveny na 200 korun. Chtěli jsme se zúčastniti. Když však agrárníci viděli, že se chceme připojiti k tomuto pastvinnému družstvu, zvýšili podíly na 1000 Kč. Vidíte, že nás ani nechtějí míti v družstvech. Poslední prostředek, kterým zejména němečtí agrárníci snaží se odůvodniti a prokázati, jakým právem a z jakých příčin se o cla zasazují, jest prý národní moment. Avšak ani tato útěcha jim nezůstane. Jsem přesvědčen: kdyby vláda, kdyby dosavadní strany většinové věděly a kdyby se srovnávalo se skutečností, že německým zemědělcům má býti cly pomoženo, tu by ještě dnes bylo učiněno opatření, aby celní předloha ztroskotala. Ale věc je jiná: Jest snahou udržeti výhody z pozemkové reformy plynoucí, chrániti nové české zemany a proto jest nutno zavésti cla. Vždyť pan Hodža, dříve než šel z ministerského úřadu, prohlásil v jedné schůzi, že se zemědělství ocitlo v krisi, zejména že jsou touto krisí postiženi noví držitelé půdy. Jest úmyslem, zde v tomto státě nadělati 2000 nových šlechticů. Jmenováno jich bylo již 1200. Těmto novým velkostatkařům dána byla půda téměř zadarmo. Byly jim poskytnuty peníze na nízký úrok a jsme přesvědčeni, že sotva splatí tyto vypůjčené peníze. Avšak nyní má býti dále hospodařeno a tu potřebují cel. Nevím, jak se tito noví šlechtici hodí do rámce republiky. Nesplní toho, co si zakladatelé republiky představovali, neboť tato nová šlechta jest nyní již oddána fašismu. Dostaví se opak toho, než co bylo obsahem představ. Nemohu si představiti, že se naše sbratřené strany v českém táboře pustily do takového zakládání šlechtictví. Prohlašují-li se však páni agrárníci za zástupce drobných rolníků, musím říci, že jest to ironie a pokrytectví. Můžeme se ještě upamatovati, jakému teroru a jakému utlačování byli drobní rolníci vystaveni, a tam, kde vliv měli, ještě dnes hodně vytrpí.

Mnoho slov padlo o bernictví - agrárníci ve svých korporacích k tomu přispěli, že malorolnictvo bylo daněmi více zatíženo než oni sami. Na berních správách prohlásili agrárníci, že malí rolníci mají daleko vyšší produkci na své půdě a že důsledkem toho mohou také nésti větší berní břímě. U mnohých berních správ byl náš příjem odhadnut o 2/3 výše. Agrárníci ukázali se vždy odpůrci malorolnictva a dostalo se mi proto od ústředního svazu německých malorolníků a domkářů příkazu, abych hlasoval proti clům, a já tomuto příkazu s radostí vyhovím. (Potlesk něm. soc. demokratických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo má dále pan posl. Sedorjak.

Posl. Sedorjak (malorusky): Slavná sněmovno! Již před několika měsíci začalo se připravovati všeobecné mínění na zavedení agrárních cel a již před několika měsíci počaly strany, jež se zovou stranami hájícími zemědělské zájmy, mluviti a psáti o blahodárném vlivu zavedení agrárních cel.

Kdyby opravdu polní hospodářská produkce republiky přesahovala potřebu výživy obyvatelstva a kdyby opravdu byl velký dovoz potravin z ciziny a z těchto poměrů by vyplýval těžký stav drobných zemědělců, pak bylo by možno mluviti o tom, že zavedení racionálních agrárních cel ulehčí poměrům drobných zemědělců.

Ale když podle úřední statistiky polní produkce Československa i při nejlepší úrodě nehradí potřebu obyvatelstva a ročně dlužno dovážeti z ciziny mnoho tisíc vagonů, mluviti o zavedení agrárních cel stává se velice směšným. Když někdo mluví a některá skupina dokonce i píše o zavedení agrárních cel, neděje se to v zájmu zlepšení života chudých zemědělců, kteří se živí prací ze své půdy, nýbrž v zájmu protilehlých cílů.

Cíl stane se jasným, když pohlédneme, které strany volají po zavedení cel. Hle, jaké strany domáhají se zavedení agrárních cel: česká agrární strana velkých majetníků půdy, jejíž sluhou u nás na Podkarpatské Rusi, je Augustin Štefan, strana zemědělského svazu maďarsko-německého a kněžské strany, jako strana Kurťakova a Vološinova. Vůdcové těchto stran jsou ovšem samí velkostatkáři a všichni pracují v zájmu velkých majetníků půdy. I nynějším jejich cílem jest, aby zavedením agrárních cel velkostatkáři, vlastníci velkých mlýnů a bursovní agenti spekulující obilím naplnili své kapsy a aby shrábli ještě více jmění.

Provedeme-li výpočet, na nějž se můžeme spolehnouti, uvidíme - berouce v úvahu základ majetkových poměrů třebas celé republiky nebo jen jedné její části - že pouze velice nepatrné procento je těch, jimž opravdu záleží na tom, aby byla zavedena stálá agrární cla.

Neboť na příklad v historických zemích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - jest pouze 60.000 velkých a prostředních statkářů, kteří vyrábějí i na prodej, ale ostatních 420 tisíc drobných rolníků vyrábí jen pro svou domácí potřebu a v častých případech musejí ještě přikupovati. A hle, v zájmu pouze těchto 60.000 lidí je, aby byla zavedena agrární cla.

Na to bylo by lze říci, že v historických zemích jsou již takové poměry a že chtějí snad poněkud pomoci obyvatelstvu území méně průmyslových, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Pohleďme, jaké jsou zde poměry.

Mluvme o Podkarpatské Rusi, kde veliký průmysl jest zničen, ale kde i malý průmysl neznačí mnoho a kde 80% obyvatelstva zabývá se rolnictvím. Před tím, než budeme mluviti vůbec o majetkových poměrech, uvedeme zde tři obrazy podle dvaceti obcí berehovského okresu, kde rozdělení majetků jest nejvýhodnější, dále z devíti obcí svaljavského okresu a o majetkových poměrech volovského okresu. Z těchto stránek přehlédneme celé majetkové rozdělení Podkarpatské Rusi a zároveň se přesvědčíme a dovíme se, v čí zájmu jest na Podkarpatské Rusi, aby byla zavedena stálá agrární cla.

Obce s čistě rolnickým obyvatelstvem v berehovském okrese, a to Mačola, Badaló, Bene, Velká Boržova, Bulču, Kiďoš, Vári, Janoševo, Halabor, Nové Selo, Balažer, Vel, Begaň, Ordov, Beregšom, Kosino, Gát, Velké Mužjovo, Čoma, Beregdeda a Čonkapapi dávají tento obraz: Počet majetníků: od 100 jiter výše 38, v procentech 0^.77, od 50 do 100 jiter 40, v procentech 0^.81, od 20 do 50 jiter 141, v procentech 2^.85, od 10 do 20 jiter 387, v procentech 13^.96, od půl do 5 jiter 1233, v procentech 24^.96, počet chudých bezzemků 2411, v procentech 48^.82, úhrnem obyvatelstva, které se zabývá rolnictvím, 4939, v procentech 100. (Výkřiky posl. Mondoka.)

Těch 38 vlastníků, kteří mají více než 100 jiter půdy, má úhrnem 19.800 jiter. Z toho nejméně na 10.000 jitrech rodí se obilí, a vezmeme-li za základ úrodu 6 metrických centů na jitro, celá produkce této půdy činí ročně 60.000 metrických centů. A tedy clo, které má býti zavedeno, zatěžuje 45 Kč 1 q obilí, a tedy těchto 38 velkostatkářů, dostanou-li 45 Kč za 1 q obilí, vstrčí do kapsy úhrnem 2,700.000 korun. A proto nelze se diviti, že maďarské i české agrární strany, dokonce i Kurťakova strana plným hrdlem volá po zavedení agráních cel. (Výkřiky posl. Kurťaka a Mondoka.)

Ale i pro rolníky, kteří mají od 20 do 50 a od 50 do 100 jiter půdy, jest prospěšné zavedení agrárních cel, neboť i oni každoročně prodají několik centů obilí. A tedy jen těmto malým skupinkám záleží na tom, aby byla zavedena agrární cla, a proto vstupují do maďarských a českých agrárních stran.

Avšak zavedení agrárních cel může býti jen částečně ve prospěch rolníků, kteří mají od 5 do 10 jiter půdy, neboť někteří mají četnou rodinu, dále ani jejich půda není nejlepší, vedle toho působí i přírodní pohromy, že tito rolníci nejen že nemohou prodávati, nýbrž jsou nuceni ještě si obilí přikupovati.

Ale těm rolníkům, kteří mají od 1/2 do 5 jiter půdy, agrární cla vůbec neprospívají, neboť z nich 80% - se zřetelem k tomu, že se sem započítávají i ti, kdož mají od 1/2 do 3 jiter půdy - musí ještě přikupovati chléb, a 2411 zemědělcům zavedení agrárních cel může pouze škoditi.

Z toho můžeme viděti, že ze 4939 zemědělců pouze pro 606 lidí jest výhodné zavésti agrární cla, to jest pro 12^.26%, a pro 689 lidí jest jejich zavedení částečně prospěšné a částečně neprospěšné, to jest pro 13^.96%, a pro 3644 lidí, to jest v procentech 73^.88, zavedení agrárních cel nejen není prospěšné, nýbrž přímo škodlivé.

Pohlédněme na druhý obraz, na okres svaljavský. V devíti obcích, a to v Činadievu, Vyžní Hrabonici, Nelipině, Poljaně, Sasovce, Soločině, Tibavě, Holubině a Uklině majetkové poměry jsou takové: počet vlastníků výše 100 jiter 1, v procentech 0^.06, od 50 do 100 jiter 0, v procentech 0^.00, od 20 do 50 jiter 1, v procentech 0^.06, od 10 do 20 jiter 31, v procentech 1^.82, od 5 do 10 jiter 132, v procentech 7,77, od 1/2 do 5 jiter 736, v procentech 43^.35, chudých bezzemků 797, v procentech 46^.94, úhrnem obyvatelstva zabývajícího se rolnictvím, 1698, v procentech 100.

Z tohoto výkazu vidíme, že z 1698 zemědělců pouze pro 33 vlastníků půdy jest prospěšno zavésti agrární cla, a to především pro Schönborna - v procentech 1,82 - a pro 132 lidí - v procentech 7^.77 - částečně prospěšné i neprospěšné jest toto zavedení. Jejich země jest tak neúrodná, že v nejlepším případě může ročně vydati jen 3 q obilí z jitra. Konečně z výše uvedených příčin není prospěšné toto zavedení agrárních cel pro 1533 drobných zemědělců a bezzemků, ba dokonce škodlivé - v procentech 90^.29.

Pohlédněme nyní na třetí obraz, na okres volovský. Zde jest pánem jen erár. Největší ruští rolníci nemají ani po 10 jitrech půdy, ale i nemohou míti, neboť celý tento okres je hornatý a pokrytý lesy a orná pole jsou tak neúrodná, že se na nich rodí jen brambory a oves. Pozemky v údolích již dávno se dostaly hříšným způsobem do rukou nesvědomitých lichvářů a dokázati nám to mohou trestní spisy v soudních stolicích.

Takové poměry jsou více než na polovině Podkarpatské Rusi. A v těchto krajinách žijí titíž Rusíni, jež česká buržoasie osvobodila. Jedí chléb z kukuřice nebo z ovsa. Většinu kukuřice až do nynějška přiváželi z ciziny.

Připomínáme vládě bratislavskou akciovou společnost pro dovoz obilí, kterou tenkráte sama vláda zplnomocnila, aby z Rumunska dovážela obilí, začež tam posílala cukr.

Nechceme se nyní blíže zabývati touto panamou, jež povstala z tohoto dovozu a na niž naši Rusíni doplatili. Uvádíme to jen proto, abychom dokázali fakt, že obyvatelstvo Podkarpatské Rusi jest nuceno kupovati chléb z ciziny. Každé zdražení obilí způsobilo by velkou pohromu hladem na Verchovině, kde i nyní bez agrárních cel lidé umírají hladem.

Podle posudku znalců peníz, který bude platiti obyvatelstvo Podkarpatské Rusi po zavedení agrárních cel, bude činiti ročně 50 milionů Kč, a to znamená, že živobytí obyvatelstva o tuto částku se zdraží. (Výkřiky posl. Mondoka.)

Stav našich pachtýřů se zhoršil, neboť pachtovné bude větší, poněvadž ministerstvo zemědělství označilo pachtovné podle výnosu půdy.

Kdo zná poměry mzdové na Podkarpatské Rusi, může se jen obávati, neboť dělníci u nás nejsou stálými dělníky, nýbrž sezonními. Tak ročně pracují jen 100 až 120 dní a v té době mají si vydělati chléb na celý rok. Můžeme se podívati na kteroukoli práci a uvidíme, že denní mzda nepřesahuje 12 Kč, což za celý rok činí 1440 Kč, průměrně denně 3 Kč 90 h. S touto částkou mučí se náš dělník celý rok, jeho životní úroveň je mnohem nižší než životní úroveň dělníků v historických zemích. A tento strašný stav pánové ještě chtějí zhoršiti zavedením agrárních cel.

Ale i řemeslníci a drobní obchodníci nemohou platiti rozdílu cen, jejž způsobí zavedení agrárních cel. Mnoho z nich udělá úpadek proto, že nemají vyhlídky na odbyt, a to proto, poněvadž stav pracujícího lidu je strašný, následkem čehož nemůže kupovati. Avšak i pro úřednictvo a vůbec pro osoby duševně pracující může býti pouze škodlivé zavedení agrárních cel.

Zavedení agrárních cel způsobí nejen zdražení potravin, nýbrž i jiných výrobků, neboť cena výrobků řídí se podle ceny chleba. Dělník, jenž i dnes jen těžko může býti živ ze své mzdy, bude nucen žádati větší mzdy, neboť jinak nebude moci býti živ. Následkem toho zdraží se výrobky, neboť továrník nevytáhne ze své kapsy cenového rozdílu, nýbrž bude usilovati vymačkati jej z kupujících.

Všeobecná drahota škodí každému, ale velicí velkostatkáři následkem zavedení agrárních cel shrábnou mnoho tisíc korun do svých kapes a proto s radostí budou platiti více za jednotlivé výrobky, neboť budou míti z čeho. Ale není tomu tak u drobných rolníků, neboť oni nejen že nebudou míti užitku z agrárních cel, aby jím mohli uhraditi rozdíl ceny, jenž bude způsoben zavedením agrárních cel. Prostými slovy značí to tolik, že budou více platiti za boty, za sirky a jiné výrobky, než budou míti užitku ze zavedení agrárních cel.

Páni to dobře vědí, ale myslí si, že chudé lidi lze podvésti a proto nyní křičí z plna hrdla, že komunisté jsou nepřáteli sedláků, neboť nechtějí, aby agrární cla byla zavedena.

Na návrhu zákona, podaném na zavedení agrárních cel, vidíme vedle podpisů českých velkých majitelů půdy, agrárníků, také podpisy maďarské gentry, vidíme tam i podpisy kněžských reverenďáků v osobách páterů Vološina a Hlinky.

A pan Kurťak, jenž nepřestává hlásati, že bojuje za zájmy chudých zemědělců, ačkoli nebyl při podepsání tohoto návrhu, a to pouze náhodou, rychle prohlašuje v maďarských časopisech, že i on jest velkým stoupencem zavedení agrárních cel.

Pánové, kteří ještě ne příliš dávno tolik křičeli na českou republikánskou agrární stranu, jež z Podkarpatské Rusi udělala hřbitov a kolonisací zbavila naše bezzemky půdy, nyní si již padli do objeti s touto agrární stranou, neboť jim jde o kapsy jejich přátel. (Předsednictví ujal se předseda Malypetr.) V takovém případě shazují se sebe kožich autonomie, ruskosti, maďaronství a mezinárodně spojují se buržoové ruští, slovenští, maďarští, němečtí, čeští, aby spojenými silami oloupili chudé zavedením agrárních cel.

Pánové nemohou pomoci drobným zemědělcům zavedením agrárních cel, nýbrž zrušením nespravedlivé pozemkové reformy, škrtnutím velkých daní. Ale toho pan Švehla, hlavní agrárník, Korláth, Kurťak, Vološin, Štefan nikdy neučiní. Jest nutno, aby se sami zemědělci spojili a vybudovali jedinou frontu s městskými dělníky, uskutečnili vládu dělníků a rolníků a svrhli se sebe tyto proklaté pijavky.

Vládní socialisté pouze dotud nepřáli si zavedení agrárních cel, dokud jsme jich nevyzvali do jedné dělnické fronty proti útoku buržoasie, a nyní již v této věci vyjednávají s buržoasií. Komunistická strana tvrdí, že chudý lid nemůže ponechati buržoům, aby upravili jeho osud, nýbrž může jej zlepšiti pouze sám. Rolníci, spojte se proti zločinům buržoasie, proti zavedení agrárních cel, které způsobují drahotu! (Výkřiky posl. Kurťaka.)