Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Předešlý řečník p. dr Viškovský pokusil se ve své řeči učiniti jakousi výtku kol. Tomáškovi, že prý jsme mluvili o parlamentarismu a positivní práci ve státě a že nyní ten muž, který po léta byl strážcem parlamentarismu, dostal za úkol, aby vyzkoušel obstrukční taktiku na základě jednacího řádu a upozorňoval na nebezpečí, aby tomu, kdo tak přísně hájil jednací řád, nestala se nebezpečnou taktika, kterou právě provádí. Není potřebí bráti p. kol. Tomáška v ochranu (Výborně! Potlesk socialistických poslanců.) z důvodu nějaké obstrukce. Slovo obstrukce znamená překážeti. Myslím však, že skutečnou obstrukci dělají ti, kteří překážejí, aby věc tak nesmírného dosahu v tomto parlamentě věcně a důstojně se neprojednala. (Výborně! - Potlesk socialistických poslanců.)

Pánové, otázka celní je pro nás otázkou jednak zásadní, jednak taktickou. Neváhám říci, že považujeme za věc úplně správnou a oprávněnou - a vždycky jsme to také říkali - aby stejně tak, jako jednotlivé odvětví průmyslu i zemědělství tam, kde je toho třeba a když je toho třeba, bylo chráněno. Spory, které mezi námi byly, nikdy nebyly o otázku zásadní, nýbrž o otázku způsobu, jak je třeba chrániti a kdo má býti chráněn.

Pánové, naše stanovisko vůči clům je asi totéž, jako vůči armádě a míru. My jsme jistě strana, která si přeje všeobecného odzbrojení, míru a odstranění armády, ale musíme počítati se svými sousedy a se situací, že nejsme sami na světě, že můžeme býti ohroženi. Ten svět dnešní není, jak se říká, vysoce kulturní, ten se probíjí, abych tak řekl, teprve ze stadia živočišného do stadia skutečně lidského, a tedy tato otázka není věcí, která by záležela od nás. Ale musíme si ujasniti cíl své vojenské politiky, musíme směřovati k odzbrojen, k míru, ke zmenšení břemen, poněvadž jsme si vědomi všeho, co zbrojení s sebou přináší.

Pánové! Otázka cel není jiná. Musíme si býti vědomi všeho, kam až jdeme, co přináší celní politika všem státům v ohledu hospodářském, všemu obyvatelstvu. Musíme si býti vědomi, kam směřujeme, třebaže bychom se za určitých okolností mohli ocitnouti v takovém stavu, že nějakým způsobem se musíme brániti tomu, jak se na nás útočí. Spor se nevede o otázku, zdali jsme pro cla nebo proti clům, tato věc je již stará, je mezi námi rozhodnuta, nýbrž o to, zdali je dočasně třeba cel, v jakém rozsahu, jakým způsobem a jak tuto otázku bychom mohli rozhodnouti. A tu je právě chyba celého tohoto projednávání. Když jsem některým pánům řekl, že to tak nejde, odpověděl mně jeden z nich: "Prosím, vždyť my jsme se tahali 4 dny s těmi agrárníky." Oni se tahali s těmi agrárníky a za 4 dny přišli a věc byla rozhodnuta a na nás žádali, abychom otázku tu za tři dny ve výboru a za tři dny v plenu rozluštili. To mně připadá jako starý případ z Rakouska, když se měla b§m několika dní celá sociální otázka rozluštiti.

Jedno je jisto: všecka cla umožňují, aby se zboží doma vyrobené prodávalo o cla dráže, aby cenová hladina stoupla nad cenovou úroveň světovou. To znamená, že domácí spotřebitel platí o to clo více nežli je hladina světová. Kdybyste chtěli zvýšiti mzdovou úroveň nad světovou hladinu, tak by za určitých okolností mohli konsumenti říci, že s tím souhlasí, ale ty mzdy vypadají ve skutečnosti tak, že každé clo znamená snížení životní úrovně obyvatelstva konsumujícího, kterým nejsou jen dělníci průmysloví, ale též zemědělci, o jichž spáse dnes jednáte a jichž spásy se těmi cly domáháte. To je to nebezpečí, které zde vězí. A chceme-li použíti tohoto požadavku, musíme také věděti, proč.

Cla mohou býti čistě fiskální jako na kávu, čaj, na zboží, které se u nás nevyrábí a kde to znamená ve skutečnosti zdanění. Pak se mluví o clech ochranářských, bezpečnostních, která mají za úkol, aby určité domácí odvětví chránila. V té věci mohli bychom mluviti ze zkušenosti. Pamatuji se z dob svého působení na chvíli, kdy se u nás prodávalo železo za 155 a do ciziny za 95. Jak to vypadá s celní ochranou? Tak, že zboží u nás draho prodávané, pokud jde o průmysl exportu, se vyváží do ciziny laciněji, nežli se u nás prodává, cizozemský průmysl nám pak konkuruje hotovým zbožím ze suroviny, kterou jsme mu lacino dovezli a abychom mu ji mohli lacino dovézti, tak se to zdraží doma a svalí se na domácího konsumenta. Tím vším trpíte i vy, poněvadž hospodářské stroje, odstředivky atd. se prodávají dráž.

Vy jste se rozhodli nikoliv pro cestu odbourávati tato cla, nýbrž vzíti podíl na clech, která dostává průmysl. Pánové, uvažte, co znamená clo? Vezměte cenu cukru v Hamburku a v Anglii. Cukr, který u nás je na basi 4,40 Kč, prodává se dnes v Anglii za 2,40 Kč a my se chráníme třínácteronásobným koeficientem proti našemu vlastnímu cukru, abychom ho sem z Anglie nedovezli laciněji, než nám ho pánové cukrovarníci doma prodávají. To je, prosím, systém, který obohacuje několik v lidí, několik závodů, který prospívá cizině, je to tentýž systém, který panoval v době předválečné, kdy naším cukrem krmili v Anglii prasata, zatím co domácí obyvatelstvo nemohlo si ho vůbec koupiti. (Výkřiky posl. Dubického.) To je věc, na které visí mnoho existencí. Pokud se týče cifer pana prof. dr Brdlíka, o něž se opíráte, všechna čest jemu, ale správovědný ústav i zemědělské rady jsou vědeckou institucí, kde uveřejňování vědeckých pravd podléhá schválení pánů v Zemědělské radě. Jsem přesvědčen, že pan president Prokůpek nedělá snad censora, ale jsem přesvědčen, že pan prof. dr Brdlík si dá pozor na věc, která by se panu presidentu Prokůpkovi nehodila. (Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.)

Pánové, důvodová zpráva k návrhu předložená je neobyčejně málomluvná, kteroužto vlastností jinak v těchto bojích netrpí pánové, kteří ji sestavovali. Já jsem si přečetl také jinou literaturu o této věci, a když bych sestavoval, řekněme, podle brožury, kterou sepsal náš milý kolega pan dr Zadina a kterou jsem si bedlivě přečetl, důvody, které se uvádějí u nás pro ochranu zemědělství cly, tedy sestavil bych tyto důvody asi takto: Zemědělství je v krisi, je tedy nutno mu pomoci. Této pomoci může se mu dostati jen cly. Zemědělství žádá celní rovnoprávnost s průmyslem. Cel potřebujeme k obchodním smlouvám, ke zvýšení zemědělské výroby, což nás přiblíží k soběstačnosti ve výživě a k soběstačnosti vůbec. Sociální břemena na zemědělství doléhající vyžadují zvýšení cel. A na konec na straně 91. brožury se sděluje, že clo na obilí a mouku nezpůsobí žádného zdražení chleba.

Pánové, myslím, že jsem důvody, které se zde uvádějí, uvedl jistě správně. Oč se jedná? Kdo trpí krisí v zemědělství a jakého druhu je ta krise? Především prosím, je snad zemědělství jediným oborem, jehož všichni členové mají stejný hospodářský zájem? Je to obor, kde, když se zdraží krmivo, má na tom zájem ten, kdo je prodává, jako ten, kdo je kupuje, když se zdraží mouka, má na tom zájem ten, kdo ji prodává, jako ten, kdo ji kupuje? Nebo je to jako v průmyslu, kde, když se zdraží železo, nemá na tom žádného zájmu zámečník, strojník, a když se zdraží cement, nemá na tom zájmu stavitel a zedník? Zemědělství je diferencováno zrovna tak, jako průmysl a myslím, pane kolego... (Posl. Dubický: Základnou je půda!) O tom můžeme promluviti, tam je zase základnou fabrika nebo práce a je pořád ještě otázka, jak se na té půdě žije a kolik jí kdo má. Je to stejný vtip, jako když Rotschild řekl, že kapitalistou je stejně každý, kdo má stovku, jako ten, kdo má milion. Záleží na tom, jestli kdo z toho, co má, může býti živ, anebo musí vedle toho ještě dělati. Kapitalistou je každý, jestliže z toho, co má, může býti bez práce živ. Nemůže-li z toho, co má, býti bez práce živ a musí-li vedle toho dělati, není kapitalistou. Stejně je tomu tak u zemědělce.

Pánové, zde nejsou zájmy stejné, zde nejsou zájmy společné, zde jsou rozděleny stejně zájmy jako v průmyslu a musí se tedy přihlížeti k tomu, kdo je v krisi a jestli prostředky, které jsou navrhovány proti této krisi, mohou odpomoci. Je pozoruhodné a svědčí to o malé vážnosti k projednávání celého programu, že kromě brožurky p. kol. Zadiny a ještě několika málo spisů neviděli jsme, hlavně v novinách, které dnes mají veřejné mínění osvětlovati a právě u strany, která stoji za touto předlohou, vážného vyvrácení důvodů. Vše se to omezuje na agitační útoky bez uvedení důvodů proti. To není správné ve věci takového dosahu. Má se uvésti: tohle řekl protivník, tohle říkám já, takovéto jsou důvody proti. Vezměte si noviny za celý měsíc, uvidíte ohromné spousty projevů obecních zastupitelstev, ale z celé velké debaty, která se vedla ve výborech, uvidíte jen několik málo důvodů, které řekla strana druhá.

Především pojem krise v zemědělství je věc rozhodně relativní. Průmyslový dělník je v krisi, úředník je v krisi, zemědělec je v krisi. Račte činiti porovnání mezi krisí, ve které je textilní dělník s 20 Kč denního platu a částečnou nezaměstnaností nebo mezi 140 tisíci rodinami hornickými se 4 pracovními dny v týdnu a mezi krisí 20, 30, 50korcového sedláka. To jsou věci neobyčejně relativní. Jedná se o to, kdo krisi má a v jaké míře a kdo ji má komu zaplatiti. Na tuto otázku zůstávají pánové svědomitě odpověď dlužni. Zde je rozdíl. Může se státi, že ten, kdo má tisícovku, ztratí stovku a ten, kdo má stovku, ztratí padesátku. Jest otázka, komu mám pomáhati, jestli tomu, kdo ztratil padesátku, anebo tomu, kdo ztratil stovku. Tuto odpověď jste zůstali dlužni. Zajisté, že zemědělství v relativní krisi jest, ale ta krise se projevuje podle velikosti zemědělce různým způsobem. V krisi je drobný a nejmenší zemědělec, a sice výroba živočišná. V krisi nejsou právě velcí obilináři, pro něž jsou tato cla určena. U nás také za obilinářské považují se usedlosti od 20 ha výše. Ale tyto vrstvy, jsou-li v krisi, jsou v krisi daleko menší nežli ti drobní. Obilináři a krmiváři jsou proti zájmům těch nejmenších. (Výkřiky posl. Mašaty.) Příteli, na to si nemyslím, že mi budeš vykládati něco o odbornictví nebo o neodbornictví. My jsme už své zkoušky v této věci složili. Ty můžeš míti jiný názor. Já však vidím do toho velkého i do toho malého. Není třeba polemisovati o tom, jestli je někdo odborník nebo neodborník. Jsme v neustálém styku, sami dobytek kupujeme a prodáváme. Zde je skutečná krise a ta má, jak pan prof. Brdlík vykládá, charakter v prvé řadě odbytový. On říká "charakter cenový" a "odbytový", ale to je totéž. Zemědělec nemůže dostati za svůj dobytek slušnou cenu, poněvadž ho nemůže odbýti a nadbytečnou nabídkou je nucen sledovati, až ceny jsou nesnesitelné.

Ale co je důvodem této krise? Jejím důvodem je okolnost, že dovážíme do republiky nesmírné množství cizího dobytka? Dovážíme, tuším, přes 200 tisíc kusů a v míru pouze do Prahy jsme dovezli 600 tisíc kusu vepřového dobytka a měli jsme při tom dovoz z celého Rakouska, z území, kde jsme měli zemědělsko kraje daleko větší.

Oč se zde jedná? Zde je krise odbytová proto, poněvadž průmyslové obyvatelstvo při nynějších mzdách nemůže si masa koupit:. To je důvod odbytové krise v zemědělství. Nyní přicházíte s tím, že jedinou odpomocí je, když se drobnému zemědělci zvýší drobné náklady a zároveň se vyženou ceny dobytka a masa. Když si někdo dříve mohl koupiti. 1/2 kg masa, koupí si ho potom 1/4 kg, následkem toho pomůže se drobnému zemědělci, poněvadž odbyt masa klesne ještě více a maso bude dražší. To je v národohospodářství první případ logiky, kde se krise odbytová luští tím, že se zdražují výrobky. Buď se musí náklad zlevnit nebo se musí konsument učiniti schopným koupě. V této věci němečtí národohospodáři agrární mají jiné mínění, než máte vy, a já si dovolím citovati některé agrární autority říšsko-německé, které o této věci jsou naprosto opačného mínění s vámi.

Mluví se neustále o clech, clech a clech. Kdyby ta cla byla takovým všelékem, jak se tvrdí, musilo by se zemědělcům v zemích, které ta cla mají, vésti nejlépe. Mám po ruce brožurku, která vyšla před několika dny od Marka, redaktora časopisu "Venkova", vám zajisté známého, a kterou opatřil svou předmluvou pan prof. Reich, úředník zemědělské rady. Ten píše v brožurce, kterou vřele doporučuji vaší pozornosti, o zemích vzorného zemědělství a uvádí tam řadu příkladů o životní úrovni a o mzdách tamějšího dělnictva zemědělského, nad nimiž zůstává u nás rozum stát. A to jsou země jako Holandsko, Dánsko, Švýcary bez té t. zv. celní ochrany, ale to jsou ovšem země, kde převládají drobní zemědělci, kteří rozpoznali správně svůj hospodářský zájem a vyvozují z toho důsledky. Oni potřebují dobytka, živočišné výroby a k tomu potřebují bezcelných krmiv. Tam, kde není možno zvětšiti půdu, tam se musí umožniti pěstování zvířectva. To je možno jen tehdy, když se k tomu poskytnou prostředky, to jsou krmiva, pokud možná laciná a beze cla.

Ale, pánové, vy máte sbírku vlastních autorit. Já cituji zúmyslně vaše autority, poněvadž by se mohlo říci, že to jsou lidé vám nepřátelští. Již r. 1909 dokázala šetření rakouského ministerstva orby společně se zemědělskými organisacemi, že celní ochrana, zvláště obilní přímo škodí drobným zemědělcům.

Prof. Bráf, který byl ministrem orby, nav psal celou brožuru o tom, jak cla obilní škodí drobnému zemědělci. 19. března 1895 prohlásil říšský kancléř Hohenlohe, když se v německé říšské radě jednalo o clech na obilí: Takovýto návrh nepřináší zisku všem zemědělcům. Větší část zemědělců nebude míti prospěchu z tohoto návrhu a je jich mnoho, kteří nejen nebudou míti zisku, nýbrž budou míti škodu. Nato počítal kancléř na podklade statistiky, že závody do 12 ha nemají obilí na prodej, nebo v celé řadě případů ještě kupují a počítal, že hospodářství od 6 ha nahoru mohou při dobré půdě hraditi spotřebu hospodáře a jeho rodiny.

Vzpomínám, že ještě 9. září prohlásila naše vláda, že nemůžeme prováděti celní politiku ochranářskou a váš klub učinil usnesení pro volný obchod. Jak to myslila upřímně, o tom svědčí dnešní návrh. Ostatně jsou vynikající kapacity zemědělské, jako německý národohospodář, profesor na vysoké zemědělské škole Aereboe, který vyslovil se ve svém spise, že agrární cla budou zemědělství méně na prospěch a více na škodu, že zemědělství se samo poškodí, bude-li za svoje cla tolerovat cla průmyslová.

Ti pánové, kteří mají rozum, říkají, že zemědělství nebude moci a nemůže žádati a udržeti více než světové ceny obilí, ale všechna průmyslová cla směřují k tomu, aby se ceny domácích výrobků zdražily nad světovou úroveň a když se někomu za to platí tím, že se mu dává, co mu nepatří a co ho poškozuje, provozuje se politika, o niž se může říci všecko, jenom ne, že je moudrá. (Hlas: Kdyby to bylo pravda!) Je mi líto, že nevěříte svým pánům kolegům z celní koalice. Když s nimi budete mluviti mezi čtyřma očima, možná, že vám to řeknou jinak, než vám to říkají navenek. (Výkřiky.)

Dalším důvodem je celní rovnoprávnost s průmyslem. Prosím, to je věc, která je úplně správná a kterou ovšem jsme již dávno pánům navrhovali a pány jsme žádali, aby si jmenovali položky, cesty, způsoby, jak tyto věci se mají odstraniti. Že by to pánové vážně chtěli, to lze těžko předpokládati. Já řeknu proč. Poněvadž, vy pánové, díky kapitálům, které jste si mohli nahromaditi ve válce, jste velikými podílníky naší výroby, rozhodujícími ve výrobě zemědělské i průmyslové, interesenty cel, která průmyslovou výrobu chrání, a proto ten boj proti clům je více méně akademický. Zde se nejedná o to, aby se snížila cla průmyslová, ale o to, když již ti druzí berou, abyste měli svůj podíl na tom také.

S tou paritou je to poněkud jiné. Já myslím, že uhlí ve svém významu se může rovnati mouce anebo obilí. Jakou politiku provozujeme v uhlí? Máme ho přebytek, máme dělnictvo, které je propouštěno. Minulého roku jsme propustili 15 tisíc horníků a budeme ještě propouštěti. 140 tisíc horníků má v průměru pracovní dobu 4 dnů, nemohou býti živi a neslyšeli jste s naší strany, že bychom mluvili o clech na uhlí. Takovou myšlenku jsem vůbec nepřipustil, poněvadž byl jsem si vědom, že by tato politika byla zkázonosnou celému hospodářskému vývoji naší republiky. Dovážíme ze sousedství stejně uhlí z extensivní výroby, jako vy mluvíte o dovozu z Argentiny, dovážíme uhlí z Polska, dovážíme 60 tisíc vagonů, aby se u nás srazily ceny uhlí domácího. To je politika průmyslová a tohle je zase politika vaše. Takhle se u nás myslí na zájmy republiky a tak máte na zřeteli zájmy republiky vy! Máme volný dovoz koksu. Ten se také týká vás. Máte volný dovoz kamene, rudy, soli, superfosfátů, živočišných hnojiv a máme v průmyslovém sazebníku také řadu položek, které vyžadují snížení. Jaký máte interes na clech na krmnou melasu, kolomaz, na clech na látky, cement, cihly, kabely se součinitelem 20? Máme tři továrny na kabely v republice, které udělaly kartel a prodávají kabely pro elektrisaci měst i venkova o dobrých 50% dráže, než ze sousedství. Tyto továrny tvoří si korupční fondy a podplácejí interesenty na venkově i v městech. Nenašel jsem v celém sazebníku položky, která by snižovala tuto věc a bránila korupci. A když jsme učinili návrh ve výboru, pánové, vy jste ho zamítli. Máme cla na odstředivky, které jsou věcí čistě zemědělskou. Tam byl koeficient 30, dnes je 15, koeficient to ještě nesmírně veliký. Ale zdá se mi, že ty odstředivky vyrábí dnes již patrně nějaký interesent agrární, který je do jisté míry spiat přátelsky s těmi, kteří dělali ten celní sazebník, že na tento koeficient při odstředivkách úplně zapomněli. (Hlas: Myslíš Škodovku?) Třeba Škodovku. Vy neříkáte průmyslu: "Vy vydíráte všechny konsumenty a nás mezi nimi" - vy jste řekli: "Ty zloději, ty kradeš, ty nás odíráš, to nesmí býti, zde musí býti parita, my chceme také." (Řečník pije vodu. - Posl. dr Juriga: Nepíte tu vodu. To škodí!) Pane kolego, já jsem při ní byl živ až do dneška, snad to ještě chvilku vydržím.

Máme zde další tvrzení, že cel potřebujeme, abychom mohli dělati obchodní smlouvy. To je jistý důvod a řekl jsem, že musíme pohlížeti na cla jako na věc, kterou bychom si přáli odbourati, ale kterou musíme v určité situaci držeti. Jenže v tom návrhu dávali pánové dobrý pozor na to, aby se toho nemohlo použíti k obchodním smlouvám. Udělali totiž kapitolu o minimální sazbě, pod kterou při jednotlivých položkách, na kterých jim záleží, se nesmí jíti. Pan dr Zadina je upřímný člověk. Nedávno v Sociálním ústavu byla anketa o clech a byla tam nadhozena tato věc, že cel se může použíti k vyjednávání. Tenkráte dr Macek řekl: "U nás zejména agrárníci přišli s tvrzením, že prý chtějí zemědělská cla jako prostředek negociační. Co by to znamenalo? Že se jich chtějí při nejbližší smlouvě s nějakým zemědělským státem vzdáti. Tomu nevěřím, že by agrárníci chtěli cla proto, aby se jich vzdali. Pane dr Zadino, není-li pravda?" - Pan dr Zadina odpověděl: "To by bylo náramně naivní." To je hezké, upřímnost je ctnost, ale považujete patrně konsumenty za neobyčejně naivní, když jste s tím neustále přicházeli v tisku.

V otázce parity jsem už připomněl německého národohospodáře profesora vysoké zemědělské školy dr Beckmanna, který ve svém spise "Agrární krise a agrární cla" konstatoval, že "je pošetilé pro zemědělce vykupovati agrární cla cly průmyslovými, ježto smysl průmyslových cel může býti jen udržení cen nad světovou úroveň, kdežto zemědělci i se cly nemohou vážně žádati, nežli ceny světové úrovně a jsou tedy při této politice rozhodně napáleni."

Ještě pošetilejší je mluviti o tom, že se zvýší kupní síla zemědělství zdražením zemědělských výrobků a tím se oživí průmysl a živnosti. Tím se přece nezvýší kupní síla národa. Jestliže ty peníze dostane při výplatě dělník a o 600 Kč ročně se zvýší jeho životní náklad, nebo dostane-li je Schwarzenberg, to si zůstane v důchodu národa jedno. Ale ten velký rozdíl vězí v tom, že dostane-li Schwarzenberg 1/2 mil. korun, nepůjde k těm venkovským zemědělcům ani k truhlářům nebo krejčím a nedá si u nich dělati ani boty, šaty nebo nábytek, nýbrž půjde do Vídně a utratí je tam snad příjemným způsobem, ale ani pro naše zemědělství ani živnostníky užitečným. Zde mají páni živnostníci odpověď na to, jak prospívá tato politika jim. Vy nahrnujete lidem, jak ukáži.... (Hlas: A co konsumy?) Pane kolego, lidé, u nichž existují "individuelní družstva" se státní podporou, nemají právo mluviti o konsumech. Porovnávati může ten, kdo porovná ceny. To je důvod, který nemá s věcí co dělati. - Konstatuji, že pro živnostníka rozhoduje, aby co největší počet drobných lidí zvýšil svoje příjmy, poněvadž teprve pak může z toho živnostník míti prospěch, ale jestliže nahrnujete peníze někomu jinému, který vám je nebude dávati, poškozujete živnosti. (Výkřiky posl. Mašaty.) O tom malém rolníkovi budeme mluviti. Vaší historickou úlohou v agrární straně bylo, abyste ovládli situaci svým počtem a abyste donutili ty, kteří se cítí a jsou velkostatkáři, k tomu, aby dělali s vámi politiku drobného zemědělce, ale jak vidíme, přinutili oni vás, abyste dělali politiku velkých zemědělců. (Potlesk.) Historie vám to ukáže.

Dovolím si ukázati, komu prospívá tato politika obsažená v celním sazebníku a jak vašeho cíle mohlo býti dosaženo jiným způsobem. My žijeme v každodenním styku s domkářskými a malorolnickými organisacemi a nepotřebujeme ohledně této politiky od nikoho žádného poučení. Situace a historie mluví, a budeme mluviti o těch věcech ještě jindy.

Tak, pánové, zase mohu citovati agrární autoritu, je to profesor dr Aereboe, který v citovaném spisu na str. 23 praví: Nejdůležitějším agrárním problémem je dnes otázka, jak možno rychle a účelnými prostředky zvýšiti mzdu průmyslového obyvatelstva, aniž by se při tom zabila dojná kráva, totiž průmysl sám.

On je si vědom stejně jako každý, kdo má rozum, že krise odbytová a příčina krise je to, že největší část obyvatelstva má příjmy příliš nízké, než aby zboží od zemědělce mohla kupovati. A chtíti pomoci této situaci tím, že se to zboží tomu drobnému člověku zdraží, je pošetilostí. Pomoci může se jen, když průmysl a celá spousta příživníků bude donucena, aby toho drobného spotřebitele řádně platili, aby mohl výrobky vaše od vás kupovati.

To je, prosím, jiná řeč a jiná logika, nežli slyšíte v tomto návrhu. Ovšem v Německu nemají vědecké ústavy, které by byly povinny postaviti se pod kontrolu jinou, než pod kontrolu pravdy.

Jako jeden z důvodů pro zavedení cel uvádí se zvýšení zemědělské výroby. Zde bych mohl zase podle vaší vlastní autority říci, že obilní cla nezvyšují zemědělské výroby, nýbrž působí spíše naopak. Krátce po válce zpozoroval jsem zjev, že při nejvyšších cenách, které byly, ochabovala výroba a prof. dr Macek, který zkoumal na mou žádost blíže tento problém, našel v literatuře celou řadu případů stejného rázu. To je samo sebou. Jakmile přestoupí cena určitou výši, přestává interes, tak jako u těch pánů, kteří dělají kabele. Jakmile mají zaručen takový zisk, že mohou hromaditi fondy, přestává interes na tom, aby zlepšovali výrobu, prodávali laciněji, hledali odběratele atd. Tedy v tomto případě nacházíme interesy zcela opačné. (Posl. Mašata: Stále říkáte, že agrárníci jsou chamtivci, a najednou to mluvíte také o jiných!) Vy stále mluvíte, jako kdybyste byli jeden stav, ti, kteří mají jeden - dva - pět nebo sto a více hektarů. Ale vždyť to není jeden stav, jsou to různé stavy s různými zájmy. Vždyť ten, kdo kupuje dražší krmivo, nemá stejný interes s vámi, kteří je prodáváte. (Posl. Buříval: Mašato, ty jsi také bednářem!) A také předsedou jiných korporací.

Pánové, ještě více humoristicky musí působiti důvody, které se vždycky uvádějí, že když bude vyšší cena obilí, bude se věnovati více plochy pěstování obilí a my se staneme v obilí soběstační. Kdyby u nás jako v Kanadě nebo v Americe nebo v Argentině byly rozsáhlé plochy neobdělané půdy, které možno vzíti pod pluh a které možno za určitých okolností osíti obilím, pak by tento důvod mohl míti cenu. Skutečně ve válce Kanada, Amerika a Argentina vzala neobdělané velké plochy půdy pod pluh a zvýšila tím produkci obilnin. Ale u nás, kde každá píď půdy je obdělána, jak o tom každý nejlépe může nabýti přehledu, když letí aeroplánem z Prahy do Bratislavy a vidí, jak jsou ta políčka rozsekána na jednotlivé kousky, nemůžete zvýšiti produkci obilin jinak, než na úkor jiných plodin. Chcete-li naseti více pšenice, musíte nasázeti méně cukrovky, krátce nemůžete osevnou plochu obilnin zvětšiti jinak než na úkor osevné plochy plodiny jiné. A myslíte, že je hospodářsky správné zvyšovati osevní plochu plodiny extensivní proti plodině vyžadující kultury intensivní, jako je na př. cukrovka? O tom nemůže býti řeči. Za cukrovku, kterou vypracujeme, dostaneme obilí, které nám schází, ale kdybychom chtěli býti soběstačni v obilí, museli bychom do toho tolik nové plochy věnované plodinám racionelním věnovati, že o tom nemůže býti ani řeči. Ostatně je to zajímavé: Já jsem ještě nikdy nepozoroval, aby na př. někdo žádal zvýšení cen uhlí nebo automobilů k vůli větší výrobnosti nebo aby přidával krejčímu nebo ševci v k vůli větší výrobnosti. Naopak tato logika v této věci se nikdy neuplatňovala.