A teď se podívejte do Maďarska
na ty pány, kteří do nedávna ohrožovali
republiku a kteří mají lásku k vlasti
o něco horší než páni z celní
koalice české. Pánové, z historie
známe jméno Pálffy, Hunyady, Károlyi,
Kálnoki, Andrássy. Podívejme se na číslice.
Rod Pálffyho má dnes 13.000
ha půdy. Když z toho oseje jenom 4000 ha, sklidí
68.000 q. Když prodá 50.000 q, má zde zisk
1,500.000. Firma Hunyady je přece známá v
historii velmi dávno. Vlastní dnes 6.000 ha půdy.
Když oseje 2.000 ha, sklidí 34.000 q, prodá
25.000, je zde zisk u tohoto jména
750.000 na cle. Károlyi totéž, na číslicích
stejně tak. Kálnoki má 4.500 ha. Když
oseje 1.200 ha, sklidí 20.000 q, když prodá
15.000 q, jest jeho celní zisk 450.000. Andrássy,
o němž přece nebudou pánové chtíti
nějak tvrditi, že je to
nějaký přítel republiky, má
ještě dnes 3.000 ha půdy. Když oseje jenom
1.000 ha, sklidí 17.000 q, prodá 13.000 q, jeho
zisk bude 390.000. A pánové, teď se podívejte
do jejich vlastních řad. Pan místopředseda,
nemýlím-li se, agrárního klubu pan
Staněk, který je
též zástupcem těchto chudáků,
sám vlastní šikovným rozdělením
svého bývalého majetku, dříve
v záboru, na rodinu, 400 ha půdy. Když tento
pán oseje 120 ha, sklidí 2.040 q, ponese na trh
2.000, bude jeho celní zisk 60.000 a u dobytka 10.000.
To je, prosím, pan Staněk.
U pana Donáta je to právě o
50% menší. Obilní cla mu vynesou 30.000 a dobytek
5.000. To jsou pánové, kteří mají
odvahu mluviti jménem chudáků a zapomínají,
že celním sazebníkem porážejí
všechny zákony osvobozovací v pozemkové
reformě. Podívejme se na zákon, v kterém
se říká, že půda přidělená
nemá býti do 10 let zcizena. 10 let budou pobírati
tito latifundisté a tito osvobození Schwarzenbergové
a Fürstenbergové stamilionové zisky z celních
sazeb, budou obohaceni a po 10 letech budou
vašemu chudákovi, na kterého se odvoláváte,
znovu skupovávati půdu ne zákonem zcelovacím,
aby se půda harmonicky a odborně zcelila, nýbrž
půda se dostane do rukou těch, kterým vy
nemravným způsobem a, řekl bych, způsobem
člověka nedůstojným, odvoláváním
se na bídu domkáře,
rozmnožujete majetek.
Jeden z pánů vaší strany mně
odůvodňoval zájem cel pro domkáře
takto: Když přijdu mezi domkáře, postavím
jim otázku takto: Chcete, aby se vám vedlo dobře?
- A všichni řeknou unisono: Ano! Jaká je to
hluboká a nebezpečná nesvědomitost!
Kdybychom se my obrátili takto vůči dělnickým
třídám, abychom řekli: Chcete se míti
dobře?, pak žádný dělník,
kterému se jistě vede daleko hůře
nežli všem pánům, kteří
stojí v koalici, mimo ty naivní osleplé voliče,
kteří patří do dělnických
řad a volili tyto pány, by neřekl: Já
nechci. Takto se politika dělati nemůže, je
to hazardování s bídou, to jest věc,
která se zase vrátí.
Jak vypadají, vážení pánové,
poměry u domkáře a jaký bude jeho
celní efekt, když domkář vlastní
7 ha půdy a když osel řepou 2 ha, pšenicí
1 ha, ječmenem 1 ha, brambory 1 1/2 ha, pícninami
1/2 ha, když má 5 kusů dobytka, 2 vepře
a 20 slepic? Tento domkář, když prodal 5 q
mouky a 7 q ječmene, získá 360 Kč
z cel. Koupil oproti tomu 1 q otrub a 2 q krmné mouky,
a když beru to nejmenší
clo, vydal na krmivo 198 Kč, čili získal
z celého svého hospodářství
na celní politice 168 Kč. Žádný
dobytek se nedá živiti jen tím, co se semele
doma a co se jen jako jadrné krmivo koupí. Každý
ekonom potřebuje k ozdravění svého
dobytka pícniny, květ,
pokrutiny, melasu atd., což daleko převyšuje
168 Kč, které na tyto předměty vydá.
A kde má to zvýšené vydání,
o kterém mluvíte a které se kryje příjmem
jen v řepě nebo snad v tom kousku dobytka? Kde má
tento domkář vydáni na obuvnika, krejčího,
kováře, koláře, sedláře?
Ovšem, když všichni budou musiti platiti zdražené
poživatiny, zdraží i on, jak to živnostnici
musejí dělati, své výrobky tím,
že musí toto zvýšené vydání
přičísti ke své režii. Vlastník
téže oblasti, mající 4 ha půdy
oseto, 2,5 korců řepy,
3,5 korců žita, 2 1/2 korce pšenice, 2 1/2
korce ječmene, 1 1/4 brambor, 1/2 korce jetele, 1 1/4
louky, chová 3 kusy dobytka, 1 vepře, 12 slepic,
3 husy, neprodal nic a přikoupil 3 q kukuřice, 2
q otrub a žito, aby měl čím krmiti,
vymílal na 50%, mohl to vydání
však učiniti z příjmu za řepu,
čímž doplatil na krmivo 125 Kč. Ale
řekněme, že se mýlím a že
on nekupuje nic, nýbrž jen prodává.
V tom případě získal 360 Kč.
A pánové jsou tak cyničtí, že
pro 360 Kč tohoto jistě již bohatšího
domkáře zapřahují
do káry, aby firmy, které jsem citoval, měly
milionové a milionové zisky celní. Nestydíte
se, pánové, mluviti pro domkáře, když
pro několik set korun málo znamenajících
zapřahujete je do káry, aby se tu milionové
zisky nahrabaly? (Výkřiky posl. Kaňourka.)
Pánové, na tom nezměníte
nic, kdybyste dělali cokoliv.
Pánové také říkají,
že je potřeba pomoci domkářům,
zejména nově narozeným z pozemkové
reformy. Mají odvahu mluviti o osvobození národa
pozemkovou reformou. Nebudu jmenovati žádné
pány Křemeny a mnoho jiných pánů
poslanců, kteří zde sedí na té
straně a pomohli si k větším zbytkovým
statkům, které vyčítají dělníkům
tím, že nám dali několik ha na směnu,
třeba 120 a 100 dostali zpět. Tak se to dělalo
s pozemkovou reformou. A jestli myslíte, že to není
pravda, já vám to dokáži.
Pánové mluví o osvobození zemědělských
chudáků na půdě. Kdo na té
půdě pracoval? Nemyslíte, že jste klamali
zákon tím, když říkáte,
že půda patří těm, kteří
na ní pracovali? A kolik je vás těch, kteří
jste půdu dostali a na té zabrané půdě
pracovali? Nechtějte na mně vynucovati, abych vám
dokázal, že pracovalo sluníčko, měsíček
dával a ve stodolkách vašich politických
příslušníků se to mlátilo.
Kde pracovali na zabrané půdě všichni
pánové zbytkových statků, profesoři
atd.? Ti na zabrané půdě
nepracovali.
A nyní k věci. Pánové nebudou chtíti
popříti, že největším výrobcem
v zemědělství byli zemědělský
dělník a domkář, pokud ho neuživil
jeho vlastní kousek pozemku, který za nějakou
malou mzdu chodil do továrny nebo byl řemeslníkem
nebo aspoň jeho děti chodily do dvora pracovati.
Tito lidé měli největší zásluhu
a nejvíce nároků na příděl
půdy, a když zemědělská družstva
dostala 2 1/2% vší půdy, která
se u nás rozparcelovala, dělníkům
nedali nic na podkladě §u 17, který praví,
že kdo nemá náležitosti
pro hospodaření samo, nemůže nic dostati.
Odstranili každého, a kdo neměl signum zelené
legitimace, ten nedostal nic. Pánové, kteří
litují těch 30 dvorů, které agrární
strana přeměnila na 40, a 4.000 ha přeměnila
na 40 tisíc, mají tolik
odvahy, že posílají rozbíječe
z vlastních peněz živené, aby otrávili
dělníky, aby znovu těch několik zbytkových
statků, které patří zemědělským
dělníkům (Předsednictví
převzal místopředseda Slavíček.)
dostali zpět. Pánové, 750 dělníků
se živí na této půdě. Spočítejme
třebas jen předsednictvo strany agrární.
Mám za to, že v tomto předsednictvu, čítajícím
10 osob, najde se daleko více půdy, než u těch
750 dělníků. Páni mají odvahu
vytýkati nám subvence. Pánové, nám
Pozemkový úřad vyplatil přes 4 mil.
korun (Slyšte!), a vy při
tom mluvíte o subvencování? Strana lidová
napsala v sobotním Večerníku: "Vyžírači
státu." Ale zapomněla na jedno, kol. Knejzlík
by jim mohl říci, jak se hospodaří
subvenčně na Moravě. V rozpočtu mají
páni pro zemědělství - nikoli však
pro všeobecné zemědělství - položku
100 mil. Kč, ale těchto 100 mil. Kč se ztrácí
docela někde jinde, naprosto ne u domkářů.
Co mají na př. chudí domkáři
z chovu koní, na něž je preliminováno
30 mil. Kč? Co mají z těch zvěrolékařů
a očkovacích látek? Ve výboru
mně přímo řekl zvěrolékař,
nejbližší příbuzný vašeho
ministra: "My kašleme na tu všechnu pomoc zvěrolékařskou,
když nesmíme na vesnici, kde je mor drůbeže,
dáti injekce jinak než za 17 Kč." Výrobní
náklad této injekce ve státní továrně
stojí 2 Kč. (Slyšte!)
Selka to zvíře nechá raději
pojíti, než by si nechala zvíře očkovati.
To je všeobecné. Ale nedělají to všichni,
je mezi nimi dosti seriosních pánů, kteří
říkají: "Jsme rádi, že to
máte, abyste viděli, jak se v zemědělství
těžko hospodaří." My jsme to věděli
již dávno, poněvadž jsme pracovali manuelně,
ale strana lidová má nejméně práva,
aby nás nazývala "vyžírači
státu", když dnes za 1.000 stříbrných
jako Jidáš prodává existenci dělnictva
za kongruu, ať je to 100 nebo 150 mil. To jsou ti, kteří
se povalují na úkor státu
a vyžírají stát. Ale není jim
to naprosto nic platné, poněvadž většina
toho je na úkor kultury, na úkor všeho rozumného
ve státě. (Výkřiky.)
Teď, pánové, neříkejte, že
máte důvody nám něco vyčítati.
Páni řekli, že jim vždy záleželo
na lásce k dělnictvu. Já vám ukáži
na číslech, jak celkem ta láska vypadá.
Řekl jsem vám, že jednání o kolektivních
smlouvách se táhne celé tři roky,
nehledě k otázce bytové, kdy váš
dobytek, zejména vepřový, je daleko lépe
umístěn, než mnozí dělníci
a deputátníci. Podívejme
se na ten první argument, kde jste tvrdili, že se
lidu povede okamžitě lépe, bude-li míti
producent. Páni se strany producentů nás
chtěli míti zapřaženy v té káře,
abychom šli do parlamentu a znásilňovali své
kluby, řekli, že nám upraví smlouvy,
budou-li zvýšena cla, jinak ne, že při
vyrovnání disparity půjdou průmyslová
cla dolů. Ale přistihli jsme je v zákulisí,
že tomu rozuměli tak, že cla průmyslová
neodbourají, nýbrž vyrovnají cla zemědělská
s průmyslovými. Už zde kol. Koudelka
svého času řekl, jak vypadají
dělnické mzdy. Až do války se rovnala
mzda dělníka, deputátníka, pakli ji
snad nepřevyšovala, ceně 1 q pšenice.
Podívejme se, jak to vypadalo. Budete-li chtíti
pochybovati, pak vám to dokáži ve své
vlastní knížce. Roku 1898, kdy pšenice
stála 18 až 24 K - jak víte, při tom
variace jsou každého roku samozřejmé
- měli jsme jako deputátníci 24 K měsíčně.
Naturálie mimo poloviční kvantum dnešního
topiva jsou jedny a tytéž. Tenkráte, pánové,
stál jeden oblek - já to vědomě nadsazuji
- 10 korun, ale žádný
dělník si oblek za 10 korun nekoupil, poněvadž
pracovní halenu bylo možno koupiti za 1 zl. 20 kr.
a nedělní za 6 K. To byla největší
vymoženost dělníka, když si to mohl dovoliti.
Jedny boty stály 6 K, a na to potřeboval deputátník
pracovati 19 dnů, aby si mohl
koupiti 1 q obilí. R. 1921, kdy pánové tvrdí,
že není pravda, co bylo za války, a že
není pravda, že by bylo nějaké rozpětí,
a dedukují z toho lásku k dělnictvu, to vypadá
takto: obilí stálo 380 Kč, měsíční
služné deputátníků, kteří
se vždy dělili na dvě
části, v chudých oblastech 90 Kč a
v bohatých, v řepařském kraji 180
Kč, nestály boty 120 korun jako dnes a přece
zůstávám u těchto číslic,
deputátník potřeboval na oblek pracovati
místo 40 dnů 150 dnů v té bohaté
oblasti, 45 dnů místo 5
dnů v chudé oblasti, na jedny boty místo
6 dnů 40 dnů a na 1 q obilí 120 dnů
místo 19 dnů.
R. 1922, kdy stálo obilí 320 Kč a když
služné bylo stejné jako r. 1921, pro dělníka
poměrně se to zlepšilo. Místo 150 dnů
potřeboval na oblek pracovati 115 dnů, na boty 35
dnů a na 1 q obilí 100 dnů.
R. 1923, kdy obilí nejvíce kleslo - stálo
170 Kč - a když dělnické mzdy byly 70
Kč, v nejlepším případě
120 Kč měsíčně, pracoval na
oblek 115 dnů, na boty 35 dnů a na 1 q obilí
100 dnů. Tak to jde nepřetržitě až
do letošního roku, kdy v porovnání k
19 dnům potřebuje na 1 q obilí pracovati
75 dnů, na 1 oblek zase 150 a na boty 40 dnů. Tedy
není pravda, že se tu měří podle
příjmu zaměstnavatelova, nýbrž
měří se podle síly, jakou může
producent dělníkovy nároky na život
stlačiti. V tom kotví
ten hřích, který dělají nejen
nabyvatelé zbytkových statků, nýbrž
který zaviňuje celý systém v produkci
zemědělské, změna systému deputátního
na denní, a v tom je také nebezpečí
hladu zemědělského dělnictva. Pro
producenta-domkáře neznamená
naprosto nic 1 q obilí, leda tenkráte, že by
jej měl přebytečný a mohl jej prodati
za 300 Kč. Ale když jej musí snísti,
jest jeho hodnota, co se týče finančního
efektu, pochybná. To bylo tedy pro dělníka,
pokud byl deputátníkem, stejné, a pokud se
týče bramborů, obilí a částečně
sádla není také zatížen, ale
je zatížen ve většině svých
poživatin, kterých jako deputátník nepobírá.
Pánové, jak vypadá hodnota dělnické
mzdy denní? U průmyslového dělníka
je rozpětí 60%. R. 1898, jímž jsem začínal,
měl dělník muž 1 korunu, žena 60
haléřů. Za tuto korunu tehdy - a nebudete
chtíti říci, že sahám k číslicím
ze vzduchu, můžete se o tom přesvědčiti
- mohl zemědělský dělník koupiti
buď 25 vajec nebo půl kilogramu másla, 1 1/4
kg sádla nebo 12 kg tvarohu nebo 5 kg mouky,
za desetidenní mzdu mohl si pak koupiti oblek, za 6denní
mzdu boty. R. 1921, kdy měl dělník v I. třídě
8 Kč a v poslední třídě 4,80
Kč, nekoupil za svoji mzdu již 25 vajec, nýbrž
jenom 6, místo půl kilogramu másla pouze
1/4 kg a místo 1 1/4 kg sádla
pouze 1/5 kg. Místo 12 kg tvarohu jenom 60 dkg,
místo 5 kg mouky pouze 2 kg a na jeden oblek místo
8 dnů potřeboval pracovati 60 dnů. A při
tom nestál oblek 500 Kč, nýbrž byl dražší.
Na boty, které stály 300 Kč, které
však klasifikuji jenom 120 Kč, potřeboval
pracovati 20 dnů, na 1 q obilí místo 24 dnů
47 dnů. R. 1922, kdy byla mzda 10 Kč, koupil za
tuto mzdu 7 vajec, 1/4 kg másla, 1/3 kg sádla, 80
dkg tvarohu, 2 1/2 kg mouky a potřeboval na jeden oblek
pracovati 60 dnů, na boty 18, na 1 q obilí 33 dnů.
A tak to jde dále až po
rok nynější, kde nastává zase
ohromné znehodnocení kupní síly mzdové.
V tom kotví ohromné nebezpečí pro
veškeru produkci ať zemědělskou či
průmyslovou. Když vidíme, že neláska
producenta k dělníkovi jeví se v honorování
dělníka mzdou pouze takovou,
že se dá dělníkovi jen tolik, aby nemohl
hlady pojíti, ale aby také nezbujněl, seznáváme,
že zde nejde o uplatnění toho, čím
nás pánové krmili v zemědělském
výboru, říkajíce, že drahota
nenastane, že nám za to ručí, že
se s dělníkem dohodnou,
že nechtí nic jiného než záruky
životního minima pro zemědělce. Když
jsme jim však řekli, aby přijali náš
návrh, aby vláda okamžitě podala osnovu,
jíž se zaručuje minimální mzda
dělníka, tu pánové, kteří
pro sebe požadují existenční minimum,
hodili náš návrh
pod stůl, zapomínajíce, že tím
oslabují jedinou fysicky platnou a významnou sílu
v zemědělské produkci a že tím
padají sami, poněvadž většina těch,
kteří se staví za cla, patří
mezi ty, kteří - ne že by toho nedovedli ani
pole nevidí. Tak vypadá ve skutečnosti
láska jejich k dělnictvu.
Vaše láska k dělnictvu se odráží
také v tom, že jste nám vytýkali sociální
a starobní pojištění a stále
a stále to vytýkáte a stále nejste
rozhodnuti, zdali se nemáte vzepříti ještě
placení starobních a invalidních příspěvků
na dělníky. Těžce se probíjelo
zemědělské dělnictvo k vydobytí
nemocenského pojištění. Co jste vy pro
ně udělali? Tam, kde jste měli moc a také
možnost přiskřípnouti zemědělské
dělníky proti zákonu, zavedli jste si zemědělské
nemocenské pokladny, tvrdíce,
že zemědělský dělník a
producent samozřejmě má hospodařiti
na tom, co si sám splatil. Pánové, jak jste
to udělali? Většinou proti §u 12 nedali
jste zastoupení dělnickým třídám
v těchto pokladnách a stornovali jste výdělkovou
schopnost ve příspěvcích na
nejmenší minimum. Ba dokonce v Chotěšově
se uzavřela smlouva mezi zaměstnavateli a pokladnou,
že nebudou vůbec nic platiti, poněvadž
si toho dělníci nepřejí, a zaměstnavatelé
měli odpovědnost za to, když dělník
onemocněl, a když dělník zemřel,
pak majitel nejen že nechtěl
nic dáti, ale žalobou jsme ho k tomu donutili, aby
zaplatil těmto poškozeným 1900 Kč.
Tak vypadá ta pravá láska k dělníkovi!
Nemáte žádného důvodu k tomu,
abyste, až na málo případů patriarchálního
života rolníka s čeledínem, které
se musí ovšem se svíčkou hledati, mluvili
o lásce k dělníkům. Kdybyste měli
svědomí, o čemž pochybuji, že je
máte, pak byste nepřipustili, aby dělník
v zemědělství, který se může
zmrzačiti kopnutím koně, spadnutím
se žebříku atd., byl vyhozen ze dveří.
Vy, agrárníci, tento cynismus
provádíte v praksi. A u lesnického zaměstnance
je to ještě horší, neboť na něho
může padnouti nějaká ta kláda
a zmrzačiti jej. Když jsme přišli s vyzkoušením
vaší lásky k dělníkům,
co jste udělali s úrazovým pojištěním?
Hodili jste je pod stůl, poněvadž
jste řekli, že má dojíti k nějaké
komisi, o níž předem víme, že to
dopadne tak, jako s hlasem marně volajícího
na poušti. Pánové mluví o lásce.
Kdyby měli svědomí, ať jsou to pánové
čeští nebo němečtí, nemohli
bychom býti svědky toho, čeho
jsme byli svědky v zemědělském výboru,
kde páni s německé strany mluvili tolik o
lásce k Vídni a žádali, aby se zemědělský
výbor usnesl, aby do Vídně mohlo býti
z Moravy vyváženo mléko.
Pánové, nezdá se vám, že v tomto
se rýsují růžky germanismu a lhostejnost
k dělnictvu a národu samému? Vy to dobře
víte, jak žije žena zemědělského
dělníka. Kde žena na pole smí si vzíti
dítě a tahá je po mezi a na zádech,
když vidí na vašich očích, že
ta práce neodpovídá vaší chuti,
a když nechce, aby jí dítě zdržovalo,
dá mu napíti odvaru z makovic, na Slovensku kořalky,
a u nás taky, aby to dítě neuráželo
ten sobecký mamon, že dělník také
smí odskočiti k svému vlastnímu dítěti,
které je přece jen příští
generací těch, které budete znovu a znovu
vykořisťovati, dokud se
nezmění forma společenského řádu.
To nedělají jenom soukromí producenti, to
dělají státní statky, které
násilím, pravím: násilím, vynucují
na všech zaměstnancích, že musí
býti členy agrární organisace, počínaje
od dělníka a konče úředníkem.
Tam jste provedli totéž
násilí, jako v pozemkovém úřadě
a v pozemkové reformě.
Není žádnou zvláštností,
že ministerstvo zemědělství, ne nynější,
nýbrž jeho předchůdci, jsou pravými
sploditeli této osnovy. My víme, jak to dělalo
ministerstvo zemědělství na Moravě
před volbami. Nechtějte, abych vám řekl,
komu byla půda slibována, když šel voliti
v Hodoníně a Holiči. Proti našemu návrhu,
aby mzdy byly zvýšeny, jste se postavili, a před
volbami chodili úředníci státních
statků k dělníkům a dávali
jim až 120 Kč zvýšené mzdy
s doprovodem: To vám vymohla agrární organisace,
a proto ji musíte voliti.
Takovým způsobem státní statky, které
mají býti jistě neutrálními,
vám pomáhaly dělati volby. Pánové,
státní statky měly tolik lásky pro
své dělníky, že když na Třeboňsku
do naturalií měly jim dáti vyžinky v
lese, přiřkly jim vyžinky 10 km od jejich bydliště.
V Kardašově Řečici státní
statky bez jakékoliv úřední asistence
urazily zámek od dělnického bytu, vyvezly
nábytek ven a nechaly ho 3 dny na dešti a nic se nepozastavilo
srdce těch, kteří
jsou odpovědni za státní majetky. Neříkejte,
pánové, po takových zkušenostech, že
v produkci zemědělské je nějaká
láska k dělnictvu.
Pánové, vy mylně říkáte,
že chcete pomoci státu. Kdybyste mu chtěli
pomoci, dělali byste to formou jinou. V prvé řadě
postavili byste se s námi proti lichvě, ať
ji provádí kdokoli, třeba váš
spojenec, kdyby vám šlo o stát, nedělalo
by se to těmi stamilionovými subvencemi. Kdyby vám
šlo o stát, tvořili byste národní
hodnoty a pečovali o zvýšení zemědělské
produkce jinou formou, a nebudete klamati
nás i národ, a říkati, že čím
bude obilí dražší, tím bude zvýšena
jeho produkce. To není pravda, že by bylo obilí
více, když bude drahé. To ukázal již
minulý život, že to není pravda. Zemědělec
si nedá diktovati, aby pěstoval
to, co stát potřebuje a co ta vaše opěvaná
láska ke státu měla udělati. Zemědělec,
jakmile poklesne řepa, vrhne se na to, co mu bude vynášeti.
Když bude dražší obilí, vrhne se
na pěstování obilí a pšenice,
které se k nám dováží mnoho tisíc
vagonů, poněvadž
pozemkovou reformou jste zmenšili osevnou plochu nejméně
o 30 tisíc ha půdy, která se propadla a odpadla
v meze, meliorace, cesty, pastviny a stavební místa.
Naše půda není Baťova továrna,
kde se může zvyšovati produkce a boty lítat
po stotisících, naše
půda nebude rozmnožována, nýbrž
zmenšována. A když zemědělec se
vrhne na pěstování pšenice a zkrátí,
ošidí tu plodinu, která nebude rentabilní,
na př. řepa, pak jsme tam, kde nechceme býti,
pak nebudeme už říkati, že má stát
své sladké zlato v cukru, poněvadž
příjmy poklesají tam, kde plodinu zkracujeme.
Jestliže chcete pomoci. zemědělství,
nesmí se to dělati stamilionovými subvencemi
podle vzoru moravského výboru, jak to zde citoval
kol. Knejzlík, nýbrž
musí to býti ve prospěch zemědělství,
a do zemědělství patří, i když
to pan dr Viškovský r.
1898 popíral, domkáři. Pánové,
umožněte každému z nich, aby mohli své
hospodářství zlepšiti, a pak zvítězíme.
Pánové, nezapomínejte, že argumenty
všechny, kterých jste užili, že děláte
ty výhody pro stát, nejsou pravdivé. Ať
si páni vzpomenou, co nám udělala cla r.
1906, ať si vzpomenou na ten malý národ, kterému
se to zase nelíbí, že nenasytnost agrární
bude nasycena jenom jednostranně, poněvadž
jedněm to vynese statisíce, kdežto druzí
z toho nebudou míti nic. Páni
zapomínají, že zatarasují cestu
obchodním smlouvám, že se Maďarsko a okolní
státy budou na nás dívati nepřátelsky,
páni zapomínají, že roztáčejí
se snížením mezd kolo drahoty, proti kterému
se musí postaviti dělník, páni zapomínají,
že se dostaneme do menších
příjmů a větších vydání.
Pánové, uvědomte si, že pášete
veliký hřích na veliké většině
národa, patřící k dělnické
třídě, na malých zemědělcích,
a že neprospíváte státu a že za
tento cynický omyl, který byl spáchán
proti národu, bez jeho vědomí, vám
národ jednou předloží
účet, který se na vás samých
bezpodmínečně musí vymstíti.
(Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Slavíček
(zvoní): Další slovo má p. posl.
Petrovický.
Posl. Petrovický (s místa
zpravodajova): Vážená sněmovno!
Snaha zemědělských kruhů po zavedení
pevných cel obilních byla prohlášena
akutní, když zkušenost ukázala, že
systém klouzavých cel při způsobu,
jakým byl u nás prováděn, se neosvědčil
(Posl. Bechyně: Dodržujte jednací řád
a mluvte s řečnické tribuny!) a svému
účelu nevyhověl. Myslím, že mám
tutéž volnost jako váš kolega. (Posl.
Bechyně: Ale jednací řád stanoví,
že máte mluvit s tribuny!) Který
pak je to paragraf, pane kolego? (Posl. Bechyně:
To já nevím!) Tak vidíte!
Napomínejte své!
Ale hlavní závadou klouzavých
cel byla jejich těžkopádnost přizpůsobování
se cenovým pohybům světového trhu,
na druhé straně naprosto nedostatečné
rozpětí mezi cly z obilí a mlýnských
výrobků. Místo aby cla co možná
rychle sledovala pohyb světového trhu, stanoví
se clo u nás podle vyhlášky
ministerské z 13. srpna r. 1925, č. 179 Sb. z. a
n., předem na celý měsíc na základě
více než šestinedělního průměru
v předcházejících dvou měsících,
což má za následek, že obchod, zejména
spekulace, si může s velkou pravděpodobností
předem vypočítati,
bude-li v příštím měsíci
clo čili nic a podle toho může dovozy dirigovati.
Proto důsledky tohoto systému neprojevily se ani
ne tak ve fluktuaci cen, jako v nerovnoměrnosti dovozu
z ciziny v jednotlivých měsících.
Rozpětí mezi clem na obilí a na mouku
činí u dosud platných cel u pšenice
58.73%, resp. 74.60%,
u žita 37.93%. Toto rozpětí
je příliš nízké a má za
následek, že zamýšlená celní
ochrana je nejen pro mlynářský průmysl,
ale i pro zemědělství ilusorní, poněvadž
nedostatečně odstupňovaná cla na mouku
vedla zase jen k většímu dovozu mouky místo
obilí se všemi důsledky i pro obilní
produkci. Tentokrát shodly se všechny koalované
strany na výši klouzavých cel, a to jak zástupci
zemědělců, tak i zástupci konsumentů.
A nebylo to stejně věcí tak lehkou, jak
dnes se jeví dokonce samotným oponentům cel
pevných, o které v přítomné
době se právě jedná.
R. 1925 byla klouzavá cla stejně nepopulární,
jako se nyní jeví nepopulárnost cel pevných,
zejména když pánové z proticelních
stran sami sobě jejich nepopulárnost ještě
zvyšují zbytečným rozčilováním,
přenášeným z parlamentárního
jednání do denního tisku a iniciativně
vydupávaných protestních schůzí.
O nucené proticelní animositě byl veřejnosti
nejlépe podán důkaz na různých
táborech lidu, svolaných porůznu v poslední
době, kde páni řečníci mluvili
proti clům. A ze všech řečí referentů
bylo lze vyčísti doznání na zanedbání
jich právě v době, kdy se začalo o
clech závažně jednati.
Jestliže pánové všech tří
socialistických směrů dnes protestují,
hubují a bouří proti projednávaným
clům a zejména proti jejich výši, činí
tak neprávem, neboť měli příležitost
několikráte změniti své umíněné
stanovisko, které v této věci narazilo na
neočekávaný pro ně odpor. Bylo zde
již řečeno, že strana národně-demokratická
neuzavírala se a také
nemohla před jednáním a před nutným
zkoncováním této těžké
hospodářské otázky. Uznávala
celní ochranu našeho zemědělství,
jako uznává celní ochranu našeho průmyslu,
a proto pustila se zodpovědně do jednání.
A veřejnost zejména konsumentská uzná,
že podařilo se národně-demokratické
straně slušně snížiti dřívější
požadavky zemědělských kruhů,
jež s české strany trvaly neústupně
na šestinásobcích a s německé
strany dokonce na osminásobcích.
Socialistické strany a zejména česká
sociálně-demokratická strana zašla ve
svém "vetování" příliš
daleko, odkud nechtělo se jí k návratu, ač
měla k němu dosti času i příležitosti.
Ať již tak učinila z důvodů politických
čistě třídních, nesmí
zapomenouti, že pro jednání o pevných
clech mluvily nejenom důvody hospodářské,
výrobní, obchodní a hlavně vývozní,
avšak také slib a čestný závazek
daný všemi koalovanými stranami o uzákonění
požitkového systému, jehož další
oddalování mělo by aneb mohlo by míti
škodlivé důsledky pro republiku. A toho jistě
si nepřeje žádná
strana t. zv. státotvorná, aby nebylo konečně
splněno dané slovo vůči veřejnému
zaměstnanectvu, které bylo a je stejně státotvorným
elementem v republice a jež potřebuje aspoň
svého minimálního hospodářského
zajištění pro účelnou a klidnou
práci.