Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Kurťak (malorusky): Vážené dámy a pánové! Po dlouhé přípravě ocitá se na denním pořádku dnešní schůze návrh zákona o agrárních clech, jenž má zabezpečiti zájmy všelikého druhu malého zemědělce a velkého zemědělce.

Rozebeřme a posuďme agrární návrh zákona s hlediska našich poměrů na Podkarpatské Rusi.

Vezměme první bod, dobytkářství. Dobytkářství na Podkarpatské Rusi bylo vždy hlavním bodem a otázkou, kterou se každý zemědělec rád a s prospěchem pro sebe zabýval. Před válkou si připomínám doby, kdy ze světa, z ciziny, přicházeli velcí kupci na naše trhy, kupovali náš dobytek na chov, pro jatky i k tahu, a že byli spokojeni s těmi obchody, stále navštěvovali naše trhy i za války bez ustání a náš rolník z těchto obchodů měl hlavní příjem, z něhož hradil všeho druhu daně, živil svou rodinu a dále provozoval své zemědělství.

Dobytkářství na Podkarpatské Rusi vzniklo z toho, že jsou tam dobrá pastviska, dobré poloniny. Dobytek pocházející z polonin byl v minulé době mnohem cennější, než dobytek vykrmený zrnem. Na těchto trzích kupoval si rolník laciný dobytek, choval jej dále a byl blažený a šťastný, že může své hospodářství vydržovati tímto jediným předmětem, z tohoto jediného pramene.

I dnes by tomu tak bylo, neboť i dnes je na Podkarpatské Rusi asi 100.000 kusů pouze hovězího dobytka, 22.000 koní, asi 45.000 vepřů, asi 20.000 ovcí a 5000 koz.

A co vidíme? Naše trhy jsou mrtvě, neboť nenavštěvují jich kupci, poněvadž za hranicemi mohou dostati lacinější dobytek a tento lacinější dobytek, jejž dostanou za hranicemi, přivodil úpadek našeho rolníka, pokud jde o příjmy.

Náš rolník je nyní v takových poměrech, že s úzkostí pohlíží na svou budoucnost, neboť nemůže ani vychovati své děti, ani udržeti své hospodářství a hlavně ani platiti daně. Nemůže prodati svůj dobytek, neboť po 3/4 roku neuhlídá na Podkarpatské Rusi kupce. (Posl. dr Štefan [malorusky]: Zcela správně!) Tato dobytkářská otázka je velice důležitou otázkou, neboť když na Slovensku a v Čechách zemědělci mají důležitý příjem z cukrovky, u nás hlavní příjem byl vždy z dobytkářství. Tato dobytkářská otázka je tak důležitá pro našeho rolníka, že bez ní nebude vzkříšení na Podkarpatské Rusi.

Tento návrh zákona o agrárních clech uzavírá hranice a pro vysoká cla nedovoluje, aby tito kupci mimo hranice laciněji uzavírali své obchody, nýbrž budou přicházeti na Podkarpatskou Rus a tam budou uspokojovati všechna svá přáni.

Nynější vládu prosíme pouze o jedno: poněvadž Praha je velice vzdálená od Podkarpatské Rusi, ať se vláda postará, aby železniční tarify byly sníženy, tak aby každý zemědělec věděl, že může i po této stránce zvýšiti cenu svého dobytka a kupci aby věděli, že budou-li tam kupovati, budou podporovati chudý lid i kulturně i hospodářsky. A tak uvidíme, že i tito kupci nebudou se báti podkarpatoruských trhů. (Výkřiky posl. dr Štefana.)

Za dobytkářstvím druhým bodem bylo by tak zvaně ovocnářství. Takových sadů, takových jablek, jako v našich župách, a hlavně v Ťačevě, v Hustě, v Bočkově, v území marmarošském, v sousedních krajinách není. Ale co vidíme?

Celá tato úroda se ničí, neboť nemůžeme najíti odbytu pro svou úrodu, pro své sady, a výdaje spojené s trháním jablek nám nikdo nenahradí.

V dřívějších dobách hlavním příjmem rolníka byl příjem z jeho jablek, a nyní má starost, kam má uložiti tato jablka, neboť sklepů nemá a když je tam uloží, shnijí. A tak zemědělec obdařený tímto božím darem nemá z něho užitku, neboť na konec, když by mohl v prodávati, nemá co. A kupci s našimi lidmi posměšně mluví, neboť znají náš těžký stav, že jsme daleko od trhu, vědí, že sazby jsou vysoké a tak za 3/4 ceny dostanou toto ovoce, za něž pak při prodeji dostanou čtyřikrát nebo pětkrát tolik.

Nemluvím o švestkách, které shnily v sudech a z nichž měla se vařiti slivovice. Jsou také zatíženy velikým clem. Zlepšení možno očekávati jen od vlády, ale vláda nebéře nikdy na vědomí napomenutí a nechává drobného zemědělce na Podkarpatské Rusi zahynouti.

A co je s naším vínem? Víno seredňanské, v sevljušské, beregsáské bylo vínem slavným na celém světě. a dnes leží ve sklepích a v sudech. Nemáme trhu, nemáme možnost najíti si odbyt, neboť pro veliké výdaje, kdyby toto víno bylo posláno sem, nevrátí se ani výrobní náklad.

Vidíme, že tento návrh zákona o agrárních clech chce chrániti naši Podkarpatskou Rus a poskytnouti jí pomoci, ale nyní následuje nejsmutnější bod pro naše rolnictvo. Každý. kdo studoval Podkarpatskou Rus, ví, že obilí se tam nerodí, rodí se tam velice málo pšenice, většinou kukuřice a něco ovsa. Několik nepříznivých let tak zničilo našeho rolníka, že jest odkázán na podporu vlády. Loňského roku velké povodně odnesly celou naši úrodu. Letos ukazují se tyto pohromy také a v návrhu zákona vidíme, že obilí, pšenice, žito, kukuřice i oves jsou zatíženy agrárními cly. Veliká starost a veliké rozhořčení zmocnily se toho podkarpatského lidu pro tento nespravedlivý poměr k podkarpatskému lidu, neboť z 50% je nucen kupovati chléb. (Posl. Sedorjak [malorusky]: A vy schvalujete agrární cla, pane kolego!) Tomu vy nerozumíte, pane kolego. Nevíte, že členové vaší strany mají jednu krávu, se kterou již 3/4 roku chodí po trzích, platí tržní poplatky a nemohou ji prodati. (Výkřiky posl. Sedorjaka.) Nejsem pod diktaturou, mám svou vlastní vůli a zastupuji pouze zájmy ruského lidu.

Obilní otázka jest důležitou otázkou na Podkarpatské Rusi, neboť tam 50% lidí kupuje chléb. Dokonce i rolníci, kteří mají 30 jiter půdy a 10 jiter pole, jsou na tom tak, že musí kupovati chléb. Dvakráte jsem zde předložil chléb vrchovinského rolníka a nyní kladu jej znovu na sněmovní stůl a ukazuji (ukazuje ovesný chléb), v jakém směru dlužno pomáhati ruskému rolníku. Čím pomáhati? Pouze tím, aby si agrární strana nepřivlastnila půdu na Podkarpatské Rusi, aby vláda přidělila půdu každému rolníku a dala ji vzdělávati, aby. tato půda zrodila vezdejší chléb. (Posl. Sedorjak [malorusky]: A zbytkový statek aby dala Kurťakovi!)

Na hloupá slova neodpovídám. Já v zájmu svého lidu chci, aby půda byla rozdělena. Ale ona do dneška není rozdělena. Minul čas demagogie, dejte půdu lidu, a pak budeme šťastni. Pokud jde o rozdělení půdy, jsou na Podkarpatské Rusi smutné poměry. U Batyu byla půda rozdělena mezi Čechy, kteří nejsou rolníky. Jest zřejmo, že i neodborný člověk může poznati práci těch lidí, kteří tam pracují. Tito lidé však vzdělávají půdu tak, že nikdy nebude přinášeti užitku, ačkoliv je vláda každoročně podporuje osivem. A jaká jest to velká škoda pro celou republiku, když tací lidé berou půdu do svých rukou.

Půdu dejte jen zemědělci a nikoliv jiným lidem. nikoliv těm, kteří mají protekci, jako v sevljušském županátě Šimčík. jako vyhozený jesuita Wagner, jenž byl agrárním tajemníkem a dostal zbytkový statek za to, že agitoval pro agrární stranu. ačkoliv v této části země jest veliký nedostatek půdy. (Výkřiky posl. Šliwky.)

Na Podkarpatské Rusi bylo hr. Schönbornovi zabráno pro pozemkovou reformu 40,000 jiter půdy. po 70 až 100 Kč za 1 jitro. Tato půda do dneška nebyla rozdělena. Proč nebyla rozdělena za 6 let? Aby náš národ zchudl. aby si nemohl koupiti tuto půdu. která se nyní prodává již za 2000-3000 Kč za jitro. Já z toho pozoruji jedno: půda na Podkarpatské Rusi má býti dána Čechům, má býti zkolonisována půda, která jest nyní v rukou rakouského hraběte.

Rozdělování osiva vykonává se nespravedlivě. V době setí přišlo osivo rozličného druhu, a rozebrali si je starostové, koryfeové agrární strany a rozdělili je mezi své lidi. Znám jeden příklad, ale nechci jej uváděti, dokud nebudu míti dostatečného důkazu. Řeknu jen tolik, že jistý vedoucí člen a předseda družstva dostal letos vagon ovsa, ale prodal tento oves nikoliv za přídělovou cenu, za kterou družstvo mu dovolilo prodávati, a prodal jej nikoliv rolníkům, nýbrž fiakristům pro koně za 240-250 Kč. Obec zůstala bez osiva.

Téhož roku přišly brambory a on je rozdělil těm, kteří s ním stejně smýšleli, a nikoliv zemědělcům, kteří měli nedostatek. Já jsem protestoval proti tomu, protestoval jsem po prvé u okresního náčelníka - odpovědi jsem do dneška nedostal, protestoval jsem v županátě, odpovědi nemám do dneška, protestoval jsem u guvernéra, v ministerstvu zemědělství, ale odpovědi jsem do dneška nedostal. Vidím z toho, že úřady kryjí všechno zneužívání, lichvu.

Nyní o velice důležité, nesnesitelné daňové otázce. Není žádných příjmů z těchto dam rolníků, jak prohlásil sám ministr financí, neboť daňová demoralisace nastala nejen v Čechách, nýbrž i u nás, poněvadž nevíme, co máme a kolik máme platiti. (Výkřiky komunistických poslanců.) Když mluvíte o jazykové otázce, povím vám, že jsem za ni bojoval jako žádný poslanec z Podkarpatské Rusi. Dávno jsem zde prohlásil, že jazyková otázka jest neporušitelná podle našeho autonomního ruského práva - a více nic!

Ještě jednou povím stran daní, že je ruský zemědělec nenajde na holé dlani, protože nejsou peníze. A toho násilí, které se děje v úřadech, nelze ukrýti. Tam již dávno jistý ředitel sedí ve vězení, jak jsem to dokázal. Katastr je nesprávný, vyměřování daní jistý ředitel, Bolcar, padělal. Přes odvolání a protesty vymáhají se tyto daně prostřednictvím exekutorů do dneška. Co zamýšlí vláda s tím učiniti? (Ruský výkřik: Jednu župu!) Ano, nedělitelnou župu, ale to se jim nepovede, poněvadž budeme pracovati proti tomu, neboť župa znamená, že vláda bude jmenovati svůj výbor a my nebudeme míti žádného práva.

Proti daním jsme nuceni pořádati demonstrační schůze, neboť když vidíme, že jistému pánu, Egresimu, byly sníženy daně z 260.000 Kč na 50.000 Kč, docházíme k tomu, že chudý rolník není povinen nic platiti.

Rumunské škody nebyly našim zemědělcům do dneška nahrazeny. Naši lidé dostali od českého vojska dovolení pěstovati tabák. Zato dnes jsou trestáni vězením. Lid kouří tabák, jejž sám sobě zaseje, jeho kořeny rozkrájí a tak je kouří. Zato jde do vězení na 10 až 20 dní. Lidé proto podávali prosby o milost panu presidentovi, podával jsem je i já, ale nedostali jsme ani odpovědi ani pomoci po této stránce.

A tak vidíme, že Podkarpatská Rus v tomto státě jest opuštěnou, zapomenutou zemí, jako africká kolonie. Proto, pánové, nechte nás, abychom si sami hospodařili.

Z tohoto návrhu zákona vidíme, že budou-li uvalena cla na obilí, nastane všeobecná drahota a pak kdo bude trpěti bídu? Opět náš zemědělec. Opět náš zemědělec bude musiti své hospodářské prostředky draho kupovati, také šaty bude draze kupovati, a z čeho? Z ničeho.

Proto, poněvadž jsou tak smutné poměry na Podkarpatské Rusi, prohlašuji, že při tomto návrhu zákona zdržím se hlasování. Avšak nezlepší-li vláda těchto poměrů, prohlašuji, že vždy budu hlasovati proti ní. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. Böhm. Uděluji mu slovo.

Posl. Böhm (německy): Dámy a pánové! Již delší dobu trvá neplodný spor o zásadní otázku národohospodářskou, a to o zemědělská ochranná cla. Tento neplodný spor bohužel zkalí mnohý úsudek, ztěžuje zbytečně rozhodnutí v této krajně důležité otázce. Při posuzování agrárních cel musíme především mysliti na to, že agrární cla z roku 1906 zarazila vývoj, jenž se jevil v poklesu zemědělství. Válka a poválečná doba postavily čistě ohled na zásobování do popředí a již v říjnu 1914 bylo rakouské ochranné clo zrušeno, aby byla dána možnost za války dovážeti potraviny z ciziny ve velkém množství. Sedlák a čeledín musili na vojnu a ženy, ba i mrzáci musili doma hospodařiti na poli. Z těchto poměrů bylo samozřejmé, že zlepšení posledních desetiletí v zemědělství čím dále tím více mizela a můžeme konstatovati, že jsme vzhledem k těmto poměrům vlastně již roku 1917 přešli z hospodářství intensivního k extensivnímu. Nechť se nám nevytýká argument o snaze po nadprůměrných ziscích, jak nám bylo řečeno zde i jinde. Baťocháři a podloudníci z města jsou těmito poměry do jisté míry morálně vinni a k mají na tom velký hmotný podíl. Musili jsme Ř zpozorovati, že jistí lidé se zemědělskými plodinami ve městě přímo obchodovali a vidělo se, že spotřebitelé byli jednoduše poučováni v tom směru, že těchto plodin na venkově levněji nedostanou. Tím byla morálka venkova v mnohém ohledu podkopávána. Dostáli jsme své povinnosti dodávací, a proto nemohlo býti vyhověno každému přání. Především musíme k živě litovati toho, že tisk státních zaměstnanců se vyslovil velmi nepříznivě o těžce pracujícím zemědělství. Vzhledem k tomu, že mnohé dopisy, jež jsem dostal, dokazují, že se státní zaměstnanci nestaví bez rozdílu za tyto útoky, nebudu předčítati tento hanebný dokument. Při tom t musíme uvážiti, že původci soustavy ochranných cel nejsme my, že soustavu ochranných cel žádali v první řadě jiní, že roku 1922 bylo stanoveno 30násobné clo průmyslové, avšak chleboviny, dobytek a zemědělské výrobky zůstaly bez ochrany. Ve všech zemích, mezi nimiž jsme uzavřeni, můžeme viděti, že je stanoveno velké dovozní clo na zemědělské výrobky. Jak právě uvedeno, bylo stanoveno roku 1922 třicetinásobné průmyslové clo, zatím co jsme vykazovali sedminásobné znehodnocení peněz. Předměty denní potřeby, oděv a prádlo, byly tím značně zdraženy a průmyslová cla tížila jednotlivé domácnosti co nejvíce. Je příznačno, že se proti loupežnému tažení průmyslového koncernu neozval ani hlas, který by byl bojoval proti těmto průmyslovým clům, ani tisk státních zaměstnanců. Disparita mezi průmyslem a zemědělstvím přivodila ono zadlužení, o kterém již mluvili moji páni kolegové. Bylo-li zde snad mez debatou řečeno, že v zemědělských peněžních ústavech lze nalézti ještě mnoho peněz, že zadlužení není nikterak tak veliké, chci vám sděliti toto: Dne 28. dubna bylo v jednom ústředním peněžním ústavě v Praze vybráno 5/4 milionu korun, a to v Ústředním peněžním ústavě pokladen raiffeisenových v Praze. To jsou venkovské peněžní ústavy a v těchto raiffeisenových pokladnách se jeví potřeba půjčovati členům, jimiž jsou většinou rolníci a malorolníci, peníze, jichž tito mají nutně potřebí, protože zadlužení den ze dne roste.

Roku 1922, když obilí platilo již 1,30 korun, bylo pro politické poměry možno podati v ministerské radě návrh, aby se přešlo přes diskusi o ochranných clech k dennímu pořadu. Řečník přede mnou, bývalý ministr zásobování Srba, roku 1922, kdy cena žita byla 1,30 korun a bramborů 35 haléřů, nechtěl připustiti diskusi o zemědělských ochranných clech a podal před vánočními svátky v ministerské radě shora uvedený návrh, aby se přešlo přes otázku zemědělských ochranných cel k dennímu pořadu. Tehdy kolegové z české strany myslili, že není potřebí ochrany zemědělství. Dnes došli k jinému názoru a p. ministrovi zásobování dnes není možno, aby v klidu prosadil takové návrhy zemědělství nepřátelské. I v té době, kdy obilí roku 1922 v ceně tak pokleslo, když potřeby průmyslové, jichž je v zemědělství denně zapotřebí, zůstávaly na stejné výši, ostatní zatížení se zvětšilo, tedy postavení zemědělství bylo v podobné nouzi jako dnes, psalo se již v novinách konsumentův: "Není tak potřeb snižovati ceny piva, podle našeho názoru by snížení cen poživatin mělo větší význam." Bojuje se proti nám, i když se nahlíží, že není již řeči o rentabilitě v zemědělství.

Že se strany spotřebitelské v otázkách výživy mnohdy mohou značně mýliti, je dokázáno, nejlepší příklady pro to podala minulost, kde se v otázce nuceného hospodářství stalo mnoho, co v pozdější době zajisté úplně - odhalilo mýlku stran spotřebitelských. Nucené hospodářství nebylo ničím jiným než monopolem keťasů a bursovních spekulantů. Dostávali jsme v době nuceného hospodářství 55 haléřů za oves, 72 haléře za žito, ponechávali jsme toto žito a tento oves doma jakožto - osev ve vlastním domě a musili jsme je platiti po 1.04 K a 0.99 1/2 hal., své vlastní obilí, bylo-li ho použito k setí. Obilí se vozilo při tomto nuceném hospodářství na procházku a kazilo se. Lze dokázati, že se 1625 vagonů bramborů zkazilo najednou. Ačkoli jsme svého času činili protinávrhy, jako na př. na otevření - hranic na dobu nezbytné nutnosti se zřetelem - na tehdejší poměry, včasné uzavření koupí - v cizině, omezení dovozu přepychových předmětů, žádnou spekulaci s cukrem, upotřebení: uspořených peněz na chléb a mouku, nikdo nás jakožto strany výrobců neslyšel. Stálo se na z stanovisku, že ústřední hospodářství může jedině býti samospasitelným hospodářstvím Jsou tu návrhy socialistických stran, které, zde musíme dnes uvésti a jež žádají bezohledných rekvisic, byly zřízeny lichevní soudy malí rolníci byli taháni před tyto soudy a u těchto lichevních soudů se ukázalo, že naše cenové kalkulace byly správné, jak vysvítá z osvobozujících rozsudků. Naše kalkulace cen byly sníženy škrtnutím vydání za druhé orání polí na podzim, kde se sázely z jara brambory. Je to povznesení výroby? Dostával jsem z několika obcí svého volebního okresu dopisy v době, kdy drobní rolníci volali po odpomoci od velkých předpisů dodávek a prohlašovali, že jim není možno, aby dodávali předpisované množství. Musím vám oznámiti, že šlo o obce, kde není velkorolníka, nýbrž kde jsou jen docela malí rolníci, kteří měli dodávati vlastní obilí a brali chlebenky. Vidíte z toho, že láska socialistických stran k malorolnictvu, které se tu prý zastupuje, povstala až v pozdější době, a že návrhy spotřebitelských stran na bezohledné rekvisice zajisté nejsou podporou a láskou vůči malorolníkům. Nejlepším důkazem, že se v takovýchto otázkách spotřebitelské strany mýlily, je to, že půl roku po zrušení nuceného hospodářství bylo lze zaznamenati již klesání cen poživatin. Nucené hospodářství právě zdražovalo ceny, pomáhalo překupnictví a spekulantství. Socialistické i ostatní spotřebitelské strany musí dnes nahlédnouti, že nedělaly tedy jen politiku nepřátelskou k malorolníkům, nýbrž i ke spotřebitelům, chtěly-li udržeti nucené hospodářství. Bylo také s mnohých stran poukazováno na. to, že naše zemědělství potřebuje ochrany. Poukázal jsem již v zemědělském výboru na to, že máme po ruce statistiky, z nichž je zjevno, že na zemědělské výrobě má zájem 35% veškerého obyvatelstva tohoto státu, a béřeme-li v úvahu cenu stavení, živého i mrtvého inventáře a zdanění, musíte přece doznati, že zemědělství tvoří hlavní část národního jmění v tomto státě. Již kolega Heller poukázal na to, že původní produkční síla zámořských států, tamější pracovní poměry, extensivní způsob hospodaření v Polsku, Rumunsku, Jugoslavii atd., velká pastviště v Argentině, valutové poměry a levné dopravné vodních cest umožňovalo, že do tohoto státu bylo roku 1925 dovezeno za 5,3 miliard korun zemědělských výrobků. Poukazuje se k tomu, že jsou i jiné státy, jako na př. Dánsko a Holandsko, jež nemají ochranného cla a přece mají výborné zemědělství. Podívejte se jednou na složení těchto zemí a vezměme zřetel na jednostranné přizpůsobení Holandska i Dánska chovu dobytka a mlékaření, přihlédněmež mimo to k blízkému velkému odběrateli, jakým je milionové město Londýn, a nemůžeme poměry ve svém státě nijak porovnati se zemědělstvím a poměry Dánska a Holandska. Dovezli-li jsme roku 1925 z ciziny za 5,3 miliardy korun zemědělských výrobků, musíme platiti za cizí vydání, cizí útraty, musíme spolu zaplatiti zisk mezinárodního zprostředkovacího obchodu, nekupujeme toliko poživatiny, kupujeme také práci z ciziny. Příznačné jsou ceny, s kterými se setkáváme na pražských a brněnských jatkách, a je to přímo strašné, že na brněnských jatkách bylo předmětem obchodu 74% dobytka z ciziny a jen 26% dobytka domácího, a jest ještě více politování hodno a pro naše dobytkářství osudné, bylo-li na pražských jatkách prodáno dokonce 82% cizího a jen 18% domácího dobytka. Roku 1920 dovezli jsme 24.550 kusů dobytka a roku 1925 se zvýšil dovoz již na 597.000 kusů. Z toho vidíte, že našemu drobnému zemědělství a našemu zemědělství vůbec je nemožno najíti odbyt pro jeho dobytek nebo že jej musí prodati pod výrobní cenou. (Posl. Schäfer [německy]: Nenechte se přece vysmáti.) Žijeme mezi zemědělstvím a s ním venku na vesnici, slyšíme denně nářky drobných rolníků, že za svůj dobytek nic nedostanou, že jej nemohou odbýti, slyšíme denně jejich nářky, že ceny výrobků den ze dne klesají, žijeme s malými rolníky pospolu a můžeme proto jejich poměry také lépe posouditi než vy, kteří jen občas přicházíte na venek, obyčejně v době voleb nebo schůzí.

Mluvíme-li dnes zde o ochranném clu, je potřebí, abychom prozkoumali otázku, které výhody ochranné clo přináší našim drobným rolníkům. Naše malé zemědělství má velký zájem na tom, aby jisté zemědělské výrobky uhájily aspoň svou dnešní cenu, ba některé se musí v ceně zlepšiti. Uvážíme-li, že naše malé zemědělství poklesem orby a pěstováním obilí nemůže již odebírati cenné zrno k setí, protože nemá peněz na zrno, musíte zajisté také připustiti, že výnos žní den ze dne klesá, a oni malorolníci, kteří dnes nemají potřebí, aby přikupovali obilí, budou musiti v budoucnosti následkem poklesu pěstování obilí, jenž se jeví v nepatrném výnosu žní, zaopatřovati si stále nové peníze, aby nakoupili obilí, aby uhradili vlastní potřebu, čemuž by tak nebylo, kdyby užívali k setí šlechtěného zrní.

Jaké ohromné škody nadělala slintavka a kulhavka mezi dobytkem malorolnictva, můžeme dobře posouditi, jelikož také často slýcháme stesky. Čím menší je dovoz dobytka do státu, tím menší bude samozřejmě možnost zavlečení nákaz, a právě naši malorolníci mají na tom veliký zájem, aby si udrželi tažný dobytek, jehož mají potřebí k obdělání polí, bez nákaz. Kdežto větší zemědělec obyčejně užívá koní, potřebuje malý zemědělec hovězího dobytka k tahu, a dobytek, jenž byl již napaden nákazou, je jako tažný dobytek znehodnocen. Žádáme tedy dnes jakožto malí a střední zemědělci především přísné kontroly jatek v Praze, přísné kontroly na přechodních stanicích, musíme žádati, aby dobytek podezřelý z nákazy byl na místě poražen, aby se přezkoušení na větších přeřaďovacích a přechodních stanicích dělo přísně, dále aby se zrušil zastaralý jateční řád a aby se utvořil nový, který musí městům uložiti jistou odpovědnost za škody, jichž utrpí zemědělství nedodržením jatečních řádů. Každý domkář prodává zejména oves a z příkladů ze své domoviny vám mohu říci, že domkář, jenž obdělává tři hektary pozemku, prodává aspoň 400 až 500 kg ovsa za rok, pak odprodá jisté množství bramborů, másla, mléka a vajec, jež právě může prodati, aby mohl býti živ a mohl platiti daně. Každý malý rolník, jenž prodává, má zájem na tom, aby jeho výroba byla chráněna. Neříkám, že bude míti zisk z ochranného cla, nýbrž říkám, že jeho výroba musí býti chráněna, aby se mohl udržeti na půdě. Kdyby pokračovala sestupná tendence pro zemědělské výrobky, jak ji zaznamenáváme dnes, dožijete se toho, že se výrobní vrstvy země více neudrží a že domkář a rolník bude vyhnán ze svého majetku. A nemyslím, že snad zastupujete názor Liebknechtův, jenž na socialistickém kongresu roku 1880 prohlásil: Zámořské obilí vyvlastňuje malého rolníka a sedláka a vrhá ho mezi proletáře. - Doufejme, že nesledujete tohoto účelu svým odporem proti clům, neboť i spotřebitelé mají zájem na vzkvétajícím zemědělství uvnitř státního území.

Jen ještě slovo k české straně národně-socialistické. Tvrdí se, že malý rolník nemá zájmu na ochranném cle. Roku 1923 české národně-sociální malorolnictvo dostalo povolení k vývozu 150 vagonů žitné mouky nebo 200 vagonů žita. Když tedy páni čeští národ ní socialisté tvrdí, že malí rolníci nemají zájmu na ochranném cle, protože nemají nic na prodej, táži se vás: proč jste pak potřebovali výsadu povolení pro vývoz tohoto množství obilí nebo mouky? Vaši malí rolníci musili právě prodati, protože měli přebytek obilí.

Vážení! Slyšeli-li jsme dnes předhůzku, že se ochrannými cly zatíží konsum, můžete býti ujištěni, že máme vždy smysl pro bídu dělnictva, ale právě proto, protože jsme pro výrobně činné dělníky, kteří bojují pod těžkým břemenem své práce na venkově o svou existenci, a protože říkáme, že toto ochranné clo nebude příliš tížiti konsum, proto se zastáváme ochranných cel, abychom vhodným způsobem chránili práci malého rolníka a dali zemědělství skrovnou mzdu za jeho těžkou práci. Různí řečníci dnes poukazovali na to, že dovozní cla nemusí platiti pouze tuzemsko, že i cizina, která má velký zájem na dodávkách do státu, musí nésti s sebou značnou část celních břemen. Původní výrobní síla - můj kolega Heller říká "panenská půda" - zámořských států, extensivní hospodářství v Polsku, Jugoslavii a jiných státech mají na dodávkách do Československa velký zájem. Chtějí-li však dodávati, budou musiti spolu nésti zajisté velkou část toho cla. Táži se vás jako spotřebitelů, můžete-li před dělníky zodpověděti závislost domácího trhu poživatin od cizího trhu? Nechte, ať jednou nastanou nenormální poměry v tomto státě, velká nákaza v cizině, jíž by dovoz odtamtud byl omezen, co se může státi, kdyby nebylo domácího trhu? I Anglie došla k přesvědčení, že musí obnoviti pěstování obilí, které před válkou bylo zničeno, protože válka přesvědčila Anglii o tom, co je lepší. Kdyby však nastala jiná katastrofa, která je možná, trpělo by těžce i dělnictvo, protože by v zemi nebylo vzkvétajícího zemědělství. Každá spekulace na obilních bursách v cizině bude míti v zápětí výkyvy cen v tuzemsku, nebude-li v samé zemi výroby schopné zemědělství. Profesor Uhland, vědec a národní hospodář, praví, že malé státy řecké zahynuly proto, že své zásobení chlebem učinily závislým na cizině. Jde se i dále a tvrdí se, že říše římská nebyla uvedena v záhubu mečem, nýbrž konkurencí zámořského obilí. Jsou to významní národní hospodáři, již toto tvrdí a kteří musí přiměti naše protivníky cla, aby o věci přemýšleli.