Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Oznamuji, že k projednávání této
osnovy dostavil se za ministerstvo zemědělství
odb. rada dr Martilík a min. taj. dr Dvořák,
za min. obchodu min. taj. dr Preis a pan inž. Novák.
Prosím o klid.
Prve než udělím slovo prvnímu zapsanému
řečníku, navrhuji podle usnesení předsednictva,
aby při rozpravě povšechné i podrobné
řečnické lhůty činily: pro
klub do 10 členů 2 hodiny, pro klub do 20 členů
4 hodiny a pro klub přes 20 členů 6 hodin.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Prosím o klid.
Byly mně podány písemné námitky
pp. posl. Kreibicha, posl. Remeše a posl. dr
Czecha, aby lhůta řečnická
nebyla omezována.
Dám o těchto námitkách negativní
povahy rozhodnouti tak, že dám hlasovati o svém
návrhu na stanovení lhůty řečnické
a rozhodnutím o tomto návrhu bude též
rozhodnuto o negativních návrzích jmenovaných
pánů poslanců.
Kdo tedy souhlasí s mým návrhem, aby řečnická
lhůta stanovena byla 2 hodinami pro klub do 10 členů,
4 hodinami pro klub do 20 členů a 6 hodinami pro
klub přes 20 členů, nechť pozvedne ruku.
(Děje se. - Různé výkřiky
na levici.)
To je většina. Můj návrh na řečnické
lhůty jest přijata tím jsou zamítnuty
námitky pp. posl. Kreibicha, posl. Remeše
a posl. dr Czecha proti stanovení řečnické
lhůty. (Různé výkřiky na
levici. - Hluk. - Předseda zvoní.)
Zahajuji povšechnou rozpravu a sděluji, že jako
řečníci jsou dosud přihlášeni:
na straně "proti" pp. posl. Bolen,
Krebs, Srba, Pohl, Prášek,
Kurťak, Landová-Štychová,
Schweichhart, Prokeš, Lanc, Sedorjak,
Neurath a Mikulíček, na straně
"pro" pp. posl. dr Viškovský,
Heller, Scharnagl, Matzner, Böhm,
Hodina, Budig.
Dávám slovo prvnímu přihlášenému
řečníku na straně "proti",
panu posl. Bolenovi.
Posl. Bolen: Paní, pánové!
První léta po převratu slibovala agrární
i průmyslová buržoasie - tato dokonce ústy
dr Kramáře jako prvního ministerského
předsedy v Československu - dělnictvu a pracujícím
lidem v městech i na venkově vedle socialisace,
t. j. vedle spravedlnosti hospodářské, též
konfiskaci vysokých válečných zisků
na prospěch celku. Ukázalo se však velmi brzy,
že česká buržoasie provozovala tehdy politiku
slibů, politiku malovaných strak na vrbě
jen proto, aby pracující lid, hlavně však
organisované dělnictvo, odvedla od cesty třídního
boje. Ukázalo se poměrně brzy, že použila
tohoto manévru k tomu, aby si vybudovala a aby úplně
ovládla mocenský aparát tohoto kapitalistického
státu. (Souhlas a potlesk komunistických poslanců.)
Ukázalo se, že nebylo ani úmyslem vládnoucí
buržoasie konfiskovati válečné zisky
lotrů a řetězáků, nýbrž
že je a bylo od počátku jejím úmyslem
konfiskovati z větší části popřevratové
mzdy dělníků, zřízenců
a gážistů. (Tak jest!) Ty byly také
více jak z 50% zkonfiskovány. (Tak jest!) Tentokráte
se nestoudného útoku zúčastňuje
také buržoasie německá a maďarská.
V zápalu boje o cla doznala česká buržoasie,
že všechno její dosavadní žvanění
o nezbytnosti všenárodní koalice bylo zrovna
tak jako celé její t. zv. vlastenectví pustou
frásí a že všude tam, kde jde o hmotné
zájmy této buržoasie, spojí se tato
třebas i s čertem nebo papežem (Tak jest!)
a vykašle se na vlast, na národ i na tak zv. zájem
státu. (Souhlas u komunistických poslanců.)
Důležité poučení plyne pro celou
dělnickou třídu v Československu,
zejména pak pro dělníky česko-socialistické
a sociálně-demokratické z faktu, že
velmi aktivně zúčastňuje se boje o
pevná cla strana klerikální a luďácká.
To nepřekvapuje, neboť již před válkou
byl to Šrámek a Myslivec, kteří
v rakouském parlamentě mluvili ostře a zpupně
proti zlevnění chleba a proti dovozu zlevněného
zámořského masa. Co překvapuje, je
to, že drobní lidé dosud těmto)opěrám
kapitalistického řádu věří.
Měl jsem příležitost již ve výboru
zemědělském a rozpočtovém této
sněmovny dokázati, jakým přímo
neslýchaným farisejstvím je tvrzení,
obsažené v důvodové zprávě
návrhu tisk 320, že totiž prý se vycházelo
při formulování celních sazeb z toho
předpokladu, aby celkové zatížení
provedeno bylo s vyššího hlediska celostátního
a aby tak přihlíženo bylo ke skutečným
potřebám nejen zemědělství,
ale aby také nebyla nepříznivě dotčena
životní míra vrstev spotřebitelských,
a že prý byl brán zvláštní
zřetel na lidové potřeby, mouku, maso a tuky.
Ukázal jsem již ve výborech a některými
čísly doložil, že o nějaké
krisi našeho zemědělství, pokud jde
o velké bohaté sedláky, zbytkaře,
statkáře, nájemce dvorů - obřezané
i. neobřezané - naprosto nelze mluviti (Tak jest!),
že pokud doléhají dnešní těžké
poměry hospodářské na pracující
zemědělce, na tu masu domkářů
a malorolníků, těm že nelze pomoci žádnými
ochranářskými cly, těm že možno
pomoci jen a jedině plánovitou podporou státní,
zejména opatřením umělých hnojiv,
levných hospodářských strojů,
ušlechtilých osiv, dále spravedlivějším
daňovým systémem, odpisem dlužných
daní za léta minulá, sníženými
tarify dopravními a hlavně revisí tak zv.
pozemkové reformy a dodatečným přídělem
půdy, protože ten švindl, který se až
dosud děl pod patronancí dr Viškovského,
více drobným zemědělcům ublížil,
nežli prospěl. (Výborně! Souhlas.)
Boj za cla, vedený jezovity zelenými i černými
za pomoci německých i českých měšťáků
i maďarských agrárníků a klerikálů,
má docela jiný cíl, nežli zjednati zemědělství
možnost intensivního podnikání anebo
dokonce snad zabezpečiti výživu obyvatelstva,
jak tvrdí důvodová zpráva, která
mimo všeobecná tvrzení neobsahuje ani jediné
číslice, ani jediného důkazu a je
snad nejubožejším slohovým cvičením,
jaké vůbec kdy této sněmovně
bylo předloženo. (Tak jest!)
Jak záleží pánům na možnosti
intensivní výroby zemědělské,
je patrno z toho, že se dožadují v předloženém
návrhu zavedeni cel též na dusíkaté
vápno a superfosfáty, tedy na umělá
hnojiva. To dělají jistě jen proto, aby drobným
zemědělcům znemožnili nákup této
důležité věci. Pokud jde o tvrzení,
že celkové řešení sazeb celních
provedeno bylo s vyšších hledisek celostátních,
stačí na jeho vyvrácení to, co napsaly
4. června 1926 "Lidové Noviny", polooficielní
to orgán ministerstva financi: "Provedení návrhu
občanských stran znamená skok do tmy, jehož
důsledky nelze odhadnouti. Budoucnost hospodářské
politiky tohoto státu není ve zvyšování
celních sazeb, nýbrž v jejich postupném
snižování.
Pokud jde o tvrzení ostatní, tož nejprve trochu
číslic. Podle sčítání
provedeného v roce 1921 máme 13,6 milionů
obyvatel - řekněme dnes okrouhle 14 milionů.
Roční spotřeba na hlavu podle dr Mráze
činí 90 kg pšenice a 77 kg žita, to znamená
okrouhle 160 kg mlýnských výrobků.
To znamená potřebu 12,6 mil. q pšenice a 10,8
mil. q žita. Průměrná sklizeň
pšenice v roce 1921/1925 podle údajů obsažených
v revui ministerstva zemědělství činila
9,600.000 q. Odečteme-li od toho osivo, zadinu a krmení
1,700.000 q, jeví se zbytek pro konsum 7,900,000
q, takže máme pasivum 4 mil. 700.000 q ve výrobě
pšenice, což znamená okrouhle 47.000 vagonů,
při špatné úrodě až 60.000
vagonů pšenice, kterou nutno k nám každoročně
dovézti z ciziny.
Průměrná sklizeň žita v letech
1921/1925 činí 13 milionů q. Osivo, zadina
a krmení vydá 2,400.000 q, takže zbývá
pro konsum 10 mil. 600.000 q. Potřeba žita u nás
činí 10,800.000 q a proto jeví se pasivum
200.000 q čili 2.000 vagonů, které nutno
dovézti z ciziny. Při špatné úrodě
však musíme dovážeti 10 až 20.000
vagonů žita. Ale ještě ani tyto číslice
neukazují v pravém světle naši soběstačnost
ve výrobě chlebovin. Podle mého soudu je
pasivum u pšenice i žita ještě větší,
to především proto, že se pšeničná
i žitná mouka od nás vyváží.
V r. 1924 na př. bylo vyvezeno 93 vagonů žita
a pšenice, 1.729 vagonů pšeničné
mouky a 191 vagonů žitné mouky, celkem tudíž
2.653 vagonů zrna. Dále proto, že spotřeba
na osivo a krmení je daleko větší, než
jak oficielní statistika udává. Než
hlavní je to, že je zde prokázáno úřední
statistikou, že ve výrobě chlebovin absolutně
soběstačni nejsme a musíme dovážeti
obilí z ciziny. Zaváděti cla v zemi, která
není soběstačnou, je zločin. (Tak
jest!)
Zvýšení osevní plochy obilní
nedá se očekávati proto, že velcí
zemědělci, t. zv. republikáni, kteří
dnes jsou majiteli nebo spolumajiteli četných průmyslových
závodů - 18 cukrovarů, jichž podíl
na zpracované řepě činil v Čechách
r. 1924 až 1925 plných téměř
25%, dále 169 lihovarů, jichž podíl
na vyrobeném lihu činil plných 29%, škrobáren,
sušáren, sladoven, pivovarů atd. - sejí
různé plodiny spekulační, zejména
olejnaté a řepu, jak patrno také z těchto
číslic: v kampani r. 1922 až 1923 bylo věnováno
řepě 184.591 ha půdy, r. 1923 až 1924
již 225.712 ha a r. 1924 až. 1925 dokonce 302.681 ha.
Také spekulační ječmen je favorisován
na úkor pšenice, jak viděti z těchto
číslic: pšenicí bylo oseto r. 1923 celkem
609.000 ha, r. 1924 606.000 ha, kdežto ječmenem přes
686.000 ha r. 1923 a přes 679.000 ha r. 1924. Pozoruhodným
je také výsledek, k němuž dojdeme, srovnáme-li
výměru orné půdy, věnované
osevu pšenice a žita v Čechách za Rakouska
v r. 1909 a pak r. 1920. Osevní plocha pšenice r.
1909 v Čechách podle zpráv zemské
statistické kanceláře býv. král
českého činila 231.017 ha, r. 1920 podle
úředních zpráv státního
statistického úřadu republiky Československé
228.745 ha, čili o 2.272 ha méně. U žita
je tento rozdíl daleko větší a to: r.
1909 oseto v Čechách žitem celkem 567.123 ha,
r. 1920 jen 466.714 ha, tudíž o více než
100 tisíc ha méně.
Z toho je patrno, že naši t. zv. republikáni
a vlastenci starali se o výživu obyvatelstva za císaře
France Josefa I. lépe, než dnes v samostatném
československém státě. (Správně!
Tak jest!) Z toho je dále patrno, že všechno
mluvení agrárních machrů a jejich
spisovatelů-odborníků a la dr Frankenberger
o zvýšení osevní plochy obilní
je mlácením prázdné slámy a
je balamucením široké a nezasvěcené
veřejnosti, neboť tito podaření vlastenci
ani tehdy, když ceny obilí byly více než
vysoké, r. 1920 až 1921, neseli obilí více,
nýbrž ještě méně nežli
dříve za Rakouska. Čerta se tito podaření
republikáni starali o to, bude-li zabezpečena výživa
obyvatelstva čili nic. Jediný recept, se kterým
přišli, byl ten, aby se vymílalo obilí
na plných 70%, ježto prý černá
mouka je zdravá. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Že domkář-malorolník neseje obilí
na spekulaci a že zejména nemůže věnovati
nějakou zvlášť velikou výměru
na osev spekulačních plodin, je na bíle dni.
On také nerozhoduje o trhu, ani nemá vlivu na "hospodářské"
nebo "porolničené" cukrovary, lihovary
atd. Průměrný výnos obilí po
1 ha u drobných hospodářství (v dobré
půdě) činí nejvýše 16
q, naproti tomu u dvorských hospodářství
21,5 q, takže příjem malého hospodáře
z 1 ha je už z tohoto důvodu téměř
o 2.000,- Kč menší, nehledě k tomu,
že práce na 1 ha půdy ročně vyžádá
si u majitelů 2-10 ha kolem 123 dnů pracovních,
kdežto u majitelů nad 30 ha pouze 44 dnů pracovních
a že statkář prodá seťové
obilí o 40 až 60 Kč na jednom q dráže.
Umělá hnojiva a dokonalejší stroje i
nářadí malému zemědělci
dnes nedostupná umožňují velkému
sedlákovi a ještě více nájemci
dvora a statkáři vytěžiti z půdy
daleko více, nežli kolik může vytěžiti
domkář-malorolník. Proto malý zemědělec
potřebuje především to, čeho
se mu dnes nedostává a čeho postrádá
a co statkáři, jak jsem uvedl, umožňuje
větší výnos na jednom ha. To mu však
nedá politika vysokých cel a politika ochranářství
vůbec, neboť ta mu pravou rukou pětikorunu
dává, aby levou rukou mu současně
dvacetikorunu z kapsy vytáhla. (Souhlas komunistických
poslanců.)
Sám dr Frankenberger doznává ve svém
spise "Agrarismus", že pokud jde o důchod,
větší podniky zemědělské
mají celkem převahu ve výrobě rostlinné,
hlavně ovšem obilní, menší podniky
pak ve výrobě zvířecí, zelenině,
ovoci a pod. Nelze též popříti, že
zvýšení cen obilních clem způsobuje
zvýšení cen pozemků, které mají
v zápětí vysoké pachty a dále
způsobuje drahotu obilin krmných, sena, otrub atd.
Mimo to stoupnou i ceny některých výrobků
průmyslových. To všechno bude na úkor
domkáře-malorolníka a ku prospěchu
jen několika tisícům bohatých sedláků,
statkářů a nájemců dvorů.
(Tak jest!) Ti se budou radovati, zatím co chudí
zemědělci v Orlických horách, na Českomoravské
vysočině, na Šumavě, horalé slovenští,
a na Podkarpatské Rusi budou naříkati a proklínati
tuto politiku zhouby, bídy, toto uzákoněné
okrádání, které je okopírováno
od německých, imperialismem posedlých junkérů.
(Souhlas komunistických poslanců.) Vždyť
malým zemědělcům na Slovensku a Podkarpatské
Rusi chcete zdražiti i kukuřici o 18 Kč na
1 q. (Výkřiky!)
Stará bajka Aesopova praví: Zahradník volá
po dešti, hrnčíř po slunci. U nás
statkář volá po zdražení živobytí,
domkář-malorolník však po daňových
úlevách, po odstranění nestoudného
berního šroubu. Proč nechtějí
pánové jíti po této druhé cestě?
Proč nepřišli s daňovou reformou slibovanou
od r. 1919 a proč na místo odbourání
daní přicházejí s novou, široké
masy pracujících značně zatěžující
daní nepřímou? A proč se také
v důvodové zprávě ani jediným
slovem nezmiňují o tom, k jakému účelu
bude výtěžku z nových cel použito?
Na otázku první dali pánové už
odpověď doznáním ve svých publikacích,
že prý reforma berní nemůže býti
taková, aby zvrátila dosavadní daňový
systém a zavedla systém nový, dosud nevyzkoušený.
Není prý to možné prostě z toho
důvodu, že dnes ještě nemáme upravenu
svoji valutu a nejsou dosud ještě upraveny a pevně
konsolidovány hospodářské poměry,
aby snesly velké změny daňového systému.
Ale aby snesly pevná cla, k tomu poměry prý
již konsolidovány jsou. Zatím prý stačí
taková reforma, která udělá "čistý
stůl", to je umožní rychlejší
předpisování a vymáhání
daní. Rozumí se jen vůči ubožákům.
(Tak jest!) Neboť stejně jako justice i daňový
systém je třídní, to je ostře
namířený proti pracujícímu
lidu v městech i na venkově. Proto páni na
změnu nepomýšlejí, jen na "čistý
stůl" a slibují dokonce, že elaborát
o přímých daních zachová všechny
dosavadní daně.
Na otázku druhou dává do určité
míry odpověď "Pamětní spis
mlynářských korporací" z května
1923, kde na str. 13 čteme: "Otvírá
se tu našim státním financím moučnými
cly nový zdroj příjmů, jejichž
výnosu může býti použito i ve prospěch
všeobecný, na př. podle podnětu p. ministra
obchodu inž. L. Nováka ke snížení
dávky uhelné, což by prospělo celému
průmyslu. (Předsednictví převzal
místopředseda Stivín.) Odtud pravděpodobně
ten zápal národní demokracie v boji o zemědělská
cla.
Vyzývám před celou veřejností
p. ministra financí, aby se jasně vyjádřil,
na čí prospěch má býti použito
výnosu cel zemědělských, cel z mouky
a masa? Je to beztak něco neslýchaného, aby
vláda ani slovem nezasáhla do tak závažného
jednání, jakým bylo už ve výborech
a je znovu nyní zde v plenu jednání o návrhu
č. 320. Je přímo skandálem, že
zejména ministr zemědělství nezúčastnil
se schůzi výboru zemědělského
a nepodal naprosto žádných dat, jimiž
by hospodářská situace našeho zemědělství
byla osvětlena.
Cifry zpravodajů jako soukromý fabrikát strany
agrární nejsou důvěry hodny, to je
samozřejmé. O "pravdomluvnosti" význačných
činitelů agrární strany, pokud mluví
o zemědělské krisi, svědčí
tento prostý fakt: Na venek tvrdí, že zemědělství
prožívá těžkou krisi, uvnitř
svých řad však konstatují po pravdě,
že úhrn peněžních vkladů
českého zemědělství - rozuměj
bohatých sedláků, zbytkařů
a nájemců dvorů - činí asi
sedm a půl miliardy Kč, čili 50% všech
vkladů v Čechách a 1/3 všech
vkladů peněžních českého
obyvatelstva v tak zv. historických zemích. Na Slovensku
je podíl zemědělských vkladů
ještě větší.
A jak odhadují tito velcí sedláci a vkladatelé
hospodářských záložen a bank
svoji budoucnost, o tom svědčí tento pasus
z článku "Zemědělci a československé
peněžnictví" ve Zprávě k
agrárnímu sjezdu r. 1925: "Ale podíl
vlastních peněžních vkladů, který
si české zemědělství chce samo
spravovati, poroste nad dnešních 50% (Slyšte!)
- pomalu snad - ale tím organičtěji a
bezpečněji."
Ačkoli se tedy prováděla pozemková
reforma, svinstvo, za které odpovídá v neposlední
řadě bývalý vedoucí blahé
paměti Státního pozemkového úřadu
dr Viškovský (Výkřiky komunistických
poslanců.), při kteréžto tak zv.
"reformě" velcí sedláci nakoupily
značné kvantum půdy, cca 2000 zbytkových
statků a přes značnější
pokles cen obilí a zemědělských výrobků
na podzim 1922 a na jaře 1923 stouply vklady 124 okresních
hospodářských záložen koncem
roku 1924 na 1968,297.739 Kč 22 hal. proti 1382,847.199
Kč 29 h v roce 1921, čili vklady ty stouply v letech
1922-1924 jen u českých okresních hospodářských
záložen o 585,450.539 Kč 93 h, tedy více
než o půl miliardy. Při tom zaplatili velcí
sedláci většinu svých hypotekárních
dluhů, a aby se o tom berní úřady
nedověděly, aby mohli "milou republiku"
líznouti i po této stránce, nechali kvitance
na zaplacené dluhy v šuplíku a nepožádali
o knihovní výmaz svých dluhopisů.
Naproti tomu domkáři a malorolnici neuložili
nic, oni naopak už zase se dluží tak jako před
válkou a prožívají život poměrně
stejně těžký, zejména v krajích
méně úrodných a horských.
Nestydatý přímo požadavek celní
sazby 360 Kč na kondensované nebo sušené
mléko nutí mne ukázati, že i mlékařství
neprožívá naprosto žádné
krise, naopak je ve velmi rychlém a velikém rozvoji
a lze mu pomoci - pokud snad ještě pomoci potřebuje
- jiným způsobem než cly, jak ostatně
doznávají i někteří z vůdců
agrární strany. Kdežto v normálním
roce 1913 přijaly české družstevní
mlékárny 8,671.426 litrů mléka, byl
příjem mléka v poválečných
letech tento: R. 1920 3,433.048 l, r. 1921 6,324.588 l, avšak
již r. 1922 - 15,422.588 l, r. 1923 dokonce 22,614.115 l
a r. 1924 31,182.896 l. Upozorňuji, že r. 1925 byla
i tato veliká číslice značnou
cifrou překročena. Pánové doznávají
ve svých publikacích, že v Čechách
zpracovává se ročně asi 3/4 miliardy
litrů mléka po domácku a dovozují,
že tak proti snadnějšímu zpracování
v družstevních mlékárnách ztrácí
se na každém litru mléka pro producenta nejméně
10 haléřů, což činí ročně
částku asi 75 milionů Kč. A aby tato
jistě vysoká částka byla pro drobné
zemědělce získána, resp. zachráněna,
není potřebí cla, ale je potřebí
rozumné tarifní politiky, a to snížení
tarifů na dovoz chovného dobytka a cizozemských
krmiv, zařízení odborné a levné
dopravy mléka a mléčných výrobků
z odlehlých míst do center, bezcelní dovoz
strojů a přístrojů mlékárenských,
které se zde nevyrábějí, hlavně
pak zákaz vývozu krmiv a podobně. (Tak
jest!)
Z toho, co jsem až dosud uvedl, je patrno nad slunce jasněji
že agrární buržoasie nehodlá nikterak
pomoci malému zemědělci, nýbrž
že hodlá udržeti a rozmnožiti svoje důchody
tak, aby mohla plně ovládnouti větší
část průmyslu a peněžnictví
a hráti za pomoci bursy nejdůležitější
roli ve státě. To, co vidíme u agrární
buržoasie, je jenom královský přepych
velekněží zlatého telete v přímém
sousedství nedostatku a bídy, na niž pohrdlivě
shlíží dolů. Aby ukojili svůj
vlčí hlad po zlatu a cenných papírech,
chystají se bohatí sedláci odměřiti
dělníku a malému úředníku
jeho potravu. Představují se národu jako
apoštolové, ale jejich evangeliem je účetní
kniha.
Pšenice, která stála před válkou
r. 1913 21 K, prodávala se 4. června 1926 na pražské
plodinové burse za 222 až 230 Kč, žito,
které se koupilo r. 1913 za 17 K, stojí dnes 142,
ječmen, který stál r. 1913 nejvýše
16 K, stojí dnes 149 až 157 Kč, oves, který
byl za 16 K, platí se dnes až 149 Kč. Zatím
co mzdy nestouply ani sedmkrát, vidíme, že
příjem agrárníků stoupl nejméně
desetkráte. Ale poněvadž, jak jsem již
dokázal, zpeněžili svoje výrobky výhodněji
než na burse tím, že je ve svém hospodářském
průmyslu a velkomlýnech zpracovali, stouply jejich
příjmy ještě daleko více.
Uváděti ještě nějaká další
čísla a dovolávati se nějakých
autorit, které se v četných případech
vyslovily proti clům, nemá významu. Stanoviskem
bohatých agrárníků je parola: Nechť
zajde pracující lid, nechť zajde průmysl,
právo i věda, jen když my naplníme své
kapsy! Je jenom s podivením, že je v této politice
podporují zástupci strany živnostenské.
Tito zástupci drobného pracujícího
lidu berou na sebe těžkou odpovědnost. Až
za krátko pozná fiskus, že v důsledku
zdražení potravin dostavil se nejen schodek na dani
potravní, ale též na daních průmyslových,
na příjmu z drah atd., na koho se pak vrhne? Na
masu drobných poplatníků, domkářů,
malorolníků a živnostníků především.
A živnostník, krejčí, obuvník,
truhlář, krupař utrpí dále
tím, že dělník nebude moci koupiti ani
to málo, co kupoval nyní. Roztrhaný a bosý
může člověk choditi, ale hladový
choditi nemůže. (Tak jest!) A jestliže
počítá se spotřeba na jednu hlavu
cca 150 kg moučných výrobků, tak se
může při zdražení mouky, sádla,
masa počítati při 4členné rodině
zdražení životních potřeb nejméně
na 800 až 1000 Kč ročně.
Už dnes vydává dělnická rodina
5členná na výživu téměř
plných 64%, přesně 63.60% příjmu
a na šatstvo, prádlo a obuv jen něco málo
přes 10%, to znamená, že dělnická
rodina kupuje nejnutnější věci a že
není s to opatřiti pro rodinu všechno potřebné.
Tím ovšem drobní živnostníci a
obchodníci velice trpí. Všude už dneska
slyšíte nářek malého živnostníka
na to, že se nic neprodává. Ale jak teprve
bude zle pro malého živnostníka, až dělnické
rodině nebude na nákup šatstva, obuvi a prádla
zbývati ani těch mizerných 10%? Neboť
také dnešní procento vydávané
na topivo a svítivo 6,68% a na byt 6,28% stoupne tak, že
ani zbývajících 12% na "různé"
nebude míti dělnická rodina k disposici.
Obdobné to bude u úřednické rodiny,
která dnes vydává na výživu cca
49% a na šatstvo, obuv a prádlo něco přes
20%. Živnostníci brzy potom, až pomohou agrárníkům
k vysokým pevným clům zemědělským,
poznají pravdivost starého přísloví:
"Čiň čertu dobře, peklem se ti
odmění!"
Pro dělnickou třídu je tu další
důležitá věc: státy, proti kterým
jsou vysoká zemědělská cla namířena,
použijí represálií, vyrukují
s opatřeními prohibitivními proti našim
továrním výrobkům, což prakticky
znamená zhoršení dosavadní krise průmyslové
a ještě další stoupnutí nezaměstnanosti.
Když jsem pánům ve výboru zemědělském
a rozpočtovém na tuto skutečnost ukazoval
a když jsem současně naznačil, že
nám je velmi dobře známo, jak dohodoví
státníci, kteří nedávno meškali
na hradě, radili zdejším t. zv. státníkům,
že musí nejméně 1/3 veškerého
průmyslu v Československu odbourati, má-li
se u nás dosáhnouti stabilisace, když jsem
ukázal, že to bude znamenati bezradnost, bídu
a zoufalství desetitisíců dělníků,
pánové cynicky odpověděli: "Když
je to nutné odbourati, tak se to odbourá!"
Nebudeme-li vyvážeti výrobky svých dolů
a továren, nebudeme si též moci opatřiti
nutné potraviny ze zahraničí, ale ani suroviny
pro továrny a vysoké pece! Hlavní naše
odbytiště vedle Německa a Rakouska jsou Polsko,
Maďarsko, Jugoslavie, Rumunsko, tedy státy agrární.
Chceme si vůči nim hráti na velmoc, chceme
kopírovati Bismarcka, nebo chceme se vůči
těmto státům dostati do úlohy starého
militaristického Rakouska proti Srbsku? (Tak jest!)
Zde v této otázce nemůže si hráti
na schovávanou ani ministr obchodu, ani ministr zahraničí.
Celá vláda je povinna prohlásiti jasně,
jaké jest její stanovisko k návrhu čís.
320, a já ji k tomu s tohoto místa přímo
vyzývám. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Také vojáci budou tímto návrhem postiženi.
Zvýšená drahota mouky, masa, omastků
a cukru bude znamenati menší a horší komisárek
pro vojáky, menší kousek masa, hořký
odvar cikorky, chudší večeři, a protože
se jim má v dohledné době odbourati také
žold, nebudou si moci nic přikoupiti a budou tak,
jako kdysi za Rakouska, hladověti. (Výkřiky
komunistických poslanců.)
Zdvíháme proto též jménem veliké
masy prostých vojínů, synů to dělníků,
živnostníků a domkářů
ostrý protest proti ochranářské politice,
která je politikou vyhladovění širokých
vrstev pracujícího lidu, i těch, kteří
ne z vlastní vůle slouží armádě
kapitalistického státu. (Tak jest!)